0501361

hOst

Př e LoŽi l a A nN a Kř ivÁ N KOvá

Chandler Bakerová

B r n O 2 0 2 0

W HI SPER NETWOR K CO PY R I G H T © 2019 BY CHANDLER B AKER T R A NS L AT ION © ANNA KŘ I VÁNKOVÁ, 2020 C Z EC H ED I T I O N © HOST −  VYDAVATELSTVÍ , S. R. O., 2020 I SB N 978- 80- 275- 0385- 8

KažDÉ ŽenĚ, JeŽ se MnOU č I Se SVě teM ° J PŘÍbě H, SDÍlelA SvU A KaŽDÉ ŽenĚ, JeŽ PohÁně LA SpOleč NÝ HlaS Tě chtO StráNeK A HnuTÍ DomÁHajÍCÍHO se SVě DectVÍ. sLYšÍME VÁs.

PROLOG Kdybyste nám bývali naslouchali, nemuselo se nic z toho stát.

9

VÝPOVĚDI OČITÝCH SVĚDKŮ 12. DUBNA SV Ě DEK Č . 1 :

SV Ě D EK Č . 2 :

SV Ě D EK Č . 3 :

Zrovna jsem vyšla ven, když jsem zahlédla takové ­jakoby mihnutí nebo co, takový jako pohyb na protější straně komplexu, a nejdřív ze všeho mě napadlo, že je to obří pták, a potom zase, že ­nějaká teroristická bomba. Trvalo zlomek vteřiny, než mi došlo, že je to člověk. Nešlo poznat, zda muž, či žena. Lidé v téhle čtvrti jsou všichni dost ze staré školy. Všichni nosí obleky. Tradiční. Černé kalhoty a blejzr vlající ve větru. Každopádně je to odtamtud ­pořádná výška. Bylo kolem půl druhé odpoledne, zrovna jsem odcházel od oběda s klientem v hotelu Dakota. Málem jsem ten svůj stejk se salátem vyzvracel. Ne že by mi toho člověka nebylo líto. Je. Taková hrůza. Ale taky si říkám, že na to, abyste udělali něco takového, musíte být fakt sobečtí, víte? Na té ulici byli lidé. Bylo po obědě. Jestli to opravdu musíte udělat, jakože doopravdy, tak to proveďte někde v klidu a v ústraní. Nic víc neříkám.

11

KAPITOLA 1

O TŘI TÝDNY DŘÍVE: DEN, KDY TO ZAČALO. 20. BŘEZNA

Než nastal ten den, řítily se naše životy po neviditelné horské dráze jako vozík držící se kolejí pomocí inženýrství a sil, které jsme navzdory přehršli akademických titulů tak docela nechá­ paly. Pohybovaly jsme se s pocitem kontrolovaného chaosu. Byly jsme odbornice na značky suchých šamponů. Zhléd­ nout celou jednu epizodu reality show Svobodný mládenec nám trvalo čtyři dny. Při usínání jsme na stehnech cítily žár laptopů. Dělaly jsme si dvouhodinové pauzy na přečtení pohádek bato­ latům a pokoušely se nepočítat celkový počet hodin, jež jsme trávily prací coby matky a zaměstnankyně, a nevěděly si rady, co z toho by mělo dostat přednost. Byly jsme překvalifikované a nevyužívané, panovačné a vždycky jsme měly pravdu. Dispo­ novaly jsme pevným stiskem ruky a tučnými zůstatky na účtu. Zapomínaly jsme své zabalené obědy na kuchyňských linkách. Dny byly jeden jako druhý. A pak najednou ne. Toho rána, kdy náš generální ředitel zemřel, jsme náhle zvedly oči a uvědo­ mily si, že ta horská dráha má polámané kolečko a že se chys­ táme vykolejit. Ardie Valdezová — trpělivá, stoická osoba v praktických, kva­ litních italských botách — tu blížící se havárii vytušila jako první. Vyslechla si tu novinu a rozhodla se krýt. „Grace?“ Zastavila se v chodbě — sterilní, avšak vyzdobené uměleckými kusy za ho­ rentní ceny — a zaklepala na obyčejné dveře ozdobené magne­ tem v podobě krávy. „To jsem já, Ardie. Můžu dál?“ Čekala a poslouchala, dokud se za dveřmi neozvalo zašustě­ ní. Povinně vyžadovaný zámek se s cvaknutím odemkl. Ardie vklouzla do místnůstky a zavřela za sebou dveře na petlici. Grace už zase seděla na kožené pohovce a pod nakřivo 12

vykasanou hedvábnou blůzou měla na nahá prsa připevněny dva plastové kužely. Ardie se rozhlédla po místnosti. Minilednička. Omšelá po­ hovka, na které Grace seděla. Malá televize, na níž právě běžela Ellen. Zvenčí slyšela hlasy a spěšné kroky, lidé zvedali telefony a kopírovali dokumenty. Pochvalně nakrčila čelo. „Máš to tady jako takovou soukromou schovávačku.“ Grace se natáhla po regulátoru odsávačky a ta spustila svůj metodický, mechanický bzukot. „Anebo svoji vlastní malou hrobku,“ odvětila lehkovážně. Gracin temný smysl pro humor Ardie vždycky dokázal za­ skočit. Navenek se Grace zdála tak nekomplikovaná. Odbarvené vlasy nosila sčesané dozadu, byla aktivní členkou absolventek univerzitního klubu TriDelta spolu se svým vysokým, snědým manželem Liamem oblečeným do kostkovaných košil navště­ vovala presbyteriánský kostel Preston Hollow. Oba byli na se­ znamu osobně pozvaných hostů u příležitosti otevření Prezi­ dentské knihovny George W. Bushe a považovali se za „soucitné konzervativce“, což si Ardie vykládala tak, že sice homosexu­ álům přejí sňatky, ale zároveň by rádi platili co nejnižší daně. Rovněž vlastnili alespoň jednu zbraň v uzamčeném sejfu, který schovávali na poličce v Gracině šatníku, a skutečnost, že Ardie měla Grace přes tohle všechno ráda, o něčem vypovídala. „Kolik by toho vůbec měly děti sníst? Pořád jenom odsávám. No, jen se na mě do prdele podívej, Ardie, vždyť se dívám na Ellen přes den.“ Grace obvykle „do prdele“ neříkala. Ardie si vzpomněla, jak dlouhé se jí zdály dny v době, kdy její syn Michael spával jen několik hodin denně. Tehdy si připadala celá těžká a špinavá, jako kdyby měla celé tělo potažené špínou jako nevyčištěné zuby. Zalovila v plátěné tašce a vytáhla dvě orosené plechovky La Croix. Jednu podala Grace a pak ztěžka dosedla na podlahu 13

vedle pohovky. Ardie si mohla dovolit takové věci jako vyse­ dávat v práci na zemi, protože se — a ona sama by to přiznala jako první — rozhodla na tyhle věci vykašlat. Vlastně už před lety. Raději si přispala, než aby strávila hodinu navíc česáním a líčením. Skoro nikdy nechodila po nákupech. Netrávila ani minutu svého vzácného času cvičením pilates. Nic z toho, co kdy v životě udělala, jí nepřineslo takový pocit osvobození. Sklopila oči k telefonu. Pořád nic. „Tak Bankole podle všeho umřel,“ řekla Ardie. „Dneska ráno, když se chystal do práce.“ Sdělila tu novinu věcně. Ardie to ani jinak neuměla. To bylo vždycky Moje matka má rakovinu nebo Tony a já se rozvádíme. „Cože? Jak to?“ Grace upustila hadičky, které se snažila vpra­ vit zpět do trychtýřovitých udělátek vykukujících z kojicí pod­ prsenky. „Dostal infarkt. Jeho žena ho našla v koupelně.“ Ardie opřela lokty o kolena a upřeně přitom hleděla na Grace. „Právě jsem to zjistila.“ Ardie se s výkonným ředitelem společnosti Desmondem Bankolem setkala jen jednou, když si potřásli rukama ve výtahu, jelikož se snažil setkat se alespoň jednou s každým, kdo v bu­ dově pracoval, a to včetně uklízeček. Měl velice bílé zuby. Byl menší, než si představovala, a zpod saka obleku mu vykukovala zápěstí jako ptačí spárky. „Jo, a mimochodem se tu schovávám,“ podotkla Ardie, a ještě než se Grace stihla zeptat, dodala: „Před Amesem. Pořád se ptá po Sloane. Řekla jsem mu, že bude nejspíš na obědě. Povídal, že jí nedovolil odejít na oběd. Tak jsem mu řekla, že je šéfka sekce pro severoamerické právní záležitosti a k odchodu na oběd jeho svolení nepotřebuje, a —“ „Tos mu řekla?“ Grace se narovnala. Sloane byla jejich pří­ telkyně, ale také v podstatě šéfová, což znamenalo, že Ames je šéfem jejich šéfové. 14

„Samozřejmě, že jsem mu to doopravdy neřekla. Šílíš?“ „Aha,“ odvětila Grace a zamrkala. Pohrávala si přitom s dia­ mantovým křížkem na krku. Elektrické vrnění odsávačky od­ počítávalo čas ubíhající mezi oběma ženami. „Takže se tu schovávám jako srab,“ pokračovala Ardie. „Če­ kám, až mi Sloane zavolá.“ Muži jako Ames se o Ardie zpravidla nezajímali. Nesnášel, když musel naslouchat někomu, na koho nemohl hledět se zalíbením. Když se jí ptal, kde je Sloane, těkal očima a odešel tak rychle, jak jen to šlo. S tím se ovšem Grace nesvěřila. Ardie se ošila. Gracina prsa nešlo v tak malé místnosti pře­ hlížet. „Tahá to za ně, až vypadají jako torpéda. Copak to nebo­ lí?“ Ardie svého syna Michaela adoptovala téměř před čtyřmi lety a dopřála si tak šťastný konec v letitém boji s neplodností. Sama nikdy nekojila, ale vždycky si představovala, jak děťátko poklidně saje a obě strany si užívají ten kýžený dotyk kůže na kůži, třebaže ty přehnaně cudné ženy se přitom ukrývají za leh­ ce přehozeným ručně tkaným šátkem. Žádné divoké poškubá­ vání, jaké teď viděla zblízka na vlastní oči. „Popravdě, rozhodně míň než pusinka Emmy Kate.“ (Všichni přece vždycky tvrdili, že kojení je bezbolestné. Že kojení je krás­ né. Rády bychom jim protáhly bradavky po asfaltu a hned by se vidělo, jestli jim to taky bude připadat bezbolestné a krásné.) „Bože, vždyť už umíme vynalézt inteligentní zubní kartáčky,“ namítla Ardie. „Můj robotický vysavač si dokáže najít, kde bydlí, a po práci se sám uloží do postýlky, a my nemůžeme vynalézt nějakou serepetičku na odsávání mléka, která by fungovala o něco líp než tohle?“ Ten přístroj byl bizarně uchvacující. „Muži mají zuby.“ Grace pozvedla obočí. „I podlahy.“ Ardie si pořádně lokla minerálky s grepovou příchutí a mezi­ tím Ellen DeGeneresová na obrazovce uvítala na pódiu mladé­ ho muže. Vypadal jako nedospělý kluk a Ardie neměla nejmenší tušení, kdo to je. Znovu se dotkla displeje telefonu — pořád nic. 15

