UKÁZKY: (z kapitoly Nuselský pivovar: Muselo tohle všechno zemřít? /napsal Josef Pepson Snětivý/) Jak naznačil Otomar: pokud člověk cestoval Křesomyslovou ulicí, naskytl se mu za korytem Botiče obraz jako z Márquezova románu Sto let samoty. Vegetace, která si bere zpět to, oč se lidé nestarají… Ponechme stranou, že i takový pohled může být malebný. A uznejme, že bývalý Nuselský pivovar chátral. A rovněž fakt, že novodobý komplex nabídne nejen bydlení a služby, ale také požitek pro oko těch, kterým se taková architektura líbí. Proměnu tohoto „k smrti odsouzeného“ areálu sleduji velmi pečlivě. Nejen proto, že souvisel se zaniklým Nuselským zámkem (jinak bychom o něm v této knize nepsali), nebo že šlo o velevýznamný a architektonicky hodnotný provoz, či snad kvůli tomu, že ve své původní podobě nenávratně odchází do dějin (ačkoli to by samo o sobě stačilo). Možná v tom hraje roli nostalgické vzpomínání na mládí, kdy jsem vesele pil „vše, co teklo“ (lokalita má nejen pivní, ale i vinnou minulost)… A skutečnost, že zatímco zdejší hořké a sladké moky dotekly, Botič dál mlčenlivě objímá tenhle pozoruhodný okrsek Nuslí. Tam, kde je voda, jsem i já a moje srdce. Přilákal mě už samotný název ulice Na Ostrůvku. Hned napoprvé jsem si povšiml pěkných neorenesančních domů (nejhodnotnější najdete na adrese Na Ostrůvku 360/4, byl postaven v roce 1902 podle projektu Antonína Frice) a zastrčenosti tohoto malého území. Je sice sevřeno rušnými ulicemi Bělehradskou a Křesomyslovou, ovšem jako by se zde – přinejmenším do začátku přestavby – zastavil čas. Skutečný ostrůvek tu dnes už není, ale kdysi ležel mezi Botičem a mlýnským náhonem, zmiňovaným už s letopočtem 1575 (objekt mlýna přežil až do roku 1938, takže občas uváděná informace, že pivovar vznikl přestavbou mlýnských budov, není pravdivá). S povděkem zaznamenávám slib učiněný developerem (abych ho – jak uvidíte dále – jen nekritizoval), že stopu mlýnského náhonu naznačí v dlažbě. Tvrdí se, že zaniklá ulice Hostivítova, která rozdělovala areál na jižní a severní část a fungovala jako jeho komunikační tepna, vedla právě v místech zasypaného mlýnského náhonu. Vstupní brána z Bělehradské je okrášlena dvěma pivovarskými sudy z roku 1918, lucerničkami a lehce poškozeným nápisem České vinařské závody. Zatím ji tu máme jako potvrzení toho, co jsem naznačil: na březích Botiče nacházíme nejen pivovarnickou, ale také vinařskou minulost (chmel i vinná réva se v jeho úrodném údolí prokazatelně pěstovaly už ve 13. století). Vaření zdejší vlajkové lodi, tmavého ležáku Prelát, bylo v roce 1960 přesunuto do Braníku, dalších 16 let přežívala sladovna, ta však dodávala sladové výtažky už jen do pivovaru na Smíchově. Rokem 1960 tedy začíná novodobá vinařská etapa, zosobněná zkratkou ČVZ. Skončila v roce 1997 (posledních šest let tu ale byly vyráběny jen šumivé nápoje) a byla ještě nedávno vetknuta do roztomilých nápisů na zdi jedné z budov. Nad některými z nich by možná leckterý starší „vína pitel“ uronil slzu: Pražský výběr, Sekt Karlštejn, jakož i Vyšehrad, dále Claudius, Amadeus, Amant, Sklepmistr, Nejvyšší perkmistr… Tuto „hvězdnou sestavu“ doprovázely obrázky vinné révy a plné číše, heslo „In vino veritas“ a dávno již neplatné označení „Vinný sklep“. Všechno zmizelo – značky, nápisy i budova sama. Totéž bohužel platí pro přilehlou sýpku. Zadáte-li do mapového vyhledávače adresu Závišova 1679/14a, šipka se zabodne do prázdného místa (než bude informace aktualizována a adresa vymazána). Přitom šlo o starý a hodnotný objekt obdélného tvaru, ještě nedávno stojící severozápadně od brány. Podle mých nepotvrzených informací se původně bourat neměl, ale
