0504482 by Knižní klub

Templáři Fakta a mýtus Michael Haag

© 2008 Michael Haag Czech edition © 2011, 2020 Nakladatelství Slovart, s. r. o. Translation © 2011, 2020 Klára Petříková All rights reserved Z anglického originálu The Templars. History and Myth přeložila Klára Petříková Redigoval Gustav Erhart Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v Praze roku 2011, 2020 Vydání druhé Odpovědný redaktor Jan Heller Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Cena uvedená na obálce je doporučením pro koncové prodejce. ISBN 978-80-276-0096-0 10 9 8 7 6 5 4 3 2

Obsah ÚVOD 11

Obecné souvislosti 15 ŠALOMOUNŮV CHRÁM 17 Šalomounův chrám 18 Posvátný původ Jeruzaléma 21 Země zaslíbená 23 Město krále Davida 24 Archa úmluvy 25 Humno Sión 25 Davidova a Šalomounova říše 26 Šalomoun a stavba Chrámu 30 Král Chíram tyrský 31 Syn jedné vdovy 34 Dům pro jméno Boží 36 Konec Chrámu 36

NOVÁ KŘESŤANSKÁ ŘÍŠE 39 Poutě do Svaté země 40 Konstantin a arianismus 42 Byzantinci, Peršané a džihád 45

MUSLIMSKÝ ZÁBOR 47 Od zjevení k džihádu 49 Nesrovnalosti v islámských dějinách 51 Islámská rozpínavost a vzkvétající křesťanské hereze

PRVNÍ KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA 59 Arabský rozkol a úpadek 61 Nebezpečné náboženské pouti 63 Vpád Turků: Byzanc žádá Západ o pomoc 66 Výzva papeže Urbana 68 Ve znamení kříže 72 První vlna: lidová výprava 73 Druhá vlna: knížata táhnou na Východ 75 Znovudobytí Jeruzaléma 77

OBSAH

Vzestup 1099–1150 81 PŮVOD TEMPLÁŘŮ 83 Jeruzalémské království 85 Outremer a jeho muslimští sousedé 85 Křižáci a Byzanc 87 Strach a krveprolití na cestách 87 Chudí vojáci Kristovi a Šalomounova chrámu 88 Templářská mise na Západ 92 Spasitelé Východu a obránci všeho křesťanstva 95

DRUHÁ KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA 103 Muslimští přátelé a spojenci 104 Pád Edessy 105 Bernard zahajuje druhou křížovou výpravu Role templářů v křížové výpravě 110 Neúspěch v Damašku 112 Hořká dohra 114

106

Moc 1150–1291 117 KŘIŽÁCKÉ HRADY 119 Moc ve vlastních rukou 121 Templářské hrady 124

BANKÉŘI A OBCHODNÍCI 129 Templářské přístavy a středomořský obchod Templářská bankovní síť 132 Mezinárodní ﬁnanční služby 132 Křehké vztahy s panovníky 135

130

KACÍŘSTVÍ VE STŘEDOVĚKU 137 Templáři a kataři 138 Gnostikové 140 Islámský dualismus 141 Asasínové 142 Templáři a Stařec z hory 144

SALADIN A TEMPLÁŘI 147 Amalrichova tažení do Egypta 152 Vztahy templářů s Jeruzalémským královstvím Saladinův vzestup 156

154

OBSAH

Frakce v Outremeru 159 Cressonské prameny 160 Rohy Hattinu 162 Saladin zabírá Jeruzalém 167 Ohlédnutí za Chrámovou horou

168

TEMPLÁŘI SE NEVZDÁVAJÍ 171 Znovu Jeruzalém 174 Vzestup mamlúků 177 Neštěstí u La Forbie a sedmá křížová výprava Plány templářů na obranu Svaté země 183 Pád Akkonu 188 Poslední templáři na Východě 191

180

Pád 1291–1314 193 VYHNANCI ZE SVATÉ ZEMĚ 195 Sny a nová realita 195 Čekání na Mongoly 197 Filip IV., nejkřesťanštější ze všech králů 199 Nová křížová výprava papeže Klementa, nový řád krále Filipa Poslední dny 201

200

SOUD 205 Obvinění a pomluvy 206 Královy důvody 208 Vyzvědači, mučení a přiznání 209 Papež zasahuje 211 Pat mezi papežem a králem 213 Papež naslouchá podivnému svědectví templářů Chinonská záhada 215 Chinonský pergamen 217 Templáři sbírají síly 219 Zrušení řádu templářů 220 Upálení Jakuba z Molay 221

214

Dozvuky 225 ODKAZ 227 Přežití špitálníků 228 Templáři v Británii 230

OBSAH

Španělsko – řád Rytířů z Montesy Řád Krista v Portugalsku 231 Templářské archivy 234

231

KONSPIRACE 237 Okamžitá reakce 238 Rytířský román a templáři 238 Templáři a čarodějnictví 241 Šalomounův Chrám a svobodní zednáři 243 Tajemství a osvícení 244 Svobodní zednáři a templáři 246 Pomsta Jakuba z Molay 249 Skotské dějiny templářských rytířů 251 Templáři objevují Ameriku 254 Nový světový řád 256 Lebka a hnáty 260 Templáři na věky věků 264

Historické lokality 267 OUTREMER 269 Izrael 270 Jeruzalém: Staré město Chrámová hora 273 Akkon 279

270

Sýrie 281 Tartús (Tortosa) 282 Saﬁta (Chastel Blanc) 284 Krak des Chevaliers 285 Arvád (Ruád) 287

EVROPA 289 Francie 290 Paříž: Templ

290

Španělsko 293 Segovia: kostel Vera Cruz 293 Ponferrada: templářský hrad 294

Portugalsko 295 Tomar 295 Almourol 298

OBSAH

Anglie 298 Londýn: Temple Church 299 Cressing Temple, Essex 302 Rosslynská kaple, Skotsko 304

Templarismus 307 ZNOVUZROZENÍ TEMPLÁŘI 309 Zrod templářského literárního fenoménu Templářské romány 312 Templáři ve ﬁlmu 320 Templáři v televizi 325 Templářský rock 326 Templáři a počítačové hry 327

310

DALŠÍ LITERATURA 329 Dějiny řádu templářů 329 Středověké pouti 330 Dějiny křížových výprav 330 Křižácké hrady 331 Jeruzalém a Chrámová hora 331 Dějiny Blízkého východu 332 Templářské památky v Anglii 332 Svatý grál 332 Katarové, dualismus a jiná kacířská hnutí Svobodní zednáři 333 Alternativní historie 334

333

WEBOVÉ STRÁNKY 335 Zdroje starověké a středověké historie 335 Křížové výpravy 336 Templáři 337 Chinonský pergamen 338 Jeruzalém 338 Archa úmluvy 339 Svatý grál 339 Gnosticismus, katarství a okultismus 339 Svobodní zednáři 339

REJSTŘÍK

345

ČASOVÁ PŘÍMKA

361

Část druhá Vzestup

1099–1150

Godefroi z Bouillonu si u Božího hrobu nasazuje trnovou korunu.

