Issuu

Úvod o tom, kde se tenhle příběh vzal…

do mi ho vyprávěl a proč? A také o tom, proč ten příběh málem zavál čas. O tom, jak dneska lidé pořád říkají, že antisemitismus je nesprávný, a jak je v mnoha z nich zároveň hluboce zakořeněn.

Miluju příběhy, v nichž čtenář od začátku ví, co se stane, a není ničím z vývoje děje ani z jeho finále překvapen. Naopak se zajímá o to, jak se to, co se stalo, přihodilo. Jak je to popsáno… V tomhle ranku byl snad nejgeniálnější Arthur Miller, když napsal svou Smrt obchodního cestujícího. Je úžasné říct čtenářům či divákům hned na začátku, jak tragicky celé drama dopadne. Dovoluji si tedy totéž v menším. Na začátku každé kapitoly vysvětlím každému, kdo o to má zájem, co se v ní přihodí, o čem bude řeč. Kdyby snad měl někdo pocit, že je tím ochuzen o to své překvapení, rada je jednoduchá: „Nečtěte úvody kapitol.“ Mimochodem, tenhle příběh neskončí tragicky. Naopak se zářným optimismem a s nadějí do budoucna. Přes všechno děsivé, o čem se v něm vypráví. Tak tedy, kdo mi příběh vyprávěl a proč? Josef Kugelstein byl člověk, kterého jsem potkal v životě mnohokrát, i když nijak cíleně. Vlastně bych byl možná raději, kdybych ho nepotkal nikdy. O tom, co byl zač, je další kapitola. Prvně jsem se s ním setkal na vysoké škole, potom v Československém rozhlase, na chodbách všemožných nakladatelství a dramaturgií… Pobíhal mezi nimi jako splašený králík. A docela zbytečně… Ke konci svého života mě poprvé požádal o schůzku. Došlo k ní v malé kavárně Na Balkoně v Židovské obci v Praze.

Od té doby jsme se setkávali pravidelně a on mi vyprávěl příběhy. Své příběhy, které vymyslel, nebo které od někoho slyšel. Spoustu příběhů. „Sakra, Kugelsteine, proč mi to vykládáte? Proč si radši nesednete na zadek a nenapíšete to. Dyť byste moh bejt slavnej.“ „Protože se necejtim.“ „Jak se necejtíte?“ „Jsem starej.“ „Houby starej. Je nám stejně a já se ještě starej necejtím. Jste akorát línej. To je to. Línej jste.“ „Vy nejste starej, já jo. To já jsem takovej vopotřebovanej a celej bolavej. V duši, hlavně v tý svý duši a ve svym srdci. Línej, kdepak línej, já celej život dřel jako horník. Dobrej fór ne? Starej Žid dře jako horník… Víte co, udělejte mi radost a napište ty moje příběhy. I prachy si nechte, i slávu, všecko. Jenom…“ „Co jenom?“ „Zmiňte mě tam, že jako jsem vám to a tohle vyprávěl a tím jsem vám pomoh stát se slavnym spisovatelem. Oni si pak lidi budou myslet, že já jsem něco uměl. Něco, co jsem vás mohl naučit.“ Slíbil jsem mu to. Ale psát jsem ty jeho příběhy původně vůbec nechtěl. A on mi vyprávěl dost starý židovský příběh, který se prý stal a skončil jinak. Vyprávěl mi ten příběh tak, jak se udál, ale pak poznamenal: „Ale takhle to napsat určitě nesmíte, kolego.“ „Proč ne? A jak to tedy mám napsat? Takhle je to skoro antický drama.“ „Protože lidi maj rádi hezký konce. Ne příběhy, který končej smrtí hlavního hrdiny. Přece víte, že u nás dycky musí zvítězit pravda a láska nad lží a nenávistí. Jako v Čechách u Čechů. A to, i kdyby to bylo jinak,“ zasmál se. Tak jako ironicky, až zle se zasmál. Ale v tom smíchu byl i pláč a trocha zoufalství nad tím, že

