... Cítíš to? Něco tu smrdí... Žid.
Hanina hvězda
Mnozí z té doby už zemřeli. Ti, co ještě žijí, si už na některé události ani nepamatují a z mladých jen málokdo ví, že před evangelickým kostelem v Dolném Kubíně, stojícím nahoře na Hviezdoslavově náměstí, proti domu, ve kterém nějaký čas žil básník Hviezdoslav, jsou pochovaní tři lidé. Matka, otec a syn. Spočívají přímo před vchodem, pod odřeným, vychozeným žulovým prahem, pod Kristovýma nohama. Náměstí už několikrát rekonstruovali, ale zpocení cikáni s krumpáči a černými zaprášenými vousy věděli, že nesmí kopat hlouběji. O obětech doby dělníci nikdy nemluvili nahlas, jako by nebyli. Všichni ale věděli, že ta doba tady kdysi byla. I její oběti. Někdy, za hluboké noci, na podzim, kdy dolnokubínská mlha dusí pouliční lampy a tíživé světlo klouže po stožárech na zem, se duše nebožtíků v bílých rubáších, se žlutou hvězdou na hrudi vylézají nadechnout. Z podzemí kostela strnule přejdou k nedalekému Hviezdoslavovu pomníku, mátožně si sednou na nízké kamenné kvádry a hledí k blízké synagoze. Průhledných bezbarvých přízraků se Dolnokubínčané bojí, proto se tomu místu okolo půlnoci zdaleka vyhýbají. 9
Miro Frindt
Kysuce, listopad 1945 Polsko už nebylo přes šedivé mraky vidět, protože se slily s horizontem do bílomodré studené kaše. Nezahlédla nic, i když napínala zrak, když v posledním vozu hleděla zpět přes špinavé zasklené dveře. Saze vyskakující z komína lokomotivy sklo tak začernily, že zevnitř z vagonu posloužilo jako zrcadlo, když si ženy chtěly upravit šátek a muži nakroutit či uhladit vousy, zatímco děti dýchnutím na orosené okno malovaly vzorce. Dým se rozplýval ve vzduchu jako přízrak a stoupal vysoko k mrazivým nebesům. Osvětim byla už daleko, stále však cítila pach strachu, smrti a německé pýchy. Tma. Také smrděla. Tma nastala za slunečného dne. Najednou, nečekaně. Vzpomínala na události před několika měsíci. Schnell! Schnell! Řvaní chlapů v černých uniformách. Vyleštěné holínky, revolver za opaskem, posměšné úšklebky, pohrdavé pohledy. Roboti bez citu, nepřemýšlející o svém jednání. Proč stále křičí? Úmorná dřina v kamenolomu – kopání skal a převážení kamenů do nedaleké rokliny. Štěkající psi. 10
Hanina hvězda
Nemocní, chrchlající lidé, které znenadání skolila kulka. Ani nestihli pustit z ruky krumpáč a mozek jim vyletěl z hlavy. Spolupracovníci neuronili ani slzu. Zvykli si, trauma vytěsňovali a vytěsňovali, protože život se ve vteřině změnil v peklo na zemi. Chvílemi nerozlišovali, zda žijí, nebo jsou už na onom světě. Tohle by přece v tom prvním nebylo možné. V něm byl Bůh, to by nedovolil, určitě ne. Bylo to tak... tak divné... nereálné, existenční anomálie – teď a tady. Není to možné, tohle neexistuje, to se nám jen hromadně zdá, je to skupinová halucinace nebo kdoví co... Není to možné... Není to možné... Nebo je? Světlo. Tvrdá pryčna v dlouhém dřevěném baráku, stovky párů spících pootevřených očí. Pobíhající potkani, více či méně slyšitelné sténání unavených, zpocených dělníků. Proč? Protože práce osvobozuje. Dá se dlouho hovořit o světle? Čas ve dne a v noci neodbíjí stejně. Válka skončila. Ti, co žili kdesi daleko v horských osadách nebo v odlehlých myslivnách, o tom ještě nevěděli. Nikdy předtím se jí budoucnost nezdála tak prázdná, beznadějná. Nic. 11
Miro Frindt
