když letí z mraku dolů, umí nabrat velikánskou rychlost. Ty větší dokážou letět třeba stejně tak rychle, jak jezdíme autem. Taková kroupa už může velice vážně zranit člověka, když ho trefí.“ „Taková hezká, a přitom tak zlobivá,“ mračila se Janinka. „Proto, když padají kroupy, je vždycky lepší se pod něčím schovat a počkat, dokud to nepřejde. I kdyby ti neměly ublížit, tak to hodně bolí. Představ si to, jako když by na tebe někdo hodil kamínek. Spousty kamínků!“ vysvětloval tatínek. „Jauvajs! Tak to já budu vždycky radši schovaná. Slibuji!“ dala Janinka tatínkovi pusu na tvář a běžela za maminkou na snídani, protože jí zakručelo hlady v bříšku tak hlasitě, že se skoro lekla, že je bouřka zpátky.
88
MLHA Dny rychle ubíhaly a brzy začalo být chladněji. Janinka teď trávila hodně času s rodiči v lese na houbách nebo jen tak na procházkách. Všichni měli rádi procházky na čerstvém vzduchu, při kterých je zahřívaly slábnoucí sluneční paprsky. Když šla večer Janinka spát, už se zase těšila na druhý den do lesa. Než usnula, představovala si, jak asi vypadají její oblíbené cestičky a lesní zákoutí za tmy… SEN Čarodějnice Drahomíra bydlela ve své chatrči uprostřed smrkového lesa. Houští kolem bylo tak husté, že sem lidská noha nikdy nezabloudila. Sotvakdy se sem zatoulala srnka nebo divočák. Drahomíra nebyla zlá čarodějnice, a protože měla ráda lidi, její čarodějnická profese ji příliš netěšila. Proto raději sbírala jen bylinky, které netropily zlo, ale dobro. Bylinky sušila a nosila babkám kořenářkám z nejbližší vsi. Vždycky s nimi prohodila pár slov, a tak si spokojeně žila. Jednou se od staré babky Zlámalové dozvěděla, že se do lesa nad pěšinou k rybníku nastěhoval hejkal. Babka lomila rukama, protože na mýtinu za rybníkem chodí89
vala už jako malá holka trhat bejlí, a teď na stará kolena aby se tam bála chodit. „Ale co mi to tu vykládáte, Zlámalko?!“ kroutila hlavou Drahomíra. „Jsem tu už dvě stě let a nikdá se tady žádný jiný strašidlo nevokázalo.“ „Ať se třeba propadnu, jestli to není pravda,“ zdvihla dva prsty stará Zlámalová na znamení, že nelže. Drahomíra to tentokrát vzala domů ze vsi oklikou, aby se přesvědčila na vlastní oči. Zlámalka nelhala! Nahoře na krajní borovici stála bouda stlučená ze ztrouchnivělých prken a u dveří si hověl hejkal. Drahomíra věděla, že hejkalové jsou jedny z nejstarších strašidel u nás. Už za časů našich prapraprababiček sedávali hejkalové za nějakou houštinou či na nízké borovici poblíž lesních cest a každého kolemjdoucího strašili svým hýkáním, kvílením a všelijakým bububu, jaké je zrovinka napadlo. Bývala to strašidla moderní, co se oblékala podle poslední módy, ale od těch dob se vůbec nezměnila, a tak má každý hejkal na sobě otrhaný kabátec s velkými zdobnými knoflíky, vestičku s kapesními hodinkami a plátěné kalhoty pěkně do barvy s kloboukem. Jenže za ta léta už je odrbaný, samá díra a záplata. Náš hejkal nebyl žádnou výjimkou. Jen co uviděl, že se k němu někdo blíží, chtěl seskočit a začít strašit. 90
