BRNO 2020
H E L E N E F L O O D O VÁ
PŘELOŽILA JITKA JINDŘIŠKOVÁ
TERAPEUTEN © HELENE FLOOD FIRST PUBLISHED BY H. ASCHEHOUG & CO. (W. NYGAARD) AS, 2019 PUBLISHED IN AGREEMENT WITH OSLO LITERARY AGENCY COVER PHOTOS BY ALEXEY_M, LIGHTFIELD STUDIOS AND SERGEY NIVENS / SHUTTERSTOCK.COM TRANSLATION © JITKA JINDŘIŠKOVÁ, 2020 CZECH EDITION © HOST — VYDAVATELSTVÍ, S. R. O., 2020 THIS TRANSLATION HAS BEEN PUBLISHED WITH THE FINANCIAL SUPPORT OF NORLA PŘEKLAD TÉTO KNIHY VYCHÁZÍ S LASKAVOU FINANČNÍ PODPOROU NADACE NORLA
ISBN 978-80-275-0369-8
Pátek 6. března : V zkaz
Odcházel za tmy. Probudilo mě, jak se ke mně sklonil a políbil mě na čelo. Už jdu, zašeptal. V polospánku jsem se otočila. Měl na sobě bundu a přes rameno mu visela sportovní taška. Jdeš, zamumlala jsem. Jen spi dál, řekl. Slyšela jsem jeho kroky na schodech, ale usnula jsem dřív, než za ním zaklaply dveře. Když se proberu, ležím v posteli sama. Mezerou mezi ro letou a okenním rámem vnikne do pokoje slabý sluneční paprsek, zasvítí mi do očí a probudí mě. Je půl osmé. Vcelku příhodný čas vstát. Šourám se bosa do sprchy, nenechávám se zastrašit hoblinami v běhounu na chodbě ani mokrými dřevěnými paletami položenými na hliněné podlaze koupelny. Nemá me tam žádné svítidlo, ale když Sigurd vytloukal dlaždice, umístil sem přenosný reflektor, který tu pořád stojí, znepo kojivě trvale. Venku už je naštěstí dost vidět, takže ho ne musím zapínat. Jeho světlo je oslnivé, jak to tak u reflektorů bývá, nelítostné a bílé, vyvolává ve mně vzpomínku na spo lečné školní sprchy. Pustím vodu, čekám, až začne téct teplá, a mezitím se svlékám. Bojler potřebuje vyměnit, nicméně Sigurd se sprchuje krátce a já si dneska nebudu mýt hlavu, takže mi teplá voda vystačí. Sprchový kout je z plastu. I ten měl být pouze dočasným řešením. Sigurd pro nás navrhl jiný, zděný výklenek se skleněnými dveřmi a s modrobílou mramorovou mozaikou. 9
Ze všech místností v domě, které jsou zrekonstruované je nom napůl, je stagnace nejvíc znát právě v koupelně. Staré dlaždice jsou pryč, ale nové nikdo nepoložil. Není tu pořád né svítidlo ani závěs. Abychom nepoškodili podlahu, cho díme po paletách, voda vytéká dírou ve zdi a ten provizorní sprchový kout je prastarým pozůstatkem po Sigurdově dě dovi. Nějakou dobu jsem si při procházení tohohle opuš těného staveniště představovala dům takový, jaký jednou bude: modrobílá mramorová mozaika, hladké stěny, vestav ná světla, pod chodidly teplá dlažba a horká voda tryskají cí vyladěným proudem z moderní multifunkční sprchové hlavice. Teď už vidím jen to, jak dlouho to ještě potrvá. Na táhnu ruku do proudu, zjistím, že už pomalu přestává být studený, a přitom si uvědomím, že už jsem vlastně přestala věřit, že rekonstrukci někdy vůbec dokončíme. Teplá voda mě probudí. V domě je chladno, v ložnici se to dá přežít, ale v koupelně je úplná ledárna. Letošní zima je dlouhá a já každé ráno přešlapuju nahá před sprchovým koutem a natahuju ruku do proudu. Teď už se aspoň poma lu blíží jaro. Sprcha mi dělá dobře, voda mi bubnuje do prochladlé zježené kůže a já ji