PÁR SLOV ÚVODEM Snažím se odpovědět si na otázku, koho by má kniha mohla zaujmout. Moc doufám, že každého, kdo se zajímá o české divadlo. Divadlo Ungelt si za čtvrtstoletí své existence vybudovalo nezaměnitelné místo na mapě divadelní Prahy. Navázalo na tradici malých scén, které tady byly i za totality. Komunistická moc dohlížela na velké divadelní domy, u malých scén měla pocit, že veřejné mínění neovlivňují. A tak tu vedle sebe žily Činoherní klub, Divadlo Na zábradlí, Semafor, Ypsilonka, Viola, Divadlo v Řeznické, Reduta, Rubín, v Brně Husa na provázku a HaDivadlo, v Ostravě Aréna, v Ústí nad Labem Činoherní studio… Soukromé Divadlo Ungelt pro necelou stovku diváků na tuto raritní tradici zrozenou v socialismu navázalo v nových svobodných poměrech. A přesto málem dohrálo. Ne vinou politických poměrů, ale vinou koronaviru, který v tomto roce ochromil celý svět. Naše divadlo přišlo za zrušená představení o tři miliony korun, ale díky finanční pomoci svých diváků, svých zaměstnanců a svých hereckých hvězd přežilo. Diváci nám posílali finanční dary a aktivně vstupovali do dražby na záchranu Ungeltu. Zaměstnanci pracovali za sníženou gáži. A i herecké hvězdy za Ungelt zabojovaly a rozhodly se, že do konce roku 2020 budou hrát za snížený honorář. Nesmírně mě to potěšilo a povzbudilo. Herecké hvězdy k Ungeltu od začátku patří. Jsme především herecké divadlo, a tak doufám, že kniha potěší fanoušky hvězd, které u nás hrají. Herecká osobnost, pro kterou se v Ungeltu hledá hra, má nevídané postavení. Spolurozhoduje o tom, co bude hrát, s kým bude hrát, a dokonce i o tom, kdo ji bude režírovat. To je v jiných divadlech nemyslitelné. A především doufám, že kniha potěší naše věrné diváky. Od 2. října 1995 za námi už celé čtvrtstoletí sestupují v srdci Prahy do sklepení středověkého domu, jehož základy pocházejí z 11. století. Druhé takové divadlo na světě nenajdete. Kdykoli se vracím z cest po světě domů, uvědomuji si to. Genius loci Ungeltu, jak říkávala Jana Štěpánková, je fascinující. Půvab má ovšem i naše Letní scéna v malebném romantickém zákoutí na hradčanském Novém Světě. Provozujeme ji 16 let. Ale rád bych, aby tato kniha zaujala i ty z vás, kteří jste naše dvě pražské scény zatím nenavštívili, jenom jste o nich slyšeli anebo nás znáte ze zájezdové činnosti. Na každý pád vám všem, vážení čtenáři a milí diváci, Naše současná Letní scéna, na kterou se dívám z okna toho červeného domu.
přeji hezké počtení! Rok 1995, dnešní klub divadla, tehdy tam pobíhaly myši.