„Nic ty mě nestraš!“ zavolala na něj Drahomíra. „Jsem čarodějnice Drahomíra, jsme skoro sousedé.“ Hejkal popošel k Drahomíře a trochu nedůvěřivě si ji prohlížel. „Já jsem Hynek, hejkal,“ řekl na oko přátelsky, ale trochu ho mrzelo, že se v okolí víc neporozhlédl. Na rozdíl od Drahomíry o společnost vůbec nestál. Jak mladá čarodějnice pohleděla do jeho puškvorcově zelených očí a zahlédla ten okouzlující pokřivený úsměv se třemi vyviklanými zuby, zamilovala se! „Takový fešák! A bydlí kousek ode mě! Mám to ale štěstí!“ mnula si ruce cestou domů. Nazítří se parádně nastrojila. Vzala si svou nejhezčí sukni se spodničkou ze sušených lopuchů. Blůzičku vyšívanou zaprášenými pavučinami, zdobenou knoflíky z krovek lesních brouků. A do vlasů si naaranžovala pár šípkových větviček. Když byla se sebou konečně spokojená, vyrazila na sousedskou návštěvu. Slušelo se přinést nějaký dárek na uvítanou, a tak ani Drahomíra nešla s prázdnou. Napekla své oblíbené koláče, na první pohled vypadaly jako makové, ale plněné byly daleko větší dobrotou - slazenými černými mšicemi. Taková mňamka! To by bylo, aby hejkal na takovou laskominu nezabral. Ale nezdálo se, že by cesta k Hynkovu srdci vedla přes žaludek. Tak to zkoušela všemi možnými způsoby. Strojila se a fintila, nadbíhala mu, lichotila, zkoušela trucovat. Nic, ale vůbec nic na hejkala neplatilo. Drahomíra už z toho byla celá zoufalá. „Vždyť jsem krásná,“ nakrucovala se před zrcadlem. Špulila na sebe ústa s roztomilou bradavicí na horním rtu. „Co proti mně má?“ lámala si hlavu. Vzdát to ale nechtěla. Zatoužila po rodinném životě, chtěla se usadit a mít malou čarodějnici nebo hejkálka. Měsíce ubíhaly, ale Hynkovo srdce se neobměkčilo. Jedno podzimní pozdní odpoledne ji Hynek odbyl, že na takové hlouposti, jako je láska, nemá čas ani náladu, a šel si po svém řemesle. Na podzim se smrákalo časně, a tak musel strašívat podél kupeckých cest už od odpoledne. 91
vala už jako malá holka trhat bejlí, a teď na stará kolena aby se tam bála chodit. „Ale co mi to tu vykládáte, Zlámalko?!“ kroutila hlavou Drahomíra. „Jsem tu už dvě stě let a nikdá se tady žádný jiný strašidlo nevokázalo.“ „Ať se třeba propadnu, jestli to není pravda,“ zdvihla dva prsty stará Zlámalová na znamení, že nelže. Drahomíra to tentokrát vzala domů ze vsi oklikou, aby se přesvědčila na vlastní oči. Zlámalka nelhala! Nahoře na krajní borovici stála bouda stlučená ze ztrouchnivělých prken a u dveří si hověl hejkal. Drahomíra věděla, že hejkalové jsou jedny z nejstarších strašidel u nás. Už za časů našich prapraprababiček sedávali hejkalové za nějakou houštinou či na nízké borovici poblíž lesních cest a každého kolemjdoucího strašili svým hýkáním, kvílením a všelijakým bububu, jaké je zrovinka napadlo. Bývala to strašidla moderní, co se oblékala podle poslední módy, ale od těch dob se vůbec nezměnila, a tak má každý hejkal na sobě otrhaný kabátec s velkými zdobnými knoflíky, vestičku s kapesními hodinkami a plátěné kalhoty pěkně do barvy s kloboukem. Jenže za ta léta už je odrbaný, samá díra a záplata. Náš hejkal nebyl žádnou výjimkou. Jen co uviděl, že se k němu někdo blíží, chtěl seskočit a začít strašit. 90
