Opuštěné nádraží
Praha 2021
Jan Cimický: Opuštěné nádraží Vydání první Copyright © 2021 Jan Cimický All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4 www.baronet.cz v roce 2021 jako svou 2447. publikaci Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2021 Emil Křižka Přebal a vazba © 2021 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1628-4 BARONET Praha 2021
Jan Cimický
Opuštěné nádraží
1
N
a nástupišti metra postávalo jen několik izolovaných postav, v řádném odstupu, všichni skrytí za anonymními rouškami, které jim zakrývaly polovinu obličeje. Hladík sešel po schodišti a postavil se u posledního sloupu. Vnímal sice všechno kolem sebe, ale připadalo mu to nějaké cizí, neznámé. V tuto hodinu býval všude kolem ruch a tlačenice, lidé se snažili nacpat do otevřených dveří, než se ozve povědomý signál: „Ukončete nástup, dveře se zavírají.“ Možná že tentokrát byl trochu víc ponořený do svých myšlenek. „Dobrý den, pane komisaři!“ Hladík zvedl hlavu a podíval se směrem, odkud přicházel hlas. Dva metry od něho stál v předpisové vzdálenosti relativně mladý muž, i jemu skrývala rouška část obličeje a Hladík se marně snažil dešifrovat, o koho se jedná. Jen podle očí a vlasů to nedokázal. Usmál se, ale i tu jemnou mimiku obličeje skrývala tkanina. „Ano, dobrý den,“ odpověděl a kývl hlavou. Žádná konverzace nenásledovala. Za normálních okolností by ho zajímalo, kdo to je, dal by se s ním do řeči a zorientoval by se. Takhle to bylo komplikované. 7
Uvažoval: oslovil ho „pane komisaři“, to znamená, že on naopak ví, kdo je Hladík. Může to být někdo z branže, od policie, ale třeba i z druhého břehu, pachatel či podezřelý, ale taky novinář anebo jen tak někdo ze sousedů, koho ani nezná. Nedařilo se mu najít v paměti nějakou stopu. Raději sklopil hlavu a předstíral, že je zamyšlený, naštěstí přijel vlak a chvíle nejistoty se přerušila. Posadil se na opuštěné čtyřsedadlo, vagon byl skoro prázdný. Jen dva chlapci hleděli do svých mobilů a něco usilovně psali, aniž by zvedli oči, mladá žena měla otevřený obrázkový časopis a lhostejně v něm listovala a neznámý muž se posadil na druhém konci vagonu a ještě jednou na něho kývl. Kdo to může být? Hladíkovi to vrtalo hlavou. Čí je ta zčásti zakrytá tvář? Jenže v poslední době se vrchnímu kriminálnímu radovi Hladíkovi stávalo stále častěji, že si nebyl jist, kam někoho zařadit. Potkal v životě už tolik lidí! Zavřel oči, jako by se tím chtěl ještě víc soustředit, ale nefungovalo to. Drncání metra by ho spíš uspalo. Do centra myšlenek se začala vtíravě vracet vzpomínka, kterou nebylo možné vytěsnit. Kdoví proč ji vyprovokoval právě ten neznámý člověk, vůbec s ní nesouvisel! Nijak se nebránil návratu do okamžiků letních prázdnin před tolika lety, když se teprve chystal do školy. Na dovolenou jezdila celá rodina do Orlických hor, protože maminka tam měla kamarádku, a ta jim zajistila pronájem pokojíku v chalupě v sousedství. Léto bylo horké, provázené bouřkami. Hladík v duchu viděl tatínka, jak vleče od autobusu kufry, sám měl na zádech batoh a nedočkavě běžel vepředu a otáčel se, jestli mu zbytek rodiny stačí. Cesta byla kamenitá, vozová, žádná asfaltka, místy 8
