Studia u legend: Perlman a DeLay Jak ses vlastně po třech letech v Dallasu dostal do New Yorku? Na tom je nejzajímavější, že já jsem na New York vlastně ani nepomýšlel. V srpnu 1994 jsem jel na Aspen Music Festival, jeden z nejznámějších světových festivalů klasické hudby. Jak název prozrazuje, koná se v Aspenu v Coloradu, což je městečko obklopené nádhernými Skalistými horami, Rocky Mountains. Jezdí tam pravidelně učit renomovaní pedagogové a světové hvězdy tu pořádají mistrovské kurzy a koncerty. Do Aspenu se proto sjíždějí studenti z celého světa. Společně pak vytvoří festivalový orchestr, který každý týden odehraje koncert. …což muselo být pro studenta hudby lákavé… Bylo. Navíc jsem prožíval takové přechodné období, protože jsem ještě nebyl rozhodnutý, jestli budu pokračovat ve studiu na Southern Methodist University v Dallasu, anebo půjdu studovat k vynikajícímu pedagogovi Sergiu Lucovi na univerzitu v Houstonu. Vykonal jsem tam totiž úspěšně přijímací zkoušky a dali mi i stipendium. A v této situaci jsem jel do Aspenu. Měl jsem tam hrát pro Dorothy DeLay, světovou pedagogickou legendu, která učila takové osobnosti jako Itzhak Perlman, Shlomo Mintz, Midori, Gil Shaham, Kyoko Takezawa, Sarah Chang a další. Nebylo jednoduché se na kurzy k této paní dostat, protože o to měli ohromný zájem hráči z celého světa. Bylo potřeba jí společně s přihláškou poslat magnetofonovou kazetu, a ona si z toho obrovského kvanta zájemců vybrala, koho chtěla učit. Mezi vybranými jsem se ocitl i já. Jak potom proběhlo setkání s paní DeLay? Vidím to jako dnes. Vešel jsem do učebny, ona tam seděla za pracovním stolem a usmála se na mě. Měl jsem připravenou Prokofjevovu Sonátu pro sólové housle. Asi po dvou minutách mě poprosila, jestli by mohla slyšet i kousek druhé věty. Za chviličku mě zastavila a zeptala se mě, zda bych k ní chtěl jít studovat na The Juilliard School of Music do New Yorku. Samozřejmě že jsem řekl ano. Takové nabídky se neodmítají. Paní DeLay taky chtěla, abych šel zahrát jejímu asistentovi z Juilliard Masao Kawasakimu, což se později ukázalo jako další osudový bod v mém životě. V čem? Co se stalo? Objevil se problém. Protože jsem do New Yorku přijel až v září 1994, nemohl jsem být přijat k řádnému dennímu studiu (přijímací zkoušky totiž byly už v březnu). Proto jsme se s paní DeLay už v Aspenu domluvili, že rok budu studovat večerní školu. V New Yorku jsem ovšem zjistil, že toto studium není plnohodnotné, a že tedy nemohu dostat vízum. A protože jsem se už odhlásil ze studia v Dallasu, ocitl jsem se najednou bez víza. Nechtěl jsem v USA zůstávat ilegálně, a tak jsem se snažil je získat. Navštívil jsem třeba několik jazykových škol s výukou angličtiny a zjišťoval, jestli bych díky studiu nemohl vízum obdržet. Všude mi ovšem řekli, že moje angličtina je natolik dobrá, že mě na školu nepřijmou. Paní DeLay mi proto na Juilliardu sjednala schůzku s děkanem, ale ani její přímluvy nepomohly, abych byl dodatečně přijat. Nebál ses, že budeš muset z New Yorku odjet jen kousíček před další velkou metou? Bál. Dokonce jsem už paní DeLay zavolal, že se mi vízum nepodařilo sehnat a budu muset USA opustit. Řekla mi, abych se jí ozval druhý den, že ještě něco zkusí. A vyšlo to. Požádala za mě o pomoc pana Kawasakiho, a ten mi sdělil, že na základě mé přehrávky v Aspenu jsem bez přijímacích zkoušek přijat na Brooklyn College, kde byl vedoucím smyčcové katedry. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. A aby toho štěstí nebylo málo, ještě jsem se dozvěděl, že na hodiny houslí nebudu chodit jen k němu, ale také k mému velkému idolu Itzhaku Perlmanovi. O tom se mi ani nesnilo. Vždyť já ani netušil, že tam učí!