nabírám do dlaní, nořím do ní obličej, cítím, jak mě zcela vytrhuje ze spárů noci, jak vládu přebírá den. Pátek. Tři klienti, moje obvyklá páteční sestava. Nejdřív Vera, pak Christoffer a nakonec Trygve. Končit pátek Tryg vem je hloupost, ale po každém sezení se vždycky znovu nechám zlákat. Opět naberu vodu do dlaní, ponořím do ní obličej a promnu si tváře. Sigurd bude až do neděle s kama rády na horách. Strávím celý víkend sama. Mířím zpátky do ložnice, abych se oblékla. Ve stude né koupelně nezůstávám ani o vteřinu déle, než je ne 1 0
zbytně nutné. Na posteli leží zmuchlané přikrývky. Čpí spánkem, alespoň mým, ale možná i Sigurdovým. Když odcházel, nepodívala jsem se, kolik je, třeba od té chvíle uplynulo už několik hodin. Nemáme skříň. Sigurd mezi stěnu a komín namontoval kovovou tyč, na kterou věšíme šaty, košile a bundy. Jeho svršky tam visí zcela náhodně, moje jsou seřazené podle barvy. Podívám se na jeho stra nu, nezdá se, že by něco chybělo. Taky měl ale jet rovnou do hor. Sportovní taška, co předtím ležela na podlaze, je pryč a já si vzpomenu, že ji měl při odchodu přes rame no. Rozhodnu se pro košili a kalhoty, slušivý neutrální oděv. Zatímco sahám pro příjemnou světle šedomodrou košili, přemýšlím, že pokud se rozhodnu zajet do fitness centra, za pouhých pár hodin se sem vrátím pro věci na cvičení. Pokud se rozhodnu zůstat doma, obleču si kalho ty od pyžama a vytahané tričko. Od volna mě dělí jen tři klienti. Tři klienti jsou vlastně docela málo. Denně bych měla stihnout čtyři a jednou nebo dvakrát do týdne pět. Tak jsem si to spočítala, když jsem začala pracovat sama na sebe. Soukromá praxe znamená míň papírování, řekla jsem Si gurdovi, zatímco jsme si dělali plány v kuchyni ve starém bytě u Torshovského parku a navrhovali rozpočet v exce lové tabulce, bez problémů zvládnu čtyři klienty denně, pravděpodobně i pět. Většinu dnů v týdnu. Nebo aspoň jednou týdně, ale no tak, pár korun navíc by neuškodilo. Smáli jsme se tomu. „Neupracuj se k smrti,“ podotkl Sigurd. „Od tebe to sedí.“ Začal podnikat ve stejné době jako já a vedl si vlast ní excelové tabulky s propočty. Aspoň osm klientů naráz, 1 1
nejlépe deset. Výpomoc ostatním partnerům podle potře by, každá hodina se počítá. „Sem tam budeme pracovat přesčas,“ říkali jsme si navzá jem. „Vyplatí se to, přibydou nám peníze do společné kasy.“ Teď mívám zpravidla tři klienty za den, pět jenom výji mečně. Jak k tomu došlo? Získat klienty je obtížnější, než jsem si myslela. Náctiletí navíc sezení často ruší, ale to je jen část problému. Košili si náležitě dopínám až ke krku. Tehdy v té kuchyni, pod starou Sigurdovou lampičkou oza řující počítač a šmíráky, jsem zapomněla vzít v úvahu jeden důležitý aspekt. Lidský faktor. I já, co mám tak ráda samotu, potřebuju společnost. Šmahem jsem škrtla kolegy a vůbec mě nenapadlo, že se budu cítit osaměle. Že se kvůli tomu budu chovat pasivně. Kdyby mi někdo před rokem pověděl, jak obtížně budu shánět klienty, jak se mi to bude protivit, nevěřila bych mu. Snídaně je podle mě nejlepším jídlem dne. Sedím u ku chyňského ostrůvku s novinami, krajícem chleba a hrnkem kafe. Nejraději jím sama. Sigurd odchází brzo a kafe do sebe háže na stojáka u kuchyňské linky. Já si ráda dávám na čas. Čtu názorovou rubriku v Aftenpostenu, filmové re cenze. Plánuju si den. Sigurd nechal hrnek stát vedle dřezu. Kuchyňský kout patří k těm několika málo částem domu, které jsou v pod statě hotové, a linka se leskne tak, že i ze svého místa vidím pod hrnkem půlkruh od kafe. Jak jinak. Mezi muži a žena mi dost možná existuje biologicky daný rozdíl, schopnost zahlédnout pod hrnkem kruh od kafe, drobečky pod tous tovačem, kapky na lince. Sigurd to tu chce mít hezké, dům má navržený do nejmenšího detailu, vytváří propracované 1 2
výkresy a vizuálně úchvatné prezentace, kdežto na maličkos ti už nedbá. Dát hrnek do myčky. Otřít linku. Uklidit si večer počítač. Jsou to hlouposti, nevím, proč mě tak dráždí, proč se jimi nechávám vyvést z míry, ale na druhou stranu, proč tomu on nemůže věnovat ty tři vteřiny? Takovéhle myšlenky se mi honí hlavou, když vtom mi padne zrak na háček, na kterém obvykle visí Sigurdovo pouzdro. Používá ho k přenášení výkresů mezi prací a do movem. Je to šedá trubice z tvrzeného plastu s černým popruhem. Když je Sigurd doma, pouzdro vždycky visí na témže háčku. Copak nejel rovnou k Thomasovi vyzved nout ostatní? Neříkal to snad? A neviselo tam snad pouzdro včera večer? Když něco nesedí, nikdy nad tím nedokážu mávnout rukou. Vím, že lidé to často dělají, a závidím jim. Do práce se nechystá, no jo, možná jsem to špatně pochopila. Pojede rovnou k Thomasovi, hm, možná jsem se přeslechla, mož ná potřeboval něco narychlo vyřídit v práci. Možná tam včera pouzdro zapomněl a já si to pamatuju špatně, ve sku tečnosti tam pouzdro neviselo včera, nýbrž předevčírem. Určitě je takový přístup mnohem jednodušší. Lidé se špat nou pamětí nejsou vůči světu tolik podezřívaví, nedohadují se. Na naší aktuální situaci je to dobře patrné: Pamatuju si, bez sebemenších pochyb, že jsme o tom spolu včera mluvili. Vstala jsem z pohovky v našem provizorním obývacím po koji, přešla do kuchyňského koutu, abych vylila zbyteček čaje, vyhodila vylouhovaný pytlík do koše a hrnek dala do myčky, a pak jsem se asi tak metr od ostrůvku, kde sedím teď, na Sigurda otočila a zeptala se ho: „Tak co, kdy zítra vyrá žíte?“ Sigurd se mi vybavuje tak jasně jako na fotce s úžas ným rozlišením miliard megapixelů, takže je vidět každičká 1 3
nedokonalost pleti, vybavuje se mi jeho obnošený svetr a děravé kalhoty, co tak rád nosí po večerech, prohrábne si rozcuchané kudrny, unaveně na mě zamžourá, jako bych ho právě vzbudila, a odpoví: „No, brzo. Chtěl bych bejt u Thomase v půl sedmý.“ „V půl sedmý?“ opakuju. „Jo. Tak se dostaneme nahoru hned ráno a získáme ce lej den.“ Třeba se pak spletl a pouzdro si vzal omylem. Nebo se chystá na chatě trochu pracovat. Nebo si to rozmyslel, a pře ce jenom se stavil v práci. Mám až moc dobrou paměť. Naprosto přesně si pama tuju, jak vypadal, když jsme spolu mluvili, že na sobě měl ten špatně padnoucí béžový svetr s černým límečkem, který vypadá, jako by mu ho koupila maminka. Což je vlastně pravda, koupila mu ho předtím, než jsme se seznámili, to mi aspoň tvrdil, když jsem se mu poprvé odvážila říct, že mi z toho svetru vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Taková úplně nepodstatná maličkost, kterou není ani třeba uchovávat v paměti. A už vůbec není důležité v ní uchovávat, že jsem mu odpověděla: „Tak fajn,“ obrátila se zpátky a dala hrnek do myčky, a když jsem pak pohlédla k pohovce, měl už na klíně notebook a mžoural na displej, obočí svraštělé, pusu pootevřenou, a já musela potlačit nutkání mu říct: „Roz sviť si, zkazíš si oči, a nedávej si ten počítač na klín, zhorší ti kvalitu spermatu a možná se nám jednou bude hodit co nejlepší kvalita, a nehrb se tak, budou tě bolet záda,“ ale nakonec jsem řekla jenom: „Jdu si lehnout. Dobrou.“ Nic z toho není důležité. Důležité je umět odlišit pod statné od nepodstatného. Když si však člověk pamatuje 1 4
všechno, je obtížnější vybrat to důležité, to, co by si skuteč ně pamatovat měl. Z okna koupelny vidím, jak k mé ordinaci nad garáží při chází po cestě dnešní první klientka. Vera mírně klopí hlavu, má snadno rozpoznatelný způsob chůze, kráčí jako náctiletá dívka, která navzdory svému vzhledu ještě úplně nedospěla. Pokud by se ovšem někdo zeptal na názor jí sa motné, prohlásila by, že je dospělá dost. Zhluboka se na dechnu a sleduju ji, dokud za sebou nezavře dveře čekárny. Jen tři klienti a pak víkend. Cítím se unavená, přestože jsem právě vstala. Čistím si zuby, přitom balancuju na paletě, na jedné z těch, které Sigurd přivezl z jakéhosi staveniště a položil v koupelně na zem. Stejně jako sprchový kout i umyvadlo patřilo dědovi Torpovi, což znamená, že už tu je od roku 1970 a od té doby nedoznalo žádných změn kromě úprav, které provedl starý Torp. Baterie má dva kohoutky, zvlášť na tep lou a na studenou vodu. Kdykoli mi na ně padne pohled, úplně vidím, jak jimi otáčejí starochovy ruce zkroucené revmatismem. Sigurdův dědeček nevěřil v pozemské stat ky. Podle něj byl v Norsku nevyhnutelný nástup komunistů. Čekal na něj od padesátých let, a tak byl jistě zklamaný, že to trvá tak dlouho. Než v podkrovním velitelském pokoji naposledy vydechl, neotřásl jeho přesvědčením ani rozpad Sovětského svazu, ani vyšvihnutí Číny mezi hospodářské velmoci, přesto toho starého lišáka muselo mrzet, že podob ně jako se jemu zhoršovalo zdraví, se komunistické státy ve světě sklonily před kapitalismem. Za studené války zažil své chvíle slávy a očividně se dmul pýchou, když návště vám, což byla obvykle Sigurdova máma nebo Sigurd a já, 1 5
vyprávěl, že si na něj zpravodajská služba v sedmdesátých letech vedla složku. Ale loni přišel konec a teď už po něm zbyly jen památky v tomhle domě: stará kamna, kohout ky, velitelský pokoj, dosud nedotčený, se spoustou knih, s bulletiny tradiční komunistické strany a maoistické strany AKP(m-l), se závěsnými mapami, na něž si drobnými připí náčky podle svého uvážení vyznačoval strategicky důležité cíle, a letitý zrezivělý revolver, prý po jakémsi účastníkovi ruské revoluce. Stařec si ho obstaral v sedmdesátých letech, snad na obranu, anebo proto, aby měla zpravodajská služ ba důvod se jeho osobou zabývat. Torpova smrt nám otevřela dveře k vysněnému bydlení. V padesátých letech byl Nordberg čtvrť jako všechny ostat ní, ale postupem času jeho prestiž vystoupala a v roce 2014 mladé perspektivní páry jako my už neměly nejmenší šanci nashromáždit dostatek peněz, aby se tu usadily. Po návštěvě té barabizny jsme cestou na metro vzdychali: „Ten výhled, a jak je to blízko do přírody, a metrem kousek do centra, je odtud vidět moře.“ Vyjadřovat se k tomu víc nemělo smysl. Do té doby se v naší budoucnosti rýsoval jen řadový domek na předměstí, daleko od všeho a s nulovým výhledem. Ale dva dny poté, co starce našli, prohlásili za mrtvého a pře dali ho pohřební službě k přípravám na pohřeb, zavolala Sigurdovi matka a zeptala se ho: „Poslyš, nebyl by dědův dům v Kongleveien něco pro vás?“ Margrethe je jedináček a bydlí v moderním domě v oslo ské čtvrti Røa. Sigurdův bratr Harald žije v San Diegu a dům v Oslu nepotřebuje. Navíc dostal otcovu chatu v Kroksko genu pod podmínkou, že ji neprodá, dokud matka neze stárne natolik, že ji nebude moct využívat. A až se jednou 1 6
prodá Margrethin dům, Harald dostane větší podíl. A tak jsme dům starého Torpa získali my. Se starcovou smrtí souvisí nepříjemný fakt, že jsme ho našli až skoro o tři týdny později. Dodýchal ve svém pod krovním velitelství, přímo nad naší nynější ložnicí, kde s turkem v termosce seděl nad mapou z dob, kdy ještě existovalo východní a západní Německo. Zemřel pravdě podobně na zástavu srdce. Žádný div, vždyť mu bylo skoro devadesát. Nebyl zrovna společenský typ a navštěvovala ho jen nejbližší rodina. Margrethe pobývala tou dobou na jedné své dvouměsíční cestě do teplých krajů a my se Sigur dem jsme se uvolili za starcem jednou týdně zajít, abychom zkontrolovali, jestli je všechno v pořádku. Byli jsme ale za neprázdnění prací a vlastním životem, nevyšlo to napoprvé ani napodruhé, takže když jsme konečně s dvoutýdenním zpožděním dorazili a Sigurd otočil klíčem, v domě pano valo ticho. „Dědo?“ zavolal Sigurd. Vzpomínám si, jak jsme se na sebe omluvně usmáli, tro chu provinile, že jsme toho starého komunistu nechali tak dlouho samotného. Když si teď vybavím Sigurdův úsměv, uvědomuju si, že byl napjatý, jako by si Sigurd koutky úst zafixoval kancelářskými sponkami. Mám chuť říct, že už jsme to v tu chvíli věděli, ale takové tvrzení je poněkud přehnané. Špatné svědomí v nás však dost možná vyvolalo předtuchu, že se něco stalo. Dědo? Našla jsem ho já. Hlava mu spočívala na mapě. Pokož ku měl šedou a zkrabatělou, vysušenou, bez života a s po smrtnými skvrnami, jak to tak bývá, když je člověk po smrti už dlouho. Nejradši bych si ten pohled vymazala z paměti. Zažloutlé nehty, které už nedržely v lůžku. Kosti na zátylku 1 7
