SÍLA HLASU Psychologický thriller UKÁZKY Starý byt vibroval v základech. Jeho obyvatelé nervózně přešlapovali na místě a něco na sebe štěkali. Přes ten ohlušující rachot jim šlo rozumět každé druhé slovo. Zblázní se, regulérně se zblázní. Muž a žena rozhodně nepatřili k ideálním párům, ba naopak k nim měli velmi daleko. Je vůbec s podivem, že spolu vydrželi. Nic jiného jim možná ani nezbývalo. Žili za těch nejnuznějších podmínek v něčem, co skoro nemohou nazývat domovem, spíše smrdutou dírou. To nejhorší? Své lože sdíleli s malým človíčkem – nedávno narozeným synem. Jeho řev prosakoval skrz kůži a hryzal hluboko do těla. Ušní bubínky bombardoval nesnesitelný tlak. „Tak konečně něco udělej!“ zařval na svou ženu Isaac. „A co jako?“ „Cokoliv! Já to nedávám.“ Lydia na něj vrhla jedovatý pohled. Je to i jeho potomek. Proč by nemohl pomoci i on? „Ne. Nic neudělám,“ prohodila suše a ústa přiložila k láhvi vodky. Muže to rozpálilo do běla. „Jak ne? Je to tvoje dítě. Tvoje. Já ho nikdy nechtěl!“ „A ty si myslíš, že já ho chtěla? Co s ním jako teď mám dělat? Uvědomuješ si, jaké starosti to obnáší? Ty jsi vážně kus vola.“ Malý Oscar mezitím pořád plakal. Převaloval se na zádech a vztekle bouchal nožičkama a ručičkama o matraci. Pokud ho někdo ihned neutiší, asi mu pukne rudá hlava. Jeho běsnost nebrala konce. Opilý muž se potácel po pokoji a samou nešikovností rozbil prázdnou láhev o zem. Okamžitě vylétly desítky střepů a pár jich trefilo holé chodidlo. „Já se na to…“ procedil mezi zuby a s krvavou nohou dopadl na parkety. „Kurva!“ „Zvedni se a konečně toho spratka umlč!“ Ani Lydia nedokázala nehlasně a nezaujatě sedět. Atmosféra nadále houstla. Každým dnem byla navíc horší a horší, což nejvíc odnášela mizerná nálada. Jak dlouho budou takhle žít? Rodinné okovy je táhnou k zemi. Nikdo z nich nechodil do práce. Nabídek našli spoustu, avšak pro získání a hlavně udržení místa toho moc neudělali. Na život v bídě si natolik zvykli, že po změně neprahli tak jako kdysi. Dávno… To je natolik vzdálená minulost, že na ni ani jeden z nich nevzpomíná. Alkoholová clona ji dávno bezpečně odvála. Pomalu ztrácejí vlastní identitu. Když se muž postavil na bolavou nohu, hlasitě sykl. To to teda dopracoval. „Já se o něj nebudu starat. Není můj problém.“ „Můj taky ne,“ protočila oči Lydia. „Jenom ať je zticha.“ Oscar křičel jako šílený. Slzičky mu tekly po tvářích. Proč za ním nikdo nejde? Nikoho snad nezajímá? Kam se to narodil…
1
Poloprázdná láhev tvrdého alkoholu skončila v Isaacových rukách, aby rozpálila už tak hořící hrdlo. Opít se do němoty pro něj nebylo nic nového. Čím dříve to provede, tím rychleji otupí sluch a smysly. Zanedlouho usne a nic ho nebude trápit. Přesto to trvalo příliš dlouho, takže se rozhodl dojít až k nemluvněti. Pohlédl na něj a zakroutil hlavou. Něco tak malého a jaký rámus z něho vychází… „Prosím,“ zaúpěla Lydia. Její muž prohrábl vlasy kostnatými prsty. Co asi tak zmůže… „Buď zticha! Hned!“ obořil se na dítě. Příliš to nepomohlo, protože jen co domluvil, ozval se opětovný nářek. „Přestaň brečet! Přestaň! Přestaň! Přestaň!“ Lokl si z flašky a část tekutiny vylil na Oscara, kterému zvlhl oděv. „Líbí? Tohle ti udělá dobře.