on nedokázal nikdy uskutečnit to, co uskutečnit chtěl a toužil. Že on byl vlastně obrazem téhle nepovedené a poťapané společnosti, ve které mají všichni obrovské plány a představy a z nich se uskuteční akorát tak prdlajz. Vyprávěl mi příběh o svém bratrovi Aaronovi Kugelsteinovi, kterého potkal po mnoha letech, kdy se tak nějak náhodou dozvěděl, že existuje a že je v Čechách. Příběh člověka, který dokázal vyhrát svůj boj proto, aby nakonec prohrál všecko: „Ale to je právě to, co tam napsat nesmíte. Lidi musej žít v iluzích, že je všecko krásný, a pak jsou šťastný a kupujou knížky.“ Vlastně mi zároveň vyprávěl postupně trošku i příběh svého pošmataného života. „A proč maj bejt lidi šťastný?“ „Jsem to říkal. Poslouchejte! Přece proto, aby si koupili tu vaši knihu. Aby se podle ní třeba natočil biják. Aby na něj diváci čučeli a platili v kinech vstupný. A vy abyste kasíroval.“ „Vy nechcete bejt šťastnej?“ „Já už nemůžu.“ On byl Kugelstein hypochondr a pořád si na něco stěžoval a tak dlouho s tím všecky otravoval, až se jednoho rána neprobudil, bylo po něm a všecko, co říkal, se tak vlastně ukázalo být naprosto pravdivé. „Víte, já už nejsem schopnej rvát se tady s tím vším. Mám dost. Je mi zle každý ráno a každej den i noc. Jestli si jako myslíte, že jsem tohle nechtěl napsat, tak se mejlíte. Jenomže, já jsem pechfógl. Mně to nevemou. Mně už nic nevezmou. Já jsem prokletej,“ přeháněl jako vždycky. „Proč by vám to nevzali?“ „Já nevím, ale podívejte se na mě. Ten nos, ty voči… Ta barva pleti… Na mně je vidět, že jsem žid. Na vás ne, vy se máte… Taky nemáte židovský jméno. A nemáte tak velkou hlavu a krátký nohy.“

„Dneska už tady přece není žádnej antisemitismus. Je svoboda a demokracie,“ pokusil jsem se mu vnutit svou a oficiální pravdu. Rozchechtal se tak, že se zakuckal. A chvíli se strašlivě dusil. Až jsem měl pocit, že se snad udusí. Chtěl jsem ho plácat do zad. Mával na mě, že to ne, že to nechce. Nevěděl jsem, co si počít. Seběhli se okolo nás další lidé a taky nevěděli, co dělat. Jen tak stáli a vyděšeně koukali. Měli strach, že zhebne. Kugelstein se ale uklidnil a mávnul zase rukou: „To je dobrý, já teďko jen blbějc dejchám. Prej mám kýlu u jícnu. Vyhřeznul mi nahoru žaludek a tlačí mi na ten jícen a taky na plíce. Takže já blbě polykám a dejchám. Pokašlávám. Někdy se dusím víc a někdy míň. Nesmíte mě rozesmívat.“ Lidi se zase rozsadili ve svých křeslech, ke svým kafíčkům. „Ten štrůdl je moc dobrej,“ poznamenal, ukrojil si lžičkou kousek a s rozkoší si ho položil na jazyk. „A děláte s tím něco? Jako s tou kýlou?“ „Kašlu na to. Nedám si strkat žádnej šlauf do krku ani do nosu. Nechme to být. Já jsem stejně vodsouzenej.“ Nechápal jsem, proč by ten svůj příběh nemohl napsat sám? A proč by mu ho jako nevzali? Když je dobrej k uzoufání. Už se nesmál. Začal mi vykládat, v kolika redakcích a produkcích už byl. Kde všude, u koho se snažil tenhle příběh nabízet a co mu říkali. A nejenom o tomhle jeho textu. O mnoha dalších. O všech, s nimiž přišel: „Víte, pane Kugelsteine, ty vaše náměty jsou vynikající. Tenhle obzvlášť. Ano, o židech by se mělo psát a natáčet. O jejich příbězích. Nesmí se zapomenout. Jo, jo. Je to záslužné. Máte recht. Holokaust se musí připomínat. Ale pochopte, doba je zlá, čtenáře/diváky tohle nezajímá. My bychom na tom prodělali kalhoty. Tak to teď nejde. Ale zkuste s tím přijít později. Vydržte! Situace se jistě změní. Mějte trpě-

livost. Třeba za rok, za dva… Vaše chvíle přijde. Lidi jsou čím dál tím vzdělanější. Víc lidí má vysokoškolské vzdělání…“ „Prostě vždycky se našel důvod, proč zrovna mě s tímhle a s čímkoliv jiným slušně vypoklonkovat a vyhodit ze dveří. Rozmáznout mě. Tak si to vemte, napište si to a zkuste to prodat. Já vám budu držet palce.“

