odlozeny zivot _000–344 ok opr.qxp_Sestava 1 10.10.18 11:15 Stránka 3
D i ta
K r a u s o v á
OD LOŽE NÝ ŽI VO T SKUTEČNÝ PŘÍBĚH OSVĚTIMSKÉ KNIHOVNICE
odlozeny zivot _000–344 ok opr.qxp_Sestava 1 10.10.18 11:15 Stránka 2
Dita Krausová v ševcárně v kibucu Giv’at Chajim, 1955
odlozeny zivot _000–344 ok opr.qxp_Sestava 1 10.10.18 11:15 Stránka 96
ODLOŽENÝ ŽIVOT
Dárky
V Terezíně jsem se znovu setkala se svým bratrancem Pavlem Bassem. Byl o dva roky starší než já a pocházel z Brna. Seznámili jsme se spolu, když mi bylo asi devět let. Přijel za námi na návštěvu se svou maminkou. Jeho dědeček a moje babička byli sourozenci. Pavel byl do Terezína deportován s rodiči několik měsíců před námi. Pracoval v truhlárně a chodil za mnou do heimu. Líbila jsem se mu. Já jsem ale v té době ještě stále myslela na Zdeňka Lederera. Nemohla jsem se smířit s jeho smrtí. Jednou mi Pavel přinesl vlastnoručně vyrobený dárek – dvoupatrovou poličku. Všechna děvčata mi ji záviděla, protože kromě drsného dřevěného stolu a jedné lavice nebyl v pokoji žádný jiný nábytek. Na poličku jsem si dala kartáček na zuby a další věci, takže jsem se nemusela neustále přehrabovat v kufru uloženém pod palandou jako ostatní. Měla jsem Pavla ráda. Byl milý, chytrý a hezky zpíval. Někdy jsme seděli vedle sebe na schodech do heimu a dvojhlasně zpívali. Když jsme šli spolu po ulici, chodíval na chodníku a já vedle něj po silnici, aby nebylo vidět, že jsem vyšší než on. Když jsme se po třech letech oba vrátili z koncentráku, byl už mnohem vyšší než já. Z celé rodiny přežil jen on a jeho babička. Pavlův bratr Franta psal v Terezíně básně. Jedna z nich se proslavila. Je o chlapečkovi a růži v zahrádce. „Až růže rozkvete, chlapeček už nebude,“ napsal tehdy dvanáctiletý Franta prorocky. V Izraeli si Pavel změnil jméno na Uri. Vídali jsme se spolu dost často. S první manželkou Sidou měl dva syny a dceru. Po její smrti se oženil znovu. Nebyl ale šťastný ani s první, ani s druhou ženou. Zemřel před několika lety a moc se mi po něm stýská. V Terezíně jsme museli od čtrnácti let povinně pracovat. Poslali nás na práci do jedné ze zeleninových zahrad. Nelíbilo se mi tam. Bylo časně z jara a ještě nic nerostlo. Práce – těžká a nudná – spo96
odlozeny zivot _000–344 ok opr.qxp_Sestava 1 10.10.18 11:15 Stránka 97
1942–1945
čívala v celodenním nošení kbelíků s vodou. Požádala jsem proto o přeložení někam jinam. Šéf oddělení Jugendeinsatz (pracovní nasazení mládeže) Honza Brammer, později v Izraeli zvaný Dov Barnea, mě umístil do dílny, kde se vyráběly z imitace kůže peněženky pro Němce. To bylo ještě nudnější. Seděly jsme vedle sebe na lavici u dlouhého stolu a předávaly si práci. Zleva mi byl přisunut kus kůže s přelepenou hranou, přelepila jsem druhou hranu a předala ho dál doprava. A tak to šlo celý den stejně. Všichni kolem mne byli dospělí, jen já jsem byla jediná mladistvá. Vydržela jsem to jen několik dní a pak jsem odešla. Co jsem dělala pak, už si nepamatuji. Zřejmě jsem už nebyla nikam zařazena. V heimu jsme měly hezkou tradici. Když měla některá narozeniny, daly jsme jí dárek. Většinou to bylo něco, co jsme vlastnoručně