Původ templářů Nové rytířstvo Křesťanství vycházelo z ideálu míru a milosrdenství, a tak uvnitř církve čím dál více sílily hlasy bez výjimky zavrhující veškeré násilí. Papežský stolec však, místo aby usiloval o jeho plné potlačení, se po většinu jedenáctého století pokoušel násilí spíše usměrňovat a využívat ke svým cílům. Například se snažil omezit krvavé feudální neshody tím, že přišel se souborem pravidel známých jako Boží příměří. Když papež Urban vyhlásil první křížovou výpravu, jedním z jeho záměrů bylo využít danou situaci a obrátit pozornost směrem k vnějšímu nepříteli – sjednocené ozbrojené síly místních vládců napřít proti muslimské hrozbě. Že je oprávněné ve službách Božích použít proti úhlavnímu nepříteli sílu, potvrdil již v pátém století samotný svatý Augustin z Hippo. Ve svém hlavním díle O obci Boží zdůraznil, že je nutné potlačit barbarský vpád pohanů do Itálie. Podobně křesťané chápali první křížovou výpravu jako veskrze spravedlivé válečné tažení. Jakkoli významně první křížová výprava přispěla k všeobecnému souhlasu s bojem ve jménu Božím, zcela nezvyklé bylo, že kvůli nutnosti ochránit poutníky do Jeruzaléma vznikl řád vojenských rytířů, kteří byli současně také řeholníky.

M  J

kostel Sv. Štěpána

průlom do hradeb (15. července 1099)

kostel Sv. Štěpána

Svatoštěpánská brána

SYRSKÁ kostel ČTVRŤ sv. Eliáše kostel sv. Eliáše

Davidova obilní trh brána Davidova citadela brána s Davidovou věží s Davidovou věžípalác palác

špitál špitál

tržiště

Getsemanská Getsemanský kaple Zlatá kostel Getsemanská brána Getsemanský kaple Zlatá kostel Chrám brána Páně Chrám Páně kostel sv. Jakuba kostel Jakuba Šalomounovy stáje Šalomounovy

syrský klášter syrský klášter

ká Templářs zeďká Templářs templářský z palác templářský palác

ARMÉNSKÁ ČTVRŤ ARMÉNSKÁ kostel ČTVRŤ sv. Jakuba kostel

AnnášůvJakuba dům Annášův dům

300 300metry

metry

Vstupní brána na horu Sion Vstupní brána na horu Sion kostel Panny Marie na hořePanny Sion Marie kostel na hoře Sion kostel sv. Petra kostel Petra

brána

hřbitov hřbi

čtvrť špitálníků čtvrť špitálníků obilní trh

latinský kostel Panny Marie latinský kostel Panny Marie

brána

K i d ri o n K

kostel Božího hrobu kostel Božího hrobu

kostel sv. Anny

údolí

kostel sv. Maří kostel Magdalény sv. Anny

SYRSKÁ ČTVRŤ

Svatoštěpánská brána

špitál malomocných sv.špitál Lazara malomocných sv. Lazara

průlom do hradeb (15. července 1099) kostel sv. Maří Magdalény

rybník Siloe

PŮVOD TEMPLÁŘŮ

Jeruzalémské království 17. července 1099, dva dny po znovudobytí Jeruzaléma, se spolu sešli křižáčtí velmožové, aby si zvolili svého vůdce. To se však nijak nezamlouvalo tafurům, kteří každým okamžikem očekávali Kristův druhý příchod a odmítali jakoukoli vládu. Všichni přední představitelé křižáků by se bývali shodli na Adhémarovi, biskupovi z Puy, jenže právě on o rok dříve v Antiochii podlehl nemoci. Místo něj tedy nabídli korunu Raimondovi z Toulouse; jeho věk, bohatství, zkušenosti a přátelství s Adhémarem i byzantským císařem Alexiem pro ně znamenaly téměř nevyhnutelnou volbu. Raimond sám však dobře věděl, že se netěší velké oblibě, navíc se jeho vojáci chtěli vrátit domů, a proto zdráhavě odmítl. Co se dalších uchazečů týče, Bohemond sám sebe jmenoval vládcem Antiochie poté, co na ni vedl útok. Tankred zas platil za pouhého společníka svého strýce; Robert z Normandie dal pro změnu jasně najevo, že se chce vrátit do Evropy. A tak byla 22. července koruna nabídnuta Godefroiovi z Bouillonu. Ten diplomaticky odpověděl, že na místě, na němž Kristus nosil trnovou korunu, si on žádnou korunu nosit netroufá, ani se neodváží být titulován králem Kristova svatého města. Místo toho přijal královskou pravomoc v rámci titulu Advocatus Sancti Sepulchri, Ochránce Božího hrobu. Někteří, a mezi nimi možná také sám Godefroi, si přáli, aby se Jeruzalém stal teokracií, které by vládl patriarcha jmenovaný papežem v Římě. Godefroi však toho roku zemřel a koruna připadla jeho bratrovi, který se nijak nezdráhal vládnout pozemskému Jeruzalému jako král Balduin I. Za svůj palác si zvolil mešitu al-Aksá, o níž se tradovalo, že stojí na místě bývalého Šalomounova chrámu. Ze Skalního dómu, který na místě stál, se stal křesťanský kostel, Templum Domini neboli Chrám Páně. Na jeho střeše byl vztyčen křesťanský kříž, ale kostel zároveň sloužil i jako rezidence latinského patriarchy Jeruzaléma.

