Issuu

obsah Naše tlupa se představuje / 9 Prolog: Jak to u nás prasklo / 11 Úvod: Proč tato kniha / 13

Co potřebujeme vědět o hře:

PŘÍBĚHY A SOUVISLOSTI 1. Co je to hra / 19 Vymezení hry / 20 Přínosy hry / 22 Druhy hry / 26 Temná stránka hry? / 28 2. Zrození hry v příběhu evoluce / 33 Hra u zvířat / 34 Hra a rozvoj mozku / 40 3. Dětství a hra v proměnách dějin / 45 Jaké dětství by si vybraly děti? / 46 Hra u lovců a sběračů / 47 Hra u zemědělců a pastevců / 54 Průmyslová revoluce a nástup školství / 56 Tři přístupy rodičů ke hře / 60 4. Hra v těžkých časech / 63 Dětství a hra v otroctví / 64 Dětství a hra v době holokaustu / 66

5. Život bez hry / 73

10. Podporujeme hru / 147

Harry Harlow a jeho makaci / 74 Deprivační studie potkanů / 76 Charles Whitman a vrazi z Texasu / 77 Rumunští sirotci / 78

Kdy a jak vstupujeme dětem do hry / 148 Řešíme herní konflikty / 153 Předcházíme problémům ve hře / 155 Hrajeme hry na uvolnění napětí / 160 Nezapomínáme na vlastní pohodu / 162

6. Současná herní deprivace / 85 Zužující se horizonty dětství / 86 Kultura strachu / 88 Potlačení hry ve školách / 89 Digitalizace dětství / 91 Novodobé nepochopení dětí / 93 Důsledky nedostatku hry / 94 Deprivace a chudoba / 97

11. Respektujeme různorodost / 165 Je to tak, jsou různé / 166 A pořád se mění... / 167 Jak přijmout malé neandrtálce? / 168

III.

7. Hra jako lék a příležitost / 99

Co startuje hraní:

Hnutí na záchranu dětí / 100 Dobrodružná hřiště / 101 Herní průvodci / 106 Hra jako vyjádření sebe sama / 113

INSPIRACE 12. Fyzická odolnost ‒ pohyb, výzvy a práce s rizikem / 176

Hra jako právo / 116 Jak více podporovat hru v naší zemi / 119

Kaluže / 178 Sníh / 182 Led / 190 Voda / 196

II.

13. Emoční rovnováha a radost ze života / 198

PRINCIPY

Houpačky / 200 Tma / 208 Boj / 212 Postavičky / 218

8. Budoucnost svobodné hry / 115

Co potřebuje svobodná hra: 9. Připravujeme prostředí pro hru / 129 Volný čas a prostor / 130 Volný materiál / 135 Opravdové nástroje a zkušenosti / 136 Výzvy a riziko / 137 Dětská skupina / 140 Jak obohatit venkovní prostředí pro hru? / 144

14. Plánování, kreativita a řešení problémů / 222 Bláto / 224 Proutí / 228 Kameny / 232 Listy / 236

15. Spolupráce, citlivost a empatie / 240 Indiáni / 242 Vítr / 248 Obruče / 250 Společná práce / 252 16. Nové výzvy a potrava pro myšlení / 256 Kuličky / 258 Bunkry / 260 Dřevo / 265 Stíny / 274 17. Seberealizace a moc nad svým vlastním životem / 276 Oheň / 278 Hřiště / 282 Ve skalách / 289 Moře / 295

Epilog: Jak nás svobodné hraní zachránilo před ponorkou / 298

Poděkování / 301 Slovníček pojmů / 302 Zdroje / 303

obsah Naše tlupa se představuje / 9 Prolog: Jak to u nás prasklo / 11 Úvod: Proč tato kniha / 13

Co potřebujeme vědět o hře:

5. Život bez hry / 73

10. Podporujeme hru / 147

Harry Harlow a jeho makaci / 74 Deprivační studie potkanů / 76 Charles Whitman a vrazi z Texasu / 77 Rumunští sirotci / 78

Kdy a jak vstupujeme dětem do hry / 148 Řešíme herní konflikty / 153 Předcházíme problémům ve hře / 155 Hrajeme hry na uvolnění napětí / 160 Nezapomínáme na vlastní pohodu / 162

11. Respektujeme různorodost / 165 Je to tak, jsou různé / 166 A pořád se mění... / 167 Jak přijmout malé neandrtálce? / 168

III.