“ „Jsi normální? Teď bude křičet ještě víc,“ vyskočila žena, aby zašmátrala v krabičce po cigaretách. Musela si zapálit, jinak by to nadále nemohla snášet. Jen co nasála kouř do plic, uspokojeně vydechla. Čtvrť, kde bydleli, patřila k tomu nejhoršímu ve městě. V noci nikdo moc nechodil ven, zločiny zde bývaly na denním pořádku. Místní vždycky říkali, že u nich dokáže přežít jenom elita, nejsilnější jedinci pod sluncem. Realita? Diametrálně odlišná. Jejich způsob žití se moc nelišil od pouhého přežívání kdesi pod mostem. Žádní siláci, spíš slaboši. Smutný odpad společnosti. Dým z cigarety ovíval apartmán a postupně vsakoval do stěn. Ty byly za ta léta natolik prosycené, že i pouhé přiblížení k nim vyvolávalo dávivý efekt. Prázdné lahve nakupené v rohu na hromadě netřeba zmiňovat. Elita národa, že? Isaac dopil na jeden hlt zbytek medoviny. Jen taktak se udržel ve stoje. Klimbal, až místy ztratil přehled o gravitaci. Ten toho nadále moc nevydrží. „Hej, slyšíš mě sakra? Mohl bys teda konat?“ nepřestávala mluvit Lydia, opřená o pohovku. Muž znovu přejel zrakem malé miminko. Mysl mu vynechávala, přesto si závažnost problému uvědomoval. „Co kdybych…“ vydechl, když sahal po naducaném polštáři. „Co kdybych ho umlčel navždy…“ šeptal spikleneckým hlasem. „Nikdy už nás nebude trápit. Postarám se o něj. Navždy…“ Paže zvedl vysoko nad hlavu a zvědavě prohlédl bílou tkaninu. Co je na ní tak úchvatného? Jeho syn ležel pod ním. Jediným pohybem by bylo po problému… Nač něco oddalovat? Pomalu klesal s polštářem, který padal přímo na hlavu bezbranného dítěte. Z dvou metrů nastal metr. Desítky centimetrů… Klid, pak jenom svatý klid. „Co to děláš?“ strnula žena nechápavě. Odpověď nedostala. Muž měl v hledáčku jedinou věc. Nic ho nezastaví. „Nech toho!“ „Navždy…“ hudroval Isaac. „Navždy.“ Lydia zaječela vysokým hlasem. Ač syna nenáviděla, tohle by nikdy nedopustila. Nestihne to… Zemře!
Odcházejícího muže zastavilo Oscarovo volání. „Kde je maminka? Byla tady?“ 2
David se obrátil. Jeho výraz nehovořil moc optimisticky. „S tvou matkou jsem v kontaktu. O převozu do nemocnice ví.“ „No a je tady? Přijde?“ zářila modrá kukadla. „Hned asi ne…“ zchladil ho. „Brzy tě ale určitě navštíví!“ Oscar měl pocit, že ještě ani jednou nepřišla. Třeba jenom zapomněla… V poslední době toho měla hodně. „To nevadí. Ona určitě dorazí. Jak dlouho tady jsem? Jeden den?“ David k němu popošel a upravil bílé prostěradlo. Sklepal i peřinu, kterou následně přikryl zraněného hocha. „Máme tě tu asi pět týdnů.“ „Tak dlouho?“ pravil udiveně. „A přišla jindy, nebo ne?“ „Vůbec se tím nyní netrap.“ „Chtěl bych ji vidět. Určitě se jí taky stýská!“ „Neboj, dám jí vědět, že ses vzbudil,“ vstal a podruhé odcházel. „Ty teď hlavně odpočívej. Ztratil jsi mnoho sil, tak je důležité je nabrat zpátky. Takhle statečného hocha jsme tu ještě neměli,“ dořekl uznale. Naposledy zkontroloval jeho stav a zmizel ve dveřích. Plášť poletoval chaoticky za ním. Oscar zůstal znovu sám. Sice dostal nějaké odpovědi, rozhodně ne však všechny. Toužil znát zbytek příběhu. Jak je na tom slečna Claire? Na ní nejvíce záleželo. Takhle hezky se k němu nikdy nechovali. Až ona… Její přítomnost ho uklidňovala. V ten osudný den odkryla karty. Takového ochránce mu každý mohl jen závidět. Doufal, že ho brzy navštíví. Pohledem sjel po nesrozumitelných grafech na černém pozadí. Měl by poslechnout pana doktora a spát. Na šestiletého človíčka si zatím vede skutečně udatně. Vždyť je už velký chlap! Nic ho nemůže zastavit. Tolik si věří… Určitě mu mezitím vyrostly svaly. Pozvedl paže, aby je pořádně prohlédl, když ho bolest znovu přišpendlila zpět. Co si to nalhává. Potřeboval by obejmout. Až k němu zavítá maminka, dá jí milion pus! Dřív nechodila, protože jenom spal. To dá rozum! Jen co zjistí, že je vzhůru, přiběhne ho pomazlit. Vyhlédl z okna a vyhlížel její kroky. Brzy… Ulehl na naducaný polštář a zavřel víčka. Až je otevře, nebude sám. Po jeho boku bude sedět milovaná osoba a hladit ho po dlani. Ta nejdůležitější na širém světě! Matka. Jenže nikdy nepřišla…
Vykročil k zelenému porostu. Snad ještě není pozdě na záchranu přátelství. „Ahoj Oscare.“ Chlapec se tak lekl, až zakopl. Nějaký čas nečinně zůstával na chodníku, než konečně zvedl hlavu. Kdo to řekl?! Co to zatraceně bylo?! Zmateně se rozhlédl kolem sebe, avšak nikoho nezpozoroval. Odkud to přišlo? Patrick to být nemohl, protože ten zmizel již před pár minutami. „Je tu někdo?“ zeptal se Oscar. Nic. Nebyl to jenom nějaký jeho výmysl? Poslední vteřiny mu silně tepala hlava. Snad ho pád nezranil ještě víc, než se na první pohled zdálo. „Haló?“ Ticho střídalo další ticho. Výtržník musel dávno utéct. 3
„Nikdo tady není,“ procedil mezi zuby. „Já tu ale jsem.“ Hluboký hlas se opět připomněl. Oscar vytřeštil oči a zběsile otáčel tělo kolem dokola. Nikdo! Vážně nikdo! Okamžitě vyskočil na nohy. Měl strach, že si ho vyhlédl nějaký zločinec. Na nic nečekal a pelášil pryč. Bez ohlížení, bez zjištění, co nechává za sebou.
Už půl hodiny zůstávala u sebe, jenže nebyla sama… Občas ji slyšel vykřiknout, občas zanadávat. Přísně mu zakázala k ní chodit nebo jinak vyrušovat. Jak teda dál? Bez dovolení odejít nemůže, akorát by byla k smrti vystrašená. No… možná ani ne. Opatrně předstoupil před její dveře a nasucho polkl. Zrovna uslyšel její smích. Hlavně ať jí to vydrží… Z dlaně vytvořil pěstičku, se kterou třikrát jemně zabouchal. „Co je?!“ vyštěkla matka. Oscar se nad jejím tónem zašklebil. „Chtěl bych se jenom na něco zeptat.“ „Nemáš mě rušit! Všechno zkazíš!“ „Ale-ale já chci jít ven.“ „Do hajzlu!“ Dlouhé vteřiny se nic nedělo. Zevnitř zněl tlumený hovor následovaný tvrdým dopadem na parkety. Někdo přicházel… Klika konečně vrzla a dala budoucnosti nový ráz. Mezi zárubní stála osoba s rozcuchanými mastnými vlasy, sešlou pokožkou a místo oblečení obmotaná peřinou. Oči jí těkaly ze strany na stranu. Jakmile otevřela pusu, aby promluvila, Oscara zasáhl zkažený dech vanoucí skrz mezery mezi zuby. Ano, to byla ona… Milovaná matka. „Co chceš, ty parchante,“ okřikla ho jako tolikrát předtím. „Copak jsem ti jasně nezdůrazňovala, že mě nemáš vyrušovat?“ „Když já–“ popotahoval Oscar. „Akorát kazíš zážitek mému… zákazníkovi.“ „Můžu jít ven? Už tam neprší a domlouval jsem se s Patrickem,“ vyhrkl skoro na jeden nádech. „Kdo je zatraceně Patrick?“ zakroutila hlavou, i když jí to tolikrát povídal… Vyprávěl jí o nové školce, o místních obědech i o zmíněném kamarádovi. Jako by ho nikdy neposlouchala. „Na tom nesejde. Pokud nám dáš pokoj, klidně běž i s popelářem. Mně je to fuk.“ Chlapcovi bylo z jejích slov zle. „Tobě je všechno fuk…“ zašeptal.
To už hromotluk nevydržel a sápal se po snadném lupu. Ostatně proto miloval okrádání dětí – bezbranných obětí. Tenhle chlapec ho nyní trochu zaskočil. O poslední své peníze bojoval do posledního dechu. Muž použil sílu, aby povolil jeho sevření. Tahali se tam až příliš dlouho, čímž hrozilo, že je někdo zahlédne. „Pusť to,“ zavelel násilník, který mezitím schoval nůž. Po několika dalších sekundách to nevydržel a loktem trefil chlapcovu nechráněnou hlavu.