tu po dešti zůstávaly kaluže a po okrajích vyrazila vysoká tráva. Byla to příjemná vzpomínka. Další stanice. Hladík otevřel oči a rozhlédl se. Nikdo nenastoupil. Neznámý muž stále seděl na protější straně vagonu. „Dveře se zavírají…“ Jako by to byl signál opět zavřít oči a ponořit se do vzpomínání. Majitelé tam měli syna, staršího, než byl Hladík. Jmenoval se Honza. Rychle se spolu skamarádili a čas prázdnin ubíhal tím pádem rychleji. Na vlhké louce za domkem si postavili stan. Byl to jehlan, skládající se ze staré vojenské celty, trochu děravý, ale měl punc dobrodružství. Mohli se v něm schovávat a vymýšlet si všelijaké lumpárny. Hlavně se snažili vykuřovat komáry a experimentovali tak vehementně, že málem stan zapálili! Ale nejvíc vzrušující byl lov pstruhů v mělkém potoce, který tekl podél louky a byl vroubený všelijakým proutím a vrbičkami. Honza byl zkušený pytlák! Tvrdil, že na pstruhy se musí po ránu, a tak Hladík nemohl dospat a pořád se budil, a když se začalo rozednívat, nenápadně se vytratil z pokojíku, kde všichni spali. Kamarád už čekal a nesl kbelík. „Sem dáme ryby,“ vysvětloval. S vysoukanými nohavicemi se opatrně namočili do ledové vody, opatrně, aby pstruhy nevyplašili. Kamarád zlehka našlapoval a sklonil se u břehu. Hladík ho zvědavě pozoroval. Břeh byl na obou stranách podemletý vodou, vytvářel drobná zákoutí tůňky, kde se voda točila a odráželo se v ní vycházející slunce. Ještě teď když si na to vzpomněl, rozbušilo se mu srdce vzrušením. Stál za Honzou jako věrný stín, snažil se, aby mu nic neuniklo, držel poctivě kbelík a svíral držadlo, až mu červenaly prsty. A najednou se Honza prudce sklonil, natáhl ruku a v ní měl mrskající se rybu. Pleskla do kbelíku a Hon9
za se vítězoslavně rozhlédl. Byl to mistr a v očích malého Hladíka i hrdina! Chytili tak spolu dva malé pstruhy, ale byl to výkon, na který se nezapomíná. Když byl deštivý den a lezavé vlhko nedovolovalo běhat venku, byl jen čas na čtení. A protože Ciprovi, tak se jmenovali majitelé, pronajímali celkem tři pokoje, ve vedlejším trávily dovolenou dvě učitelky, roztomilé povídavé babky, které přes den vyrážely do přírody na výlety, každá měla svůj batoh, sportovní boty a turistickou hůlku a na ní různé plíšky z míst, která už navštívily. Když se večer vracely, než zapadlo slunce, sedávaly na lavici před domkem, na zápraží, a Hladík byl jejich pozorným a zvídavým posluchačem. Dokonce od nich dostal dárek. Knížku. Dodnes ji má zařazenou v knihovně. Má titul Když velcí byli malí a je plná vyprávění a vzpomínek na dětství od různých slavných lidí. Po dešti, když se zvedala z lesů pára, bylo jasné, že porostou houby. Stačilo přeběhnout louku za domem a vklouznout do lesa, už na jeho okraji mezi břízkami a lískami rostly kozáky a křemeňáci a kousek dál pod smrky se klubaly hlavičky hříbků. Maminčina kamarádka, která bydlela blízko, jim z nich udělala smaženici! To byla lahůdka! Jak někdy stačí taková nevinná vzpomínka a člověku se hned sbíhají sliny! Zbytek nakrájeli na tenké plátky, rozložili na novinách a sušili na slunci, aby měli na zimu, do bramboračky. Další stanice. Neznámý muž vystoupil a ještě jednou pokynul hlavou směrem k Hladíkovi. Nastoupily naopak tři zarouškované osoby, poctivě a podle pokynů se rozsadily po vagonu, aby mezi nimi byl náležitý odstup. Vzpomínka na tu dávnou dobu dětských prázdnin, 10
