SKVĚL Á
SAMOTA Putování Pacifickou hřebenovkou TIM VOORS
Pro Catu, Antonii, Toma a Herminii
Obsah Seznam vybavení 6 Pacifická hřebenovka v číslech 10 Úvod 14
Jak jsem přežil na Snickers 57
Yosemitský národní park 122
Výstřely uprostřed pouštní noci 62
A co když to někdo vzdá? 133
Kovboj instalatér 63
Hra psychiky 141
Krysí bandička 64
Ultra lehce nebo ultra
Hikerské nebe & stacionář pro hipíky 65
v pohodě 142
Losangeleský akvadukt 70
A teď z úplně jiného soudku:
A teď z úplně jiného soudku: Proč hory volají? 71
Kolik stojí zdolat
Andělé 198
Pacifickou hřebenovku? 146
Podzim a zima zároveň 199
Doplnění zásob v Tehachapi 75
Dovednosti nutné pro přežití 150
Americká pohostinnost 202
Přírodní požáry 78
Z Campo do Kennedy Meadows 18
Kennedy Meadows 90
Den naháčů 143
Jděte si svou vlastní cestou 151
Ze South Lake Tahoe do Kanady 156
Voda v poušti 32
Chůze ve stavu šoku 100
Věřím v Boha? 158
Trailové jméno 42 Sám se sebou 43
Nechvalně proslulý průsmyk Forester Pass 101
Stesk po domově 46 Jak jsem se přidal ke skupině 50
Campo 24
Malování pro Malálu 183 Budoucí sny 186 A teď z úplně jiného soudku: Kde nechat odpadky? 190 Ženská síla 193
Inspirativní životy 208 Netrpělivý muž 212 Kanada 217
Z Mount Whitney do South Lake Tahoe 98
Pacifická hřebenovka 20
Čas o samotě svědčí vašemu vztahu 180
Pět měřitelných cílů 219 Rodina 226 A v neposlední řadě: Pojďme si promluvit o vás 227
Co když zítra umřu? 163 Těsný únik 167
Poděkování 232
Rekonvalescence v Bishopu 110
Křídla 168
Zdroje 234
Zpátky v sedle 114
Chůze v tichu 173
O autorovi 238
Obsah Seznam vybavení 6 Pacifická hřebenovka v číslech 10 Úvod 14
Jak jsem přežil na Snickers 57
Yosemitský národní park 122
Výstřely uprostřed pouštní noci 62
A co když to někdo vzdá? 133
Kovboj instalatér 63
Hra psychiky 141
Krysí bandička 64
Ultra lehce nebo ultra
Hikerské nebe & stacionář pro hipíky 65
v pohodě 142
Losangeleský akvadukt 70
A teď z úplně jiného soudku:
A teď z úplně jiného soudku: Proč hory volají? 71
Kolik stojí zdolat
Andělé 198
Pacifickou hřebenovku? 146
Podzim a zima zároveň 199
Doplnění zásob v Tehachapi 75
Dovednosti nutné pro přežití 150
Americká pohostinnost 202
Přírodní požáry 78
Z Campo do Kennedy Meadows 18
Kennedy Meadows 90
Den naháčů 143
Jděte si svou vlastní cestou 151
Ze South Lake Tahoe do Kanady 156
Voda v poušti 32
Chůze ve stavu šoku 100
Věřím v Boha? 158
Trailové jméno 42 Sám se sebou 43
Nechvalně proslulý průsmyk Forester Pass 101
Stesk po domově 46 Jak jsem se přidal ke skupině 50
Campo 24
Malování pro Malálu 183 Budoucí sny 186 A teď z úplně jiného soudku: Kde nechat odpadky? 190 Ženská síla 193
Inspirativní životy 208 Netrpělivý muž 212 Kanada 217
Z Mount Whitney do South Lake Tahoe 98
Pacifická hřebenovka 20
Čas o samotě svědčí vašemu vztahu 180
Pět měřitelných cílů 219 Rodina 226 A v neposlední řadě: Pojďme si promluvit o vás 227
Co když zítra umřu? 163 Těsný únik 167
Poděkování 232
Rekonvalescence v Bishopu 110
Křídla 168
Zdroje 234
Zpátky v sedle 114
Chůze v tichu 173
O autorovi 238
Seznam vybavení
Zde naleznete seznam
Nožík
Ponožky 2×
vybavení, které jsem
Armádní nožík
Prstové ponožky
měl s sebou. Pokud
značky Victorinox
Injinji Men’s Trail
je to relevantní,
Swiss (22 g)
Midweight Mini-Crew
uvádím i přibližnou váhu
Sedátko
Toe Sock (22 g)
každého předmětu.
