The History of the World in 50 Dogs
Copyright © 2019 Mackenzi Lee Illustrations copyright © 2019 Petra Eriksson Cover © 2019 Abrams Translation © Jakub Futera, 2020 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2020 All rights reserved in all countries by Harry N. Abrams, Inc.
Z anglického originálu The History of the World in 50 Dogs poprvé vydaného nakladatelstvím Abrams Image, imprint Harry N. Abrams, Incorporated, New York, v roce 2019 přeložil Jakub Futera Odpovědná redaktorka Jana Kolářová Technický redaktor Petr Kovář Obálka podle originálu Veronika Cágová Sazba Libor Jelínek Tisk a knihařské zpracování Tisk Centrum, s. r. o., Moravany u Brna Jako svou 2 921. publikaci vydalo Nakladatelství JOTA, s. r. o. Škárova 16, 612 00 Brno tel.: 515 919 580 e-mail: jota@jota.cz www.jota.cz V Brně roku 2020 192 stran Vydání první ISBN 978-80-7565-717-6
Dejiny sveta v 50 psech 2020.indd 4
5.5.2020 10:43:51
ÚVOD Když jsem dostala psa, život se mi úplně obrátil naruby, stejně jako většině ostatních. Se psy jsem vyrostla, přivydělávala si jejich venčením, dělala jsem tetičku psům všech svých kamarádů, vyskakovala jsem z jedoucích aut, abych si na ulici pomazlila úplně cizí psy. Ale teprve ve chvíli, kdy jsem si domů přinesla šestikilovou huňatou kouli štěněte bernardýna, jsem si naplno uvědomila, co to znamená psa mít. Znamená to, že každá jedna vám drahá věc bude mít na sobě otisky zubů nebo sliny nebo obojí. Nebo… už žádné vám drahé věci mít nebudete. Znamená to, že už nikdy neopustíte svůj dům bez velkorysé vrstvy psích chlupů, váš čas mimo domov je navíc navždy limitován tím, jak dlouho to váš pesan vydrží. Znamená to, že někdy přímo ve chvíli, kdy jste napůl napěnění, objeví se ve sprchovém závěsu obří černý čumák. Znamená to, že občas budete muset sáhnout svému psu do chřtánu a vylovit mu z jícnu mrtvého ptáka, kterého se pokusil zhltnout ve chvíli, kdy jste se na sekundu nedívali. Znamená to, že vstáváte v půl páté, protože tahle teď už odrostlá huňatá koule si chce hrát, což vás dovede do bodu, kdy píšete předmluvu ke knize ještě před východem slunce a vaše drahá vám přitom u nohou trhá na cáry plyšáka. Také to znamená, že žijete se srdcem vně těla. Znamená to, že veškeré vaše štěstí závisí na šťastné psí tváři a vrtění ocasem.
Znamená to, že chcete být tím člověkem, za jakého vás váš pes má, přestože víte, že jím nikdy nebudete, ale oni vás budou milovat tak jako tak. Znamená to, že vám paměť ve foťáku zaplní téměř identické fotky vašeho spícího psa a vy pak ty fotky tasíte na každého, ať už ho zajímají, nebo ne. Znamená to, že váš život najednou přetéká nekonečnou láskou, která proudí dvěma směry. Veškerá tato klišé o vlastnictví psů jsou evidentně naprosto pravdivá. Stejně jako prastaré rčení „piš o tom, co znáš“. A protože poslední rok mého života naprosto pohltil můj nový podnájemník, dnes zvíce pětapadesáti kil uslintané svéhlavosti, sbírám teď příběhy psů v lidských dějinách. Historii miluji už od dětství, ale vždycky jsem si uvědomovala, že mě daleko více než války, politika, konference a další události, které lidé zaznamenávají na pamětních deskách, přitahují bizarní, méně známé příběhy, které nejenže dokazují, jak bláznivě šílené jsou naše dějiny, ale zároveň dokazují univerzálnost lidských – a v tomto případě i psích – zkušeností. Tyto příběhy o psech ze všech období našich dějin otevírají malé okénko do významnějších historických událostí, v rámci nichž se odehrály, i do života lidí, jimž oni psi dělali společníky. Tato kniha obsahuje příběhy psů skutečných, mytických i těch někde na pomezí – ale také příběhy lidí. Nesnažila jsem se
8
Dejiny sveta v 50 psech 2020.indd 8
5.5.2020 10:43:51
