Lekce z herectví Slávku, herci bývají většinou přesvědčení, že jsou lepší, než doopravdy jsou. Rádi zveličují i význam svojí profese. Ty seš výjimka, protože všechno kolem sebe spíš zlehčuješ. Pustíme se do toho tvýho herectví? Martine, herectví – to je láska a neláska. Přitahuje mě jako nádherná ženská, a když už ji mám, tak si říkám: „Sakra, nebylo mi dobře i bez ní?“ A tohle se pořád v mým životě prolíná, protože hrát nikdy nebyl můj životní cíl. Ve věku, kdy se člověk rozhoduje, čím bude, jsem chtěl naprosto seriózně studovat práva. I v těch je kus herectví. Určitě. Vzpomínám si, že do Brna za hluboký totality jezdil pan profesor Burian z newyorské univerzity a se svými americkými studenty nám předváděli takový různý etudy. Třeba skeče z divokého Západu, hráli k tomu dokonce na kytary. My jsme si původně mysleli, že studujou herectví, ale pan profesor říkal: „To jsou budoucí právníci, ekonomové a politici.“ My se s despektem ptali: „Tak proč hrajou?“ A on nám odpověděl, co si za socialismu nikdo netrouf říct nahlas: „Protože ve všech těch profesích herectví potřebujete.“ Ale tys to herectví studoval! No, mě by v životě nenapadlo jít studovat na DAMU! Doopravdy. Víš přece, že to byla jen taková shoda okolností. Počkej, mě vždycky pobaví herci, který mají naučenou takovou tu historku, kterou krmí média, že po maturitě jen tak mimochodem šli doprovodit kamaráda nebo kamarádku na přijímací zkoušky a kamaráda nevzali, zato jich si všimli a vzali je. Je to vždycky neuvěřitelnější o to, že to bývají potomci herců z pražských divadel a ti profesoři na DAMU jsou někdy jejich rodinní přátelé... To není můj případ, v naší rodině se všichni živili poctivě. Vítězslav Jandák
Hovory v karanténě
105
I když nějakou tu průpravu jsem měl. Na základní škole jsem chodil hrát divadlo do hospody U Klimešů v Krči. U Klimešů – to byla hospoda? Ne, to byl takovej obrovskej dům, postavili ho ve dvacátejch letech, měli tam hotel a zároveň to sloužilo jako takovej kulturák. Byl tam společenskej sál, restaurace a kino. Na stavbě tý budovy se organizačně a finančně podílel můj dědeček, takže naše rodina k tomu baráku měla takovou vazbu. Postupem času se z toho stalo takový přirozený centrum Dolní Krče s obrovskou atmosférou. Naproti bylo zelinářství, nedaleko povoznictví Novotný. Tím vlastně končilo krčský Podzámčí, dneska už je to taky zbouraný, v těch místech se postavila silnice a teď tudy vede pražskej okruh, Jižní spojka. A jak ses dostal k těm Klimešům? To je jednoduchý, sousedi pořád říkali babičce: „Ten váš kluk by tam měl taky chodit.“ Protože ochotnický divadlo, to byla pro místní taková společenská aktivita. A prestižní záležitost. Jednou z dětských hereček tam byla třeba Jana Kopecká, dcera Miloše Kopeckýho a Stelly Zázvorkové, Stellinka ji tam vždycky vodila. Já jsem se s Janou skamarádil. Když na ni zpětně vzpomínám, byla to strašně příjemná holka, docela hezká, trochu silnější, moc hereckýho talentu tam ale nebylo. Bohužel když jí bylo patnáct, tak se zabila, spáchala sebevraždu, ona těžce snášela ten komplikovanej vztah svých rodičů. Jak už to tak bývá, kolem toho divadla se vůbec motaly hezký holky, a to mě samozřejmě bavilo. Pamatuješ si vůbec něco z divadelní produkce? Jistě, třeba představení Ptáka ohniváka. Nevím, o čem to bylo, asi opravdu o tom Ohnivákovi, ono je to fuk, ale titulní roli hrála právě taková krásná holka, starší než já. Samozřejmě jsem do toho šel kvůli ní, dali mi nějakou strašlivou čurdu a ona o mně asi ani nevěděla... Tak jsem to zabalil a zdrhnul. Přesto jsem moh říct, že jsem u Klimešů nabyl cenný herecký zkušenosti, což se mi hodilo, protože na SVVŠ Budějovická jsem se pak moh zapojit do takovýho dramatickýho kroužku, kterej dali
106
Vítězslav Jandák
Můj filmový debut: pražská epizoda západoněmeckého seriálu Holunderblüte, kde jsem hrál německého studenta v Praze, který chodí s dcerou správce Židovského hřbitova.
