Alexander Stainforth: Kráska a netvor - UKÁZKY: Je to příležitost. Ohromná příležitost, kterou si nesmíš nechat uniknout! Ale můžeš jí takhle ublížit? Můžeš si vzít na svědomí i její život, pokud se situace zkomplikuje? Co tvoje čest? Co tvoje vlastní svědomí? Uneseš to, že ji zraníš, že ji budeš každý den vystavovat nebezpečí? Musím! Protože ona je nástroj mé pomsty, klíč k mému vysvobození! Díky ní se má cesta završí, a já konečně dojdu klidu a spravedlnosti. Pomsta je nebezpečná věc. A jakmile se k ní člověk upne, není možné ustoupit, vzdát se a nechat věci plynout. A já jsem přísahal pomstu! Přísahal jsem u hrobky svých předků, že mi zaplatí za to, co mi způsobil! Zanechal ve mně jen prázdnotu, která zatoužila po krvi! Mohl bych to skončit už teď, veškeré důkazy a právo jsou na mé straně. Jenomže to by pro něj bylo moc jednoduché. Vezmu mu všechno, o co on připravil mě. Pozoruji ji. Nemá o mně nejmenší tušení. Skrývám svou pravou tvář, své vlastní já před celým světem. Ale už brzy se tohle město dozví pravdu! Donedávna jsem žil jako spořádaný a čestný muž. Ne ve všech ohledech, pochopitelně. Jenomže… Pokud teď vykročím, pokud se rozhodnu vzít osud do vlastních rukou a nečekat na boží i světskou spravedlnost, ztratím už nadobro, v co jsem před lety věřil, jak jsem byl vychován. Ne, nesmím teď couvnout. Přišla, objevila se. Život mi rozdává všechny potřebné karty. A já je přijímám. Díky ní uhasím žízeň po pomstě. Ať je nám Bůh milostiv…
Jsem mrtvá, opakovala si Emily, když se probrala. Zřítila jsem se z útesů a skončila v pekle. Rozhlížela se kolem a při tom si přikazovala, aby nepropadala zoufalství a beznaději. Ocitla se v nějaké jeskyni. Po vlhkých zdech tančily odrazy plamenů z ohniště, od něhož přicházelo příjemné teplo. Nadzvedla se na loktech, ale hned se zase položila zpátky na teplou přikrývku, protože se jí zatočila hlava. Pevně stiskla víčka a pokoušela se ovládnout mdloby. „Tak už jste vzhůru,“ ozvalo se kdesi za ní. Trhla sebou, srdce se jí splašeně rozbušilo. „Kdo… kdo jste? A kde to jsem?“ vysoukala ze sebe. „Ten, kdo vás zachránil. A jste v mé jeskyni, poblíž Plymouthu.“ Emily se instinktivně natočila k mužskému hlasu, jenž vycházel ze tmy a rozléhal se po celé sluji. „Raději se nehýbejte,“ přikázal jí. „Máte štěstí, že jste vyvázla jen s několika odřeninami a boulí na hlavě. Kdybyste si to namířila jen o pár kroků vedle, nedopadla byste na skalní převis, ale rovnou do rozbouřených vln.“ Emily polkla. Skutečně měla smrt na dosah? Bože, jak byla hloupá! Kdyby bývala poslechla Serenu, nic z toho se nemuselo stát. Teď je ve strašidelné jeskyni s mužem, který ji sice zachránil, ale vůbec ho nezná a… „Jak vás napadlo vyjet si na koni v takovém počasí? Každý rozumný člověk by se snažil vyhledat útočiště, ale vy… Vy jste se místo do města obrátila k lesům, jako kdybyste tam snad chtěla spáchat sebevraždu.“ Emily vytřeštila oči. Hlava se jí již přestala motat, místo toho v ní vířily tisíce bubnů na poplach. Rozuměla mu správně? „Jak víte, že jsem… Vy… vy jste mě sledoval od útesů?“ zeptala se a pomalu se posadila. „Nebuďte tak domýšlivá. Nesledoval jsem konkrétně vás. Ale když jste upoutala mou pozornost, začalo mě zajímat, co takovou noblesní slečinku vede k tomu, že místo aby prchala do bezpečí, vrhá se do pasti,“ odpověděl s lehkým sarkasmem. Podle toho, jak zněl jeho hlas, musel stát nedaleko. Emily se ohlédla, ale ještě předtím, než zahlédla jeho tvář, prudce ji popadl za ramena a otočil ji k sobě zase zády. „Ani se o to nepokoušejte!“ zavrčel nebezpečně. „Proč?“ hlesla polekaně a sykla bolestí, když uvolnil stisk a vzdálil se zpátky do tmy. „Kdybyste spatřila mou tvář, musela byste zemřít.“