4
Oscar zavrávoral a nekontrolovaně dopadl na zabahněnou zemi. Ocitl se na zádech, sledujíc nevlídné nebe. Cítil, jak mu po tváři stéká pramínek krve z roztrženého obočí. Postupně se nad tím zatahovalo… Zloděj k němu přiskočil a vyrval mu bankovky z ochablé dlaně. „Deset babek?! To všechno kvůli deseti babkám?! Kurva…“ Kořist schoval pod bundu, a co nejrychleji utekl. Voda oplachovala ležící tělo, jež dlouhé minuty nehybně chrčelo. Hoch ztrácel vědomí. Netušil, kde je dole a kde nahoře. Víčka mu těžce padala níž. Tohle je konec? Rudý obličej toho měl dost. A jídlo? Bude na něj muset zapomenout. Dnes ho oběd rozhodně nečeká. Břicho nešťastně zaúpělo, než se i ono odmlčelo. A pak se znovu ozval… Tajný hlas v hlavě. „Vstávej.“
„Jak bych to jen… Já nikdy kámoše úplně neměl,“ špitl s obavou před její reakci. Určitě se mu vysměje a odejde! Proč jí to jenom vyklopil? Takhle kazit hezký den… Lisa však udělala přesný opak. Pohladila ho po hřbetu ruky a něžně ho ukonejšila. „Přijde mi, že se za to stydíš. Proč? Naopak jsi ještě zajímavější, než jsem myslela. Určitě ti toho leží tolik na srdci,“ poklepala jeho bundu. „Každý nemá štěstí na přátele, o to více si pak váží té hrstky, co mu zbyla.“ Hrstky? Zbyla mu akorát ona a potácivý Hulič na pokoji. To není vskutku široký výběr. Když opomene Huliče, vlastně mu to nevadí. Hlavně když je v její blízkosti… Stávala se pro něj středobodem vesmíru. Vůně jejích lesklých vlasů připomínala zelenou přírodu plnou rozkvetlých kvítků a čerstvě posekané louky. Jako by nechal smrad velkoměsta daleko za sebou a přilétl do ráje. Tady byl šťastný. „Oscare?“ vyrušila ho znepokojeně ze snění. „Co? To je asi pravda… Takže tobě to nevadí?“ „Nevadí?“ pohlédla na něj nechápavě. „Nevadí! Upřímně se mi hnusí ti, které obklopují stovky přátel. ‚Přátel‘,“ naznačila ironicky. „Jak pak někdo takový dokáže s tolika lidmi udržovat vztah? Určitě to dělá jenom naoko, přitom je uvnitř opuštěný a sám.“ Chlapec přikývl. „Také je moc nemusím. Většinou to jsou nafoukaní debilové… Pardon!“ zakryl si svižně pusu. Dívka se jeho nevinnosti od plic zasmála. „Ty moc sprostě nemluvíš, co?“ „Vůbec…“ „Přede mnou klidně můžeš,“ dloubla ho loktem do žebra, až tiše sykl. „Jsou to debilové. Debilní debilové,“ dodala žertovně. „Debilové…“ zašeptal Oscar. Uvědomoval si, jak z něj všechno odpadá. Fakt je perfektní… „Na co koukáš?“ Mladík v ten moment totiž vytřeštil oči. Nedaleko od nich po chodníku vykračovala osoba… Dvě osoby. Vykračovaly? Potácely se a během toho řvaly široko daleko. Ztrhaní pobudové brázdili dosud klidným parkem. „Odporní feťáci,“ zhnusila se nad jejich zjevem Lisa. 5
„Jo, debilní feťáci,“ dodal zpocený Oscar. Dívka z něho nespouštěla zrak, protože tomu stále úplně nerozuměla. „No tak počkej… Ty je znáš?!“ Nenápadně dal najevo souhlas. „To jsou… moji rodiče.“ Oscar již otevíral pusu, aby vyřkl důležité jméno, a tím se možná zachránil, když ho najednou předběhl Hulič. Odstrčil ho kousek stranou a postavil se tváří tvář soupeřovi. Dělilo je pár metrů… Nejprve to vypadalo, že ho napadne dlouhou tyčí. Po jejím odhození na zem však všem vyrazil dech. Sáhl za kalhoty a vytáhl… pistoli! Okamžitě ji odjistil a mířil muži mezi oči. Cizince to rovněž šokovalo, protože ztratil barvu v obličeji a také suverénní výraz. Oscar na jeho tajný trumf zapomněl. Vždyť nedávno skoro odpráskl náhodného chodce… Pro úspěch zkrátka provede vše a v tomto případě měl k výstřelu blíž než kdy jindy. Prst ho na spoušti nebezpečně svrběl. „Za minutu dorazí zbytek. Okamžitě pryč!“ „Musíme zmizet. Nemáme čas!“ papouškoval Oscar. Kolega nehnul brvou. Situace ho tak pohltila, že bezmyšlenkovitě sledoval cíl. Ten adrenalin… „Nech ho být. Nejsme vrazi!“ „Budeš toho litovat. Nedělej to, můžeme se nějak domluvit,“ žadonil muž zatlačený do kouta. „Můžeme–“ Najednou se ozvala rána a hlaveň pokryl lehký dým stoupající k nebi…