/
3
/
PÁR SLOV ÚVODEM Snažím se odpovědět si na otázku, koho by má kniha mohla zaujmout. Moc doufám, že každého, kdo se zajímá o české divadlo. Divadlo Ungelt si za čtvrtstoletí své existence vybudovalo nezaměnitelné místo na mapě divadelní Prahy. Navázalo na tradici malých scén, které tady byly i za totality. Komunistická moc dohlížela na velké divadelní domy, u malých scén měla pocit, že veřejné mínění neovlivňují. A tak tu vedle sebe žily Činoherní klub, Divadlo Na zábradlí, Semafor, Ypsilonka, Viola, Divadlo v Řeznické, Reduta, Rubín, v Brně Husa na provázku a HaDivadlo, v Ostravě Aréna, v Ústí nad Labem Činoherní studio… Soukromé Divadlo Ungelt pro necelou stovku diváků na tuto raritní tradici zrozenou v socialismu navázalo v nových svobodných poměrech. A přesto málem dohrálo. Ne vinou politických poměrů, ale vinou koronaviru, který v tomto roce ochromil celý svět. Naše divadlo přišlo za zrušená představení o tři miliony korun, ale díky finanční pomoci svých diváků, svých zaměstnanců a svých hereckých hvězd přežilo. Diváci nám posílali finanční dary a aktivně vstupovali do dražby na záchranu Ungeltu. Zaměstnanci pracovali za sníženou gáži. A i herecké hvězdy za Ungelt zabojovaly a rozhodly se, že do konce roku 2020 budou hrát za snížený honorář. Nesmírně mě to potěšilo a povzbudilo. Herecké hvězdy k Ungeltu od začátku patří. Jsme především herecké divadlo, a tak doufám, že kniha potěší fanoušky hvězd, které u nás hrají. Herecká osobnost, pro kterou se v Ungeltu hledá hra, má nevídané postavení. Spolurozhoduje o tom, co bude hrát, s kým bude hrát, a dokonce i o tom, kdo ji bude režírovat. To je v jiných divadlech nemyslitelné. A především doufám, že kniha potěší naše věrné diváky. Od 2. října 1995 za námi už celé čtvrtstoletí sestupují v srdci Prahy do sklepení středověkého domu, jehož základy pocházejí z 11. století. Druhé takové divadlo na světě nenajdete. Kdykoli se vracím z cest po světě domů, uvědomuji si to. Genius loci Ungeltu, jak říkávala Jana Štěpánková, je fascinující. Půvab má ovšem i naše Letní scéna v malebném romantickém zákoutí na hradčanském Novém Světě. Provozujeme ji 16 let. Ale rád bych, aby tato kniha zaujala i ty z vás, kteří jste naše dvě pražské scény zatím nenavštívili, jenom jste o nich slyšeli anebo nás znáte ze zájezdové činnosti. Na každý pád vám všem, vážení čtenáři a milí diváci, Naše současná Letní scéna, na kterou se dívám z okna toho červeného domu.
přeji hezké počtení! Rok 1995, dnešní klub divadla, tehdy tam pobíhaly myši.
/
3
/
O MILOŠI KOPECKÉM
Křest stejnojmenné knihy.
Miloš Kopecký byl originální velká osobnost. Tu nemůžete zahrát, tou musíte být. Byl profesně dokonale vybaven, zahrál přesvědčivě každou figuru. Bravurně si s ní pohrával, vnímaví diváci mohli dokonce postřehnout, co si o své roli a hře myslí. Mistrovské! Když jej na začátku roku 1993 oslovila Česká televize, aby pro ni natočil svou životní zpověď, dal si podmínku. Řekl: „Nebude to monolog, bude to dialog. Na ten jsem z divadla zvyklý. Rozmlouvat se mnou bude Milan Hein.“ Následovala řada osobních schůzek,
Rukopis Miloše
prožili jsme spolu přes padesát hodin, na kterých jsme si ujasňovali, o čem povedeme řeč. „Jen žádné připravené otázky a připravené odpovědi. Budeme improvizovat, pane Heine. Máme na to.“ Zrodil se triptych Co za to stálo…, který vysílala Česká televize o Vánocích roku 1993. O rok později vyšla stejnojmenná kniha. Za peníze, které kniha vydělala, jsem si otevřel divadlo. Otevřel ho Miloš Kopecký. Rád jsem mu naslouchal. Bylo čemu. Byl to vzdělaný, citlivý, vtipný a šarmantní muž. Byl první, komu jsem svěřil, že si chci otevřít divadlo. Dlouze jsme si o tom povídali. Radil mi: „Musíte do něj dostat ty nejlepší herce, persony, a nechte je spolurozhodovat o tom, co a s kým u vás budou hrát. A kdo je bude režírovat. Takovou šanci v jiných divadlech nemají. Věřte mi, vyplatí se vám to. A vy sám nehrajte. Alespoň z počátku ne. Teď máte jiný úkol, vybudovat skvělé divadlo se skvělým repertoárem a skvělými herci. Na to se soustřeďte. Dokážete to. Až se vám to podaří, věřte mi, rád si s vámi ve vašem divadle zahraji.“ Na to bohužel nedošlo. Pan Kopecký zemřel čtyři měsíce po otevření divadla. V Ungeltu po něm zůstalo otáčivé křeslo. Vzpomínám si na slova, která pronesl, když mi ho předával: „Roztáčel jsem na něm život, teď ho roztáčejte vy, pane Heine.“ Kdybych se měl dnes rozhodnout a říct vám, kdo mě z těch tří mužů, míním pana Kršku, pana Ornesta a pana Kopeckého, ovlivnil nejvíc, řekl bych Miloš Kopecký. Spolčilo nás komediantství. Komediant se rád předvádí a strhává na sebe pozornost. Václav Krška a Ota Ornest byli ve srovnání s námi zdrženliví, plaší lidé. Co pro mě Miloš Kopecký znamenal, mi v plné míře došlo nedávno, když jsem ve čtyřech internetových přímých přenosech z prázdného Ungeltu četl z knihy, kterou jsme spolu napsali. Došlo mi, jak velký to byl duch. Momentka z natáčení televizního triptychu Co za to stálo…
Nedostižný slovní žonglér a chytrý glosátor.