„Nic ty mě nestraš!“ zavolala na něj Drahomíra. „Jsem čarodějnice Drahomíra, jsme skoro sousedé.“ Hejkal popošel k Drahomíře a trochu nedůvěřivě si ji prohlížel. „Já jsem Hynek, hejkal,“ řekl na oko přátelsky, ale trochu ho mrzelo, že se v okolí víc neporozhlédl. Na rozdíl od Drahomíry o společnost vůbec nestál. Jak mladá čarodějnice pohleděla do jeho puškvorcově zelených očí a zahlédla ten okouzlující pokřivený úsměv se třemi vyviklanými zuby, zamilovala se! „Takový fešák! A bydlí kousek ode mě! Mám to ale štěstí!“ mnula si ruce cestou domů. Nazítří se parádně nastrojila. Vzala si svou nejhezčí sukni se spodničkou ze sušených lopuchů. Blůzičku vyšívanou zaprášenými pavučinami, zdobenou knoflíky z krovek lesních brouků. A do vlasů si naaranžovala pár šípkových větviček. Když byla se sebou konečně spokojená, vyrazila na sousedskou návštěvu. Slušelo se přinést nějaký dárek na uvítanou, a tak ani Drahomíra nešla s prázdnou. Napekla své oblíbené koláče, na první pohled vypadaly jako makové, ale plněné byly daleko větší dobrotou - slazenými černými mšicemi. Taková mňamka! To by bylo, aby hejkal na takovou laskominu nezabral. Ale nezdálo se, že by cesta k Hynkovu srdci vedla přes žaludek. Tak to zkoušela všemi možnými způsoby. Strojila se a fintila, nadbíhala mu, lichotila, zkoušela trucovat. Nic, ale vůbec nic na hejkala neplatilo. Drahomíra už z toho byla celá zoufalá. „Vždyť jsem krásná,“ nakrucovala se před zrcadlem. Špulila na sebe ústa s roztomilou bradavicí na horním rtu. „Co proti mně má?“ lámala si hlavu. Vzdát to ale nechtěla. Zatoužila po rodinném životě, chtěla se usadit a mít malou čarodějnici nebo hejkálka. Měsíce ubíhaly, ale Hynkovo srdce se neobměkčilo. Jedno podzimní pozdní odpoledne ji Hynek odbyl, že na takové hlouposti, jako je láska, nemá čas ani náladu, a šel si po svém řemesle. Na podzim se smrákalo časně, a tak musel strašívat podél kupeckých cest už od odpoledne. 91
„Však se ještě uvidí!“ rozzlobila se Drahomíra a pospíchala do své chatrče. „Počkej, ty jeden hejkale tvrdohlavá. Když to nejde po dobrém, zamiluješ se do mě proti své vůli!“ Nachystala na ohniště kotlík s vodou a začala snášet z poliček pytlíčky s různými bylinami a tajemnými přísadami. „Šnečí sliz a trocha máty, polníček a žabí hnáty, lístky hlohu, kapří mlíčí, ať v tvém srdci láska vzklíčí!“ zaříkávala Drahomíra kouzelný lektvar a míchala všechny přísady, dokud se nerozvařily. Vše bylo hotové nad ránem. Čarodějnice musela vzít rozpálený kotlík s lektvarem a pospíchat co nejrychleji za Hynkem. Její vyvolený se totiž musel napít ještě vroucího nápoje. Běžela, jak nejrychleji dovedla. Z kotlíku se valila pára, 92
