Carevna ROMÁN O MARII FJODOROVNĚ, M AT C E P O S L E D N Í H O C A R A
C. W. Gortner
Carevna je beletristická kniha. Veškerý děj i dialogy, stejně jako všechny postavy s výjimkou několika osobností dobře známých z historie, jsou plody autorovy fantazie a neměly by být chápány jako skutečné. Ve scénách, v nichž vystupují reálné historické postavy, jsou situace, události i rozhovory zcela fiktivní a jejich účelem není popisovat realitu či měnit zcela fiktivní povahu tohoto díla. Ve všech ostatních ohledech je veškerá podobnost s živými či mrtvými osobami čistě náhodná. Mapy a rodokmeny sestavil C. W. Gortner České vydání obohatila překladatelka o přehled historických událostí, které ovlivnily děj zachycený v románu Carevna, a výběrovou bibliografii knih o rodu Romanovců a o carském Rusku dostupných v češtině Copyright © 2018 C. W. Gortner Cover photo © 2020 Lee Avison / Trevillion Images Translation © 2020 Barbara Hajná Czech edition © 2020 Nakladatelství Slovart, s. r. o., Praha All rights reserved Carevna Z anglického originálu The Romanov Empress, vydaného nakladatelstvím Penguin Random House (Ballantine Books) v roce 2018, přeložila Barbara Hajná Redigovala Iveta Poláčková Korektury Adéla Lapáčková Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., Praha v roce 2020 Vydání první Cena uvedená na obálce je nezávazným doporučením pro konečné prodejce www.slovart.cz ISBN 978-80-7529-631-3 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
KAPITOLA 1
M
ěly bychom se obléknout stejně,“ navrhla jsem toho odpoledne, kdy se mi život navždy změnil. Jak výrazná změna to bude, jsem tehdy ještě netušila, ale její příchod jsem vnímala. Právě jsem se probírala hromadou krabic poslaných z nejlepších kodaňských i londýnských obchodů a naplněných střevíčky se saténovými mašličkami a klobouky, které zdobily stužky, hedvábným prádlem, šaty, korzety, plédy, koženými rukavičkami a plášti z heboučkého kašmíru či ze skotské vlny. „Stejně?“ Moje sestra Alix se na mě zmateně zadívala; stála na stoličce, kolem níž kmitaly mamá s komornou. K Alixině tváři i štíhlé postavě přikládaly různé kusy oděvu, aby zjistily, co jí nejlépe sluší. „Jako dvojčata?“ „Ano.“ Naklonila jsem k ní dvě krabice, které ležely vedle mě na lenošce. „Koukej. Teď máš všechno dvakrát. Mohly bychom se obléknout stejně a zjistit, jestli nás tvůj snoubenec rozezná.“ Alix svraštila tenké obočí. To nepatrné zamračení mě potěšilo; potvrdilo mi, že sestra není vůči absurditě celé situace tak netečná, jak předstírá. Než ale stihla odpovědět, matka mě napomenula podrážděným tónem, který užívala pokaždé, když jsem udělala nebo řekla něco nevhodného, což se podle ní stávalo poslední dobou až příliš často. „Minnie. Tak dost. Obléknout se jako dvojčata, takový nesmysl.“ Mamá káravě mlaskla. „Jako by Jeho královská Výsost princ waleský byl slepý. Vždyť si s Alix ani nejste podobné.“
„
. . „Víte to jistě?“ Měla jsem sice v úmyslu promluvit zlehka, ale sama jsem ve vlastním hlase zaslechla výzvu. „Podobné si možná nejsme, jenže on ji přece viděl jen jednou. Až ji uvidí podruhé, možná ji ani nepozná.“ Mamá na okamžik znehybněla s nabranou spodničkou v rukou. Při pohledu na to smetanové hedvábí jsem musela potlačit nával hněvu. Dříve bychom si takovou spodničku dovolit nemohli, a ostatně ani žádnou jinou z těch nóbl věciček, které teď zavalovaly místnost. Šaty jsme si šily samy a také jsme je samy spravovaly. Ve svém malém žlutém kodaňském paláci jsme byli šťastní, užívali jsme si letní koupání v moři, gymnastické soutěže i hudební večery, které následovaly po skromných pokrmech, při nichž jsme se u stolu obsluhovali sami. O přepych jsme nikdy nestáli, protože jsme měli jeden druhého. Tím největším darem byla naše rodina. A přesto nás teď zasypávaly hmatatelné důkazy našeho nadcházejícího rozloučení. Jak jen se toho tolik mohlo tak rychle změnit? „Samozřejmě že ji Jeho Výsost bude milovat,“ řekla mamá. „Jako její manžel to bude mít za povinnost, stejně jako ona coby jeho manželka. Co tě to popadlo, že musíš zrovna v den, kdy si Alix zkouší výbavu, takhle popichovat? Copak nevidíš, že je už takhle dost nervózní?“ Sestra na mě pohlédla v zrcadle. Pokud byla nervózní, pak to šikovně skrývala. Vypadala unaveně a pobledle a stíny pod jejíma chladně šedýma očima prozrazovaly vyčerpání, ale byla klidná – dokonce tak klidná, že mne její upřený pohled vyváděl z míry. I přes svůj neochvějný postoj si musela uvědomovat, že jsem řekla pravdu. Jestli jí manželství přinese štěstí, nebo zlomené srdce, to se nedá předvídat. Jenže ona by to nikdy nepřiznala, rozhodně ne před matkou, která se tolik namáhala, abychom dosáhli tohoto vyššího postavení, téhle poslední vlny v mohutném přílivu změn, který mě strhl do samoty a nutil mě bojovat, abych se vůbec udržela nad hladinou. „Jen jsem říkala…“ Hlas mi vlivem matčina ostrého pohledu zeslábl. „Víme, co jsi říkala, Minnie. A já ti říkám, že už to stačilo.“
Popuzeně jsem v dlani zmáčkla hedvábný papír z krabice na klobouky, která ležela vedle mě. „Možná bych měla jít na procházku,“ zamumlala jsem. „Když mě tady k ničemu nepotřebujete.“ „Jestli se neumíš nijak užitečně zapojit, tak radši jdi.“ Mamá se opět otočila k sestře. „Na čerstvém vzduchu určitě dostaneš lepší náladu a přestaneš s tím otravným špičkováním. Nepřipustím, abys svou sestru rozptylovala takovými nesmysly, když máme tolik práce.“ Čerstvý vzduch a co nejmenší množství nesmyslů podle mamá řešily cokoli. Za všech okolností si zachovávala chladný rozum, ačkoli během posledního roku jsme se povznesli tak vysoko, že by to každé jiné rozumné ženě zamotalo hlavu. Ovšem Luisa Hesensko-Kasselská by podobné slabosti nikdy nepodlehla. Neochvějnou víru ve vlastní úsudek projevila poprvé tehdy, když se proti vůli rodiny provdala za mého otce, svého bratrance z druhého kolena Kristiána z Glücksburgu, který byl tehdy bezvýznamným chudým princátkem a se kterým založila nuznou, avšak příjemnou existenci a nás vychovávala v rozumné lhostejnosti vůči předstírání. Teď, když se papá překvapivě stal dědicem našeho bezdětného panovníka, se sice hotovila stát dánskou královnou a zároveň chystala nejstarší dceru na svatbu s následníkem britského trůnu, ale k těmto monumentálním úkolům přistupovala stejně klidně, jako by šlo o denní úklid salonu. A to moje otravné špičkování, jak to nazývala, ji mátlo, protože nic takového by žádný z jejích potomků předvádět neměl, zejména v našem nově velkolepém postavení. Škubla jsem svými bohatými sukněmi a zamířila ke dveřím, kde jsem se zastavila. Doufala jsem, že mě sestra zavolá zpátky. Toužila jsem, aby Alix promluvila, aby dala najevo, že mne stále potřebuje. Jenže ona mlčela, a když jsem přes rameno vrhla rychlý vzdorovitý pohled, zjistila jsem, že Alix se utápí v hedvábných spodničkách a mamá nařizuje komorné, aby utáhla šněrovačku, jako by Alix byla jen panenka. Nebo obětní beránek. V mých očích sestřina svatba představovala něco jako obětování.