Brooklyn College v New Yorku je také proslulá škola. Jaká je? Je to typická americká univerzita, ale navíc je to škola židovská. Proto se na ní slaví židovské svátky a v pátek se do školy nechodí. Vyplnil jsem tedy přihlášku a všechny ostatní papíry a začal jsem navštěvovat vysokoškolské studium, které bylo myšleno jako pokračování mého vysokoškolského studia z Dallasu. Jenže odtamtud jsi měl jen Artist Certificate! Právě. Podle zákonů státu New York jsem neměl ani dokončené bakalářské studium. Naštěstí na Brooklyn College byli vstřícní, a nakonec se vše vyřešilo tak, že mě přijali do bakalářského studia s minimem teoretických předmětů. Počítalo se totiž s tím, že příští rok budu studovat jinde, na Juilliardu. Od školy jsem navíc dostal plné stipendium, které hradilo školné. Jaké byly tvoje houslové hodiny u pana Kawasakiho? Fantastické. On sám v mládí studoval u paní DeLay na Juilliard School, takže byl vlastně pokračovatelem jejího způsobu učení. Byl a stále je vynikající houslista i violista a vyhledávaný komorní hráč. Hlavní důraz kladl na naprostou uvolněnost, precizní techniku a velký tón. To ti vyhovovalo? Potřeboval jsem to, můj tón totiž v té době ještě nikterak velký nebyl. Myslím, že jsem byl tenkrát muzikální, od pana profesora Snítila jsem získal smysl pro celek a frázování, od doktora Schmiedera cit pro detail, ale chyběl mi ještě krůček k tomu, aby moje hra byla založena na solidnosti, suverenitě a naprosté technické preciznosti. Nebyla to práce ani zdaleka jednoduchá, ale byla krásná. Na co jste se tedy společně soustředili? Hlavní důraz naší společné práce byl v pravé ruce a v tvorbě tónu. Abych měl větší tlak na prut smyčce, roztáhl jsem více prsty, čímž jsem získal daleko větší tah. Nejdůležitější ale bylo najít správné ozvučné místo mezi hmatníkem a kobylkou, kde bych měl smyčcem tahat, abych housle a jejich dřevo co nejlíp rozvibroval. Na každou každičkou notu jsem hledal to přesné místo dotyku, aby mohla zaznít co nejlépe. Musela to být mravenčí práce… Mravenčí a často úmorná. Spočívala v tom, že jsem tak dlouho smyčcem hrál jednu notu na různých místech, až jsem objevil místo, kde právě tato nota zněla nejlépe. Teprve pak jsem pokračoval další notou. Jak dlouho trvalo, než ses naučil správně tvořit tón? Půl roku! Každý den. Ale byla to krásná práce. Cítil jsem, že se lepším, ale stále to nebylo ono. A přesně si pamatuji na den, kdy jsem vzal do ruky housle, zahrál pár not, a najednou jsem věděl, že na tomhle se už dá stavět. K tomu jsem neustále uvolňoval pravou ruku. Ještě pořád to bylo zapotřebí? Bylo. Musel jsem se naučit tvořit tón vahou celé paže. Důležité bylo rozeznít nástroj hned od začátku noty. Dosáhne se toho tím, že povytáhnu smyčec rychleji. To znamená, že rychleji rozechvěju strunu, a nástroj začne okamžitě vibrovat. Dalším důležitým bodem byl přechod smyčce ze struny na strunu a spojování not jdoucích po sobě. Správného navázání se dosáhne tím, že těsně před přechodem si připravím pravou paži do polohy, ve které ji budu mít na další
struně. Tato příprava je nesmírně důležitá. Třeba Paganiniho Capriccio č. 2 se bez této techniky správně zahrát prostě nedá. S panem Kawasakim jste tedy řešili hlavně techniku… Přesně tak. Bylo pro mě až neuvěřitelné, že ať jsem přišel na hodinu s jakýmkoli problémem, on na něj měl odpověď a vždy se nám jej podařilo vyřešit. A co hodiny u tvého idolu Itzhaka Perlmana? Samozřejmě nebyly tak časté, zato byly úžasné. Perlman je nesmírně milý a laskavý člověk. Hodiny u něho, to byl vlastně můj největší splněný sen. Jak Perlman učil? Zásadně nepředehrával. Říkal, že když žák uslyší jeho hru a pojetí, provedení už nebude výhradně jeho, ale bude jakousi kopií Perlmanova. Myslím, že na tom něco je. Ovšem v současné době, kdy si každý může provedení každé skladby poslechnout z mnoha nahrávek, se s tímto názorem dá lehce polemizovat. To ale neznamená, že by Perlman s sebou na hodinách neměl housle. Když žák opravdu nedokázal provést jeho pokyny, zahrál mu je velký mistr jako inspiraci sám. Ale to se stávalo jen výjimečně. A kde tyto hodiny probíhaly? Konaly se vždy v největší učebně ve škole, protože měly formu mistrovských kurzů. To znamená, že byly přístupné všem studentům a vše se konalo před očima ostatních kolegů. Hodina obvykle probíhala tak, že jsem mu zahrál celou skladbu, kterou jsem si připravil. On se mě pak zeptal, jestli mám nějaký technický problém, a já jsem mu většinou odpověděl, že ne. Potom vybral nějakou frázi a požádal mě, abych ji zahrál ještě jednou, což jsem udělal. „Líbilo se ti to?“ zeptal se. „Nevím, určitě by to šlo zahrát lépe. Zkusím to ještě jednou,“ odpověděl jsem a pokusil se o lepší variantu. „A co teď? Teď už jsi spokojen?“ – „Nevím, jak bych to mohl zahrát líp,“ zněla moje odpověď. „A co takhle pohrát si se smyčcem, s jeho rychlostí, barvou tónu, rychlostí vibrata? Zkus to ještě jednou. Snaž se to zahrát zajímavěji.“ Zkusil jsem. „Hm, to nebylo o moc lepší. Zkus to ještě jednou.“ Takto probíhaly naše hodiny. Opravdu mě donutil přemýšlet o tom, jak udělat moji hru zajímavější a barevnější. A on sám jako učitel hrál na hodinách opravdu tak málo? Ano, je to to tak. Ale přece jen vzpomínám na jednu frázi z Introdukce a Ronda capricciosa od Camilla Saint-Saënse. Neuvěřitelné, co všechno bylo možné s tím malým kouskem hudby udělat! Co ses od Perlmana naučil? Naučil jsem se od něho nesmírně mnoho. Byl pro mě jakýmsi spojovacím článkem mezi Kawasakim a DeLay. Ti totiž hovořili více o technice, zatímco Perlman převážně o hudbě. Vidět ho tak zblízka pracovat, to bylo fascinující. A co paní DeLay? K té jsem nejprve, během studia na Brooklyn College, chodil privátně, abych se u ní připravoval na přijímací zkoušky na Juilliard School. Hodiny mi dávala zdarma, a já si toho nesmírně vážil. S ní se ovšem nepracovalo tak usilovně a detailně, na to měla asistenty. Také by to nemohla stihnout, protože na Juilliardu učila na sedmdesát žáků. Její jméno pro ni bylo příznačné a rozhodně mu nedělala ostudu. Delay totiž v angličtině znamená zpoždění. Moje nejdelší čekání na její hodinu trvalo od 17.00 do 23.00. I proto měla paní DeLay před učebnou pohovku a stoleček. Žáci tam pohodlně seděli, rozmlouvali a čekali, kdy na ně přijde řada.