/
17
/
Kopeckého.
O MILOŠI KOPECKÉM
Křest stejnojmenné knihy.
Miloš Kopecký byl originální velká osobnost. Tu nemůžete zahrát, tou musíte být. Byl profesně dokonale vybaven, zahrál přesvědčivě každou figuru. Bravurně si s ní pohrával, vnímaví diváci mohli dokonce postřehnout, co si o své roli a hře myslí. Mistrovské! Když jej na začátku roku 1993 oslovila Česká televize, aby pro ni natočil svou životní zpověď, dal si podmínku. Řekl: „Nebude to monolog, bude to dialog. Na ten jsem z divadla zvyklý. Rozmlouvat se mnou bude Milan Hein.“ Následovala řada osobních schůzek,
Rukopis Miloše
prožili jsme spolu přes padesát hodin, na kterých jsme si ujasňovali, o čem povedeme řeč. „Jen žádné připravené otázky a připravené odpovědi. Budeme improvizovat, pane Heine. Máme na to.“ Zrodil se triptych Co za to stálo…, který vysílala Česká televize o Vánocích roku 1993. O rok později vyšla stejnojmenná kniha. Za peníze, které kniha vydělala, jsem si otevřel divadlo. Otevřel ho Miloš Kopecký. Rád jsem mu naslouchal. Bylo čemu. Byl to vzdělaný, citlivý, vtipný a šarmantní muž. Byl první, komu jsem svěřil, že si chci otevřít divadlo. Dlouze jsme si o tom povídali. Radil mi: „Musíte do něj dostat ty nejlepší herce, persony, a nechte je spolurozhodovat o tom, co a s kým u vás budou hrát. A kdo je bude režírovat. Takovou šanci v jiných divadlech nemají. Věřte mi, vyplatí se vám to. A vy sám nehrajte. Alespoň z počátku ne. Teď máte jiný úkol, vybudovat skvělé divadlo se skvělým repertoárem a skvělými herci. Na to se soustřeďte. Dokážete to. Až se vám to podaří, věřte mi, rád si s vámi ve vašem divadle zahraji.“ Na to bohužel nedošlo. Pan Kopecký zemřel čtyři měsíce po otevření divadla. V Ungeltu po něm zůstalo otáčivé křeslo. Vzpomínám si na slova, která pronesl, když mi ho předával: „Roztáčel jsem na něm život, teď ho roztáčejte vy, pane Heine.“ Kdybych se měl dnes rozhodnout a říct vám, kdo mě z těch tří mužů, míním pana Kršku, pana Ornesta a pana Kopeckého, ovlivnil nejvíc, řekl bych Miloš Kopecký. Spolčilo nás komediantství. Komediant se rád předvádí a strhává na sebe pozornost. Václav Krška a Ota Ornest byli ve srovnání s námi zdrženliví, plaší lidé. Co pro mě Miloš Kopecký znamenal, mi v plné míře došlo nedávno, když jsem ve čtyřech internetových přímých přenosech z prázdného Ungeltu četl z knihy, kterou jsme spolu napsali. Došlo mi, jak velký to byl duch. Momentka z natáčení televizního triptychu Co za to stálo…
Nedostižný slovní žonglér a chytrý glosátor.
