Martin poslední noc před odplutím probděl celou noc. V záchvatu vzpomínek se probral a pomalu šel k řece. Nevšiml si však, že před jeho dalším krokem vyvstala hluboká průrva. Hluboký výmol s vykotlaným dnem. A pak… nebylo nic. Až po dlouhé době se probudil a zjistil, že z rukou i z tváře z něj kape do jílovité zeminy krev. Nastalo pomalé probouzení k životu. Nad Martinovým tělem se skláněla postava kapitána i dalších námořníků. Skoro neslyšně se Martin ptal: „Kde to jsem?“ „Na palubě lodi, na své karavele a plujeme na jih!“ odpověděl kapitán Diogo Cão. Na mysu řeky Zair – Kongo dodnes trčí mramorový sloup s křížem na vrcholu, padrão, jako svědectví přítomnosti portugalských mořeplavců vedených kapitánem Diogo Cãoem.
Plavba do neznáma pokračuje Čerstvý vítr od břehů Konga vzedmul všechny plachty označené výrazným křížem. Na pravoboku obou karavel je nedohledná vodní hladina, která se v pravidelném rytmu vzdouvá až ke znatelně zpěněným vrcholům vln. Na levoboku karavel je ještě patrná tenká linie pobřeží, místy se zřetelnou zelení tropických lesů. V odpoledních hodinách ustává věčný pohyb dmutí moře. Diogo Cão upírá své pohledy k pobřeží, které dobře poznal z minulé objevitelské plavby. Kormidelníkovi dal pokyn, aby kurs lodi směřoval tímto směrem až na dohled k místu, které kdysi nazval Cabo do lõbo – Vlčí mys. Svolal na palubu veškeré mužstvo, aby se pochlubil, jakou vzdálenost musel za minulé plavby překonat. Pobřežní vody zde byly plné zrádných písčin, kde se vylodění na břeh místy stávalo nemožným. Houpavým krokem šel Diogo k Martinovi, stále zahloubanému, duchem v objetí milované Černé Růže pod vesmírnou pokrývkou. „Martine! Martine! Probuď se. Pusť všechno z hlavy, hvězdáři. Mysli na budoucnost!“ Tak přátelsky k Martinovi promlouval kapitán Diogo. Oba s uspokojením prohlíželi zpola zahojené rány, které Martin utrpěl při hrozivém pádu do výmolu. Na rukou i na hlavě. Diogo všechny ujišťoval, že má dobré zkušenosti s domorodci na Cabo do lõbo. Jsou prý velmi mírumilovní a stačí jim předat pár tretek, ať již zrcátka či skleněné korálky všech barev. „Nemáme čas se zde zdržet, jen je potřeba doplnit zásobu pitné vody!“ Tak zněl rozkaz velícího důstojníka. Přibližně po pěti hodinách šalupa odrazila od pevniny.
190
V následujících dnech se obě karavely dostaly na širé moře, stále v kurzu směrem na jih. Na širém moři se začal vzdouvat silný vítr. Vysoké vlny se převalovaly přes paluby, z černých mraků šlehaly blesky. Od rána přes noc až do dalšího rána. Z oblaků lil hustý déšť. Když nebe neosvětlovaly blesky, stěžně až k vrcholkům osvětloval „Eliášův oheň“. Námořníky jev skoro uspokojoval, protože v minulosti věřili, že je to dobré znamení, které je ochraňuje. Po noci pátého dne se bouře uklidnila a dny byly znovu zatopeny sálajícími slunečními paprsky. Učiněná výheň, která začala spalovat síl námořníků. Únava a malátnost přepadly obě posádky lodí. Voda docházela, denní příděly se ztenčovaly.