. . Nenarodili jsme se do vznešených poměrů. Mamá nám to v dětství často připomínala, abychom nečekali víc, než už máme. Ti, kdo se narodí bohatí, nemají takové štěstí, vysvětlovala Alix a mně, když nás učila, jak si ozdobit podomácku ušité čepečky nebo zalátat prádlo. Člověk, který má už od narození všechno, nezažije uspokojení, které se rodí z úsilí. To byl výstižný postřeh, protože úsilí snad ještě nikomu nepřineslo takové uspokojení, jaké teď sklízela mamá, jenže v tuto chvíli, kdy jsem palácem Bernstorff procházela podél soch a stěn obložených zrcadly, do nichž jsem ani letmo nemrkla, podpatky mi klapaly po parketách a za sebou jsem táhla sukně se širokou krinolínou, mi její moudrost neposkytla pražádnou útěchu. Do paláce jsme se přestěhovali před měsícem, když se rozhodlo o tom, že papá se stane novým dánským korunním princem. Palác na rozlehlém pozemku za hranicemi Kodaně byl přiměřeně elegantní a mnohem prostornější než náš žlutý městský domov. Překrásné zahrady s nádhernými lipovými stromy a cestičkami patřily mezi těch nemnoho novinek, které jsem přivítala. Mí mladší sourozenci Valdemar a Thyra to tu milovali, mohli tu běhat bosí a hrabat se pod živými ploty. Mně už ale bylo skoro patnáct a na dětské hry jsem byla moc velká, ačkoli teď, když jsem prchala do zahrady, jsem zatoužila, aby tomu tak nebylo. Kéž bych byla znovu dítětem a mohla bych utéct a schovat se. Zvedla jsem ruku k čelu a uvědomila si, že jsem si zapomněla vzít slunečník nebo klobouk. Takhle bych se mohla moc opálit. Představovala jsem si, jak na to asi zareaguje mamá, rázovala jsem dál a přitom zvažovala, že bych si také mohla uvolnit tu škrabavou síťku, která mi husté vlnité vlasy drží v zátylku, a vyvolat tak pobouření. Až na to, že tu nebyl nikdo, koho bych mohla pobouřit. Prázdná, zelená zahrada se přede mnou táhla, dokud jsem nedorazila k vilce ve švédském stylu, která sloužila jako čajový pavilon a před níž jsem teď spatřila přecházet povědomou mužskou postavu v tmavém obleku, obklopenou oblakem doutníkového dýmu. Papá. Sevřela jsem látku sukně do pěstí a bez ohledu na to, že odhaluji kotníky, jsem se k němu přes trávník rozběhla. Trhl sebou a obrá
til se, pod působivými novými kníry se mu stáčel kouř z doutníku. Nechal si je narůst, aby vypadal důstojněji. Mně připadaly legrační, protože jemné hnědé vlasy, které mu na temeni řídly, vyvažovaly houští, které mu rostlo na tváři, jen chatrně. A i když se měl stát králem, stejně musel kouřit venku, protože mamá nesnášela ten pach a opakovaně ho žádala, aby se „toho odporného zlozvyku“ vzdal. „To už jste hotové?“ Úsměv mu rozjasnil ustaranou tvář. S bolestí jsem pozorovala, že i on se začal měnit. Od chvíle, kdy bylo rozhodnuto, že se stane následníkem našeho churavého krále, ztrácel své bezstarostné veselí, jako by ho už tížilo břemeno koruny. „Nejspíš to potrvá ještě celé hodiny.“ Nakrčila jsem nos před pronikavým odérem jeho tabáku. „Musí probrat ještě hromadu věcí. Vypadá to, že v celé Kodani nezůstaly jediné šaty. Mamá říkala, že jsem protivná, tak jsem šla pryč.“ „Chápu.“ Koutky mírných světlehnědých očí se mu zvlnily úsměvem. „A byla jsi protivná, Dagmar?“ Tohle jméno si pro mne vybral z několika, která jsem dostala při křtu, a bylo to moje nejoblíbenější, protože kromě něj mi v rodině všichni říkali Minnie. Dagmar bylo jedinečné jméno, které mě vydělovalo z řady a které kdysi patřilo legendární královně naší vlasti.* Pokrčila jsem rameny. „Nechápu, proč se kolem toho musí dělat takový povyk.“ Zasmál se. „Tvá sestra se vdává za syna a dědice královny Viktorie. Jednoho dne, dá-li Bůh, se stane britskou královnou. To si zaslouží pořádný povyk.“ „Možná pokud jde o mamá a královnu Viktorii. Jestli to bude tak úžasné pro Alix, to se teprve uvidí.“ Při pohledu na jeho náhle zasmušilý výraz jsem dodala: „Jen si o ni dělám starosti, papá. Alix se chová hrozně divně. Jako by to všechno přijímala úplně bez rozmyšlení.“ * Dagmar Dánská, která se r. 1205 provdala za dánského krále Valdemara II., se narodila jako Markéta Drahomíra, česká princezna z rodu Přemyslovců. Jejím otcem byl král Přemysl Otakar I. a nevlastní sestrou svatá Anežka Česká. Markéta, která po sňatku přijala jméno Dagmar, si údajně rychle získala srdce dánských poddaných svou krásou a dobrotou. Dodnes zůstává jednou z nejznámějších postav dánské historie, kterou se zabývá řada legend, balad, knih aj. (pozn. překl.)
. . Vydechl, předklonil se, aby zadupl doutník do cestičky, a pak si jeho zbytek vsunul do kapsy saka. „Nemusí si nic rozmýšlet. Je to vysoce prestižní sňatek, tvá matka ho podporuje a královna Viktorie s ním souhlasí. Alix ví, že musí splnit svou povinnost.“ To mě zarazilo. Byla jsem přesvědčená, že Alix znám nejlépe ze všech, nikdy jsem si však neuvědomila, že sestra skutečně odjakživa projevuje neobyčejný smysl pro povinnost. Byla skoro o tři roky starší a vyrostly jsme společně, sdílely jsme pokoj a spolu jsme se učily. Našeho nejstaršího bratra Frederika poslali studovat do zahraničí, druhorozený Willie studoval na Dánské vojenské akademii a nejmladší Thyra a Valdemar byli ještě malé děti. V domácnosti, kde se stále nedostávalo peněz a kde vládla matka, která vždy, když se o svátcích sešla celá rodina, zahrnovala pozorností naše bratry, jsme k sobě Alix a já přilnuly. Odjakživa jsem nesnášela, jak se mamá soustředí na Freddieho a Willieho, i když mi Alix říkala, že je to přirozené a že synové jsou pro matky vždycky důležitější. Nechápala jsem proč, vzhledem k tomu, že to my dcery pomáháme v domácnosti, zatímco synové jsou pryč. Přesto na rozdíl ode mne – já jsem tu nekonečnou dřinu nesnášela – sestra nikdy neprotestovala. Po nocích jsme si přes upracované ruce špitaly, úzké postele jsme přirazily těsně k sobě. Slíbily jsme si, že jednou si samy pro sebe koupíme dům u průlivu Øresund, kde nikdy nebudeme drhnout podlahy. Budeme mít sto psů a celé hodiny strávíme malováním, protože s vodovými barvami nám to oběma šlo. Tohle všechno se změnilo, jakmile přijala nabídku k sňatku od prince Alberta Edwarda. Stal se z ní někdo jiný, už to nebyla moje oddaná sestra; zničehonic to byla matčina favoritka, zcela ponořená do procvičování etikety, tanečních lekcí nebo zkoušení šatů, a připravovala se na nový život v cizí zemi, ve kterém už já nebudu hrát žádnou roli. „Už se s ní skoro nevídám,“ řekla jsem a vyhnula se přitom otcovým očím. „Mamá má pro Alix pořád nějaké důležité dopisy, které musí napsat, nebo musí k někomu na návštěvu nebo si musí zkoušet nějaké šaty. Připadá mi, jako by nás už opustila.“ „Řekla jsi jí to?“ zeptal se jemně. „Jestli se chováš protivně, možná si myslí, že se na ni zlobíš.“