Therm-a-Rest Z
Čepice proti slunci
Seat Pad (60 g)
Columbia Schooner
Ochranný obal
Bank Cachalot III
na batoh
Sun Hat (62 g)
Zpacks Pack
Rukavice bez prstů
Liner (54 g)
Columbia Coolhead
Celková váha 10,73 kg
Velká trojka
Fingerless Gloves (17 g)
Sluneční brýle Julbo MonteBianco Cameleon (32 g)
1. Přístřešek (stan)
Košile
Zpacks Duplex Camo
(s dlouhým rukávem)
(790 g)
Columbia Silver Ridge
2. Batoh
Plaid Long Sleeve
Zpacks Arc Haul – 62L
Shirt (216 g)
(680 g)
Kalhoty
3. Vybavení na spaní
Kalhoty s odepínacími
Spacák: Zpacks 20ºF
nohavicemi Columbia
(603 g)
Silver Ridge Convertible
Karimatka: Therm-a-Rest
Pants (319 g)
NeoAir XLite Regular (363 g) Hedvábná vložka do spacího pytle (134 g)
(na každodenní použití)
Kuchyň
Boty 6×
Vařič
Ponožky 2×
Jetboil MiniMo (415 g)
Uzavíratelný vak na potraviny Zpacks Food Bag (24 g)
Lžíce Dlouhá titanová lžíce značky Sea to Summit (12 g) 6
Oblečení
Trekingové hole Lexi Thermolite XL Poles (470 g)
La Sportiva Wildcat 3.0 (372 g) Ponožky značky Darn Tough Vermont z merino vlny (67 g)
Návleky Dirty Girl Gaiters (31 g)
Spodní prádlo Hema (85 g) 7
Seznam vybavení
Zde naleznete seznam
Nožík
Ponožky 2×
vybavení, které jsem
Armádní nožík
Prstové ponožky
měl s sebou. Pokud
značky Victorinox
Injinji Men’s Trail
je to relevantní,
Swiss (22 g)
Midweight Mini-Crew
uvádím i přibližnou váhu
Sedátko
Toe Sock (22 g)
každého předmětu.
Therm-a-Rest Z
Čepice proti slunci
Seat Pad (60 g)
Columbia Schooner
Ochranný obal
Bank Cachalot III
na batoh
Sun Hat (62 g)
Zpacks Pack
Rukavice bez prstů
Liner (54 g)
Columbia Coolhead
Celková váha 10,73 kg
Velká trojka
Fingerless Gloves (17 g)
Sluneční brýle Julbo MonteBianco Cameleon (32 g)
1. Přístřešek (stan)
Košile
Zpacks Duplex Camo
(s dlouhým rukávem)
(790 g)
Columbia Silver Ridge
2. Batoh
Plaid Long Sleeve
Zpacks Arc Haul – 62L
Shirt (216 g)
(680 g)
Kalhoty
3. Vybavení na spaní
Kalhoty s odepínacími
Spacák: Zpacks 20ºF
nohavicemi Columbia
(603 g)
Silver Ridge Convertible
Karimatka: Therm-a-Rest
Pants (319 g)
NeoAir XLite Regular (363 g) Hedvábná vložka do spacího pytle (134 g)
(na každodenní použití)
Kuchyň
Boty 6×
Vařič
Ponožky 2×
Jetboil MiniMo (415 g)
Uzavíratelný vak na potraviny Zpacks Food Bag (24 g)
Lžíce Dlouhá titanová lžíce značky Sea to Summit (12 g) 6
Oblečení
Trekingové hole Lexi Thermolite XL Poles (470 g)
La Sportiva Wildcat 3.0 (372 g) Ponožky značky Darn Tough Vermont z merino vlny (67 g)
Návleky Dirty Girl Gaiters (31 g)
Spodní prádlo Hema (85 g) 7
Další oblečení Péřová bunda Patagonia Ultralight Down Hoody (313 g)
Pláštěnka Zpacks Challenger Rain Jacket (165 g)
Kalhoty do deště Zpacks Challenger Rain Pants (108 g)
Větrovka Zpacks Ventum Wind Shell Jacket (54 g)
Palčáky do deště Zpacks Challenger Rain Mitts (28 g)
Měkké rukavice Rukavice ze směsi merino vlny a srsti vačic (Possumdown) (42 g)
Pevné rukavice Bez značky (35 g)
Lehká čepice Flísová čepice Zpacks Fleece Hat (27 g)
Teplá čepice Barts (52 g)
Vaky na věci 1× střední a 1× velká velikost, Zpacks Stuff Sack (17 g)
Tričko z merino vlny (188 g)
Tričko ze syntetického materiálu (133 g) 8
Podvlékačky na spaní (184 g)
Tričko na spaní s dlouhým rukávem (229 g)
Spodní tričko, f lísové (370 g)
Kraťasy na běhání Nike (122 g)
Nepromokavé ponožky Sealskinz (113 g)
Maska na oči na spaní (23 g)
Lyžařská kukla
Vybavení do pohoří Sierra Nevada Mačky Kahtoola MICROspikes (364 g)
Cepín Camp Corsa Nanotech (205 g)
Nádoba na ochranu jídla před medvědy Bear Vault BV500 (1162 g)
Boty do vody Falešné Crocsy (232 g)
exkrementů Deuce of Spades (17 g)
Proteinový prášek Iontový prášek Povolení a víza
Lékárnička, toaletní potřeby a další vybavení Zapalovač a voděodolné zápalky (24 g)
Moskytiéra na hlavu Sea to Summit Head Net (37 g)
Tužky Marker a propiska s tenkým hrotem
Peněženka Podomácku vyrobená z materiálu Tyvek
Cestovní pas
Vitamin C
Navigace a věci potřebné k přežití
Povolení na Pacifickou
Trekový deštník
