Řeknu vám o jednom listonoši z hor,“ začal povídat pan Kareš. „Slyšel jsem o tom vyprávět, když jsme tenkrát přijeli s cirkusem vystupovat do Vrchlabí. Jednou večer za námi přišel místní poštmistr. Seděli jsme tak po představení na lavičce u maringotky, přisedl si k nám a povídal tenhle příběh. Prý se skutečně stal místnímu pošťákovi Ambrožovi…
„O POŠŤÁKU AMBROŽOVI” Když se za panování císaře Josefa II. ve větších městech, městečcích i vesnicích objevily pošty, kam speciální dostavníky, tažené koňským spřežením, vozily dopisy a balíky, rychle si na to lidé zvykli. Pošta docela vytlačila dřívější jízdní posly, kteří cválali na koních nocí i dnem třeba s jediným vzkazem. Na poště v Jilemnici měli také svého pošťáka a starý poštmistr si ho nemohl vynachválit. Ambrožovi bylo sedmadvacet, byl ochotný a pracovitý. Měl krásnou ženu Madlenku a tři děti jako schůdky. Žili v malé chalupě na kraji Jilemnice i se starým Ambrožovým otcem. Okna chalupy vedla k horám a za jasného počasí byly vidět i hřebeny Krkonoš. Jednou, právě za takového jasného a slunečného podzimního dne, kdy listí zlátlo a pomalu se snášelo k zemi, povídá Ambrožovi poštmistr: „Poslouchej, Ambroži, máte tady už dlouho ležet jedno psaní.“ „Myslíte pro Bartoloměje, co nahoře pase na Pančavské louce?“
13
„Baže, právě na něj myslím. Co když je v tom psaní něco moc důležitého? Tak mě napadlo, že bys mu tu písemnost mohl donést. Jsi mladý a silný a nějaký vejšlap nahoru ti neuškodí!“ „Jak si přejete, pane poštmistr,“ řekl Ambrož, vzal si pro jistotu do ruksaku ještě jednu vlněnou halenu, kdyby nahoře foukalo, dopis přiložil k ní a vyšel. Šel tak krásným slunečným dnem přes Mísečky až na Zlaté návrší. Po nebi se honily bělavé mráčky, a čím víc stoupal, viděl dál do kraje, na Ještěd a ještě dál. „Jak je ta zem rozlehlá,“ pomyslel si, když se na chvíli posadil a odpočíval na vrcholku Kotle. Všechno kolem ještě kvetlo a vonělo. Modré zvonky, žluté arniky a suchá tráva, která přímo lákala, aby se do ní člověk uložil a zdřímnul si. Dole pod úbočím, na Dvoračkách, stály dřevěné stáje, kde zvířata žila přes dlouhou horskou zimu. Však se také v létě musí nasušit seno, aby netrpěla hladem! Ted’ se ještě pasou na lukách o něco výš a Bartoloměj je tam s nimi a se dvěma psími společníky. Brzy už sejdou dolů. Ambrožovi zbýval poslední kousek cesty, možná tak dvě hodinky chůze. S chutí se zakousl do krajíce chleba, který měl v ruksaku s sebou, aby se posilnil, a sledoval přitom, jak muži na Dvoračkách rovnají špalky rozřezaného dřeva do hranice podél boudy, aby měli na budoucí zimu zásobu. Slunce na vrcholku Kotle mělo ještě sílu a tráva tak voněla! Snad nebude vadit, když si na chvíli odpočinu, řekl si Ambrož, zapil svůj oběd vodou z čistého pramínku a natáhl se do vyhřátého vřesu a vysoké metlice. Možná si i chvíli zdřímnul, protože se mu zdálo o Madlence