Outremer a jeho muslimští sousedé Křižácké státy neboli Outremer, jak se společně nazývaly podle francouzského výrazu pro „zámoří“, tvořily řadu sousedících území spojených s Evropou prostřednictvím byzantské Malé Asie a na jih se táhly až k Egyptu a Rudému moři. Jeruzalémské království se svou rozlohou blížilo Šalomounovu a Davidovu království. To znamená – celému dnešnímu státu Izrael, s úze-

VZESTUP 1099–1150

mím po obou březích řeky Jordán, které navíc zahrnovalo jižní Libanon, jihozápadní Sýrii včetně Golanských výšin a také pásmo Gazy. Na Jeruzalému závisely feudální křižácké státy Antiochie, Edessa a Tripoli. Roku 1098, ještě když křižáci táhli na Jeruzalém, Bohemond založil Antiochijské knížectví. Balduin z Boulogne (budoucí Balduin I. Jeruzalémský) si pro sebe téhož roku vybojoval vnitrozemské hrabství Edessa. Raimond z Toulouse začal dobývat severní Libanon a pobřežní Sýrii roku 1102, což roku 1109 dokončili jeho nástupci: z obou krajin se stalo hrabství Tripolské. Vojáci a vládci Outremeru pocházeli především z Francie, třídu obchodníků pak tvořili většinou Italové. Během prvních desetiletí mnoho z těchto Franků, jak se říkalo všem příchozím ze západu, dobyvatelů, obchodníků, osadníků a poutníků, se smísilo s původními obyvateli; přijali jejich oděv i zvyky, tolerovali muslimy a uzavírali sňatky s místními křesťany. Fulcher ze Chartres, kronikář první křížové výpravy, který zemřel v Jeruzalémě roku 1127, o tom podal svědectví z první ruky: „Nyní jsme se my, původem ze Západu, stali lidem východním. Kdo byl dříve Ital nebo Francouz, se v této zemi stal Galilejcem nebo Palestincem. Z toho, kdo bydlíval v Remeši nebo Chartres, je nyní Tyrejec nebo Antiochejec. Na svoje rodná města jsme již zapomněli. Mnozí z nás je neznají, ani o nich nikdy neslyšeli. Jeden již zde vlastní dům i domácnost, jako by na ně měl dědičné právo po otci, další se zas neoženil s krajankou, nýbrž se Syřankou, Arménkou, nebo dokonce pokřtěnou Saracénkou. Z cizince se stal domorodec, kdo býval přistěhovalcem, ten je nyní místním usedlíkem.“ Rozmíšky v islámském světě – nejen napětí mezi egyptskými Fátimovci a bagdádským chalífátem zabraným seldžuckými Turky, ale také neshody mezi Seldžuky samotnými – měly za následek rozdrobení Blízkého východu do mnoha muslimských emirátů. Křižácké státy do této mozaiky dobře zapadaly a muslimy neznepokojovaly více než emiráty, na které byli zvyklí. Frankové sice s muslimy válčili, nicméně s nimi také uzavírali spojenectví. Spíše než o velké boje se jednalo o menší šarvátky, ne nepodobné těm, které byly v nedávných staletích běžné mezi samotnými muslimy. Skutečnost, že se bojů účastnili křesťané, nebyla nijak důležitá, neboť byli součástí regionu již dlouhou dobu. Outremer byl v té době spíše zdrojem čilé výměny zboží i myšlenek mezi katolickou Evropou a muslimským Východem.

PŮVOD TEMPLÁŘŮ

Křižáci a Byzanc S pomocí křižáků získal císař Alexios I. Komnenos zpět Malou Asii pod nadvládu byzantské říše. Zároveň předpokládal, že výměnou za žold mu západní vojáci pomohou dobýt zpět také Sýrii. Jenže Antiochii, kterou Seldžukové Byzantincům sebrali již roku 1085, si místo toho zabral pro sebe Bohemund. Bohemund byl Norman a Normané měli již dlouho zálusk také na Konstantinopol, kterou chtěli přidat k řadě ostatních dobytých území, jako byla Anglie, severní Itálie nebo Sicílie. Ani ostatní křižáci neměli nejmenší zájem dělit se o svá dobytá území v Sýrii a Palestině. Stály za tím dlouhé spory – náboženské, politické i ekonomické – mezi západní Evropou a Východořímskou říší. Alexia to hluboce rmoutilo, neboť roztržka bránila vytvoření jednotné křesťanské ligy proti muslimům – takové, jaká již vznikla na Západě proti arabské okupaci Španělska. Jak již bylo řečeno dříve, křižáci dorazili na Blízký východ v době, kdy mezi muslimy panovaly hluboké rozpory, a to nejen mezi sunnity a šíity, ale také mezi Araby pod nadvládou nově příchozích Turků, kteří čím dál více brojili proti sobě navzájem. Kdyby se situace změnila, křižácké státy by se ocitly odříznuté, závislé na svých lodích a zásobovacích cestách na Západ a konečně i na tom, jak by se dokázaly ubránit spojeným muslimským silám.

Strach a krveprolití na cestách Mnoho z těch, kteří do Svaté země přišli s první křížovou výpravou, se vrátilo domů, jakmile boje skončily. Jen málo poutníků, kteří šli v jejich stopách, se nakonec rozhodlo v zemi usadit. Kvůli malému počtu franských přistěhovalců se křižácké státy ustavičně potýkaly s nedostatkem bojovníků. Jeruzalémský král, antiochijský kníže a hrabata z Eddesy a Tripolisu dokázali dohromady svolat pouze dva tisíce rytířů. Ve městech bylo bezpečno, ale na cestách se poutníci často stávali terčem útoků lupičů a náhlých nájezdů nepřítele. Saewulf z Canterbury, který Svatou zemi navštívil roku 1102, popsal, jak skupiny poutníků, jež připluly do přístavu Jaﬀa, na horské cestě do Jeruzaléma často čelily těmto a podobným útokům. Vyčerpaní poutníci, kteří zůstali pozadu, nebo příliš malé skupinky se stávali kořistí loupeživých band nomádských beduínů žijících v okolní pustině. Aby se bandité dostali k penězům zašitým do šatu křesťanů, neštítili se kvůli

VZESTUP 1099–1150

tomu vraždit. Pro druhy takto zabitých poutníků bylo příliš nebezpečné opustit skupinu a mrtvé podle křesťanského rituálu řádně pohřbít. Těla proto nechávali ležet a shnít podél cesty do Jeruzaléma. Lupiči nebyli zdaleka tím jediným nebezpečím, které na poutníky číhalo. Na severu jim hrozily útoky tureckých vojáků, na jihu zase nájezdy Egypťanů. Zachovalo se svědectví jistého Rusa o jeho pouti do Svaté země mezi lety 1106–1107. Když líčí návštěvu kostela svatého Jiří ve městě Lydda na cestě spojující Jaﬀu s Jeruzalémem, mluví o fátimovských Egypťanech: „Je tam mnoho pramenů; poutníci odpočívají u vody, ale velice se strachují, neboť místo to je opuštěné a nedaleko je město Aškalón, z něhož vyjíždějí Saracéni zabíjet poutníky na okolních cestách.“ Rusova cesta do Galileje, která ho zavedla blízko města Baisan, nebyla o nic méně nebezpečná: „Z města vytéká sedmero řek a na jejich březích roste vysoký rákos, kolem města jako hustý les stojí mnoho vysokých palem. Místo je to hrozné a je těžké se do něj dostat, neboť zde žijí zuřiví pohanští Saracéni, kteří u brodů těchto řek napadají poutníky.“ Obzvláště otřesný útok se udál roku 1019 o Velikonocích. Tehdy se veliká skupina neozbrojených poutníků čítající muže i ženy vydala z Jeruzaléma k řece Jordán. Putovali, řečeno slovy německého kronikáře, „s radostí a veselým srdcem“, když tu je napadli egyptští nájezdníci z Aškalónu. Při útoku zemřelo na tři sta poutníků a dalších šedesát jich bylo zajato a posléze prodáno do otroctví.

Chudí vojáci Kristovi a Šalomounova chrámu Právě za takovýchto okolností, kdy neozbrojení poutníci cestovali v nejistotě, byli vražděni, znásilňováni, zotročováni a okrádáni, se zrodil řád templářů. Skupina devíti francouzských rytířů, nejvýrazněji Hugo z Payns, rytíř z kraje Champagne, který bojoval v první křížové výpravě, a Godefroi ze Saint-Omer v Pikardii, navrhli jeruzalémskému patriarchovi Warmundovi z Picquigny a králi Balduinovi II., který na trůn nastoupil po svém bratranci roku 1118, že pro spásu jejich duší vytvoří laické náboženské společenství, nebo se za tímto účelem dokonce stáhnou do kláštera vést tam rozjímavý život. Balduin, který si plně uvědomoval nebezpečí, jakým poutníci v jeho království museli čelit, přesvědčil Huga z Payns a jeho druhy, aby začali chránit poutníky přímo na jejich cestách. Jak o tom píše jeden kronikář, měli složit slib chudoby,

PŮVOD TEMPLÁŘŮ

cudnosti a poslušnosti, současně však také měli „bránit poutníky proti lapkům a násilníkům“. Velikonoční masakr podél cesty k řece Jordán jen utvrdil krále v jeho přesvědčení, a tak na Vánoce roku 1119 Hugo i jeho společníci složili řeholní sliby před patriarchou v chrámu Božího hrobu, kde sami sebe latinsky pojmenovali Pauperes commilitones Christi, chudí vojáci Kristovi. Je možné, že pro krále i patriarchu znamenalo vytvoření stálé ochrany poutníků jakýsi doplněk práce špitálníků, kteří o poutníky přicházející do Jeruzaléma pečovali. Papež Řehoř Veliký již v roce 600 nařídil postavit v Jeruzalémě špitál, kde by se poutníci léčili a bylo tam o ně postaráno. O dvě století později ho Karel Veliký, císař Svaté říše římské, nechal rozšířit o noclehárnu a knihovnu. Roku 1005 však byly budovy zničeny z rozkazu fátimovského chalífy Hakíma v rámci jeho násilného protikřesťanského pronásledování. Teprve roku 1170 kupci z Amalfi získali od Fátimovců povolení špitál obnovit. Ten byl poté zasvěcen svatému Janu Milostivému, štědrému alexandrijskému patriarchovi ze sedmého století, a spravovali ho benediktinští mniši. Po první křížové výpravě se však špitál vymanil z rukou benediktinů a založil řád vlastní, totiž řád Špitálníků svatého Jana. Papež ho uznal už roku 1113 a tím začal spadat pod výhradní jurisdikci Říma. Nový řád byl oficiálně uznán v lednu 1120 v Nábulusu.Tehdy bylo devět členů chudých vojáků Kristových oficiálně představeno shromáždění světských a duchovních vůdců ze všech zemí Outremeru.Toho roku také poprvé upoutali pozornost mocného outremerského hosta, Fulka V., hraběte z Anjou, který jim před svým odjezdem domů přislíbil roční penzi. Fulkova příkladu brzy následovali ostatní francouzští páni, kteří řádu přidali ještě další prostředky kromě těch, které již dostávali od kaHugo z Payns, zakladatel řádu novníků chrámu Božího hrobu. Dotemplářů a jeho první velmistr

VZESTUP 1099–1150

Na tomto vyobrazení ze třináctého století král Balduin II. Jeruzalémský daruje mešitu al-Aksá na Chrámové hoře Chudým vojákům Kristovým, zastoupeným Hugem z Payns a Godefroiem ze Saint-Omer. Později se stanou řádem templářů.

hromady byl však jejich příjem přesto velmi skromný a tito vojáci byli sami velmi chudí. Oblékali pouze darovaný šat, neměli tedy ani žádný zvláštní svůj řeholní oděv. Bílou tuniku zdobenou červeným křížem začali nosit až později. Pečeť chudých vojáků přímo odrážela jejich nuzný život. Jsou na ni vyobrazeni dva rytíři, snad sám Hugo z Payns a Godefroi ze Saint-Omer, jak zřejmě z nutnosti jedou oba na jednom koni. Ještě další věc noví řádoví rytíři získali z druhé ruky. Po dobytí Jeruzaléma v roce 1099 se král musel spokojit s palácem v mešitě al-Aksá. Nyní si však postavil sídlo na západě a palác, který dříve býval mešitou, přenechal Chudým vojákům. Ti si z něj učinili hlavní stan, přebývali v něm a současně tu skladovali zbraně, oblečení i jídlo. Koně měli ustájené v rozlehlých podzemních sklepeních v jihovýchodní části Chrámové hory. Jelikož bylo toto sklepení považováno za původní Šalomounovy stáje a mešita al-Aksá byla známa jako mešita Templum Salomonis, neboť prý stávala na místě původního Šalomounova chrá-

PŮVOD TEMPLÁŘŮ

Pečeť templářů měla symbolizovat bratrství v chudobě vyobrazením dvou rytířů na společném koni.

mu, netrvalo dlouho a rytíři tuto souvislost promítli do svého jména. Stali se známi jako Pauperes commilitiones Christi Templique Solomonici – chudí vojáci Kristovi a Šalomounova chrámu, jedním slovem templáři.

Prokopávání se k tajemství Současné knihy jako Šifra mistra Leonarda nebo Svatá krev a svatý grál často pracují s domněnkou, že řád templářů nebyl založen proto, aby chránil poutníky nebo bránil Svatou zemi, nýbrž aby tajně kopal pod Chrámovou horou. Toto tvrzení těží z nejasností a bílých míst v historických zápisech a neznámé vydává za záhady – anebo za spiknutí. Proč bylo templářů jen devět? Protože museli střežit tajemství, a čím jich bylo méně, tím lépe. Proč toho víme tak málo o válečných výbojích templářů v jejich začátcích? Protože opravdu kopali v Chrámové hoře. Proč se templáři stali tak mocnými? Protože nalezli obrovský poklad nebo pod Chrámovou horou odhalili nějaké hrozivé tajemství, kterým vydírali církev. Proč byli templáři zničeni? Protože věděli příliš mnoho. Pod Chrámovou horou se skutečně nachází mnoho prostor, cisteren na vodu, síní a tunelů. Některé z nich jsou starodávné a doba jejich vzniku spadá do doby ještě před Šalomounem, jiné se datují do doby, kdy zde přebývali templáři. Poutníci a cestovatelé v průběhu staletí zaznamenávali svá bádání a objevy a v současnosti Chrámovou horu zkoumají i archeologové. Více se o tom píše v části této knihy pojednávající o konkrétních historických lokalitách.

VZESTUP 1099–1150

Templářská mise na Západ Na podzim roku 1127 poslal Balduin II. vyslance na Západ ve snaze vyřešit dva zásadní problémy, kterým muselo jeruzalémské království čelit: jeho vojenskou slabost a nedostatek mužských dědiců. Balduin měl čtyři dcery, ale žádné syny. Aby si zajistil nástupce, rozhodl se se svými nejbližšími nabídnout ruku své nejstarší dcery Melisendy Fulkovi V., hraběti z Anjou. Výprava s tímto poselstvím skončila úspěchem: hrabě souhlasil vrátit se do Outremeru, aby se tam oženil s Melisendou, zajistit tím království nástupce a upevnit jeho vztahy se Západem. Zároveň dal také Balduin velmistru řádu templářů Hugovi z Payns úkol plavit se na Západ, kde měl žádat o subsidie a verbovat nové vojáky. Král Hugovi usnadnil cestu tím, že napsal dopis Bernardovi, opatovi cisterciáckého kláštera v Clairvaux. V něm vysvětloval, že templáři usilují o schválení svého řádu papežem, který, jak rytíři doufali, jim přispěje penězi, jež by pomohly pokrýt náklady na válku proti nepřátelům víry, kteří ohrožovali samotnou existenci Jeruzalémského království. Balduin dobře věděl, že se obrací na toho správného člověka: opat Bernard již předtím papeži napsal své výhrady proti návrhu jiného opata vyslat na Východ skupinu cisterciáků. Bernard namítal, že to, co Svatá země skutečně potřebuje, jsou „rytíři válečníci – a ne pějící a kvílející mnichové“. Bernard z Clairvaux, který byl do dvaceti let po své smrti prohlášen za svatého, patřil mezi nejvlivnější a nejcharismatičtější postavy středověké církve. Výbušný a vášnivý mladík šlechtického původu si záměrně zvolil cisterciácký řád známý svým strohým životem a roku 1113 vstoupil do kláštera v Citeaux. O tři roky později, ve svých šestadvaceti letech, založil nové cisterciácké opatství, jehož opatem se sám stal. Klášteru dal jméno Clairvaux, což znamená Údolí světla. Když byl roku 1124 zvolen papežem Honorius II., Bernard se již těšil pověsti jednoho z nejvýjimečnějších duchovních Francie; účastnil se významných církevních shromáždění a papežští legáti se ho často ptali na radu. Podstatné bylo, že klášter Clairvaux byl postaven na pozemku, který Bernardovi věnoval Hugo, hrabě ze Champagne, jehož vazalem byl Hugo z Payns, budoucí zakládající velmistr templářů. V době, kdy Hugo z Payns plul roku 1127 na Západ, byl již Bernard o situaci na Východě podrobně zpraven a věděl také, čeho je tam potřeba. K tomu jistě přispěla i skutečnost, že bratrem Bernardovy matky byl André z Montbardu, jeden z původních devíti templářů, a že Bernardovým prvním patronem

PŮVOD TEMPLÁŘŮ

Dřevoryt ze šestnáctého století zobrazuje Bernarda z Clairvaux v kostele při kázání.

byl sám hrabě ze Champagne, který se třikrát vydal na pouť do Svaté země. Při té poslední se roku 1125 vzdal všech světských statků a sám vstoupil do řádu templářů. Téměř ihned poté, co Hugo z Payns na podzim roku 1127 přistál ve Francii, byly templářům přislíbeny pozemky stejně jako stříbro, koně a zbroj. Následujícího léta zavítal velmistr řádu do Anglie. Tam ho s velikými poctami přijal král Jindřich I., který řádu daroval zlato a stříbro. Hugo založil první templářský klášter v Londýně, na severním konci Chancery Lane, a v zemi získal ještě další pozemky. Další dary následovaly, když se vydal na sever do Skotska. V září se pak Hugo z Payns vrátil přes průliv do Francie, a tam se k němu přidal Godefroi ze Saint-Omeru. Společně pak získali další majetek a poklady, které dárci věnovali k obraně Svaté země a pro spásu vlastní duše. Hugova cesta se završila v lednu 1129 v Troyes, hlavním městě hrabat ze Champagne, kde Theobold, nástupce Huga ze Champagne, hostil synod vedoucích církevních představitelů, kterým osobně předsedal Bernard z Clairvaux. Hugo pronesl před shromážděním řeč, ve které popsal založení řádu templářů. Představil také jejich řeholi, upravenou podle nařízení pro kanovníky chrámu Božího hrobu. Podle těchto pravidel se

