0507663

TEXT VÁCLAV CIBULA

Vše začal jedenáctiletý šampion

Od nepaměti odvážlivci plachtící vzduchem se skočkami na nohou přitahovali značnou pozornost a sklízeli zasloužený obdiv. Vše začalo na sklonku 19. století v Norsku, když se při zimních karnevalech první jedinci pokoušeli odlepit s lyžemi na nohách od bílé peřiny. Razítko uznávající skoky jako řádný sport pak přistálo na papíře definitivně v roce 1892 při Královském poháru na bájném Holmenkollenu nad Oslem. V roce 1897 už se zvesela začalo skákat i v české krajině. Prvním šampionem Království českého se toho roku stal Nor Hagbarth Steffens v Dolních Štěpanicích na improvizovaně slepeném můstku za Šmídovým hostincem. Prvním domácím mistrem se o rok později stal Josef Kraus, když doletěl do vzdálenosti 15,5 metru. Pozoruhodné bylo, že zvítězil v pouhých jedenácti letech. Aby se nemusely pracně stavět můstky, využívaly se občas i nabídky přírody. Mezi oblíbené fígle patřil třeba přeskok silnice, kdy se v odrazovou hranu proměnila sněhová bariéra na kraji vozovky. Čeští skokani o sobě dali vědět již na prvních Zimních olympijských hrách v Chamonix (1924), kde Franz Wende skončil desátý. Diváci si ale oblíbili především Josefa Bíma, byť v závodě sdruženém skončil až na 13. a ve skoku na 26. místě. Udivil především takzvaným

40

krkonošským stylem, při němž dopadl do sedu, vsedě se pak při odjezdu odrazil oběma rukama a vstal. Nadšení fandové pak v euforii volali: „Bravo Bim-Bam!“ O čtyři roky později už se ve Svatém Mořici mohl z první medaile pro Československo radovat Rudolf Burkert, když ho porazili pouze dva Norové. Tisk tehdy o jeho výsledku psal: „Burkertova medaile je dějinnou událostí celého čs. sportu. Od úspěchů diskobola Jandy a šermíře Goppolda nezaznamenáváme podobných olympijských výsledků.“ V Evropě a v Severní Americe se stavěly větší a větší můstky, postupně se vyvíjel i styl. Především díky Kongsbergerovu stylu, při němž skokan s rukama nataženýma před sebou letěl vzduchem ohnutý v pase, se Rakušan Sepp Bradl v roce 1936 poprvé dostal přes stometrovou hranici. Tehdy si ještě závodníci najížděli vlastní stopy, takže se často mohli rozhodovat i mezi třemi variantami. Co ale zůstalo po dlouhá desetiletí v zásadě stejné dodnes, je úprava doskočiště. Totiž že šlapači lyžemi udupávají stráň odshora dolů. Bez lidské práce se nikdy skoky na lyžích neobešly a zřejmě v budoucnu neobejdou. Takže už tehdy ke každé přípravě závodů patřily lyže, lopaty a hlavně – obětaví lidé.

Závod skokanů na lyžích na přírodním můstku v blízkosti Erlebachovy boudy nad Špindlerovým Mlýnem z předválečného období.

41

TEXT VÁCLAV CIBULA

Vše začal jedenáctiletý šampion

Od nepaměti odvážlivci plachtící vzduchem se skočkami na nohou přitahovali značnou pozornost a sklízeli zasloužený obdiv. Vše začalo na sklonku 19. století v Norsku, když se při zimních karnevalech první jedinci pokoušeli odlepit s lyžemi na nohách od bílé peřiny. Razítko uznávající skoky jako řádný sport pak přistálo na papíře definitivně v roce 1892 při Královském poháru na bájném Holmenkollenu nad Oslem. V roce 1897 už se zvesela začalo skákat i v české krajině. Prvním šampionem Království českého se toho roku stal Nor Hagbarth Steffens v Dolních Štěpanicích na improvizovaně slepeném můstku za Šmídovým hostincem. Prvním domácím mistrem se o rok později stal Josef Kraus, když doletěl do vzdálenosti 15,5 metru. Pozoruhodné bylo, že zvítězil v pouhých jedenácti letech. Aby se nemusely pracně stavět můstky, využívaly se občas i nabídky přírody. Mezi oblíbené fígle patřil třeba přeskok silnice, kdy se v odrazovou hranu proměnila sněhová bariéra na kraji vozovky. Čeští skokani o sobě dali vědět již na prvních Zimních olympijských hrách v Chamonix (1924), kde Franz Wende skončil desátý. Diváci si ale oblíbili především Josefa Bíma, byť v závodě sdruženém skončil až na 13. a ve skoku na 26. místě. Udivil především takzvaným