/
17
/
Kopeckého.
První Thálie! Alena Vránová v Bouřlivém jaru.
ALENA VRÁNOVÁ Alenka byla mojí nejoblíbenější herečkou v Městských divadlech pražských. Oceňoval jsem její plnokrevné ženství, šarm, inteligenci a humor. Měla oslnivý zjev, ale nespoléhala na něj. Na jevišti ji provázela vždy příkladná dikce a dokonalá hlasová kultura. Tu později uplatnila i v Ungeltu. Hravě si poradila s komorním prostorem našeho divadla, stejně jako s prostorem pro skoro 1000 diváků třeba na zájezdě v Teplicích. A ten její smysl pro žánr! Znamenitě hrála vypjaté drama, stejně jako detektivku, situační komedii či salónní konverzačku. A vše bez manýr. Její první rolí v Ungeltu byla postava stárnoucí herečky Gertru-
A s naším dalším bardem Petrem Kostkou v Poslední romanci.
Přímý internetový přenos v roce 2020 z Alenčina bytu v době koronaviru.
Alence gratulují pan prezident Václav Havel a ministr kultury Pavel Dostál.
dy Matthews v anglickém dramatu Arnolda Weskera Bouřlivé jaro.
S Terezou Brodskou v tragikomedii Jak vraždili sestru Charlie.
Se Standou Zindulkou v Řidiči paní Daisy.
V komedii Perla Hollywoodu a já se potkala se Simonou Postlerovou.
Hrála ji s hlubokým ponorem do bolavého nitra postavy, ale zároveň s chytrým sebeironickým nadhledem. Diváky svým autentickým prožitkem dojímala k slzám, aniž se dojímala sama. Alena ví, že plakat má divák, ne herec. Své emoce na scéně ovládala, nepřipustila, aby ony ovládaly ji. A jak uměla diváky rozesmát! Ty její střihy! Od smíchu k slzám a zase zpět. Její vytříbená herecká technika sloužila vždy textu, Alenka se nikdy nepodbízela, neexhibovala. Má vkus. Za svůj výkon v Bouřlivém jaru obdržela Cenu Thálie. Mocně jsme to tenkrát spolu prožívali. Seděli jsme u jednoho stolku v orchestřišti Národního divadla a v přímém televizním přenosu rozechvěle očekávali, jak to dopadne. Když Milan Ledňáček! To byl herecký koncert. Na snímku s Františkem Němcem.
/
29
/
První Thálie! Alena Vránová v Bouřlivém jaru.
ALENA VRÁNOVÁ Alenka byla mojí nejoblíbenější herečkou v Městských divadlech pražských. Oceňoval jsem její plnokrevné ženství, šarm, inteligenci a humor. Měla oslnivý zjev, ale nespoléhala na něj. Na jevišti ji provázela vždy příkladná dikce a dokonalá hlasová kultura. Tu později uplatnila i v Ungeltu. Hravě si poradila s komorním prostorem našeho divadla, stejně jako s prostorem pro skoro 1000 diváků třeba na zájezdě v Teplicích. A ten její smysl pro žánr! Znamenitě hrála vypjaté drama, stejně jako detektivku, situační komedii či salónní konverzačku. A vše bez manýr. Její první rolí v Ungeltu byla postava stárnoucí herečky Gertru-
A s naším dalším bardem Petrem Kostkou v Poslední romanci.
Přímý internetový přenos v roce 2020 z Alenčina bytu v době koronaviru.
Alence gratulují pan prezident Václav Havel a ministr kultury Pavel Dostál.
dy Matthews v anglickém dramatu Arnolda Weskera Bouřlivé jaro.
S Terezou Brodskou v tragikomedii Jak vraždili sestru Charlie.
Se Standou Zindulkou v Řidiči paní Daisy.
V komedii Perla Hollywoodu a já se potkala se Simonou Postlerovou.