a o dětech. Měl by jim domů něco donést! Ale co, alespoň kytičku! Utrhl jednu snítku vřesu a schoval ji do kapsy. Na to ostatní bude ještě čas, až se bude vracet zpátky. Ted’ měl před sebou ještě kousek cesty a chtěl se vrátit do Jilemnice dřív, než padne noc. Jak tak kráčel po kamenitém svahu k louce, odkud slyšel zvonit zvonce pasoucích se zvířat, začal pofukovat vítr, šlehal mu chladně a prudce do obličeje, až musel přivírat oči. „Jen aby mě tu nechytila bouřka,“ obával se Ambrož a nejistě co chvíli pohlédl na nebe, které se rychle zatahovalo. Jak byl rád, když konečně dorazil až k dřevěné boudě, kde žil přes léto pasák Bartoloměj. A jak Bartoloměje potěšilo, že vidí živého člověka! V tu dobu ještě po horách nikdo nechodil a potkat živáčka byl spíše zázrak. Ambrož mu musel vyprávět všechny novinky, co se staly za ty letní měsíce a málem zapomněli, proč se vlastně pošt’ák Ambrož škrábal až sem! Zatímco si Ambrož pochutnával na čerstvém sýru a smetaně a sbíral sílu na zpáteční cestu, Bartoloměj rozlepil dopis, ale ouha - neuměl číst! „Ani nevím, co mi kdo chce!“ A tak mu Ambrož přeslabikoval, co mu ouřad z Prahy píše! „Raději už se moc nezdržím, aby mě na zpáteční cestě nepřekvapila bouřka!“ Měl pravdu, na horách nikdo neví, počasí se může změnit z minuty na minutu. Bartoloměj mu pěkně poděkoval, jak by ne, vždyť v tom úředním psaní mu z Prahy psali, že mu nějaký bohatý strýc odkazuje kupu peněz! Samozřejmě měl radost! Ale upřímně řečeno, ani v horách mu nebylo špatně... Je to řízení osudu.
14
15
„Baže, právě na něj myslím. Co když je v tom psaní něco moc důležitého? Tak mě napadlo, že bys mu tu písemnost mohl donést. Jsi mladý a silný a nějaký vejšlap nahoru ti neuškodí!“ „Jak si přejete, pane poštmistr,“ řekl Ambrož, vzal si pro jistotu do ruksaku ještě jednu vlněnou halenu, kdyby nahoře foukalo, dopis přiložil k ní a vyšel. Šel tak krásným slunečným dnem přes Mísečky až na Zlaté návrší. Po nebi se honily bělavé mráčky, a čím víc stoupal, viděl dál do kraje, na Ještěd a ještě dál. „Jak je ta zem rozlehlá,“ pomyslel si, když se na chvíli posadil a odpočíval na vrcholku Kotle. Všechno kolem ještě kvetlo a vonělo. Modré zvonky, žluté arniky a suchá tráva, která přímo lákala, aby se do ní člověk uložil a zdřímnul si. Dole pod úbočím, na Dvoračkách, stály dřevěné stáje, kde zvířata žila přes dlouhou horskou zimu. Však se také v létě musí nasušit seno, aby netrpěla hladem! Ted’ se ještě pasou na lukách o něco výš a Bartoloměj je tam s nimi a se dvěma psími společníky. Brzy už sejdou dolů. Ambrožovi zbýval poslední kousek cesty, možná tak dvě hodinky chůze. S chutí se zakousl do krajíce chleba, který měl v ruksaku s sebou, aby se posilnil, a sledoval přitom, jak muži na Dvoračkách rovnají špalky rozřezaného dřeva do hranice podél boudy, aby měli na budoucí zimu zásobu. Slunce na vrcholku Kotle mělo ještě sílu a tráva tak voněla! Snad nebude vadit, když si na chvíli odpočinu, řekl si Ambrož, zapil svůj oběd vodou z čistého pramínku a natáhl se do vyhřátého vřesu a vysoké metlice. Možná si i chvíli zdřímnul, protože se mu zdálo o Madlence
a o dětech. Měl by jim domů něco donést! Ale co, alespoň kytičku! Utrhl jednu snítku vřesu a schoval ji do kapsy. Na to ostatní bude ještě čas, až se bude vracet zpátky. Ted’ měl před sebou ještě kousek cesty a chtěl se vrátit do Jilemnice dřív, než padne noc. Jak tak kráčel po kamenitém svahu k louce, odkud slyšel zvonit zvonce pasoucích se zvířat, začal pofukovat vítr, šlehal mu chladně a prudce do obličeje, až musel přivírat oči. „Jen aby mě tu nechytila bouřka,“ obával se Ambrož a nejistě co chvíli pohlédl na nebe, které se rychle zatahovalo. Jak byl rád, když konečně dorazil až k dřevěné boudě, kde žil přes léto pasák Bartoloměj. A jak Bartoloměje potěšilo, že vidí živého člověka! V tu dobu ještě po horách nikdo nechodil a potkat živáčka byl spíše zázrak. Ambrož mu musel vyprávět všechny novinky, co se staly za ty letní měsíce a málem zapomněli, proč se vlastně pošt’ák Ambrož škrábal až sem! Zatímco si Ambrož pochutnával na čerstvém sýru a smetaně a sbíral sílu na zpáteční cestu, Bartoloměj rozlepil dopis, ale ouha - neuměl číst! „Ani nevím, co mi kdo chce!“ A tak mu Ambrož přeslabikoval, co mu ouřad z Prahy píše! „Raději už se moc nezdržím, aby mě na zpáteční cestě nepřekvapila bouřka!“ Měl pravdu, na horách nikdo neví, počasí se může změnit z minuty na minutu. Bartoloměj mu pěkně poděkoval, jak by ne, vždyť v tom úředním psaní mu z Prahy psali, že mu nějaký bohatý strýc odkazuje kupu peněz! Samozřejmě měl radost! Ale upřímně řečeno, ani v horách mu nebylo špatně... Je to řízení osudu.
14
15
A Bartoloměj plánoval, že se v zimě vrátí dolů, postaví chalupu a možná se i ožení. „Na tebe, Ambroži, za tuhle dobrou zprávu taky nezapomenu, uvidíš!“ Ambrož ale raději neotálel, nebe se začalo zlověstně zatahovat a vítr dorážel stále prudčeji. Ochladilo se. Jak mu přišlo vhod, že si vzal pro jistotu ještě halenu! Přehodil ji přes sebe a vyšel. Myslel už jen, aby byl doma u svých. Pochodoval co nejrychleji, až se mu na čele perlil pot. Chvílemi se s napětím a úzkostí díval na oblohu, která se zdála stále temnější a zlověstnější. Jako by nebe padalo! Najednou se udělala hrozivá tma a vítr fučel po planině s nebývalou silou, stromky ohýbal a Ambrož měl co dělat, aby se vůbec udržel na nohou. A protože vyrostl v horách, věděl dobře, co takové počasí umí! Ráno ještě všude zářil prosluněný podzim a teď padla skoro neprůhledná noc. Začalo chumelit! Spustila se vánice, že už nebylo vidět ani na krok. Ambrož zkoušel ještě chvíli jít, ale nevěděl kudy. Mohl by se vrátit do dřevěné salaše za Bartolomějem a tam počkat, až se bouře utiší? Jenže kudy se vracet? Podle čeho najít cestu? Kterým směrem? Točil se v té tmě už dobrou hodinu a nohy se mu už začaly bořit do sněhu, který přibýval a přibýval. Už ho bylo po kotníky a ještě dál padal a padal. „Já tady nakonec zmrznu!“ Docela vysílený pochopil, že k salaši už nedojde a že si musí najít úkryt. A v tu chvíli si vzpomněl na pověsti o Krakonošovi, jak se doma vyprávěly z generace na generaci.
16
17
A Bartoloměj plánoval, že se v zimě vrátí dolů, postaví chalupu a možná se i ožení. „Na tebe, Ambroži, za tuhle dobrou zprávu taky nezapomenu, uvidíš!“ Ambrož ale raději neotálel, nebe se začalo zlověstně zatahovat a vítr dorážel stále prudčeji. Ochladilo se. Jak mu přišlo vhod, že si vzal pro jistotu ještě halenu! Přehodil ji přes sebe a vyšel. Myslel už jen, aby byl doma u svých. Pochodoval co nejrychleji, až se mu na čele perlil pot. Chvílemi se s napětím a úzkostí díval na oblohu, která se zdála stále temnější a zlověstnější. Jako by nebe padalo! Najednou se udělala hrozivá tma a vítr fučel po planině s nebývalou silou, stromky ohýbal a Ambrož měl co dělat, aby se vůbec udržel na nohou. A protože vyrostl v horách, věděl dobře, co takové počasí umí! Ráno ještě všude zářil prosluněný podzim a teď padla skoro neprůhledná noc. Začalo chumelit! Spustila se vánice, že už nebylo vidět ani na krok. Ambrož zkoušel ještě chvíli jít, ale nevěděl kudy. Mohl by se vrátit do dřevěné salaše za Bartolomějem a tam počkat, až se bouře utiší? Jenže kudy se vracet? Podle čeho najít cestu? Kterým směrem? Točil se v té tmě už dobrou hodinu a nohy se mu už začaly bořit do sněhu, který přibýval a přibýval. Už ho bylo po kotníky a ještě dál padal a padal. „Já tady nakonec zmrznu!“ Docela vysílený pochopil, že k salaši už nedojde a že si musí najít úkryt. A v tu chvíli si vzpomněl na pověsti o Krakonošovi, jak se doma vyprávěly z generace na generaci.
16
17
„Jemnostpane Krakonoši, pomoz!“ prosil nahlas a úpěnlivě.„Co by si počala moje Madlenka a děti? A co starý otec?“ Sníh však padal tak hustě, že tvořil neprůhlednou stěnu a už ani jít proti takové síle se nedalo. Každý krok byl těžší a namáhavější. Prudký mrazivý vítr metal Ambrožovi do obličeje vločky, které oslepovaly, a chudák pošt’ák Ambrož už přestával věřit, že se toho dostane živ. Jak se tak potácel vánicí a ubývaly mu síly, narazil na nějakou skálu, veliký balvan, který čněl před ním do výše. Snažil se ho obejít a najít cestu dál, ale když udělal ještě krok, nohy se mu propadly a on stál v jakési skalní dutině, v jeskyni, kam sníh nepadal a kde bylo sucho. Ambrož se složil na zem a roztřásl se zimou. Odsud se určitě už nedostane a najdou ho možná na jaře, až sníh roztaje a zabloudí sem nějaká živá noha... Kdyby tu bylo aspoň trochu dříví a oheň, aby se mohl usušit a ohřát. Jak tak Ambrož sedí a oči mu přivykají na tmu, zdálo se mu, že slyší vzadu nějaké praskání. „Haló, je tu někdo?“ Ještě aby to bylo nějaké hladové divoké zvíře! Třeba nějaký medvěd samotář! „Zrovna si tak říkám, koho to sem nohy donesly?“ ozval se odzadu něčí hlas. Jak se Ambrožovi ulevilo! Už tu nebyl sám a každé neštěstí se tak lépe sdílí! „Kdepak jste, člověče?“ V té tmě probleskoval plamínek sirky a vzápětí se kousek od Ambrože rozhořel ohníček. Na kameni tam seděl
nějaký mužský v mysliveckém. Tvářil se přátelsky a hned pozval Ambrože dál, k ohníčku. „Byl jsem na obhlídce a najednou takovéhle dopuštění!“ Ambrož si ho zvědavě prohlížel. „A odkudpak jste? Že vás neznám!“ „Až z Harrachova, mladý muži,“ řekl ten člověk v mysliveckém, „a ani mě nemůžeš znát. Jsem tady teprve krátce. A odkudpak jsi ty?“ A tak mu Ambrož vylíčil všechno, co ho postihlo. „Máš štěstí, že jsi mne potkal! Ted’ ti dám nějaké kapky na posilněnou, odpočineš si, nabereš síly a vrátíš se domů. No jen se neboj, napij se!“ Myslivecký mu podal lahvičku i kus chleba a slaniny. Jak to Ambrožovi chutnalo. Nejlepší dort nebo posvícenské vdolečky by nechutnaly líp. Cítil, jak ho každé sousto hřeje, jak mu klouže až do žaludku. Jak se potácel tím divým povětřím, pořádně mu vyhládlo. „A ted’ se ještě napij,“ pobízel ho muž. Proč by se Ambrož zdráhal. Z ohníčku šlo teplo a v Ambrožově nitru se rozhostila příjemná pohoda. Dal lahvičku k ústům a spolkl notný doušek. Bylo to zároveň hořké i sladké, taková dobrota! „Copak je to?“ podivil se upřímně pošťák Ambrož. „Něco tak lahodného jsem ještě nepil!“ Myslivecký se usmál. „Tajemství. Moje tajemství, ale tobě je řeknu. Je tam kořen hořce a květ arniky a taky med a spousta dalších horských bylin.“ Jak se tak Ambrož uklidnil, najedl a napil, u ohníčku s ním přestala lomcovat zima. Zmohla ho únava.
18
19
„Jemnostpane Krakonoši, pomoz!“ prosil nahlas a úpěnlivě.„Co by si počala moje Madlenka a děti? A co starý otec?“ Sníh však padal tak hustě, že tvořil neprůhlednou stěnu a už ani jít proti takové síle se nedalo. Každý krok byl těžší a namáhavější. Prudký mrazivý vítr metal Ambrožovi do obličeje vločky, které oslepovaly, a chudák pošt’ák Ambrož už přestával věřit, že se toho dostane živ. Jak se tak potácel vánicí a ubývaly mu síly, narazil na nějakou skálu, veliký balvan, který čněl před ním do výše. Snažil se ho obejít a najít cestu dál, ale když udělal ještě krok, nohy se mu propadly a on stál v jakési skalní dutině, v jeskyni, kam sníh nepadal a kde bylo sucho. Ambrož se složil na zem a roztřásl se zimou. Odsud se určitě už nedostane a najdou ho možná na jaře, až sníh roztaje a zabloudí sem nějaká živá noha... Kdyby tu bylo aspoň trochu dříví a oheň, aby se mohl usušit a ohřát. Jak tak Ambrož sedí a oči mu přivykají na tmu, zdálo se mu, že slyší vzadu nějaké praskání. „Haló, je tu někdo?“ Ještě aby to bylo nějaké hladové divoké zvíře! Třeba nějaký medvěd samotář! „Zrovna si tak říkám, koho to sem nohy donesly?“ ozval se odzadu něčí hlas. Jak se Ambrožovi ulevilo! Už tu nebyl sám a každé neštěstí se tak lépe sdílí! „Kdepak jste, člověče?“ V té tmě probleskoval plamínek sirky a vzápětí se kousek od Ambrože rozhořel ohníček. Na kameni tam seděl
nějaký mužský v mysliveckém. Tvářil se přátelsky a hned pozval Ambrože dál, k ohníčku. „Byl jsem na obhlídce a najednou takovéhle dopuštění!“ Ambrož si ho zvědavě prohlížel. „A odkudpak jste? Že vás neznám!“ „Až z Harrachova, mladý muži,“ řekl ten člověk v mysliveckém, „a ani mě nemůžeš znát. Jsem tady teprve krátce. A odkudpak jsi ty?“ A tak mu Ambrož vylíčil všechno, co ho postihlo. „Máš štěstí, že jsi mne potkal! Ted’ ti dám nějaké kapky na posilněnou, odpočineš si, nabereš síly a vrátíš se domů. No jen se neboj, napij se!“ Myslivecký mu podal lahvičku i kus chleba a slaniny. Jak to Ambrožovi chutnalo. Nejlepší dort nebo posvícenské vdolečky by nechutnaly líp. Cítil, jak ho každé sousto hřeje, jak mu klouže až do žaludku. Jak se potácel tím divým povětřím, pořádně mu vyhládlo. „A ted’ se ještě napij,“ pobízel ho muž. Proč by se Ambrož zdráhal. Z ohníčku šlo teplo a v Ambrožově nitru se rozhostila příjemná pohoda. Dal lahvičku k ústům a spolkl notný doušek. Bylo to zároveň hořké i sladké, taková dobrota! „Copak je to?“ podivil se upřímně pošťák Ambrož. „Něco tak lahodného jsem ještě nepil!“ Myslivecký se usmál. „Tajemství. Moje tajemství, ale tobě je řeknu. Je tam kořen hořce a květ arniky a taky med a spousta dalších horských bylin.“ Jak se tak Ambrož uklidnil, najedl a napil, u ohníčku s ním přestala lomcovat zima. Zmohla ho únava.
18
19
„Ale jak se odtud dostaneme?“ povzdychl si. „Těmi sněhovými závějemi neprojdeme, ani kdyby se vánice uklidnila. Jsme tu jako ve vězení!“ „Jen se neboj! Podívej, tahle dvě prkna si zítra, až si odpočineš, připevníš k nohám. A touhle holí se odrazíš a uvidíš, poletíš jako pták. Jen nezapomeň, až poletíš tou velkou rychlostí, musíš se sklonit, sehnout hodně hlavu až k nohám…“ Ambrožovi se zavřely oči a myslel si, že se mu to asi všechno jen zdá. Schoulil se u ohníčku a opravdu usnul. V noci se mu zdál podivný sen: nasadil si na nohy nějaká prkénka, přivázal je, a ani nemusel mávat rukama, vznesl se nad sníh a letěl opravdu jako pták! Když se ráno probudil, byl myslivecký chlapík pryč. Zmizel. Ale u doutnajícího ohníčku ležely dvě prkénka, nějaké popruhy a dlouhá hůl. Že by se mi to jen zdálo? Kdo ví, co je to za čáry a kouzla? Ale co Ambrožovi zbývalo, když tu nechtěl skončit život? Zůstat tady? A umřít hladem a žízní? Zmrznout? Vzpomněl si Madlenku, děti a otce a už o ničem neuvažoval. Připoutal si prkénka k botám a vystrčil hlavu z jeskyně. Bílá tma všude kolem mu připadala ještě hrozivější než včera. Vyškrábal se na sníh. Ale kudy se vydat? Kterým směrem? Ani teď’ nebyl moudřejší, neměl ponětí kde je. Ale věděl, že tu zůstat nemůže! At’ se tedy děje vůle Páně! Odstrčil se dlouhou holí, která připomínala spíše bidlo, a ucítil, jak nabírá rychlost. Ten podivný myslivec nelhal! Jako by se Ambrož vznášel na hlubokém sněhu, který za tu noc napadl,
prorážel snadno mlžnatou vánici a letěl stále rychleji a rychleji, najednou se opravdu vznášel, slyšel jen svistot větru. Ano, letí, určitě opravdu letí. Nejprve se trochu vylekal, ale pak si vzpomněl na myslivcovu radu: musí se pokorně sklonit až k zemi. Naklonil se, co mohl nejvíc, až skoro ležel... Nádherný pocit! A pak dopadl a jeho prkénka klouzala a svištěla po zmrzlém sněhu. Když se nad horami z ničeho nic rozběsnila sněhová bouře, Madlenka se pokřižovala a s obavami hleděla směrem na horské velikány. „ Jen aby se Ambrožovi něco nestalo! To by bylo neštěstí!!“ Raději běžela hned do kostela za farářem. „Velebný pane, velebný pane, co si mám počít?“ Farář jen sepjal ruce. „Modli se, Madlenko, modli. Náš Pán jistě rozhodne spravedlivě!“ Celou noc Madlenka nezamhouřila oko a jen se modlila, ale vánice nad krkonošskými velikány zuřila dál a po Ambrožovi ani památky. A když se nevrátil ani do dalšího večera, už si nevěděla rady, začala ho oplakávat. Klečela v kostele a úpěnlivě se modlila. A tak ji tam našel starý poštmistr. Vyčítal si, že to všechno zavinil on, protože Ambrože do takové šlamastyky vlastně poslal. Pohladil Madlenku po vlasech a povídá: „Možná bych o něčem věděl! Měli bychom poprosit vládce hor, Krakonoše. Má lidské srdce a ubožákům pomáhá!“ Ale ať prosila Madlenka sebevíc, bouře dál zuřila
20
21