hřebenovku a povolení
Euroschirm Swing
rozdělávat oheň Víza do Spojených států a do Kanady
Náplasti na puchýře Náplasti Antibiotika proti průjmovým onemocněním proti infekčním
Vlněné ponožky (76 g)
Lopatka na zahrabávání
Antibiotika
(32 g)
na spaní
Sáčky na odpad
onemocněním Ibuprofen Zubní pasta Zubní kartáček
Zajištění pitné vody
Liteflex (207 g)
Vak na vodu 2×
Black Diamond USB
2litrové složitelné pitné vaky Platypus (72 g)
Tablety na dezinfekci vody
Kompas Suunto Clipper (5 g)
Čelovka (95 g)
Věci na rybaření 4 háčky, vlasec, naviják
Aquamira (20 g)
Lahev na vodu 2× 1litrové, Smartwater Cestovní vodní filtr SteriPEN Ultra (140 g)
Spínací špendlíky Jehla a nit Vteřinové lepidlo Repelent DEET Rehydratační tablety
Elektronika
Roztok na zklidnění
Powerbanka
pokožky podrážděné
Anker PowerCore
po kontaktu se škumpou
20100 mAh (355 g)
jedovatou
Telefon
Poison ivy/oak wash,
iPhone6 (130 g)
značka Zanfel
Obal na telefon
Dezinfekční gel na ruce
LifeProof
Toaletní papír
GPS navigace se satelitní
Kompaktní balení
komunikací
Ručník
Garmin inReach Explorer
Lehký trekingový ručník
(363 g)
Opalovací krém
Nabíječky a kabely
s ochranným faktorem
Nabíječka k iPhonu a USB
SPF 50
kabel (105 g) 9
Další oblečení Péřová bunda Patagonia Ultralight Down Hoody (313 g)
Pláštěnka Zpacks Challenger Rain Jacket (165 g)
Kalhoty do deště Zpacks Challenger Rain Pants (108 g)
Větrovka Zpacks Ventum Wind Shell Jacket (54 g)
Palčáky do deště Zpacks Challenger Rain Mitts (28 g)
Měkké rukavice Rukavice ze směsi merino vlny a srsti vačic (Possumdown) (42 g)
Pevné rukavice Bez značky (35 g)
Lehká čepice Flísová čepice Zpacks Fleece Hat (27 g)
Teplá čepice Barts (52 g)
Vaky na věci 1× střední a 1× velká velikost, Zpacks Stuff Sack (17 g)
Tričko z merino vlny (188 g)
Tričko ze syntetického materiálu (133 g) 8
Podvlékačky na spaní (184 g)
Tričko na spaní s dlouhým rukávem (229 g)
Spodní tričko, f lísové (370 g)
Kraťasy na běhání Nike (122 g)
Nepromokavé ponožky Sealskinz (113 g)
Maska na oči na spaní (23 g)
Lyžařská kukla
Vybavení do pohoří Sierra Nevada Mačky Kahtoola MICROspikes (364 g)
Cepín Camp Corsa Nanotech (205 g)
Nádoba na ochranu jídla před medvědy Bear Vault BV500 (1162 g)
Boty do vody Falešné Crocsy (232 g)
exkrementů Deuce of Spades (17 g)
Proteinový prášek Iontový prášek Povolení a víza
Lékárnička, toaletní potřeby a další vybavení Zapalovač a voděodolné zápalky (24 g)
Moskytiéra na hlavu Sea to Summit Head Net (37 g)
Tužky Marker a propiska s tenkým hrotem
Peněženka Podomácku vyrobená z materiálu Tyvek
Cestovní pas
Vitamin C
Navigace a věci potřebné k přežití
Povolení na Pacifickou
Trekový deštník
hřebenovku a povolení
Euroschirm Swing
rozdělávat oheň Víza do Spojených států a do Kanady
Náplasti na puchýře Náplasti Antibiotika proti průjmovým onemocněním proti infekčním
Vlněné ponožky (76 g)
Lopatka na zahrabávání
Antibiotika
(32 g)
na spaní
Sáčky na odpad
onemocněním Ibuprofen Zubní pasta Zubní kartáček
Zajištění pitné vody
Liteflex (207 g)
Vak na vodu 2×
Black Diamond USB
2litrové složitelné pitné vaky Platypus (72 g)
Tablety na dezinfekci vody
Kompas Suunto Clipper (5 g)
Čelovka (95 g)
Věci na rybaření 4 háčky, vlasec, naviják
Aquamira (20 g)
Lahev na vodu 2× 1litrové, Smartwater Cestovní vodní filtr SteriPEN Ultra (140 g)
Spínací špendlíky Jehla a nit Vteřinové lepidlo Repelent DEET Rehydratační tablety
Elektronika
Roztok na zklidnění
Powerbanka
pokožky podrážděné
Anker PowerCore
po kontaktu se škumpou
20100 mAh (355 g)
jedovatou
Telefon
Poison ivy/oak wash,
iPhone6 (130 g)
značka Zanfel
Obal na telefon
Dezinfekční gel na ruce
LifeProof
Toaletní papír
GPS navigace se satelitní
Kompaktní balení
komunikací
Ručník
Garmin inReach Explorer
Lehký trekingový ručník
(363 g)
Opalovací krém
Nabíječky a kabely
s ochranným faktorem
Nabíječka k iPhonu a USB
SPF 50
kabel (105 g) 9
Pacifická hřebenovka v číslech
120 PIV
Pacifická hřebenovka v číslech
120 PIV