vyrobily. Vycpané srdíčko s vyšitým monogramem nebo notýsek s obrázkem. Protože nás tam bylo tolik, bylo stále co vyrábět. Někdy jsme něco udělaly i pro některého kluka v chlapeckém heimu. Jeden takový můj dárek, maličký notýsek s mými kresbami, obšitý barevným kouskem látky, si příjemce schoval. Dodnes je vystavený v muzeu kibucu Giv’at Chajim. Všimla jsem si ho před lety ve vitríně při jedné z návštěv muzea. Připadal mi povědomý, požádala jsem proto kurátora, aby ho vyndal z vitríny. Když jsem obracela stránky, našla jsem svůj podpis. Dárek byl pro kluka jménem Honza Wurm, jenž ho poslal do Muzea Bejt Terezín z Ameriky. Vůbec si na něj nevzpomínám. Střípky vzpomínek
Na ghetto mám několik drobných, vzájemně nesouvisejících vzpomínek. Vidím například Soninu maminku, která se právě vrátila z práce v zeleninové zahradě, jak stojí v zablácených holínkách, dívá se na svou dceru sedící na horním kavalci a povídá si s ní. 97
odlozeny zivot _000–344 ok opr.qxp_Sestava 1 10.10.18 11:15 Stránka 98
ODLOŽENÝ ŽIVOT
Vzpomínám si také na zpěváka Karla Bermana. Přišel do našeho heimu a za doprovodu klavíru, který se přinesl ze sklepa, nám zazpíval úryvky z Dvořákovy opery Rusalka. Vysvětloval nám, že každou postavu charakterizuje konkrétní melodie. Byl to jedinečný zážitek, na nějž jsem dodnes nezapomněla. Jednou jsme také dostaly lístky na hodinu do jediného terezínského krytého bazénu. Byl to neuvěřitelný požitek si znovu po letech zaplavat. Nepříjemnou vzpomínkou jsou dodnes blechy a vši. Pravidelně jsem stávala na chodbě se slamníkem položeným na otevřeném okně a snažila se pochytat blechy schované ve švech. Do heimu také jednou týdně docházela paní, která nám prohlížela vlasy, jestli nemáme vši. Jednou z nejděsivějších událostí v Terezíně bylo sčítání vězňů mimo ghetto. Všichni vězni byli tehdy vyhnáni do Bohušovické kotliny. Tisíce lidí stálo ve skupinách „podle adresy“ celý den v ledovém dešti. Když si člověk potřeboval ulevit, musel se přikrčit na zem za pokrývku, kterou mu přidrželi kamarádi. Nevěděli jsme, co s námi Němci zamýšlejí, a měli jsme strach. Pozdě v noci nás poslali zpět. Nastal velký zmatek. Lidé ve tmě bloudili a trvalo nám mnoho hodin, než jsme se dostali „domů“. Pamatuji se také na profesorku Edith Weissovou, sestru naší opatrovnice Magdy, jež se přihlásila dobrovolně s řadou dalších vězňů jako doprovod dětí z Białystoku. Děti byly ubytované mimo ghetto a kontakt s nimi byl přísně zakázán. Proslýchalo se, že je Němci pošlou do Švýcarska výměnou za nákladní auta. Místo toho všechny zahynuly v plynových komorách Osvětimi spolu s dobrovolníky, kteří se o ně starali. Jinou osobu, již si z heimu pamatuji, byla paní Mühlsteinová, maminka chlapce, který zpíval v opeře Pepíčka. A samozřejmě si pamatuji na Willi Groaga, správce naší budovy. Byla jsem do něj trochu zamilovaná, byl mladý a hezký. 98
odlozeny zivot _000–344 ok opr.qxp_Sestava 1 10.10.18 11:15 Stránka 99
1942–1945
Pro nás děvčata v heimu byl život trochu snesitelnější než pro dospělé. Nicméně tento život na L 410 pro mne skončil v prosinci 1943. Byli jsme s rodiči zařazeni do transportu „na Východ“.