že si sotva viděla na špičku nosu. Vtom zakopla o kořen stromu. Tak tak, že celý kotlík nevylila. Narovnala se a běžela dál, jenže v tom oparu, který stoupal z lektvaru, vůbec neviděla, kam běží. Popletla si strany a běžela pořád dál a dál. Najednou bum, bác! „Jauvajs!“ ozvalo se. „Co to tu vyvádíš?! Celého jsi mě opařila!“ ozvalo se bolestné zaúpění. „Já, já…“ koktala Drahomíra. Postavila kotlík na zem a začala kolem máchat rukama, aby rozehnala tu páru z kotle. Konečně se před ní začalo trochu vyjasňovat. Až se pára rozpustila docela. Drahomíra zůstala stát jako omráčená. Před ní stál hejkal, chlapisko jak hora. Oči jako zvadlé pomněnky, a ten úsměv! Ne tři vyviklané zuby, ale jen dva! No, to vám byl fešák. Kam se na něj hrabal Hynek. Na toho Drahomíra v okamžení zapomněla. „Ty jsi ale krásná čarodějnice,“ vzdychl hejkal údivem. „Takovou jsem v našich lesích ještě neviděl. Kde se tu bereš?“ „Ani nevím,“ vzdychla Drahomíra. A vlastně mluvila pravdu. V tom mlžném oparu dočista zabloudila. „Asi jsem se ztratila.“ „A nechtěla bys tu se mnou zůstat?“ zeptal se nesměle hejkal. „Bývá mi tu během služby smutno. Jsem tu už tři století, a pořád sám. To by jednoho otrávilo.“ „Ty bys vážně chtěl?“ rozzářily se jí oči. 93
„Však se ještě uvidí!“ rozzlobila se Drahomíra a pospíchala do své chatrče. „Počkej, ty jeden hejkale tvrdohlavá. Když to nejde po dobrém, zamiluješ se do mě proti své vůli!“ Nachystala na ohniště kotlík s vodou a začala snášet z poliček pytlíčky s různými bylinami a tajemnými přísadami. „Šnečí sliz a trocha máty, polníček a žabí hnáty, lístky hlohu, kapří mlíčí, ať v tvém srdci láska vzklíčí!“ zaříkávala Drahomíra kouzelný lektvar a míchala všechny přísady, dokud se nerozvařily. Vše bylo hotové nad ránem. Čarodějnice musela vzít rozpálený kotlík s lektvarem a pospíchat co nejrychleji za Hynkem. Její vyvolený se totiž musel napít ještě vroucího nápoje. Běžela, jak nejrychleji dovedla. Z kotlíku se valila pára, 92
že si sotva viděla na špičku nosu. Vtom zakopla o kořen stromu. Tak tak, že celý kotlík nevylila. Narovnala se a běžela dál, jenže v tom oparu, který stoupal z lektvaru, vůbec neviděla, kam běží. Popletla si strany a běžela pořád dál a dál. Najednou bum, bác! „Jauvajs!“ ozvalo se. „Co to tu vyvádíš?! Celého jsi mě opařila!“ ozvalo se bolestné zaúpění. „Já, já…“ koktala Drahomíra. Postavila kotlík na zem a začala kolem máchat rukama, aby rozehnala tu páru z kotle. Konečně se před ní začalo trochu vyjasňovat. Až se pára rozpustila docela. Drahomíra zůstala stát jako omráčená. Před ní stál hejkal, chlapisko jak hora. Oči jako zvadlé pomněnky, a ten úsměv! Ne tři vyviklané zuby, ale jen dva! No, to vám byl fešák. Kam se na něj hrabal Hynek. Na toho Drahomíra v okamžení zapomněla. „Ty jsi ale krásná čarodějnice,“ vzdychl hejkal údivem. „Takovou jsem v našich lesích ještě neviděl. Kde se tu bereš?“ „Ani nevím,“ vzdychla Drahomíra. A vlastně mluvila pravdu. V tom mlžném oparu dočista zabloudila. „Asi jsem se ztratila.“ „A nechtěla bys tu se mnou zůstat?“ zeptal se nesměle hejkal. „Bývá mi tu během služby smutno. Jsem tu už tři století, a pořád sám. To by jednoho otrávilo.“ „Ty bys vážně chtěl?“ rozzářily se jí oči. 93
„Kdyby ti to nevadilo… Chtěl a rád. Moc se mi líbíš.“ „Ty se mi taky líbíš,“ uculila se Drahomíra, až jí všecky bradavice v obličeji zčervenaly studem. Lektvar nechala lektvarem, vzala svého milého za ruku a vydali se směrem k lesu, kde hejkal Hugo bydlel. A tak jí vlastně kouzelný nápoj opravdu vyčaroval lásku. Zkrátka láska si nás sama vždycky najde. Většinou jinde a jindy, než kde a kdy ji čekáme, ale najde… KONEC SNU