13
13
Úvod
Strach Po tvářích se mi kutálely slzy, zatímco blesky osvětlovaly oblohu jako stroboskop blikající uprostřed noci. Hrnula se na mě stěna černých mraků poháněných silným větrem. Do očí mi létaly sněhové vločky. Kombinace blesků a blížící se sněhové bouře bylo to poslední, co jsem si přál. Konečně jsem se vyškrábal na vrcholek hory Mount Whitney (4 421 m n. m.), nejvyšší vrchol Kalifornie. Po šestihodinovém výstupu v takové nadmořské výšce jsem byl naprosto vyčerpaný. Celý den panovalo poměrně klidné počasí, ale tady na vrcholku jsem viděl, jak se z druhé strany hory žene bouřka. Blýskalo se! Každých pár vteřin po obloze přeletěl záblesk osvětlující květákovité mraky kupící se nad mou hlavou. A aby toho nebylo málo, začínalo se stmívat. Na návrat do bezpečí údolí pode mnou už nezbýval čas. Nahoře se žádný skutečně bezpečný přístřešek nenacházel, jen 14
stoletá nouzová boudička s chatrnou plechovou střechou. Proč jsem cestou nahoru neslyšel žádné hřmění? Náhle jsem zalitoval svého povýšeneckého plánu pozorovat z vrcholku západ a východ slunce. Z místa na kraji srázu, kde jsem stál, jsem cítil, jak vichr žene bouřku čím dál blíž ke mně. I burácení hromů se přibližovalo. Po tvářích mi stékaly slzy. Jak jsem mohl být tak hloupý? Rychle jsem došel ke kamennému domku. Sevřený strachem jsem si zalezl do spacáku a stočil jsem se na zemi do malého klubíčka. Bác! zahřmělo mi nad hlavou. Netušil jsem, jak to mohlo být daleko. Bude tohle má poslední noc? Přístřešek se starou zrezivělou plechovou střechou nevypadal, že by mi mohl nabídnout dostatečnou ochranu. Spíš blesky zval, aby do něho uhodily. Když jsem ve spacáku najednou zvenčí zaslechl cizí hlasy, byl jsem rád. Díky Bohu už nejsem sám. Ale skupinka venku byla rozjařená a s každým dalším bleskem jásala hlasitěji a hlasitěji, smála se a bouřku si bezstarostně natáčela. Zalezl jsem si ještě hlouběji do spacáku. Tváří v tvář hněvu přírody jsem se najednou cítil malý a zranitelný.
A pak se ta omladina po jednom extrémně hlasitém zahřmění nahrnula dovnitř. Došlo jim, že jsme v poměrně vážné situaci. Teď už byli stejně vyděšení jako já.
Z místa na kraji srázu, kde jsem stál, jsem cítil, jak vichr žene bouřku čím dál blíž ke mně. I burácení hromů se přibližovalo. Po tvářích mi stékaly slzy. Jak jsem mohl být tak hloupý? Ve svých třiačtyřiceti letech jsem byl zjevně ze všech nejstarší. Ostatním bylo něco mezi dvaceti a pětadvaceti. Všichni si posedali, dali se do jídla a přitom tiše zírali a přemítali, co se s námi stane. Chlapík vedle mě rozsvítil čelovku, jejíž světlo ozářilo kamenné stěny pokryté nejrůznějšími vyškrábanými jmény – v minulosti už tu uvízla spousta lidí. Většina přítomných tváří pro mě byla nová. Takže mě
čekala noc, kterou se sedmi dalšími hikery strávím v téhle prťavé boudičce o třinácti metrech čtverečních. Bylo nás v tom malém prostoru narvaných tolik, že bylo jasné, že v osmi se tu jen tak nevyspíme. Po zdlouhavých pokusech jsme se tam nakonec vešli, ale museli jsme ležet na boku a otáčení koordinovat. I tak to ale bylo příliš těsné, a tak se jeden z mladíků nabídl, že bude spát vsedě na lavičce v rohu. Temnotu osvětlovaly pouze blesky pravidelně blikající za malým okýnkem. „Zná někdo nějaký vtip?“ zeptal se kdosi tichým hlasem. Jeden po druhém jsme postupně začali vyprávět vtipy a příběhy, abychom neklesali na duchu a alespoň na chvilku vytěsnili realitu venku zuřící bouřky. Někdo vyprávěl neuvěřitelně dlouhý vtip s chabou pointou, alespoň jsem se tak na chvilku přestal bát. Venku dál zuřil a kvílel vítr, ale my si vyprávěli důvěrné příběhy a budoucí sny. Nebylo snadné všemu rozumět, ale už jen zvuk jiných hlasů mě uklidňoval. Širokou škvírou pode dveřmi dovnitř létaly sněhové vločky. Cítil jsem, jak mi pomalu vlhne spacák. Posadil jsem se a obalil jsem si nohy pláštěnkou v naději, že tak zůstanu suchý. 15
Úvod