kdy se všechno zdálo tak pomalé a čas se vlekl, zcela zaměstnala Hladíkovu mysl. Byla dominantní a řadila útržky ještě nejasných obrázků do konkrétních prožitků. Připadal si jako archivář při rekonstrukci rukopisu, pospojovat jednotlivé prvky, najít návaznost a logickou vazbu. Kupodivu se mu to dařilo. Postavy měly už jasnou tvář. Třeba teta Eva. Nebyla to vlastně teta, nespojoval je žádný příbuzenský vztah, jen maminčino kamarádství z dětství. Říká se, že právě dětská kamarádství jsou nejupřímnější a nejtrvalejší. I jim zůstalo až do smrti. S „tetou Evou“ byly spojeny a nad jiné zážitky povýšeny její koblížky. Pekla je vždycky na uvítanou, když přijížděli na dovolenou, čerstvě doslova dozlatova upečené, s jahodovou marmeládou uvnitř, posypané cukrem. Jak neúprosně fungují ty pavlovovské reflexy, jen pouhá vzpomínka na mísu ještě skoro teplých koblížků vyvolala nemilosrdně nepotlačitelnou reakci, skoro jako u těch klasických pokusných psů. Hladík polykal naprázdno, ale v duchu cítil v ústech tu rozplývající se chuť, i když je jedl už hodně dávno. Koblížky mizely závratnou rychlosti, nedalo se to ovládnout, a maminka ho neustále okřikovala, asi měla pocit, že to vypadá, jako by dítěti nedala najíst, a styděla se. Jenže ty voňavé a lahodné koblížky byly silnější, než jakékoliv omezení nebo zákazy. Ve dvoupodlažním domě, kde bydlela teta v přízemí, žila v patře rodina pana Bárty, byl to policajt a chodil v modré uniformě. Asi mu byla těsná, trochu z ní vypadával a působil mohutně, což kluk předškolního či raného školního věku vnímal, jako by viděl obra. Vzbuzoval všeobecný respekt, který trochu narušila humorná příhoda, která šla od úst k ústům a kterou teta potichu sdělovala mamince, ale Hladík měl uši všude. 11
„Představ si, holka,“ začala teta tajemně, „před týdnem přišel Bárta domů a stará Bártová něco šila, měla to roztažené po stole i po kanapi, a když její starej přišel, rychle vyskočila, že mu jde ohřát něco k jídlu. A on se posadil rovnou na to její šití a zařval: ,Tak mám jehlu v prdeli!‘ A měl! Opravdu měl. A jak se posadil z výšky a prudce, zajela mu do zadku, že nešla vytáhnout!“ „Neříkej,“ divila se maminka, „to ho muselo bolet!“ „Ale prý ani ne, spíš se lekl. Hned ráno s tím běžel na středisko, ale ani doktorovi se nepodařilo jehlu vytáhnout! Tak si představ, že ta jehla se dostala někam do těla a cestuje, to bys nevěřila! Bárta musí pravidelně jezdit do nemocnice, kde to nějak rentgenují a čekají, až bude ta jehla někde tam, odkud by ji mohli vyoperovat!“ Teta rozhodila rukama a vrtěla přitom nevěřícně hlavou, i oči se jí boulily. „Ale to může být asi hodně nebezpečné,“ usoudila maminka a pokřižovala se, i když nebyla věřící. „Pánbůh s námi a zlý pryč!