7. Hra jako lék a příležitost / 99

Co startuje hraní:

Hnutí na záchranu dětí / 100 Dobrodružná hřiště / 101 Herní průvodci / 106 Hra jako vyjádření sebe sama / 113

INSPIRACE 12. Fyzická odolnost ‒ pohyb, výzvy a práce s rizikem / 176

Hra jako právo / 116 Jak více podporovat hru v naší zemi / 119

Kaluže / 178 Sníh / 182 Led / 190 Voda / 196

II.

13. Emoční rovnováha a radost ze života / 198

PRINCIPY

Houpačky / 200 Tma / 208 Boj / 212 Postavičky / 218

8. Budoucnost svobodné hry / 115

14. Plánování, kreativita a řešení problémů / 222 Bláto / 224 Proutí / 228 Kameny / 232 Listy / 236

Epilog: Jak nás svobodné hraní zachránilo před ponorkou / 298

Poděkování / 301 Slovníček pojmů / 302 Zdroje / 303

Naše tlupa se představuje Rozárka je náš první učitel rodičovství. Její silné názory na svět kolem ní nás vyslaly na cestu objevování toho, co všechno může doopravdy znamenat dětství. Díky ní jsme vykročili z běžných očekávání, jak je správné vychovávat děti. A zatímco rostla a silné názory zůstávaly, přidala se k nim i citlivost a elegance v jejich prosazování. Pro mámu je velkou oporou při vedení tlupy a pro tátu diskusním partnerem. Na fotkách můžete často vidět i jejího bílého chlupatého méďu, kterému zachovává věrnost už od svých druhých narozenin.

Sára přinesla do naší rodiny záplavu emocí, péči o druhé i konec tiché introvertní domácnosti. Naučila nás, jak lze přemýšlet nahlas, proč se vyplatí často si povídat a jaká je síla tulení. Pro její hry jsme nikdy neměli dost figurek! A občas se ještě dnes pomalu nevejde do postele, jen aby její plyšáci měli dost místa. Působí křehce, ale když se pro něco rozhodne, dokáže si jít za svým. Věříme, že ve snech se prohání a zachraňuje svět na duhovém jednorožci.

Prokop je jemná akční střela. I on nás toho o hraní a dětských potřebách hodně naučil. Má s námi velkou trpělivost, protože pro jeho rychlostní stupeň je naše rodina velmi pomalá a občas i nudná. Stále někde skáče nebo leze a při tom řeší matematické otázky. Hodně hledá nové zážitky, výzvy i hranici rizika. Má pevné svaly a velké srdce. Když se pro něco nadchne, chce to hned a dělá to na 1000 %. Ale za týden často objeví zase něco nového…

Vítek si uměl vybrat, kam se narodit. Už jako miminko stále potřeboval vidět, slyšet a nasávat něco nového. Ani jeden den nechtěl zažít stejně. Což se mu s námi naštěstí ani nemůže stát. Kdyby byl první dítě, asi by se unudil. Se svým uhrančivým úsměvem nicméně umí zaúkolovat všechny sourozence i dospělé v okolí. Okamžitě ale také pozná, kdy potřebujete povzbudit, a obalí vás tím nejvřelejším obětím. O velký kus zase posunul naše představy o tom, co i nejmenší děti dokážou, když jim nepřekážíme.

prolog:

JAK TO U NÁS PRASKLO „Křach,“ ozve se prasknutí, když osmiletý Prokop odlomí další ledovou kru, aby mohl plavat do větší hloubky. „Počkej, Prokope!“ křičí pětiletá Sára a ve svých růžovoučkých plavečkách Hello Kitty se za ním vrhá do mrazivé vody. Je krásný únorový den a paprsky slunce se odráží od zamrzlého jezírka. Den jako stvořený na zimní radovánky, třeba na bruslení. Jenže na to už je led na jezírku moc tenký. Takže koupání. Jaké to je stát se ledoborcem? Jak vypadá zamrzlá hladina očima plavce? A jak studená je opravdu studená voda? Když jsme publikovali tento příběh a spolu s ním také fotky na Justinině blogu o svobodné hře, s poznámkou, že podle dětí právě začala letošní plavecká sezona, reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Jedna část čtenářů nám fandila a jejich otužilost obdivovala. Druhá část si nás definitivně zařadila do škatulky bláznů a extremistů, jejichž výchovné metody ohrožují zdraví dětí. Naprostá většina komentářů k článku, těch obdivných i těch pochybovačných, ale nechávala stranou jeden podstatný rozměr celého příběhu. Naše děti se v zimním jezírku neotužovaly, naše děti si tam hrály. My jako rodiče jsme nevedli děti k otužování, jen jsme důvěřovali jejich způsobu objevování světa a svých vlastních schopností. Ani po této epizodě, ani po jiných zdánlivě šílených dobrodružstvích naše děti nebyly nemocné. Žádný zápal plic, žádná angína, žádný kašel, dokonce ani rýma. Nic. Radost ze hry a z prozkoumávání děti obaluje „ochrannou atmosférou“ a dává jim křídla (v tomto případě spíše něco jako skafandr). Jak to ty děti dělají? Na podobné kousky se ve svých hrách dlouho „připravují“. Nejde o jednu bláznivou akci, ale o opakované posouvání dětských hranic. Pravidelně, celý rok testují svou fyzickou i psychickou odolnost. Tráví hodně času venku, za každého počasí. Postupně prodlužují koupací sezónu od léta až do listopadu, chodí bosy po sněhu a ledu, brodí se potokem v teniskách uprostřed zimy a tak dále. Odtud už je potom opravdu jen kousek k dalšímu nápadu: A co kdybychom si teď zaplavali v zamrzlém jezírku?

prolog:

Vždycky to tak u nás nebylo. Dlouho jsme nedokázali dětem skutečně důvěřovat. (A samozřejmě se máme kam posouvat i dnes.) Na počátku naší rodičovské dráhy se domácnost utápěla v chaosu. Kupy hraček a dobrých úmyslů bránily dětem v přirozeném rozvoji. Rodinu prostupoval neklid.

Teprve postupně jsme se učili uvolnit dětem čas a prostor a nechat je být, aby se mohly stát samy sebou. Učili jsme se důvěřovat jim stejně jako jejich vrozenému instinktu hrát si a objevovat svět po svém. Učili jsme se, jak jim v jejich růstu přestat překážet. Trvalo nám to roky, všechno to zkoušení, experimentování a ladění. Naše učarování dětskou hrou vyústilo také ve studium současné odborné literatury na toto téma. A přestože už nové poznatky hodně obohatily naši praxi, rozhodně ještě zdaleka nejsme na konci naší cesty.

Měli jsme jasnou představu, s čím si mají hrát. Jednou k Vánocům jsme jim dlouze vybírali a posléze koupili dřevěné figurky. Máma a táta, dvě děti, několik domácích zvířat. Pocházely z Německa, byly ručně vyřezané, z certifikovaného dřeva z udržitelně obhospodařovaných lesů, natřené přírodními barvami a stály spoustu peněz. Považovali jsme je za krásné, skutečně hodnotné hračky. Děti byly jiného názoru. Nikdy si s nimi pořádně nehrály.