Strach Po tvářích se mi kutálely slzy, zatímco blesky osvětlovaly oblohu jako stroboskop blikající uprostřed noci. Hrnula se na mě stěna černých mraků poháněných silným větrem. Do očí mi létaly sněhové vločky. Kombinace blesků a blížící se sněhové bouře bylo to poslední, co jsem si přál. Konečně jsem se vyškrábal na vrcholek hory Mount Whitney (4 421 m n. m.), nejvyšší vrchol Kalifornie. Po šestihodinovém výstupu v takové nadmořské výšce jsem byl naprosto vyčerpaný. Celý den panovalo poměrně klidné počasí, ale tady na vrcholku jsem viděl, jak se z druhé strany hory žene bouřka. Blýskalo se! Každých pár vteřin po obloze přeletěl záblesk osvětlující květákovité mraky kupící se nad mou hlavou. A aby toho nebylo málo, začínalo se stmívat. Na návrat do bezpečí údolí pode mnou už nezbýval čas. Nahoře se žádný skutečně bezpečný přístřešek nenacházel, jen 14
stoletá nouzová boudička s chatrnou plechovou střechou. Proč jsem cestou nahoru neslyšel žádné hřmění? Náhle jsem zalitoval svého povýšeneckého plánu pozorovat z vrcholku západ a východ slunce. Z místa na kraji srázu, kde jsem stál, jsem cítil, jak vichr žene bouřku čím dál blíž ke mně. I burácení hromů se přibližovalo. Po tvářích mi stékaly slzy. Jak jsem mohl být tak hloupý? Rychle jsem došel ke kamennému domku. Sevřený strachem jsem si zalezl do spacáku a stočil jsem se na zemi do malého klubíčka. Bác! zahřmělo mi nad hlavou. Netušil jsem, jak to mohlo být daleko. Bude tohle má poslední noc? Přístřešek se starou zrezivělou plechovou střechou nevypadal, že by mi mohl nabídnout dostatečnou ochranu. Spíš blesky zval, aby do něho uhodily. Když jsem ve spacáku najednou zvenčí zaslechl cizí hlasy, byl jsem rád. Díky Bohu už nejsem sám. Ale skupinka venku byla rozjařená a s každým dalším bleskem jásala hlasitěji a hlasitěji, smála se a bouřku si bezstarostně natáčela. Zalezl jsem si ještě hlouběji do spacáku. Tváří v tvář hněvu přírody jsem se najednou cítil malý a zranitelný.
A pak se ta omladina po jednom extrémně hlasitém zahřmění nahrnula dovnitř. Došlo jim, že jsme v poměrně vážné situaci. Teď už byli stejně vyděšení jako já.
Z místa na kraji srázu, kde jsem stál, jsem cítil, jak vichr žene bouřku čím dál blíž ke mně. I burácení hromů se přibližovalo. Po tvářích mi stékaly slzy. Jak jsem mohl být tak hloupý? Ve svých třiačtyřiceti letech jsem byl zjevně ze všech nejstarší. Ostatním bylo něco mezi dvaceti a pětadvaceti. Všichni si posedali, dali se do jídla a přitom tiše zírali a přemítali, co se s námi stane. Chlapík vedle mě rozsvítil čelovku, jejíž světlo ozářilo kamenné stěny pokryté nejrůznějšími vyškrábanými jmény – v minulosti už tu uvízla spousta lidí. Většina přítomných tváří pro mě byla nová. Takže mě
čekala noc, kterou se sedmi dalšími hikery strávím v téhle prťavé boudičce o třinácti metrech čtverečních. Bylo nás v tom malém prostoru narvaných tolik, že bylo jasné, že v osmi se tu jen tak nevyspíme. Po zdlouhavých pokusech jsme se tam nakonec vešli, ale museli jsme ležet na boku a otáčení koordinovat. I tak to ale bylo příliš těsné, a tak se jeden z mladíků nabídl, že bude spát vsedě na lavičce v rohu. Temnotu osvětlovaly pouze blesky pravidelně blikající za malým okýnkem. „Zná někdo nějaký vtip?“ zeptal se kdosi tichým hlasem. Jeden po druhém jsme postupně začali vyprávět vtipy a příběhy, abychom neklesali na duchu a alespoň na chvilku vytěsnili realitu venku zuřící bouřky. Někdo vyprávěl neuvěřitelně dlouhý vtip s chabou pointou, alespoň jsem se tak na chvilku přestal bát. Venku dál zuřil a kvílel vítr, ale my si vyprávěli důvěrné příběhy a budoucí sny. Nebylo snadné všemu rozumět, ale už jen zvuk jiných hlasů mě uklidňoval. Širokou škvírou pode dveřmi dovnitř létaly sněhové vločky. Cítil jsem, jak mi pomalu vlhne spacák. Posadil jsem se a obalil jsem si nohy pláštěnkou v naději, že tak zůstanu suchý. 15
„Dostat se bezpečně dolů, dostat se bezpečně dolů,“ opakoval jsem si v duchu jako mantru.