developer si to „nějak zdůvodnil“ navzdory údajné vlastní obavě, aby následkem demolice nevznikla kvůli podzemním studnám a spodní vodě „laguna“. Již poněkolikáté jsem tuto lokalitu navštívil v září 2020, a to díky akci Open House Praha – rád bych touto cestou poděkoval jejím organizátorům za vše, co pro nás, milovníky památek a architektury, dělají. Neviděl jsem ani nešťastnou sýpku, ani lagunu – jen drobný pozůstatek, poutající pozornost silnými zdmi a masivními oblouky podsklepení, a pár mohutných kvádrů; Tento „mohykán“ však bezpochyby pocházel nikoli ze sýpky, ale z oněch nízkých podlouhlých budov, nesoucích vinařskou výzdobu. Ty totiž měly klenuté sklepy, které by naopak byly v případě sýpky výjimečné. Jistě Vás nepřekvapí, že do jara 2021 zmizel i on – proč také udržovat takovou „neužitečnou a nezpeněžitelnou ruinu“, že? Přiznejme, že zbořené části nepodléhaly památkové ochraně, vyhlášené v roce 2000. To ale neznamená, že neměly svou hodnotu a nemohly být zachovány! A do třetice zmizelo něco mnohem subtilnějšího, ale nesmírně zajímavého a cenného. Když jsem v létě 2017 vstoupil do areálu poprvé, všiml jsem si blízko brány, po své pravé ruce, zvláštní řady dřevěných bud. Připadal jsem si jako ve starém chatkovém kempu a pomyslel si, že nejspíš souvisí s Českými vinařskými závody, které v nich nabízely své nápoje. Skutečnost je však pozoruhodnější. Šlo totiž o boudy Koliby z Expa 1967, tedy ze Světové výstavy v Montrealu. Jednou z atrakcí veleúspěšné československé expozice byla i ona; nacházela se v zábavním parku La Ronde. Ten leží na ostrově Svaté Heleny v řece Svatého Vavřince, a Koliba po ukončení akce vyměnila tuto řeku za potok Botič, neboť byla přemístěna, prý včetně cimbálové muziky, právě sem. Nádherný dotek minulosti… Jenže i ten developerovi „překážel“. Dalo by se pochopit, kdyby tento unikát opět přemístil či k přemístění nabídl. „Zdroj“ mi však sdělil šokující informaci: boudy byly bez jakýchkoli skrupulí zničeny, přičemž demolice začala kolem poloviny prosince 2017 a trvala přibližně měsíc. Jako záminka byli využiti všudypřítomní bezdomovci, kteří se v nich prý skrývali, a dokonce zavinili požár (jeho stopy jsem skutečně viděl); avšak i kdyby to všechno byla pravda, nijak to neomlouvá barbarské ničení bud. Jsem si jistý, že by se jich někdo ujal, avšak nabídku převzetí či odkoupení pravděpodobně nikdo nedostal. Co nám tedy – zatím – zůstalo? Kromě brány jen jádro pivovaru (jde o adresy Závišova 1678/12a, 13a a 17a) včetně nejhodnotnějšího objektu, takzvaného hvozdu. To je ona vyšší budova, tvořící severozápadní výběžek dochovaného komplexu, zatímco takzvaná humna jsou širší a nižší (na vysvětlenou dodávám, že hvozd je v pivovaru věžová stavba, v níž se suší slad, a humna část sladovny, kde v chladu klíčí namočený ječmen). Tyto přístavby pocházejí z druhé poloviny 19. století, pivovar jako takový však pamatuje konec 17. věku. Díky prohlídce během akce Open House Praha jsem mohl vstoupit do části sousedící s