úvod:

PROČ TATO KNIHA „Ve hře dítě vždy překračuje svůj věk, překračuje své běžné chování. Ve hře se dítě chová, jako by samo sebe o hlavu přerostlo.“ Lev Vygotskij

Ze začátku jsme také podléhali očekávání okolí, a trochu i nás samých, jaké by děti i jejich hry měly být. Měli jsme až příliš jasnou představu o tom, co mají a nemají dělat. A tento přístup končil mnoha spory, natlakovanými dětmi a naší deziluzí. Potom jsme dětem chtěli splnit všechna jejich přání a za svůj úkol si vzali učinit je šťastnými. V mnohém jsme jim ale příliš umetali cestičky a stále často konali a rozhodovali za ně. I když jsme se mohli rozkrájet, ani tento přístup k radostným dětem a spokojené rodině nevedl. Ačkoli jsme oba pracovali v oblasti výchovy a vzdělávání dětí, trvalo nám několik dalších let a několik dalších našich dětí, než nám došlo, jak nepřipravení jsme do rodičovství vstoupili. Jak málo jsme znali dětské potřeby a schopnosti. A jak jsme podcenili svobodnou dětskou hru.

Když jsme začali o svých zážitcích a poznáních mluvit s ostatními, zjistili jsme, že mnoho rodičů prochází stejným hledáním. Proto Justina založila blog svobodnahra.cz, aby sdílela naše zkušenosti. Proto začala vznikat tato kniha, která je naším návratem k tématu svobodné hry, naším pokusem popsat její sílu a přiblížit tipy, jak ji každý může i v současném světě více zařadit do výchovy a vzdělávání.

Příliš mnoho dětí v současnosti ztratilo příležitost, prostor a čas svobodně si hrát. Došlo to tak daleko, že když někdy tuto příležitost dostanou, ukáže se, že řada z nich dokonce ztratila schopnost si svoji hru svobodně vytvářet. Bez programu dospělých a zábavy z obrazovek neví, co mají dělat.

V jedné věci bychom si ovšem chtěli udělat hned od začátku jasno. Negarantujeme vám, že když si knihu přečtete a budete se řídit našimi doporučeními, začnou se i vaše děti v únoru koupat. Možná nemáte jezírko. Třeba vaše děti koupání v zimě nezajímá. Velice pravděpodobně ale vynaleznou spoustu jiných her a činností, o kterých se vám či nám ani nesnilo. Na svobodné hře je totiž kouzelné, že každé dítě rozvíjí právě tam, kde to v dané chvíli potřebuje. A ať už jste rodič, učitel či vedoucí dětského oddílu, jsme hluboce přesvědčeni, že i u vás může svobodná hra pomoci nejenom rozvoji vašich dětí, ale také vašemu vztahu s nimi a vám samotným.

Svobodná hra dětí má ale zásadní význam v jejich dětství a dospívání. Pomáhá jejich fyzickému, duševnímu, společenskému, emočnímu i rozumovému rozvoji. Učí je tvořit, plánovat, rozhodovat se, dávat a brát, naslouchat druhým, vyjednávat, kontrolovat své impulzy, překonávat překážky a přináší spoustu dalších dovedností, které pak jen obtížně získají jakýmkoli jiným způsobem. Svobodná hra jim dává radost, smích a pocit uspokojení ze života. A dovoluje jim, aby objevily své silné stránky, našly vlastní sebe-vědomí a staly se samy sebou.

Mnoho rodičů zase ztratilo schopnost svým dětem pomoci a tváří v tvář této ztrátě dětské hry jsou stejně bezradní jako jejich potomci. Jiní dospělí už dávno přestali svobodné dětské hře věnovat pozornost, protože si nikdy dost neuvědomovali její důležitost. A ve školách je pro hru dětí stále menší místo. Stali jsme se společností, ve které zkušenosti svobodné dětské hry vymírají stejně rychle jako tisíce současných živočišných a rostlinných druhů.

Tato kniha je obhajobou svobodné dětské hry a návodem, jak ji v dnešním světě podporovat.

úvod:

PROČ TATO KNIHA „Ve hře dítě vždy překračuje svůj věk, překračuje své běžné chování. Ve hře se dítě chová, jako by samo sebe o hlavu přerostlo.“ Lev Vygotskij

Tato kniha je obhajobou svobodné dětské hry a návodem, jak ji v dnešním světě podporovat.