Jaké pak byly samotné hodiny u Dorothy DeLay po tvém přijetí na Juilliard School? Mít u ní hodinu byla nádherná zkušenost. Nebylo ovšem jednoduché před ní hrát a oprostit se od myšlenek, kolik hvězd houslového nebe se u ní učilo. Na druhou stranu to ale byla obrovská inspirace. Paní DeLay byla nesmírně milá a energická žena a bylo obdivuhodné, kolik toho na svůj věk stíhala. Když jsem k ní přišel, bylo jí už sedmdesát sedm. Do školy přicházela na čtrnáctou hodinu a zpravidla odcházela kolem 23.00. Dvakrát za měsíc navíc létala učit na univerzitu v Cincinnati. Jak přistupovala legendární učitelka hry na housle ke svým studentům? Učila nádherným způsobem. Všechno brala z pozitivní stránky. Ať student zahrál jakkoli, její první věta zněla: „Bylo to výborné.“ Věděla, že se každý snaží zahrát, jak nejlépe může. Poté řekla: „To a to by se určitě dalo zlepšit.“ Vždy se svými zkušenostmi vybrala místo, na kterém jsme pracovali. Jednou mi dokonce zahrála na housle, což bylo absolutně nevídané a výjimečné. Měla mne velmi ráda. Paní DeLay ovšem musela mít moc hezký vztah ke svým studentům. Vycítil jsem to správně? Studenti byli jako její děti. A ona jejich matka. Povídala si se mnou o mých starostech a problémech a kdykoli jsem se s ní mohl o čemkoli poradit. Byla pro mne obrovská čest u ní studovat. Dokonce jsem nedávno objevil knihu, která pojednává o jejím životě a žácích. Na konci je seznam těch nejvýznamnějších. Je tam i moje jméno a hned na protější straně jméno Itzhaka Perlmana. Když jsem to viděl, tetelil jsem se blahem a pýchou.
Pirátský šátek a souboj s Českou filharmonií Jak se součástí tvé pódiové prezentace, a vlastně i samotné osobnosti, stal šátek? Když jsem se vrátil z Ameriky, byl jsem zarytý „frakoun“. Ctil jsem tradici a měl ve skříni frak i smoking. Ale současně jsem stále přemýšlel o tom, čím bych oblast klasické hudby rozčeřil, lámal jsem si hlavu s tím, jak to udělat, aby na koncerty nechodila jen starší generace, a jak klasiku přiblížit mladým lidem. A tak jsme se nejprve jsme s mým klavíristou a kamarádem Petrem Jiříkovským domluvili, že fraky odložíme a budeme hrát jen v košilích, když jsme mladí kluci. Kdy jsi měl poprvé na veřejnosti svůj slavný šátek? Při absolventském koncertě na závěr studií na HAMU. Hrál jsem v pražském Domě železničářů (dnes Národní dům na Vinohradech) s Ostravskou filharmonií Čajkovského houslový koncert. Vzpomínám si, že jsem si tam před koncertem v zákulisí povídal s jednou paní z koncertního oddělení Ostravské filharmonie a ptal se jí, jestli si ten šátek mám vzít. A ona povídá, že jo. To mi dodalo odvahy. Pan profesor Snítil, když za mnou pak po koncertě přišel, to tenkrát nemohl vydýchat. Ale posléze, když zjistil, proč to dělám, že to jde z čirého srdce a že mi jde hlavně o hudbu, úplně obrátil, začal to respektovat a chválit. Říkal, že my mladí jsme zkrátka jiná generace, že si to tady musíme udělat podle svého svědomí, a že když to tak cítím, je to v pořádku. Hlavně když budu respektovat charakter skladeb a záměry skladatele, což jsem dělal… Ale jak tě to vůbec napadlo, vystupovat právě v šátku? To se stalo, když jsme tenkrát v Lounech fotili na přebal alba pro Arco Diva. Chtěli jsme, aby bylo jasné, že všechnu tu muziku hraje mladý kluk. Nemělo to být strojené a já se snažil co
nejvíc přiblížit mladým lidem. Vzal jsem s sebou na focení pár svých košil, zkoušeli jsme postupně ledacos, až jsme na jedné fotografii zkusili i šátek na hlavu. A když jsme právě tu šátkovou fotku vybrali na obal, řekl jsem si, že to je možná správný směr, jak mladým ukázat, že klasická hudba je moderní a dá se hrát i v něčem jiném než ve fraku. Ne každému se to pochopitelně líbilo. Ale když si dám nějaký cíl, když se pro něco rozhodnu, tak si za tím stojím. A tak jsem to „ustál“. Vzpomeneš si na první vystoupení v šátku? Úplně první koncert v šátku byl, jak jsem říkal, ten absolventský, kdy si všichni nejspíš mysleli, že to je jen takový můj úlet. Ale já jsem se rozhodl, že v šátku budu hrát i dál. Jeden z dalších koncertů byl na Festivalu Gustava Mahlera v Polné u Jihlavy. Taky si vzpomínám, že v Divadle pod Palmovkou režíroval Honza Hřebejk Amadea s Jiřím Langmajerem, Jiřím Bartoškou a Terezkou Kostkovou v hlavních rolích a oslovil mě, abych v inscenaci dělal Leopolda Mozarta a hrál na jevišti na housle. Bylo to moc hezké představení. Na premiéru přišli i moji rodiče. Po představení jsme se spolu bavili a dostali jsme se i k tomu, že se chystám brát i na další koncerty ten šátek. Dodnes si pamatuji, že maminka prohlásila: „To je skvělý nápad. S tím určitě souhlasím.