Na výhružky bylo pozdě. Oscar vysypal malé množství na dřevo a bez varování ho vpravil do nosu. Zařval nadšením. Doufal v příval extáze, což se zanedlouho do puntíku splnilo. Kokain mu ulevil. Tohle… Tohle je směr. Uvelebil se na potrhaném gauči a půl hodiny rozjímal. Nechal pracovat vnitřního pomocníka, který hladil jeho zraněnou duši, a poděkoval svému minulému já za tajnou skrýš. Blaženost vítal s otevřenou náručí. Slunce ještě neřeklo poslední slovo a osvětlovalo venkovní scenérii. Obloha takřka bez mraků vybízela k neutuchající aktivitě a různým sportovním činnostem. Jen na Oscara to ne a ne zabrat. Zůstal schoulený na pohovce bez známky zájmu. Proč taky… V ten moment postřehl za oknem černý stín, jak rychle proletěl dolů. Za sekundu se ozvala hrozivá rána, již podpořil pronikavý ženský jekot. Následné ticho působilo až mrazivě. Co to sakra bylo?! Oscar vyskočil, prázdnou láhev odhodil na parkety, takže se zakutálela pod nábytek, a dolezl k oknu. Jakmile otevřel, vyklonil trup, aby zjistil pravdu. Omámený výraz ztuhl. Vytřeštil oči a sledoval spoušť pod sebou. Žádný ručník… Na tvrdé zemi ležel muž zády nahoru. Nehýbal se… Zkoprnělý Oscar zalapal po dechu. To on?! To on byl ten plachtící stín? Žena vedle něj stále křičela, až se sama sesunula na chodník. Několik lidí přispěchalo na pomoc. Jakmile
6
poznali důvod křiku, div nezkolabovali s ní. V ten moment šel kolem strážník. I on nervózně přiběhl! Muž nejevil jediné známky života. Takhle z výšky vypadal jako nějaký opilec, jenž jen nestačil dojít domů. Přítomnost však hovořila daleko strašidelněji. Starší pán z hloučku vyndal telefon a vytočil tísňovou linku. Halekal jako na lesy, jak se pokoušel popsat tragédii a přesné místo. Mezitím co volal, strážník společně s nějakou ženou zkontrolovali mužův stav. Jak ho otáčeli, z kalhot vytekl slabý proud krve. Tohle nevypadalo dobře… Oscar suše polkl a odvrátil zrak. Nedokázal zůstat. Dřepl si na židli a probíral se z letargie. Otupělost vyhrávala na plné čáře, jenže ho k tomu začalo nahlodávat svědomí a hlavně touha zjistit, co je nového. Podruhé vstal. Příliš se toho nezměnilo. Žena dávala první pomoc masáží srdce, než ji vystřídal strážník. Polámaná postava neměla šanci na oživení…
Druhý lupič funěl, nakonec však i on zvládl zprvu nadlidský čin. Při seskoku ovšem křikl bolestí. Přikrčení prolezli zahradou až k baráčku. Uprostřed byly zasklené posuvné dveře s okny až ke stropu. Snad budou odemčené… Pak mají vyhráno. Oscar nenápadně nakoukl dovnitř. Obyčejná kuchyně, a to samé platilo pro napojený obývák. Žádní hlídači, žádný pes, nic. Najednou kolem problikl stín, až Oscar zalezl. Posunky parťákovi naznačil, že někoho viděl. Někoho… Jejich cíl! Po pár vteřinách se znovu vyklonil a potvrdil, že osoba spočívá v křesle otočeném zády k nim. Kromě nohou položených na stole neměl šanci zjistit víc. „Sedí tam,“ zašeptal. „O ničem neví.