Jak můžeme svobodnou hru zachránit před vymizením a navrátit ji do životů našich dětí? Velká propagátorka dětské hry Joan Almon nedávno popsala svoji americkou zkušenost: „Strach ze hry byl tak přebujelý, že nás mnoho obhájců hry v této zemi varovalo před tím, abychom používali slovo hra. ,Stalo se z něj sprosté slovo. Nepoužívejte ho,‘ často říkali. Hledali jsme nějakou jinou možnost, ale nenašli jsme žádné lepší slovo, abychom popsali tuto dávnou činnost, které se děti věnují na celém světě. Zůstali jsme u slova hra, ale mluvili jsme o kreativní hře, imaginativní hře a hře, kterou iniciují děti samy. Zdálo se, že tato dodaná slova lidi uklidňovala, zatímco svobodná hra a nestrukturovaná hra je znervózňovala. Koneckonců, kdo ví, co se stane, když si děti budou hrát svobodně! Mohly by skončit na Marsu nebo hluboko na dně moře.“ A netýká se to jen Ameriky. Tato taktická hra na schovávanou je únavná a myslíme si, že může být i kontraproduktivní. To je přesně důvodem, proč tato kniha pojednává o svobodné hře, a nikoli jen o kreativní či imaginativní hře dětí. Jde nám v ní především o svobodné, spontánní a nestrukturované hraní dětí, o hru vyjádřenou anglickým slovem „play“, nikoli o všemožné hry s pravidly, v angličtině označované jako „games“. Ačkoli uznáváme význam hry pro učení dětí, v této knize se nezaměřujeme ani na způsoby využití hry reformními pedagogy. Základní odlišnost „hravého učení“ spočívá totiž v tom, že je pečlivě řízené dospělými. Nepřináší dětem tolik potřebnou

autentickou herní zkušenost. Hravé učení má tu výhodu, že může děti více bavit a díky tomu je i více naučit tomu, co si přejí dospělí. Ale není to svobodná hra a nemůže dětem přinést všechny výhody, které vycházejí jen ze svobodné a sebe-řízené činnosti. Tato kniha je oslavou zdánlivě úplně obyčejné svobodné hry.

Tato kniha ve výsledku představuje tři knihy v jedné. Je určitou „encyklopedií“ hry, „zamyšlením nad výchovou“ pomocí hry a „kuchařkou“ hry. Ale jde o neúplnou „encyklopedii“ příběhů o hře, o „zamyšlení nad výchovou“, které dětem nechává svobodu si hrát a objevovat svět po svém, a o jazzovou „kuchařku“ herní inspirace.

Proč mluvíme o „svobodné hře“ a nedržíme se obvyklého termínu „volná hra“? Máme pro to tři hlavní důvody. Za prvé, chceme být srozumitelnější pro většinu běžných lidí. Svobodná hra je podle nás mnohem výstižnějším pojmem a přesnějším překladem anglického „free play“ než volná hra. Je to silný pojem, který vyvolává emoce. Nevíme, jak moc lidi trápí jejich volnost, ale pro svobodu byli mnozí ochotni umírat. I děti nejen chtějí, ale také potřebují svobodu. Ve hře jde o svobodu dětí, hra je místem, kde ji mohou zažít, a místem, kde jim ji v poslední době až příliš často bereme. Za druhé, chceme se zbavit nánosu obvyklého porozumění pojmu volná hra a začít budovat porozumění nové. Máme podezření, že leccos z toho, co se někdy vydává za volnou hru dětí, pro ně zcela svobodné není. A za třetí, chceme trochu provokovat i v odborných kruzích a tím k tématu hry znovu přitáhnout pozornost.

Cílem první části knihy je přispět k novému porozumění svobodné hře, jejím projevům, přínosům a druhům, jejímu původu, historii dětství, ve které se hra projevuje, ale také rizikům, jež přináší její nedostatek, a bariérám, které dnes brání jejímu většímu rozšíření. Tato část je nejvíce „odborná“, navzdory tomu, že se tuto odbornost snažíme rozpustit do různých příběhů.

