Tomáš Hejna
PODIVNĚ PRAVDIVÉ PŘÍBĚHY
CESTA DO PHOENIXU • 1912 •
„Pánové, četli jste to?“ prohlásil rozhorleně dobře oblečený muž, který právě vešel do kanceláře. Na konferenční stolek, kolem něhož seděla společnost několika dalších dobře oděných pánů, přitom hodil noviny. „Četli, a co má být?“ zeptal se jeden z nich a dlouze potáhl z doutníku. „To se ptáte vážně?“ „No ano, nevím, proč bychom se tím měli vzrušovat, pane Fletchere.“ „A to vám nevadí, že nás naprosto vynechají při budování nových cest? Že nás odříznou od železnice v Los Angeles? Že se 165
PODIVNĚ PRAVDIVÉ PŘÍBĚHY
Tomáš Hejna
tam přesune hlavní centrum dopravy? Zůstaneme navždycky mimo všechny cesty a možná nás to časem dovede k zániku.“ „A co byste chtěl dělat?“ zeptal se další z přítomných mužů. „Máme prostě smůlu, mezi námi a Phoenixem je poušť a tam se cesta vybudovat nedá.“ „Je fakt, že nám to poněkud ztíží obchodní možnosti, pánové,“ přidal se i poslední přítomný muž a odložil skleničku, kterou zatím stále svíral v ruce. „Ale co s tím naděláme, Ede? Jednou je to tak a my s tím nic nezmůžem. Poušť je poušť. Sám víš, že tudy sotva projedeš s koněm a za hodinu už nikdo nepozná, že jsi tudy jel, písek všechno zasype.“ „To jsou jenom výmluvy! Já vám něco povím. Musíme se nutně ohradit a požadovat, aby se naše San Diego stalo hlavním dopravním uzlem v téhle části Kalifornie a aby bylo spojeno cestou přímo do Phoenixu.“ „To jsou jen slova, to nikdy nemůžeme prosadit,“ řekl rozhodně muž s doutníkem. „Takže s vámi nemám počítat?“ „Při čem?“ „No při mém úsilí dokázat, že se poušť dá překonat a že tudy může vést cesta do Phoenixu!“ „Nesmysl! Se mnou rozhodně na něco takového nepočítejte, odmítám se na takovém šílenství podílet.“ „A co vy, pánové?“ obrátil se Ed Fletcher k ostatním. „Já nevím, pane Fletchere. Přijde mi to jako zbytečně riskantní a hlavně neuskutečnitelné. Stálo by to spoustu peněz a nikdy bychom je už neviděli.“ „Víš co, Ede,“ vložil se do diskuse opět jediný z přítomných, který Fletcherovi říkal křestním jménem, „já ti pomůžu. Peníze sice nemám, ale napíšu o tom do novin. Našich i ve Phoenixu. Třeba tím rozvíříme debatu a něco se stane. Ale víc ti, bohužel, asi nepomůžu,“ pokýval posmutněle hlavou. „Kamaráde, to je úžasný,“ přešel Fletcher ke svému příteli a položil mu ztěžka ruku na rameno. „Víc ani nepotřebuju, jen o tom napiš a dej si záležet, ať to vyburcuje lidi všude kolem! A nezapomeň mě tam jmenovat, ať všichni vědí, s kým mají potom jednat. A já vám pánové dokážu, že San Diego bude mít 166
Tomáš Hejna
PODIVNĚ PRAVDIVÉ PŘÍBĚHY
přímou silnici až do Phoenixu. Ještě budete rádi, když se po ní svezete!“ dodal důrazně a skoro vyběhl z místnosti ven. „Váš přítel je příliš energický, nezdá se vám?“ zeptal se muž s doutníkem. „Je to vlastenec a tak trochu snílek. Ale má všech pět pohromadě, ještě nikdy jsem nezažil, že by mluvil jen tak do větru nebo že by se pouštěl do něčeho, co by nebyl schopný dokázat. Takže když říká, že se nás pokusí propojit s Phoenixem, věřte mi, že pro to udělá skutečně maximum. Třeba se opravdu budeme všichni divit.“ *** Uběhlo jenom pár dnů od doby, když Fletcherův přítel uveřejnil svůj článek v sandiegských novinách, hned na titulní straně. A jen dalších pár dnů trvalo, než se dostal článek i do všech okolních novin a než doputovala informace o ambicích Eda Fletchera až do Los Angeles i samotného Phoenixu. Řada lidí za chvíli nehovořila o ničem jiném a jeho jméno se skloňovalo ve všech pádech. Většina lidí si klepala na čelo, jiní byli napnutí, co se bude dít dál a jestli výstřední podnikatel ze San Diega má skutečně v plánu něco udělat, nebo jestli se nejedná o obyčejnou novinářskou kachnu. V San Diegu zatím Fletcher přemýšlel o detailech svého plánu. Pracoval sice v realitách, ale znalosti o stavbě cest mu skutečně chyběly a nikde nenašel nikoho, kdo by mu byl schopen poradit. Na zdi v kanceláři měl pověšenu mapu okresu až k Phoenixu a na ní měl inkoustem nakreslenou výraznou čáru, která spojovala obě města. „Musí to nějak jít,“ opakoval si neustále a díval se přitom na mapu. „Není nic, co by se nedalo dokázat. Určitě je něco, co by se dalo dělat.“ Z myšlenek ho vyrušila až jeho sekretářka: „Pane Fletchere, je zde pan Simonth z Los Angeles.“ „A co chce?“ „Říká, že je od novin a chce s vámi něco projednat.“ „Od novin?“ zarazil se Fletcher, ale najednou se mu obličej rozzářil v úsměvu. „Tak na co čekáte? Už tu měl dávno být!“ 167
PODIVNĚ PRAVDIVÉ PŘÍBĚHY
Tomáš Hejna
„Jistě, pane Fletchere,“ usmála se sekretářka a vpustila dovnitř vytáhlého hubeného mladíka ve světlém obleku s červenou vázankou, v ruce svírajícího slaměný klobouk. „Dobrý den. Jsem Nathaniel Simonth, noviny Los Angeles. Posílá mě náš majitel a šéfredaktor.“ „A copak si přejete? Rozhovor?“ „To také,“ usmál se mladík a trochu nervózně si pohrával s krempou klobouku, „ale hlavně vám mám předložit jednu nabídku. Jak říkal pan šéf, určitě prý na ní neřeknete ne,“ usmál se rozpačitě. „No, tak to jsem tedy zvědav. Tak povídejte, rozhovor si uděláme potom,“ pokynul Fletcher Simonthovi, aby se posadil naproti němu. „Tedy majitel našich novin byl velmi zaujatý vašimi výroky stran propojení San Diega a Phoenixu a hlavně tím, že byste chtěl udělat hlavní dopravní uzel nikoli z našeho Los Angeles, ale z vašeho San Diega. Vzbudilo to mezi našimi obyvateli skutečně hodně emocí a vyvolalo rozsáhlou diskusi. Asi vám nemusím říkat, že to naše čtenáře příliš – jak to jen říct – nepotěšilo.“ „No to se nedivím,“ zasmál se Fletcher. „Odstavím vás až na druhou kolej, to se vám rozhodně líbit nemůže.“ „A právě proto, že vám lidé z Los Angeles nevěří, ať už jde o váš záměr nebo o technické provedení cesty přes poušť, mám vám nabídnout něco, co tu ještě nebylo. Závod do Phoenixu!“ „Závod?“ „Ano. Jeden z našich redaktorů vyrazí z Los Angeles do Phoenixu a vy osobně vyrazíte do Phoenixu ze San Diega. Vítězem se stane ten, kdo se dostane do hlavního města jako první.“ „Ale to by nebylo spravedlivé, máte to dál než my odtud.“ „To ano. Na základě současné cesty sem navrhuje náš šéfredaktor, aby náš závodník měl čtyřiadvacetihodinový náskok a tím by se vyrovnala vzdálenost.“ „Dvacet čtyři hodin? Není to trochu moc?“ zeptal se Fletcher a mimoděk se podíval na mapu. „Máte snad strach, pane Fletchere?“ Fletcherovi oči se rychle vrátily k redaktorovi a trochu se v nich zablýsklo. Ovládl se ale. 168
Tomáš Hejna
PODIVNĚ PRAVDIVÉ PŘÍBĚHY
„Chápu, proč poslali vás, pane Simonthi. Máte odvahu. Ale to mám i já. Vyřiďte doma, že přijímám! A teď k tomu rozhovoru,“ zakončil Fletcher téma a čekal na otázky reportéra. *** Phoenix, o tři týdny později V baru na hlavní ulici seděli tři muži, před sebou měli orosená piva, popelník plný vykouřených cigaret a hráli karty. U nich vedli rozhovor. O čem jiném, než o nejžhavější novince, která se kolem nich odehrávala – závodu do Phoenixu! „Taky jste tak zvědavý, jak ten jejich závod dopadne? Kdo myslíte, že vyhraje?“ „To je snad jasné, pánové! Ten redaktor z Los Angeles. Fletcher bude rád, když ho někdo z té pouště přijede zachránit. Jestli se dostane do půlky, tak to bude zázrak!“ „Moje řeč,“ vmísil se třetí muž. „A navíc ten časový rozdíl. Redaktor z Los Angeles vyrazil o celý den dřív, no ten tu musí být první, to dá rozum.“ „No,“ ujal se znovu slova první muž. „Ale San Diego je na mapě opravdu blíž. Třeba se to Fletcherovi podaří, pánové.“ „Pane Donowane, vy se s námi určitě chcete vsadit, nepletu se?“ „Nepletete. V kartách s vámi prohrávám, ale vsadím svoje stříbrné hodinky a pečetní prsten po otci, že Fletcher ten závod vyhraje. Je toho, počítám, za tisícovku. Berete, pánové?“ Všichni tři sázku odkývali a barman, který jim nesl čerstvou rundu, jim to potvrdil jako svědek. Nato se opět vrátili ke svým kartám. Najednou se z ulice ozývaly vzrušené hlasy a nebývalý pokřik, doprovázený troubením automobilu. „Ha, vidíte? Z Los Angeles jsou už tady. No určitě to tak je, prostě ste přišel o hodinky, příteli!“ „Tooo nemůžete vědět. Třeba je to Fletcher, pánové!“ „Vyloučeno. Ten vyrazil ze San Diega před necelými dvaceti hodinami. Určitě zrovna bojuje někde v poušti o holý život. Ne169
Tomáš Hejna
PODIVNĚ PRAVDIVÉ PŘÍBĚHY
dejte se vysmát, tohle musí být redaktor z Los Angeles. Ostatně pojďme se, pánové, přesvědčit ven.“ Než ale stačili vstát, dveře do baru se otevřely. Vstoupil do nich mladý muž, sportovně oblečený, který si sundal golfovou čapku s kšiltem a prudkým pohybem ji vyklepal na prahu. Za ním se do místnosti baru nahrnul dav lidí, jaký zde nikdo nezažil. Zatímco muž se přiblížil k pultu, ostatní se drželi v odstupu kolem něj. Přátelé, kteří doteď hráli karty, zpozorněli. Nenadálý návštěvník si objednal pivo a než stačil barman požádat o hotovost, obrátil ho do sebe. „Uf, díky! Cesta přes poušť mi dala zabrat, měl jsem hroznou žízeň!“ řekl, odložil sklenici a z kapsy vytáhl minci. „Promiňte, ale s kým máme tu čest?“ odvážil se zeptat jeden z hráčů. „Drahý příteli, tomu neuvěříte. Ani venku tomu nechtěli uvěřit, ale jsem Ed Fletcher. A právě jsem vyhrál závod do Phoenixu, a to za devatenáct hodin, třicet minut a nějaké ty drobné navrch. A teď si dáme všichni rundu na můj účet a na mé vítězství,“ rozesmál se Fletcher, spokojený s tím, že vyhrál, zatímco u stolu karetní společnosti koukali na něj všichni s otevřenou pusou. Závod do Phoenixu byl u konce. A-Ω V roce byla dovedena důležitá americká transkontinentální železnice až do Los Angeles, což pro toto město znamenalo nový impuls k vzestupu. Železnice v té době představovala nejdůležitější dopravní tepnu z jednoho konce Spojených států na druhý. Byla důležitá jak kvůli průběžné migraci obyvatel, tak i pro obchod a ekonomiku. Města, kterými vedla, byla v té době na nebývalém vzestupu. San Diego však bylo mimo tuto trať a také mimo všechny hlavní trasy, ať už existující nebo připravované. Už v té době existoval plán na novou silniční síť, která ale San Diego v podstatě vynechávala. Důvodem byla nevýhodná pozice. Město je totiž z části obklopeno pouští a tehdejší stavitelské dovednosti nebyly na úrovni, aby někdo o stavbě cesty přes poušť vůbec uvažoval. Tedy až na Eda Fletchera. 170
Tomáš Hejna
PODIVNĚ PRAVDIVÉ PŘÍBĚHY
Narodil se 31. prosince 1872 v Massachusetts a osud k němu zpočátku rozhodně nebyl nejpříznivější. Nešlo o dítě boháčů, pocházel spíš z nižší střední třídy a byl z domova naučený, že pokud něco chce, musí si sám vydělat. V roce 1888 ho cesta za výdělkem přivedla až do San Diega. Bylo mu tehdy patnáct let a měl v kapse šest dolarů. Měl však talent pro obchod a byl velmi snaživý, a tak se prodejem různého zboží brzy vyšvihl až na majitele obchodu, který založil s jedním společníkem. To byl odrazový můstek Fletcherovi kariéry, která vedla od podomního obchodníčka až k bohatému realitnímu agentovi a podnikateli. Stal se jednou z nejvýznamnějších a nejznámějších osobností města. Právě proto věnovali lidé tolik pozornosti článkům v novinách, v nichž se psalo o jeho požadavku ohledně dopravního uzlu v San Diegu a cesty přes poušť. Fletcher nemluvil do větru. I když mu mnoho lidí nevěřilo, měl svůj cíl a usilovně přemýšlel, jak ho uskutečnit. Ještě víc byl odhodlaný, když ho v Los Angeles, které bylo v tomto případě rivalem San Diega, vyzvali na unikátní závod do hlavního města Kalifornie Phoenixu. Fletcher s radostí přijal a vypravil se přes poušť ve svém voze, a to o dvacet čtyři hodin později než jeho protivník z Los Angeles. Výsledek měl dokázat, která cesta je pro dopravu výhodnější a rychlejší. Fletcher nakonec všechny překvapil. Cesta mu trvala jen devatenáct a půl hodiny a i přes náskok protivníka dorazil do Phoenixu první. Cesta přes poušť mohla být velmi nepříjemná a důvody proč tudy nevést hlavní cestu byly skutečně objektivní. Podloží v poušti nebylo (a není) pevné. Neustále se zde pohybuje písek hnaný větrem a právě ten byl důležitým prvkem pro původní zamítnutí stálé cesty přes poušť. Ed Fletcher se však nevzdal a po svém vítězství se pustil do budování unikátní cesty napříč pouští do jedenáct kilometrů vzdáleného Phoenixu. Za tímto účelem objednal třináct tisíc dřevěných desek. Ty byly nejdřív pokládány za sebe, až vytvořily čtyři kolejnice – po dvou v každém směru. To byla první verze unikátní dřevěné silnice, která spojovala San Diego s Phoenixem. Skutečně po ní jezdilo množství automobilů. A nešlo jenom o místní obyvatele a obchodníky, ale také o řadu 171
PODIVNĚ PRAVDIVÉ PŘÍBĚHY
Tomáš Hejna
„turistů“, kteří byli zvědaví na neobyčejnou novinku. Tisícího řidiče přivítali ve Phoenixu už další rok. Pro Fletchera to však nebyla jen dočasná atrakce. Chtěl, aby jeho dřevěná silnice přes poušť skutečně fungovala a sloužila obyvatelům jeho města. Silnice se tak dočkala vylepšení. Místo kolejnic byla vybudována pevná dřevěná vozovka, na níž byly desky skládány jedna vedle druhé ve dvou asi dva metry širokých pruzích vedle sebe. Tyto desky již spojovaly kovové „pásky“ a jednalo se tak o zpevněný povrch, po kterém se auta mohla pohybovat mnohem snadněji. Životnost silnice byla přitom obdivuhodná. Jezdilo se po ní celkem deset let a stala se natolik důležitou, že se v roce 1915 dostala dokonce do mapy americké dálniční sítě jako hlavní trasa. Teprve když dřevěná Fletcherova silnice začala chátrat, bylo rozhodnuto, že v blízkosti bude postavena současná dálnice vedoucí ze San Diega do Phoenixu a dál do států. Zbytky dřevěné silnice tu však můžeme najít i dnes.
172