94
Brzy ráno budil Tomík Janinku: „Vstávej už, jedeme na houby. Honem, než nám je všecky vysbírají.“ „Vždyť už vstávám,“ zívla Janinka ospale. Rychle se nasnídala. Oblékla se a běžela si pro holínky. „Už můžeme, Tomíku!“ volala, když byla připravená. Tomík už čekal s tatínkem na zahradě. Maminka vzala ještě košík a šli do lesa za rybníkem. Když vystoupali pěšinkou k hrázi u lesa a otevřelo se před nimi údolí s rybníčkem, otevřela Janinka překvapením pusu. „Kam se poděl?“ Všichni se začali smát. „Co se smějete, rybník je fuč, i les za ním.“ „Jen pojď blíž a uvidíš, že tam stále je. Jen se schoval v mlze,“ povídala maminka a vydala se z kopce po pěšině, kudy se chodívalo k rybníčku. Jak se blížili, začaly se objevovat jeho obrysy. „Vážně, je tady!“ volala Janinka. „Co je to ale za mlíčko, co někdo vylil do vzduchu?“ Vtom si vzpomněla na svůj noční sen. „Už vím! To čarodějnice vaří v kotlíku lektvar a takhle jí to kouří,“ kývla a spokojeně šla dál po pěšině, protože tu záhadu se ztraceným rybníkem vyřešila. „Kdepak lektvar, to je docela obyčejná mlha,“ řekla maminka. „A kde se tu ta mlha vzala?“ ptala se Janinka. „Jasné podzimní noci přinášejí mlhy docela často, zvláště takhle v údolí jako u nás u rybníka pod lesem. Děje se tak, protože studený vzduch klesá přes noc dolů,“ začala vysvětlovat maminka. „Mlha je vlastně mrak, který leží malý kousek nad zemí. Vytvoří se v noci, když se vzduch nad zemí ochladí. Studený vzduch totiž nepojme tolik vlhkosti jako ten teplý. Proto se z té 95
„Kdyby ti to nevadilo… Chtěl a rád. Moc se mi líbíš.“ „Ty se mi taky líbíš,“ uculila se Drahomíra, až jí všecky bradavice v obličeji zčervenaly studem. Lektvar nechala lektvarem, vzala svého milého za ruku a vydali se směrem k lesu, kde hejkal Hugo bydlel. A tak jí vlastně kouzelný nápoj opravdu vyčaroval lásku. Zkrátka láska si nás sama vždycky najde. Většinou jinde a jindy, než kde a kdy ji čekáme, ale najde… KONEC SNU
94
Brzy ráno budil Tomík Janinku: „Vstávej už, jedeme na houby. Honem, než nám je všecky vysbírají.“ „Vždyť už vstávám,“ zívla Janinka ospale. Rychle se nasnídala. Oblékla se a běžela si pro holínky. „Už můžeme, Tomíku!“ volala, když byla připravená. Tomík už čekal s tatínkem na zahradě. Maminka vzala ještě košík a šli do lesa za rybníkem. Když vystoupali pěšinkou k hrázi u lesa a otevřelo se před nimi údolí s rybníčkem, otevřela Janinka překvapením pusu. „Kam se poděl?“ Všichni se začali smát. „Co se smějete, rybník je fuč, i les za ním.“ „Jen pojď blíž a uvidíš, že tam stále je. Jen se schoval v mlze,“ povídala maminka a vydala se z kopce po pěšině, kudy se chodívalo k rybníčku. Jak se blížili, začaly se objevovat jeho obrysy. „Vážně, je tady!“ volala Janinka. „Co je to ale za mlíčko, co někdo vylil do vzduchu?“ Vtom si vzpomněla na svůj noční sen. „Už vím! To čarodějnice vaří v kotlíku lektvar a takhle jí to kouří,“ kývla a spokojeně šla dál po pěšině, protože tu záhadu se ztraceným rybníkem vyřešila. „Kdepak lektvar, to je docela obyčejná mlha,“ řekla maminka. „A kde se tu ta mlha vzala?