Uprostřed noci jsem se najednou probudil. Dveře se s hlasitým prásknutím rozletěly a dovnitř se vřítili dva mí zběsile křičící spolunocležníci a s nimi i mračno sněhu. Šli se ven vyčůrat, když je zničehonic obklopila obří koule modrého světla, a tak se běželi schovat do boudy. Nikdo nedokázal přijít na to, co mohlo být to světlo zač. Možná to byla statická elektřina vytvořená bouřkou? Nebo nějaký zvláštní druh blesku? Někdo zmínil, že by mohlo jít o Eliášův oheň, jakýsi elektrický výboj visící ve vzduchu. Ale vlastně na tom nezáleželo, byli vyděšení. Také jsem potřeboval na záchod, ale v té zuřící bouři jsem se ven neodvážil. Nezbývalo mi nic jiného než se vyčůrat do lahve na pití. Když se všichni ostatní uložili, pokusil jsem se co nejtišeji a nejnenápadněji si ulevit. A to se normálně stěží dokážu vyčůrat do pisoáru, když někdo stojí vedle mě! Pak jsem tu teplou flašku strčil do spacáku v naději, že mě aspoň trochu zahřeje. Následovala další série záblesků a já z hlavy nemohl vyhnat myšlenku na osm ohořelých těl mačkajících se na sebe v roztavených spacácích. 16
Když jsem se probudil, panovalo venku naprosté ticho. Vstal jsem, oběma rukama jsem otevřel těžké dveře a spatřil jsem před sebou vysokou vrstvu sněhu ozářenou ranním světlem. Jak se hory v ranním slunci třpytily a blyštěly, vypadaly jako pocukrované. Celé to připomínalo Vánoce. A to jsme přitom byli uprostřed léta. Zašel jsem zpátky do chatky. Chtěl jsem horu co nejdřív opustit, protože počasí se mohlo kdykoli změnit. Rozhodli jsme se, že budeme sestupovat společně, jako skupina, abychom si v prudších a náročnějších úsecích mohli vzájemně pomáhat. Ukázalo se však, že jako skupina nejsme na tyto nečekané okolnosti příliš dobře vybaveni – jen čtyři z nás měli protiskluzové návleky na boty. Cepín jsem měl jako jediný, takže jsem byl vyslán dopředu, kde jsem se ve zledovatělém sněhu pokoušel vysekat novou cestu. Postupovali jsme pomalu, jelikož jsme pečlivě kopírovali kontury jednotlivých serpentin. Otiskování stop do neposkvrněného sněhu zpočátku vzbuzovalo nadšení, ale v některých úsecích byl sníh tak hluboký, že jsme se často ztratili a museli jsme se stejnou cestou vracet o kus zpět.
Když jsem se probudil, panovalo venku naprosté ticho. Vstal jsem, oběma rukama jsem otevřel těžké dveře a spatřil jsem před sebou vysokou vrstvu sněhu ozářenou ranním světlem. Celé to připomínalo Vánoce.
zahlédl, nesmírně se mi ulevilo – konečně budeme v dobrých rukou. Má radost však netrvala dlouho. Po krátkém rozhovoru nám naprosto nečekaně udělil pokutu: táboření na vrcholku hory Mount Whitney bylo zjevně zakázané. Naše skupinka se rozdělila. Do údolí jsem dorazil až po mnoha hodinách a totálně vyčerpaný. Můj stan se pod tíhou sněhu prakticky zhroutil. Ale i tak jsem se do svého úzkého přístřešku vsoukal a pocítil jsem úlevu. A tam jsem, sice v bezpečí, ale pořád hladový, okamžitě usnul.
Některé pasáže byly obzvlášť náročné. Museli jsme do prudkého svahu vysekat nové schody. Přejít jeden krátký, pouze osmnáctimetrový úsek nám trvalo přes hodinu. Po levé straně stezky zel hluboký sráz, takže jsme si dávali pozor na každý krok. Ale i tak jsem byl rád, že míříme dolů. Toužil jsem zalézt si dole v údolí do pohodlí svého stanu a dát si po té dlouhé noci něco k jídlu. „Dostat se bezpečně dolů, dostat se bezpečně dolů,“ opakoval jsem si v duchu jako mantru. Zrovna když znovu začalo sněžit, narazili jsme na správce parku. Když jsem ho 17
„Dostat se bezpečně dolů, dostat se bezpečně dolů,“ opakoval jsem si v duchu jako mantru.
Uprostřed noci jsem se najednou probudil. Dveře se s hlasitým prásknutím rozletěly a dovnitř se vřítili dva mí zběsile křičící spolunocležníci a s nimi i mračno sněhu. Šli se ven vyčůrat, když je zničehonic obklopila obří koule modrého světla, a tak se běželi schovat do boudy. Nikdo nedokázal přijít na to, co mohlo být to světlo zač. Možná to byla statická elektřina vytvořená bouřkou? Nebo nějaký zvláštní druh blesku? Někdo zmínil, že by mohlo jít o Eliášův oheň, jakýsi elektrický výboj visící ve vzduchu. Ale vlastně na tom nezáleželo, byli vyděšení. Také jsem potřeboval na záchod, ale v té zuřící bouři jsem se ven neodvážil. Nezbývalo mi nic jiného než se vyčůrat do lahve na pití. Když se všichni ostatní uložili, pokusil jsem se co nejtišeji a nejnenápadněji si ulevit. A to se normálně stěží dokážu vyčůrat do pisoáru, když někdo stojí vedle mě! Pak jsem tu teplou flašku strčil do spacáku v naději, že mě aspoň trochu zahřeje. Následovala další série záblesků a já z hlavy nemohl vyhnat myšlenku na osm ohořelých těl mačkajících se na sebe v roztavených spacácích. 16
Když jsem se probudil, panovalo venku naprosté ticho. Vstal jsem, oběma rukama jsem otevřel těžké dveře a spatřil jsem před sebou vysokou vrstvu sněhu ozářenou ranním světlem. Jak se hory v ranním slunci třpytily a blyštěly, vypadaly jako pocukrované. Celé to připomínalo Vánoce. A to jsme přitom byli uprostřed léta. Zašel jsem zpátky do chatky. Chtěl jsem horu co nejdřív opustit, protože počasí se mohlo kdykoli změnit. Rozhodli jsme se, že budeme sestupovat společně, jako skupina, abychom si v prudších a náročnějších úsecích mohli vzájemně pomáhat. Ukázalo se však, že jako skupina nejsme na tyto nečekané okolnosti příliš dobře vybaveni – jen čtyři z nás měli protiskluzové návleky na boty. Cepín jsem měl jako jediný, takže jsem byl vyslán dopředu, kde jsem se ve zledovatělém sněhu pokoušel vysekat novou cestu. Postupovali jsme pomalu, jelikož jsme pečlivě kopírovali kontury jednotlivých serpentin. Otiskování stop do neposkvrněného sněhu zpočátku vzbuzovalo nadšení, ale v některých úsecích byl sníh tak hluboký, že jsme se často ztratili a museli jsme se stejnou cestou vracet o kus zpět.