„Právě mě napadlo něco děsivého,“ řekla po chvíli. „Ames by se mohl stát novým generálním ředitelem.“ „Ne. Myslíš?“ „Vypadá jako ředitel. Je vysoký. To se lidem líbí.“ Ardie sví­ rala a rozevírala pěst ve snaze rozcvičit karpální tunel ne­ ustále ohrožující její zápěstí. „Povídám ti,“ pokračovala, „ten parchant se může dostat do čela téhle firmy, a co si pak po­ čneme?“ Nešlo jen o ty zvěsti ohledně stážistky. Anebo o tu příhodu s výkonnou asistentkou před dvěma lety na golfovém turnaji Byrona Nelsona — mimochodem, hádejte, koho pak vyhodili? Zkazím vám překvapení: Amese ne. A nešlo ani o to, že korpo­ rátní kulturu udává vedení a postavit Amese do čela Truvivu by se rovnalo vyhlášení lovecké sezony. Šlo o to, že Ames Garrett nenáviděl Ardie. „Já nevím,“ řekla Grace. „Ke mně se vždycky choval hezky.“ Ardie to nechala bez komentáře. Grace byla o pár let mladší než Ardie a Sloane a pořád ještě lnula k představě, že někdo může být „dobrým člověkem“ bez ohledu na své činy, jako by snad činy nebyly právě tím, co určuje, zda je někdo dobrý či špatný. A Ardie viděla, jak se Ames Garrett dokáže činit. Jenže některé věci se prostě neprobírají ani mezi přáteli — náboženství, peníze a snad ani Ames. Grace pootočením regulátoru zvýšila výkon odsávačky. Jed­ na z hadiček vyklouzla z místa a chvíli se kroutila po podlaze. Na Gracinu sukni skanula bílá kapička. Zavřela oči, zaklonila hlavu a chřípí se jí propadlo. Když oči znovu otevřela, lesk­ ly se. Přejela si nos zápěstím a s cílevědomým klidem sebrala nezvedenou hadičku ze země. Když se ji pak pokoušela znovu připojit, dvakrát minula. Napotřetí se povedlo. Celá nesvá se usadila zpět na gauč. „S tím Bankolem je to ale fakt depresivní.“ Upřela skelný pohled na televizní obrazovku. „Neměly bychom správně být smutnější?“ 16

Ardie neodpověděla, protože Grace ve skutečnosti vypadala velice smutná. Znovu zkontrolovala telefon. Síla signálu ukazovala jedinou čárečku. Kde ta Sloane krucinál vězí?

17

KAPITOLA 2 20. BŘEZNA

Sloane upřeně hleděla na strop výtahu a poháněla jej, aby jel rychleji, až se dveře konečně otevřely v patnáctém poschodí a ona jimi proběhla jako závodní kůň. „Všichni jsou v zasedačce —“ naklonila se její sekretářka Bea­ trice přes svůj pult. Od handsfree sady v uchu se jí vinul kabel. „Já vím, Beatrice. Já vím.“ Sloane prolétla kolem a uháněla chodbou pryč. „A už teď mám průser jak mraky.“ Jen aby bylo jasno, ještě před pár hodinami, když spolu s manželem usedla k pohovoru s ředitelem školy, do které cho­ dila jejich desetiletá dcera Abigail, bylo všechno úplně v pořádku. Tehdy si zodpovědně uložila mobil do kabelky, plné nejrůzněj­ ších krámů, protože byla dobrá matka, což zrovna znamenalo soustředěná matka. Nebo tak to alespoň před ředitelem Clarkem chtěla hrát. A teď se na to podívejte! Po schůzce vytáhla telefon a našla na něm vzkazy od Ardie: Desmond dneska ráno natáhnul bačkory.

Infarkt.

Ames tě hledá.

No tak, kde jsi?!

Sloane??

Neměla ani čas se rozloučit s manželem. Konečně stanula před zasedací místností svého oddělení a srdce jí bušilo tak usilovně, až se jí zmocnila obava, že má také infarkt. Největší zabiják žen po čtyřicítce! Někde to tak slyšela. Možná v nějaké talkshow pro ženy. Vzala za kliku a vešla dovnitř. 18