„Cože?!“ vykřikla Emily. Ježíši, zachránil ji snad nějaký pomatenec, který se straní lidí a žije v jeskyni? Nebo je to hledaný lupič a vrah? Strach jí prostupoval celým tělem. Není tu v bezpečí. Možná by bylo lepší, kdyby se utopila v moři. Bůh ví, co se jí tenhle šílenec chystá připravit za muka. Vede odtud nějaká cesta? Dokázala by mu utéct? „Ráda hazardujete s vlastním životem,“ poznamenal, jako by jí četl myšlenky. „Venku pořád zuří bouře, navíc nemáte dobrý smysl pro orientaci. Jestli se vážně nechcete zabít, raději se o nic nepokoušejte.“ Má pravdu, uvědomila si. Pokud se počasí neumoudřilo, útěkem by si příliš nepomohla. Vlastně vůbec. Jenomže co si má počít? Přece tu nezůstane s tímhle… s tímhle bláznem! „Povíte mi, co jste tam venku dělala?“ Zhluboka se nadechla a zkusila promluvit odvážným a pevným tónem. „Až vy mi sdělíte, kdo jste a proč mě tu držíte.“ Rozesmál se. Emily sevřela naprostá hrůza, protože tím, jak se jeho hlas v jeskyni rozléhal, působil přímo ďábelsky. „Nikdo vás tady nedrží, slečno Harwoodová. Můžete kdykoliv odejít. A podepsat si tak rozsudek smrti. Ale prosím, je to váš život.“ „Vy… Vy víte, kdo jsem?“ hlesla překvapeně. „Ovšem. Sama jste přece křičela, jak se jmenujete. Myslíte, že bych se namáhal zachránit nějakou obyčejnou služku?“ Emily se rozčileně postavila a chtěla mu důrazně sdělit, co si o jeho odpovědi myslí, jenomže tělo ji opět zradilo, podlomila se jí kolena. Stačila se však ještě zachytit o hrubou stěnu jeskyně a svézt se pomalu zpátky k zemi. „Jen opatrně… Chcete pomoct?“ Jeho hlas zněl najednou skoro až konejšivě. „Ne,“ odsekla. „Zvládnu to sama!“ „Jak myslíte, jen jsem chtěl projevit trochu soucitu a zájmu.“ „O co vám vlastně jde?“ Prsty si přejela po nateklém místu vedle spánku a sykla bolestí. Neodradilo ji to ovšem od toho, aby od svého zachránce zjistila, proč ji vlastně nenechal napospas osudu. „Aha, už jsem to možná pochopila. Služebnou byste nezachraňoval, protože vám jde o peníze. Budete požadovat odměnu, nebo lépe řečeno výkupné. V tom případě tu máme únos,“ poznamenala jedovatě a s předstíranou odvahou. V jeskyni se na okamžik rozhostilo ticho. „Nemůžu se rozhodnout, jestli jste tak domýšlivá, nebo hloupá.“ „Chcete mě urážet?!“ vykřikla pobouřeně. „Vůbec ne.“ „Tak o co vám, proboha, jde, pane?!“ Znovu se zasmál. „Líbí se mi, jak se rozčilujete. Berete se moc vážně, slečno Harwoodová. Napadlo vás už někdy nepatrně se uvolnit a dát sbohem všem obavám, jimiž se trápíte?“ Nevěděla, co na to říct. „Abychom si v tom konečně udělali jasno: Nezachránil jsem vás kvůli případné odměně, neunesl jsem vás, ani s vámi nemám žádné postranní a negentlemanské úmysly. Pokud dodržíte mé požadavky, doprovodím vás bezpečně domů, až bouře utichne.“ „Jaké požadavky?