0398863

Praha 2020

Přeložila: Zuzana Ľalíková

Mia Sheridan: Sběratel přání Vydání první Copyright © 2018 by Mia Sheridan Published by arrangement with Brower Literary & Management All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2020 jako svou 2399. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Wish Collector vydaného v roce 2018 Český překlad © 2020 Zuzana Ľalíková Odpovědná redaktorka Renata Heitelová Korektorka Marie Kejvalová Cover artist: Mia Sheridan Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1489-1 BARONET Praha 2020

Mia Sheridan

Tuto knihu věnuji Fredovi, který vždy umí skvěle poradit.

Prolog

Jonahovo pohvizdování se odráželo od zdí vyložených mramorem, zatímco odhodlaně kráčel prázdnou chodbou budovy soudu. Vzhlédl ke klenutému stropu, zhluboka se nadechl a vychutnával si nestárnoucí vůni zákonu a pořádku. Bože, já to tu miluju, pomyslel si s uspokojením. Do budovy Městského soudu v New Orleansu docházel už jako malý kluk, kdy doprovázel svého otce a doufal, že jednoho dne na něj budou všichni hledět stejně, jako se dívali na jeho tátu – s úctou, avšak zároveň i náznakem strachu. „Pokud se tě ostatní trochu nebojí, synku, neděláš to správně.“ Otec samozřejmě tuto teorii aplikoval i na výchovu. Pokud v jeho domově někdo vládl železnou pěstí, byl to Edward Chamberlain. „Dobrý den, pane Chamberlaine,“ pozdravila ho blonďatá právnička v pouzdrové sukni, jež právě procházela detektorem kovů. Vyšla na opačné straně a cestou se ohlédla přes rameno. Rychle ho sjela pohledem a kousla se do spodního rtu. Podobné náznaky po něm házela celé týdny, a ačkoli měl příliš práce na to, aby se věnoval volnočasovým aktivitám, jakmile případ uzavře, její „nabídku“ rozhodně využije. 7

Z představy, jak z jejího pěkně tvarovaného těla svleče ten konzervativní kostýmek a zjistí, co nosí pod ním, ucítil mezi nohama příjemné škubnutí. Seběhl schody ven a pohupoval přitom koženým kufříkem. Tenhle svět mi patří, pomyslel si s úsměvem. Advokátní kancelář Applegate, Knowles a Fennimore sídlila necelý kilometr a půl od budovy soudu, proto se rozhodl jít pěšky. Cestou si opět pohvizdoval – tu písničku měl v hlavě zaseknutou už od oslavy Palmera Applegatea k odchodu do důchodu, která se konala před dvěma dny. Palmer byl ze všech seniorních partnerů ve firmě nejstarší a jen tak mimochodem měl do veselého chlapíka daleko. Spíš to byl „nudný suchar“, Jonah se však domníval, že písnička s tímto názvem by se na oslavách asi moc nezpívala. Tak jako tak teď bude každý den nudit svou novou manželku na ozdobu místo zaměstnanců firmy, kam Jonah před půl rokem nastoupil. Prestižní právnická kancelář sídlila ve dvou nejvyšších poschodích cihlové budovy, do níž Jonah s hvízdáním vešel, než se za ním dveře zavřely. To každý o něm ví! Výtah plynule stoupal, až se dveře s cinknutím otevřely. „Dobré odpoledne, pane,“ pozdravila ho jeho sekretářka Iris. „Iris. Nějaké –“ Odmlčel se, když se z křesla v malé čekárně po jeho levici zvedl muž. Justin. „Pane, sdělila jsem tomuto gentlemanovi, že máte nabitý program, ale –“ Jonah přikývl a potlačil úšklebek. „V pořádku, Iris. Tohle je můj bratr Justin.“ „Ach,“ vydechla Iris. „Netušila jsem…“ 8

Prozrazovalo to, jak málo ho kdokoli ve firmě zná, ačkoli tu trávil většinu svého času. Ani netušili, že Justin Chamberlain je jeho bratr. Justin byl také právník, ačkoli firma, pro kterou pracoval, sídlila v úplně jiné části města, a co Jonah slyšel, zastupovala častěji občany zdarma, než brala případy, u nichž si za právní pomoc mohli nechat zaplatit. Bylo s podivem, že si vůbec mohli dovolit vlastní kancelář. Stiskl bratrovi ruku a s úsměvem si s ním potřásl. „Jak je, brácho? Dlouho jsme se neviděli.“ Justin se pousmál. „Máš chvilku?“ „Ani ne –“ „Je to důležité.“ Justin si prohrábl tmavě hnědé vlasy a odhalil tak chamberlainovskou ustupující linii, než si je zas spustil do čela. Jonah významně pohlédl na své rolexky, zatímco Justin pokračoval. „Už týdny se ti snažím dovolat. Byl jsem i několikrát u tebe doma.“ Jonah si povzdechl. Bratrovy vzkazy dostal. Jen neměl čas mu zavolat. Co vůbec může být takhle důležitého? Naznačil Justinovi, aby s ním šel do jeho kanceláře na konci chodby. „Měl jsem toho moc. Víš, že teď pracuju na tom velkém případu. Zítra mě čeká křížový výslech svědkyně, musím se na něj připravit. Tohle by mohl být –“ „Přesně o tom jsem s tebou chtěl mluvit.“ Justin zavřel dveře Jonahovy kanceláře a Jonah pocítil příval hrdosti, když viděl, jak se jeho bratr rozhlíží po malé, avšak luxusně zařízené kanceláři s výhledem na panorama New Orleansu. Když však pohlédl na Jonaha, Justin zvážněl. „Nedělej to, Jonahu.“ „Co nemám dělat?“ 9

„Tenhle případ.“ Zavrtěl hlavou a oči se mu leskly zkroušeností, nad níž by Jonah nejradši obrátil oči v sloup. „Murray Ridgley ten zločin spáchal a ty to moc dobře víš.“ Jonah se opřel o zeď a založil si paže. „Partneři jeho případ vzali, protože věří v jeho nevinu, Justine. Uznávám, že to nevypadá dobře. Nepřímých důkazů je… hodně. Jako každý občan si ale zaslouží spravedlivý soud a dobré zastoupení.“ „Proti tomu nic nenamítám. Jen říkám, ať odteď mluví do kamer někdo jiný. Ať svědkyni vyslechne někdo jiný. Znám tě, Jonahu. Jsi zatraceně dobrý právní zástupce. Pokud budeš chtít, tu ženu zničíš. Ale, prosím, nedělej to. Snažně tě prosím. Přenech to někomu jinému. Ať tohle není případ, kvůli kterému si tě všichni zapamatují. Není to něco, co by mělo být spojeno s tvým jménem.“ „Panebože, poslouchej se. Opravdu mě tu prosíš, ať nevyhraju?“ Za posledních několik týdnů se stal tváří tohoto případu – partneři se tak rozhodli a Jonah se ani nemusel ptát proč. Je pohledný a má úsměv sebevědomého mladého muže. Ženy se na něj rády dívají, muži ho uznávají. Porota mu věří. „Prosím tě, abys nebyl jako táta.“ To Jonaha zastavilo jako rána na solar. Věděl, že Justin coby starší si doma vytrpěl nejvíc. Lví podíl tlaku, který Edward Chamberlain vyvíjel na své syny, padal hlavně na Justinova ramena. Jako malý se Jonah díval a učil se. Věděl, co v otci vyvolá záchvat vzteku i čím si vyslouží jeho uznání. A vždy si šel za tím druhým. „Táta nebyl jenom zlý.“ „Někdo je?“ Dobrá otázka. 10

Možná Murray Ridgley, pokud ten zločin opravdu spáchal. I Jonah měl řadu pochybností. A tušil, že je tu něco, o čem mu partneři nepověděli. Neměl pro to však žádný důkaz, jen občas zaslechl zpoza zavřených dveří šepot, když zrovna procházel kolem. A tento případ… Tento případ by ho mohl dostat na vyšší úroveň. Pokud by na partnery udělal dojem, doslova by to vystřelilo jeho kariéru ke hvězdám. Jeden z mladších partnerů zaujme Applegateovo místo, avšak Knowles, jeden ze zbývajících dvou původních partnerů, je v podstatě chodící mrtvola. Do dvou let odejde do důchodu nebo zemře, a pokud Jonah udělá vše správně, mohl by se stát mladším partnerem a poté i partnerem firmy. Partnerem! Ani jeho otec se nestal mladším partnerem dřív než ve třiceti. Jonah dřel, aby vystudoval vysokou školu za dva a půl roku, studoval právo ve zrychleném režimu, právnické zkoušky zvládl na první pokus a ihned poté získal nabídku na místo v jedné z nejprestižnějších advokátních kanceláří v New Orleansu. Byl jako rozjetý vlak. Pauzu si nemohl dovolit. Jonah se zadíval bratrovi do očí. „Tátu uznávali.“ Justin přimhouřil oči. „Táta byl zkurvysyn, kterému záleželo na moci víc než na lidech. Ničit životy pro něj bylo stejně snadné jako namazat si chleba. Takový nejsi, Jonahu. Jsem tvůj bratr. Vím –“ „Dobře, poslouchej. Opravdu si cením tvého proslovu o tom, co je správné, ale ujišťuju tě, že ohledně své práce mám čisté svědomí. Murray Ridgley možná ten zločin spáchal.“ Murray Ridgley je možná monstrum. „Jeho případu se ale nevzdám. Zničilo by mě to.“ Justin na bratra dlouho hleděl, než odvrátil oči zpět k dechberoucímu výhledu za okny. „Mám jenom takový pocit… že si teď volíš cestu, Jonahu.“ Znovu se 11

na něj zadíval a tentokrát si Jonah v bratrových očích všiml smutku, než se na něj Justin pousmál. „Kdybys z případu odstoupil… Máš pravdu, nejspíš bys u téhle firmy skončil, ale u mě v práci máš vždycky dveře otevřené.“ Jonah se uchechtl. „Abych bojoval s nespravedlností za pár drobáků? Pro to ses rozhodl ty.“ Justin se zasmál, znělo to však spíš suše než pobaveně. „Pomoc by se mi hodila. Na tomhle světě je až moc nespravedlnosti, brácho.“ „Někdo by mohl říct, že nemá cenu proti ní bojovat.“ „Někdo by to říct mohl.“ Při pohledu na člověka, kterého měl ze všech na světě nejraději, se mu sevřela hruď, v níž ho tížilo něco, co sám nedokázal popsat. Pocit, že – Zazvonil mu telefon a vytrhl ho z toho podivného transu, který Jonaha ovládl. „Už se vážně musím vrátit k práci. Můžeme si promluvit jindy?“ Justin přikývl a opět s tím smutným úsměvem prošel kolem Jonaha. Položil bratrovi ruku na rameno. „Dobře, Jonahu. Promluvíme si jindy.“ S těmi slovy se otočil, vyšel z Jonahovy kanceláře a zavřel za sebou dveře. Telefon nepřestával vyzvánět, Jonah ho však nezvedl. Místo toho došel k oknu a vyhlédl do parného letního dne. Ten pocit v hrudi se vrátil – ten podivný tlak. Bratr mi chybí, uvědomil si Jonah. Opravdu se mu vyhýbal. Jakmile však bude případ uzavřen, hodlal se s Justinem vídat častěji. Bezmyšlenkovitě si položil ruku na srdce a zlehka si to místo na hrudi promnul. Volíš si cestu, Jonahu. On už si ji však zvolil. Teď už se s tím nedá nic dělat.

R 12

O dva týdny později, kdy Jonah ležel v kaluži krve a v nosu cítil těžký, žluklý pach vlastního znetvořeného těla, si vybavil bratrova slova. Líně se mu převalovala myslí jako mlžný opar zapomenutého snu. Volíš si cestu. Promluvíme si jindy. S bratrem si však už nikdy nepromluví. Jeho bratr je mrtvý. Křik utichl natolik, že Jonah zaslechl pisklavý dech, jenž mu chraplavě vycházel ze zakouřených plic. Opět si hvízdal. Jen tentokrát se žádná melodie neozývala.

13

1. kapitola Přítomnost „Protáhněte paži. Claro, máte připomínat labuť, zatím spíš vypadáte jako kachna. Znovu.“ Hudba náhle ustala a ostatní tanečníci sborově – ačkoli tiše – zasténali. Claře neunikly přezíravé pohledy, jež po ní její kolegové vrhali, a zrudla rozpaky. Ukázalo se, že být novou členkou Neworleanského baletu je přesně takové, jak se bála. A ještě horší. „Ano, madam Fournierová.“ Clara se vrátila na své místo, zaujala pozici a hudba opět spustila. Jsem labuť. Jsem labuť, opakovala si v duchu. Problém byl, že navzdory tomu, jak usilovně se snažila elegantně protáhnout paži, si Clara připadala jako kachna. A to taková, která se ocitla mimo svoje přirozené prostředí. Po tréninku si tanečníci posbírali věci. Clara došla ke své cestovní tašce, položila si nohu na lavici a začala si rozvazovat hedvábné stuhy baletních špiček. „Znám se s jednou holkou, která s ní chodila na God­dardovu akademii,“ zašeptala za Clarou Belinda Bakerová, která jistě mluvila právě o ní. „Dostala to stipendium Tanec pro život, jinak by se tam nikdy neprotlačila.“ Clara si přehodila tašku přes rameno a ohlédla se po Belindě, která očividně netušila, že tam 14

Clara je, a vykulila oči překvapením. Clara se otočila a rychle vyšla z divadla. Belinda nelhala: Clařin otec se obětoval, jenom aby mohla jít za svým snem a stát se profesionální baletkou. Bez pomoci by si však školné nikdy nemohl dovolit. Clara byla na to stipendium pyšná a nehodlala těm klevetnicím dovolit, aby se kvůli tomu cítila špatně. Přesto ji při myšlence na tátu zabolela hruď. Jen silou vůle si nedovolila plakat. Přestěhování do New Orleansu bylo těžké a fakt, že ji v baletním souboru přivítali… rozhodně ne vřele, to vše ztěžoval, a tak ji každý den provázel smutek. Všimla si, že zpoza rohu vyjel autobus, a přidala do kroku, aby to na zastávku stihla. „Díky,“ vyhrkla udýchaně, zatímco skenovala jízdenku v mobilu. Řidič se na ni zeširoka, vlídně usmál. Úsměv mu opětovala, vděčná aspoň za tuhle příjemnou drobnost v jinak mizerném dni. O půl hodiny později vystoupila z klimatizovaného autobusu. Vlna horka ji fyzicky zarazila. Kdyby žila ve fiktivním příběhu, neworleanské letní vedro by bylo jednou z postav. Obrovský obézní chlápek s ospalýma očima a parným dechem. Intenzivní a pohlcující. Z drdolu se jí uvolnil pramínek vlasů a Clara si ho zastrčila za ucho. Ucítila zvláštní lahodnou vůni. Vycházela z domu na rohu a odpoutala ji od myšlenek na dusno. Pochoutky. Veškerá louisianská jídla, která dosud ochutnala, uspokojila jak její chutě, tak její duši. Z otevřeného okna, ukrytého někde poblíž za větvemi stromů, zazníval tesknivý zvuk saxofonu. Jako by pronikal Claře pod kůži. Existuje něco osamělejšího než vzdálený zvuk jediného hudebního nástroje nesoucího se větrem? pomyslela si. 15

Pak se však k té osamělé melodii připojil další zvuk – tóny náhle doprovázel nádherný sytý hlas, kličkující, čím dál hlasitější a zřetelnější. Hudba – jak ta vzdálená, tak i ta blízká, a přesto spojené v dokonalém duetu – Claru zcela naplnila. Kůže jí mravenčila a srdce se jí nadmulo. Ten hlas znala. Zněl jako kouř smíšený s melasou. Ten hlas často zpíval hymny, jež se nesly ulicí, v které Clara bydlela. Hlas se zarazil. „Zdravím tě, moje milá.“ Clara se usmívala, ještě než vzhlédla k paní Guillotové, která se na konci bloku, v jehož zahradě si Clara pronajímala malý byt, houpala v křesle. „Vypadala jsi tak zamyšleně, že jsem tě nechtěla rušit,“ prozradila jí stará paní s úsměvem. Clara otevřela černou tepanou branku paní Guillotové a vešla dál, vyběhla cihlové schody a posadila se na druhé dřevěné houpací křeslo, které obvykle zůstávalo prázdné. „Jen jsem si v duchu procházela kroky z dnešního tréninku.“ „Aha. Jak vycházíš s ostatními labutěmi?“ „Dobře. Jen kéž by…“ Kéž by co? Kéž by se k ní ostatní nechovali tak povýšeně? Kéž by si našla kamarádku? Kéž by ji mezi sebe přijali, neodsuzovali ji a nekritizovali? Clara potřásla hlavou. „Kéž bych se tu s někým znala. Začít od píky je mnohem těžší, než jsem si kdy dokázala představit.“ Paní Guillotová se laskavě usmála. „No, jednoho člověka tu znáš. Znáš mě.“ „Ach, paní Guillotová, tak jsem to nemyslela –“ „Nesmysl, dítě.“ Zasmála se. „Vím, jak jsi to myslela. Jen tě škádlím. Mladá žena jako ty potřebuje společnost jiných mladých lidí. Najdeš je. Teď si s tím tu pěknou hlavičku nenamáhej.“ Clara si povzdechla. „Já vím. Bylo by to moc hezké. 16

Ale jsem vděčná i za vás.“ Byla to pravda. Od chvíle, co se Clara před dvěma měsíci přistěhovala do New Orleansu, se k ní paní Guillotová chovala moc mile. Vyprávěla jí o městě, radila jí, jak se kam dostat, a tu a tam si s Clarou na pár minut sedla a povídala si s ní. „Já vím, drahoušku.“ Odmlčela se. „Jak se vede tatínkovi? Mluvila jsi s ním?“ Claru bodl v hrudi osten smutku. Zavrtěla hlavou. „Kéž by. Vnímá jen občas.“ Paní Guillotová se na Claru na okamžik zadívala, oči plné upřímného soucitu člověka, který sám ztratil někoho blízkého. Jistěže ztratila. Kolikrát v životě paní Guillotová truchlila? „Nu, drahoušku, to jsou už dvě přání. Dej jedno z nich Angelině.“ „Angelině?“ „Hmm. Bydlíš v New Orleansu už dva měsíce. To jsi ještě neslyšela o místní plačící zdi?“ Plačící zeď. Claře přeběhlo po páteři podivné mrazení. „Ne. Kde to je?“ „Na plantáži Windisle.“ Plantáž Windisle. Clara si zvedla tašku z klína, položila ji na zem vedle křesla a lehce se naklonila. „Povíte mi o ní, paní Guillotová?“ Paní Guillotová odtrhla pohled od Clary a zadívala se na starou magnólii, jež rostla u sousedů, s korunou plnou obrovských bílých květů a lesklých zelených listů, jež se mihotaly v posledních paprscích letního slunce. Opřela se, až dřevěné křeslo zaskřípalo, a opět se zadívala Claře do očí. „Je to cukrová plantáž postavená před více než dvěma sty lety.“ Clara se přistihla, že tají dech. Pomalu vydechla, aby paní Guillotovou nevyrušila z vyprávění. „Někteří lidé tvrdí, že je posvátná. Jiní, že je prokletá. Všichni se ale shodnou na tom, že na ní straší.“ 17

Paní Guillotová sevřela hnědýma rukama područky houpacího křesla a na prstu se jí v umdlévajícím světle zaleskl snubní prsten. „Víš, moje milá, kdysi si v růžové zahradě na té plantáži vzala mladá žena jménem Angelina Loreauxová život. Její milenec ji zradil a zlomil jí srdce. A právě tam teď její duch přetrvává spolu s duchem muže, který ji odvrhl a svými pozemskými skutky, jež vyústily v tragédii, jí odepřel věčný klid.“ Paní Guillotová se hořce usmála. „Vždycky jsem ale uvažovala, jestli jsou takové věci pravda – jestli jsou lidé předurčeni k tomu, aby kvůli svým sobeckým pozemským činům zůstali jako duchové tady na zemi. Protože pak by v nebi nebyla živá duše.“ Paní Guillotová se pousmála. Clara s ní v duchu souhlasila. Ne, v takovém případě by bylo v nebi pusto a prázdno. „To je moc smutný příběh.“ Paní Guillotová rozvážně přikývla. „Ano, to je.“ „Co to bylo za ženu? Myslím Angelinu. Byla dcerou majitele plantáže?“ „Ano, přesně tak. Jmenoval se Robert Chamberlain. Byla však zároveň dcerou mámy Loreauxové, otrokyně z kuchyně, která mu porodila nemanželskou dceru. O mámě Loreauxové se říká, že to byla oslňující žena s uhrančivýma očima, a ostatní otroci o ní věděli, že praktikuje západoafrickou podobu voodoo, kterou ji naučila její matka a tu zas její matka. Bylinkami a talismany pomáhala ulevit před všemi potížemi známými člověku. Jejich dcera Angelina Loreauxová byla překrásná a živá dívka, milovaná matkou i otcem. Říká se, že Roberta Chamberlaina jeho holčička uchvátila a že ji často na schodech svého domu na plantáži houpal na koleni… k nelibosti své manželky a legitimních dětí, kteří Angelinu stěží tolerovali.“ 18

Claru příběh zaujal. Zvědavě naklonila hlavu a nasávala každé slovo. Taková tragédie. Bralo jí to dech. „Angelina vyrostla v Chamberlainově kuchyni pod pozorným dohledem své matky. Oblíbili si ji jak ostatní otroci, tak i hosté, kteří na plantáž přijížděli. Byla úplné sluníčko. Často se smála, byla laskavá a vlídná, měla ducha křehkého jako křídla kolibříka a neobvyklou krásu exotické květiny. Každý si ji zamiloval. Nebo se to o ní aspoň říkalo.“ „Odkud tohle všechno víte, paní Guillotová?“ „Asi si o Angelině vyprávěli ostatní otroci, kteří na plantáži žili, a pak se to vyprávění předávalo z generace na generaci. I já se o Angelině Loreauxové a Johnu Whitfieldovi dozvěděla od své babičky. To jsem byla ještě tak maličká, že bych komárovi sahala po kolena.“ Zasmála se, sladce, melodicky. „Každopádně příběh nekončí. Angelině bylo sedmnáct let, když se seznámila s Johnem Whitfieldem, mladým jižanským vojákem a potomkem velice zámožné rodiny, který jednoho dne přijel na plantáž. Strávili spolu jen chvíli, ale Angelina Johna okouzlila.“ Paní Guillotová se zamračila. „Říká se, že se do sebe zamilovali, ale vzhledem k tomu, co se stalo pak, se mi tomu nechce moc věřit.“ „Zradil ji,“ zašeptala Clara. „A ona si vzala život.“ „Ano.“ Paní Guillotová přikývla. „Předtím se z nich však stali tajní milenci.“ Tajní. Jak jinak, pomyslela si Clara. V jak odlišném světě žili. Její vlastní problémy i smutek jí náhle připadaly… No, ne úplně nicotné. Ale jak strašné by bylo zamilovat se do někoho a muset to tajit? Bylo by to nesnesitelné, že? „Jak ji zradil?“ zeptala se Clara, odpovědi se však téměř bála. 19

„Ach, k tomu muselo dojít někdy v roce 1860 nebo 1861. Johna povolali do služby v občanské válce. Opustil Angelinu a slíbil, že se pro ni vrátí. Angelina čekala, milovala ho a její čisté, něžné srdce přetékalo nadějí v budoucnost, kterou si spolu vybudují. Určitě byla velký snílek.“ Paní Guillotová se na okamžik zamyslela. „Možná si říkala, že konečně našla místo, kam patří, když si celý život připadala jako nicka.“ Paní Guillotová se usmála. „Ale to jsou jen moje vlastní dohady.“ „Dává to smysl,“ zašeptala Clara. Paní Guillotová se zamračila. „Nicméně k ní John nebyl upřímný. Po své rodině poslal Angelině vzkaz, že ji už nemiluje a že by na něj měla zapomenout, protože on už na ni přestal myslet.“ Začala se pohupovat a tichem ulice se neslo skřípání křesla. Někdy mezitím odložil saxofonista svůj hudební nástroj. Clara si ani nevšimla, kdy hudba utichla. „Angelinu to zničilo. Rozběhla se do růžové zahrady. Právě tam se poprvé setkala se svým milovaným a právě tam si přitiskla žiletku k zápěstí.“ Clara zalapala po dechu. Srdce jí zaplavil zármutek, ačkoli konec příběhu už znala. Paní Guillotová přikývla, jako by dokonale rozuměla Clařinu šoku. „Ano, já vím. Máma Loreauxová dceru našla a říká se, že vítr roznesl její zděšený křik do všech koutů plantáže Windisle a ještě dál. Držela dceru za hlavu a proklela lásku, která ji obrala o milovanou holčičku. Zaříkávala duchy, aby John nikdy nenašel pravou lásku, ani v tomto, ani v příštím životě.“ Paní Guillotová si povzdechla. „John se vrátil z války a až do smrti žil sám. Nikdy už lásku nepotkal. Skoro nevycházel mezi lidi a prý se mu často vracely vzpomínky na válku. Ke čtyřicítce onemocněl tuberkulózou a krátce poté na tuto nemoc zemřel.“ 20