“ Táta jen tak pokrčil rameny. Ale taky nebyl proti. Měl jsem v nich vždy velké zastání. Jaké byly reakce publika na tvůj šátek? No, nebylo to ze začátku lehké. Diváci byli vesměs překvapení, co je to tam na pódiu za puberťáka, ale kolegové a vůbec kulturní obec se dost obrátili proti mně. Prý degraduji klasickou hudbu a svým přístupem ji ničím. Někteří posluchači mi i psali a nadávali. Tvrdili, že už nikdy nepůjdou na koncert, protože „kdo se na to má dívat“. Nebylo to jednoduché. Já jsem ale všem stále dokola říkal, že to dělám pro hudbu, proto, aby klasika přežila, aby bylo vidět, že i klasická hudba může být současná a moderní, a já chci ukázat mladým, že se této hudby nemusí bát. Prostě tímto způsobem lákám nové posluchače do koncertních síní. Také jsem zdůrazňoval, že mi vždy půjde o to, abych klasickou hudbu dobře interpretoval a byl co nejlepší houslista. Hudba je přece krásná, ať ji hraju ve fraku nebo v šátku, a pokud se někomu má koncertní prezentace nelíbí, může na koncertě zavřít oči. A dodával jsem, že pokud jsou vysloveně proti, nemusejí na můj koncert chodit, což mi bude sice velmi líto, ale že je pro mě důležitější, když přijde jeden nový posluchač, než když deset tradičních nepřijde. A ukázalo se, že tradiční diváci zůstali – a přišlo hodně nových. Myslím, že díky tomu, že jsem tomu tolik věřil a stál si za svým, se to všechno povedlo. Nebyl to žádný marketingový kalkul, jak si mnozí mysleli. To já neumím. Tohle byla moje srdeční záležitost, věc, které jsem stoprocentně věřil. Díky tomu jsem taky vždycky dokázal argumentovat. A stát si za tím, co jsem dělal. Vyhrát i souboj ohledně svého prvního účinkování s Českou filharmonií… Souboj s Českou filharmonií? Jednalo se koncert, který měl v září roku 2001 otevírat sezonu 2001/2002. Ještě předtím, než jsme začali zkoušet, mi ovšem orchestrální rada přes pana ředitele Václava Riedlbaucha vzkázala, že na koncertě v Rudolfinu nesmím mít na hlavě šátek. Já jsem si ale říkal: „Já tady už nějakou dobu bojuju za to, že vystupuji v šátku, a vysvětluji všem, proč to dělám, prostě si ho na jeden koncert nemůžu nevzít! A pak si ho zase vzít… To bych se na sebe nemohl podívat do zrcadla.“ Když jsem pak byl na jednání s panem Riedlbauchem, přesně tohle jsem mu řekl. A prohlásil jsem: „Tak to já, pane řediteli, prostě ten koncert raději hrát nebudu.“ Podotýkám, že to měl být můj první koncert s Českou filharmonií, a navíc ho natáčela Česká televize. Takže koncert nesmírně důležitý. Já jsem ale natolik věřil tomu, co jsem dělal, že jsem nemohl jinak. Nakonec vše dobře dopadlo a koncert jsem odehrál. Udělal jsem ústupek
alespoň v tom, že jsem si nevzal na pódium barevné kožené kalhoty, které jsem měl připravené, ale jen černé kožené a na hlavu černobílý, jakoby šachovnicový šátek, abych přece jen provokoval méně. Hrál jsem tenkrát Dvořáka a filharmonici se už na zkoušce chovali báječně. Dirigoval tehdejší šéfdirigent Vladimír Ashkenazy a vzpomínám si, že když jsme šli na pódium, dělal si v zákulisí legraci, že si na mé hlavě zahraje šachy. Koncert byl skvělý. Vlastně jsem se pak už nikdy nedozvěděl, kdo tenkrát ten protest proti mému šátku inicioval. Od té doby jsem s Českou filharmonií hrál několikrát a v Japonsku se dodnes záznam tohoto koncertu vysílá. Jednou za čas mi někdo napíše, že ho viděl v tamější televizi. A jaké byly tvé pocity, když sis po tomto koncertu přečetl kritiky, ve kterých stálo, že jsi talentem, který se rodí možná jednou za sto let? Co dodat? Takové věci člověka vždycky potěší. Mám to i ve svém životopisu. Vážím si toho. Všechny kritiky byly tehdy příznivé a sám za sebe mohu říct, že jsem hrál opravdu dobře. Koncert se zkrátka povedl a vyšel později společně s Čajkovského koncertem na CD. Stálo ti to všechno ale za to? Za ty nervy? Stálo, jak už jsem vysvětloval. A navíc mě to zocelovalo. Když jdu na pódium, nejsem nervózní, to ne, ale vždycky jsem řešil, co lidi na to. Já jsem totiž introvert a není pro mě vlastně jednoduché vystoupit na pódium před lidi. Stále přemýšlím o tom, co si budou myslet a jak budou reagovat. A tohle mi šátek vlastně ještě ztěžoval. Musel jsem v té době setsakramentsky dokazovat, že na housle opravdu hrát umím a že nejdůležitější je pro mě hudba. Proto jsem se musel ze všech sil snažit, aby nikdo nemohl říct, že se za ten šátek schovávám. To bylo pro mne opravdu důležité. Začátky se šátkem byly pro mě tedy takové „zocelovací“. A určitě mi tohle všechno moc pomohlo k propagaci hudby, kterou dělám. Byl jsem stále v médiích, ve všech televizích, v časopisech, i těch bulvárních. V tu dobu mi v kariéře hodně pomohla Bára Štěpánová, která tenkrát uváděla Ceny Anno na Nově. Jednoho dne mi volal její přítel Míra Barabáš, předal mi ji a ona se mě zeptala, jestli bych měl čas vystoupit v televizi Nova. Já pravil: „Samozřejmě. Moc rád.“ Hrál jsem virtuózní skladbu pro sólové housle, Paganinianu od Nathana Milsteina. A to bylo vystoupení, které mě doslova vystřelilo. Lidi si řekli: „Ten umí na housle, a není to ,frakoun‘.“ A já se díky tomu dostal i na pódia, na kterých bych jako interpret klasické hudby neměl šanci vystoupit. Pak jsem se hned objevil v pořadu Hogo Fogo, do kterého mne pozvali Hanka Zagorová a Štefan Margita. A už to jelo. Jeden rok jsem dokonce hrál jako úplně poslední ve velkém zábavném pořadu. Tam, kde v těch letech vždy zpíval Karel Gott, jsem byl najednou já. Teď už nevím, jestli to bylo Anno, anebo Týtý. Pozvali mne jako hosta do talk show u Genzera se Suchánkem. Byl jsem v porotě IQ národa. Televize Nova tenkrát měla neuvěřitelnou sledovanost a to, že jsem tam vystupoval jako muzikant klasické hudby, bylo nevídané. Na Primě jsem hrál v Autu roku, v České televizi na České Miss. Předával jsem ceny na Slavících. K tomu všemu mi samozřejmě jako berlička pomohl šátek. Ale pro mě vždycky bylo nejdůležitější, že jsem hrál dobře a za šátek se neschovával. Šátek byl jen berlička, anebo, jak jsem občas říkal, „třešnička na dortu“. Byl jsi tenkrát tak trochu zjevení... …a možná meteorit. Mladý kluk, který hraje na housle bez fraku, zato v džínách, košili a šátku na hlavě. Ale ještě jednu věc, co se mi podařila, si beru za svou. Kterou? Beru za své, že se místo spojení „vážná hudba“ začalo říkat „hudba klasická“. V každém rozhovoru jsem to stokrát přeškrtal a psal jsem „klasická, klasická, klasická“. Tvrdil jsem, že
to vůbec není hudba vážná, že i popové písničky jsou smutné a veselé. Myslím, že se to změnilo, a teď se běžně říká klasická hudba. Kolik jsi měl šátků a jak sis vlastně vybíral, kdy sis který vzal? Pokud si dobře vzpomínám, šátků jsem nakonec měl asi sto čtyřicet. Zpočátku jsem je měl roztříděné barevně podle hudby, kterou jsem hrál. Třeba Bacha jsem hrál zásadně v černé. Měl jsem černou košili a černý šátek. Na Paganiniho, protože je ohnivý, jsem si bral červenou košili a barevné šátky s převažující červenou. Janáček byl pro mne zelený, protože měl rád lidové písně a jeho skladby jsou hodně spjaté s přírodou. Měl jsem i hodně modrých šátků. Ten úplně první byl puntíkatý, ten jsem pak nosil s modrou košilí. Ke košilím jsem měl většinou kožené kalhoty. Ovšem na paganiniovské turné, při kterém jsem poprvé vyprodal Lucernu, jsem si vzal speciální džíny, na kterých jsem měl napsané Paganini. Zkrátka s módou jsem si různě pohrával, abych ukázal, že klasická hudba není vážná a že se dá provozovat i v oblečení, které je moderní a módní. A že to může dobře vypadat. A jak a proč tvoje šátkové období skončilo? Bylo to zhruba po sedmi letech, kdy jsem si říkal, že už to asi stačí. Mimo jiné i proto, že jsem trpěl takovým pidistihomamem v tom smyslu, aby mě někdo někdy nevyfotil bez šátku. Celých sedm let se mi totiž dařilo, že jsem se na veřejnosti pohyboval jen v něm a nikdo mne bez něj neviděl. Vlastně jsem se nakonec stal tak trochu otrokem své image. Navíc bulvár začal spekulovat, jestli mám vůbec nějaké vlasy. A tak jsem cítil, že šátek splnil, co měl, a že přece nebudu třeba ještě v padesáti jako zastydlej puberťák v něm stále hrát. Proto jsem se rozhodl, že ho dám pryč. Prvně jsem se bez něj objevil coby porotce na Miss Aerobic. A byl z toho zase poprask. Zjistili, že mám vlasy. (Smích)
Pavel a Bára Jak jste se poznali s Bárou? A jak jste se do sebe zamilovali? Poznali jsme se skrze Bářina tatínka, herce Jiřího Kodeta. To bylo tak: když jsem se vrátil z Ameriky, chodil jsem hodně do divadel, a jedna z her, kterou jsem tehdy viděl v Národním, respektive Stavovském divadle, byla hra Na miskách vah, kterou napsal Ronald Harwood. To byl báječný britský spisovatel a scenárista, který napsal scénář třeba ke slavnému filmu Pianista nebo ke hře Garderobiér, v níž kdysi hrál můj tatínek a teď v ní v Divadle Bez zábradlí účinkuje i Bára. Hra Na miskách vah pojednává o slavném německém dirigentu Furtwänglerovi, který se zapletl s nacisty. Je o jeho vině i nevině. Byl zkrátka Němec a dirigent, který díky své pozici jednoho z nejlepších dirigentů světa zachránil spoustu Židů a hodně jim pomáhal, ale na druhou stranu třeba dirigoval koncert, na kterém byl přítomen Hitler. Ta hra je vlastně velmi aktuální, protože svým způsobem ukazuje i na to, jak jsme se my jako národ vypořádali nebo nevypořádali s komunisty, s agenty StB a podobně. A tohle na ní bylo úžasné. Hlavní roli slavného dirigenta hrál strhujícím způsobem pan Kodet. No a já jsem na něj po jedné z repríz jako velký fanoušek počkal. On byl ovšem známý tím, že vesměs okamžitě po konci utíkal pryč, takže jsem ho minul. Vzal jsem tedy dopisní papír a nechal mu na vrátnici dopis, do kterého jsem tenkrát vložil své CD Martinů a napsal mu tam, jak to bylo krásné a že moc děkuji. A pan Kodet mi po pár dnech okrasným písmem odepsal na křídovém papíře, že si moc váží lidí, kteří něco umějí, a že moc děkuje za můj dopis. To bylo ještě mnoho let před tím, než jsme se potkali s Bárou. Nicméně od té doby jsme se s panem Kodetem pozdravovali skrz různé společné známé. Ale vlastně jsme se až do roku jeho smrti neviděli.
A jak potom proběhlo vaše setkání? Buď na konci roku 2004, nebo na začátku následujícího jsem pana Kodeta pozval na koncert do Smetanovy síně Obecního domu. Potkal jsem se tenkrát na jedné akci s dcerou Vladimíra Menšíka Martinou a zeptal se jí, jestli nemá telefonní číslo na Báru, anebo vůbec na Kodety. Dostal jsem telefon na Báru a pozval pana Kodeta na koncert. Bára mi pak ale volala a omlouvala se, že tatínek už na tom není dobře, že na koncert nedorazí. A tak jsem místo tatínka pozval dceru. Hrál jsem tenkrát Dvořákův houslový koncert a Baruška ho celý proplakala, protože je velmi citlivá, a když se jí něco líbí, pláče. Je jako barometr na kvalitu umění. (Smích) Po koncertě jsme se s Bárou domluvili, že půjdu pana Kodeta navštívit. To tenkrát Kodetovi ještě bydleli na Točné, že? Ano, jel jsem k nim na Točnou a trošku jsem se na to připravoval. Takže jsem si třeba někde našel, že Bára má dceru Lily. Abych tam tedy nepřijel s prázdnou, vezl jsem kytku paní Kodetové, aniž bych tušil, že ji vlastně vezu své budoucí tchyni. A tehdy tří nebo čtyřleté Lily jsem přivezl velkou čokoládu. Přijel jsem bez houslí, za což jsem dostal trošku vynadáno: „Jak to, že nemáte housle?!“ Myslím, že jsem tam pak jel ještě jednou, s houslemi. Jeho nemoc postupovala, a my jsme se právě v této těžké době začali s Bárou vídat. Později, když byl pan Kodet v nemocnici, jsme za ním jezdili. Bylo to dojemné, v jednu chvíli jsem mu hrál kousek Beethovena a on řekl asi jednu z posledních vět nebo slov svého života: že to bylo fantastické, famózní, nebo něco v tom smyslu. Potom si ho přivezli domů, ještě chvíli tam byl, a tam odešel. Letos na konci června to bylo patnáct let. V té době jsme už ale byli vlastně s Bárou spolu, takže tak, jak to Bára pojímá, se v jejím životě vyměnila osobnost pana Kodeta za osobnost mou. Prostě chlap za chlapa. Otec za partnera. Vlastně to bylo přirozené. A dojemné, samozřejmě. Byla pro mě čest zahrát na jeho pohřbu. Vybral jsem mimo jiné skladbu, kterou jsem mu vždy chtěl zahrát, Gavottu od Johanna Sebastiana Bacha. Tenhle tanec máme vlastně všichni od té doby s pohřbem Jiřího Kodeta spojený. Celý obřad jsem hrál jenom já a svým způsobem jsme to s Bárou brali tak, že hraju pro něj to koncertní vystoupení, na které se nikdy nedostal. A od té doby, to je od roku 2005, jsme s Bárou spolu. Jak ten vztah začínal? A jak se vyvíjel? Byla to láska na první pohled, nebo to bylo jinak? Láska na první pohled to úplně nebyla. Bára byla velmi atraktivní žena, a stále je, ale já jsem se v tu dobu ještě nechtěl vázat. Užíval jsem si svobodného života a opravdu jsem to měl naplánováno tak, že se seriózně zavážu a budu mít děti až někdy po čtyřicítce, abych se mohl soustředit na kariéru. Vlastně jsem se tenkrát vůbec vázat ani ženit nechtěl. Ovšem Bára mi trošku zhatila plány. Brzy jsem zjistil, že ona je ta pravá, se kterou chci žít a mít děti. Bylo mi třiatřicet a všechny mé plány vzaly za své. Když na to vzpomínám, přišel jsem tehdy do docela složitého období jejího života. Nejenže jí odcházel tatínek, ale také měla problémy v televizi. Ukončili s