KLINICKÁ SMRT 1 Markéta Harasimová
UKÁZKY Z PROLOGU Marie ustala ve vklepávání nočního krému do pleti a otočila se k němu. Byl by přísahal, že ve vteřině zbledla, a tíha na jeho hrudi zesílila. Takže nešlo o nejapný žert ani omyl, což byly možnosti, ve které kdesi v hloubi duše tajně doufal. „Martine?“ zopakovala zajíkavě. „Je ti něco?“ Postoupil do místnosti, přičemž ji nepřestával spoutávat pohledem. Teď už se díval pouze do jejích očí a hledal v nich přiznání. Nervózně si olízla rty. „Děsíš mě!“ vyhrkla a ustoupila ke zdi. Zůstal stát. „Děvko,“ ucedil. Její zornice se o poznání rozšířily. „Ach…? Martine… já… Já tě nepoznávám! Proč jsi na mě tak hrubý?“ „Chceš to popřít?!“ „Ale… co?“ „Podvádíš mě!“ Očividně ztrácela půdu pod nohama. „Co to… jak jsi na něco takového přišel?“ „Byl za mnou,“ pronesl studeně a rentgenoval přitom Mariin výraz. Celá se zhroutila do sebe a její obličej zesinal. „Kdo?“ hlesla ochraptěle. „Ty moc dobře víš, kdo!“ zaburácel, v náhlém popudu k Marii přiskočil a sevřel křehká zápěstí. Prudce s ní zatřásl. „A nelži mi, ty nechutná štětko!“ „Martine…!“ vyjekla. „Proboha, pusť mě, to bolí!“ „Ne, dokud se nepřiznáš!“ zařval. „Aleš Krobot. Tak co? Šukalas s ním?!“ Znovu s ní smýkl, až zaúpěla. „Já…“ vzlykla potom. „Martine, přísahám, že o nic nešlo! Byl to jenom… omyl! Hloupost! Ano, udělala jsem chybu, ale ukončila jsem to!“ „Takže jsi s ním chrápala.“ Ta věta třeskla vzduchem jako rozsudek smrti. Martin jen nevěděl, zda byl vynesen nad ním, nebo nad Marií. „Šlo o úlet. Je to minulost!“ „To mě nezajímá!“ Odhodil ji stranou a bylo mu úplně jedno, že se při tom bolestivě udeřila o okraj vany. „Jsi odporná kurva! Šukalas s cizím chlapem, a kdyby jenom s jedním!“ obvinil ji. Ztuhla a se zornicemi zabodnutými do jeho rozzuřené tváře začala pomalu ustupovat směrem ke galerii. Naháněl jí hrůzu – tohle nebyl ten galantní, uhlazený muž, jakého znala. „Martine, prosím… Nech si to vysvětlit!“ „A co? Že mi bůhvíjak dlouho nasazuješ parohy?!“ „Ne… tak to není!“ „Jak tedy?!“
1