Hrála ji s hlubokým ponorem do bolavého nitra postavy, ale zároveň s chytrým sebeironickým nadhledem. Diváky svým autentickým prožitkem dojímala k slzám, aniž se dojímala sama. Alena ví, že plakat má divák, ne herec. Své emoce na scéně ovládala, nepřipustila, aby ony ovládaly ji. A jak uměla diváky rozesmát! Ty její střihy! Od smíchu k slzám a zase zpět. Její vytříbená herecká technika sloužila vždy textu, Alenka se nikdy nepodbízela, neexhibovala. Má vkus. Za svůj výkon v Bouřlivém jaru obdržela Cenu Thálie. Mocně jsme to tenkrát spolu prožívali. Seděli jsme u jednoho stolku v orchestřišti Národního divadla a v přímém televizním přenosu rozechvěle očekávali, jak to dopadne. Když Milan Ledňáček! To byl herecký koncert. Na snímku s Františkem Němcem.
/
29
/
Čtvrtá Thálie! Ríša!
RICHARD KRAJČO Richard má Ungelt rád a je mu věrný. Talent od Boha. Strhující v dramatech a zároveň spontánně komediální. Divadla, film a televize se o něj rvou, ale mají smůlu. Richard se upsal zpěvu a muzice. Divadlo hraje jen u nás. V Ungeltu může hrát niterně, na detail. To mu vyhovuje. V mých očích je Richard lepší herec než zpěvák. Ale chápu, že vyprodaná hala či amfiteátr a tisíce rozjásaných fanoušků a fanynek jsou droga, které nelze odolat. Třeba herectví upřednostní až zestárne. Je to velký herec. S Lindou Rybovou v Lásce a porozumění.
Ríša s manželkou Karin Babinskou v prázdném Ungeltu při talk show, kterou jsme v době koronavirové krize v roce 2020 vysílali on-line.
Jako Denny v Deštivých dnech.
/
76
/
Čtvrtá Thálie! Ríša!
RICHARD KRAJČO Richard má Ungelt rád a je mu věrný. Talent od Boha. Strhující v dramatech a zároveň spontánně komediální. Divadla, film a televize se o něj rvou, ale mají smůlu. Richard se upsal zpěvu a muzice. Divadlo hraje jen u nás. V Ungeltu může hrát niterně, na detail. To mu vyhovuje. V mých očích je Richard lepší herec než zpěvák. Ale chápu, že vyprodaná hala či amfiteátr a tisíce rozjásaných fanoušků a fanynek jsou droga, které nelze odolat. Třeba herectví upřednostní až zestárne. Je to velký herec. S Lindou Rybovou v Lásce a porozumění.
Ríša s manželkou Karin Babinskou v prázdném Ungeltu při talk show, kterou jsme v době koronavirové krize v roce 2020 vysílali on-line.
Jako Denny v Deštivých dnech.
/
76
/
Arnoštu Lustigovi bylo v Ungeltu vždycky dobře.
V našem klubu účinkoval i Radovan Lukavský.
Jistě poznáváte: Marta, Dáša a pan prezident.
Režisér Janusz Klimsza na zahajovací zkoušce Deštivých dnů v roce 2012.
/
102
/
Otakar Motejl a můj blízký kamarád Jeňýk Pacák.
Věra Čáslavská a Olga Sommerová, časté návštěvnice Ungeltu.
Skladatel a pianista Karel Štolba nám předává židli.
/
103
/
Ráda k nám přichází i Kamila Moučková, na snímku s mecenáškou Dášou Köpperovou.
Arnoštu Lustigovi bylo v Ungeltu vždycky dobře.
V našem klubu účinkoval i Radovan Lukavský.
Jistě poznáváte: Marta, Dáša a pan prezident.
Režisér Janusz Klimsza na zahajovací zkoušce Deštivých dnů v roce 2012.
/
102
/
Otakar Motejl a můj blízký kamarád Jeňýk Pacák.
Věra Čáslavská a Olga Sommerová, časté návštěvnice Ungeltu.
Skladatel a pianista Karel Štolba nám předává židli.
/
103
/
Ráda k nám přichází i Kamila Moučková, na snímku s mecenáškou Dášou Köpperovou.