mu téměř pronikaly matnou pergamenovou kůží. Těžký za tuchlý odér tlejícího masa. Od té doby jsem do velitelského pokoje prakticky nechodila. Možná kvůli tomu Margrethe napadlo nabídnout dům nám. Chtěli jsme se okamžitě pustit do rekonstrukce, vypu dit starého muže ze stěn, vyklidit jeho věci a předělat si dům po svém. Sigurd ihned vytvořil výkresy, já sestavila rozpočet. Naše nová ekonomická nezávislost skýtala řadu možností. Bývalí Sigurdovi spolužáci se chystali otevřít si vlastní architektonickou kancelář a nabídli mu partnerství. Teď už nebylo třeba platit zálohy na služby a poplatky za správu domu ani hypotéku a peníze utržené z prodeje bytu Sigurd investoval do podílu ve firmě. Já nebyla spokojená ve státním psychiatrickém zařízení pro mládež a teď jsem si mohla zřídit vlastní ordinaci u sebe doma. Dům pro nás znamenal nový začátek. Čtyři dny před stěhováním jsme zašli na osloskou matriku a vzali se. Potom jsme si s mou se strou, se dvěma Sigurdovými nejlepšími kamarády a jejich partnerkami dali v Halvorsenově cukrárně žloutkové řezy. Na našem vztahu to nic neměnilo, hodlali jsme žít jako doposud, ale chtěli jsme to mít stvrzené oficiálně. První večer v domě jsme spali na nafukovací matraci v obýváku. Připili jsme si proseccem a řekli si: „Tohle je začátek.“ Jenže se ukázalo, že zbavit se starého Torpa bude ob tížnější, než jsme si představovali. Rekonstrukce se vlekla. Start našeho podnikání jakbysmet. Obzvlášť Sigurd pra coval nezřídka přesčas, a přitom rekonstrukce vyžadovala hlavně jeho zapojení, jeho odborné znalosti, jeho zručnost. Pustili jsme se do práce s vervou a nadšením. Strhali jsme tapety, vytloukli dlaždice v koupelně. Něco jsme dotáhli do konce, třeba novou kuchyni, a nad garáží jsme mi zřídili 1 8
ordinaci. Ale pak nadšení pomalu vyprchalo. Sigurdovi přibývali klienti a pracoval čím dál víc. Skláněl se nad rý sovacím prknem. Přišla zima, studená a temná, a nám došla energie. Po práci už jsme neměli sílu malovat, jezdit do hobby marketu obhlížet sprchové hlavice, vodovodní ba terie, dlažbu a obklady nebo malířské potřeby, nekytovali jsme, nestrhávali zbylé tapety, namísto toho jsme se vždyc ky oba svalili na starou pohovku, pozůstatek z bytu v Tors hovu, a dívali se na televizi. Sigurd často přicházel domů až pozdě večer celý shrbený a na rameni se mu pohupovalo pouzdro s výkresy. V létě, říkali jsme si. Během letní dovolené dáme dům do kupy. Léto bude za tři měsíce a kousek a mě děsí, že jsem tomu přestala věřit. Něco nám do toho vleze. Necháme to na podzim, pak se ochladí a nastane další dlouhá zima, kdy budu v koupelně bosýma nohama, ztuhlýma a znecitlivě lýma jako zmražená kuřecí stehna, pořád přešlapovat na paletách. Soukromou praxi provozuju v patře nad garáží. V tamní maličké čekárně je botník, obyčejná židle, stoleček s časo pisy a pak dveře vedoucí do ordinace. Na židli sedí Vera. Na klíně jí leží časopis, ale podezírám ji, že si nečte. Když vejdu, vzhlédne. „Zdravím, paní doktorko,“ řekne. Sálá z ní ranní svěžest, jako by se právě upravila. „Ahoj,“ odpovím. „Chvilku tady počkej, potřebuju… Za volám tě.“ „Jistě,“ prohodí úslužně, jedno obočí má zdvižené, ten hle výraz u ní vídám nejčastěji, nepatrný náznak ironie, jímž provází většinu svých promluv. 1 9