Možná se někomu může zdát, že psát v dnešní době knihu o svobodné dětské hře je poněkud „od věci“, když je tady tolik důležitějších témat, která ohrožují klidný a spokojený život v naší zemi, nebo dokonce na naší Zemi. Pokud však děti mají mít šanci uspět tváří v tvář výzvám budoucnosti, musí mít nejenom odpovídající znalosti a dovednosti. Záleží také, a možná především, na tom, zda vyrostou v odolné, samostatné, tvůrčí, společenské a spolupracující dospělé. Záleží na optimálním rozvoji jejich schopností a celkového potenciálu. Proto vám na následujících stránkách také ukážeme, proč je svobodná hra jedinečným nástrojem, který jim toto vše může dát.

Druhá část knihy přibližuje principy, které je dobré nastavit (u sebe, doma, venku, u dětí), aby se svobodná hra mohla přirozeně rozběhnout a dlouho trvat. Tato část sice stále částečně vychází z odborné literatury a inspirace od profese herních průvodců, ale opírá se také do velké míry o naše zkušenosti a přístupy, jež se nám ve vztahu k dětské hře osvědčily.

V současnosti na mnoha frontách narůstá podezření, že způsob, jakým dnes převážně vychováváme a vzděláváme naše děti, není v souladu s tím, co lidskému vývoji skutečně svědčí. Cílem naší knihy je nejen proměnit náš pohled na význam svobodné hry, ale také přispět k lepšímu celkovému porozumění potřebám dětí, včetně toho, jaké následky může mít jejich neuspokojení. Až tyto potřeby dětí dokážeme naplňovat, svět se stane lepším místem.

Třetí část knihy přináší více než 500 startérů her ve 24 herních tématech. Prali jsme se s tím, jak uspokojit poptávku rodičů a učitelů po herní „kuchařce“ a přitom dostát povaze svobodné hry, která musí vycházet z dětí, nikoli z návodů dospělých. Z tohoto důvodu mluvíme o „jazzové kuchařce“ herní inspirace. Tak jako si dobrý jazzový hudebník přečte noty, ale hudební téma potom dále rozvádí, dobrý průvodce hrou dětí se může našimi tipy inspirovat, nicméně vlastní provedení a vývoj her nechá zcela na dětech. Jak řekl jeden z velikánů jazzu Miles Davis: „Nehrajte, co tam je. Hrajte, co tam není.“

7. Hra jako lék a příležitost

„Netrvá dlouho, aby děti obnovily svoji schopnost si hrát, když dostanou zásobu otevřeného herního materiálu… a dovolíme jim svobodně si s ním hrát.“ Joan Almon

7. Hra jako lék a příležitost

„Netrvá dlouho, aby děti obnovily svoji schopnost si hrát, když dostanou zásobu otevřeného herního materiálu… a dovolíme jim svobodně si s ním hrát.“ Joan Almon

Volný čas a prostor

s dobrou náladou a s ohromnou energií a nadšením se vrhají do svých her, projektů, fantazií, staveb a scénářů. Postupně, jak rostou, hraní opouštějí a hledají další výzvy, ale až tehdy, co se dostatečně „vyhrály“. Náš dnešní uspěchaný svět nabízí mnoho příležitostí, možností, lákadel. O to důležitější a náročnější je předat dětem co nejdříve možnost (spolu)rozhodovat o svém životě. Podílet se na plánování. Ovlivňovat i řídit, co a kdy budou dělat. Jak děti rostou, tuto dovednost si nejlépe osahají a rozvinou opět ve svobodné hře v reálném prostředí. Proto je důležité sledovat, kolik jim zbývá času pro svobodné hraní, které mají opravdu jen ve svých rukou. Každé dítě potřebuje každý den čas řídit si vlastní hru.

Mají děti čas na vlastní svobodné hraní? Klárka, 8 let: Po škole si ven hrát moc nechodím. Jdu na kroužky nebo na trénink, mám šest kroužků týdně a o víkendu zápasy. Večer spíš chatuju nebo hraju po síti.“ Dětem ke hrám stačí málo. Nicméně bez jedné věci to přece jen nejde: bez volného, nestrukturovaného času. Bez něj totiž nemají hry kdy vyrůst. Ale mají-li děti příležitost, jsou to hotoví herní „workoholici“. Proto je zásadní uchránit jim každý den dobu, kdy by si mohly svobodně hrát podle svého. A to v reálném světě, nejen v tom virtuálním. I „čas s obrazovkou“ sice může dětské hraní obohatit, ale je dobré hlídat, aby neměly virtuální hry stále na vrch. Skutečná svobodná hra je nenahraditelná.

