Issuu

AKWAEKE EMEZI ZŘÍDLO

Akwaeke Emezi

ZŘÍDLO

PŘELOŽILA TEREZA MARKOVÁ VLÁŠKOVÁ

BRNO 2020

Vychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR FRESHWATER Copyright © 2018, Akwaeke Emezi All rights reserved Cover art © Kadna Translation © Tereza Marková Vlášková, 2020 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2020 ISBN 978-80-275-0294-3

Těm z nás, kteří jsou jednou nohou na druhém břehu

KAPITOLA 1 Toto tělo mi bylo domovem po mnoho životů. Mnoho mých životů se odehrálo ještě předtím, než mne do tohoto těla vložili. Prožiji mnoho životů, až mne z něho vyjmou.

Když si pro nás matka přišla poprvé, křičeli jsme. Byli jsme tři a ona byla had, ležela na dlaždičce v koupelně stočená do klubíčka a čekala. My jsme ale posledních pár let naprosto důvěřovali našemu tělu — domnívali jsme se, že naše matka je někdo jiný, ta štíhlá paní s růží na tvářích a obřími půl litry na očích. A tak jsme křičeli. Nováčci ty hranice ještě tolik nevnímají. Byly doby, kdy jsme žádné tělo neměli, kdy se nám teprve buňku za buňkou utvářelo uvnitř té štíhlé paní, s úzkost livou pečlivostí si pěstovalo orgány a zasazovalo je do soustav. Poletovali jsme tam a zpátky, vždycky jsme se zaletěli podívat, jak se plodu daří, s pohvizdováním jsme proplouvali tou vodou, v níž se vznášel, a slaďovali se s melodiemi, které si prozpěvovala ta štíhlá paní — s katolickými hymny, které podědila po předcích, jejichž zpopelněná těla spočívají ve zdech jisté kualalumpurské katedrály. Bavilo nás překrucovat posvátné rytmy hymnů a ob táčet jimi plod, dokud nezačal škodolibě kopat. Občas jsme z té štíhlé paní vylétli ven, vznášeli se jí za zády a prozkoumá vali dům, v němž hospodařila, procházeli jsme skrz perleťově modré stěny z místnosti do místnosti a sledovali ji, jak zpraco vává těsto do kulatých placiček a pod rukama jí bublají čapátí. 9

Byla malá, měla tmavé oči i vlasy a světle hnědou pleť a jme novala se Saachi. Narodila se jako šestá z osmi dětí jedenác tého dne šestého měsíce v Melace na druhém břehu Indického oceánu. Později odletěla do Londýna a v záplavě bílého sárí, závoje a květin se vdala za jistého Saula. Saul byl rázný muž s úsměvem připomínajícím hrábě, měl tmavě hnědou pleť a drátovité černé kudrliny zastřižené hodně na krátko. Rád si teatrálním barytonem prozpěvoval Jima Reevese, mluvil ply nule rusky, uměl latinsky a tančil waltz. Věkový rozdíl mezi nimi činil dvanáct let, přesto byli krásný pár, hodili se k sobě a šedí města se pohybovali s grácií sobě vlastní. Když se naše tělo zavrtalo do její sliznice, žili spolu v Nigé rii a Saul pracoval v Nemocnici královny Alžběty v Umuahii. Saachi mu tři roky předtím povila v Abě syna Chimu, pro toto dítě (pro nás) ale bylo zásadní, aby se vrátili do Umuahie, kde se narodil Saul a před ním jeho otec a před ním zase otec jeho otce. Krev stékala do půdy, promazávala bránu, zhmot ňovala modlitbu. Později se jim narodila ještě jedna dcera, už opět v Abě, a Saul oběma dívenkám zpíval tím svým baryto nem, učil je tančit, a když se od něj odstěhovaly, staral se jim o kočky. Než se jim ale dcerky narodily, žili (ta štíhlá paní a ten rázný pán) v obrovském domě v doktorské čtvrti, s ibišky na zahradě a perleťově modrými zdmi uvnitř. Saachi byla ses třička praktického založení, a tak tu byla velká šance, že další mimino v péči tohoto páru přežije. Když nás to v domě začalo nudit, poletovali jsme a střemhlav se snášeli k zemi, hráli si v zahradě a sledovali, jak se úponky batátů plazí po pod půrných kolících, hedvábné listy dozrávající kukuřice vysychají a manga před pádem na zem bobtnají a žloutnou. Saul mangy naplnil dva kyblíky a odnesl je Saachi, která ho celou dobu pozorovala z křesílka. Jedla je celá, od slupky přes šťavnatou 10