Víte, co je nicota? Nemůžete ji vidět, uchopit, cítit, je němá. Nic je bez zápachu, bez smutku, ba obejde se i bez radosti. Čas, kdy slovo budoucnost znamenalo hodiny do nejbližšího sčítání vězňů, pominul. Najednou nebyla ani ta tvrdá dřevěná pryčna, co otlačovala bok. Kabát, pod ním svetr a mužská košile od Červeného kříže jí svíraly hrudník. Proužkovaná, místy roztrhaná uniforma byla pohodlnější. Nohy jí těžkly ve vysokých hnědých šněrovacích botách. Pravá byla z vnitřní strany sešlapaná. Asi ji nosil nějaký kulhající mrzák. Hnědý plátěný vak stahovaly šňůrky. V něm sušenky a tvrdý chléb, opatrovala je jako zlatý poklad. Monotónní klapot železných kol na kolejnicích a odfukování těžké parní lokomotivy přerušil skřípot brzd. Ženy ve vagonu se rozkřičely. Hana spadla na kolena starci sedícímu naproti. Zarostlý děda bafající fajfku se slastně pousmál. Nepomohl jí. Jemnou, hubenou, bledou dívčí dlaň necítí na stářím svraštělém stehně každý den, tak si chtěl tu kraťoučkou chvíli vychutnat. Pod plátěnými flekatými kalhotami mu ožilo přirození. Vmžiku byla na nohou, oprašovala si potrhaný kabát a rozhlížela se. Vlak zastavil. Musí vystoupit. Ven, pryč, nevydrží tady. Tiskla k sobě batoh a hnala se uličkou mezi dřevěnými lavicemi ke dveřím. „Kam pospícháš, děvče? Tady ještě není stanice. To určitě jenom pod vlak vběhla srna,“ vykřikla šedovlasá 12
Hanina hvězda
babka, když Hana v běhu zakopla o košík s jablky. Plody se rozkutálely po podlaze. Neohlížela se. Nesnesla zvuk jedoucího vlaku. Ve vzpomínkách splynul s dýmem z vysokého komína u ostnatého drátu. Stres, německé pokřikování, štěkot psů, pach potu, moče, výkalů. Obavy z neznáma. V poslední chvíli seskočila z vysokých schodů. Vozy se pohnuly. Babka se vyklonila z okna, hrozila pěstí a hodila po Haně jablko. Ve vedlejším okně na ni kluci vyplazovali jazyk. Saze z parní lokomotivy se mísily s prvními jemnými sněhovými vločkami, točily se ve studených vírech kysuckého větru. Seskákala po náspu železniční tratě. Zpoza stromů se vlnil zvuk otupených seker dopadajících na kmeny. Dřevorubci. Odfukování lokomotivy se ztrácelo v dálce. Svoboda. Na nedaleké mýtině pár zapomenutých sovětských vojáků. Na hlavách tmavé huňaté beranice s červenou hvězdou uprostřed. Svléknutí do košil poskakovali okolo vatry. Zpívali vojenskou písničku: „Ach eti tuči v golubom napominajut more, napominajut staryj dom, gde kružat čajky za oknom…“ Žena ve středních letech s podkasanou sukní míchala polévku v kotlíku a dupala nohama, aby jí nebylo zima. I v té zimě měla špinavou mužskou košili rozepnutou do půli hrudníku, bylo vidět obrovská prsa. Zpívala a řehtala se spolu s chlapy. Všichni s ní spali. 13
Miro Frindt
Vydat se k vojákům, nebo k lesu, kde určitě vesničané řežou dřeví? Radši k lesu. Vojáci zmlkli. Věnovali dívce dlouhý pohled, zima i touha po jídle však vyhrály nad zvědavostí. Mávli rukou, přisedli blíž k ohni s kotlíkem. Možná kdyby měli oblečené bundy, šli by k mlčící dívce s uhrančivým pohledem. Velmi uhrančivým. Až příliš uhrančivým. V dálce, dole pod kopcem, se rýsovala vesnice. Výhled clonilo pár vysokých starých smrků. Vůně zelených, hustě rostlých větviček, lepkavé smůly. Drobné, neviditelné obláčky odumřelého hnědého jehličí na kmenech stromů dráždily nos. Tak dlouho necítila závan domova. Daleko je Orava, Dolný Kubín, městečko v lůně přírody, v náručí Choče a Kubínské hole. Kysucké chalupy v dálce podřimovaly, někde se kouřilo z komína. Lidi nebylo vidět. Střechy s práchnivějícími šindeli chytala čerň. Zelenkavé mechy na nich tmavly, olizoval je studený vzduch a šlehavý severák. Vesnice vypadala opuštěně, ale navzdory tomu k ní zamířila, protože tam tušila život. Polkla a rozběhla se, co jí síly stačily.
Městečko v lůně kopců a kopečků, schoulené v koutě přírody. Otec – silný, majestátní Choč s bělajícím 14