OSVĚTIM-BŘEZINKA Vlak do Osvětimi
Čas od času se začala mezi vězni šířit zpráva, že brzy pojede transport „na Východ“. Transportů se každý v Terezíně obával nejvíc. Obyčejně den nebo dva před transportem roznášel poslíček z židovské samosprávy vybraným osobám předvolání a lísteček s číslem. Někteří lidé měli to štěstí, že byli z transportní listiny vyřazeni, protože náleželi mezi členy židovské samosprávy nebo patřili k nenahraditelným specialistům. Naše rodina přišla na řadu 18. prosince 1943. Nebylo toho moc, co se muselo připravit. Naše zavazadla s věcmi zůstala od příjezdu do ghetta nevybalená a po třinácti měsících pobytu jsem měla všeho méně. Několik přivezených věcí se mi ztratilo v prádelně, i když jsme na každý kousek vyšily jméno. Také jsem vyrostla z některých šatů i bot. Proto jsem si zabalila jen batoh. Před transportem jsme byli shromážděni v jedné z terezínských kasáren, kde jsme pak čekali na vlak. Mezi mnoha lidmi na dvoře stál jeden mladík, který měl na sobě v té době velice moderní vysoké boty. Soňa mi řekla, že to je Harryho starší bratr Ota Kraus. Bylo nám čtrnáct a jemu dvaadvacet. Pro nás stará, nezajímavá osoba. Maminka, tatínek a já jsme byli namačkáni do nákladního vagonu s desítkami dalších lidí. Zasunuli dveře zvenčí. Nebylo tam žádné okno, jen úzká štěrbina pod střechou. Nemohli jsme se skoro pohnout. Nešlo se nikde posadit, stáli jsme namačkáni jeden 99
odlozeny zivot _000–344 ok opr.qxp_Sestava 1 10.10.18 11:15 Stránka 100
ODLOŽENÝ ŽIVOT
vedle druhého. Během cesty jsme narovnali zavazadla na sebe, aby mohlo několik lidí sedět na zemi. Pro naši potřebu tam byl jediný kbelík, který jsme používali před všemi ostatními. Brzy byl plný a nešlo ho nijak vyprázdnit. Je nemožné popsat ten zápach a nedostatek vzduchu. Bylo tam ticho, ohromeni děsivou skutečností všichni mlčeli. Nepamatuji si, jak dlouho jsme byli na cestě. Možná dva dny a noc, nebo dvě noci a den. Vlak často zastavoval a stál celé hodiny na místě. Střídali jsme se v sezení na podlaze. Jedna dívka si sedla nahoru na zavazadla, odkud mohla vyhlížet ven a číst názvy stanic, kterými jsme projížděli. Uvědomili jsme si, že jsme na cestě do Polska. Žena v černé pláštěnce
Bylo nás přes dva a půl tisíce lidí. Do Osvětimi jsme přijeli v noci. První, co jsme spatřili, byly řady dřevěných baráků bez oken obklopené ostnatým drátem připevněným na betonové sloupy, jež se nakláněly dovnitř jako lodyhy nějakých obrovských květin. Na každém rohu stála strážní věž s dozorcem. Nebyly tam žádné stromy, nic tam nerostlo, bezútěšný a zlověstný pohled. Oslňující světla, podivní muži v pruhovaných trestaneckých mundúrech řvou: „Raus, raus, schnell, schnell! Nechte zavazadla!“ Bijí nás krátkými holemi. Na rampě esesáci se štěkajícími německými ovčáky, řev, křik, chaos. Muži sem! Ženy sem! Pětistupy! Utvořte řadu! Ve vagonech zůstala naše zavazadla a několik mrtvol. Muže od nás oddělili, zůstaly jen ženy a děti. Šokované, dezorientované, oslněné světlomety pochodujeme podél plotů k jednomu z baráků. Mamince se podařilo udržet tašku s jídlem, které vyšetřila před cestou do neznáma z přídělů v ghettu. Bylo jasné, že nám ji vezmou. Snědly jsme, co jsme mohly, a o zbytek se podělily se ženami kolem nás. Choulily jsme se na holé podlaze 100
odlozeny zivot _000–344 ok opr.qxp_Sestava 1 10.10.18 11:15 Stránka 101
1942–1945