“ dodala teta. Asi to bylo skutečně vážné. Nakonec policajta Bártu nechali v nemocnici a sledovali ho denně, jak se ta jehla pohybuje, a nakonec ho opravdu operovali, když se ta jehla prý blížila k srdci. Samozřejmě že tím popularita muže zákona vzrostla, a když se konečně vrátil domů, blahopřáli mu na ulici snad úplně všichni, jako kdyby vyhrál milion. Stal se nejpopulárnější osobou v celém širokém a dalekém okolí. Ta vzpomínka byla stále živější, jak se staropaměť drala kupředu. Ostatně Hladíkův kamarád a psychiatr Dvořák rád říkal, že on je, bohužel, ve věku, kdy čerstvá paměť pokulhává a ta stará se ještě nepřihlásila, což je prý pozitivní informace, protože ta staropaměť se aktivuje až ve stáří. Proto přece staří lidé píšou paměti! 12
Na oběd se chodívalo s celou rodinou společně do restaurace Národní dům. V pokojíku, který měli pronajatý, nebyl žádný vařič, jen tatínek vozil skládací lihový „primus“, na němž se dalo jen ohřívat. Ale oběd v restauraci byl vždycky sváteční okamžik. Na jídelním lístku mívali pravidelně pět jídel, a když jejich zásoba došla, proškrtával to pan vrchní širokou červenou tužkou. Proto chodívali vždycky přesně na poledne, aby byl větší výběr. Hladík se nejvíc těšil na polévku. Tu roznášel vrchní staromódně v bílých rukavičkách, nesl ji na tácu, kde měl narovnané kovové koflíky, ze kterých se kouřilo. Tác pokaždé položil na stůl a pak obratně naléval do připravených talířů, nikdy ani kapku nerozlil. V neděli býval řízek s bramborovým salátem a palačinky se šlehačkou. Jak je možné, že si člověk po tolika letech dokáže přesně vybavit i chuť? Celá rodina, i s tetou a Hladíkovými „sestřenicemi“, se aspoň jednou za čas vypravila do kopců, do hor, na borůvky. Teta znala místečka, kde byly borůvky velké jako kuličky na hraní a na keříčcích jich rostly celé trsy, sbíraly se do plechových hrníčků a přesypávaly do košíčku. Holky měly šikovné prsty a šlo jim to rychle, ale Hladík měl problémy, borůvky mu vypadávaly z ruky a nakonec obvykle i vysypal hrníček. Sestřenky na něho hleděly navzdory tomu s pochopením, byl prostě městské dítě a neměl tu zběhlost… Přinesené borůvky, a bylo jich hodně litrů, se pak u tety společně zavařovaly, aby měli něco na zimu. Hodně se u toho povídalo. „Představ si,“ říkala teta mamince, „že na hranicích chytají polští celníci naše lidi, co tam sbírají borůvky, a když přejdou nevědomky hranici, seberou je, a hurá, odvezou je za trest do Varšavy a musí ji tam budovat!“ 13
„Cože? Budovat Varšavu? Protože udělali pár kroků přes hranici?“ divila se maminka. „Vždyť tam můžeš přejít na druhou stranu, ani nevíš jak!“ „Taky si říkám, že to moc přátelské není,“ bručela teta. „Člověk aby si teď dával víc pozor na celníky a pohraničníky, než kam šlápne! Říká se, že si tam nechávají lidi až na tři měsíce!“ Vrtalo mu to tenkrát hlavou. Proč by člověk nemohl jít přes hranici jen tak? Proč se má pořád něčeho bát? Myslel na to stále, hlavně když si vyšli na celodenní výlet na jeden z vrcholků, kde stála chata, které se říkalo „Masaryčka“, protože byla pojmenovaná po prvním prezidentovi. Kupodivu, i když se jí tenkrát říkalo jinak, všichni jí říkali pořád stejně. Horská chata s restaurací stála přesně na hranici a Hladík s pochopitelnou klukovskou zvědavostí překračoval sem a tam hraniční kámen. Ale nešel dál, co kdyby se tu objevili Poláci? Aby stačil utéct. Byly i horké dny, kdy slunce pražilo a na modré obloze se neukázal ani mráček, i v děravém starém vojenském stanu bylo pod celtou nedýchatelně. Zbývala jediná možnost. Schovat se do vody potoka. Ale jak, když v něm bylo vody jen po kotníky? A Hladík s trpělivostí, kterou v sobě objevil, začal stavět na potoce hráz. Pomocníci se sice nehrnuli, ale když si vzal něco do hlavy, musel to dotáhnout do konce. I teď se Hladík musel pod rouškou usmát nad tou pozdní sebekritikou. Byla to tenkrát stavba hodná srovnání s tou štěchovickou! Nosil kameny, zpevňoval je bahnem, zasazoval, aby fasety k sobě pasovaly, a za dva dny byl hotov. Přehrada vydržela nápor vody po prudké bouřce, naplnila se a na okrajích trochu přetékala, což dělalo malé vodopády, byla vysoká skoro půl metru a srovnávala se s oběma břehy, a dokonce se na dně vytvořila písková lagu14
na. Kdo ví, odkud se ten jemný písek vzal? Dílo bylo hotovo! Mohl se s klidem ponořit do tekoucí vody, byla odporně studená, ale nevadilo to, a když od poledních hodin na to místo pražilo slunce, i voda se v zátočince prohřála, to bylo teprve pak poleženíčko! Hladík ležel po krk ve vodě, prudké slunce, pronikající mezi sklánějícími se větvemi mohutné vrby, ho tak oslepovalo, že musel zavřít oči. Ležel v tu chvíli na písečné pláži neznámého ostrova, kam doplaval, když jeho loď ztroskotala. Nebo to bylo jinak? Přepadli je piráti a posádku pobili? Jen jemu se podařilo utéct? Leží tam k smrti vyčerpaný a nemůže se pohnout. Kam se vlastně dostal, kde je? Je to obydlený ostrov? Nebo neznámá pustina, kde žijí lidojedi a hrozí mu ještě větší nebezpečí než doposud? Ležel tak líně ve vlnách a nechal se jimi kolébat. Byl v tu chvíli Robinson Crusoe a musel přemýšlet, jak tady přežije. „Jirko, Jiříku! Svačina!“ To přece nevolala maminka, ale věrný Pátek, který sehnal něco k jídlu, aby zahnali hlad. Věrný Pátek! Hlavní je teď najít jeskyni, kde by byli v bezpečí a zapálili tam oheň proti vetřelcům. Hladík se mimoděk usmál. Ty nádherné roky klukovské romantické naivity! Metro svištělo po kolejích a v téměř prázdném vagonu jako by všichni dál klimbali, pohrouženi do ticha, které jen na stanicích přerušovalo tradiční hlášení. Hladík jej ani nevnímal. Vracel se mu ještě jeden zážitek. „Chceš zažít opravdické dobrodružství?“ ptal se ho prázdninový kamarád Honza a upřel na něj zkoumavý pohled, jako by se chtěl předem ujistit, zda může tomu pražskému klukovi věřit. 15
„No jasně,“ řekl mu dychtivě. „O co jde?“ Který kluk by nechtěl prožít opravdové dobrodružství? „Nevykecáš to? Je to tajemství!“ To bylo ještě dráždivější. „Dobře. Tak odpoledne ti něco ukážu. Ale doma nic neříkej!“ „Se ví! Budu mlčet jako hrob!“ A odpoledne se s Honzíkem, o pár let starším, vydali do lesa. Stoupali do vrchu, až na plošinu, a tam narazili na koleje. „Tady jezdí vlak?“ divil se Hladík naivně. Honzík se jen sebevědomě usmál. „Budeš mrkat, co uvidíš! Je tu docela opuštěné nádraží!“ „Opuštěné nádraží?“ divil se. „Za války sem postavili Němci trať, po které vozili materiál ke starému lomu, ale po válce se na to zapomnělo a všechno tady zpustlo. Nebyla to turistická trať, rozumíš? Jen na zásobování, všechno tady vybudovali, ale už nestačili natáhnout koleje až někam dál.“ „Jak někam dál?“ pořád nechápal Hladík. „Prostě začali nádražím a pak chtěli, aby se to napojilo na nějakou už užívanou trať. Jako odbočka.“ „Aha! Po válce to nebylo k ničemu…“ Pokračovali a prodírali se zarostlým křovím dál, nevedla tu už ani pěšinka, všude jen bodláky a vysoké kopřivy. Mnoho let sem určitě nikdo nevkročil, původní lom byl dávno zavřený, těžba ukončená. Sem by zabloudil sotva nějaký náhodný houbař. Když se prodrali křovím z habroví, šípkových růží a trnek, objevila se před nimi zchátralá budova. Nízká, přízemní, vypadala jako malá budova na kterémkoliv starém nádraží, které občas zůstalo zachováno někde jinde v pohraničí. Tohle však bylo docela zpustlé, roz16
padající se, s proděravělou a zborcenou střechou, přelámanými trámy, vysypanými skly oken. Zůstali stát na kraji té plošiny, na stále víc zarůstající mýtině. Někde za nádražím byl asi původně vchod do nějaké štoly. „Co tomu říkáš?“ zeptal se Honzík hrdě. „Paráda, co? A nikdo o tom neví!“ Hladík nadšeně přikývl. „Prozkoumáme to tady?“ „Jestli chceš.“ „Ty už jsi tady byl?“ zeptal se Hladík nejistě. „Jo, to se ví. Mockrát.“ „A našels tady něco?“ „To jako myslíš poklad?“ zeptal se Honzík posměšně. „Leda tak rezavé šrouby, tyče a shnilé bedničky.“ „Stejně bych se tu chtěl podívat,“ řekl Hladík ostýchavě. Nechtěl přiznávat, že z toho všeho tady jde trochu strach. Vyzbrojeni klacky si před sebou proráželi cestu plevelem a kopřivami. „Jsou tady zmije?“ zeptal se Honzy. „Letos prý je jich dost. Ale tady se asi nemůžou vyhřívat na sluníčku,“ pravil zkušeně kamarád a mlátil do vzrostlých rostlin před sebou ještě silněji a houževnatěji. Co kdyby přece jen? Došli až ke konci kolejí, ukončených v betonovém bloku. Ke vchodu do nádraží zbývaly asi dva metry. I sem se plazil pýr a nejrůznější další rostliny. „Počkej!“ vykřikl najednou Honzík, který se ujal vedení. „Stůj!“ A sám zůstal stát, jako by ho něco přimrazilo. Přímo před ním na betonu ležela kostra, prorostlá kopřivami. Bezradně na ten nečekaný nález zírali a neodvážili se ještě o krok přiblížit. 17
„Kdo je to?“ zeptal se Hladík nesmyslně. I Honzík ztratil svoji bezprostřední suverenitu. „Copak já vím?“ Pokrčil rameny. Oba chápali, že tady musí kostra ležet hodně dlouho, když zbyly jen kosti a lebka. Vypadalo to děsivě. „Pojď pryč,“ navrhl Honzík. Otočili se a pádili stále rychleji zpátky prosekanou stezičkou v kopřivách, nevadilo jim, že ty přerostlé šlahouny je bolestivě šlehají. Hlavní bylo dostat se daleko odtud. Pryč od opuštěného nádraží, pryč, hlavně pryč. Zastavili se až dole v lese. Ani jeden nemohl popadnout dech, nebyli hrdinové a nohy i ruce se jim třásly. Věděli, že jim kostra nemůže ublížit, ale stejně je pud sebezáchovy hnal pryč. „Jiříčku,“ řekl kamarád Honzík, „prosím tě, nikomu o tom neříkej!“ žadonil skoro úpěnlivě. „A proč?“ podivil se Hladík. „Já tam nesmím chodit, že je to nebezpečný,“ vysvětloval Honzík, „dostal bych nařezáno!“ Hladík nechápavě vrtěl hlavou. „Copak oni něco vědí?“ „Ale ne! Jsou tam prý nevybuchlé bomby, chápeš, výbušniny. Po Němcích! Tak slibuješ? Čestný?“ „Jasně,“ slíbil Hladík vyděšeně. A svůj slib až do téhle chvíle dodržel. Vlastně se už s Honzíkem od té doby nikdy neviděl. Další roky trávili dovolenou na závodní chatě od tatínka z práce a pak jezdil na tábory… Jak ten čas letí! Hladíkovi už v hlavě vrtala jediná věc. Proč se spustil kolotoč vzpomínek, probudil ho snad ten neznámý muž v roušce, který ho pozdravil? Otázka, na kterou si Hladík neuměl odpovědět, ani když vystoupil. „Ukončete nástup, dveře se zavírají!“ 18
2
A
ni na ulici to nevypadalo veseleji. Roušky před obličeji braly lidem osobní rysy, vypadali všichni stejně, ať měli vtipné a doma ušité pokrývky úst, nebo klasické respirátory. Zvláštní atmosféra. Vystrašení chodci se většinou dívali k zemi a jen plaše a chvílemi ostražitě se rozhlíželi, zda je někdo poblíž neohrožuje svou přítomností. Celá společnost vypadala najednou jako zakletá. Chyběly davy, které se ve špičkách cpou u vchodů a východů, všude kralovalo volno a dodržování odstupů. Kolik lidí asi pracuje z domova a kolik asi vůbec ne? Hladík kráčel obvyklou pěší cestou na svoje pracoviště, jak činíval vždycky, když z nějakého důvodu nechával auto doma a vychutnával si tak přepych pozorování okolí, což v autě nemohl. Čím dál víc si při řízení musel dávat pozor, aby ho nějaký spěchající agresor nenaboural, připadalo mu, že někteří řidiči se ženou jako smyslů zbavení, útočně a bezohledně, jako by hráli sami se sebou ruskou ruletu a riskovali, že nedojedou. Předjížděli v zatáčkách, řezali je a nerespektovali ani horizont, tlačili na auto před nimi, takže Hladík raději často přibrzďoval, aby se vešel na silnici… 19
Co se s lidmi děje? Kde se bere ta tryskající agresivita? „Nechtěl bych dneska sedět na dopravce,“ pomyslel si, když konečně vcházel do budovy kriminální policie. Jeho útvar, celá mordparta, se zatím držela, nikdo neonemocněl, dokonce ani nikdo nebyl ve styku s nakaženým, aby musel dodržovat karanténu. Zatím to vycházelo. Ale mohlo se to změnit. „Dobré ráno, šéfe,“ pozdravil ho kolega Kučera a jako by se u toho zašklebil. „Ale Houstone, máme problém!“ „Copak, raketa se odchýlila, anebo došlo palivo?“ „Je to, bohužel, horší. Jiřinka nám ulehla.“ Teď se ovšem Hladík zatvářil opravdu vyděšeně. „Cože? Ona chytla virus?“ „Myslíš, jako když Chuck Norris chytil koronáče?“ „On se taky nakazil?“ „Ne, jen ho chytil, ale bylo mu ho líto, tak ho zase pustil!“ „Tak úplně to zrovna není. Má zablokovaná záda, nemůže se pohnout a je v neschopnosti.“ A bylo to tady! „Vypadá to na dlouho?“ „Těžko říct. Asi to bude vážnější, když zůstala ležet.“ To byl už druhý člen týmu, kdo v téhle situaci vypadl. V nemocnici ležel i praporčík Seidl se žlučníkovým kamenem, který se mu zaklínil a musel ven. Hladík pokrčil rameny. „A to byla asi jen první část informace, že? Ještě ta druhá?“ „Petrák má kotník v gypsu.“ Šéf kriminálního oddělení si povzdychl a podíval se na majora Kučeru nejistě a zkoumavým pohledem. „Ale tím jsi, aspoň doufám, už vyčerpal dnešní zásobu jobovek?“ Kučera mu beze slova podal došlé hlášení, Hladík zprávu chvíli zkoumal a pak zavrtěl hlavou. 20