Znovu jsem se zarazila. Zlobím se snad? Nejspíš ano. Rozhodně se mi nezamlouvalo, jak ochotně se s plánovanou svatbou smířila a vzdala se našeho důvěrného přátelství. „Vám připadám rozzlobená?“ zeptala jsem se. „Neustále.“ Štípl mě do tváře. „Jsi naše maličká rebelka.“ „Rebelka!“ vykřikla jsem. „Jen proto, že nechci, aby se všechno měnilo? Život se nám obrací vzhůru nohama, papá. Nic takového jsem nečekala.“ Vzdychl. „Chápu, jak je to pro tebe těžké. To je mi líto. Ale sňatek je jedním ze základních životních kroků, Dagmar. Musíme své milované opustit, abychom si založili vlastní rodinu.“ Odmlčel se. „Tobě je skoro patnáct. Ještě jsi o tom nikdy neuvažovala?“ „Samozřejmě že ano,“ odpověděla jsem, ačkoli to nebyla pravda. Manželství bylo možná nevyhnutelné, ale až donedávna se ta vyhlídka dala snadno ignorovat. „Jenže jak si Alix může vzít člověka, kterého sotva zná? Bertie z Walesu ji viděl na fotografii a požádal o setkání; pamatujete, představeni si byli teprve o Velikonocích, když jsme všichni jeli na Rumpenheim. Byla tam i carevna se svým nejstarším synem; mně připadalo, že se ten carevič Alix líbí. A ona se každopádně líbila Nixovi, zatímco s Bertiem si vyměnila sotva tři slova. A najednou ho tak miluje, že se za něj provdá?“ Otec neodpovídal, a tak jsem pokračovala. „Vy jste přece mamá miloval, a proto jste se vzali.“ „To miloval.“ Jeho výraz zjihl. „Tvá matka byla tak plná života, tak odhodlaná. Zamiloval jsem se do ní okamžitě. V mládí byla tak trochu jako ty. Přesně věděla, co chce.“ Odmítla jsem se nechat ukonejšit. Právě teď jsem navíc nijak nestála o to, abych byla srovnávána s matkou, která cíleně pracovala na tom, aby naše životy obrátila naruby. „Ale než jsem se setkal s tvou matkou, pokoušel jsem se dvořit Viktorii,“ dodal papá se širokým úsměvem. To mě ohromilo. „Vážně?“ „A nebyl jsem sám. Usilovaly o ni desítky princů. Byla to nejžádanější nevěsta Evropy. A já jsem byl docela odvážný, ačkoli mi chyběly prostředky. Psal jsem jí dopisy a navrhoval, že ji navštívím: dělal jsem si naděje, že si ji získám. Ale bohužel mne stejně jako
. . několik dalších odmítla a dala přednost Albertovi Sasko-Kobursko-Gothajskému.“ „A ten umřel,“ zabručela jsem. „Takže teď se nám jeho vdova plete do života.“ „Ale no tak. Královně nemůžeš nic vyčítat. Je pravda, že carův syn o Alix projevil zájem, ale tvá sestra nechce žít v Rusku, protože nezná místní jazyk.“ „Vždyť na ruském dvoře se mluví francouzsky. Vidíte? Alix vůbec ničemu nerozumí. A taky nesnáší déšť a já jsem slyšela, že v Anglii prší pořád. Co si počne, když zmokne pokaždé, jakmile vyjde ven?“ „Musíme dohlédnout na to, aby si s sebou vzala dost deštníků.“ Papá se na mě opět usmál. „Vím, že je to pro tebe těžké, ale když v ní teď budeš vyvolávat pochybnosti, nijak jí tím nepomůžeš.“ Trhla jsem sebou. Tolik jsem se věnovala vlastním pocitům, že jsem na to, jak se asi cítí Alix, ani nepomyslela. Přikročila jsem blíž k otci, aby mi poskytl útěchu: objal mě kolem pasu a na čelo mi vtiskl polibek. „Už zase nemáš klobouk,“ poznamenal. „Tvá matka bude zuřit.“ „Může to připsat na seznam stížností,“ opáčila jsem a jemu v hrudi zarachotil smích. S rukou stále kolem pasu mě vedl po cestičce a opřádal mě tak pocitem bezpečí, vlivem něhož jsem si uvědomila své obavy, že ztratím i jeho. Věděla jsem, že král je nemocný a že probíhají chvatné přípravy k potvrzení otcovy pozice jako korunního prince. Jak bude náš život vypadat, až bude papá na trůně, mamá bude královna a dnem i nocí nás budou obklopovat hordy sloužících a úředních činitelů? Při té představě jsem se zachvěla. Otec mě objal pevněji. „Co ještě ti dělá starosti?“ Připadala jsem si pošetilá. Každá jiná dívka by uvítala takové povýšení, právo nazývat se princeznou a po odjezdu starší sestry se stát nejdůležitější dcerou. „Až se vrátíme z Alixiny svatby, musíme se nastěhovat do paláce Amalienborg?“ zeptala jsem se. „Obávám se, že ano. Když mne král Frederik učinil svým dědicem, prokázal mi tím nesmírnou čest, ale nebylo to snadné. Dosáhnout všeobecného souhlasu trvalo celé měsíce. A teď Jeho Veličenstvo
trvá na tom, že musíme žít v souladu se svým postavením.“ Shlédl na mě, protože jsem byla malé postavy, tak jako mamá, zatímco Alix byla vysoká a štíhlá jako on. „Pro budoucího krále a jeho rodinu se náš žlutý dům nehodí. Tenhle palác si necháme jako letní sídlo a v Amalienborgu pak budeš mít vlastní apartmá. To bude příjemné, ne? Vlastní ubytování, se kterým budeš moci nakládat po libosti, po všech těch letech, kdy jsi sama pro sebe neměla ani ložnici?“ „Když tam bude i Thyra?“ připomněla jsem mu svou devítiletou sestru, která mne všude se zbožným obdivem následovala, pokud zrovna někde nedováděla s naším bratříčkem. „Ta se ke mně nastěhuje, jakmile zavětří příležitost. Což mi nevadí,“ dodala jsem. „Ani bych nevěděla, co dělat s celým apartmá.“ „Zase další nevítaná změna, viď? Budeme se tím muset prokousat, jak jen to půjde.“ Zasmušile jsem přikývla a otec mě pustil, protože si prohledával kapsy. Chystal se vytáhnout doutník, ale pak se náhle upřeně zadíval k paláci. Sledovala jsem jeho pohled a spatřila mamá, jak na nás mává z okna v patře. „Zdá se, že skončily dřív, než jsme čekali,“ řekl papá. „Inu. Pojďme si prohlédnout výbavu tvé sestry. Chovej se k ní laskavě. Pamatuj na to, co jsem ti řekl: Alix není jako ty. Neprojevuje své city tak snadno, takže si najdi příležitost promluvit si s ní mezi čtyřma očima. Teď potřebuje, abys ji podpořila, více než kdy dřív. Až odjedeme do Anglie, nechci, abyste byly rozhádané.“ „Ano, papá,“ odpověděla jsem. Nebyla jsem si však jistá, jestli chci slyšet, co má moje sestra na srdci. Co když zjistím, že jí nebudu chybět tolik, jak bych si přála?
KAPITOLA 2
V
ečeře se konala v sálu ověšeném křišťálovými lustry. Měli jsme teď livrejované lokaje, kteří nám v bílých rukavicích servírovali polévku, pečeného lososa, šťavnatou zeleninu, čerstvě upečené koláče a karafy s klaretem – hostinu, která by celé naší rodině vystačila na týden. Pozorovala jsem mamá, jak ze židle dokonale diriguje obsluhu, jako by odjakživa vydávala rozkazy zástupům sloužících. Mí mladší sourozenci Valdemar a Thyra, po dovádění v zahradě dokonale vydrbaní a usazení na pozlacených židlích u obrovského stolu pokrytého ubrusem, se chovali netypicky plaše, jako by je ohromilo množství stříbrných příborů, které se jim prostíralo po stranách talířů. „Ta malá vidlička je na salát,“ pošeptala jsem Thyře a poklepala na patřičný kousek. „Větší je na maso a rybu. Postupuješ od kraje doprostřed. Chápeš?“ Sestra s mašlí v loknách barvy tmavého zlata přikývla. Tak jako já měla i Thyra velké, výmluvné hnědé oči a tupý zdvižený nos; podobala se otci, zatímco malý Valdemar měl vlasy světlé, oči modrošedé a bledou pleť jako matka a Alix. Během večeře matka k otci tlumeným hlasem promlouvala, bezpochyby o výbavě a o přípravách na cestu do Anglie. Sotva jsem ji slyšela, ačkoli dříve jsme ve Žlutém paláci u jídla vedli bouřlivé diskuse. Znovu se tak potvrzovalo, že se náš život proměnil, a když čtyřletý Valdemar náhle prohlásil: „Já chci jet do Anglie!“, na okamžik zavládlo naprosté ticho.