a pokusily se v tom mrazivém chladu alespoň na chvíli usnout. Dveře baráku byly zamčené. Odemkli je až ráno a hned nás začali převážet do nějaké jiné místo. Ženy stály namačkány na otevřeném náklaďáku. Poslední byla vysoká, bělovlasá stará žena v černé pláštěnce. My ostatní jsme zůstaly a čekaly na další vůz. Náhle se auto s trhnutím rozjelo. Zadní záklopka nebyla zabezpečená a zůstala otevřená. Stará paní ztratila rovnováhu, zakymácela se a vypadla z auta. Jak padala, bílé vlasy se jí rozevlály kolem hlavy jako svatozář a zdálo se, že nepadá, ale letí. Její dlouhá černá pláštěnka se rozevřela jako plachta a pomalu se snášela na její tělo k zemi. Žena zůstala ležet na zmrzlé zemi a nikdo k ní nepřicházel. Možná ještě nebyla mrtvá a mohla být zachráněna. Avšak náklaďák odjel a my jsme se nedovážily pohnout kvůli kápům a jejich holím. Možná ale měla naopak štěstí, protože byla ušetřena dlouhého utrpení a mnohem strašnější smrti. Pro mne, tehdy čtrnáctiletou, se vzpomínka na tu starou, bezejmennou ženu stala ztělesněním šoa. 73 305
V jiném baráku jsme se musely svléknout a osprchovat se ve studené vodě, zatímco esesáci hlídkovali po straně. Chechtali se, ukazovali na nás a dělali poznámky. Žádné šaty, žádné ručníky. V mrazivém chladu jsme běžely mokré do dalšího baráku. Jako zázrakem mám stále na sobě své boty. Jedna vězeňkyně nám hází kusy civilních hadrů z nějaké hromady. Jiná z další haldy staré boty různých tvarů. Velikosti nesouhlasí. Ženy a děti si je pokouší vyměňovat mezi sebou – malé za větší a naopak. Pak stojíme dlouhé hodiny ve frontě, aby nám vytetovali na levé předloktí čísla. Přicházím na řadu. Po vytetované sedmičce došel v náplni inkoust. Trojka není skoro vidět. 101
odlozeny zivot _000–344 ok opr.qxp_Sestava 1 10.10.18 11:16 Stránka 222
Dita Krausová v Giv’at Chajimu, 1951
odlozeny zivot _000–344 ok opr.qxp_Sestava 1 10.10.18 11:16 Stránka 305
1949–2018
Roš Pina
Ota jezdil rád do Galileje, protože tam mohl chytat ryby v řece Jordán nebo v jezeře Kineret, což je hebrejský název Galilejského jezera. Přespávali jsme v hostelu pro mládež v Roš Pina. Roš Pina je malebná vesnička, protéká jí potůček čisté, pramenité vody a je z ní výhled na horu Hermon, která je v zimě pokrytá do poloviny sněhem. Víska leží na východním svahu hory Har Kana’an, na severu Izraele. Na západní straně hory se nachází slavné kabalistické městečko Safed. Slovo roš znamená v hebrejštině hlava a pina pak roh. Ale význam jména je „Základní kámen“. Vesnice byla postavena někdy mezi koncem 19. a začátkem 20. století baronem Rothschildem pro nové přistěhovalce z Rumunska. Měli vyrábět hedvábí. Zasadili moruše a pěstovali bource morušového. Moruším se dařilo, ale novousedlíkům ne. Časem lidí začalo ubývat a mnoho domků zůstalo opuštěných. Ale po vzniku státu Izrael došlo k novému přílivu přistěhovalců, domky získali noví majitelé a dokonce bylo zapotřebí přistavět další. Ty však už nebyly kamenné s červenými střechami jako ty od barona, ale jednalo se o ubohoučká stavení o jedné místnosti s kuchyňkou a sprchovým koutkem. Takový měla Cippy, naše kolegyně v Hadassim. Jednoho dne, když jsme opět přijeli přespat do hostelu, nám jeho vedoucí zdvořile naznačil, že už nejsme mládež. Bylo tedy zapotřebí najít si jiný nocleh. Cippy nám půjčila svůj domek. A zároveň nám poradila, že bychom si stejný mohli koupit, neboť jich tam ještě bylo několik prázdných. Zajeli jsme na úřad do Safedu, kde se o tyto bezprizorní chatrče starali. Moc se tam divili, že má někdo o takové trosky zájem, když přitom ve vedlejší vesnici Chacor bychom mohli koupit slušný 30 5
odlozeny zivot _000–344 ok opr.qxp_Sestava 1 10.10.18 11:16 Stránka 306
ODLOŽENÝ ŽIVOT