To je dobře! chtělo se Claře říct, avšak mlčela. Nepřipadalo jí správné proklít někoho, kdo je už dávno mrtvý. A prokletý. Obě ženy se na chvíli odmlčely, zatímco Clara nad tím příběhem přemýšlela. To smutné vyprávění ji strhlo. Nejen zaujalo, ale jako by jí obalilo kosti, jako by se stalo její součástí. „Jak se plačící zeď váže k tomuto příběhu? A proč tam lidé chodí se svými přáními?“ Paní Guillotová zamyšleně svraštila obočí. „Co si tak pamatuju, věří se, že duchové Johna a Angeliny se stále procházejí tou růžovou zahradou, nedokážou najít klid, nedokážou dosáhnout míru. Pořád hledají, co je osvobodí. Místní věří, že Angelina, stále spojená s tou kletbou, aniž by kdokoli tušil jak, splní přání těm, kdo je vhodí do pukliny ve zdi obklopující Windisle.“ Paní Guillotová se usmála. „Říká se, že Angelina plní přání. Že vybízí lidi, aby za ní přišli, a doufá, že jednoho dne nějaký výjimečný člověk rozluští hádanku a kletbu zlomí.“ „Jakou hádanku?“ Paní Guillotová se opět zamračila. „No, to nevím, nepamatuju si, jak ta hádanka přesně zní, ale věřím, že ji kdysi vyslovila kněžka voodoo. Mohla by ses na to v místní knihovně poptat Dory Dupreové. Určitě si to bude pamatovat, nebo ti to najde.“ Clara se usmála, ráda, že se může o té záhadě dozvědět víc. „Určitě za ní zajdu. Víte, proč se tomu říká plačící zeď?“ „Říká se, že z té zdi stékají slzy zármutku nad tou tragédií, k níž za zdí došlo, nad duchy, kteří jsou na tom místě stále uvěznění. Já o tom teda nic nevím, protože jsem tam byla několikrát a nikdy jsem nic neviděla, ale říká se, že ta zeď přestane plakat, až se duchové Johna a Angeliny osvobodí.“ 21

„Kdo tam teď žije, paní Guillotová?“ „Myslím, že nikdo. Celé roky je prázdná.“ Clařiny myšlenky přerušilo skřípání otevírané branky. Dovnitř vešel muž s hůlkou, sundal si klobouk a věnoval paní Guillotové oslňující úsměv. „Bernice, to máme ale dnes krásný večer, že?“ Clara pohlédla na paní Guillotovou a přísahala by, že jí překrásně sytě mahagonová pleť zrůžověla. „Harry.“ Harry pohlédl na Claru a naklonil hlavu. „Netušil jsem, že budeš mít společnost. Zrovna jsem byl na večerní procházce, tak jsem si řekl, že se zastavím a pozdravím tě.“ Clara vstala a zvedla svou tašku. „Vlastně bych už měla jít. Ráno musím brzy vstávat.“ Sklonila se, políbila paní Guillotovou na tvář potaženou tenkou kůží hebkou jako samet. „Moc děkuju, že jste mi ten příběh vyprávěla.“ „Moc mi toho nezbývá, ale pořád překypuju příběhy.“ Paní Guillotová se zasmála. „Jdi do té zdi vhodit svoje přání,“ vybídla Claru něžně. „A pozdravuj ode mě Angelinu.“ Clara přikývla a cestou ze schodů se ohlédla přes rameno. „Vyřídím.“ „Ach, a Claro,“ křikla za ní paní Guillotová. „Až se tu stavíš příště, budu pro tebe mít trochu té domácí masti.“ Clara potlačila grimasu a na milou starou paní se usmála. „Děkuju, paní Guillotová.“ Pokývla Harrymu, kterého cestou k brance míjela, a neušlo jí, že v nažehlené košili a klobouku se na pouhou večerní procházku nějak moc vymódil. „Přeju vám oběma dobrý večer.“

R 22

Tu neděli se Clara probudila brzy zrána a prošla se deset bloků do knihovny. Od chvíle, kdy jí před několika dny paní Guillotová vyprávěla o plantáži Windisle, na ten příběh pořád myslela. Clara byla naprosto uchvácená – možná i maličko posedlá – tragickým příběhem plným zoufalství, k němuž došlo před více než sto padesáti lety. Myslela na něj cestou na autobus i z baletu, myslela na něj před usnutím, a dokonce na něj myslela i během tance a šepot ostatních baletek skoro nevnímala. Teď už ji netrápil. Hloubala nad tou překrásnou dívkou, která se usmívala jako sluníčko, s duchem stejně křehkým jako křídla kolibříků. Jaký byl její život? Byl plný utrpení ještě předtím, než ji zrada jejího milého přiměla vzít si život? A jaká tajemství se skrývají za tou zdí? Možná že za Clařinou posedlostí tou legendou byl nejen zájem o samotný příběh, ale i její vlastní osamělost. Zároveň měla pocit, jako by ji k Windisleu něco táhlo. Ať za tím bylo cokoli, chtěla vědět víc. V malé knihovně vládlo šero a ticho, a když Clara vešla, zastavila se a nadechla se nezaměnitelné vůně starých knih – letitého papíru a duší utkaných z inkoustu. Mezi regály mlčky procházelo několik čtenářů, avšak i na neděli tu bylo prázdno. Clara si všimla starší ženy s vozíkem, která právě uklízela knihy do regálů, a došla k ní. „Promiňte?“ Drobná paní se s úsměvem otočila. Muselo jí být určitě devadesát, kolem krku jí na šňůrce visely brýle a obláček bílých vlasů jasně kontrastoval s její sytě hnědou pokožkou. „Jak vám můžu pomoct?“ „Jste Dory Dupreová?“ „To jsem.“ 23