„Ale jak se odtud dostaneme?“ povzdychl si. „Těmi sněhovými závějemi neprojdeme, ani kdyby se vánice uklidnila. Jsme tu jako ve vězení!“ „Jen se neboj! Podívej, tahle dvě prkna si zítra, až si odpočineš, připevníš k nohám. A touhle holí se odrazíš a uvidíš, poletíš jako pták. Jen nezapomeň, až poletíš tou velkou rychlostí, musíš se sklonit, sehnout hodně hlavu až k nohám…“ Ambrožovi se zavřely oči a myslel si, že se mu to asi všechno jen zdá. Schoulil se u ohníčku a opravdu usnul. V noci se mu zdál podivný sen: nasadil si na nohy nějaká prkénka, přivázal je, a ani nemusel mávat rukama, vznesl se nad sníh a letěl opravdu jako pták! Když se ráno probudil, byl myslivecký chlapík pryč. Zmizel. Ale u doutnajícího ohníčku ležely dvě prkénka, nějaké popruhy a dlouhá hůl. Že by se mi to jen zdálo? Kdo ví, co je to za čáry a kouzla? Ale co Ambrožovi zbývalo, když tu nechtěl skončit život? Zůstat tady? A umřít hladem a žízní? Zmrznout? Vzpomněl si Madlenku, děti a otce a už o ničem neuvažoval. Připoutal si prkénka k botám a vystrčil hlavu z jeskyně. Bílá tma všude kolem mu připadala ještě hrozivější než včera. Vyškrábal se na sníh. Ale kudy se vydat? Kterým směrem? Ani teď’ nebyl moudřejší, neměl ponětí kde je. Ale věděl, že tu zůstat nemůže! At’ se tedy děje vůle Páně! Odstrčil se dlouhou holí, která připomínala spíše bidlo, a ucítil, jak nabírá rychlost. Ten podivný myslivec nelhal! Jako by se Ambrož vznášel na hlubokém sněhu, který za tu noc napadl,
prorážel snadno mlžnatou vánici a letěl stále rychleji a rychleji, najednou se opravdu vznášel, slyšel jen svistot větru. Ano, letí, určitě opravdu letí. Nejprve se trochu vylekal, ale pak si vzpomněl na myslivcovu radu: musí se pokorně sklonit až k zemi. Naklonil se, co mohl nejvíc, až skoro ležel... Nádherný pocit! A pak dopadl a jeho prkénka klouzala a svištěla po zmrzlém sněhu. Když se nad horami z ničeho nic rozběsnila sněhová bouře, Madlenka se pokřižovala a s obavami hleděla směrem na horské velikány. „ Jen aby se Ambrožovi něco nestalo! To by bylo neštěstí!!“ Raději běžela hned do kostela za farářem. „Velebný pane, velebný pane, co si mám počít?“ Farář jen sepjal ruce. „Modli se, Madlenko, modli. Náš Pán jistě rozhodne spravedlivě!“ Celou noc Madlenka nezamhouřila oko a jen se modlila, ale vánice nad krkonošskými velikány zuřila dál a po Ambrožovi ani památky. A když se nevrátil ani do dalšího večera, už si nevěděla rady, začala ho oplakávat. Klečela v kostele a úpěnlivě se modlila. A tak ji tam našel starý poštmistr. Vyčítal si, že to všechno zavinil on, protože Ambrože do takové šlamastyky vlastně poslal. Pohladil Madlenku po vlasech a povídá: „Možná bych o něčem věděl! Měli bychom poprosit vládce hor, Krakonoše. Má lidské srdce a ubožákům pomáhá!“ Ale ať prosila Madlenka sebevíc, bouře dál zuřila
20
21