Když jsem se probudil, panovalo venku naprosté ticho. Vstal jsem, oběma rukama jsem otevřel těžké dveře a spatřil jsem před sebou vysokou vrstvu sněhu ozářenou ranním světlem. Celé to připomínalo Vánoce.
zahlédl, nesmírně se mi ulevilo – konečně budeme v dobrých rukou. Má radost však netrvala dlouho. Po krátkém rozhovoru nám naprosto nečekaně udělil pokutu: táboření na vrcholku hory Mount Whitney bylo zjevně zakázané. Naše skupinka se rozdělila. Do údolí jsem dorazil až po mnoha hodinách a totálně vyčerpaný. Můj stan se pod tíhou sněhu prakticky zhroutil. Ale i tak jsem se do svého úzkého přístřešku vsoukal a pocítil jsem úlevu. A tam jsem, sice v bezpečí, ale pořád hladový, okamžitě usnul.
Některé pasáže byly obzvlášť náročné. Museli jsme do prudkého svahu vysekat nové schody. Přejít jeden krátký, pouze osmnáctimetrový úsek nám trvalo přes hodinu. Po levé straně stezky zel hluboký sráz, takže jsme si dávali pozor na každý krok. Ale i tak jsem byl rád, že míříme dolů. Toužil jsem zalézt si dole v údolí do pohodlí svého stanu a dát si po té dlouhé noci něco k jídlu. „Dostat se bezpečně dolů, dostat se bezpečně dolů,“ opakoval jsem si v duchu jako mantru. Zrovna když znovu začalo sněžit, narazili jsme na správce parku. Když jsem ho 17
Z Campo do Kennedy Meadows
„Cesta byla horká, suchá a namáhavá. Rychle jsem se naučil, že divočinu není radno si romantizovat.“
Z Campo do Kennedy Meadows
„Cesta byla horká, suchá a namáhavá. Rychle jsem se naučil, že divočinu není radno si romantizovat.“
Pacifická hřebenovka Proč jsem se rozhodl strávit šest měsíců přechodem Ameriky od její jižní hranice až po tu severní? Člověk by se také mohl ptát: a proč ne? Taková otázka mně osobně dává větší smysl. Proč trávím víc než čtyřicet hodin týdně před monitorem počítače? Proč trávím tak málo času v přírodě? Proč si nikdy neudělám čas být chvíli sám? Jako dítě jsem si jednou v časopise National Geographic přečetl článek o Pacifické hřebenovce (Pacific Crest Trail, PCT). Byl to příběh o dvou mužích, kteří s obrovskými batohy ušli 2 650 mil (4 265 kilometrů) z Mexika až do Kanady. Naprosto mě to uchvátilo a zaměstnalo mou představivost, protože i já jsem snil o dobrodružstvích v divočině. Nikdy jsem na ten příběh nezapomněl, ale taky mě nikdy nenapadlo, že bych se na tak dlouhou cestu kdy vydal. Bylo to příliš daleko za hranicí mé komfortní zóny. Ale když mi bylo čtyřicet dva, zdolal jsem poutní cestu 88 chrámů, 1 311 kilometrů dlouhou buddhistickou pouť v Japonsku. Tam jsem poprvé zažil, jak může být chůze o samotě návyková. Strávil jsem v přírodě nepřetržitě několik týdnů. Japonské hory, nádherné chrámy a tamní pohostinnost, to všechno mě jednoduše nadchlo. A ke svému překvapení jsem celou poutní cestu zvládl ujít za šest týdnů bez jakýchkoli významnějších zranění. Tenkrát mě poprvé napadlo, že bych se jednoho dne mohl vydat i za svým americkým snem. Že by to možná mohlo být uskutečnitelné. Po nějakém čase jsem se cítil připravený na vrcholky všech stezek.