Eliášův oheň je akustický a optický jev vyvolaný vybitím statické elektřiny. Při silných bouřích se projevuje modrým světélkováním na vyvýšených místech. Nebylo možné upřesnit polohu karavel. Tu byl povolán Martin Behaim, aby jako navigátor výpravy stanovil přesnou, anebo přibližnou polohu lodí. Ten začal propočítávat polohu lodi podle své nové hvězdné mapy – první hvězdné mapy světa jižní polokoule. Ke slovu přišel i v minulosti osvědčený astroláb. Tak udal Behaim směr, kterým leželo pobřeží. Kapitán Diogo i Behaim neustále povzbuzovali posádky, že pruh země se má brzy objevit. Po týdnech bouří a spalujícího vedra obě karavely nalezly pevnou půdu pobřeží. Posádky byly klamány pohledem na vyprahlou zem, na saharský písek udusaný saharskými větry v tvrdé plotny. I tak u pobřeží šťastně přistály obě lodě a šalupy střídavě vyloďovaly posádky na břeh, aby po týdnech útrap mělo mužstvo pevnou půdu pod nohama. A aby se posádka mohla vyspat na pevnině! Vybrané mužstvo přepravuje na břeh kamenný sloup padrãe s tradičním křížem na vrcholu, aby byl vztyčen na paměť objevení nového území. Ovšem také jako vítaný přírůstek portugalskému královi Janu II. Mys je pojmenován 18. ledna léta Páně 1485 Cobo Negro (Cabo Negro, 15°40´ j.š.-11°55´ v.d. – současně se nachází v Angole). Obě karavely záhy opustily nehostinný Černý mys a vypluly dál směrem na jih v nesnesitelném žáru. Na palubách mužstvo hledalo sebemenší stín. Nazí a zbědovaní námořníci, sedření do morku kostí. Představa, že prokletou pouť nepřežijí, se dotýkala každý den každého z nich. Jejich řady prořídly. Mnoho těl z posádky Diogo Cãoa a Martina Behaima pohltilo věčné moře. Jak dlouho poplují kolem záludného pobřeží Afriky, do kterého mocně bijí vlny Atlantiku ve spleti záludných proudů?
191
Snad jen Martin Behaim dovedl spočítat dny a noci od doby, kdy opustili nevlídný Cabo negro s daleko viditelným kamenným sloupem, který osamocen na mírném vrcholku připomínal kříž Ježíše. Uběhlo jich nepočítaně. Sám kapitán a vůdce objevitelské výpravy Diogo Cão si uvědomoval bezvýchodnost další plavby na jih. Všichni ze zbylých osádek karavel toužili po chvíli, kdy jim částečný odpočinek možná navrátí zbytek sil, a prožijí chvíli spánku ve stínu, který si museli vytvořit z plachtoví. Všichni si uvědomovali, že na další takovou pouť nejsou dostatečně vyzbrojeni a připraveni. Rozhodnutí nepokračovat dál na jih bylo v dané situaci nanejvýše rozumné. A také je čekala dlouhá cesta zpět, až do Lisabonu. Další den Diogo Cão a Martin Behaim dali pokyn ke stavbě posledního kamenného sloupu opatřeného portugalským a latinským nápisem s obvyklým křížem na špičce. Tento kamenný svědek objevitelského činu byl umístěn na Cap Cross (21°46´08´´ j.š. a 13°57´11´´ v.d., ve výši 2 metry nad mořem). Kamenný sloup se nachází na pobřeží dnešní Namibie. Znovuobjeven byl teprve v roce 1893, kdy v těchto končinách zakotvila německá loď „Falke“. Sloup byl silně nakloněný a zvětralý. Po celá staletí. Byl na něm ale patrný čitelně vyrytý portugalský státní znak a latinský nápis: „Od stvoření světa uplynulo 6684 let a od narození Krista 1480. let, když nejvzněšenější a nejjasnější král Don João II. Portugalský rozkázal, aby Jacobus Canus (Diogo Cão), jeho rytíř, postavil tento sloup.“ Nalezený kamenný sloup byl později vrácen portugalské vládě, jedna kopie přešla do oceánografického muzea v Berlíně. Další byla vztyčena právě na
192
onom místě, na němž po čtyři století stál původní originál. Cão – Behaimova výprava se za devatenáct měsíců od doby, co vyplula z Lisabonu, vrátila zpět. Nepodařilo se obeplout jižní cíp Afriky, bránu cest do zemí Asie a Indie. Tato plavba ovšem znamenala rozšíření znalostí o světě pod rovníkem. Jenom 800 mil, to znamená několik dní plavby, dělilo Diogo Cãa od dlouho hledaného jižního mysu! Že se kontinent dá obeplout, věděli už dávno před Cãoem domorodci na mysu Cross! Podivuhodnou náhodou nalezli námořníci z lodi „Falke“ stopy Norimberčana Martina Behaima – Martina z Čech – na kamenném památníku jako svědectví o jeho významné objevitelské činnosti. Pro Martina Behaima byla tato objevitelská plavba jen jeho dalším