Přitiskla jsem si k ústům ubrousek, abych potlačila zahihňání. „Děti na svatby nechodí,“ pronesla mamá káravě. „Zůstaneš tady s Thyrou a s guvernantkou, dokud –“ „Ne.“ Valdemar práskl pěstičkou do stolu. „Já chci jet!“ Mamá vrhla rychlý pohled na otce, který působil dojmem, že se stejně jako já snaží nevyprsknout smíchy. „Kristiáne, drahý, vysvětli prosím našemu synovi, že podobné výbuchy nelze tolerovat.“ Papá se ovládl. „Valdemare,“ pronesl se snahou o přísný tón, „poslouchej matku.“ Bratrova tvářička se svraštila. Alix ho poplácala po ruce a cosi zamumlala. Valdemar k ní nejistě vzhlédl a zopakoval: „Nový vláček?“ Alix přikývla. „Slibuji. V Anglii prý vyrábějí překrásné vláčky.“ Spolkla jsem poznámku, že překrásné vláčky se vyrábějí i v Dánsku. Měli jsme soupravu po starších bratrech, která skvěle fungovala, dokud ji Valdemar jednoho dne v záchvatu vzteku nerozdupal. Vzápětí se Alix k mému ohromení obrátila k rodičům. „Nechápu, proč by s námi nemohl jet. Koneckonců je to moje svatba. Ráda bych tam měla celou rodinu.“ No ne, kdo by to řekl? Vyjádřit jakýkoli názor jsem ji až dosud neslyšela. Narovnala jsem se na židli a mamá se zatím vyrovnávala s nepříjemným pocitem překvapení. „Ale musíme se účastnit tolika událostí. Bude tam celá rodina královny Viktorie a spousta dalších důležitých hostů. Nemůžu přece zároveň pečovat o děti.“ „O ty se může postarat Minnie.“ Alix přesunula zrak na mne. Zjistila jsem, že souhlasím. „Ano. Samozřejmě.“ „Dobře. Tak jsme dohodnutí,“ prohlásil papá se slyšitelnou úlevou, která mu vysloužila matčin upjatý pohled. Valdemar se už už chystal vítězoslavně zahalekat, ale mamá se na něj varovně zadívala. Pustil se tedy do jídla a pečenou rybu rozvrtával na všechny strany, dokud mu Alix nevzala vidličku z ruky a nezačala mu pomáhat; přitom se na mě rychle a vděčně usmála. Ten úsměv rozpustil zbytky mého váhání. Pokud nás tam všechny chce mít, pak musí skrývat nějaké pochybnosti. Umínila jsem si, že si s ní ve vhodný čas musím promluvit.
. . Po večeři byli Valdemar s Thyrou navzdory námitkám odesláni nahoru do postelí, zatímco my jsme se shromáždili v salonu. Papá si nalil koňak a mamá se chopila vyšívání. Při navlékání jehly prohodila: „Zahraj nám něco, Minnie.“ V paláci jsme měli velký klavír, něco úplně jiného než to sešlé pianino ve žlutém domě, ale když jsem se k němu posadila a začala hrát, jako by se mi všechny prsty proměnily v palce. Dělala jsem chybu za chybou, a přitom jsem sledovala, jak si Alix sedá k oknu a vyhlíží do houstnoucího soumraku. „To mrzačíš Händela, Minnie?“ ozvala se mamá popuzeně. Ruce se mi zastavily. Alix se s povzdechem otočila do místnosti. „Dneska byl dlouhý den. Myslím, že si půjdu lehnout.“ „Tak brzy?“ podivila se mamá. „Vždyť ještě ani není tma.“ Ale Alix už vstala a políbila ji i otce na tvář. Když už mířila ke dveřím, vymrštila jsem se ze stoličky. „Půjdu s tebou,“ oznámila jsem, a než mne mamá mohla zadržet, vyšla jsem s Alix na chodbu. Zřejmě si ani nevšimla, že se táhnu za ní, dokud jsem se nedotkla jejího rukávu. Trhla sebou a zastavila se. Její ostražitý výraz mi napověděl, že ví, co se jí chystám říct. „Můžeme si popovídat, nebo jsi na to moc unavená?“ zeptala jsem se. Usmála se. „Říkala jsem si, kdy s tím asi přijdeš.“ „Tak jsi s tím mohla přijít sama,“ opáčila jsem a pak jsem se kousla do rtu, protože jsem nechtěla začínat na kyselou notu. „Nejspíš jsi měla moc práce.“ „To ano, spoustu. Neměla jsem ponětí, kolik stojí taková příprava svatby námahy. Jestli si budu muset prohlédnout ještě jediné šaty nebo klobouk…“ Podívala se mi do očí. „Půjdeme nahoru ke mně?“ „Ne,“ odpověděla jsem impulzivně. Alix teď měla vlastní ložnici; nechtělo se mi dívat se na ty hromady věcí chystaných na cestu do Anglie. „Pojďme do galerie.“ Galerie byla vzdušná černobíle vydlážděná chodba, která se táhla podél celé zdi paláce směrem do zahrady. Našly jsme ji utopenou v soumraku, rostliny v porcelánové žardiniéře působily jako okříd
lené příšery přikrčené nad bílým proutěným nábytkem, který mi šel na nervy, protože špičaté konečky proutí se mi pokaždé zadrhly o šaty a – Alix narušila moje otálení. „Klidně se posaď. Jestli si zatrhneš nit, můžeš si to nechat zašít. Už se nemusíme ohánět jehlou při světle svíčky, teď se nám o správky starají jiní.“ Vzdorovitě jsem se svalila do nejbližšího křesílka. Nebyla jsem si jistá, jestli si mě dobírá. „Nejspíš se ti líbí mít služebnictvo.“ „A proč by nemělo?“ Usadila se naproti mně. „Je to úleva, když člověk nemusí řešit zlomené nehty a popíchané prsty.“ Oplatila mi upřený pohled. „Tobě se to snad nelíbí?“ Pokrčila jsem rameny. „Sloužící mluví. Mají oči a uši. Víc by se mi líbilo, kdyby se o každé maličkosti, která se mě týká, někde v zadních místnostech nedrbalo.“ Sklopila oči a začala si pohrávat s krajkovým lemem manžety. „Mluvíš rozzlobeně, Minnie.“ „Vážně?“ Naježila jsem se, protože mi její slova připomněla to, co říkal papá. „Možná mám k tomu dobrý důvod.“ Zvedla zrak. Ve stínech, které halily galerii, se oči v její napjaté tváři zdály obrovské. „Jaký důvod?“ Chtěla jsem jí vyložit, že se zlobím, protože se vdává za člověka, kterého nemůže mít opravdu ráda, protože vím, že za to může mamá, že to ona Alix přinutila, aby dostála povinnosti. Nevěděla jsem, kde začít, a náhle jsem se slyšela říkat: „Proč jsi řekla ano?“ Odmlčela se, a sice neodvrátila zrak, ale do jejího pohledu se znovu vkradla odtažitost. To mě popíchlo a dodala jsem: „Nemůžeš ho mít ráda. Sotva ho znáš.“ Promluvila klidně. „Myslíš, že bych souhlasila se sňatkem, kdyby mi připadal nevhodný? Ne,“ pravila. „Zatím ho neznám a nevím, jestli s ním budu šťastná. Ale požádal mě o ruku a udělá ze mě princeznu z Walesu. Velice pečlivě jsem si to rozvážila a až potom jsem souhlasila.“ „Ty jsi souhlasila? Anebo souhlasila mamá? Alix, já jsem vždycky myslela…“ „Co?“ zeptala se. „Co sis vždycky myslela?“
. . Její důstojné vystupování mě překvapilo, a tak jsem marně hledala správná slova. „Já… já nevím. Jen jsem si myslela, že se obě vdáme, až se zamilujeme, tak jako se brali papá a mamá.“ Usmála se. Pohled na její jemně zvlněné rty mne drásal – působilo to tak stoicky a rezignovaně, stejně jako když se dívala na hromady prádla, které jsme dřív musely látat. „Minnie, už nejsme děti, které se těší, až jim pan Grimm poví pohádku na dobrou noc. Papá bude králem. Musíme se vdát tak, aby to posílilo naši zemi. Dánsko sice nepatří k mocným státům, ale přesto máme nepřátele, například Prusko. Toho ďábelského Bismarcka nijak nepotěšilo, když za dědice trůnu místo jeho favorita vybrali otce. Už nemůžeme žít jako v pohádkách.“ „V pohádkách?“ Promluvila jsem zvýšeným hlasem. Zmlkla jsem a pro uklidnění jsem se nadechla. Má svědomitá sestra, která se nikdy nestarala o vnější svět, najednou mluvila jako nějaký diplomat. „Tady nejde o žádné pohádky. Co třeba cesarevič* – nemyslíš, že svatba s ním by naši zemi posílila? Řekla bych, že ruská říše je ještě mocnější než Británie. A Nixa tě miluje.“ „Cože?“ opáčila pobaveně. „Nixa Romanov mě nemiluje.“ „Že ne? Tak to aspoň moc dobře hrál. Viděla jsem, jak se na tebe díval na Rumpenheimu, kde ses potkala s tím koženým Bertiem z Walesu. Nixa celou dobu prakticky nepromluvil s nikým jiným než s tebou. Papá mi řekl, že by požádal o tvou ruku, jenže ty jsi tvrdila, že bys v Rusku nemohla žít, protože neovládáš jazyk. Alix, na romanovském dvoře se mluví francouzsky. A ty umíš francouzsky mnohem líp než anglicky.“ „To jsem řekla, jenom abych Nixovi ušetřila trapnou chvilku. O mou ruku chtěl žádat jen proto, že mu to nařídil jeho otec. Car Alexandr nechce pruskou snachu.“ „Ty přece nejsi z Pruska.“ * V češtině se sice pro všechny carovy syny zpravidla používá souhrnný termín „carevič“, v carském Rusku byl však r. 1797 zaveden zvláštní titul „cesarevič“ pro nejstaršího carova syna, tedy následníka trůnu. Používal se až do zániku ruské monarchie. (pozn. překl.)
„Ne. Ale o mě Nixa nestál.“ Zadívala se na mě až znepokojivě upřímně. „Je to možné, že opravdu nic netušíš?“ Náhle se mi nedostávalo dechu; když se dotkla mé ruky, skoro jsem ucukla. „To z tebe na Rumpenheimu nemohl spustit oči,“ pokračovala. „Úplně jsi mu učarovala. Se mnou mluvil jen o tobě. To tobě se chtěl dvořit a požádat o tvou ruku, jenže papá o tom nechtěl ani slyšet. Car svého syna poslal, aby se dvořil mně. Dala jsem jasně najevo, že nemám zájem, aby to pro všechny bylo snadnější.“ Zírala jsem na ni a úplně jsem ztratila řeč, což se mi stávalo velice vzácně. Poplácala mě po ruce. „No tak, Minnie. To jsi vážně tak slepá? Všem ostatním to došlo. Dokonce i ten kožený Bertie, jak mu říkáš, podotkl, že Nixa se chová jako po uši zamilovaný prosťáček.“ V duchu jsem se přenesla zpět na Rumpenheim. Vybavila jsem si osvěžující ranní projížďky na koni, lenivé obědy pod baldachýny na zámeckém trávníku, večerní tanec a partie whistu. Ať jsem se ale snažila sebevíc, nedokázala jsem se pořádně rozpomenout na ruského následníka trůnu: v paměti se mi objevila jen neurčitá, ničím výrazná postava v naleštěných holínkách. Jeho matku, carevnu, jsem znala už léta. Narodila se jako princezna z hesensko-darmstadtského rodu, pocházela tedy z vládnoucí větve rodiny mé matky, ale carevna Marie Alexandrovna mi přesto odjakživa dost naháněla hrůzu. Působila vznešeně a její smutné, ale bystré oči jako by mlčky odsuzovaly naši chatrnou garderobu; sama sedávala zahalená v sobolinách, jaké jsme si my nemohly dovolit. S mamá si však pravidelně dopisovaly a carevna dbala na to, aby nás k sobě povolala pokaždé, když při své každoroční cestě na dovolenou do Nice projížděla Německem či Dánskem. Jejího nejstaršího syna Mikuláše, známého pod přezdívkou Nixa, jsme tak poznali při těchto příležitostech, kdy ji doprovázel. Mně osobně připadal prostě jako kluk: zdvořilý a privilegovaný, zpravidla se choval dost formálně. Vlastně jsem si nemohla vzpomenout, že by mě někdy vůbec bral na vědomí. A během našeho pobytu na Rumpenheimu jsem se tak soustředila na jeho zájem o Alix, že mě zřejmě ani nenapadlo pořádně se na něj podívat. Nezamlouvalo se mi pomyšlení, že jsem si nevšimla něčeho, co bylo podle sestry zřejmé.
. . „Nepovídej nesmysly,“ řekla jsem. „O mě by nikdy nestál, kdyby mohl dostat tebe.“ Alix odtáhla ruku. „Tohle není soutěž. Zamiloval se do tebe. Na Rumpenheimu o tvou ruku nepožádal jen proto, že papá nechtěl, aby ti pletl hlavu dřív, než mu car dá své požehnání. Z Nixy Romanova nikdy nebude můj manžel. Nicméně,“ dodala, jako by oznamovala nesporný fakt, „jednoho dne by mohl být tvůj.“ Nezmohla jsem se na slovo, tak mě to vyvedlo z míry. „Měla bys o tom uvažovat,“ řekla Alix. „Nixa působil odhodlaně a ujistil našeho papá, že carevna s vaším sňatkem bude souhlasit, a to platí i o mamá. A možná to odsouhlasí i car Alexandr, vzhledem k tomu, že ani ty nejsi pruská princezna.“ „Nejsem žádná princezna! Papá přece ještě ani nebyl korunován.“ „Ale svět už se na nás dívá jako na princezny.“ Cosi v jejím hlase způsobilo, že jsem se zachvěla. „Teď už musíš dospět, Minnie. Musíš svět vidět takový, jaký je, ne takový, jaký by sis přála. Jako dcery dánského krále budeme žádané královské nevěsty.“ „Ty ne,“ připomněla jsem jí. „Ty už patříš Bertiemu z Walesu.“ „To je pravda.“ Vstala a šedé hedvábí jejích šatů zašustilo. „O mé budoucnosti už bylo rozhodnuto. Na druhou stranu, o tvé ještě ne. Musíš volit moudře. Naslouchej svému srdci, ale zároveň i přemýšlej. V sonetech možná láska zvítězí nade vším, ale ve skutečnosti nám nemusí zajistit bezpečí.“ Vzhlédla jsem k ní, neschopna se zvednout. Ze všeho, co by mi mohla říct, jsem tohle čekala ze všeho nejméně. „Bezpečí?“ vydechla jsem. „Ty sis Bertieho vybrala kvůli… bezpečí?“ „Mimo jiné. I kdyby mě Nixa požádal o ruku, stejně bych odmítla. Opravdu nechci žít v Rusku. Nejsem jako ty, nemám dobrodružnou povahu.“ Na okamžik se odmlčela. „Ještě se na mě zlobíš?“ „Nikdy jsem se nezlobila,“ zašeptala jsem. Znovu se usmála, ale tentokrát její úsměv vyzařoval trpělivost. „Ale ano, zlobila. Dokonce myslím, že dost. To ale nesmíš. Pořád jsme sestry. Vždycky budeš moje nejmilejší.“ Chtělo se mi ji obejmout. Napůl jsem vstala a v očích mne štípaly slzy vyvolané silou toho, co mi právě sdělila, i mou vlastní ne
znalostí všech těch pletich, které se jako jakýsi neviditelný, tajný, ale výkonný stroj chystaly nás pohltit, rozmetat naše životy na kusy. Alix však ustoupila, než jsem se jí stačila dotknout. „Teď ne.“ Hlas se jí v hrdle zadrhl. „Na loučení budeme mít ještě spoustu času. Ale teď ne.“ Vyšla z galerie. Zašla do nitra paláce, stoupala po schodech ke svému pokoji a já jsem zatím vzdorovala mrazivému pocitu, který mi zachvátil nitro. Ztrácela jsem sestru v zájmu bezpečí. Pod tíhou tohoto poznání jsem informaci o tom, že dědic romanovského trůnu dost možná zamýšlí požádat o mou ruku, nedokázala věnovat ani tu nejnepatrnější myšlenku.