KAPITOLA 1. O Josefu Kugelsteinovi

ak jsem se s ním blíže seznámil, jak jsem si s ním povídal a sledoval jeho cestu životními peripetiemi až k jeho nejhoršímu prohřešku, který ho stál vlastně všechny jeho sny. A o vodce, nezdolnosti a zelí. Něčím mě odpuzoval a něčím zase přitahoval. Já jsem dobře věděl, že Kugelstein je kapku lump. Ale taky, že je to blázen. Cvok, který se nikdy nevzdal. Tolikrát ho srazili do louže nebo přímo do bahna, a on vždycky znovu vstal a zase se o něco snažil. Většinou to nedopadlo. „Já se nikdy nedokázal přifařit k žádný z těch správnejch part. A je jedno k jaký. Komouši nebo antikomouši. Podnikatelé nebo zaměstnanci. Nebo politici… Je to fuk. Kašlat na všecky. Levice, pravice… Dneska jde hlavně o to, znát ty správný lidi a dostávat od nich kšefty. A dávat jim vratky. Brát a rozdělovat. Svět je dneska čím dál tím víc jenom koloběh peněz. Lidi nic jinýho nezajmá. Ale vono se jim to nevyplatí. Nakonec uviděj, jak strašlivě zmarnili svůj život… Kupříkladu já…“ „Co vy?“ podivil jsem se. „Vy jste prostě byl vždycky mimo ten koloběh peněz, když jste nebyl v žádný partičce.“ „Jenže já jsem chtěl něco v životě dokázat a nepovedlo se mi to.“ „Třeba to ještě stačíte.“ „Ne, já jsem v hajzlu.“ Seděli jsme spolu v takové kóji v hospodě Táborce naproti soudu přes ulici. Většinou sem chodili hlavně dozorci. Pili jsme pivo.

Kugelstein dojídal knedlo vepřo zélo: „Já mám rád hospodský zelí. To když kuchař pořádně udělá, to je balada. Je takový trochu jako kašička. Takový hedvábný. Do krku jenom propluje. A přitom správně kyselý.“ Už jsme spolu seděli pomocté a já se o něm chtěl dozvědět něco víc. Proč vlastně ten člověk, který měl jistě jakýs takýs talent, vlastně ničeho v životě nedosáhnul? Proč se neprosadil? Ale vůbec v ničem… Zkusil jsem se ho na to zeptat přímo. Mlčel, díval se do talíře a dojedl poslední sousta. Po tváři mu stekla slza a ukápla na prázdný talíř. Kugelstein byl strašně sebelítostivý. „Jestli o tom teda nechcete mluvit, tak nemusíme, ale ty vaše příběhy… Já bych řekl, že jsou oscarový. Aspoň některý z nich.“ „Jo, jo, jo, já si to taky myslel. Za mlada jsem o sobě tvrdil, že budu oscarovej režisér… Do dneška se mi kvůli tomu některý lidi smějou. Ale já jim rozumim. To je zase vo těch prachách. Já měl nějaký sny. Voni akorát dolovali…“ Najednou mě to napadlo: „To přece nemůže bejt jenom v tom, že jste žid. Vy jste musel něco strašlivě podělat.“ „Taky že jo,“ zasmál se, ale tentokrát opatrně, aby se zase nezakuckal a nezačal se dusit. „Já jsem podělal skoro všecko, na co jsem sáhnul. Vždycky to začalo skvěle, všichni mě milovali, chtěli ode mě práci, byl jsem pro ně skvělej, a pak se něco stalo.“ „Co se stalo?“ „Já nevím.“ Jako by se mu o tom nechtělo mluvit. Pokusil se o vtip: „Někdo v Hollywoodu mě musí nenávidět. A taky…, neumím žádný cizí jazyky.“ „Vy to zamlouváte?“ „Hm…“ „O co šlo? O co jde?“ „Fakt to chcete vědět?“ „Ano, ano, pochopitelně, že chci,“ byl jsem celý napjatý.

„Já měl krycí jméno Gordon.“ Vytřeštil jsem na něj oči. „No, já byl estébák.“ „Jako…“ „Jako ta špína, která spolupracovala s komoušema a udávala lidi.“ Polkl jsem naprázdno. Teď už jsem věděl, proč mi z něj vždycky bylo divně. Pokusil se to zlehčit: „A víte, proč Gordon?“ „Nevím.“ „Podle mýho psa.“ Nechápal jsem. „Voni to trochu byli blbci. Řekli mi, že si mám vybrat krycí jméno. A tak já si zvolil jméno svýho psa. Dobrý, ne?“ „Není to dobrý.“ „Máte pravdu. Vůbec to není dobrý. Já jsem vždycky někam vlez, začal jsem pro ně dělat a po určitý době, kratší nebo delší, mě zdvořile nebo nezdvořile vykopli. Protože se objevil nějakej hodnej člověk a ten jim to vykecal. Náhodou…, schválně…, z přesvědčení? Prostě lidi u nás rádi udávali. Naštěstí jsem si mezitím vždycky stačil vydělat nějaký koruny na život. Jo.“ „A proč vůbec?“ „Člověk je mladej a blbej. A taky má o sebe strach. No, to už je teď jedno. Pojďte se bavit o něčem veselejším,“ objednal dvě velké vodky. „Třeba vo ženskejch. Já měl ženský dycky rád. Ale teď už na ně nemám. Já jsem vyhaslej plamínek.“