VZESTUP 1099–1150

měli účastnit mší společně s kanovníky, společně jíst, stroze se oblékat, prostě vystupovat a nestýkat se s ženami. Vzhledem k tomu, že se kvůli povinnostem často zdržovali mimo kostel, mohli účast na mši nahradit modlitbou Otčenáše. Mohli také vlastnit koně a malou družinu sluhů. Zatímco řád jako celek spadal pod soudní moc jeruzalémského patriarchy, každý rytíř osobně měl být poslušen svého velmistra. Tato nařízení tvořila hrubý základ, ze kterého Bernard, po dlouhých poradách a podrobném zkoumání ze strany shromážděných duchovních, vytvořil latinský řád o sedmdesáti dvou klauzulích. Bernardovy regule templářům přikazovaly zříci se vlastní vůle, nedbat o světské záležitosti a nemít strach z boje. Naopak měli být stále připraveni zemřít a přijmout korunu spasení a věčného života. Rytíři se měli oblékat do bílé, která symbolizovala, že za sebou nechávají temný život a vstupují do stavu věčné ctnosti. Co se vlasů týče, měli si je stříhat na krátko; všichni templářští rytíři však nosili vousy, které si nesměli oholit. Nesměli ani hrubě mluvit, dávat najevo zlost, ani vzpomínat na své někdejší milostné avantýry. Majetek, setrvávání v družném hovoru s lidmi mimo řád, dopisy a dary, ať už získané nebo poslané, musel nejprve schválit představený. Disciplínu pomáhal udržovat systém pokání, ve výjimečných případech pak viníkům hrozilo vyloučení z řádu. Ve všech takovýchto ohledech se templáři řídili stejnými pravidly jako mniši, když však přišlo na články týkající se války, Bernard přišel jen s pár praktickými nařízeními. Dobře si však uvědomoval, že vytvoření „nového řádu na svatém místě“, takového, který mísí náboženství s rytířstvím, s sebou nese nutnost, aby templáři vlastnili pozemky, budovy, vazaly, kteří jim budou odvádět desátky. Věděl, že musí mít potvrzen nárok na právní ochranu proti těm, které latinská řehole nazývala „nesčetnými pronásledovateli svaté církve“.

Den v životě templářů Navzdory své pověsti válečníků byli templáři především mnichy, a jak vysvítá z níže uvedeného rozvrhu jejich dne, žili mnišským životem podle kanonických hodinek.

# 4. hodina ranní – vstát na jitřní hodinky a postarat se o koně, pak zpět na lože.

PŮVOD TEMPLÁŘŮ

# 6. hodina ranní až do poledne – účastnit se mší: primy (kolem šesté ranní), tercie (kolem deváté ranní) a sexty (kolem poledního). Mezitím cvičit a hřebelcovat koně.

# poledne – oběd sestávající z vařeného masa. Během jídla nechť vládne naprosté ticho, zatímco kaplan předčítá z Bible.

# 3. hodina odpolední – nóny, odpolední mše. # 6. hodina večerní – nešpory, po nich večeře. # 9. večerní – kompletář, po něm rytíři dostanou sklenici vína a vody; úkoly na další den. Postarají se o koně.

# půlnoc – rytíři se v naprostém tichu odeberou na lože, kde setrvají až do čtvrté hodiny ranní.

Spasitelé Východu a obránci všeho křesťanstva Poté, co řád templářů schválil koncil v Troyes, stvrdil ho ještě papež Honorius II. Za tyto významné úspěchy templáři vděčili především iniciativě Bernarda z Clairvaux. Toho nyní Hugo z Payns vybízel, aby napsal rozsáhlou „obranu“ templářů určenou pro šíření mezi lidem. Bernardův chvalozpěv se nazýval De laude novae militiae, Chvála nového rytířstva.Templáře v něm prohlásil za bojovníky ušlechtilejší války,

Templáři doprovázejí poutníky k Jeruzalému.

VZESTUP 1099–1150

ve které vražda, křesťany zavrhovaná jako zlo, byla vraždou zla samotného, a jako taková byla ve skutečnosti dobrem. Svatá země, psal Bernard, uchovávala otisk Kristova života – Betlém, Nazaret, řeka Jordán, Chrámová hora a chrám Božího hrobu byly místy Ježíšova ukřižování, uložení do hrobu i zmrtvýchvstání. Templáři tato svatá místa brání a krom toho po nich také provázejí poutníky. Templáři mají ke stopám Ježíšova života blízko, a proto mají také povinnost hlouběji pátrat po skryté pravdě a vnitřním, duchovním významu oněch svatých míst. Z Bernardova traktátu De laude vyplývalo, že templáře více utvrdí v jejich poslání teprve hluboké pochopení významu jejich role v Jeruzalémě. Ta již dávno přesáhla pouhý dohled nad poutnickými stezkami a nyní se jí stala sama obrana celé Svaté země. Po smrti Huga z Payns v roce 1136 jeho nástupce a druhý velmistr řádu Robert z Crayonu pojistil nabytý majetek z Troyes řadou papežských bul (slovo „bula“ je odvozeno z latinského výrazu bullum, pečeť, odtud pak význam oﬁciálního dekretu). Roku 1139 vydal papež Inocenc II. bulu Omne datum optimum, na základě které byli templáři uznáni za nezávislý a stálý řád v rámci katolické církve, který se zodpovídal jen a pouze papeži. Bula také posvětila roli templářů jako obránců církve a bojovníků proti nepřátelům Krista. Velmistr měl být volen z řad templářů bez vnějšího zásahu. Templářům byli také přiděleni vlastní kněží, kteří se zodpovídali velmistrovi, přestože on sám nebyl vysvěcen. Toto opatření řád činilo nezávislým na biskupech diecéze v Outremeru i na Západě. Templáři také směli mít vlastní oratoře a hřbitovy. Byli osvobozeni od všech desátků, avšak na svých panstvích je sami směli vybírat; všechna válečná kořist sebraná nepříteli právem patřila jejich řádu; a konečně dary, které templáři dostali, chránila samotná Svatá stolice. Tato privilegia potvrzovaly a rozšiřovaly dvě další buly, Milites Templi, vydaná papežem Celestýnem II. roku 1144, a Militia Dei, kterou roku 1145 vydal papež Evžen III. Ty společně s bulou Omne datum optimum učinily řád nenapadnutelným a připravily půdu pro budoucí bohatství řádu a jeho úspěch. Za papeže Evžena III. také templáři získali právo nosit svůj proslulý šat sestávající z bílé tuniky s našitým červeným křížem.Ten značil, že jsou připraveni podstoupit při obraně Svaté země i mučednickou smrt. Přes všechnu mocnou podporu, které se templářům ze Západu dostalo, se však kupodivu zachovalo jen několik málo záznamů o jejich činnosti v Outremeru během prvních tří dekád po jejich založení roku

PŮVOD TEMPLÁŘŮ

1119. Tato skutečnost je v rozporu s jejich zjevným významem na Pyrenejském poloostrově. Ve Španělsku král Alfons I. Aragonský vybojoval na muslimech velká území, a proto ho lákala představa vojenských řádů, které by je bránily. Když roku 1134 zemřel bez nástupce, celou svou říši rovným dílem odkázal templářům, špitálníkům a chrámu Božího hrobu. Přestože jeho poslední vůle byla napadena a upravena, s templáři byla roku 1143 uzavřena dohoda, na základě které získali šest významných hradů v Aragonii, desetinu královských výnosů a pětinu jakýchkoli zemí v budoucnu vybojovaných z područí muslimů. Tím se z templářů stala hlavní vojenská síla rekonkvisty v boji proti vojskům islámu. Jako první na Pyrenejský poloostrov přijeli templáři, za nimi kolem roku 1150 následovali špitálníci. Křesťanští vládci Pyrenejského poloostrova měli možnost svolat mnohem větší křesťanskou vojenskou sílu než jejich protějšky v Outremeru, kde většina populace byla obrácena na islám nebo muslimy vyhnána ze země. Templáři tam proto měli menší vojenské zásluhy, než tomu bylo na Blízkém východě. Jejich hlavní úkol byl jiný, totiž stavět hrady podél hranice, které měly zabránit novým muslimským vpádům. Odpovědnost za obranu Aragonie a Katalánie spočívala především na templářích a špitálnících, avšak ve vnitrozemí poloostrova se králové

Templáři oblečeni do boje a k modlitbě, vyobrazení ve francouzských dějinách řádu z osmnáctého století

VZESTUP 1099–1150

Kastilie a Leónu spoléhali na vlastní vojenské řády založené většinou ve třetí třetině dvanáctého století. Templáři však měli i na tyto španělské řády značný vliv, neboť byly zakládány přímo podle jejich vzoru. Králové Kastilie a Leónu také templářům svěřili vládu nad rozlehlými, málo obydlenými územími, která v rámci rekonkvisty dobyli zpět. Podobnou roli měli templáři také na západě Pyrenejského poloostrova. Tam se během bojů proti muslimům rodil nový národ, nezávislé království portugalské. Zápal templářů ve věci křížové výpravy proti islámu z nich činil skvělé spojence. Aniž by na dary templářům padly jakékoli prostředky ze stávajících portugalských zdrojů, byly jim přislíbeny do budoucna, takže jak se ve třicátých a čtyřicátých letech jedenáctého století hranice posouvala, stále více muslimy zatlačovala. Templáři získávali podíl ve znovudobytých územích a pod jejich správu připadly mnohé hraniční hrady. V Outremeru, na rozdíl od Španělska, bylo místních křesťanských vojsk poskrovnu, a tudíž by se dalo předpokládat, že vojenské řády hrály v bitvách významnou roli. Skutečnost však byla jiná. Podle dostupných středověkých zdrojů templáři mezi rokem 1119 a příjezdem druhé křížové výpravy bojovali pouze ve třech bitvách. Byli u neúspěšného obléhání Damašku v roce 1129, účastnili se tažení na obranu východní výspy Tripolského hrabství, které roku 1137 skončilo neúspěchem, a roku 1139 utrpěli porážku při střetnutí v Hebronu. Templáři na sebe vzali úkol střežit cesty do Antiochie z Malé Asie skrze pohoří Amanus, kde jim byla roku 1136 svěřena obrana hradu Baghras. Jinak dochované záznamy o prvních desetiletích života templářů na Východě mlčí.Tuto záhadu však lze nejspíš vysvětlit tím, že většina zpráv o vojenských aktivitách templářů se ztratila nebo byla zničena, než že by templáři sami nic nepodnikali. Tomu, podle svědectví mnicha z opatství Cluny, kronikáře Richarda z Poitou, nasvědčuje i pevné přesvědčení, že nebýt templářů, Frankové by Jeruzalém již dávno ztratili.

Původ templářů: historické zápisy Rytířský řád templářů se postupně stal jednou z nejbohatších a nejmocnějších ﬁnančních i vojenských organizací středověkého světa. Přesto jsou historické záznamy o jeho původu skoupé a známé informace si často odporují. Kdy byl řád založen? Kolik měl členů? Co stojí za jejich bleskovým

PŮVOD TEMPLÁŘŮ

vzestupem? Na tyto otázky je těžké odpovědět; částečně také kvůli povaze samotných zdrojů. Prvním kronikářem dějin templářského řádu byl Vilém, arcibiskup z Tyru. Narodil se kolem roku 1130 v Jeruzalémě do francouzské nebo italské rodiny. Tam studoval latinu a nejspíš také řečtinu a arabštinu, než se odešel dál vzdělávat do Francie a Itálie. Po návratu do Outremeru sepsal, kromě jiných děl, třiadvacetidílnou historii Blízkého východu od dobytí Jeruzaléma chalífou Umarem. Na tomto spisu nazvaném Historia Rerum in Partibus Transmarins Gestarum neboli Dějiny slavných činů v zámořských zemích začal Vilém pracovat kolem roku 1175, roku 1186 však zemřel, aniž by ho stačil dokončit. Většina díla se zaměřuje na první křížovou výpravu a následné politické dění v Jeruzalémském království – dění, k němuž Vilém neměl nijak daleko, neboť se přímo podílel na nejvýznamnějších královských i církevních opatřeních. Jako arcibiskup a uchazeč o úřad jeruzalémského patriarchy žárlil na všechno, co zastiňovalo autoritu církve, a tudíž templářům zazlíval především jejich nezávislost a vzestup k bohatství a moci. Dalšími dvěma nejstaršími kronikáři byli Michael Syřan, jakobitský patriarcha Antiochie, který zemřel roku 1199, a Walter Map, oxfordský arcijáhen, jenž zemřel kolem roku 1209. Zatímco Michael si nevěděl rady s událostmi, které sám nezažil, Walter dával před ověřováním faktů přednost poutavému vyprávění. Navíc byl proti templářům silně zaujatý, neboť hrubě neschvaloval koncept vojenského duchovního řádu jako takového. Přes všechny své předsudky proti templářům je z těchto tří kronikářů považován za nejhodnověrnějšího Vilém z Tyru. Pilně prošel všechny zdroje, aby z nich vybral fakta o událostech, které se odehrály dávno před jeho narozením, a také, jak se zadostiučiněním prohlašuje, sám vyzpovídal očité svědky. Tak jako tak Vilém z Tyru začal svou kroniku psát teprve v polovině sedmdesátých let dvanáctého století, tedy padesát pět let po založení templářského řádu; žádný jiný dřívější zdroj není ovšem znám. Všichni kronikáři první křížové výpravy, muži jako Fulcher ze Chartres, Baldrik z Dolu, Robert Mnich a Guibert z Nogentu, dokončili svá díla do deseti let od znovudobytí Jeruzaléma v roce 1099, dlouho před tím, než byl roku 1119 založen řád templářů – anebo to snad bylo už roku 1118? K pozdějšímu datu se přiklání Vilém Tyrský, i když ten na přesnost dat příliš nedbal, třebaže byl pečlivý v jiných věcech. Vědci se vesměs přiklánějí k názoru, že řád templářů byl založen roku 1119. Ať již je pravda kdekoli, nikoho, jak se zdá, nenapadlo zaznamenat z první ruky, jak vypadala zakládací ceremonie templářů, která se konala na Štědrý den v chrámu Božího hrobu – takovou událost tehdy nikdo nepovažoval za důležitou.

VZESTUP 1099–1150

Stránka z rukopisu kroniky Viléma z Tyru zobrazující arménskou delegaci při audienci u jeruzalémského krále Balduina I. Zároveň není jisté, kolik bylo ve skutečnosti zakládajících členů. Vilém z Tyru uvádí, že jich bylo devět, a coby dva nejdůležitější jmenuje Huga z Paynsu a Godefroie ze Saint-Omeru. Další zdroje zmiňují ještě jména Archambaud ze Saint-Aignan, Payen z Montdidieru, André z Montbardu, Geoﬀrey Bissot, rytíře zvaného Rossal nebo snad Roland, jiného rytíře jménem Gondemar a ještě dva další členy, jejichž jména se nedochovala. Vilém z Tyru navíc trval na tom, že dokonce ještě na koncilu v Troyes roku 1129 bylo templářů stále jen devět. Jak by však pouhých devět mužů dokázalo vzbudit takovou pozornost koncilu a papeže? A proč by je také Bernard z Clairvaux tolik chválil a věnoval tolik úsilí šíření jejich slávy? V tomto případě se věrohodnějším zdrojem zdá být kronikář Michael Syřan. Ten říká, že zakládajících templářů bylo třicet a s největší pravděpodobností se jejich řady za deset let ještě více rozrostly. Jako Vilémovi z Tyru vděčíme za poznatek, že templářů bylo všeho všudy devět, vděčíme mu také za tvrzení, že v prvních desetiletích od svého založení byli templáři chudým a prostým řádem.Templáři tak sami sebe skutečně vnímali, neboť roku 1167, když už vlastnili značné jmění, přijali za svou pečeť dva rytíře jedoucí na jednom koni. Takový obraz vlastního řádu snad odvozovali od svého asketického circerciáckého propagátora na Západě, Bernarda z Clairvaux. Jakkoli prostě žili jednotliví rytíři, řád samotný nikdy

100

PŮVOD TEMPLÁŘŮ

neměl o majetek nouzi, a to ani na samém počátku. Tehdy mu pravidelně přispívali kanovníci Chrámu Božího hrobu a dostával také štědré dary od mocných francouzských šlechticů. To, že Vilém z Tyru templáře vykreslil jako chudé, pokorné a v prvních letech po jejich založení také nepočetné bratrstvo, mu dávalo do ruky hůl, kterou je ve svých kritických dějinách mohl tepat. V sedmdesátých letech jedenáctého století už templáři podle Viléma „vlastní nepředstavitelné jmění jak zde /na Západě/, tak i v zámoří, takže nyní není v křesťanském světě ani jediné provincie, která by zmíněným bratřím nevěnovala mnoho ze svého bohatství. Povídá se, že jejich statky se rovnají pokladům králů.“ Vilém staví bohatství templářů do protikladu s jejich původní prostotou a naznačuje tak, že zradili sami sebe. Ve skutečnosti mu však, zdá se, vadilo něco docela jiného. Totiž že podpora, které se templáři těšili na Západě, je činila nezávislými na jakékoli autoritě v Outremeru, zvláště na církvi, jak ji zastupoval sám Vilém – tyrský arcibiskup a rádoby jeruzalémský patriarcha: „Ačkoli jejich společenství po dlouhou dobu žilo čestně a své poslání plnilo s dostatečnou rozvahou, později odvrhlo skromnost a odvrátilo se od jeruzalémského patriarchy, který jejich řád založil. Z jeho rukou získali svá první léna, a přesto mu odepřeli poslušnost slíbenou svými předchůdci. Sebrali také všechny desátky i první zisky Božích kostelů, prohýřili svůj majetek a církvi působili dále jen potíže.“ To byl začátek kritiky, která se záhy začala snášet na hlavu templářů od všech, jejichž plány zkřížili. Někteří je nazývali spasiteli Východu, jiní je zas měli za „potížisty“ a obviňovali je z arogance, chamtivosti, tajnůstkářství a přetvářky. Už samotné počátky templářů předjímaly jejich pád; když už na Východě nebylo co zachraňovat, sami templáři byli zatraceni.