“ „Přisuňte se blíž k teplu, potřebujete se zahřát. Vaše šaty jsou ještě pořád zavlhlé. Už tak byste měla poděkovat krejčímu za skvěle odvedenou práci na plášti, jinak byste je měla promočené skrz naskrz. Chtěl jsem vás z nich svléknout, abyste se nenachladila, ale neodvážil jsem se.“ Emily pevně stiskla rty, rozhodla se poslední slova svého zachránce ignorovat, a k jeho i svému vlastnímu překvapení uposlechla jeho radu. „Ještě kousek, nebojte se.“ Nepatrně se posunula a čekala, co bude následovat. Jeho chování ji udivovalo. V jednu chvíli jí nažene strach, v druhé se jí posmívá, a nakonec si začne dělat starosti o její zdraví. „Vy se teď nebudete dívat mým směrem, ani se na mě nepokusíte pohlédnout. A pokud to dodržíte do doby, než vám řeknu, dostanete se zdravá domů. A nikdy – nikdy, slečno Harwoodová – o našem setkání nikomu nepovíte.“
Zatajila dech v očekávání dalších požadavků, on se však odmlčel. „Tedy, souhlasíte?“ „Ano,“ řekla rozvážně. „Projdu kolem vás a vy mi slíbíte, že po celou dobu budete mít zavřené oči. Povím vám, až je zase budete moci otevřít. Zvládnete to, slečno Harwoodová?“ Přikývla a ve svitu ohně si všimla, že jsou její rukavičky potrhané. Stáhla si je a zvažovala hodit je do ohně, když už ji nedokážou chránit, ale nakonec je jen položila vedle sebe. Nebyly to však pouze rukavičky, které při pádu utrpěly. Levý rukáv jejích šatů byl natržený a prosvítala jím odřená kůže. Emily se podivila, že necítí žádnou bolest, ale ta se v tom okamžiku jakoby na povel přihlásila o slovo. Musela se kousnout do rtu, aby nevykřikla. „Výborně. Zavřete tedy oči.“ Emily se zhluboka nadechla a udělala, o co požádal. Vnímala, jak se k ní zvolna přibližuje, přesto sebejistě, bez jediného zaváhání. Čím kratší vzdálenost je dělila, tím silněji si uvědomovala nové zvuky – jeho dech, praskaní půdy smíšené s drobnými kamínky pod jeho nohama… Míjel ji, vzduch se rozčeřil a narušil teplo, které k ní sálalo. A pak najednou bylo po všem. Ocitl se kdesi před ní, v jiné části jejich útočiště, a zastavil se. Může se už podívat? Necítila se ve tmě dobře, v téhle ponuré jeskyni, s cizincem, o němž nevěděla nic a který v ní vyvolával obavy a nejistotu. „Zvládla jste to, už s tím můžete přestat.“ Emily se ulevilo a pohlédla před sebe. Snažila se zaměřit zrak skrze plameny, spatřit alespoň jeho siluetu, poznat, kdo vlastně je a proč s ní hraje tuhle podivnou hru. „Mám zůstat tady, nebo se smím posadit k vám?“ „Já…“ Neměla nejmenší ponětí, jak odpovědět. Ano, ráda by věděla, jak vypadá, jenže to mohlo znamenat riziko. A navíc přece nechtěl, aby viděla jeho tvář… „Rozhodnu za vás, slečno Harwoodová.“ A najednou se za plameny začala rýsovat vysoká postava se širokými rameny. Panebože… Jeho obličej… „Tím ochráním sebe i vás, slečno Harwoodová.“ Stál už jen kousek od ní. Tvář mu zakrýval černý šátek, takže jediné, co dokázala jasně rozeznat, byly tmavé oči. „Děsím vás?“ Hlas zpod šátku zazníval dost zastřeně. Potřásla hlavou, čímž si jen rozproudila krev a probudila k životu ránu, kterou jí uštědřily plymouthské útesy. Pobídl ji, aby mu udělala místo, a usadil se na přikrývku těsně vedle ní. Rozbušilo se jí srdce. Strachem i vzrušením, protože snad v životě nepotkala tak impozantního muže ani s ním nebyla v tak těsné blízkosti.