40

krkonošským stylem, při němž dopadl do sedu, vsedě se pak při odjezdu odrazil oběma rukama a vstal. Nadšení fandové pak v euforii volali: „Bravo Bim-Bam!“ O čtyři roky později už se ve Svatém Mořici mohl z první medaile pro Československo radovat Rudolf Burkert, když ho porazili pouze dva Norové. Tisk tehdy o jeho výsledku psal: „Burkertova medaile je dějinnou událostí celého čs. sportu. Od úspěchů diskobola Jandy a šermíře Goppolda nezaznamenáváme podobných olympijských výsledků.“ V Evropě a v Severní Americe se stavěly větší a větší můstky, postupně se vyvíjel i styl. Především díky Kongsbergerovu stylu, při němž skokan s rukama nataženýma před sebou letěl vzduchem ohnutý v pase, se Rakušan Sepp Bradl v roce 1936 poprvé dostal přes stometrovou hranici. Tehdy si ještě závodníci najížděli vlastní stopy, takže se často mohli rozhodovat i mezi třemi variantami. Co ale zůstalo po dlouhá desetiletí v zásadě stejné dodnes, je úprava doskočiště. Totiž že šlapači lyžemi udupávají stráň odshora dolů. Bez lidské práce se nikdy skoky na lyžích neobešly a zřejmě v budoucnu neobejdou. Takže už tehdy ke každé přípravě závodů patřily lyže, lopaty a hlavně – obětaví lidé.

Závod skokanů na lyžích na přírodním můstku v blízkosti Erlebachovy boudy nad Špindlerovým Mlýnem z předválečného období.

41

Trať závodu vedoucí ze Studniční hory do Obřího dolu.

TEXT MICHAL OSOBA

Maiskirennen

Stovky kilometrů cestovali z Alp nejlepší lyžaři světa, aby si mohli zazávodit v Krkonoších. Takovou prestiž měl v meziválečných letech sjezdařský podnik, který si největší slávu vydobyl pod jménem Maiskirennen či Májový závod.

Přesto do Pece pod Sněžkou mířila tehdejší evropská elita. Maiskirennen ozdobili i oba vítězové ze Zimní olympiády v Garmisch-Partenkirchenu 1936 (o medaile se tehdy bojovalo jen v kombinaci) Franz Pfnür a Christl Cranzová z Německa, ale i řada dalších mistrů světa.

Čím vynikal? Především extrémní tratí ze Studniční hory ve výšce 1554 metrů nad mořem až na dno Obřího dolu. Závodníci tak klesali o více než 500 výškových metrů, což předpokládalo notnou dávku odvahy. Závod měl ale i svou společenskou stránku, neboť se stal místem setkání lyžařů a symbolického loučení se zimní sezonou.

V letech 1934–1938, kdy se přidal i slalomový závod a vyhlašovali se celkoví vítězové kombinace, počet diváků už vzrostl na stovky.

S myšlenkou na jeho vznik přišel Guido Rotter ml., vrchlabský továrník a propagátor lyžování. Spolu s Gerhardem Zineckerem a Herbertem Beutelem uspořádali první závod pod hlavičkou spolku německých lyžařů HDW v roce 1928. Podle pamětníků byla tehdy na startu jedenáctka odvážlivců a u trati jen dva pozvaní diváci. Závod byl sice označován jako obří slalom, ale dnešní optikou se pohyboval někde mezi sjezdem a freeridem. Za hranou Úpské jámy totiž následovalo prudké klesání, na němž lyžaři skákali na tehdejší dobu neuvěřitelných až padesát metrů. Protože část trati vedla i lesem a sjezdaři míjeli stromy v těsné blízkosti, nebyla nouze o zranění.

52

Dalšímu růstu závodu zamezila druhá světová válka. V roce 1946 byl obnoven jako Závod 5. května a mezi ženami zde zvítězila československá jednička meziválečného období Růžena Beinhauerová. Od roku 1948 se akce přejmenovala na Závod osvobození. Za účasti rakouských sjezdařů tehdy triumfovali čerství olympionici ze Svatého Mořice Alexandra Nekvapilová a Antonín Šponar. Prestiž kdysi slavného lyžařského podniku však postupně vadla. Kvůli sněhovým podmínkám se měnil termín i trať, některé roky se nezávodilo vůbec. V šedesátých letech závod zanikl definitivně, po vyhlášení Krkonošského národního parku v roce 1963 by už ani nebyl možný. Přesto se čas od času lyžaři spustí ze Studniční hory, aby poznali, čím si Májový závod získal svůj věhlas.

Svoji lyžařskou kariéru Eduard Hromádka nastartoval v době, kdy se sjezdy teprve etablovaly v programu vrcholných akcí, a tak si připsal jediný olympijský start v Garmisch-Partenkirchenu v roce 1936. I se zraněným kotníkem dojel ve sjezdu šestnáctý, ale slalomovou část kombinace nedokončil. Jako už čtyřicetiletý zástupce Klubu lyžařů vinohradských vyhrál v roce 1949 Závod osvobození, dříve proslulý jako Májový závod. Po kariéře byl úspěšným koučem i metodikem, vedl kromě československých i bulharské sjezdaře.

53

Trať závodu vedoucí ze Studniční hory do Obřího dolu.