“ ptala se Janinka. „Jasné podzimní noci přinášejí mlhy docela často, zvláště takhle v údolí jako u nás u rybníka pod lesem. Děje se tak, protože studený vzduch klesá přes noc dolů,“ začala vysvětlovat maminka. „Mlha je vlastně mrak, který leží malý kousek nad zemí. Vytvoří se v noci, když se vzduch nad zemí ochladí. Studený vzduch totiž nepojme tolik vlhkosti jako ten teplý. Proto se z té 95
vodní páry stanou malé kapičky vody, které se u sebe vznáší vzduchem. Stejně jako vysoko na nebi v mráčku. Čím víc bylo ve vzduchu té vodní páry, tím hustší je potom mlha, protože obsahuje víc kapiček vody. Je to zkrátka takový větší hustý mrak, přes který není skoro vidět.“ „Aha, to je skoro stejné jako s rosou. Ta přece taky vzniká tím, jak se vzduch ochlazuje,“ přemýšlela nahlas Janinka. „Správně, jsi šikulka. Všechnu tu vlhkost, která je ve vzduchu, studený vzduch neudrží, a stane se z ní mlha. Když se to děje přímo u země nad travičkou, stanou se z té vlhkosti kapičky vody na jejích stéblech. Takže je to rosa.“ „Já ale vůbec nic nevidím,“ povzdechla si Janinka. „Kdepak už je tatínek s Tomíkem?“ „To je na té mlze také trochu nebezpečné. Hlavně na silnicích. Auta musí jezdit opatrně, aby do něčeho nenarazila. A kdybychom během mlhy chodili po ulicích a chtěli přecházet přes silnici, měli bychom mít na oblečení nějaké reflexní prvky.“ „Co jsou reflexní prvky?“ zajímalo Janu. „To jsou různé obrázky, proužky nebo puntíky ze speciálního materiálu, který odráží světlo, a řidič automobilu tě tak nemůže snadno přehlédnout. Uvidí tě na větší vzdálenost než bez nich a dokáže včas zastavit automobil.“ „A máme nějaké takové věci doma?“ 96
97
vodní páry stanou malé kapičky vody, které se u sebe vznáší vzduchem. Stejně jako vysoko na nebi v mráčku. Čím víc bylo ve vzduchu té vodní páry, tím hustší je potom mlha, protože obsahuje víc kapiček vody. Je to zkrátka takový větší hustý mrak, přes který není skoro vidět.“ „Aha, to je skoro stejné jako s rosou. Ta přece taky vzniká tím, jak se vzduch ochlazuje,“ přemýšlela nahlas Janinka. „Správně, jsi šikulka. Všechnu tu vlhkost, která je ve vzduchu, studený vzduch neudrží, a stane se z ní mlha. Když se to děje přímo u země nad travičkou, stanou se z té vlhkosti kapičky vody na jejích stéblech. Takže je to rosa.“ „Já ale vůbec nic nevidím,“ povzdechla si Janinka. „Kdepak už je tatínek s Tomíkem?“ „To je na té mlze také trochu nebezpečné. Hlavně na silnicích. Auta musí jezdit opatrně, aby do něčeho nenarazila. A kdybychom během mlhy chodili po ulicích a chtěli přecházet přes silnici, měli bychom mít na oblečení nějaké reflexní prvky.“ „Co jsou reflexní prvky?“ zajímalo Janu. „To jsou různé obrázky, proužky nebo puntíky ze speciálního materiálu, který odráží světlo, a řidič automobilu tě tak nemůže snadno přehlédnout. Uvidí tě na větší vzdálenost než bez nich a dokáže včas zastavit automobil.“ „A máme nějaké takové věci doma?“ 96
97