KAPITOLA 3
V
rátili jsme se do Kodaně, do Žlutého paláce, k propadajícím se lenoškám, na nichž přehozy zakrývaly po stranách trčící vycpávku z koňských žíní, k zatuchlým místnostem, kde na stěnách visely naše vlastní zarámované akvarely, a k vybledlým závěsům, které jsme samy mnohokrát praly i zašívaly. Byla jsem sice ráda, že jsme doma, ale jak ubíhaly dny, zaplavovala mne nostalgie. Tenhle palác, kde jsme strávili dětství, se začínal vytrácet jako duch, jako by se stahoval do vlastních ošumělých zdí, zatímco do naší přítomnosti stále důrazněji pronikala budoucnost. Mamá a Alix byly nerozlučné, dlouhé hodiny trávily dohlížením na podrobnosti chystané výbavy nebo navštěvovaly různé aristokratické matrony, které náhle zjistily, že existujeme, a začaly usilovat o možnost uspořádat hostinu pro prince waleského. I papá býval často pryč, protože se na přání našeho churavého krále účastnil života u dvora, a já jsem tak zůstávala sama s dětmi a čas ubíjela lelkováním, protože potřebné činnosti, kterými jsem se zabývala dříve, teď vykonávalo naše nové služebnictvo. Před naprostou melancholií jsem se chránila tak, že jsem malým sourozencům předčítala z našich potrhaných pohádkových knížek nebo si s nimi hrála. Zároveň jsem si však dělala starosti, jak si poradí, když budou už v tak útlém věku katapultováni na výsluní všeobecné pozornosti coby členové královské rodiny. Toužila jsem je chránit, ačkoli jsem pro ně ve skutečnosti nemohla udělat nic; sotva
jsem mohla chránit samu sebe. V noci jsem nespala a spřádala složité plány na únik. Mohli bychom se v přestrojení nalodit na nějakou loď a odplout do kolonií (do jakých přesně, o tom jsem neměla ponětí), kde bychom pak žili jako prostí lidé (čím bychom se tak mohli živit, to jsem netušila). Anebo by si papá mohl uvědomit, že vlastně nechce vládnout, odmítnout korunu, a tak bychom se mohli vrátit ke svému starému životu, protože královna Viktorie by pak pravděpodobně nestála o to, aby se její syn oženil s Alix, a – Sama bych se vlastním iluzím snad i smála, kdybych nevěděla, co nás čeká. A jak se na Dánsko snášela zima, blížil se i březen roku 1863 a s ním Alixin odjezd. Jeho nevyhnutelnost jako by se ozývala šepotem mezi nápory větru a sněhu. Období oddechu skončilo velmi náhle. Než jsem si dokázala uspořádat myšlenky, v domácnosti vypukl naprostý chaos – balily se kufry a dopravovaly na loď, mamá rázovala sem a tam a štěkala povely na unavené služky, které přikrývaly nábytek ochrannými potahy, jako by náš palác odívaly do rubáše. Teď už z něj byl opravdu jen duch. „Nemáš strach?“ pošeptala jsem Alix večer před odjezdem poté, co jsem celé hodiny vleže čekala, až mamá vyjde z její ložnice a my dvě si budeme moci promluvit o samotě. Zavrtěla hlavou. „Proč bych měla?“ Přesto se bála. Poznala jsem to podle jejích sevřených rtů i podle toho, jak druhý den při nastupování do vlaku mířícího do Bruselu držela bradu vzhůru. V Bruselu jsme se nalodili na jachtu královny Viktorie, kterou poslali zvlášť pro nás. Přístavní molo zaplnili naši dánští krajané, kteří se s Alix loučili, mávali a volali její jméno. Musela jsem potlačit smích. Naše jména ještě nikdy nikdo na veřejnosti nevyvolával; zdálo se to absurdní. V Anglii mé pobavení přešlo v úžas. Alix se dostalo pompézního uvítání. Navzdory březnovému dešti, který nás bodal jako studené jehly, takže jsme se ve svých nových oděvech – o nichž nám mamá neopomněla připomenout, že stály dost peněz – třásli zimou, lemovaly cestu do Londýna tisíce poddaných královny Viktorie, kteří provolávali slávu Alix jedoucí v krytém kočáře. Doprovázeli ji mamá a Bertie, který nás uvítal se
. . sardonickým úsměvem a, jak jsem si všimla, rovněž se zřetelnou stopou dámského parfému na kabátu. Mne a papá vezl další kočár. Odtrhla jsem oči od jásajících Britů, kteří jako by ledový liják vůbec nevnímali, a podívala jsem se na otce. Bezhlesně vyslovil: „Deštníky“, a tak mne přinutil, abych znovu potlačila smích. Opravdu, deštníky. Alix jich bude potřebovat spoustu. Na Paddingtonském nádraží jsme nastoupili do vlaku. K zámku Windsor jsme dorazili až po setmění. Po další jízdě v kočáře, který zdržovaly další davy gratulantů toužících zahlédnout aspoň letmo svou novou princeznu, mi mrzly nohy a ruce jsem v nových rukavičkách z teletiny měla jako rampouchy, ale při klopýtání do zámku jsem toto nepohodlí sotva vnímala. Místo toho jsem byla nervózní ze setkání s královnou. Viktorie byla slavná po celém světě. Na trůn nastoupila v osmnácti letech a Britové od té doby pod její vládou neúnavně rozšiřovali své državy, dobyli i vzdálenou Indii a královské koruně tak dodali lesku. Královnino láskyplné manželství s princem Albertem, s nímž měla devět dětí, však ukončila jeho předčasná smrt, která uvrhla celé impérium do zármutku. I přes izolaci, v níž jsme žili, jsem se i já doslechla o královnině srdceryvném žalu a mamá tehdy podotkla, že pokud by královna měla svobodu volby, nechala by se pohřbít spolu s manželem. Představovala jsem si Viktorii jako starodávnou bohyni – přísnou, nesmiřitelnou, zahalenou do černého – a první pohled na ni mi tuto domněnku pouze potvrdil. Stála ve vstupní hale, obklopená davem svých dam, záplavou širokých zvonových sukní a nabíraných čepců. Vynikala mezi nimi nikoli proto, že byla oblečená v černém – všechny na sobě měly různé odstíny její smuteční barvy – ale protože zrak okamžitě upoutala její pokojná převaha. Vysoká nebyla; vlastně byla mnohem menší, než jsem čekala, ale přesto ji bylo nemožné nepoznat. Victoria Regina stála, jako by se kolem ní točil svět, ne jako by ona měla chodit po něm. Nadzdvihla závoj, který halil její rysy – zjevně ještě stále neodložila smutek – zamrkala na nás vlhkýma očima a pak popuzeně promluvila: „Kde jste byli?“
Zavládlo mlčení. Přemýšlela jsem, kde jsme podle ní mohli být, dokud její syn Bertie neodpověděl: „To ti lidé.“ Královna stroze přikývla, jako by to bylo dostatečné vysvětlení, a obrátila pohled k Alix. Než má sestra stihla opožděně poklesnout do poklony, Viktorie ji sevřela v objetí. „Konečně jste tu,“ vyslovila, jako by nikdy netoužila po ničem jiném než po Alixině příjezdu. Všichni jsme se uklonili. Musela jsem se zadívat jinam, abych se vyhnula pohledu na královniny kypré černě oděné paže, které se kolem Alix ovíjely jako havraní křídla. Viktorie Alix objímala tak dlouho, až jsem se začala bát, že ji udusí. Pak se ale královna, které se v očích třpytily slzy, odtáhla a káravě prohlásila: „Máte velké zpoždění. Večeře se bude podávat za hodinu. Navrhuji, abyste se šli do svých pokojů převléct. Já se k vám nemohu připojit: to dlouhé čekání mne vyčerpalo. Uvidíme se zítra.“ A s těmito slovy se královna otočila a odešla, těsně následována ponurým zástupem služebných a smečkou překvapivě poslušných křepeláků. Alix na mě vrhla rychlý pohled přes rameno. Nevypadala vyděšeně. Vypadala smířeně.
Následující týden vyplnily předsvatební činnosti. Na veřejnosti, kde nás obklopovaly stovky lidí a středobodem všeho byla královna, kolem níž se všichni museli shlukovat, jsem se k Alix nemohla dostat blíž. Pozorovala jsem však, jak se mezi ní a Viktorií rozvíjí nepopiratelná náklonnost. Na veřejné projevy citů si královna nepotrpěla, ale během večeře, u čaje či při nekonečných procházkách uzavřenými zahradami v doprovodu křepeláků, kteří od ní nikdy nebyli příliš daleko, pokládala prsty na Alixinu paži gestem tak mateřským a majetnickým – naznačujícím, že podle ní Alix, tak jako všechno ostatní, co ona odsouhlasí svým podpisem, teď patří Británii. Což můj hněv ani trošičku neutišilo. Našeho papá prakticky ignorovali a zacházeli s ním jako s bezvýznamným hostem, ačkoli byl otec nevěsty, a navíc dědic našeho trů
. . nu a vévoda ze Šlesviku, Holštýnu a Lauenburgu – aspoň oficiálně, když už ne v praktickém smyslu. Uvažovala jsem, jestli důvodem třeba není to, že si královna Viktorie nijak netouží připomínat jeho neúspěšný pokus se jí dvořit. Promluvit s ním se uráčila pouze tehdy, když to vyžadoval protokol, a vzhledem k tomu, že protokol určovala ona, hovořila s ním jen zřídka. Mamá byla příliš zaměstnaná, aby se jí to dotklo, protože kdykoli mohla, kmitala kolem Alix, a také musela honit Thyru a Valdemara, kteří se oba vymkli mému chaotickému dozoru a pobíhali po zámku, hráli si na schovávanou s dětmi Viktoriiny dcery Vicky, pruské korunní princezny, děsili služebnictvo a rozechvívali prázdná brnění umístěná ve výklencích. Jednoho jasného dne (nebo aspoň tak jasného, jak jen to v Anglii šlo) jsme se vydali na projížďku. Papá se v koních vyznal od časů své služby v dánské jezdecké gardě, kde zastával funkci, díky níž a mizivému platu, který mu z ní plynul, nás živil předtím, než se stal královým dědicem. Trval na tom, že jezdit na koni se musíme naučit už v dětství; Alix měla koně ráda, ale přednost dávala klidným klisnám, zatímco já jsem žádnými obavami netrpěla. Podle mne se vzrušení z jízdy na koni, jeho síly a rychlosti nic nevyrovnalo. Nejvíc jsem se tak mohla přiblížit létání; k dámám a pánům, kteří kolem zámku projížděli na četných koních z královských stájí, jsem se tedy připojila s nadšením. S hrdostí jsem sledovala, jak si vede papá, který si předvedením svých jezdeckých schopností vysloužil i neochotně vyjádřenou pochvalu od Viktorie. Musela jsem si však sestavit improvizovaný jezdecký úbor. Nikoho ani nenapadlo, že bych tu mohla prokazovat, jak si poradím na koni, a protože jsem neměla ani vhodnou čapku, prostě jsem si vlasy přichytila síťkou a unesla i královnin užaslý pohled. Sama Viktorie nevyjela a uchýlila se do své pracovny, ale její druhorozený syn, osmnáctiletý Alfréd, vyrazil s námi. Dosud tenhle mladík s našpulenými rty a vlažně hledícíma modrýma očima po matce jen vykukoval z pozadí, neustále zamračený. Zdálo se, že mu jde na nervy všechno kromě jídla a pití, které konzumoval v ohromném množství. Aby mi teď mohl jet po boku, vrazil nohou do mé, takže můj kůň škubl udidlem.