“ „Paráda. Vnikneme tudy, a co nejrychleji na něj naskočíme. Ten zmetek bude čumět!“ „A když bude zamčeno?“ Kolega pokrčil ramena. „Tak rozbijeme sklo. Nestačí se ani vzpamatovat.“ „Hlavně po nikom nestřílej…“ Připlížili se ke vchodu a plni očekávání neslyšně zmáčkli kliku. Okamžik pravdy je totálně potopil. ZAMČENO! Osud k nim tentokrát nebyl příliš shovívavý. Naštvaně na sebe sykli a přemítali. Postava mezitím stále odpočívala v křesle. Chudáček ani netuší… „Trefíme sklo a proskočíme, jo? Hlavně se to musí povést na první dobrou, jinak nám cíl zdrhne, a to úplně nechceme… Tak na tři,“ přikázal Hulič. „Jedna, dva… TŘI!“ Vší silou se s tyčí napřáhl a udeřil. Oscar objímal pálku, která by se možná rozdrolila. Tyč prosvištěla vzduchem a lehce projela dveřmi. Obrovská rána roztříštěného skla vylekala osobu uvnitř, ale to už muži probíhali nově vytvořenou dírou do kuchyně. Postava křikla a snažila se utéct. Hulič ji však dohonil a celou svou váhou na ni lehl. Malá osoba neměla jedinou šanci.
Myšlení měl v jednom ohni. Poslední dny ho sužovaly sebevražedné sklony a nyní o sobě dávaly vědět zdaleka nejhlasitěji. Cítil, jak se dostal na konec. Na konec všeho… Další krok povede pouze do prázdna a doplní ho pád ze strmé skály. Nadšení z 7
bohatství? Pryč. Nadšení z budoucnosti? Pryč. Nadšení z možné lásky a třeba i rodiny? Pryč, pryč. Odcházel domů s velikou potupou. Sklopená hlava ho tížila a nedala ani chvilku oddychu. Hlas změnu rozpoložení okamžitě poznal, takže volil velice diplomatické řeči a snažil se utrápenou duši pozvednout. Jeho básnění o pohádkovém životě se minulo účinkem. Bylo pozdě na přesvědčování. Oscarovo zdraví skomíralo. Místo autobusu zvolil vyčerpávající chůzi napříč probouzejícími se ulicemi. Neustále přemýšlel o řidičce a jejích kouzelných rtech. Nejraději by znovu zařval, natolik ho to deptalo. Nesnášel ten pocit. Černá silueta se proplétala vysokými stavbami a úzkou pěšinou směrem dolů. Zanedlouho do nosu praštil zatuchlý zápach. Zápach domova… Budovy měnily vizáž. Popraskané stěny, spadlá omítka, posprejované fasády, zákoutí ukrývající vyvrhele… Zpátky ke spodině. Kdyby tohle žena spatřila, možná by Oscara okamžitě vysadila na samé hranici. Takhle to přitom možná skončilo ještě hůře. Zahozená šance ho bude nadosmrti strašit. Těsně po čtvrté hodině dokončil zdánlivě nekonečný pochod. Opatrně přeběhl schody, kde nedávno polehával mrtvý soused, a vpadl do bytu. Batoh položil na stoličku a zvědavě v něm zalovil. Hladově zhltl půlku rohlíku a navrch to zapil medovinou, již si svědomitě sbalil s sebou. Na nějaké čištění zubů či dokonce sprchování zvysoka kašlal. V botách spadl do naducaných peřin, aniž by zabahněným podrážkám věnoval pozornost. Vzápětí ho přepadla říše snů, která do něj vpravila velké množství negativních obrazců ze zkažené noci. Když umlkl i hlas, zdálo se být všechno znovu ve starých kolejích. Krátce po půl šesté osud pro Oscara připravil další překvapení v podobě zuřivého bouchání do dveří. Samým leknutím přepadl z rámu postele na podlahu. Naštvaně zaklel, protože zranění z nehody neměl ani omylem vyléčené. V pravidelných intervalech několika sekund hluk pokračoval. Oscar rozespale sunul chodidla po parketách, a přitom dával pozor na nábytek. Na chodbu se dostal pouze s jednou převrácenou židlí na kontě, takže si v duchu gratuloval. Pravé oko následně použil na identifikaci uličníka. Kdo jiný…
8