Justina: Občas mě chytí touha toho s dětmi hodně zažít, udělat, vyzkoušet. Po pár dnech plných akcí ale většinou cítím, jak narůstá tlak uvnitř dětské tlupy. V dobrém úmyslu, aby se děti rozvíjely, někdy připravím tolik plánů, že nezbývá dost času na hraní v dětské režii, tedy i onu zásadní regenerační zónu, kde se přirozeně vyřeší mnoho problémů. Obyčejný, volný, neřízený čas se bohužel pro dnešní děti stává vzácností. Řada dospělých považuje hraní před domem buď za málo rozvíjející, nebo za málo bezpečné. Někoho volné hraní přímo dráždí. „Ať dělají raději něco užitečného,“ slýcháme občas na našich

Naše zkušenosti: Když naše děti mohou, obvykle skočí do hraní už ráno v pyžamu a hry často končí s kartáčkem v puse, když mají jít spát. Je fascinující pozorovat, jaký pro ně mají zápal a nadšení. Jak většinu svých rán vstávají

130

odběhly hrát v listí. Váhala jsem, zda je mám vracet k tématu, nebo nechat. Než jsem se rozhodla, ukázaly mi spirálu, která představovala Mléčnou dráhu. Její součástí byla i naše Sluneční soustava, kterou jsme pak dokončily na chodníku. Posouvaly své poznání, ale hravě, jinak, než byl můj plán.

seminářích. „Když si dítě na nic a s ničím nehraje, naučí se akorát nicnedělání,“ znějí další argumenty těch, kteří preferují mít čas dětí pevně pod kontrolou. Je pravda, že děti svůj volný čas využijí často jinak, než očekáváme. Buď jsou moc akční, hlučné, dělají bláznivé věci, nebo naopak (zdánlivě) nedělají nic. Ale to ještě není důvod jim tento čas sebrat, řídit a naplánovat jim něco tiššího či „užitečnějšího“. Hra dětem totiž dovoluje dělat to, co právě potřebují. Někdy je to chuť být sám nebo jen tak pozorovat druhé, zírat, civět, být ve svém vnitřním světě. Jsou okamžiky, kdy děti prostě vypnou. Pokud nejde o dlouhodobou nudu, úzkost či nespokojenost, berou si jen nějaký čas na „restart“. Jindy nás naopak mohou vyděsit zdánlivě šílenou stavbou či bláznivou hrou, která je zcela odtržena od běžného života. Neberme jim tyto chvíle svobody a zkusme jim ve hře více důvěřovat. Ony ví, proč si právě tohle potřebují vyzkoušet, zažít, zahrát.

I ve školce a škole je možné využít potenciál svobodného hraní k regeneraci i učení. Stačí při plánování nezapomínat na volnou dětskou hru. V lekcích, které vymýšlíme a testujeme pro učitele, často necháváme v závěru hodiny volný prostor a pokaždé jsme my i učitelé překvapeni, co děti vymyslí, vytvoří a objeví. Když je téma chytne, hra a vnitřní motivace ho vždy posune ještě dál (někdy jim stačí pouhých 5‒10 minut). Inspiraci najdete na www.ucimesevenku.cz.

Justina: Často se mne jiné maminky ptají: „A kde na to máme vzít čas? Děti mají tolik úkolů do školy a kroužky, kde se něco opravdu učí.“ Myslím si, že je lepší využívat potenciál hry i pro učení než ji považovat za pouhou přestávku v tom „důležitějším“. Ve hře děti přirozeně poznávají to, na co jsou připravené. Třeba zde na fotkách jsem s dětmi chtěla objevovat vesmír. Já měla v záloze plno nápadů a aktivit, ale děti si po chvilce malování planet

131

Volný čas a prostor

130

131