Když jsem o svých plánech řekl přátelům a kolegům, jejich reakce byly smíšené. Někdo mě nadšeně podporoval, zatímco jiní se jen mračili a tázavě pozvedávali obočí. Strávit půl roku pryč od rodiny byl poměrně extrémní nápad, a v určitých ohledech to opravdu extrémní je. Ale přesto mi půlrok nepřipadal jako věčnost. Koneckonců, co znamená šest měsíců v kontextu celého života? Po dvaceti letech práce v nablýskaných kancelářských budovách jsem cítil, že toužím po nějakém větším dobrodružství. Život ve městě mi dodává spoustu energie, nekonečný přísun vnějších podnětů a také útěchu v podobě rodiny a přátel. Od přírody jsem si sliboval, že zvolním a zaměřím se na své nitro a zároveň se konfrontuji s nejistotou, když budu objevovat, co leží za neznámým horizontem. Jestliže jsem město vnímal jako místo pro pomyslné vdechování, pak čas v přírodě představoval místo pro vydechnutí. Uvědomil jsem si, že pokud mám vzkvétat, potřebuji oboje. Jak jednou řekl John Muir: „Zůstaňte blízko k srdci přírody… a jednou za čas unikněte, zlezte horu nebo zůstaňte týden v lese. Vyčistěte si duši.“
Proč trávím víc než čtyřicet hodin týdně před monitorem počítače? Proč trávím tak málo času v přírodě? Proč si nikdy neudělám čas být chvíli sám? Samozřejmě že jsem mohl počkat, až budu v důchodu, jenže já jsem netrpělivý a chtěl jsem to hned. Představa času stráveného o samotě mi připadala neuvěřitelné lákavá, ale zároveň jsem měl obrovský strach, co by to se mnou mohlo udělat. S túrami o samotě jsem měl jen malé zkušenosti. Celý život jsem strávil ve společnosti jiných lidí. Dokonce jsem nikdy ani sám nebydlel. Na dovolenou jsem vždycky jezdil s rodinou nebo přáteli. Byl jsem prostě obyčejný živnostník po čtyřicítce, který je už
Pacifická hřebenovka Proč jsem se rozhodl strávit šest měsíců přechodem Ameriky od její jižní hranice až po tu severní? Člověk by se také mohl ptát: a proč ne? Taková otázka mně osobně dává větší smysl. Proč trávím víc než čtyřicet hodin týdně před monitorem počítače? Proč trávím tak málo času v přírodě? Proč si nikdy neudělám čas být chvíli sám? Jako dítě jsem si jednou v časopise National Geographic přečetl článek o Pacifické hřebenovce (Pacific Crest Trail, PCT). Byl to příběh o dvou mužích, kteří s obrovskými batohy ušli 2 650 mil (4 265 kilometrů) z Mexika až do Kanady. Naprosto mě to uchvátilo a zaměstnalo mou představivost, protože i já jsem snil o dobrodružstvích v divočině. Nikdy jsem na ten příběh nezapomněl, ale taky mě nikdy nenapadlo, že bych se na tak dlouhou cestu kdy vydal. Bylo to příliš daleko za hranicí mé komfortní zóny. Ale když mi bylo čtyřicet dva, zdolal jsem poutní cestu 88 chrámů, 1 311 kilometrů dlouhou buddhistickou pouť v Japonsku. Tam jsem poprvé zažil, jak může být chůze o samotě návyková. Strávil jsem v přírodě nepřetržitě několik týdnů. Japonské hory, nádherné chrámy a tamní pohostinnost, to všechno mě jednoduše nadchlo. A ke svému překvapení jsem celou poutní cestu zvládl ujít za šest týdnů bez jakýchkoli významnějších zranění. Tenkrát mě poprvé napadlo, že bych se jednoho dne mohl vydat i za svým americkým snem. Že by to možná mohlo být uskutečnitelné. Po nějakém čase jsem se cítil připravený na vrcholky všech stezek.
Když jsem o svých plánech řekl přátelům a kolegům, jejich reakce byly smíšené. Někdo mě nadšeně podporoval, zatímco jiní se jen mračili a tázavě pozvedávali obočí. Strávit půl roku pryč od rodiny byl poměrně extrémní nápad, a v určitých ohledech to opravdu extrémní je. Ale přesto mi půlrok nepřipadal jako věčnost. Koneckonců, co znamená šest měsíců v kontextu celého života? Po dvaceti letech práce v nablýskaných kancelářských budovách jsem cítil, že toužím po nějakém větším dobrodružství. Život ve městě mi dodává spoustu energie, nekonečný přísun vnějších podnětů a také útěchu v podobě rodiny a přátel. Od přírody jsem si sliboval, že zvolním a zaměřím se na své nitro a zároveň se konfrontuji s nejistotou, když budu objevovat, co leží za neznámým horizontem. Jestliže jsem město vnímal jako místo pro pomyslné vdechování, pak čas v přírodě představoval místo pro vydechnutí. Uvědomil jsem si, že pokud mám vzkvétat, potřebuji oboje. Jak jednou řekl John Muir: „Zůstaňte blízko k srdci přírody… a jednou za čas unikněte, zlezte horu nebo zůstaňte týden v lese. Vyčistěte si duši.“
Proč trávím víc než čtyřicet hodin týdně před monitorem počítače? Proč trávím tak málo času v přírodě? Proč si nikdy neudělám čas být chvíli sám? Samozřejmě že jsem mohl počkat, až budu v důchodu, jenže já jsem netrpělivý a chtěl jsem to hned. Představa času stráveného o samotě mi připadala neuvěřitelné lákavá, ale zároveň jsem měl obrovský strach, co by to se mnou mohlo udělat. S túrami o samotě jsem měl jen malé zkušenosti. Celý život jsem strávil ve společnosti jiných lidí. Dokonce jsem nikdy ani sám nebydlel. Na dovolenou jsem vždycky jezdil s rodinou nebo přáteli. Byl jsem prostě obyčejný živnostník po čtyřicítce, který je už