vodní páry stanou malé kapičky vody, které se u sebe vznáší vzduchem. Stejně jako vysoko na nebi v mráčku. Čím víc bylo ve vzduchu té vodní páry, tím hustší je potom mlha, protože obsahuje víc kapiček vody. Je to zkrátka takový větší hustý mrak, přes který není skoro vidět.“ „Aha, to je skoro stejné jako s rosou. Ta přece taky vzniká tím, jak se vzduch ochlazuje,“ přemýšlela nahlas Janinka. „Správně, jsi šikulka. Všechnu tu vlhkost, která je ve vzduchu, studený vzduch neudrží, a stane se z ní mlha. Když se to děje přímo u země nad travičkou, stanou se z té vlhkosti kapičky vody na jejích stéblech. Takže je to rosa.“ „Já ale vůbec nic nevidím,“ povzdechla si Janinka. „Kdepak už je tatínek s Tomíkem?“ „To je na té mlze také trochu nebezpečné. Hlavně na silnicích. Auta musí jezdit opatrně, aby do něčeho nenarazila. A kdybychom během mlhy chodili po ulicích a chtěli přecházet přes silnici, měli bychom mít na oblečení nějaké reflexní prvky.“ „Co jsou reflexní prvky?“ zajímalo Janu. „To jsou různé obrázky, proužky nebo puntíky ze speciálního materiálu, který odráží světlo, a řidič automobilu tě tak nemůže snadno přehlédnout. Uvidí tě na větší vzdálenost než bez nich a dokáže včas zastavit automobil.“ „A máme nějaké takové věci doma?“ 96
97
„Ano, máš reflexní prvky na bundě i sportovních kalhotách, a kdybys zrovna neměla na sobě tohle oblečení, můžeš si na ruku nebo i nožičku připnout reflexní náramek.“ „Měli jsme si je vzít s sebou, abychom našli Tomíka.“ „Neboj, jsou jen kus před námi v lese. Slyším, jak si povídají.“ „Máš pravdu,“ ztišila se Janinka. „Maminko, a kam se ta mlha potom ztratí?“ „Buď se oteplí a mlha se rozplyne, nebo se může stát, že ji proudy vzduchu vynesou výš a stane se z ní oblak.“ Od té chvíle Janinka více pozorovala, co se stane s mlhou v údolí, a našla jen pár malých hříbků. Jindy mívala nejplnější košíček ze všech!
98
MRÁZ Týdny ubíhaly, až jednou o víkendu vyndala maminka ze skříně kouzelnou krabici plnou nádherných věcí. Co to bylo? Krabice s vánočními ozdobami, svíčkami, mašlemi, světýlky a betlémem! Začínal advent a Janinka se svou maminkou chystala slavnostní vánoční výzdobu. Tohle období měla moc ráda. Těšila se na všechna ta světýlka v oknech a venku na malém stromku u dveří, větvičky ve váze ozdobené slaměnými ozdobami a na krásný adventní věnec se svíčkami. Zkrátka na všechno! Krásná malá světýlka měla i u sebe v pokojíčku na okně. Dlouho se na ně před usnutím dívala a připadala si jako v pohádce. Všimla si najednou, že na skle v okně jsou namalované zvláštní bílé květy. „Copak to je?“ říkala si Janinka. „Ráno se na to musím zeptat…“ zívla si a s myšlenkou na ty krásné květy usnula. SEN Ledová královna Leiddi trucovala dlouho. Nakonec ale stejně zjistila, že se jí po mladíkovi jménem Calor, kterého uvrhla do žaláře, stýská. Myslela na něj každý den. Byl právě začátek května a ji poprvé v životě okouzlily rozkvetlé bílé kvítky jabloní a třešní, možná i proto, že jí trochu připomínaly sněhové vločky, ale spíše proto, že ji rozněžnila láska. Od jejich setkání uplynula polovina roku, ale ona byla stále zamilovaná. 99