TEXT MICHAL OSOBA

Maiskirennen

Stovky kilometrů cestovali z Alp nejlepší lyžaři světa, aby si mohli zazávodit v Krkonoších. Takovou prestiž měl v meziválečných letech sjezdařský podnik, který si největší slávu vydobyl pod jménem Maiskirennen či Májový závod.

Přesto do Pece pod Sněžkou mířila tehdejší evropská elita. Maiskirennen ozdobili i oba vítězové ze Zimní olympiády v Garmisch-Partenkirchenu 1936 (o medaile se tehdy bojovalo jen v kombinaci) Franz Pfnür a Christl Cranzová z Německa, ale i řada dalších mistrů světa.

Čím vynikal? Především extrémní tratí ze Studniční hory ve výšce 1554 metrů nad mořem až na dno Obřího dolu. Závodníci tak klesali o více než 500 výškových metrů, což předpokládalo notnou dávku odvahy. Závod měl ale i svou společenskou stránku, neboť se stal místem setkání lyžařů a symbolického loučení se zimní sezonou.

V letech 1934–1938, kdy se přidal i slalomový závod a vyhlašovali se celkoví vítězové kombinace, počet diváků už vzrostl na stovky.

S myšlenkou na jeho vznik přišel Guido Rotter ml., vrchlabský továrník a propagátor lyžování. Spolu s Gerhardem Zineckerem a Herbertem Beutelem uspořádali první závod pod hlavičkou spolku německých lyžařů HDW v roce 1928. Podle pamětníků byla tehdy na startu jedenáctka odvážlivců a u trati jen dva pozvaní diváci. Závod byl sice označován jako obří slalom, ale dnešní optikou se pohyboval někde mezi sjezdem a freeridem. Za hranou Úpské jámy totiž následovalo prudké klesání, na němž lyžaři skákali na tehdejší dobu neuvěřitelných až padesát metrů. Protože část trati vedla i lesem a sjezdaři míjeli stromy v těsné blízkosti, nebyla nouze o zranění.

52

Dalšímu růstu závodu zamezila druhá světová válka. V roce 1946 byl obnoven jako Závod 5. května a mezi ženami zde zvítězila československá jednička meziválečného období Růžena Beinhauerová. Od roku 1948 se akce přejmenovala na Závod osvobození. Za účasti rakouských sjezdařů tehdy triumfovali čerství olympionici ze Svatého Mořice Alexandra Nekvapilová a Antonín Šponar. Prestiž kdysi slavného lyžařského podniku však postupně vadla. Kvůli sněhovým podmínkám se měnil termín i trať, některé roky se nezávodilo vůbec. V šedesátých letech závod zanikl definitivně, po vyhlášení Krkonošského národního parku v roce 1963 by už ani nebyl možný. Přesto se čas od času lyžaři spustí ze Studniční hory, aby poznali, čím si Májový závod získal svůj věhlas.

Svoji lyžařskou kariéru Eduard Hromádka nastartoval v době, kdy se sjezdy teprve etablovaly v programu vrcholných akcí, a tak si připsal jediný olympijský start v Garmisch-Partenkirchenu v roce 1936. I se zraněným kotníkem dojel ve sjezdu šestnáctý, ale slalomovou část kombinace nedokončil. Jako už čtyřicetiletý zástupce Klubu lyžařů vinohradských vyhrál v roce 1949 Závod osvobození, dříve proslulý jako Májový závod. Po kariéře byl úspěšným koučem i metodikem, vedl kromě československých i bulharské sjezdaře.

53

Zakončení lyžařské sezony mělo tradičně svoji sportovní i společenskou část. Na plakátu pozvánka na rozlučku Sokola Pražského z roku 1951.

Označení Ráj lyžařů si Velké Karlovice na Vsetínsku vysloužily pestrou nabídkou sjezdovek i běžkařských tratí, což propaguje plakát autora A. L. Horáka z roku 1946. Plakáty zobrazující lyžařská střediska měly v první polovině minulého století funkci reklamní, ale často byly i uměleckými díly.

56

Pod názvem Lyžařské závody FIS se v roce 1935 ve Vysokých Tatrách konalo mistrovství světa v klasickém lyžování. Startovalo rekordních třináct zemí, domácí reprezentanti žádnou medaili nezískali. Klimatické lázně a středisko zimních sportů. Těmito hesly lákal propagační leták návštěvníky do Špindlerova Mlýna.

57

Zakončení lyžařské sezony mělo tradičně svoji sportovní i společenskou část. Na plakátu pozvánka na rozlučku Sokola Pražského z roku 1951.

Označení Ráj lyžařů si Velké Karlovice na Vsetínsku vysloužily pestrou nabídkou sjezdovek i běžkařských tratí, což propaguje plakát autora A. L. Horáka z roku 1946. Plakáty zobrazující lyžařská střediska měly v první polovině minulého století funkci reklamní, ale často byly i uměleckými díly.

56

Pod názvem Lyžařské závody FIS se v roce 1935 ve Vysokých Tatrách konalo mistrovství světa v klasickém lyžování. Startovalo rekordních třináct zemí, domácí reprezentanti žádnou medaili nezískali. Klimatické lázně a středisko zimních sportů. Těmito hesly lákal propagační leták návštěvníky do Špindlerova Mlýna.