„Užíváte si společnosti?“ Poťouchle se na mě zadíval. Nebyla jsem si jistá, o jaké společnosti mluví, a tak jsem se jen usmála a pobídla koně, abych dohnala Alix a Bertieho. Svou počáteční nedůvěru jsem už překonala a budoucího švagra si oblíbila. Bertie byl zcestovalý, kosmopolitní a k Alix se choval tak laskavě, až jsem nabyla přesvědčení, že i když do ní třeba není zamilovaný o nic víc než ona do něj, přinejmenším mu záleží na tom, aby mezi nimi panovala úcta. Do zámku jsme se po projížďce na čerstvém vzduchu vrátili v mnohem veselejší náladě. Cestou do pokoje, kam jsem se šla převléct k čaji – což byl velebný obřad, kterého jsme se na Viktoriin pokyn museli účastnit všichni – mne zastavila jedna z jejích všudypřítomných smutečně oděných dam. „Její Veličenstvo si vás přeje vidět.“ Soukromá audience byla zcela neobvyklá, ale zároveň nepřipadalo v úvahu požádat o chvilku strpení, abych se mohla upravit. Královnino přání bylo třeba vyplnit okamžitě. Rukou jsem si uhladila zmačkané sukně, trhla sebou při zjištění, jak je mi z prstů cítit pach koně, a následovala dámu windsorskými chodbami ověšenými gobelíny do dřevem obložené pracovny. Dáma zaklepala na dveře a pak mě na prahu nechala stát opuštěnou. „Pojďte dál,“ zavolala královna. Vstoupila jsem do ledového pokoje, kde jsem rázem spatřila vlastní dech. Stál tu sice krb, ale čistě vymetený. Místnost byla přeplněná, což platilo o většině zámku: Nashromáždilo se tu všemožné harampádí bez jasného účelu, na stolech, z nichž téměř padaly daguerrotypie ve stříbrných rámečcích a porcelánové figurky, trůnily i středověké předměty nevyčíslitelné ceny, stěny pokrývaly zakouřené malby a v rozích se vršily knihy či mramorové bysty. Seděla u psacího stolu, před sebou stoh papíru, v ruce pero. Slyšela jsem o ní, že je zanícená korespondentka a každý den věnuje několik hodin psaní dopisů příbuzným a příkazů guvernérům vládnoucím vzdáleným končinám impéria. Při mém vstupu nevzhlédla, takže jsem v rukou mačkala rukavice a síťku, kterou jsem si stáhla z vlasů, dokud neřekla: „Prý skvěle jezdíte na koni.“
. . „Děkuji, Vaše Veličenstvo.“ Mám po takovém komplimentu udělat pukrle? Nohy mě po jízdě bolely. Jestli to pukrle udělám, jak hluboko přitom musím v kolenou poklesnout, než se zase s bolestí budu moct narovnat? Pero škrábalo po papíru. „Takhle jezdíte často?“ „Ano, Veličenstvo. V Dánsku se snažím jezdit co nejčastěji –“ „Ne.“ Vrhla na mě ostrý pohled. „Takhle.“ Nejdřív jsem nechápala, co má na mysli. Pochopila jsem, až když sjela pohledem níž. „Neměla jsem čapku, Veličenstvo.“ Potlačila jsem nutkání uhladit si rozcuchané kučery. „Zřejmě ne.“ Pokračovala v psaní. Potom dopis zasypala pískem a pravila: „Mohla jste o ni požádat. Nějaká čapka by se tu jistě našla, Dagmar.“ „Minnie,“ řekla jsem a okamžitě jsem si uvědomila, že jsem se asi zbláznila, když si troufám ji opravovat. „Dagmar mi říká jen můj otec.“ „Opravdu?“ Její výraz byl nevyzpytatelný. „Má vás velice rád?“ Co je to za otázku? Jestli mě má rád? „Je to můj otec, Veličenstvo. Miluje svou rodinu. A my milujeme jeho.“ Po tváři jí přeletěl závan osamělosti. Zatoužila jsem vzít svá slova zpět. Manžel, milující otec rodiny – o toho přišla. „Tak to má být.“ Zvedla se a posunula dvě čalouněné židle před krb bez ohně. „Pojďte. Posaďte se sem ke mně. Ráda bych si s vámi promluvila důkladněji.“ Sedla jsem si vedle ní. Židle mi připadala obrovská, jako bych se v ní topila, a polštář byl jako led. Jak může u toho stolu trávit celé dny, v místnosti, kde by se daly skladovat pláty masa? „Alfréd mi říkal, že jezdíte jako Angličanka,“ pronesla. Usmála jsem se, protože jsem předpokládala, že jde o další kompliment. Podle ní určitě Angličané dělají všechno ze všech nejlíp. „A také říká, že se vám tu líbí,“ dodala. „Je to pravda?“ To pochybuje o synových slovech, nebo chce zjistit, jestli jsem jí vděčná za pohostinnost? Vzhledem k tomu, jak přehlížela otce, ve
mně narůstalo podezření. Ovládla jsem je a odpověděla jen: „Je to krásná země, Veličenstvo, ale poměrně dost tady prší.“ „Déšť je zdravý. Pro tělo i pro pole.“ „Ano, to je pravda.“ Taková otrava. To mě zavolala k soukromé audienci jen proto, abychom probraly fakt, že jsem neměla vhodnou pokrývku hlavy, a to nesnesitelné počasí? Jestli to takhle půjde dál, tak se nemůžu stihnout umýt, převléct a dostavit se k povinnému čaji do toho jejího sálu, který připomíná jeskyni. Bez varování pronesla: „Alfréda jste velice okouzlila. Určitě jste si toho ani nevšimla. Ale měla byste vědět, že jsem vás před časem zvažovala jako jeho možnou nevěstu.“ Vážně? To mě překvapilo skoro tolik jako informace, že jsem Alfréda okouzlila, protože toho jsem si skutečně nevšimla; ovšem i kdyby ano, nemohla bych to přiznat. V jejím světě pravá dáma nesmí zaznamenat, že se o ni nějaký džentlmen zajímá. Když jsem si ale vybavila Alfrédovu poťouchlou poznámku, málem jsem obrátila oči v sloup. Jestli takhle její syn projevuje zájem, pak se musí ještě moc učit. Přesto mě toto odhalení, které si pro mne pečlivě připravila v soukromí, šokovalo. To jí nestačí, že mou sestru dobyla stejně jako Indii? Myslí si snad, že dánské princezny se dodávají po párech jako boty nebo rukavice? „Ráda bych znala vaše mínění,“ řekla s náznakem výtky. „Obávám se, že v současnosti by se nejednalo o vhodné spojení, ale podle vaší reakce se rozhodnu, zda promluvím s vaším otcem. Pokládám za důležité – svrchovaně důležité – aby nikdo neuzavíral sňatek, který si nepřeje.“ Pochybovala jsem, že mé přání v tom hraje nějakou roli. Dánské princezny se třeba mohou dodávat po párech, ale pro syna si může vybírat ze spousty dalších nevěst. Polkla jsem, v hrdle mi tou zimou vyschlo, a odpověděla jsem: „Vůbec Jeho Výsost neznám, Vaše Veličenstvo.“ „To lze napravit. Můžete s námi po svatbě nějaký čas zůstat, jako náš host. Vaše sestra bude mít radost. Dala jsem Bertiemu k dispozici Sandringham a Marlborough House, takže místa bude mít více než dost. A samozřejmě uhradím všechny vaše výdaje.“
. . „Výdaje? My nejsme tak chudí, Veličenstvo. Můj otec se stane dánským králem.“ Vybuchla jsem dřív, než jsem se stačila zarazit. V mrazivém mlčení, které pak zavládlo, jsem postřehla, že maličko zdvihla téměř neviditelné světlé obočí. „Máte kuráž,“ řekla. „I já jsem bývala kurážná dívka. Podle některých snad až příliš kurážná.“ Její pohled znovu zakalila temnota, která se jí vkradla do očí, a stáhla koutky úst. Stále ji pronásledovala smrt milovaného Alberta. „Veličenstvo, vašimi úvahami se cítím poctěna, ale když bude moje sestra žít tak daleko za hranicemi naší země, raději bych rodiče ušetřila další podobné ztráty.“ „Každá dívka se přece musí vdát.“ Zadívala se na mě netečně, jako by její chování nemohlo ovlivnit nic, ani otevřené odmítnutí. Když jsem neodpovídala, pravila: „Ano. Až příliš kurážná, bohužel. A právě tak tvrdohlavá. Nu, budiž. Už o tom nebudeme mluvit. Měla byste jít, jinak nestihnete čaj.“ Udělala jsem pukrle a vykročila ke dveřím. Viktorie, která upírala oči do prázdného krbu, se nezvedla ze židle, ale na odchodu jsem ji zaslechla říkat: „Toho muže, který se s vámi jednou ožení, už teď lituji, Dagmar Dánská. Vy se nedáte snadno zkrotit.“ Znělo to jako obvinění. A potěšilo mne to.
Do Alixiny ložnice jsem se vkradla po další poklidné večeři, které Viktorie předsedala stejně jako odpolednímu čajování – šlo o událost s důstojnou atmosférou, jejíž rytmus udávalo podávání pokrmů prolitých hnědými omáčkami a krotká konverzace, do níž zaznívalo cinkání křišťálových sklenic a stříbrných vidliček. Teď už sestra seděla v županu a s rozpuštěnými vlasy na posteli a upírala zmatený pohled na složitě vypracované svatební šaty na krejčovské panně stojící v rohu – snoubila se na nich honitonská krajka se stříbrnou tkaninou a zdobily je pomerančové květy z hedvábí. Vedle sebe měla otevřenou truhličku se šňůrami perel, diaman
tovou tiárou a dalšími šperky, které si podle královnina nařízení měla vzít na svatební obřad. „Podívej se na tohle.“ Zvedla přívěsek vykládaný drahokamy. „Poznáváš ho?“ Zadívala jsem se na šperk. „To je křížek královny Dagmar*?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Kopie,“ odpověděla Alix. „Ale s originálem se shoduje do nejmenších detailů. Král Frederik mi ho poslal jako dárek. Chtěl přijet na svatbu, ale Její Veličenstvo bylo proti.“ Samozřejmě že Viktorie byla proti. Náš bezdětný král a jeho současná milenka, žena prostého původu, bez jediné kapky královské krve, tu pochopitelně nebyli vítáni. Tahle replika klenotu ze třináctého století, který v Dánsku požíval veliké úcty, nicméně byla překrásná. Opravdu výjimečná a také cennější než cokoli jiného, co kterákoli z nás dosud vlastnila. Sestru čekal život v přepychu, ačkoli riskovala i permanentní nachlazení vzhledem k tomu, že Viktorie zřejmě nebyla ochotna uznat, že krby slouží k zatápění, a kdekoli se ocitla, otevírala tam okna dokořán, aby dovnitř mohl proudit zdravý britský vzduch. „Je docela postrach, co?“ Přejela jsem prsty po jemňoučkém lemu svatebních šatů; na omak byly jako polámaná sněhová pusinka. „Všem nahání hrůzu. Všímala sis jí dnes u večeře?“ Nasadila jsem hlubší hlas, abych napodobila Viktoriin svárlivý tón: „Alfréde. Toho vína už bylo dost. Rádi by je ochutnali i další hosté. Vicky, dávej prosím pozor, aby chlapec neměl lokty na stole. Bertie, musíš teď mluvit o Indii? Právě jíme. Nechci u jídla poslouchat o sloních klech. Ta to svoje potomstvo pěkně drží v lati.“ * Křížek dánské královny Dagmar, původně princezny Markéty z rodu Přemyslovců, byl nalezen r. 1683 v Dagmařině hrobě. Jde o dvoudílný dutý přívěsek – relikviář ze zlata s bohatou emailovou výzdobou, vyrobený pravděpodobně v Byzanci. Křížek se stal v Dánsku významným symbolem a jeho napodobeniny se často objevují jako dárky ke zvláštním příležitostem. Originál je dnes vystaven v Národním muzeu v Kodani. Kopii, kterou r. 1863 dostala od dánského krále princezna Alexandra, nosila v mládí i britská královna Alžběta II., mj. při státní návštěvě Dánska r. 1957. (pozn. překl.)
. . Alix se zamračila. „Je to jejich matka. Tohle matka musí dělat.“ Znělo to podrážděně. Napadlo mě, že se zlobí, protože nehlídám naše mladší sourozence tak bedlivě, jak jsem slíbila – zvlášť po jednom z jejich kousků, kdy v salonu šlápli na Viktoriina oblíbeného křepeláka a ten zakňučel – a tak jsem řekla: „Po mamá se ti ani nebude stýskat. Královna mluví přesně jako ona, i když mamá je hezčí.“ „Takhle nesmíš mluvit,“ napomenula mě Alix, ale na rty se jí vkradl úsměv. „Vždyť si tě dnes zavolala k soukromé audienci. To nikdy nedělá; všichni to probírali. Alfréd šel potom k Bertiemu. Vypadal rozzlobeně.“ „Jak to poznáš? On přece vypadá rozzlobeně pořád. To bude trávením. Strašně moc toho sní.“ Alix se k mé úlevě zachichotala. „To tedy ano. Ještě před třicítkou bude obézní. Ptala se tě královna na něj?“ „Vlastně ano.“ Upřeně jsem se na ni zadívala. „Říkala mi, že jsem Alfréda okouzlila a že o mně dřív uvažovala jako o nevěstě pro něj, ale že by to nejspíš nebylo vhodné spojení.“ Na okamžik jsem se odmlčela. „Tys jí pověděla o Nixovi?“ „O tom, že se o tebe zajímá? Ne. Ví jenom, že já jsem ho odmítla. Říkala, že to ode mne bylo velmi rozumné. Rusko je podle ní barbarská země a pro zahraniční nevěsty je to tam kruté.“ „To asi myslí nevěsty z Dánska. Němek se přece za Romanovce provdalo už plno, a pokud vím, žádná tam na to barbarství ještě nezahynula.“ „Možná si o tebe dělá starosti,“ řekla Alix. „Proč by měla? Koho si vezmu, to přece není její starost. A jestli má o mě Alfréd takový zájem, tak to měl říct – mně. A ne aby to za něj dělala matka.“ „Pochybuju, že by od něj čekala, že svůj zájem projeví.“ Alix se odmlčela. „Kdybys souhlasila, mohla bys tady zůstat se mnou.“ To mě překvapilo. „A to bys chtěla? Že ty si to ještě rozmýšlíš, když už jsme tady?“ Málem jsem dodala, že sama bych si to po setkání s Viktorií rozhodně rozmyslela. „Nerozmýšlím. Ale nezapomeň, co jsem ti říkala: Naslouchej svému srdci –“
„A zároveň i přemýšlej. Nezapomněla jsem.“ Dívaly jsme se jedna na druhou a kratičká vzdálenost mezi námi se náhle zdála příliš velká, téměř nepřekonatelná. „Nevím, co si bez tebe počnu,“ řekla jsem nakonec a sklopila oči. „Už to nikdy nebude stejné, viď?“ „Ne.“ Přistoupila ke mně a sevřela mi ruce v dlaních. „Ale my zůstaneme navždy stejné. Minnie, slib mi, že se nikdy nezměníme. Ať se děje co se děje, my zůstaneme sestry a vždycky se budeme mít rády.“ „Přestaň. Vždyť mě rozbrečíš ještě před svatbou.“ „Slib mi to.“ Stiskla mi ruce pevněji. „Musím to od tebe slyšet.“ „Ano.“ S knedlíkem v krku jsem zašeptala: „Slibuju. Sestry navždycky.“ „Ať se děje co se děje.“ Sklonila hlavu a políbila mi konečky prstů. Pak zvedla ruku a položila ji na mou tvář. „Jsi tak silná. Silnější, než si uvědomuješ. Dneska ses postavila královně Viktorii. Která jiná princezna by si tohle dovolila?“ Spolkla jsem poznámku, že ona tedy zjevně ne. K čemu by bylo dobré to říkat? Alix vstala. „A o mne se nesmíš bát. Vím, že tady budu šťastná. Bertie je tak laskavý. Máme před sebou celý život.“ Nic více uklidňujícího jsem čekat nemohla. Co by taky v téhle fázi mohla dělat jiného? „To musí být pro všechny velká úleva,“ poznamenala jsem, když se vrátila k truhličce a zavřela ji. „Představ si ten poprask, kdyby ses rozhodla svatbu zrušit.“ Alix zůstala zticha. Pak se rozesmála a já jsem se musela také dát do smíchu.