ní spolupráci v seriálu Redakce a také brzy skončila v Poště pro tebe, kterou začala uvádět. Myslím, že jsem byl v tu chvíli pro ni tou nejdůležitější oporou, a věřím, že jsem do dneška. Jak se doplňujete? Jací jste partneři? My se doplňujeme dobře (smích), protože Bára je velice temperamentní, dynamická, emocionální, a já jsem oproti tomu dosti klidný. Možná někdy až flegmatický. Takže když ona emoce ukáže, já je zklidňuji. Spoustu věcí neřeším, ona pokládá otázky. Má rovný charakter a vždy jí jde o jádro věci. Ukazuje mi cestu, o které bych třeba nikdy nepřemýšlel. A naopak řeší věci, které by šly mimo mě. I když mi to jde občas na nervy. Je to samozřejmě báječná herečka. A teď už i zpěvačka. Pro naše děti představujeme docela hezké zosobnění, ale i vyvážení těchto dvou protipólů. Aspoň si to myslím a doufám v to.
Takže jste italská domácnost? Ne, to ne, talíře se u nás opravdu nerozbíjejí! Když jsem byl kluk, u nás doma to bylo klidné a nevzpomínám si, že by se rodiče někdy pohádali. Alespoň ne před námi. Jejich role byly jasné. Asi si celkem všichni dovedeme představit, jak to probíhalo u Kodetů. Od Báry vím, že někdy ještě emocionálněji než v Pelíškách. A pokud bychom toto brali jako určitou formu italské domácnosti, pak u nás v žádném případě nejsme ani blízko. Jak často tedy u vás „bouchnou saze“? Já jsem narozen ve znamení Býka, a tak když už mě něco opravdu vytočí, bouchnu. Ale to je málokdy, to už musí stát za to. Snažím se věci ovlivňovat důraznou, ale klidnou silou. A stát si za svým. Bára bouchá víc než já. Je to celkem logické, je z úplně jiného rodinného zázemí, s jinými zkušenostmi. Prošli jsme samozřejmě ve vztahu různými fázemi. Někdy je to dole, někdy nahoře. Ale myslím, že těch patnáct let je stále červenou nití našeho vztahu velká láska. A hlavně: respektujeme jeden druhého. Takže se nejenom dobře doplňujeme, ale stále se i učíme jeden druhého akceptovat. Brát v úvahu, jaký ten druhý je a co všechno člověk musí udělat pro to, aby se s ním naučil žít. A o tom je vztah dvou lidí… Ano, vztah je o té práci a o tom, že ti dva spolu chtějí žít a že spolu chtějí vychovávat děti. I přes to, že se jim třeba občas nedaří. Máte toho s Bárou hodně společného? Máme spoustu společných mostů a zálib. A jeden z těch společných mostů je třeba klasická hudba. Pan Kodet ji miloval a Báru ji naučil poslouchat. Mnohokrát mi vyprávěla, jak ji ve dvě hodiny ráno budil, aby si šla poslechnout tu trýzeň v hudbě Berlioze nebo Beethovena. Tohle s ním musela prožívat ve dvě ve tři ráno. Díky němu má ale Bára pro klasickou hudbu velmi hluboký cit a osobité vnímání, což našemu vztahu neuvěřitelně pomáhá. Prostě miluje to, co já dělám. Na druhou stranu já miluji to, co dělá ona, protože můj tatínek byl taky herec. Díky tomu se v divadelním prostředí orientuji, mám je rád, respektuji je a vím, jak je složité. Možná daleko složitější než klasická hudba nebo moje postavení, protože herci nemohou být takoví solitéři jako hudební sólisté. Mají režiséry a jsou součástí souboru. Já mám za sebou orchestr a vedle sebe dirigenta, ale ten dirigent by měl doprovázet mě. Nemám žádného režiséra, aby mi říkal, jak mám vyjádřit to, co vyjádřit chci. V tomhle mají, alespoň z mého pohledu, herci daleko složitější život. Ale zase pro naše soužití je to takový ideální balanc, co se profesí týká. Jaké jsou další vaše mosty, vedle klasické hudby? Milujeme svou rodinu. Možná to trochu přeženu, ale dali bychom za ni svůj život, chceme ji za každou cenu udržet pohromadě. Milujeme svoje děti, a to je obrovské pojítko! Myslím, že jsme oba dva i stejně duchovně naladění. Ne že bychom chodili do kostela, ale určitě věříme v něco mezi nebem a zemí. Taky máme podobný smysl pro humor. Smějeme se spoustě věcí společně, což je pro vztah velmi důležité. A respektujeme se, jak už jsem říkal. To, myslím, je ve vztahu jedna z nejdůležitějších věcí. Další tmelící prvek je ten, že se nikdy nenudíme. Já mám spoustu práce a do té navíc stále vymýšlím nějaké novinky. Naše děti jsou také hodně živé a talentované. Violetta hraje na housle a zpívá. Pravděpodobně bude za dva roky směřovat na konzervatoř. Sophinka hraje na violoncello a rovněž zpívá. Chtěla by být slavnou herečkou nebo zpěvačkou. Ale i to violoncello dělá krásně, takže se to všechno může ještě změnit. Bára kromě toho, že hraje divadlo a natáčí filmy, začala, jak už jsem říkal, zpívat. Prostě je u nás hrozný frmol!
Vy se prostě zabavíte, to znám i od nás. Nicméně, Pavle, Bára se tak trochu podřídila tvé kariéře, nebo se pletu? Ona říká, že oba v rodině nemohou dělat kariéru na sto procent. A já si myslím, že je to pravda. Rozhodli jsem se, že nebudeme mít chůvy, ale že si děti vychováme sami. Bylo to pro nás důležité, takže Bára dělala za posledních devatenáct let jen tu práci, která jí dávala smysl. V průběhu času dostávala nabídky na seriály, jak bych to řekl hezky, abych nikoho neurazil… Nebyla to práce, která by ji lákala. Zkrátka, když podle nás ty seriály neměly dostatečnou úroveň a scénář se nám úplně nezdál, byli jsme naštěstí celá ta léta v takové situaci, že je nemusela za každou cenu točit, a mohla mít svobodu výběru, protože živitel rodiny jsem byl já. A tak se starala o rodinný krb. Jak vůbec máte s Bárou rozdělenou starost o rodinu, o domácnost? Kdo o co pečuje, jak se dělíte o povinnosti? Bára se stará o nejzákladnější chod naší domácnosti. Je i neuvěřitelně zručná, občas třeba dokonce zedničí a má velké architektonické cítění. Má mnoho talentů. Miluje přírodu, a tak se stará i o naši zahradu. Je také velmi dobrá ve výchově svého muže k tomu, aby se daleko více zapojoval do různých prací. Takže ze začátku jsem pouze hrál na housle, ale teď ještě k tomu normálně pomáhám, jezdím na nákupy, občas uvařím, uklízím si boty... O botách mluvím schválně, protože tohle se naučit mi trvalo opravdu dlouho. (Smích) Docela hodně se už jako moderní muž zapojuji, hodně jsem se naučil. A je to potřeba, protože jsme rodina a musíme si všichni pomáhat. I když ta největší tíha zůstává na Báře. Co ještě děláš? Snažím starat o děti a jejich volný čas. Někdy chodíme bruslit, hrajeme badminton, tenis, občas vyjedeme na kola, na lyže, chodíme do kina... Maluju s nimi vajíčka na Velikonoce nebo peču vánoční cukroví, když je potřeba, vozím je na kroužky a jezdím s nimi pravidelně i do hudebky. Starám se a pečuji o jejich hudebnost, což znamená, že s nimi cvičím na nástroje, občas dělám i nauku a takové věci. Cvičení na nástroje nám zabere třeba dvě, dvě a půl hodiny denně. To není málo. Holky na tom ještě nejsou tak, aby dokázaly kontinuálně cvičit samy. Když jsem na koncertě nebo někde mimo, dokážou udržet to, co jsme se naučili, ale jakmile jsem doma, snažím se, abych byl u toho, abych s nimi tu látku procvičil. Dvě a půl hodiny ze dne je opravdu hodně času, když si vezmeš, že cvičím tři až čtyři hodiny denně, starám se o agenturu a mám spoustu dalších povinností. A každá z mých žen doma mě alespoň na nějaký čas potřebuje sama pro sebe. Jsem prostě na roztrhání. (Smích) A jak často jsi v kuchyni? Občas uvařím, neříkám, že je to moc často, ale vaření mě velmi baví. Dělám nejraději čínu, ta mi myslím jde. A v posledních letech také peču. Teď jsem například pekl mazance, dělal medovník či sladký zelený dort ze špenátu a jeden čas jsem hodně pekl chleba. A já peču opravdu vynikající chleby. Mám na ně dokonce speciální francouzskou formu. A protože se snažíme jíst zdravě, dělám chleby celozrnné. Vařit a péct tě naučila Bára? Ne. Když jsem byl v Americe, v New Yorku, vůbec jsem neutrácel za jídla v restauracích a vařil jsem si. Samozřejmě taková studentská jídla jako špagety s kečupem a podobně. Ale naučil jsem se tam, že jsem schopný uvařit z toho, co lednice dá. Dnes je samozřejmě obrovská výhoda internetu a všech možných stránek, co se týká receptů. Ale protože ne všechno máme vždy doma k dispozici, jsem schopný upravit si recepty tak, abych vždy uvařil jídlo, které se dá jíst a navíc je chutné. Bára pochopitelně vaří a stará se o děti častěji. A
protože je narozená ve znamení Panny, tak je to člověk, který má velmi bystré oko na veškerou špínu. Proto opravdu hodně uklízí. Na můj vkus uklízí pořád. Však jak jsem si všiml, máte doma vzorně naklizeno! Ano, máme naklizeno. Začínáme do toho procesu intenzivněji zapojovat i holky. Už jsou velké. A i když se jim někdy nechce, musí.