pouze převyprávět příběhy nejhodnějších kluků v historii, ale s jejich pomocí zasadit do souvislostí několik klíčových dějinných událostí. Coby samozvaná historička mimoňka, která prospala hodiny evropských dějin, protože v šestnácti nikdo z nás nedělá dobrá rozhodnutí, a dnes tedy musí rozpačitě předstírat, že bezezbytku chápe souvislosti Francouzské revoluce, doufám, že tyto malé, stravitelné náhledy zajistí základní znalosti několika klíčových historických událostí i lidem, kteří dosud vůbec netušili, která bije. Povědomí o psech a jejich roli ve společnosti se značně liší v závislosti na tom, ze které oblasti časové osy pochází. Psi byli mazlíčci, společníci, lovci, pracanti, ochránci, škůdci, pokusní králíci; byli uctívaní, svatí, obávaní, nenávidění, milovaní a všechno mezi tím. Abychom pochopili psy, jejich místo v dějinách a také okolnosti oněch dějin a míst, musíme často odložit naše současné vnímání psů jako mazlů
a místo toho na jejich příběhy nahlédnout optikou světa, ve kterém žili. Kvůli tomu také musíme přijmout fakt, že minulost se ne vždy s každým mazlila. Navzdory skutečnosti, že psi jsou snad nejčistšími stvořeními na světě, nejsou všechny příběhy úplně čisté, protože jak jsou psi hodní, dokážou být lidé někdy zlí. A jak už to tak bývá, v historii jsme si několikrát udělali ze psů spolupachatele těch nejhorších zvěrstev. Váhala jsem, zdali bych měla takové příběhy do této knihy vůbec zahrnout, ale nakonec jsem se se rozhodla, že měla, protože jsem cítila, že bez nich by obraz psí role v dějinách i samotných dějin zůstal nekompletní. Způsob, jakým o psech mluvíme, jak s nimi zacházíme a jak na ně vzpomínáme, často vypovídá daleko víc o nás samotných než o nich. A teď, pokud mě omluvíte, mám o nohu opřený vlhký čumák, který trvá na tom, že musím jít házet balonem. Příjemné čtení.
9
Dejiny sveta v 50 psech 2020.indd 9
5.5.2020 10:43:51
Dejiny sveta v 50 psech 2020.indd 2
5.5.2020 10:43:28
Dejiny sveta v 50 psech 2020.indd 100
5.5.2020 10:44:36
„HALÓ? ANO, TADY PES.“ Jak pes Alexandera Grahama Bella pomohl vynalézt telefon
SKAJTERIÉR · SKOTSKO · 1847–1922 Ještě předtím, než Alexander Graham Bell vynalezl telefon, kovovou plíci, křídlový člun, detektor kovu a hromadu dalších věcí, pokoušel se naučit mluvit svého psa. Bez onoho mluvícího psa bychom vlastně dost možná žádný telefon neměli. Alexander se narodil v roce 1847 ve skotském Edinburghu. Když mu bylo asi dvanáct, začala jeho matka ztrácet sluch. Alexander přišel na to, že s ní může nejlépe komunikovat tak, že jí mluvil na čelo, kterým mohla vnímat vibrace jeho hlasu. Jeho otec, uznávaný elokucionista, navíc vymyslel systém přepisu slov a vokalizací do symbolů znázorňujících tvar a pohyb rtů a jazyka při jejich tvorbě. Obě tyto věci vedly Alexe k výzkumu, jak může metoda „viditelné řeči“ pomoci hluchým lidem komunikovat hlasem, aniž by kdy slyšeli, jak vyřčená slova zní, a to jednoduše tak, že jim ukázal, jak pohybovat ústy. Své pokusy zahájil na svém skajteriérovi jménem Trouve. Prvním úkolem bylo naučit Trouvea vrčet na povel a pak totéž na zadních nohách, aby na něj mohl Alexandr lépe dosáhnout
a hýbat s tlamou. Za pomoci otcovy metody moduloval Alexander Trouveovu tlamu tak, aby vrčel slabiku ma, ma, ma. Za nějakou dobu, po usilovném cvičení, dokázal Alexanderův pes vyslovit úplně sám, jen pomocí vrčení a pohybů rty, lidským způsobem slovo „mama“. Alexander mu pak obohatil slovník o slabiky ga, á, au, ú. Seřazením těchto zvuků naučil Alexander Trouvea úspěšně říkat „How are you, Grandma?“, jak se máš, babi? Když si tuto metodu vyzkoušel na vlastním psu, představil ji několika studentům, se kterými spolupracoval ve škole pro hluché. V roce 1873 se Alexander stal profesorem hlasové fyziologie na Bostonské univerzitě, kde potkal svou budoucí ženu Mabel Hubbardovou, která zcela ztratila sluch v důsledku spály. Život a práce se sluchově postiženými vzbudila Alexanderův zájem o principy akustiky a k pokusům o přenos zvukových vln pomocí drátů, což nakonec vedlo k jeho vynálezu telefonu. Založil si též vlastní školu pro hluché a natolik ohromil zámožné rodiče dvou svých studentů, které v ní pomáhal naučit
101
Dejiny sveta v 50 psech 2020.indd 101
5.5.2020 10:44:38
mluvit, že se rozhodli ho ve vynálezech finančně podporovat. Přestože měl Alexander pro vývoj této komunikační technologie vznešené důvody, je nutno říct, že vycházely ze všeobecného hnutí proti znakové řeči v 19. století.