Botičem. Její podzemní prostory vynikají klenbami, podepřenými sloupy, a interiéru na geniu loci neubralo ani omotání sloupů měkkým obalem. Evidentně se tu natáčelo, možná hrály nějaké hry… A jinak jsem v této části vídal drobné provozovny (včetně typického autoservisu) a slýchal decibely z kapelních zkušeben. Bylo by naivní myslet si, že alespoň něco z toho přežije. „Moderní dobou“ poučený člověk může být rád, že – snad – nepřijdeme o hvozd a humna. Developer sice slibuje leccos a nezapomene se pochválit za to, jak tuto část Nuslí zvelebí, ale jeho dosavadní kroky vzbuzují obavy. A když vidím vizualizaci, týkající se přímo pivovaru, nemohu se zbavit dojmu, že je vše nachystáno tak, „aby se památkář nažral, a zisk zůstal celý“ (to prosím nemyslím vulgárně, jde jen o parafrázi úsloví, jehož původní znění jistě znáte). Co by tomu řekl generál a národní hrdina, později komunisty perzekvovaný Karel Kutlvašr, kterému tu bylo v letech 1960-1961 „milostivě dovoleno“ pracovat jako vrátný? Možná by utrousil, že nejen historickým areálům, ale hlavně lidem, se dějí horší věci. A měl by pravdu.
Jenže „moderní“ barbarství nás nenápadně – a nevratně – okrádá o hodnoty, které nám zanechali předkové. A já se ptám nejen nového majitele, ale i příslušných úředníků: Muselo tohle všechno zemřít?
(z kapitoly Proč se autobusové nádraží jmenuje Na Knížecí? /napsal Otomar Dvořák/) Tuhle otázku jsem si mnohokrát položil, když jsem tady čekal na nějaký spoj – a dlouho jsem marně hledal odpověď. Bývalo snad v této části Smíchova nějaké knížecí sídlo? Další z utajených tvrzí, které chybí v našem seznamu? Nikde nic, ani přemoudrá Wikipedie k tomu nemá co říct, a když se zeptáte internetových vyhledávačů, zahrnou vás jízdními řády a plány rozvoje dopravní infrastruktury. Přitom jsem onu odpověď míval přímo na očích. Jenže člověk se často dívá, a nevidí… Stačí totiž, když se zastavíte před domem, jenž tvoří zkosené nároží v místech, kde z hlavní ulice Nádražní odbočuje ulice Ostrovského, a pozdvihnete oči do výše prvního patra. Spatříte tam vsazený kamenný reliéf šlechtického erbu. Je to znak rodu Schwarzenbergů. Ano, jsme na správné stopě! Kdysi právě tady odbočovala ze Zbraslavské cesty silnice Plzeňská (dříve též Pasovská), která velkým obloukem obcházela vinice a zahrady kartouzského kláštera. Na důležité křižovatce, v bezpečné vzdálenosti od městských bran, stávala odpradávna významná formanská zájezdní hospoda. Byla nezbytným útočištěm pro formany, kteří dorazili k městu v noci, kdy se brány zamykaly. Proč bychom ale měli hovořit o hospodě, když nás zajímají utajená panská sídla? Důvod by se v tomto případě našel: a to nejen proto, že neobyčejně rozlehlý areál hostince s dvorem ohrazeným vysokou kamennou zdí, lemovanou uvnitř stájemi, chlévy, kurníky, stodolami a sýpkami, a s navazující zahradou a chmelnicí skutečně připomínal spíše nějaký panský dvůr či tvrz. Areál pokrýval celou jižní část dnešního domovního bloku od ulice Nádražní po ulici Stroupežnického. Na místě někdejšího vnitřního dvora je dnes prázdný prostor, využívaný jako vietnamské tržiště. Podle tradice šlo o nejstarší hospodu na Smíchově. Od sklonku sedmnáctého století se postupně stávali pány na této straně pražských předměstí Schwarzenbergové. Jako první základna jim sloužil zámek v Jinonicích, který roku 1684 koupil Ferdinand Vilém, kníže ze Schwarzenbergu, pro svého synovce Jana Adolfa. O tomhle malebně zapadlém sídle nám Pepson vyprávěl v prvním díle Utajených hradů a zámků. Ovšem už předtím Schwarzenbergové výhodně získali od protřelého Michny z Vacínova velkou část Smíchova. V té době ještě nevlastnili palác na Hradčanech (ten zdědili po vymřelých knížatech z Eggenbergu – i s jejich smíchovským letohrádkem – až roku 1719), a proto byl tehdy při návštěvách smíchovského panství jejich hlavním sídlem „dvůr Na Knížecí“. Až do konce 19. století zde nájemci hospody udržovali v prvním patře „knížecí apartmá“, několik pokojů luxusně upravených pro pobyt knížecí rodiny a jejích hostů. Hostinec, proslulý vyhlášenou kuchyní a oblíbeným jinonickým pivem ze schwarzenberského pivovaru, nabízel ubytování pro formany i se službami pro jejich koně a zajišťoval opravy povozů a bezpečné uložení zboží. Hosté měli k dispozici dva šenky, z nichž ten větší se využíval i jako tančírna. Konaly se tu slavné bály, dokonce první maškarní ples na Smíchově, vlastenci tu také pořádali „české besedy“. Sál Na Knížecí byl rovněž svědkem prvních dělnických schůzí v revolučním roce 1848. Po rozšíření železniční sítě se ovšem výrazně změnila klientela hostince: ubylo formanů, takže podnik se přeorientoval na „místní“. Od roku 1894 se zde schází Čtenářsko-ochotnická jednota Kollár, pro kterou kníže Schwarzenberg na vlastní náklady přistavěl divadelní sál; ten byl později využíván i jako kino a sokolská tělocvična. Proslulost zájezdního hostince Na Knížecí skončila v roce 1912, kdy byly jeho zchátralé hospodářské objekty zbořeny a hlavní budova radikálně přestavěna. Tehdy šel k zemi i Parní
mlýn, který stál naproti hostinci, v místě dnešních autobusových nástupišť, a k němu přiléhající budova obecní váhy (jejíž připomínkou je nedaleká hospůdka U Váhy). Jediné, co ze slavného hostince Na Knížecí zůstalo, je onen kamenný schwarzenberský knížecí erb, jenž býval původně umístěn nad hlavním vchodem. Když jsme psali první vydání této knihy, byla tato část průčelí zakryta reklamní plachtou. Tou ale „čas trhnul“ – a erb tam opravdu je, jak dnes opět můžeme vidět.
(z kapitoly Litožnice, které naštěstí nezmizely celé /napsal Josef Pepson Snětivý/) Že jste nikdy neslyšeli o vsi jménem Litožnice? Není divu, je dávno zaniklá. Nacházela se severně od dnešního Lítožnického rybníka (ano, je psán s dlouhým „í“), tedy mezi čtvrtěmi Dubeč, Běchovice a Koloděje. Nechyběl tu kostel svatého Gotharda, stejně jako tvrz. Ves vznikla snad někdy v první polovině 12. století, ale písemně ji vidíme doloženou až k roku 1381 (podle jiných pramenů jde o rok 1351). S letopočtem 1412 je ves zmiňována jako majetek staroměstských měšťanů, což ostatně platilo i v předchozím věku. K roku 1417 máme bezpečně doloženou i tvrz, která byla pravděpodobně postavena ve 14. století. O tři roky později tu tábořilo Zikmundovo vojsko. Sídlo i jeho bezprostřední okolí, tedy ves Litožnice, však záhy postihl úpadek. Zřejmě to bylo dáno tím, že se toto zboží, postupem času rozdělené, stalo ke konci 15. století předmětem soudních sporů. A to mezi vdovou po Štěpánovi z Novosedel a Litožnic Ludmilou a Štěpánem Dubeckým i dalšími osobami, které si Litožnice nárokovaly. Nakonec byl zdejší statek připojen k Dubči (jinde se píše, že k Průhonicím). Dubečské panství pak bylo roku 1542 rozděleno. Na scénu tak přichází nám dobře známý rod Zapských ze Zap, který v osobě Oldřicha ze Zapského ze Zap získal „Dubeček, pustou ves Litožnice s tvrzí, Měcholupy a Netluky“. Tvrz, dvůr i celá ves zůstaly, v duchu tohoto dobového zápisu, už navždy opuštěné (tvrz je tak výslovně označována roku 1506) – a začaly mizet z povrchu zemského. Poslední zprávu o zdejší vsi, respektive o tom, co z ní zbylo, nacházíme ještě v roce 1713, kdy se udává, že v Litožnicích stojí „pustý kostel“. Ves samotná už zmiňována není, zřejmě do té doby zanikla beze stopy (naposled o ní jako o pusté čteme k roku 1542). Odborníci odhadují, že tvrz tvořila jediná budova o rozměrech přibližně 6 x 8 metrů. Kvůli blízkosti Říčanského potoka byla zvenčí zahrnuta zeminou a kameny, a to až do úrovně prvního patra. Z přízemí s trámovým patrem tak vlastně vznikl sklep – a tvrz stojící v rovině budila dojem, že je umístěna na kopečku. Chráněna byla vnějším valem a příkopem, přičemž se nabízí, že ten byl napájen vodou přímo z potoka. Pater bylo pravděpodobně víc, ale bližší podoba není známa. Začátkem roku 2018 jsem se na místo poprvé vydal s mladším synem Matyášem Bernardem, a to pěšky z Běchovic po červené turistické značce, ulicemi Ke Kolodějům (střechu a komíny tamějšího zámku později spatříme v dálce) a K Jalovce. Mám ještě v živé paměti, jak za stejnojmenným přístřeškem (u rybníčka) a mezi zelenobílou hospodářskou stavbou a starším dvojdomkem ještě naposled vidíme (na dopravní značce) červené turistické značení. Jdeme po cestě z panelů, kterou však záhy opouštíme. Zahneme doprava na vyježděnou cestu napříč polem – to je nutné proto, abychom se dostali k Říčanskému potoku, jinak by nám vládla východněji tekoucí Rokytka (vodoteče mě na chvíli zmátly, než jsem si uvědomil, že se tu na poměrně malé ploše stékají hned tři, kromě těch dvou ještě Běchovický potok; tento trojitý souboj nakonec vyhrává Rokytka, která pak teče dál na západ). Míjíme první hustě porostlý pahorek, ale to jsme ještě daleko od cíle naší čvachtavé výpravy. Za posedem a torzem velkého kmene nás čeká částečně oplocená louka, na jejímž konci vidíme severní hráz Lítožnických rybníků. Už notně zabláceni vylezeme na hráz – a k našemu
překvapení spatříme téměř vypuštěný rybník. Uprostřed trůní ostrůvek se stromem a celá scenerie působí tak „ne-pražsky“, že ji hned fotím, abych si uchoval nevšední vzpomínku. Oč méně vody zůstalo v rybníku, o to více jí vytéká do Říčanského potoka. Na snímcích, které jsem si doma prohlédl, přes něj vedla lávka. V realitě čelíme proudu, který si přisvojil hluboké koleje v cestě, rozlévá se všude kolem – a u hučícího přepadu naštěstí najdeme několik dřev klád, naplavených bez ladu a skladu. Opatrně se díky nim dostáváme na druhý břeh potoka. Pak už jen pár kroků na sever, tedy ve směru toku, a jsme na místě! Jenže to se snáz řekne, než udělá. Bezprostředně u potoka je na pohled neprostupná džungle. A dál od něj, tedy tam, kde se rozkládala ves s kostelem, zase podmáčená louka, jíž vládne rákosí vyšší než dospělý objevitel. Všudypřítomná voda a bahno… Ostatně to sem patří odpradávna. Podle některých jazykoznalců název Litožnice (postaru Lútošnice) pochází od latinského výrazu „lutosus“, což znamená „blátivý“. Bažiny určitě hrály svou roli v obranném systému tvrze a osady. A zhostily se jí dobře, jak jsme se mohli přesvědčit na vlastní kůži. Bláto však není to nejhorší, zdejší fauna má v záloze mnohem záludnější překvapení: v jednom okamžiku jsem tváří zavadil o květenství rákosu, v tu chvíli nabral dech… a dlouhé sekundy měl pocit, že se udusím. Květenství vodomilných rostlin zásadně nevdechujte! Výraz mé tváře by nedokázal vytesat ani mistr nad mistry, synkův jmenovec Braun. Když se trochu vzpamatuji a urazíme přes pole další desítky metrů, je nám jasné, že přece jen budeme muset proniknout do „pralesa“ přímo u potoka. Bojujeme tedy s větvemi a kmeny, které trčí ve všech možných i nemožných úhlech a obrůstají je prapodivné houby, jsme stále špinavější a unavenější, navíc se začíná stmívat… Ale odměna se záhy dostavuje: jako předkrm vidíme tři hromádky kamenů, které snad pamatují ještě ves Litožnice. Hlavní chod následuje vzápětí – a je jaksepatří sladký! Spatřujeme hmatatelný pozůstatek tvrze, která kdysi dominovala levému břehu Říčanského potoka: zarostlý pahorek se zbytky zdi severovýchodního nároží (mívala úctyhodnou šířku 1,3 metru!). Příkop se již ztratil v terénu, a tak si můžeme tvrziště jen představovat, stejně jako celou ves, která byla patrně oválného půdorysu o rozměru přibližně 300 x 200 metrů. Kdysi znatelné pahrbky po jednotlivých domech tu už nenajdeme, stejně jako místo kostela svatého Gotharda, který stával blíže severní hrázi rybníků (ale mnohem dál od potoka než tvrz). To vše pohltilo zmiňované rákosí, zákeřné stejně jako loupežníci – „zákeřníci“, kteří tu v okolí pradávné Trstenické stezky číhávali na bohaté i chudé cestující. O to víc se raduji nad naším objevem. Mám pocit, že takhle utajenou a nedostupnou památku jsem v Praze dosud neviděl – a možná nejen v Praze. … A protože mě kolega Otomar upozornil, že Lítožnický rybník byl po této objevné cestě napuštěn a přírodní park Říčanka revitalizován, zašel jsem do těchto míst na jaře 2021 s Matyášem Bernardem znovu. Odměnou nám byla nádherná vodní scenérie, kterou si určitě vychutnejte na vlastní oči. Malou ukázkou Vám budiž fotopříloha, ale tuto lokalitu, která patří k nejkrásnějším přírodním zákoutím Prahy, navštivte sami – a nebudete litovat. Vycházku neodkládejte už proto, že severně od rybníka má vést nová silnice číslo 12, odbočující z Městského okruhu (vzhledem k „akceschopnosti“ pražských „politiků“ však nemusíte příliš spěchat). K Lítožnickému rybníku, který zaujímá plochu o velikosti téměř osmi hektarů a je napájen Říčanským potokem, dodávám, že první zmínku o tehdy násadovém rybníku máme k roku 1542 v souvislosti se zmiňovaným dělením dědictví mezi Oldřicha a Adama Zapského ze Zap. Vysušen byl v první polovině 19. století (jak ukazuje předchozí výřez z dobové mapy), nově vzniklé louky si však voda vzala zpět. V roce 1953 tu byl založen Myslivecký rybník, přibližně třikrát menší než současný Lítožnický, k němu se o 17 let později přidaly další dva: V Mejtě na jihu a Nový na západě. Po vypuštění v roce 2016 se zjistilo, že dělící hráze jsou natolik poškozené, že bude lepší propojit všechny tři do jednoho. A tak tu dnes, po výstavbě nové jižní hráze (kterou jsme
v nedokončeném stavu viděli už v lednu 2018), máme rybník jediný – Lítožnický. Tolik na vysvětlenou nejasného pojmenování Lítožnický rybník versus Lítožnické rybníky.