posuvným krokem k velkým vědeckým činům. Čas plavby se nekonečně vlekl. Bouře střídaly čisté nebe, kde vítr vymetl sebemenší obláček. Jen silná víra mořeplavcům dávala naději, že znovu uvidí skalnaté útesy u Lisabonu a rozvětvené ústí řeky Tejo s vjezdem do přístavu. Dlouhé noci minuly a jednoho dne, za ranního úsvitu, spatřili z obou karavel bělavé skály, za nimiž byl kýžený přístav. V odpoledních hodinách obě karavely spouštěly kotvy. Z posledních sil přehazovali muži z posádek na břeh silně potrhané lano k úvazu na kamenný „pacholík“ (kamenný nebo dřevěný sloup na hraně přístavního mola k uvazování lodí). Zástupy lidí zaplavily nábřeží a s napětím očekávaly, kdy se objeví první skupina mužů. Celý ten průvod unavených jednotlivců v otrhaných hadrech uzavíral unavený Martin Behaim. Průvod byl však notně prořídlý. Marně se mnoho žen vyptávalo, kde je jejich manžel, druh, otec dětí. Behaim byl nucen odpovídat na otázky, co se přihodilo během dlouhé plavby, sám. Mezi navrátilci totiž nebyl ani kapitán a hlavní vůdce výpravy Diogo Cão. Martin Behaim jen těžce odpovídal, že: „Neznámé nemoci a neduhy nesnesitelného horka a povětří zkosily nebohé námořníky i s naším velitelem Diogo Cãoem.“ Nikdo nemůže zapomenout na den roku 1486. Smrt Diogo Cãa nebyla nikdy přesně zjištěna. Zemřel již před vyplutím od Mysu Cross? Zemřel cestou zpět? Nebo až po návratu v Lisabonu? Poslední verze zní nejpravděpodobněji. Král Jan II. netrpělivě vyčkával následujících dní, kdy vyslechne zprávu o výpravě do neznámých končin Afriky, které byly novým královským majetkem. Zdálo se, že zpráva o smrti Diogo Cãoa nejdříve krále zarmoutila, ale ostatní zprávy přehlušily citovou stránku. Panovník byl omámen dary domorodých náčelníků. Bělavá a místy nažloutlá slonovina, pštrosí pera, drahokamy a hlavně neznámé druhy vonných koření. Zprávy o dobyvatelské výpravě přijal
193
s uspokojením. Byl zavázán učenému Martinu Behaimovi, že dovedl zpět obě karavely. Zasloužil si vyznamenání. Na rozloučenou král zdůraznil, že nikdo nesmí být informován o výsledku plavby, nikdo nesmí obdržet denní zprávy a mapy! Všechny dokumenty byly uloženy v královských trezorech. Zprávy i mapy zašifrovány nebo pozměněny, aby se jiný stát než Portugalsko nedozvěděl o nových územích, která začala patřit výsostně jen a jen Portugalskému království! Památného dne měsíce června roku 1486 žil Lisabon slavnostním ruchem oslav. Jeho Výsost portugalský král Jan Druhý pasoval slavného mořeplavce, matematika, kosmografa a navigátora plaveb Martina Behaima na rytíře Kristova řádu a současně mu pozdější král Manuel I. osobně připnul na pravou nohu ostruhu. Na oslavě nechyběli vzácní členové královského dvora nebo významná a tajuplná „Junta dos mathematicos“. V popředí pozvaných hostí postával pan rytíř Jošt z Hurterů, dědičný guvernér vlámské kolonie a majitel ostrova Faial v souostroví Azor. V kruhu palácových dam, samozřejmě v róbách nejnovější módy královského dvora, postávala vedle matky rodu Macedo zasněná dcera Joana. Očekávala závěrečný pokyn krále k ukončení ceremoniálu a do nastalého ticha zvolala: „Bude můj. Konečně bude můj!“
Intermezzo V Grónsku dohody platí! Po návratu do Ilulissatu za tři dny, po dnech klidu i očisty, sedíme na smluveném „našem“ místě. U stolu, který je v rohu sálu restaurace hotelu Hvide Falk, u velkého okna s působivým výhledem na celý záliv Disko bay. Za dobrého počasí jsou vidět daleké hory na ostrově Disko, pokryté těžkou čepicí Lyngmarkova ledovce. Na moři v tříšti ledu si před našimi zraky klestí cestu mohutná ledová hora, osvícená slunečním kotoučem, který putuje po obzoru. Je začátek letního období. Čas nikdy nezapadajícího „nočního slunce“ polárních oblastí. V tichu sálu jenom rezonují poslední slova mladé Joany de Macedo, snoubenky Martina Behaima – nově jmenovaného rytíře Kristova řádu. Slova: „Bude můj! Konečně bude můj!“
194