dužinu až po pecky, které se jí odíraly o zuby jako o vysušenou kost. Potom vyráběla mangový džem, mangový džus a vůbec všechno možné mangové. Snědla jich denně deset až dvacet, a navrch ještě pár macatých avokád, která rozkrajovala na půl a máselnatou dužinu z nich nabírala lžičkou. A tak naše zárodečné tělo dostávalo živiny a my ho navštěvovali, a když nás jejich svět přestal bavit, vrátili jsme se do toho našeho. To jsme ještě byli volní. Vyklouznout spolu s hořkými čúrky křídy, na tom nebylo nic těžkého. Jejich taxikář měl v těch alžbětinských časech vnitřek auta oblepený motivačním heslem KE ŠTĚSTÍ NEVEDOU ZKRATKY. Jeden a ten samý nápis pořád dokola, čím dál plastičtější, jak se samolepky vršily jedna přes druhou, některé ošoupané, jiné ještě lesklé novotou. Saachi nechávala svého synka Chimu každý den doma s chůvou a řidič ji vozil k Saulovi na kliniku v centru města. Toho rána (v den, kdy jsme zemřeli a naro dili se) začala Saachi cestou po těch klikatících se červených silnicích rodit. Řidič poslechl její hekavé rozkazy, strhl volant a místo za Saulem zamířil do alomské nemocnice. Naše tělo nás volalo a dralo se ven a Saachi se zatím nedokázala sou středit na nic jiného než na ty samolepky hemžící se kolem sedadel — připomínaly jí, že tady žádné zkratky neexistují. S námi to prudce škublo, odvleklo nás to branou a přes řeku až k zadním dvířkům lůna té štíhlé paní a šup s námi do rozvlněných vod a spícího tělíčka, které se v nich pohupova lo. Nadešel čas. Dokud byl plod ubytovaný, mohli jsme si dělat, co jsme chtěli, odteď ale měl být sám za sebe, z ubytovaného masa a kostí se měl stát samostatný příbytek a my se v něm měli usadit. Zvykli jsme si na příjemný tlukot dvou srdcí od dělených svaly a tekutinou, na možnost vyrazit si ven a vrátit se tam, odkud jsme pocházeli, byli jsme volní, jak se na duchy sluší a patří. A teď nás chtěli zavřít do zamlženého vědomí 11

nějaké prťavé dušičky, stranou od všech ostatních? Tak to tedy ne. Zešíleli bychom tam. Tělo štíhlé paní bylo uzpůsobené k rychlým porodům. Po rod prvorozeného syna trval hodinu a porod třetí dcery rok po nás zabral jenom dvě. My, Saachin prostřední potomek, jsme však své tělo proti té šílené síle, která ho táhla ven, bráni li. Kdepak, zkratky nebudou. Byl šestý den šestého měsíce. Doktoři nakonec do Saachi píchli jehlu a dali ji na kapač ky — pustili se s námi do boje pomocí léků a tělo, které se stávalo tělem naším, z ní vyhnali. Tak se stalo, že jsme skon čili tady, uvěznil nás tu ten podivný porodní proces, hrůznost běžná mezi těmi z masa a kostí. Odněkud jsme přišli — všechno odněkud pochází. Když probí há proměna ducha v tělo, má být brána zavřená. Je to považo váno za laskavost. Jinak by to bylo kruté. Možná že bohové za pomněli, oni už takto roztržití bývají. Není v tom zlomyslnost, alespoň obvykle ne. Na druhou stranu jsou to pořád bohové a těm je úplně jedno, co se stane s tělem, hlavně proto, že je po malé a nudné, jinaké a sprosté. Větší pozornost mu věnují jen ve chvílích, kdy se skládá dohromady, urovnává a osidluje duší. Když se ona, naše tělo, drala do světa, kluzká a hlasitější než osada bouří, brána byla dokořán. Už jsme v ní, v našem těle, měli mít své pevné místečko, měli jsme spát v jejích bla nách, sesynchronizovaní s její myslí. Bylo by to tak nejbezpeč nější. Jenže brána místo toho, aby za sebou uzavírala vzpomín ky, zela dokořán, a proto jsme od začátku zmatení. Byli jsme zároveň staří a čerstvě zrození. Byli jsme jí, a zároveň nebyli. Nebyli jsme při smyslech, ale byli jsme naživu — největší pro blém vlastně spočíval v tom, že jsme zůstali samostatnými jed notkami a nestali se bezvýhradně a pouze jí. 12

A tak tu byla ona: tělnaté mimino s hustými a mokrými černými vlasy. A pak jsme tu byli my, v tomto světě čerstvě zro zení, slepí a hladoví, část se nás držela jejího těla, zbytek po vlával vzadu a proudil otevřenou branou. Od začátku bychom to nejradši brali tak, že to byla ze strany bohů pouhá nedba lost, a nikoliv úmyslné zanedbání. Na tom, jak to bereme my, však v podstatě nezáleží, třebaže pro ně nejsme jen tak někým: jsme jejich dítětem. Jsou nevypočitatelní, to je jasné každému, kdo má aspoň trochu rozumu, a s vlastními dětmi zacházejí zhruba stejně v rukavičkách jako s těmi vašimi. Možná ještě hůř, vždyť vaše děti jsou jenom slabošské pytle masa a kostí s termínovanou duší. Oproti tomu my — jejich děti, mláďata, bůžci, ọgbanje* — ustojíme nespočetněnásobné hrůzy. Ne že by na tom záleželo: co jí (toho mimina) se týče, bylo jasné, že z ní bude blázen. Jak rostla, v průběhu těch prvních pomalých let, kdy se neděje nic a děje se všechno, dál jsme spali, ale s otevřenýma očima, stále pevně přisátí k jejímu tělu a hlasu. Byla nálado vá, bystrá, pozvedající se slunce. Divoška. Hodně křičela. Byla buclatá a krásná a šílená, jen v sobě asi nikdo neměl dost moudrosti, aby si toho všiml. Říkali o ní, že jde spíš do tátovy strany, že je s tou svou tmavou pletí a hustými vlasy celá jeho zesnulá matka. Saul ji po ní ale nepojmenoval, i když spousta jiných by to pravděpodobně udělala. Kolik lidí už se vráti lo ve znovu obnovených tělech — děje se to každou chvíli. Nnamdi. Nnenna.** On ale tuhle chybu při pohledu do vlh ké č ernoty jejích očí neudělal, což je u slepého (současného) člověka pomalu zázrak. Nějak vytušil, že mu očima jeho * Dítě, které zemřelo (vinou zlého ducha a většinou ve velmi útlém věku), a teď se vrací, aby se mohlo znovu narodit a zemřít. ** Igboská jména znamenající „můj otec je naživu“ a „otcova matka“.

potomka neoplácí pohled jeho matka, ale někdo jiný, něco jiného. Všichni kolem ní oždibovali vzduch, štípali ji do tváří a těch tučných bochánků pod nimi, táhlo je to k ní, nebo si to aspoň mysleli, ve skutečnosti jsme je totiž přitahovali my. Něco zkrátka nedokážeme zastavit ani ve spánku, třeba to, jak k sobě přitahujeme lidi. I oni nás přitahují, ale jenom po jed nom — jsme prostě vybíraví. Saachi sledovala, jak se kolem nemluvněte slétají hosté, a jako zelený výhonek v ní začaly rašit obavy. Tohle neznala. Chima byl nesmírně tichý a klidný, zchlazoval její horkost. Celá znepokojená odněkud vyhrabala bindi — tmavé, sametově černé kolečko, přenosné třetí oko — a přilípla ho miminku na čelo, na tu hlaďounkou plochu zbru su nové kůže. Slunce, jehož úkolem je odrážet uřknutí a mařit plány bídáků, kteří by snad chtěli nad dítětem cukrovat a pak ho polohlasně proklít. Odjakživa byla praktická, tahle Saachi. Šance, že to dítě přežije, byla velká. Aspoň si bohové zvolili zodpovědné lidi, takové, kteří ji budou milovat celým srd cem, v prvních pár letech totiž obzvlášť hrozí, že vás začnou mít dost. Ne že by nám tím tedy bozi vynahradili to s tou branou. Saul, lidský otec, porod neviděl. Dokud jsme byli volní, moc pozornosti jsme mu nevěnovali, nebyl pro nás zajíma vý — jeho tělo nesloužilo jako přepravní prostředek, jako další vesmír. Zatímco se s námi jeho žena prala za všemožná osvo bození, on v obchodě skupoval přepravky s limonádami pro hosty. Vždycky byl ten typ chlapa, kterému záleží na postavení a dojmech ostatních a na sociálním kapitálu. Na lidských vě cech. Přesto svolil k tomu, jak ji chtěli pojmenovat, což jsme se ale dozvěděli až později, až když jsme se probudili, a taky nám tehdy konečně došlo, proč si vybrali zrovna jeho. Od jména se toho odvíjí hodně. 14

Po narození syna Chimy si Saul přál ještě dceru, a tak našemu tělu, když konečně dorazilo, dal druhé jméno, které znamená „Bůh vyslyšel“. Chtěl tím říct, že „bohové vyslyšeli“. Chtěl tím říct, že jsme vyslyšeli jeho volání. Netušil, co tím chce říct. Lidé se často modlí a zapomínají, čeho jsou jejich ústa schopná, zapomínají, že jim naslouchají všechny uši, že si to bohové mohou vzít osobně, když na ně nasměrují své touhy. Církev holčičku bez toho druhého jména odmítla pokřtít, protože její první jméno považovala za nekřesťanské, pohan ské. Saachi během křtu stála nehybně, hubená a kostnatá jako Londýn, zato Saulovi se břicho vydouvalo maličko víc než dřív, narůstalo ustáleným tempem. Měl na sobě bílý oblek se širo kými klopami, na černé košili mu spočívala bílá kravata a on se sepjatýma rukama pozoroval, jak kněz přejíždí palcem nad čelíčkem miminka v manželčině náruči. Saachi to sledovala přes tlustá sklíčka brýlí, se sklopenou hlavou a klidnou váž ností se soustředila na své dítě, na dlouhých černých vlasech měla naražený bílý klobouk a vínově červené sametové šaty ji táhly v ramenou. Chima v olivově zelené khaki vypadal vedle svého táty maličký, sahal mu akorát k prstům volně svěšené ruky. Za knězova ustavičného drmolení a našeho pospávání prosákla čelem dítěte zatuchlá pachuť svěcené vody a prostou pila i naši říši. V jednom kuse provolávali jméno nějakého chlapa, jakéhosi krista, dalšího boha. Ta zkažená voda ho při lákala, najednou nám stanul po boku a pozoroval nás. Kněz bez přestání mluvil a ten kristus si to k nám mašíroval, rozrážel u toho hranice a táhl za sebou černý oceán. Přejel dí těti dlaněmi po těle. Pod nehty měl šťávu z granátových jablek a med. Mimino předtím Saachi usnulo v náručí a teď se pod jeho doteky mírně zavrtělo a zatřepetalo očními víčky. Obrá tili jsme se na něj. Naklonil hlavu na stranu — tu záplavu černých kudrlin, pleť barvy ořechových skořápek — a o krok 15

ustoupil. Nabídli mu ji a on se ji chystal přijmout, nenamítal nic proti tomu, že ji bude milovat. Voda jí začala stékat do ucha přesně ve chvíli, kdy kněz pronesl její druhé jméno, onu boží odpověď, kterou si vydupala církev z neznalosti toho, že její první jméno je božštější, než si vůbec umí představit. Výběr prvního jména probíral Saul se svým starším bratrem. Tento bratr, strýc, který zemřel dřív, než jsme si ho mohli za pamatovat (škoda, zrovna on by ten průšvih s branou možná uměl jako jediný napravit), se jmenoval De Obinna a byl to uči tel, který měl procestované vnitrozemské vesnice a znal tamní zvyklosti. Údajně patřil k přívržencům církve cheruba a serafa a vypadá to, že tomu tak v době jeho smrti vážně bylo. Záro veň ale znal i písně a tance Uwummiri,* rituálů zalitých vodou. Všechna voda je provázaná. Veškerá sladká voda vyvěrá z tlamy krajty. Když už měl Saul dost rozumu na to, aby dítě nepojme noval po babičce, vložil se do toho De Obinna a navrhl ono prv ní jméno, to se vším tím bohem. O řadu let později tvrdil Saul dítěti, že jeho jméno znamená zkrátka „vzácná, drahocenná“, to je ale volný a nedostatečně výstižný překlad, správný i neúplný zároveň. Ve své nejčistší podobě to slovo označuje vejce krajty. Předtím, než lidstvo postihla kristem vyvolaná ztráta pa měti, bylo všeobecně známo, že krajta je posvátná, že je mno hem víc než pouhý plaz. Je zřídlem pramene, hmatatelnou po dobou bohyně Aly, jež je samotnou Zemí, soudkyní a matkou, zákonodárkyní. Člověk se rodí na jejích rtech a prožívá na nich celý svůj život. Ala ve svém lůnu střeží a sytí podsvětí, mrtví ji nadouvají a zplošťují břicho a nad hlavou jí svítí půlměsíc. Zabít její krajtu bylo zapovězené a o jejím vejci se tradovalo, že není v lidských silách ho najít. A když už ho najdete, není

* Náboženství a obřady silně spjaté s vodou.

v lidských silách se ho dotknout, dodávalo se jedním dechem. Vejce krajty je totiž Aliným dítětem a Alino dítě není a nikdy nebude určeno vašim rukám. Takovou dceru si Saul vyprosil, takhle se zhmotnila jeho modlitba. Nejjistější bude její první jméno ani nevyslovovat nahlas. My jí říkali ada. Nuže: ada patřila nám a Ale a Saachi, a jak rostla, přišel čas, kdy se na rozdíl od většiny dětí odmítla pohybovat po všech čtyřech. Místo toho se svíjela, plazila po břiše, tiskla k podla ze. Saachi pozorovala, jak se ty její nesulcovaté, nově vyrašené faldíky červovitě krabatí po koberci, a lenošivě zvažovala, jestli náhodou ada není na řádné lezení moc tlustá. „To dítě se plazí jako had,“ zmínila během telefonátu se svojí matkou, která se nacházela na druhém břehu Indického oceánu. Saul měl na Ekenna Avenue, v čísle popisném sedmnáct, kde tehdy bydleli, zřízenou malou ordinaci v prostorách, které byly původně určené služebnictvu a k bytovému domu byly přistavěné z tisíců červených cihliček. Tam taky ada d ostala protitetanovku, když její bratr Chima podal jejich mladší ses tře prkno s vyčuhujícím hřebíkem a řekl jí: „Prašť ji!“ Předpo kládali jsme, že to neudělá, a tudíž nás to nechalo v klidu, jen že on byl prvorozený a ona nás překvapila. Teklo nám hodně krve a Saul adě tu injekci píchl sám, ale nezůstala jí po tom žádná jizva, takže to možná bude falešná vzpomínka. Sestřič ku jsme z ničeho nevinili, měli jsme ji rádi. Jmenovala se Añuli. Narodila se jako poslední, jako amen završující modlit bu, a byla založením miloučká. Jednu dobu — hned jak přišla z druhého břehu (na rozdíl od nás celistvá) — hovořila jazy kem, kterému nikdo kromě nás nerozuměl, a tak jsme jí tím jazykem odpovídali a tlumočili její slova rodičům našeho těla. 17

Ada (naše tělo) mívala ve zvyku se brzy ráno, ještě než se Saul a Saachi vzbudili, vyplížit z bytu za sousedovic dětmi. Učily ji krást sušené mléko a pak si tu sladkou dobrotu vonící po miminech lepit jazykem na horní patro a po kouskách ji odlepovat. Saul se Saachi se po pár letech přestěhovali do čísla popisného tři v téže ulici, do domu s vícero pokoji a koupel nou navíc. Číslo popisné sedmnáct se nakonec zbouralo a ně kdo si tam postavil nový dům, který byl úplně jiný než ten starý a po červených cihličkách v něm nebylo ani stopy. V době, kdy Saachi učila naše tělo chodit na nočník — s modrým umělohmotným prkénkem —, však červené cihlič ky ještě stály na místě. Adě mohly být asi tři, půlka ze šesti, tak nějak. Vždycky si to nakráčela do koupelny, v níž se na cházel i nočník, stáhla si kalhotky a opatrně si sedla, tohle jí totiž šlo. Šly jí i jiné věci, třeba křik, ten ji naplňoval pocitem smysluplnosti, znovu zaléval všechny ty prázdné puklinky. A tak to první, co naše tělo udělalo, když zvedlo hlavu a spat řilo na dlaždici přímo před nočníkem obřího stočeného hada, bylo, že se rozkřičelo. Had zvedl hlavu a část dlouhého těla, zbytek zůstal stočený do klubíčka a šupiny přes sebe hladce klouzaly. Ani nemrkl. Z jeho očí se na nás dívala Ala a my se adinýma očima dívali na ni — poprvé jsme se dívali jeden na druhého. Zakřičeli jsme si hezky: nahlas a za využití skoro celého objemu plic. Dělali jsme si přestávky akorát na to, abychom do sebe vtáhli horký příval vzduchu na další kolo. Ten křik byla jedna z prvních věcí, kterých si Saachi všimla, když se naše tělo zhmotnilo v mimino. Stal se z toho takový rodinný vtípek: „ Aiyoh,* ty máš pusu jak vjezd do garáže!“ * Citoslovce vyjadřující celou škálu emocí — překvapení, vztek, šok, radost (tamilsky).

Nikdo nečekal, že bude ada tak ukřičená, Chima byl to tiž neskutečně klidné dítě. Saachi ho nakrmila a vykoupala a pak ho klidně mohla strčit do ohrádky a on si tam v klidu sám hrál. Když bylo našemu tělu šest měsíců, vzala nás Saachi do Malajsie — letěli jsme na druhou stranu Indického oceá nu s pákistánskými aerolinkami, s mezipřistáním v Karáčí. Letušky nám přinesly speciální sedačku, ale my v ní křičeli, jako by nás na nože brali, až Saachi adě podstrčila trošku chloralhydrátu, aby ztichla. Doma v Abě na nás Chima vždycky vytřeštěně zíral, pro tože naše tělo křičelo pokaždé, když jsme nedostali, co jsme chtěli. Lidské tělo má jisté hranice, které z podstaty věci ne dávají smysl, tento svět je plný omezení, jež jsou v přímém rozporu se svobodami, na něž jsme byli zvyklí, dokud jsme poletovali mezi těmi perleťově modrými stěnami a nořili se do těl podle chuti. Tento svět měl být ohebný — přesně tak to přece fungovalo předtím, než naše tělo proklouzlo kruhy a stěnami ze svalů, otevřelo oči, zhluboka vdechlo tento svět do plic a křikem mu oznámilo, že jsme tu. Spali jsme, přesto naše přítomnost utvářela adino tělo i povahu. Utrhala všechny knoflíky z polštářků a kreslila po stěnách. Všichni si na ty její lumpárny a křik tak zvykli, že jim nevěnovali pozornost, ani když jim otevřenými ústy dávala najevo svoji hrůzu, ztuhlá strachy a s pohledem upřeným na hada. „Už zase není něco po jejím,“ usoudili a dál vysedávali v předpokoji a popíjeli nigerij ské pivo z lahve. Tentokrát však nepřestávala. Saul se zamračil, střetl se s manželkou očima a přes obličej jim oběma přeletěl stín obav. Potom Saul vstal a došel dítě zkontrolovat. Aby bylo jasno, Saul byl moderní Igba. Medicínu vystu doval na stipendium v Sovětském svazu a poté strávil řadu let v Londýně. Nevěřil na žádné čáry máry, na nic z toho, po dle čeho by snad had mohl znamenat i něco jiného než smrt. 19

Když spatřil adu, své dítě, jak jí po tvářích tečou slzy, hypnoti zuje hada a hrůzou řve, sevřel mu srdce ledový strach. Popadl ji, odnesl pryč, chopil se mačety, vrátil se a krajtu rozčtvrtil. Ala (naše matka) se rozplynula mezi rozsekanými šupinami a kousky masa. Vrátila se domů a sem už nikdy přijít nehodlá. Saul zuřil. Ten pocit mu byl příjemný, asi jako vyšlápnuté pantofle. Napochodoval si to zpátky do předpokoje se zkrva veným ostřím v ruce a rozkřičel se na zbylé osazenstvo domu. „Když to dítě brečí, koukejte ho zkontrolovat. Jasný?!“ Ada se choulila Saachi v náručí a třásla se. Saul netušil, co provedl.