nový domek. Ukázali na desku s několika rezavými klíči a řekli nám: „Vyberte si.“ Vrátili jsme se ze Safedu do Roš Pina a hledali volná stavení podle čísla klíčů. Ulice neměly jména. Místní lidé nám říkali: „To bude pod školou.“ Nebo: „Asi naproti Šlomovičovým.“ Až jsme uviděli jeden opuštěný domek, bez okna a dveří, ale obklopený starými košatými eukalypty. Na první pohled jsem se do něj zamilovala a jen jsem doufala, že jeden z klíčů patří k němu. Před přilehlou druhou polovinou domečku jsme uviděli starší paní. „Ano,“ prohlásila. „To je číslo 16 b. Já jsem paní Ungárová. A kdo jste vy?“ Když slyšela, že možná koupíme druhou část, zaradovala se. „To budu mít milé sousedy. Ten starý švec umřel už před pěti lety a od té doby jsem tu sama.“ Podívali jsme se dovnitř. Místnost nebyla důkazem jen povolání dřívějšího majitele, ale i jeho zálib. Celá podlaha byla pokryta kupami starých bot a lahvemi. Když Cippy slyšela, že kupujeme domek vedle paní Ungárové a kolik za něj máme zaplatit, řekla rezolutně: „Tak se to nedělá. To musíte smlouvat. Musíte jim říct, že tam schází okno, je tam jen otvor ve zdi, není schůdek, střecha má díru, v koupelně kouká ze zdi roura bez sprchy a v kuchyni není dřez.“ V Safedu přikývli a řekli, že pošlou odhadce. Po několika týdnech přišlo rozhodnutí. Skutečně nám čtvrtinu slevili. V Safedu jsme našli mladého, ochotného architekta, který právě dokončil studia. Vypracoval návrh a slíbil, že na práci bude osobně dohlížet. Nemohli jsme tam jezdit moc často. Hadassim je od Roš Pina vzdálené zhruba sto padesát kilometrů a naším starým autem trvala cesta tři hodiny. Prací jsme pověřili mladého stavitele, kterého poslal „náš“ architekt. Přišel se představit, oblečený v saku a kravatě, s aktovkou pod paží, aby na nás udělal seriózní dojem. Povoláním však byl 3 06
odlozeny zivot _000–344 ok opr.qxp_Sestava 1 10.10.18 11:16 Stránka 307
1949–2018
natěračský pomocník. O stavitelství věděl tuze málo. To jsme ale zjistili, až když jsme znovu přijeli. Pan architekt zřejmě moc nedohlížel. Dveře byly vsazené, ale nedovíraly a nedaly se zamknout, místnost, kterou doporučil přistavět, měla křivou zeď, a střecha se tudíž nedala připevnit. Nakonec se to jakžtakž upravilo a my jsme přijeli do Roš Pina na slavnostní kolaudaci hotového domku. Pan architekt se usmíval, ale bylo na něm vidět, že má něco na srdci. Po chvíli nám provinilým hlasem oznámil, že zapomněl naplánovat kanalizaci pro záchod. Nezbylo než najmout místního instalatéra, který vykopal „senkrovnu“. Tu měly rády eukalypty. Rostly díky ní jako z vody. Ani jim nevadilo, že voda pocházela ze záchodu. Konečná bilance ukázala, že opravy stály víc než původní domek. Ale nelitovali jsme toho. Jezdili jsme plavat do jezera Kineret, na výlety v okolí nebo na návštěvu do kibucu Ne’ot Mordechaj. Žil tam Otův dobrý přítel ze sionistického hnutí Rejšík se ženou a čtyřmi dětmi. Rejšík, Ota a Paťa byli trojice neobyčejně inteligentních a tvořivých mužů, kteří se vzájemně inspirovali. Užívali jsme si tam prázdniny a svátky po dvacet let s oběma syny a pak i s vnuky. Lidé se nás ptali: „Co vás tam táhne? To tam máte kořeny?” A Ota odpovídal: „Ano, máme a ucpávají nám kanalizaci.“ Život se spisovatelem
Když se Oty někdo zeptal, jaké je jeho zaměstnání, odpovídal: „Mé pravé povolání v životě je psát knihy, avšak na živobytí si vydělávám jako učitel.“ Opravdu. Nikdy nepřestal psát. Když opravil studentům práce a udělal si přípravu na další den, sedl si ke stolu pod stromem na zahrádce před domem a psal. Někdy jen dlouho seděl a díval 30 7
odlozeny zivot _000–344 ok opr.qxp_Sestava 1 10.10.18 11:15 Stránka 4
Dita Krausová A DELAYED LIFE Copyright © Edith Krausová, 2018 All rights reserved Translation © 2018 by Dagmar Lieblová ISBN 978-80-249-3724-3
Dita Krausová ODLOŽENÝ ŽIVOT Redigoval Martin Pitro Obálku navrhla Gabriela Janovská Fotografie bez uvedení zdroje pocházejí z archivu autorky Odpovědná redaktorka Leona Macháčková Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 336 + 24 stran obrazové přílohy Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 10 248. publikaci Sazba Gabriela Janovská Tisk EUROPRINT a. s., Praha Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz