0522284

108

Václav Černý o rasismu

V roce 1939 vydal Václav Černý v nakladatelství Václava Petra (v edici Svazky, úvahy, studie) spis Rasismus, jeho základy a vývoj, který byl rozšířenou verzí rozsáhlé, krátce předtím v Kritickém měsíčníku otištěné stati o Eseji o nerovnosti ras lidských hraběte Arthura de Gobineau. Tento spis je teď po letech dostupný ve druhém vydání, které připravilo olomoucké nakladatelství Votobia. Podstatnou částí spisu je soustavný výklad Gobineauova Eseje z padesátých let 19. století s odkazy k jednotlivým kapitolám a místům v textu, o něco menší je část věnovaná pozadí a motivům vzniku tohoto díla a závěrečná, poměrně krátká kapitola, autorem označená jako dovětek, pojednává o Hitlerově knize Mein Kampf. Metodou výkladu Gobineauova Eseje a doktríny, kterou obsahuje, je převážně reprodukce. Suma Gobineauovy rasové teorie praví, že osudy nejrozvinutějších civilizací a silných států vždy byly a jsou podmíněny kvalitami rasy jejich tvůrců a jejich schopností čistotu své rasy ubránit před příměsky krve ras nižších. Vývojové možnosti a veškeré vyšší schopnosti lidí jsou podle Gobineaua předem dány jejich rasovými kvalitami. Nižší rasy mohou mísením s rasami vyššími získat, nemohou je však předčit ani dohonit, vyšším rasám pak přináší každý příměsek krve rasy nižší neodvratný pokles. Místo každé rasy na stupnici jejích hodnot je tedy dáno a nelze je změnit. Podle Arthura de Gobineau je lidstvo dlouhotrvajícím mísením ras odsouzeno k neodvratnému úpadku. Je pozoruhodné, že Gobineau přičítal černochům, které řadil k méněcenným rasám, umělecké nadání. Na hodnotové stupnici tohoto francouzského aristokrata, diplomata a spisovatele představovalo umělecké nadání kupodivu hodnotu neskonale nižší než vlastnosti přisuzované rasám prý vyšším, které se zapsaly do dějin válečnictvím, doby-

vačností a vytvářením silných států, podmaňujících si populace z ras nižších. Hned na začátku uvádí Václav Černý Gobineauovo pojetí degenerace rasových vlastností jako rozhodující příčiny zániku velkých civilizací a kultur. Jde o základní atribut rasismu, založený na představě, že lidská kultura a její dějiny jsou determinovány biologickým faktorem, jímž je rasový původ člověka. Z tohoto základního předpokladu Gobineau odvozoval celý svůj soubor hodnot a výklad dějin. Václav Černý konfrontuje Gobineaua s jeho současníky, aby doložil jeho izolovanost a neúspěchy, jimiž v dalším vysvětluje povahu jeho díla i jeho teorii ras. Jeho výklad je brilantní a lapidární, ale zahrnuje pouze autory Gobineauovi dokonale cizí a vynechává ty, kteří o něco později přicházeli s podněty v lecčem ne zcela nepodobnými – Zola a jeho naturalismus, darwinismus, pojem rasy u H. Tainea –, které však Gobineauově fantastické doktríně i jeho pojetí pojmu rasy přesto odporovaly. Na tomto pozadí se Gobineau svým současníkům a duchu své doby zdaleka nejeví tak dokonale odvrácen. Spíš působí jako jejich karikatura, jako krajnost a výkyv. Václav Černý použil v názvu svého spisu slovo rasismus, které je běžně chápáno jako hodnotově příznakové, nikoli tedy neutrální a nehodnotící – příznivci rasismu včetně nacistů je nepoužívali a dnešní rasisté se tomuto označení ukřivděně brání. Jako název spisu věnovaného Gobineauovi a Hitlerovi je tu ovšem slovo rasismus – a tehdy v roce 1939 to byla odvážná volba – nepochybně na místě. O to je obtížnější ubránit se údivu, v jaké míře se Václav Černý ve svém výkladu Gobineauova Eseje omezuje na pouhou reprodukci, autorovy teze uvádí bez hodnocení a svou kritiku jeho doktríny o nerovnosti ras omezuje – jak sám praví – na „literární psychologii“. Své ocenění Gobineauových mimořádných znalostí a strhujícího podání vyjadřuje Václav Černý velmi barvitě. Rétorika tohoto spisu je ještě vznosnější a apelativnější, než je u Václava Černého obvyklé, a jeho expresivnost, prová-

109

110

zená hutným dekorem slohových galicismů, brilantními paradoxy, ironií a metaironií, nejednou vychýlí výpověď do tak sugestivního rozkmitu, že je těžké přesně určit, kdy jde o uznání autorovu titánskému rozmachu, kdy o velkorysou shovívavost vůči zmarněné energii popleteného, leč heroického podivína, a kdy jde o prostý souhlas s tím, co je v názvu spisu fakticky pojmenováno. Nejednou o souhlas zřejmě přece jen jde. Václav Černý například uvádí: „Zdá se vskutku nepopiratelné, že lidské rasové typy jeví naprostou stálost, trvalost a neproměnnost, jež je uvězňují do příkrých individualit, z nichž je možno se dostat pouze míšením krve; rozhodně z nich nelze vyváznout působením času nebo klimatu: příklad Židů, zaměnivších Palestinu za podnebí zcela různá, a to již před staletími, a přece uchovavších obecný typ rasy, mluví rozhodnou řečí.“ Jaký je ten „obecný typ rasy“, který se uchoval? Které jsou jeho znaky? Václav Černý uvádí jako příklad Židy v diaspoře, ale ti naopak představují populaci – příměsky nepříměsky – velmi různorodou, a to dokonce jak vnějškově, tak mentálně. Vlastnosti jim přičítané jsou zčásti podmíněny faktory, které s „krví čistou“ nebo „smíšenou“ nijak nesouvisí, zčásti jsou čirou sugescí tradovaných předpojatostí a ve skutečnosti se vyskytují u nejrůznějších populací. Největší bída je ale v tom, že v kontextu, který máme před sebou, se marně pídíme, co to ten „rasový typ“ vlastně je. V běžném užívání se slovo rasa vyskytuje mimo jiné jako synonymum výrazu barva pleti, jindy odkazuje k antropometrii a s ní se ocitáme v osvěžující blízkosti starodávných výrazů, jimž nechybí poezie, jako například „kozí ráce“. Nezbývá než vzít na vědomí, že Václav Černý psal svůj spis o rasismu s myslí ochotně otevřenou pojmosloví „rasa čistá“, „rasa s příměsky“, „cizí krev“ apod. a že ani nepovažoval za nutné pokusit se je rasistických konotací zbavit. O to je často obtížnější rozlišovat, kdy ve svém výkladu promlouval o Gobineauovi a kdy promlouval za Gobineaua a s ním. Výrazným rysem jeho výkladu Gobineauova Eseje je

nepochybně i snaha o vědeckou nestrannost. Ta v průběhu četby, která je přehlídkou řady tezí k polemice přímo vyzývajících, stupňuje očekávání kritického soudu, ten se však nedostaví. Václav Černý odmítá pouštět se do kritiky v oborech, jež mu nejsou vlastní, a jako jedinou oblast svého kritického stanoviska vymezuje, jak už řečeno, „literární psychologii“. Ta je vzhledem k tématu oblastí překvapivě úzkou – a přitom je neméně interdisciplinární povahy než ta, do níž se nezapojil. Objemný korpus Gobineauova Eseje však i při šíři jeho spektra koneckonců primárně pojednává o souboru hodnot, který je nepochybně doménou literární kritiky. Psychologické pozadí Gobineauovy rasové teorie Václav Černý dokládá rozborem jeho ostatních děl, zejména románu Plejády. Psychologický profil Gobineauův je podán sugestivně. Psychologické vysvětlení teorie rasismu samé je však přesvědčivé právě jen v osobních aspektech. Spočívá v Gobineauových životních zklamáních a v neutěšených poměrech rodinných, které ho poznamenaly od dětství, v pocitu, že jeho otec byl politickým vývojem v zemi poškozen, že dílo i osobnost autora Eseje nebyly doceněny. Hořkost a pocit křivdy si Gobineau kompenzoval neúnavným genealogickým studiem, jímž dospěl k závěru, že je z rodu severských jarlů, kteří byli potomky samého boha Odina. Václav Černý nad touto fantasmagorií encyklopedicky sečtělého učence, politika a diplomata nevyslovuje údiv, spíš úsměvné porozumění nad marností a marnivostí takovýchto snah a snů. Je to nicméně jeho jediný rozvedený a shrnující kritický výklad Eseje o nerovnosti ras lidských. Psychologická zkoumání podmínek vzniku literárních děl poskytují nejednou roztodivnou podívanou do tvůrčích kuchyní spisovatelů velkých i malých a vypovídají leccos o podmínkách tvorby, o záhadách inspirace a o oběhu idejí, ale o hodnotách díla nepraví nic. Souvislost mezi Gobineauem a nacismem vidí Václav Černý ve využitelnosti Gobineauovy doktríny, která se dočkala uznání teprve v německých překladech. Ani tato její

111

112

vlastnost ji však, zdá se mi, hodnotově neurčuje. Využitelných a zneužitelných teorií je mnoho, a naopak je nemnoho těch, při jejichž využití nedošlo k poklesům a ztroskotáním a jejichž jménem nebylo pácháno zlo. V dovětku, kde V. Černý pojednal o Hitlerově knize Mein Kampf, je rozdílům mezi oběma autory věnováno jen několik vět, ty nejzákladnější z nich však z výkladu jasně vyplývají. Gobineau vskutku žádné vraždění méněcenných ras nenavrhoval. Jeho rasismus zůstává na půdě učenosti a názoru (nebo paranoického bludu?). Nicméně rozdíl mezi monomanií pesimistického a svým způsobem vlastně kosmopolitního genoestéta a monomanií nacionalistických „mužů činu“ (kteří jeho teorii uspořádali jako optimistický program, administrativně-technologicky ho zdokonalili a uskutečnili) je nemalý. Výklad Václava Černého je v první i poslední řadě vyprávěním příběhu Gobineauovy myšlenky a je to vyprávění barvité a nejednou strhující. Z životopisných partií vystupuje obraz osobního a rodinného pozadí a „vysvětlení“ Gobineauova pojetí rasové nerovnosti jako prapříčiny všech skutků lidstva a smyslu lidských věcí tak plasticky a živě, že se tu ke Gobineauovi jako autorovi myšlenky, jejíž příběh V. Černý vypráví, druží ještě týž V. Černý ve své druhé roli autora příběhu, který vězí za touto myšlenkou jako její prapříběh. Mnohostrannost a šíři Gobineauových znalostí spolu se stylovými a stylistickými kvalitami podání, soudržnost enormně zvrstveného tvaru a vůdčí myšlenky hodnotí Václav Černý s uznáním, které výmluvně svědčí o tom, že této axiologické fantasmagorii, na jejímž hodnotovém vrcholu trůní dobyvačnost a vytváření silných států, přičítal velikost a že titánskému hladu po osobní satisfakci – nic jiného tam, rozumím-li dobře, nenašel – přisoudil rysy heroismu, jehož porážka ho pohnula ke shovívavosti, v níž nechybí empatie a obdiv. Ty pak vyzní místy jako roztroušené apoteózy autorovi, který prý, jak s přitakáním a zcela vážně cituje Václav Černý, nikdy „nebyl šťasten tím, co stačí davu“. Není však touha po okázalých satisfakcích a fantasmagorických konstrukcích, které je potvrzují, štěstím davů?

Zdá se mi, že právě zde, v konečném akordu výkladu Gobineaua kulminuje i „literární psychologie“ jeho osobnosti a díla a prozrazuje svou podružnost, jsouc pouhou desintimizací jeho denních snů. Spolu s kapitolou o Hitlerově knize Mein Kampf vzniká celek, z něhož vyrozumíme nevyřčený komparativní soud nad dvěma exponenty rasové doktríny. Ve zkratce by mohl znít takto: Vývoj rasismu má ve svém počátku punc velikosti, v dalším propadá malosti. Celým dílem Václava Černého se vine premisa, podle níž je malost zločinem, zejména pokud se přitřela do sousedství s velikostí. Zločinnost i duchovní bída Hitlerovy knihy musela ve své době – psal se rok 1939 a jméno autora nebylo radno a nebylo ani nutno uvést – působit zcela jednoznačně. Přesto se nelze ubránit konečnému zjištění, že rasismus, který je tu zastoupen ve dvou fázích, ve své souhrnné podobě odsouzen není, dokonce není ani zvážen. V Pamětech se Václav Černý o své studii o Gobineauovi zmiňuje na dvou místech. Poprvé, když uvádí, že její otištění vzbudilo hněv českých fašistů, podruhé pozdější zmínkou o tom, že ji Bohuslav Havránek napadl. Tato v pořadí druhá zmínka svým umístěním budí dojem, že se Havránek se svou kritikou ozval v době, kdy byl Václav Černý vylučován z Karlovy univerzity a už se nemohl bránit. Teprve pozornější čtení ukáže, že se tu o Havránkově kritice nepraví, kdy a za jakých okolností zazněla ani jestli vyšla tiskem nebo byla vyslovena ústně, a v tom případě při jaké příležitosti – text Pamětí zvlášť v tomto místě neplyne lineárně chronologicky a bez digresí. Hlavně se ale nedozvíme, co B. Havránek studii V. Černého vytkl. Nad spiskem o rasismu se samovolně a důrazně připomene okolnost, která v době nacistické okupace přinutila Václava Černého vydávání Kritického měsíčníku zastavit. Byla to denunciace kolaborantského časopisu Arijský boj, jíž byl Václav Černý napaden, že v Kritickém měsíčníku tiskne básně dvou Židů. Oba, Jiří Orten i Hanuš Bonn, byli v udavačském článku uvedeni jmenovitě. Stejně nutkavě se jako ohromující protiklad připomene

113

114

výbuch antisemitismu Václava Černého v posledním svazku jeho Pamětí, který mírou své agresivity a starobylostí svého národoveckého zabarvení neměl obdoby v ničem, co po válce v Československu do té doby – včetně začátku padesátých i začátku sedmdesátých let – vyšlo tiskem. Je těžké uvěřit, že jde o názory a pocity vzniklé teprve zjištěním, že jsou mezi vedoucími komunistickými funkcionáři Židé, kteří sehráli podobnou roli jako Rudolf Slánský. Taková míra záští, předpojatostí a antikvárních generalizací z nejhlubšího suterénu evropských nacionalismů mohla u osobnosti natolik integrální, jakou byl Václav Černý, stěží vykvasit tak pozdě. Studie o Gobineauovi a spis Rasismus, jeho základy a vývoj však byly při tom všem činem odboje proti nacistickému rasismu stejně nepochybně, jako bylo otiskování básní Jiřího Ortena a Hanuše Bonna v Kritickém měsíčníku protestem proti nacistickému příkazu vyloučit židovské spisovatele z literatury a projevem solidarity s nimi. Takové temné paradoxy možná nejsou v evropské tradici o mnoho vzácnější než ten, jaký představuje život a smrt Rudolfa Slánského. Na s. 21 v olomouckém vydání čteme v poznámce pod čarou: „Gobineau nemluví ovšem o mravně-duchovní hodnotě jednotlivců, nestojí na půdě individualit. Nesmí mu být přičítáno naivní tvrzení: Každý Evropan je inteligentní, každý černoch je bez inteligence.“ To je velmi správné varování před běžnými omyly na téma nerovnosti ras a lidí vůbec a postihuje nejen nedorozumění zde zmíněného typu. Platí i tam, kde v šerosvitu atavismů kraluje zaslepenost generalizací na půdě skupin a ras, ale přiznává výjimky tomu, koho si cení. Spis Václava Černého o rasismu se mi ve své mnohoznačnosti jeví být spisem o přijatelnosti fundamentálního rasismu.

1997

266

platí za postoje svých předků. Černoši žijící v chudinských čtvrtích nenávidí bělochy a já v tom vidím jakousi paměť té skupiny. Pro ně je nesnesitelná představa, že se nelidsky zacházelo s jejich rodiči a prarodiči. A docházejí ke spontánní potřebě se s tím vyrovnat. Jsem přesvědčen, že naši vnuci a pravnuci budou platit za to, jak tady dneska zacházíme s Romy. Všichni sebevědomí bílí lidé, kteří klidné prohlašují, že Romové jsou takoví a onací, by si to měli uvědomit. Opakují, že Romové jsou nepřizpůsobiví, neplatiči, že jim romský kapsář něco ukradl. Často mi lidé říkali: Kdybys měl za sousedy Romy, tak bys takhle nemluvil. Tak jsem se jich vždycky zeptal, jestli oni Romy za sousedy mají, a ukázalo se, že ne. Trvalo mi asi patnáct let, než jsem skutečně narazil na někoho, kdo je měl, a jinak to bylo vždycky z druhé ruky. Většinová populace se vždycky něco doslechne a pak to generalizuje. Je zajímavé, nakolik je to podobné klasickému přednacistickému antisemitismu. To ale lidé odmítají a naprosto nesmyslně zdůrazňují rozdíly mezi Židy a Romy. Ale ty rozdíly jsou ve skutečnosti méně závažné, než se zdá. […] Domnívám se, že průměrný český občan se liší od západoevropského občana právě tím, že jeho sebevědomí je labilní, protože úplnost národní identity Čechů vznikla teprve nedávno. Labilní české sebevědomí je jedna stránka věci a druhá je, že Romům sebevědomí chybí. Až ho jednou nabudou, bude to velký krok dopředu, ale bude to přinášet další dramatické a velice konfliktní situace. Za velmi nebezpečný symptom považuji, že Češi začali otázky terorismu proti romské populaci řešit teprve, když si celé situace povšiml Západ a začal zdejší situaci kritizovat. Je obrovské selhání české politické reprezentace, že ji Romové zajímají, až když vznikly obavy o zahraničněpolitické zájmy České republiky“ (Brdečková 2005, s. 126–127). 108–114 Václav Černý o rasismu

Literární noviny 8, 1997, č. 1, 9. 1., s. 1 a 7. Přetištěno in Revolver Revue, 2000, č. 43, květen, s. 199–203 (opatřeno redakčním úvodem a třemi bibliografickými poznámkami pod čarou, které zapracováváme níže do jednotlivých vysvětlivek), jako epilog k publikaci Vohryzkových vzpomínek „Mám dojem, že už mi vůbec nepřibývá let“ (v Revolver Revui na s. 153–198, v naší edici na s. 157–230). – Úvaha nad druhým knižním vydáním knihy V. Č. Rasismus, jeho základy a vývoj (Olomouc, Votobia 1995, 93 stran).

108 krátce předtím v Kritickém měsíčníku otištěné stati o Eseji o nerovnosti ras lidských hraběte Arthura de Gobineau – Arthur de Gobineau, prorok rasismu, in Kritický měsíčník 1, 1938, č. 9–10, 21. 12., s. 388–401; 108 spis je teď po letech dostupný ve druhém vydání – míně-

no druhé samostatné, knižní vydání. Text z roku 1939 totiž vyšel ještě tři roky předtím v prvním svazku obsáhlého výboru z Černého prací Tvorba a osobnost (ed. Jan Šulc a Jaroslav Kabíček, Praha, Odeon 1992, s. 418–440);

108 závěrečná, poměrně krátká kapitola, autorem označená

jako dovětek – tj. III. kapitola Černého Rasismu, jeho základů a vývoje (ve Votobii na s. 75–88), v jejíž první poznámce pod čarou (celkově třicáté čtvrté poznámce) se praví: „Pramenným základem tohoto dovětku k studii o Gobineauovi byl především ovšem Mein Kampf […]“;

110 Václav Černý například uvádí – tj. na s. 18 vydání ve Votobii; 113 budí dojem, že se Havránek se svou kritikou ozval v době, kdy byl Václav Černý vylučován z Karlovy univerzity a už se nemohl bránit. … Hlavně se ale nedozvíme, co B. Havránek studii V. Černého vytkl – situace je zde mimořádně nepřehledná. Václav Černý nesměl na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy vyučovat od února 1950 a z fakulty byl nakonec z politických důvodů vyhozen v květnu 1951. Z Vohryzkova vyprávění získává čtenář dojem, že Bohuslav Havránek coby děkan fakulty někdy na počátku padesátých let Černého brožuru o rasismu z roku 1939 otevřeně kritizoval. Podle pasáže ze závěrečného dílu Pamětí V. Černého (viz druhou poznámku k 226) je však zřejmé, že Havránkův postoj neměl podobu tištěné recenze nebo výroku v akademické debatě, a je dokonce nejisté, zda se Havránek o Černého Rasismu… vůbec nějak někde vyjádřil – čímž ho ovšem nechceme nikterak vyvazovat ze zodpovědnosti, kterou jako děkan FF UK z let 1948–1954 nese za zničené profesní životy desítek vyhozených pedagogů a studentů. V Černého Pamětech je řeč o interním dokumentu ministerstva školství a osvěty se seznamem nekomunistických profesorů, kterých je třeba se zbavit. Kdo udavačský materiál vypracoval, není z Pamětí zřejmé, ale Černý z něho cituje insinuaci o „obdivu nacistických filosofů“ a její autorství připisuje právě Havránkovi: „Měl jsem

267

268

v té chvíli v rukou i text důvěrného aktu z ministerstva s návrhem rozvázání pracovního poměru a se seznamem profesorů předurčených k našemu osudu i s jejich charakteristikou; byl již z roku 1950! Moje charakteristika nesla na konci už zcela výslovně pečeť autorství Havránkova a zněla tak: ,PhDr. Václav Černý, profesor srovnávacích literatur, 45 roků, t. č. na vědecké dovolené. Hlasatel a obdivovatel nacistických filosofů, vyhraněný individualista, antimarxista. Negativní postoj k lidové demokracii. Děkan fakulty navrhuje přeřazení.‘ To jest vyhazov. Že na ,hlásání nacistických filosofů‘ může být zfalšován fakt, že jsem za německé okupace napsal studii o Gobineauovi a v ní ve službách odboje zaútočil přímo na myšlenkový zdroj nacistického rasismu jakožto projev šílené megalomanie, poskytlo mi definitivní měřítko havránkovské poťouchlosti“ (Paměti 3. 1945–1972, Brno, Atlantis 1992, s. 381). – Tak jako panují jisté otázky mezi textem Černého Pamětí a autorstvím perfidního ministerského či fakultního dokumentu, zeje určitý rozestup mezi daným místem Pamětí a Vohryzkovou reflexí. Výrazy jako „Havránek se ozval s kritikou“ nebo „vytkl studii V. Černého“ neodpovídají tomu, co – jakkoli zkratovitě – říká Černý. Příčinou může být i to, že nevíme, o jakou verzi Černého vzpomínek se Vohryzek v osmdesátých letech opíral, zda to byl některý ze strojopisných opisů, které se šířily mimo obvyklé samizdatové edice, anebo exilové vydání ze Sixty-Eight Publishers (Paměti IV, Toronto 1983). Pokud měl k dispozici jen vydání torontské, pak měl porozumění dané pasáže (je na s. 459) mimořádně ztížené, neboť z citátu ministerského udání vypadl v torontském vydání úsek, jejž zde zvýrazňujeme kursivou: „…vědecké dovolené. Hlasatel a obdivovatel nacistických filosofů, vyhraněný individualista, antimarxista. Negativní postoj k lidové demokracii. Děkan fakulty…“ Píše-li Černý v navazujícím úseku, že „na ,hlásání nacistických filosofů‘ může být zfalšován fakt, že jsem za německé okupace napsal studii o Gobineauovi“, čtenář torontského vydání tomu vlastně nemůže rozumět, neboť neví, k čemu se narážka o „hlásání nacistických filosofů“ váže. 115–154 [Tři] 117–120 Smíření a nesmíření

Respekt 3, 1992, č. 43, 26. 10. – 1. 11., s. 14. – Úvaha nad knihou Mileny Bubeníčkové-Kuthanové Vybledlá fotografie (Praha, Vyšehrad 1991 [kniha byla distribuována až