Číšník přináší na stůl podle dánského zvyku rozsvícenou tlustou svíci ve skleněném stojanu. Mihotající světlo se uklidnilo. Působivě prosvěcuje krystalicky čiré sklo číše a zdůrazňuje rubínovou barvu výborného a kvalitního vína, stylově z Portugalska. Thorvald po zamyšlení pronáší slova: „Bylo to působivé a zajímavé povídání o prakticky neznámém mořeplavci. Jeho životní pouti, cestou za dobrodružstvím i vědou. Byl to odvážný člověk!“ S Alenou souhlasně odpovídáme: „Ale milý Thorvalde, to byla jenom polovina životní poutě Martina Behaima! Další život byl ve znamení vědy. Ale nastaly také doby, kdy osud nebyl k Behaimovi příznivě nakloněn! Máme pokračovat?“ Thorvald souhlasně pokyvuje hlavou a dodává, že za chvíli, než číšník přinese další lahev oblíbeného červeného vína, portugalského, si nacpe kratší námořnickou dýmku voňavým dánským tabákem. „Prosím, pokračujte! Moc zajímavé! Pro mě je vaše vyprávění také vzpomínkou na moji první dalekou plavbu. Před mnoha lety, kdy jsem se jako kadet na dánské lodi plavil podél západního pobřeží Afriky do Kapského města.“ Dodáváme: „Jako starý mořský vlk také jistě dobře znáš důležitý uzel námořních cest – Azory!“ a pokračujeme v našem vyprávění. Další životní pouť Martina Behaima se přenesla na portugalské souostroví daleko do Atlantickém oceánu – na Azorské ostrovy (Ilhas dos Açores – 38°30´s. š., 28°z.d.), přibližně 1500 km vzdálené od Lisabonu západním směrem. Ostrovy znali již starověcí Féničané, od začátku 14. století Janované a teprve v roce 1453 je jako neobydlené obsadili Portugalci. Ostrovy jsou vulkanického původu a jsou součástí Středoatlantského hřbetu. Z geologického hlediska leží zčásti na eurasijské litosférické desce a nejzápadnější ostrovy Azor již na severoamerické desce. Nejvyšší horou je Ponta do Pico – 2351 m. n. m. Tato hora je nejvyšší horou celého Portugalska. Nejzápadnějším ostrovem je Faial (Ilha do Faial – 38°34´s.š. a 28°42´10´´z.d.). Pojmenování ostrova pochází od stromu faya, tedy voskovníku. Někdy se mu také říká Ilha azul čili Modrý ostrov podle rozsáhlých porostů hortenzií. V modři keřů hortenzií vzpomínala Johanka na první setkání s Martinem Behaimem, na květnový večer pod lisabonskými hvězdami. Poté celá rodina, s chůvami a služebnictvem, odplula na vzdálený ostrov, kde nové osidlování nejvzdálenějšího ostrova od Lisabonu řídil otec Johanky, služebník portugalské královny, rytíř Jošt z Hurterů. Ostrov byl uznán jako dědičný. Jeho správce na ostrov dopravil osídlence, krajany, většinou ze svého rodného Vlámska. Johanka nepřetržitě snila:
195
„Zítra budu naslouchat zpěvavým slovům kněze. Budou to slova o nerozlučném spojenectví, které nám dal Bůh. Kéž by to trvalo věčně!“ V hlubokém mlčení jen poslouchala šum moře. Ten šum moře a hukot vln, který mnohokrát omámil Martina! Na druhý den roku 1486 se Johanka z Hurterů vdávala. Martin Behaim si bral útlocitnou dceru dědičného guvernéra ostrova Faial. Tajemství její matky, dvorní dámy, bylo veřejně známo. Byla dlouhý čas nejintimnější důvěrnicí Její královské výsosti. Její manžel, Jošt z Hurterů byl prý k „důvěrnictví“ manželky shovívavý a velkomyslný. Jistě věděl, proč zachovat takovýto postoj k životu manželky Brigitty. Behaimova svatba se konala na ostrově Faial. Nespočet urozených hostí svatby vyvolával údiv u obyvatel ostrova. Nechyběli ani zástupci „Junty dos mathematicos“. Nejvyšší portugalská šlechta vystavěla významnou kulisu svatebnímu obřadu. Jen král a královna nebrali účast na svatebním obřadu jako povinnost. Dohrál sbor trubačů a do ticha kostelíka zazněl hlas kněze žehnajícího svátosti manželství. Johance se splnil dívčí sen! Vdala se za rytíře, navíc nositele Kristova řádu. Nyní je mezi vyvolenou šlechtou! Její manžel, Martin Behaim, po svatebním obřadu opět začal upřednostňovat svoji započatou úlohu ve světě vědy. Astrologie, kosmografie. Ponořil se znovu do rozpracovaných náčrtků map, nově zaznamenaných hranic objevů, kterých byl účasten, mapy hvězdné oblohy pod rovníkem. Začal se stranit okázalým společenským radovánkám. Johanka se po měsících soužití s ním cítila znovu osamělá. Podobně jako když Martin Behaim vyplul s Diogo Cãoem a vrátil se unavený po devatenácti měsících odloučení. Jen v období, kdy jeho tchán odplul do Lisabonu a někdy zavítal do rodných Flander, řídil s manželkou Johankou správu ostrova a zejména obchodní záležitosti, které mu byly přirozeně nejbližší.
196