„Výborně.“ Clara se usmála a napřáhla k ní ruku. „Jsem Clara Campbellová. Paní Guillotová mi navrhla, abych si s vámi promluvila.“ „Ach, jak se Bernice má?“ Clara se usmála ještě víc. „Moc dobře.“ „To ráda slyším. A o čem jste se mnou chtěla mluvit?“ „O plantáži Windisle.“ Přes tvář paní Dupreové přelétl stín a vrásky v obličeji se jí na okamžik sevřely. Potřásla hlavou. „Velmi smutný příběh.“ „Ano,“ vydechla Clara. „Paní Guillotová mi svěřila vše, co ví, ale nedokázala mi odpovědět na všechny otázky.“ „Ach. Tak pojďte za mnou. Uvidíme, jestli vám dokážu pomoct.“ Clara následovala starou knihovnici ke kulatému stolu u výpůjčního pultu, k němuž se obě posadily. „Smím se zeptat, proč se o Windisle zajímáte, drahoušku?“ Clara odvrátila zrak a nad tou otázkou se zamyslela. „Po pravdě, paní Dupreová, sama nevím. Paní Guillotová mi ten příběh vyprávěla a já ho od té doby nedokážu dostat z hlavy.“ „To se vám nedivím. Je to opravdu zajímavý příběh. A velmi tajuplný.“ Usmála se. „A kdo ví, možná že právě vy rozluštíte hádanku a Angelinu osvobodíte. Věříte na prokletí, moje milá?“ Clara se tiše zasmála. „Nevím, jestli se dá říct, že věřím na prokletí, ale moc ráda bych si tu hádanku vyslechla, pokud si ji pamatujete.“ „Ano, pamatuju si ji velice dobře. Osobně jsem ji slyšela vyslovit kněžku voodoo.“ Clara překvapením vykulila oči. „Opravdu?“ 24

„Ach, ano. Poprvé zazněla na večírku, který se v panském sídle Windisle konal v roce 1934. Tehdy tam ještě žila rodina Chamberlainových a pořádala opulentní soaré. Bylo mi teprve čtrnáct, ale moje sestra domluvila, abych na tom večírku roznášela jídlo. Prentiss Chamberlain a jeho manželka Dixie pozvali i jednu starou, slepou kněžku voodoo.“ Odmlčela se. „Pokud vím, rodina Chamberlainových nikdy nedávala najevo, že by na duchy, kteří jim mají bloudit po pozemcích, věřila – ačkoli se proslýchalo, že hosté v jejich domě tu a tam ducha zahlédli, zvlášť kolem růžové zahrady. Tak jako tak Prentiss a Dixie Cham­ berlainovi tuto legendu využívali k pobavení svých hostů, a právě proto pozvali tu starou kněžku.“ Paní Dupreová se zadívala za Claru někam do dálky, někam do minulosti. „Kněžka se posadila na křeslo potažené červeným sametem. Hosté ji obklopili a celá místnost utichla. Sledovala jsem to všechno od postranních dveří a tajila dech. V místnosti zavládla… zvláštní atmosféra. Moc dobře si na to vzpomínám, ačkoli je pro mě těžké to popsat. Jako by… vzduch ztěžkl. Kněžka – pořád vidím, jak se mléčnýma očima dívá před sebe – potvrdila, že opravdu na pozemku přebývají duchové Johna a Angeliny, konkrétně v zahradě, v níž se oba procházeli, a nevědí o sobě.“ „To je smutné,“ zašeptala Clara. Ačkoli podle ní bylo lepší, že tam Angelina nemusí bloudit v přítomnosti muže, který jí zlomil srdce. Paní Dupreová přikývla. „Jeden z hostů se zeptal na kletbu, kterou seslala máma Loreauxová, a kněžka potvrdila, že je kletba opravdu skutečná a že ji může zlomit jen jedna jediná věc.“ Odmlčela se a upřeně se Claře zadívala do očí. „Tím, že na světlo vyjde kapka Angelininy krve.“ 25