Hovory v karanténě
I když nějakou tu průpravu jsem měl. Na základní škole jsem chodil hrát divadlo do hospody U Klimešů v Krči. U Klimešů – to byla hospoda? Ne, to byl takovej obrovskej dům, postavili ho ve dvacátejch letech, měli tam hotel a zároveň to sloužilo jako takovej kulturák. Byl tam společenskej sál, restaurace a kino. Na stavbě tý budovy se organizačně a finančně podílel můj dědeček, takže naše rodina k tomu baráku měla takovou vazbu. Postupem času se z toho stalo takový přirozený centrum Dolní Krče s obrovskou atmosférou. Naproti bylo zelinářství, nedaleko povoznictví Novotný. Tím vlastně končilo krčský Podzámčí, dneska už je to taky zbouraný, v těch místech se postavila silnice a teď tudy vede pražskej okruh, Jižní spojka. A jak ses dostal k těm Klimešům? To je jednoduchý, sousedi pořád říkali babičce: „Ten váš kluk by tam měl taky chodit.“ Protože ochotnický divadlo, to byla pro místní taková společenská aktivita. A prestižní záležitost. Jednou z dětských hereček tam byla třeba Jana Kopecká, dcera Miloše Kopeckýho a Stelly Zázvorkové, Stellinka ji tam vždycky vodila. Já jsem se s Janou skamarádil. Když na ni zpětně vzpomínám, byla to strašně příjemná holka, docela hezká, trochu silnější, moc hereckýho talentu tam ale nebylo. Bohužel když jí bylo patnáct, tak se zabila, spáchala sebevraždu, ona těžce snášela ten komplikovanej vztah svých rodičů. Jak už to tak bývá, kolem toho divadla se vůbec motaly hezký holky, a to mě samozřejmě bavilo. Pamatuješ si vůbec něco z divadelní produkce? Jistě, třeba představení Ptáka ohniváka. Nevím, o čem to bylo, asi opravdu o tom Ohnivákovi, ono je to fuk, ale titulní roli hrála právě taková krásná holka, starší než já. Samozřejmě jsem do toho šel kvůli ní, dali mi nějakou strašlivou čurdu a ona o mně asi ani nevěděla... Tak jsem to zabalil a zdrhnul. Přesto jsem moh říct, že jsem u Klimešů nabyl cenný herecký zkušenosti, což se mi hodilo, protože na SVVŠ Budějovická jsem se pak moh zapojit do takovýho dramatickýho kroužku, kterej dali
106
Vítězslav Jandák
Můj filmový debut: pražská epizoda západoněmeckého seriálu Holunderblüte, kde jsem hrál německého studenta v Praze, který chodí s dcerou správce Židovského hřbitova.
Hovory v karanténě
dohromady studenti několika středních škol. Byli tam už budoucí známí herci, třeba můj starší spolužák Petr Svojtka a myslím, že i Jana Šulcová. Myslíš, nebo to víš? No, myslím, že to vím, protože si vzpomínám, jak jsem se na ni tlačil v zákulisí... Ona byla už tenkrát hodně hezká a moc se mi líbila. Vidíš, zase jsem to divadlo hrál spíš z těchhle řekněme společenskejch důvodů, zase mě to skutečný divadelní umění nijak zvlášť nelákalo! Kdy sis podal přihlášku na DAMU? Už jsem ti říkal, že jsem vždycky chtěl studovat práva. Před maturitou jsem se šel informovat na právnickou fakultu, jak by to v mým případě bylo se studiem, protože jsem správně tušil, že jako syn politickýho vězně na tom nejsem kádrově nejlíp. Oni mi to potvrdili, pravili onu památnou větu, která je tak podivná, že si všichni myslej, že jsem si ji vymyslel. Řekli mi totiž: „Pakliže vaše babička nebojovala v pařížské komuně, pak s vaším původem u nás nemáte šanci.“ A to připomínám, protože jsme někdy uprostřed těch „zlatejch šedesátejch let“. Když oni ty šedesátý léta, kamaráde drahej, byly zlatý leda tak pro ty reformní komunisty, který si tehdá užívali těch svých pět minut slávy. Pro naši famílii to teda zlatý časy nebyly. Právnická fakulta si na kádrový profil budoucích studentů prostě potrpěla. Jaká jiná škola by taky měla, že? Nezbylo mi než sklopit uši a vzdát to. Navíc z uličního výboru na nás přišlo nějaký udání, v Čechách se o sto péro udává v každý době, ve kterým stálo, že po maturitě na střední škole pro mě bude nejvhodnější zaměstnání horník nebo hutník. Jak k takový moudrosti dospěli, netuším... Naštěstí tu byla paní profesorka Vondrová, která mě zachránila, protože byla přesvědčená, že krásně recituju a mám rád poezii a zasloužím si něco lepšího. Byla to pravda? Asi jo. Já jsem totiž opravdu recitoval. Nediv se tomu, byl jsem pořád zamilovanej! Mně se vždycky líbila nějaká ženská a hned jsem se do ní zamiloval, protože český ženský jsou krásný
98
Vítězslav Jandák
Hovory v karanténě
109
ženský. A ta poezie k lásce tak nějak patří. Nebo aspoň tenkrát v těch dobách našeho mládí ještě patřila. Měl jsi nějaký oblíbený básníky? Miloval jsem Jiřího Šotolu, on psal poezii všedního dne, žádný takový to dobový budovatelský srdce-prudce-revoluce, jaký jsme se povinně učili ve škole. Měl krásný básničky o ženách, milostnou lyriku, třeba: „Ty ženské tělo...“ Na střední škole jsem s tím vyhrával recitační soutěže, a když se u nás doma i na škole řešilo, že mě nikam na normální vysokou nevezmou, protože chudák babička opravdu v pařížský komuně nebojovala, paní profesorka Vondrová to vymyslela: „Jděte na tu AMU.“ No, u nás doma jsme moc nevěděli, co taková AMU je, ale já jsem to zjistil a řek si, že do toho pudu. A u přijímaček jsem zase recitoval Šotolu! Jak ses na přijímací zkoušky připravoval? No, upřímně? Moc ne. Nějakou tu básničku jsem uměl, přečet jsem povídku a pak jsem si vymyslel takovou veselou scénku. Hrál jsem opilýho ruskýho kozáka, obšleh jsem způsob řeči a chování našeho profesora ruštiny Pávlika, skutečnýho živýho Rusa a válečnýho veterána, a zamotal jsem do toho i takový ty oblíbený hlášky jako: „Děvuška, davaj časy!“ Což asi nebylo úplně ideově vhodný. Ale tu přijímací komisi to v tý přehršli lyrickejch monologů, milostnejch vyznání a něhy pobavilo a přijali mě... A jak ses teda dostal do Brna? Pak k nám domů z ničeho nic přišel takovej papír, jako že jsem přeřazenej na JAMU, což je Janáčkova akademie múzických umění v Brně. Bez uvedení důvodu. Po převratu jsem se zajímal, proč mě tam vlastně šoupli, a bylo mi vysvětleno, že to tenkrát udělali proto, abych dál nebyl pod špatným vlivem rodiny. Takový vyhnanství? Jo, něco podobnýho. Oznámili mi to, ještě než začala škola. Táta, kterýho už mezitím pustili z kriminálu, šel za svým spolužákem z gymnázia a kamarádem, výborným hercem Vác-
lavem Voskou konzultovat tu změnu, strašně se zboulovali v divadelní šatně a ten Voska mu řek, ať jdu třeba do Brna, když mám talent. Takovej kádrovej přesun byl výjimečnej? Ne tak docela. Myslím, že jsme takhle postižený byli tři. Stejně to udělali třeba s Táňou Fischerovou, která se mnou v Brně chodila do ročníku. JAMU tě bavila? Když já jsem se v té době zase zamiloval! Vzalo mě to mnohem víc než páni profesoři, který nás učili herectví. A že to asi nebyli špatný pedagogové! Kdo byla ta šťastná? Moje bývalá učitelka Honová – z Prahy. Už jsem ti o ní říkal. Ale stojí to za odbočku, ne? Paní učitelku Honovou jsme měli na devítiletce na češtinu. Ona byla takovej sportovní typ, černá, o osm let starší než já. Vždycky mi připadala strašně sexy, už tenkrát nosila džínsy a milovala západní literaturu... Se mnou do třídy chodil nějakej Igor Koňák, později básník, co pak utek do Anglie. To je důležitý, protože ta krásná češtinářka na nás na oba totiž měla vliv, na něj takovej ten uměleckej a na mě milostnej. Jak se dá sbalit učitelka? Jednou na střední škole jsme se jako obvykle rozešli s mojí tehdejší dívkou Věrou, bylo léto a já jsem se z ničeho nic rozhod, že pojedu za tou krásnou češtinářkou. Potřeboval jsem ale nějakou stafáž, aby to nevypadalo blbě, tak jsem přesvědčil básníka Koňáka a ještě jednoho kamaráda, aby mi na tý výpravě dělali parťáky. A jeli jsme. Víš, ona to sice pro mě byla paní učitelka, ale v podstatě mladá holka, svobodná, a nudila se s rodičema v baráku. Dorazili jsme tam, spali jsme s klukama na seníku, já to na ni natvrdo rozbalil. No a za čas z toho byla láska, co jsem kvůli ní pendloval mezi Prahou a Brnem! Takže nakonec to brněnský vyhnanství pro tebe bylo docela krutý! Jezdil jsem za ní každej večer stopem do Prahy, tam jsem se
110
Hovory v karanténě
Vítězslav Jandák
111
ženský. A ta poezie k lásce tak nějak patří. Nebo aspoň tenkrát v těch dobách našeho mládí ještě patřila. Měl jsi nějaký oblíbený básníky? Miloval jsem Jiřího Šotolu, on psal poezii všedního dne, žádný takový to dobový budovatelský srdce-prudce-revoluce, jaký jsme se povinně učili ve škole. Měl krásný básničky o ženách, milostnou lyriku, třeba: „Ty ženské tělo...“ Na střední škole jsem s tím vyhrával recitační soutěže, a když se u nás doma i na škole řešilo, že mě nikam na normální vysokou nevezmou, protože chudák babička opravdu v pařížský komuně nebojovala, paní profesorka Vondrová to vymyslela: „Jděte na tu AMU.“ No, u nás doma jsme moc nevěděli, co taková AMU je, ale já jsem to zjistil a řek si, že do toho pudu. A u přijímaček jsem zase recitoval Šotolu! Jak ses na přijímací zkoušky připravoval? No, upřímně? Moc ne. Nějakou tu básničku jsem uměl, přečet jsem povídku a pak jsem si vymyslel takovou veselou scénku. Hrál jsem opilýho ruskýho kozáka, obšleh jsem způsob řeči a chování našeho profesora ruštiny Pávlika, skutečnýho živýho Rusa a válečnýho veterána, a zamotal jsem do toho i takový ty oblíbený hlášky jako: „Děvuška, davaj časy!