a Ambrož se nevracel. Za týden se už zdálo, že je na všechno pozdě. Kdo by si ho troufal v tomhle počasí jít hledat? Všichni v černém, i sousedé z širokého okolí, se přišli na zdejší hřbitov rozloučit s Ambrožem, kterého měli rádi a který tak nešťastně zmizel v horách. Určitě tam někde zůstal a zmrzl! Jak by se mohl zachránit? Madlenka už nemohla ani plakat, oči měla opuchlé. A jak jí bylo smutno! „Jemnostpane Krakonoši, udělej zázrak a vrat’ nám Ambrože,“ prosila u okna, které vedlo k horám. A jak tak prosila, zdálo se jí, že se nad Kotlem zablesklo a zaduněl hrom. Jenže nebylo to zahřmění, to někdo bušil na vrata. Šla opatrně otevřít. Jen aby to nebylo nějaké zlé znamení! A představte si: ve dveřích stál Ambrož, živý a zdravý. Všichni se seběhli. Sousedé, poštmistr, dokonce i pan farář. Vždyť toho oplakaného Ambrože už pochovali! A Ambrož vyprávěl, co zažil. O setkání s tím mysliveckým mládencem, který mu dal kouzelná prkénka, a jak letěl vzduchem. Dojel prý až do nějaké vesnice na polské straně. Dívali se na něho jako na blázna, nechtěli uvěřit, že k nim přiletěl vzduchem! Musel by slétnout z vrcholů do Sněžných jam, to znamená nejméně tři sta metrů letět vzduchem! Copak je to pták? Ale co jim zbývalo, nakonec uvěřili. V tom měl prsty určitě Krakonoš! Ten dokáže takové čáry a kouzla! A Ambrož se po několika dnech vrátil povozem do Jilemnice.Těm prkénkům začali říkat lyže a Ambrožovi létající pošt’ák.
V Jilemnici ještě pořád tvrdí, že Ambrožův rekordní let na lyžích dodnes nikdo nepřekonal. A že to bylo s pomocí Krakonoše? To přece žádná pravidla nezakazují!
22
23
a Ambrož se nevracel. Za týden se už zdálo, že je na všechno pozdě. Kdo by si ho troufal v tomhle počasí jít hledat? Všichni v černém, i sousedé z širokého okolí, se přišli na zdejší hřbitov rozloučit s Ambrožem, kterého měli rádi a který tak nešťastně zmizel v horách. Určitě tam někde zůstal a zmrzl! Jak by se mohl zachránit? Madlenka už nemohla ani plakat, oči měla opuchlé. A jak jí bylo smutno! „Jemnostpane Krakonoši, udělej zázrak a vrat’ nám Ambrože,“ prosila u okna, které vedlo k horám. A jak tak prosila, zdálo se jí, že se nad Kotlem zablesklo a zaduněl hrom. Jenže nebylo to zahřmění, to někdo bušil na vrata. Šla opatrně otevřít. Jen aby to nebylo nějaké zlé znamení! A představte si: ve dveřích stál Ambrož, živý a zdravý. Všichni se seběhli. Sousedé, poštmistr, dokonce i pan farář. Vždyť toho oplakaného Ambrože už pochovali! A Ambrož vyprávěl, co zažil. O setkání s tím mysliveckým mládencem, který mu dal kouzelná prkénka, a jak letěl vzduchem. Dojel prý až do nějaké vesnice na polské straně. Dívali se na něho jako na blázna, nechtěli uvěřit, že k nim přiletěl vzduchem! Musel by slétnout z vrcholů do Sněžných jam, to znamená nejméně tři sta metrů letět vzduchem! Copak je to pták? Ale co jim zbývalo, nakonec uvěřili. V tom měl prsty určitě Krakonoš! Ten dokáže takové čáry a kouzla! A Ambrož se po několika dnech vrátil povozem do Jilemnice.Těm prkénkům začali říkat lyže a Ambrožovi létající pošt’ák.
V Jilemnici ještě pořád tvrdí, že Ambrožův rekordní let na lyžích dodnes nikdo nepřekonal. A že to bylo s pomocí Krakonoše? To přece žádná pravidla nezakazují!
22
23