výhradně ústní komunikaci, se označovali za oralisty (snažím se vyhnout nemístným vtipům). V důsledku toho ztratilo mnoho neslyšících lidí, neschopných odezírat, možnost komunikovat. Hluší profesionálové přicházeli o práci – zejména učitelé, kteří do té doby se svými studenty komunikovali a učili je znakovou řečí – a počet zaměstnaných z řad neslyšících se celkově snížil, a to právě kvůli potížím při komunikaci se slyšícími protějšky. Hluší studenti dostávali za používání znakové řeči ve školách nařezáno. Kvalita života neslyšících se dramaticky zhoršila. V reakci na to došlo ve Spojených státech k založení Národní asociace neslyšících, která propagovala zachování znakové řeči a starala se o práva neslyšících. Od dob Milánské konference se spolu oralismus a znaková řeč naučily žít víceméně v míru, ale znaková řeč se dočkala uznání za oficiální jazyk až v roce 1970. Před spánkem čekají nás ještě míle cesty.
ALEXANDER ÚSPĚŠNĚ NAUČIL SVÉHO PSA ŘÍKAT „JAK SE MÁŠ, BABI?“
V roce 1880, za Alexanderova života, proběhlo veliké mezinárodní setkání s názvem Druhý mezinárodní kongres o vzdělávání hluchých, zkráceně Milánská konference. Z ní vzešlo několik rezolucí: jako prostředek komunikace hluchých se slyšícími se mělo využívat odezírání a znaková řeč se neměla doporučovat, ideálně naopak zakazovat. Lidé, využívající
102
Dejiny sveta v 50 psech 2020.indd 102
5.5.2020 10:44:39
HLE, JAK SE VALÍM Bud Nelson a první Bezstarostná jízda napříč Spojenými státy
PITBUL · SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ · 1903 Je to Šílený Max: Zběsilá cesta! Po sotva dostavěných amerických dálnicích z přelomu minulého století se řítí Bud Nelson, pitbul, který si nasadil brýle a stal se kopilotem prvního automobilového výletu napříč zemí. Píše se rok 1903: auta jsou stále nová, nebezpečná a náročná na ovládání. Leckdo se stále domnívá, že koně a povozy nikdy úplně nenahradí. Auta jsou hlučná. Víří velká oblaka prachu. Jsou nespolehlivá. V Anglii platí zákon, který vyžaduje, aby před jedoucím autem kráčel někdo s červeným praporkem a varoval tak chodce, cyklisty a povozy před blížícím se nebezpečím. Což tak trochu popírá jejich smysl. V Tennessee musí motorista jakoukoli cestu autem ohlásit týden dopředu. Taktéž: účel – popřeno. Na počátku 20. století jezdí ve Spojených státech pouhých osm tisíc automobilů – ale čtrnáct milionů koní. Za jedinou desetiletku bude všechno jinak. Změnu spustila diskuze v nóbl univerzitním klubu v San Franciscu o tom, co je lepší, jestli auto, nebo kočár. Host jménem Horatio Nelson Jackson byl jediným obhájcem
povozu bez koní. Diskuze se brzy změnila v hádku a nakonec v sázku: proběhla scéna úplně jako z Cesty kolem světa za 80 dní a někdo se vsadil, že se Horatio nedostane autem do New Yorku za méně než devadesát dní. Ve hře bylo padesát dolarů. Horatio sázku přijal, přestože o autech nevěděl téměř nic. Byl to jedenatřicetiletý bývalý lékař, který se vzdal kariéry poté, co mu diagnostikovali tuberkulózu. O auta se zajímal spíše ze záliby, rozhodl se tedy najmout si profesionála, aby mu s jeho cestou napříč zemí pomohl. Přizval do výpravy Seawalla Crockera, dvaadvacetiletého cyklistického závodníka a mechanika benzínových motorů. Společně si opatřili dvacetikoňový benzínový cestovní vůz Winton, který Horatio překřtil po svém domovském státu na Vermont. Auta té doby nebyla levná (při dnešních cenách by vás přišlo minimálně na osm set tisíc), ani snadno řiditelná, Horatio měl ovšem k dispozici zděděné jmění a sebevědomí heterosexuálního bílého Američana 20. století! Mohli vyrazit! Teď už potřebovali jen psí hlavu, vykukující z okénka. Čtyři dny po uzavření sázky, 23. května 1903, nastartovali Horatio a Seawall
103
Dejiny sveta v 50 psech 2020.indd 103
5.5.2020 10:44:39
motor a vyhrčeli ze San Francisca na cestu. Od New Yorku je dělila vzdálenost šesti a půl tisíce kilometrů, ale v celých Spojených státech tenkrát existovalo jen 250 kilometrů zpevněných silnic – většinou ve městech. Devatenáctého dne se dvojice dostala do Idaha, což je cesta, která by dnes trvala asi tak třináct hodin. Při zastávce nabídl Horatiovi nějaký chlap za patnáct babek světlého pitbula. Horatio kývl a Idaho opouštěli s Budem jako Žvejkalem téhle pestré posádky. Bud jízdu miloval. Seděl na předním sedadle a sledoval cestu. Horatio mu na tvář nasadil motoristické brýle, aby ho ochránil před oblaky zvířeného prachu. Horatio věřil, že jim Bud přinese štěstí jako maskot výpravy. Což se nestalo. Hodný pes, ano, ale maskot? Moc ne. Výpravu pronásledovala smůla, bloudění, špatná rozhodnutí. Horatio později prohlásil, že z celé posádky jediný Bud za celou cestu ani jednou nezaklel. Vermont muselo několikrát odtáhnout spřežení koní, což by se dalo označit za nejspíš nejironičtější podobu
zásahu odtahovky v dějinách. V oblasti Badlands se ztratili na celých šestatřicet hodin. Když jim praskla hřídel, museli čekat na náhradní díl celých pět dní. Praskla jim nádrž a Seawall musel dojet na kole pro pomoc do nejbližšího města, vzdáleného přes čtyřicet kilometrů. Při nehodě vypadli všichni tři z auta. Naše neohrožená trojice nicméně pokračovala nezdolně dál a netrvalo dlouho a mluvil o ní celý národ. V každém městě čekali na jejich příjezd zástupci tisku a než dojeli do Omahy, vítaly je už jásající davy. Zdaleka nejfotogeničtější a nejoblíbenější z těch tří (a nejelegantnější, vzpomeňte na brýle) byl Bud. O třiašedesát dní, sedm tisíc kilometrů a osm tisíc dolarů (asi dvě stě tisíc v dnešních cenách) později dorazili 26. července v půl páté ráno Vermont, Seawall, Horatio a Bud na Manhattan. A víte, co na tom všem bylo nejhorší? Horatio nikdy svých vyhraných padesát dolarů neviděl. Ale první americká Jízda skončila úspěchem.
pár štěků navíc Pitbulí pověst zuřivých bojových psů vychází patrně z jejich původu v Anglii, kde byli původně chováni jako bojovníci pro absolutně nechutný sport – zápasy s medvědy a býky, posléze i pro ratting, při kterém se vypustila do jámy smečka krys a psi závodili v tom, který jich zabije víc. Hnus, hnus, hnus, hnus. Nikdo ovšem nechová pitbuly kvůli zuřivosti – spíše kvůli síle a inteligenci, jejich stereotypní divokost je často spíše důsledkem zacházení ze strany zlých lidí v jejich okolí, nikoli základem jejich povahy. Pitbulové jsou ve skutečnosti často citliví a hodní psi do rodiny. Při testu psího chování, provedeného Americkou společností pro testování temperamentu, se pitbulové umístili na druhém místě s 83,4 %, porazil je jen labradorský retrívr.
104
Dejiny sveta v 50 psech 2020.indd 104
5.5.2020 10:44:39
Dejiny sveta v 50 psech 2020.indd 105
5.5.2020 10:44:39