“ Což asi nebylo úplně ideově vhodný. Ale tu přijímací komisi to v tý přehršli lyrickejch monologů, milostnejch vyznání a něhy pobavilo a přijali mě... A jak ses teda dostal do Brna? Pak k nám domů z ničeho nic přišel takovej papír, jako že jsem přeřazenej na JAMU, což je Janáčkova akademie múzických umění v Brně. Bez uvedení důvodu. Po převratu jsem se zajímal, proč mě tam vlastně šoupli, a bylo mi vysvětleno, že to tenkrát udělali proto, abych dál nebyl pod špatným vlivem rodiny. Takový vyhnanství? Jo, něco podobnýho. Oznámili mi to, ještě než začala škola. Táta, kterýho už mezitím pustili z kriminálu, šel za svým spolužákem z gymnázia a kamarádem, výborným hercem Vác-
lavem Voskou konzultovat tu změnu, strašně se zboulovali v divadelní šatně a ten Voska mu řek, ať jdu třeba do Brna, když mám talent. Takovej kádrovej přesun byl výjimečnej? Ne tak docela. Myslím, že jsme takhle postižený byli tři. Stejně to udělali třeba s Táňou Fischerovou, která se mnou v Brně chodila do ročníku. JAMU tě bavila? Když já jsem se v té době zase zamiloval! Vzalo mě to mnohem víc než páni profesoři, který nás učili herectví. A že to asi nebyli špatný pedagogové! Kdo byla ta šťastná? Moje bývalá učitelka Honová – z Prahy. Už jsem ti o ní říkal. Ale stojí to za odbočku, ne? Paní učitelku Honovou jsme měli na devítiletce na češtinu. Ona byla takovej sportovní typ, černá, o osm let starší než já. Vždycky mi připadala strašně sexy, už tenkrát nosila džínsy a milovala západní literaturu... Se mnou do třídy chodil nějakej Igor Koňák, později básník, co pak utek do Anglie. To je důležitý, protože ta krásná češtinářka na nás na oba totiž měla vliv, na něj takovej ten uměleckej a na mě milostnej. Jak se dá sbalit učitelka? Jednou na střední škole jsme se jako obvykle rozešli s mojí tehdejší dívkou Věrou, bylo léto a já jsem se z ničeho nic rozhod, že pojedu za tou krásnou češtinářkou. Potřeboval jsem ale nějakou stafáž, aby to nevypadalo blbě, tak jsem přesvědčil básníka Koňáka a ještě jednoho kamaráda, aby mi na tý výpravě dělali parťáky. A jeli jsme. Víš, ona to sice pro mě byla paní učitelka, ale v podstatě mladá holka, svobodná, a nudila se s rodičema v baráku. Dorazili jsme tam, spali jsme s klukama na seníku, já to na ni natvrdo rozbalil. No a za čas z toho byla láska, co jsem kvůli ní pendloval mezi Prahou a Brnem! Takže nakonec to brněnský vyhnanství pro tebe bylo docela krutý! Jezdil jsem za ní každej večer stopem do Prahy, tam jsem se
110
Hovory v karanténě
Vítězslav Jandák
111
s ní miloval a ráno se zase vlakem nebo stopem vracel zpátky do Brna. Bylo to samozřejmě hrozně vyčerpávající a za nějaký čas jsem z toho onemocněl. Jako vážně? Docela jo. Dostal jsem sinusitidu, z toho zánět mozkovejch blan, zánět mozku a v podstatě jsem byl poprvé v životě mrtvej. Takže jsem z tý lásky dopad strašně špatně, léčili mě v Thomayerový nemocnici a život mi nakonec zachránili v Ústřední vojenský nemocnici, kam mě táta z Krče odnes v náručí. Studium jsi přerušil? Ztratil jsem rok a pak jsem požádal, aby mě vzali do Prahy na DAMU, oni se slitovali a přijali mě rovnou do druhýho ročníku. Tam už chodil Petr Štěpánek, Jana Drbohlavová, Jana Preissová, Honza Kanyza, Regina Rázlová, Petr Pospíchal... Petr Štěpánek a Regina Rázlová spolu tenkrát chodili, to byl takovej hvězdnej pár, Petr ze slavný herecký rodiny, ona vysoká, tatínek předseda vlády, byli takový apartní... My ostatní jsme ale spíš milovali Janu Preissovou, romantickou krásku, jenomže ta si k naší smůle našla kluka z vyššího ročníku - Viktora Preisse. A profesoři? Profesoři byli všichni báječný! Můžu dát jednu veselou historku? Z hodin herectví? Jo. Nás jako ročníkový pedagog učil Miloš Nedbal, spolužák Wericha a Voskovce, herec v Osvobozeným a Národním divadle. Jednou jsem měl takovej vypjatej dialog se spolužákem Jirkou Ptáčníkem a musel jsem ho bít. Asi jsem na něj byl moc mírnej, protože Nedbal na mě zařval: „Jandáku, bij ho!“ Řek jsem: „Pane profesore, já ho přece nemůžu mlátit.“ A on znovu zařval: „Bij ho! Musí se hejbat!“ Pak už byl spokojenej, díval se na nás a vždycky si přitom odklepával popel z cigaret na hlavu... Takovejch historek bylo hodně. Tak dej ještě jednu. Na DAMU se chodilo hrát divadlo na školní scénu, do DISKu. Měli jsme tam nějakou premiéru, a když to skončilo, Nedbal nás
112
Vítězslav Jandák
Aspoň trochu neobvyklejší z Tří oříšků pro Popelku. V rozhovoru s „koňáky“.
Hovory v karanténě
s ní miloval a ráno se zase vlakem nebo stopem vracel zpátky do Brna. Bylo to samozřejmě hrozně vyčerpávající a za nějaký čas jsem z toho onemocněl. Jako vážně? Docela jo. Dostal jsem sinusitidu, z toho zánět mozkovejch blan, zánět mozku a v podstatě jsem byl poprvé v životě mrtvej. Takže jsem z tý lásky dopad strašně špatně, léčili mě v Thomayerový nemocnici a život mi nakonec zachránili v Ústřední vojenský nemocnici, kam mě táta z Krče odnes v náručí. Studium jsi přerušil? Ztratil jsem rok a pak jsem požádal, aby mě vzali do Prahy na DAMU, oni se slitovali a přijali mě rovnou do druhýho ročníku. Tam už chodil Petr Štěpánek, Jana Drbohlavová, Jana Preissová, Honza Kanyza, Regina Rázlová, Petr Pospíchal... Petr Štěpánek a Regina Rázlová spolu tenkrát chodili, to byl takovej hvězdnej pár, Petr ze slavný herecký rodiny, ona vysoká, tatínek předseda vlády, byli takový apartní... My ostatní jsme ale spíš milovali Janu Preissovou, romantickou krásku, jenomže ta si k naší smůle našla kluka z vyššího ročníku - Viktora Preisse. A profesoři? Profesoři byli všichni báječný! Můžu dát jednu veselou historku? Z hodin herectví? Jo. Nás jako ročníkový pedagog učil Miloš Nedbal, spolužák Wericha a Voskovce, herec v Osvobozeným a Národním divadle. Jednou jsem měl takovej vypjatej dialog se spolužákem Jirkou Ptáčníkem a musel jsem ho bít. Asi jsem na něj byl moc mírnej, protože Nedbal na mě zařval: „Jandáku, bij ho!“ Řek jsem: „Pane profesore, já ho přece nemůžu mlátit.“ A on znovu zařval: „Bij ho! Musí se hejbat!“ Pak už byl spokojenej, díval se na nás a vždycky si přitom odklepával popel z cigaret na hlavu... Takovejch historek bylo hodně. Tak dej ještě jednu. Na DAMU se chodilo hrát divadlo na školní scénu, do DISKu. Měli jsme tam nějakou premiéru, a když to skončilo, Nedbal nás
112
Vítězslav Jandák
Aspoň trochu neobvyklejší z Tří oříšků pro Popelku. V rozhovoru s „koňáky“.
Hovory v karanténě