57

TEXT LUCIE SWIERCZEKOVÁ

Krásně a zdravě

Lyžování patřilo již od konce 19. století mezi nejoblíbenější sporty u nás. Po vzniku samostatného státu začala členská základna organizovaných lyžařských svazů vzrůstat a v roce 1921 měl Svaz lyžařů Republiky československé čtrnáct klubů, v kterých bylo organizováno 2179 lyžařů. O tři roky později už to bylo skoro 10 000 členů ve 118 spolcích a v roce 1930 bylo registrováno již 17 a půl tisíce lyžařů. Svaz lyžařů nebyl jedinou organizací, která se starala o československé lyžaře. Lyžařů organizovaných v Klubu československých turistů bylo již v roce 1923 celkem 5384 (ve 113 lyžařských kroužcích). Němečtí lyžaři byli od počátku organizováni ve vlastní organizaci Hauptverband der Deutschen Wintersportvereine s ústředím v Liberci a od roku 1934 v Jablonci nad Nisou a patřili svou výkonností ke světové špičce. V roce 1936 přesáhl počet organizovaných německých lyžařů v ČSR 46 tisíc a lyžařský odbor Deutscher Turnverband (DTV) se stal nejpočetnějším sdružením pěstujícím zimní sporty v celé republice. Vzrůstající počet lyžařů se pochopitelně stal předmětem zájmu módních návrhářů a výrobců lyžařského oblečení a doplňků. Svaz lyžařů doporučoval těm, kteří se chtějí věnovat všem druhům lyžování, ale zvláště túrám do zasněžených hor, aby se neopomněli vybavit torničkou do pasu (ledvinkou), tuleními pásy pro dlouhé výstupy, vhodnými vosky a samozřejmě vhodným oblekem, při jehož výběru jako vždy rozhoduje móda, a nezapomínat ani na vhodnou obuv. Lyžař měl být oblečen takto: „Bavlněné spodní tričko neb spodní kombiné. Sportovní košile. Spodky krátké neb dlouhé dle počasí a zvyku. Bavlněné ponožky neb punčochy. Sportovní kravatka. Hedvábný neb vlněný šátek. Lyžařské ponožky. Oblek v dobrém stavu. Pulover. Boty bezvadné a namazané. Ovinky neb kamaše. Rukavice prstové a palcové. Kožený pás. Čepice neb baret. Čelenka vlněná. Tlumok neb tornička. Do ruky lyže s dobrým, vyzkoušeným vázáním, svázané řemínky, hole s dobrými kroužky. Do kapsy: Taška s penězi, legitimace s platnou železniční nálepkou, hodinky.

62

Nůž s bodcem. Poznámkový kalendář. Kapesník. Píšťala. Drobné peníze.“ A následoval seznam vybavení, které si má každý přibalit do batohu, v čele s jodovou tinkturou, celofánem, obinadlem a hlavně dobrou náladou. Lyžování bylo uznáno zdravým a krásným sportem pro všechny generace, ale zatímco u pánů bylo třeba dbát na praktičnost lyžařského obleku, co se týkalo dam, ke slovu se dostala móda. Již od konce 19. století patřila mezi lyžařské stálice kalhotová sukně. V té době ji ještě bylo třeba schovat a lyžařky mohly tuto část oděvu předvést až přímo „v akci“, avšak ve třicátých letech 20. století již móda diktovala kalhotovou sukni jako oděv vhodný pro ty, které se přece jen necítí nejlépe v odvážných lyžařských kalhotách. Norské dlouhé kalhoty a jumper byly nejlepší volbou lyžařky každé generace. Od malé žabky po dámu v nejlepších letech. Dlouhé kalhoty mohly nahradit i kalhoty kratší, zvané knicker-bockers, doplněné punčochami či kamašemi. Blůzy, svetry, vesty a kabáty, to všechno mohla módní lyžařka kombinovat dle libosti. Mezi materiály převládal flanel, pleteniny a kůže. Navrch pak bylo dobré přetáhnout bundu s kapucí z nepromokavého hedvábí. Celý komplet mohl hýřit barvami a každou sezonu se podle módního diktátu barevná paleta proměňovala. Vedle čepic tu byla celá řada poločepic, třeba jen kšiltů nebo stuh nad čelem. Ovšem nejen na cvičné louce či sjezdovce bylo třeba se předvést, bylo nutné také zvolit vhodný oblek pro pobyt na chatě. Doporučovány byly lehčí kalhoty z flanelu. Vzhledem k tomu, že moderní žena byla ženou-sportovkyní, přicházeli i módní návrháři ve svých sezonních kolekcích s nejedním modelem určeným pro sport. „Jakže má tedy dáma na lyžích vypadat?“ ptají se redaktoři Pestrého týdne v roce 1937. „Může se vyskytnout v tisíci variacích, ale musí být nenápadná oděvem, řečí, chováním, svým zjevem. Její oděv nemusí být dle poslední módy, ale vkusný a účelný. Její řeč je vždy stejně uhlazená, mluví-li o krásách hor nebo o druzích vázání a vosku.“

V zimě 1928 představil časopis Pestrý týden módní lyžařské obleky z originálních látek Burberry od firmy London House. Modely předvedla filmová star Anita Janová.

63

TEXT LUCIE SWIERCZEKOVÁ

Krásně a zdravě

Lyžování patřilo již od konce 19. století mezi nejoblíbenější sporty u nás. Po vzniku samostatného státu začala členská základna organizovaných lyžařských svazů vzrůstat a v roce 1921 měl Svaz lyžařů Republiky československé čtrnáct klubů, v kterých bylo organizováno 2179 lyžařů. O tři roky později už to bylo skoro 10 000 členů ve 118 spolcích a v roce 1930 bylo registrováno již 17 a půl tisíce lyžařů. Svaz lyžařů nebyl jedinou organizací, která se starala o československé lyžaře. Lyžařů organizovaných v Klubu československých turistů bylo již v roce 1923 celkem 5384 (ve 113 lyžařských kroužcích). Němečtí lyžaři byli od počátku organizováni ve vlastní organizaci Hauptverband der Deutschen Wintersportvereine s ústředím v Liberci a od roku 1934 v Jablonci nad Nisou a patřili svou výkonností ke světové špičce. V roce 1936 přesáhl počet organizovaných německých lyžařů v ČSR 46 tisíc a lyžařský odbor Deutscher Turnverband (DTV) se stal nejpočetnějším sdružením pěstujícím zimní sporty v celé republice. Vzrůstající počet lyžařů se pochopitelně stal předmětem zájmu módních návrhářů a výrobců lyžařského oblečení a doplňků. Svaz lyžařů doporučoval těm, kteří se chtějí věnovat všem druhům lyžování, ale zvláště túrám do zasněžených hor, aby se neopomněli vybavit torničkou do pasu (ledvinkou), tuleními pásy pro dlouhé výstupy, vhodnými vosky a samozřejmě vhodným oblekem, při jehož výběru jako vždy rozhoduje móda, a nezapomínat ani na vhodnou obuv. Lyžař měl být oblečen takto: „Bavlněné spodní tričko neb spodní kombiné. Sportovní košile. Spodky krátké neb dlouhé dle počasí a zvyku. Bavlněné ponožky neb punčochy. Sportovní kravatka. Hedvábný neb vlněný šátek. Lyžařské ponožky. Oblek v dobrém stavu. Pulover. Boty bezvadné a namazané. Ovinky neb kamaše. Rukavice prstové a palcové. Kožený pás. Čepice neb baret. Čelenka vlněná. Tlumok neb tornička. Do ruky lyže s dobrým, vyzkoušeným vázáním, svázané řemínky, hole s dobrými kroužky. Do kapsy: Taška s penězi, legitimace s platnou železniční nálepkou, hodinky.

62

Nůž s bodcem. Poznámkový kalendář. Kapesník. Píšťala. Drobné peníze.“ A následoval seznam vybavení, které si má každý přibalit do batohu, v čele s jodovou tinkturou, celofánem, obinadlem a hlavně dobrou náladou. Lyžování bylo uznáno zdravým a krásným sportem pro všechny generace, ale zatímco u pánů bylo třeba dbát na praktičnost lyžařského obleku, co se týkalo dam, ke slovu se dostala móda. Již od konce 19. století patřila mezi lyžařské stálice kalhotová sukně. V té době ji ještě bylo třeba schovat a lyžařky mohly tuto část oděvu předvést až přímo „v akci“, avšak ve třicátých letech 20. století již móda diktovala kalhotovou sukni jako oděv vhodný pro ty, které se přece jen necítí nejlépe v odvážných lyžařských kalhotách. Norské dlouhé kalhoty a jumper byly nejlepší volbou lyžařky každé generace. Od malé žabky po dámu v nejlepších letech. Dlouhé kalhoty mohly nahradit i kalhoty kratší, zvané knicker-bockers, doplněné punčochami či kamašemi. Blůzy, svetry, vesty a kabáty, to všechno mohla módní lyžařka kombinovat dle libosti. Mezi materiály převládal flanel, pleteniny a kůže. Navrch pak bylo dobré přetáhnout bundu s kapucí z nepromokavého hedvábí. Celý komplet mohl hýřit barvami a každou sezonu se podle módního diktátu barevná paleta proměňovala. Vedle čepic tu byla celá řada poločepic, třeba jen kšiltů nebo stuh nad čelem. Ovšem nejen na cvičné louce či sjezdovce bylo třeba se předvést, bylo nutné také zvolit vhodný oblek pro pobyt na chatě. Doporučovány byly lehčí kalhoty z flanelu. Vzhledem k tomu, že moderní žena byla ženou-sportovkyní, přicházeli i módní návrháři ve svých sezonních kolekcích s nejedním modelem určeným pro sport. „Jakže má tedy dáma na lyžích vypadat?“ ptají se redaktoři Pestrého týdne v roce 1937. „Může se vyskytnout v tisíci variacích, ale musí být nenápadná oděvem, řečí, chováním, svým zjevem. Její oděv nemusí být dle poslední módy, ale vkusný a účelný. Její řeč je vždy stejně uhlazená, mluví-li o krásách hor nebo o druzích vázání a vosku.“

V zimě 1928 představil časopis Pestrý týden módní lyžařské obleky z originálních látek Burberry od firmy London House. Modely předvedla filmová star Anita Janová.

63

FOTO VILÉM HECKEL FOTO VILÉM HECKEL

Historická turistická směrovka Klubu československých turistů původně umístěná v Sedle pod Dvoračkami nad Rokytnicí nad Jizerou. Pochází z roku 1932, kdy se již používalo turistické značení podobné dnešnímu s tím rozdílem, že vzdálenosti se uváděly nikoliv v kilometrech, ale v časových jednotkách.

Sokolská bouda byla postavena v roce 1929 s kapacitou 200 lůžek v 70 pokojích a 5 noclehárnách. Objekt s výhodnou polohou nedaleko horní stanice lanovky z Jánských lázní na Černou horu byl po zákazu Sokola za druhé světové války využíván jako ubytovna pro říšskou mládež a též pro potřeby výcviku záškodníků vůči Rudé armádě. Po válce se bouda na krátkou dobu vrátila do majetku Obce sokolské, ale po roce 1948 začalo dlouhé období střídaní různých správcovských organizací, které mělo postupně za následek úplnou devastaci boudy.

74

Osamělí lyžaři nad Kotelními jamami. Za nimi jsou vidět dnes již neexistující Jestřábí boudy, na horizontu se tyčí Sněžka a vpravo pod ní je téměř neznatelná Luční bouda.

75

FOTO VILÉM HECKEL FOTO VILÉM HECKEL

Historická turistická směrovka Klubu československých turistů původně umístěná v Sedle pod Dvoračkami nad Rokytnicí nad Jizerou. Pochází z roku 1932, kdy se již používalo turistické značení podobné dnešnímu s tím rozdílem, že vzdálenosti se uváděly nikoliv v kilometrech, ale v časových jednotkách.

Sokolská bouda byla postavena v roce 1929 s kapacitou 200 lůžek v 70 pokojích a 5 noclehárnách. Objekt s výhodnou polohou nedaleko horní stanice lanovky z Jánských lázní na Černou horu byl po zákazu Sokola za druhé světové války využíván jako ubytovna pro říšskou mládež a též pro potřeby výcviku záškodníků vůči Rudé armádě. Po válce se bouda na krátkou dobu vrátila do majetku Obce sokolské, ale po roce 1948 začalo dlouhé období střídaní různých správcovských organizací, které mělo postupně za následek úplnou devastaci boudy.

74

Osamělí lyžaři nad Kotelními jamami. Za nimi jsou vidět dnes již neexistující Jestřábí boudy, na horizontu se tyčí Sněžka a vpravo pod ní je téměř neznatelná Luční bouda.

75

FOTO VILÉM HECKEL

FOTO VILÉM HECKEL

Přelom padesátých a šedesátých let přinesl změny zejména v lyžařské módě a vybavení. Neforemné větrovky a pumpky vyrobené z přírodních tkanin nahrazují svetry rozmanitých vzorů a opravdovým hitem se stávají strečové kalhoty z nylonového vlákna, které poprvé představila v roce 1948 německá módní návrhářka Maria Bogner. Nejrozšířenější byla stále lyžařská obuv s vícečetným šněrováním, ale na Západě se již objevují první pokusy o nahrazení tkaniček přezkami a švýcarská společnost

94

Henke, která představila přezky jako první, se v roce 1955 snažila nalákat nové zákazníky sloganem „Are you still lacing while others are racing?“ („Stále šněrujete, zatímco ostatní už závodí?“). Pro výrobce lyžařských vázání se stává nejdůležitějším tématem bezpečnost. Na českých sjezdovkách bylo spíše výjimečně k vidění vázání značky Tyrolia, rozšířenější bylo vázání z výrobního družstva Drukov konstruované na principu německého Markeru s otočnou patou.

95

FOTO VILÉM HECKEL

FOTO VILÉM HECKEL

Přelom padesátých a šedesátých let přinesl změny zejména v lyžařské módě a vybavení. Neforemné větrovky a pumpky vyrobené z přírodních tkanin nahrazují svetry rozmanitých vzorů a opravdovým hitem se stávají strečové kalhoty z nylonového vlákna, které poprvé představila v roce 1948 německá módní návrhářka Maria Bogner. Nejrozšířenější byla stále lyžařská obuv s vícečetným šněrováním, ale na Západě se již objevují první pokusy o nahrazení tkaniček přezkami a švýcarská společnost

94

Henke, která představila přezky jako první, se v roce 1955 snažila nalákat nové zákazníky sloganem „Are you still lacing while others are racing?“ („Stále šněrujete, zatímco ostatní už závodí?“). Pro výrobce lyžařských vázání se stává nejdůležitějším tématem bezpečnost. Na českých sjezdovkách bylo spíše výjimečně k vidění vázání značky Tyrolia, rozšířenější bylo vázání z výrobního družstva Drukov konstruované na principu německého Markeru s otočnou patou.

95

Školní lyžařský výcvik získal přesnější pravidla po roce 1972 – žáci základních škol se kurzu účastnili v 7. třídě, středoškoláci v 1. ročníku a vysokoškoláci v rámci 1.–3. ročníku studia. Neodmyslitelnou částí povinného školního pobytu na horách byly výlety na běžkách, které měly své nadšené vyznavače, ale také odpůrce. Ti se nezřídka vraceli na chatu pořádně vyčerpaní a s četnými modřinami z pádů po celém těle.

112

113

Školní lyžařský výcvik získal přesnější pravidla po roce 1972 – žáci základních škol se kurzu účastnili v 7. třídě, středoškoláci v 1. ročníku a vysokoškoláci v rámci 1.–3. ročníku studia. Neodmyslitelnou částí povinného školního pobytu na horách byly výlety na běžkách, které měly své nadšené vyznavače, ale také odpůrce. Ti se nezřídka vraceli na chatu pořádně vyčerpaní a s četnými modřinami z pádů po celém těle.

112

113

Prknem z kopce „Byli jsme plní energie, naším kmenem byla skejťácká komunita a skateboarding iniciačním rituálem, plným krve a létání. Pády do prašanu se ale zdály být bezpečnější než na asfalt, tak jsme se začátkem osmdesátých let začali zajímat o snowboarding.“ Surfování na sněhu? Možná to zní trochu nadneseně, ale sníh je přece zmrzlá voda. Peter Kiss surfuje rozhodně. Pernink, březen 1985.

158

Jiří Včelák 159

Prknem z kopce „Byli jsme plní energie, naším kmenem byla skejťácká komunita a skateboarding iniciačním rituálem, plným krve a létání. Pády do prašanu se ale zdály být bezpečnější než na asfalt, tak jsme se začátkem osmdesátých let začali zajímat o snowboarding.“ Surfování na sněhu? Možná to zní trochu nadneseně, ale sníh je přece zmrzlá voda. Peter Kiss surfuje rozhodně. Pernink, březen 1985.

158

Jiří Včelák 159

Vybavíte si nějaký konkrétní moment, kdy vás freeride nadchl natolik, že jste se mu rozhodl zasvětit profesní život? Profesí se mi lyžování stalo postupně, ale momenty, které mě nasměrovaly k freeridu, byly asi dva. V naší televizi někdy kolem revoluce běžel film o extrémním lyžování. S klukama jsme koukali, jak tam na lyžích skáčou ze skály, a nejprve mi to přišlo jako hazard se životem. Jenže nakonec jsem film viděl asi stokrát a z odmítání se můj přístup postupně změnil v obdiv. A druhý moment přišel, když jsme pak byli s rodiči na Kaprunu. S kamarádem jsme skočili ze skály, taťka nás u toho točil a tam mě to chytlo. Jak roste zájem o freeriding v Česku? Jako dlouholetý pořadatel kempů to můžete dobře posoudit… Lidí určitě přibývá, i když možná ne tak rychle jako na Západě. Za těch deset let, kdy organizujeme kempy, se daří je plnit rychle. Samozřejmě pořád je tu skupina laiků, kteří si vždy jen s chutí přečtou o nějakém neštěstí a pak říkají, jaký je to hazard. Jaký mýtus musíte nováčkům na kempech nejčastěji vyvracet? Spousta lidí si myslí, že ve freeridu je jediné nebezpečí lavina, zejména začátečníci se jich často děsí. Tak jim vysvětlujeme, že to je jen jedna z věcí, na kterou je třeba si dát pozor. A odlišná je i technika lyžování, často si lidé myslí, že vystačí s carvingem. Jenže ve freeridu se víc využívá smykový oblouk. Sám si občas zkusím, jestli bych na carvovějších lyžích freeride zvládl, a bývá to dost šichta…

PORTRÉT

Robin Kaleta Lokálové vědí, kam vyrazit

Mohl být zdatným tanečníkem, vždyť se svou sestrou objížděl deset let závody ve standardních i latinskoamerických tancích. Nebo si mohl vybudovat kariéru třeba jako advokát, však má vystudovaná práva. Ale srdce táhlo Robina Kaletu (*1980) jinam. Do hor, na lyže, za prašanem… A tak se stal závodníkem, organizátorem kempů a propagátorem freeridu, tedy ježdění ve volném terénu. 182

Máte v Česku oblíbené místo na freeride? Teoreticky se dá jezdit všude, kde je sníh, pak jde samozřejmě o různá opatření ze strany ochránců přírody. Vím, že třeba v Krkonoších s tím bývá velký problém, hodně to tam hlídají. Většinou všichni lokálové vědí, kam vyrazit a co si můžou dovolit, ale neradi to sdílejí se světem. Dají se na českém území pořádat i závody ve freeridingu? Nemyslím, že by u nás někdy proběhly, ani si neumím představit kde. Možná v Kotli v Krkonoších by to šlo, ale tam by to právě neprošlo u ochranářů. Je pravda, že o závodní freeriding u nás zájem trochu opadá. Jezdí se třeba freeride závody na Chopku, dřív se nás tam sešlo třeba dvacet Čechů, znali jsme se i se všemi Slováky, nikdo jiný nejezdil. Teď už tam bývá víc lidí ze zahraničí.

183

Vybavíte si nějaký konkrétní moment, kdy vás freeride nadchl natolik, že jste se mu rozhodl zasvětit profesní život? Profesí se mi lyžování stalo postupně, ale momenty, které mě nasměrovaly k freeridu, byly asi dva. V naší televizi někdy kolem revoluce běžel film o extrémním lyžování. S klukama jsme koukali, jak tam na lyžích skáčou ze skály, a nejprve mi to přišlo jako hazard se životem. Jenže nakonec jsem film viděl asi stokrát a z odmítání se můj přístup postupně změnil v obdiv. A druhý moment přišel, když jsme pak byli s rodiči na Kaprunu. S kamarádem jsme skočili ze skály, taťka nás u toho točil a tam mě to chytlo. Jak roste zájem o freeriding v Česku? Jako dlouholetý pořadatel kempů to můžete dobře posoudit… Lidí určitě přibývá, i když možná ne tak rychle jako na Západě. Za těch deset let, kdy organizujeme kempy, se daří je plnit rychle. Samozřejmě pořád je tu skupina laiků, kteří si vždy jen s chutí přečtou o nějakém neštěstí a pak říkají, jaký je to hazard. Jaký mýtus musíte nováčkům na kempech nejčastěji vyvracet? Spousta lidí si myslí, že ve freeridu je jediné nebezpečí lavina, zejména začátečníci se jich často děsí. Tak jim vysvětlujeme, že to je jen jedna z věcí, na kterou je třeba si dát pozor. A odlišná je i technika lyžování, často si lidé myslí, že vystačí s carvingem. Jenže ve freeridu se víc využívá smykový oblouk. Sám si občas zkusím, jestli bych na carvovějších lyžích freeride zvládl, a bývá to dost šichta…

PORTRÉT

Robin Kaleta Lokálové vědí, kam vyrazit

Mohl být zdatným tanečníkem, vždyť se svou sestrou objížděl deset let závody ve standardních i latinskoamerických tancích. Nebo si mohl vybudovat kariéru třeba jako advokát, však má vystudovaná práva. Ale srdce táhlo Robina Kaletu (*1980) jinam. Do hor, na lyže, za prašanem… A tak se stal závodníkem, organizátorem kempů a propagátorem freeridu, tedy ježdění ve volném terénu. 182

Máte v Česku oblíbené místo na freeride? Teoreticky se dá jezdit všude, kde je sníh, pak jde samozřejmě o různá opatření ze strany ochránců přírody. Vím, že třeba v Krkonoších s tím bývá velký problém, hodně to tam hlídají. Většinou všichni lokálové vědí, kam vyrazit a co si můžou dovolit, ale neradi to sdílejí se světem. Dají se na českém území pořádat i závody ve freeridingu? Nemyslím, že by u nás někdy proběhly, ani si neumím představit kde. Možná v Kotli v Krkonoších by to šlo, ale tam by to právě neprošlo u ochranářů. Je pravda, že o závodní freeriding u nás zájem trochu opadá. Jezdí se třeba freeride závody na Chopku, dřív se nás tam sešlo třeba dvacet Čechů, znali jsme se i se všemi Slováky, nikdo jiný nejezdil. Teď už tam bývá víc lidí ze zahraničí.

183

Den, který se nesmazatelně zapsal do historie nejen českého lyžování, ale celého sportu. Ester Ledecká 17. února 2018 vyrazila na trať olympijského super-G v jihokorejském Pchjongčchangu v době, kdy už si vedoucí závodnice vzájemně gratulovaly ke stupňům vítězů. Jenže česká sněžná obojživelnice se startovním číslem 26 dojela do cíle o jedinou setinu dříve než vedoucí Rakušanka Anna Veithová a s nevěřícným výrazem hleděla na tabuli s výsledky. Ve 22 letech se postarala o historicky největší úspěch českého sjezdového lyžování, a to ještě o týden později přidala zlato v paralelním obřím slalomu na snowboardu.

216

217

Den, který se nesmazatelně zapsal do historie nejen českého lyžování, ale celého sportu. Ester Ledecká 17. února 2018 vyrazila na trať olympijského super-G v jihokorejském Pchjongčchangu v době, kdy už si vedoucí závodnice vzájemně gratulovaly ke stupňům vítězů. Jenže česká sněžná obojživelnice se startovním číslem 26 dojela do cíle o jedinou setinu dříve než vedoucí Rakušanka Anna Veithová a s nevěřícným výrazem hleděla na tabuli s výsledky. Ve 22 letech se postarala o historicky největší úspěch českého sjezdového lyžování, a to ještě o týden později přidala zlato v paralelním obřím slalomu na snowboardu.

216

217