Text © Ivan Galambica, 2020 Editions © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., 2020 Cover ilustration © Jiří Slíva, 2020 ISBN 978-80-7529-621-4
OBSAH
1. VÝKOP .............................................................................. 7 2. POJIŠŤOVAČKA ............................................................. 9 3. REKLAMACE ................................................................ 11 4. HOUBIČKY NA NÁDOBÍ ........................................... 14 5. MULTILEVEL ................................................................ 17 6. SKŘÍŇ ............................................................................. 21 7. CHORVATSKO .............................................................. 24 8. SLEPICE .......................................................................... 29 9. VÁHA .............................................................................. 34 10. PETRA ............................................................................. 37 11. FOTBAL .......................................................................... 41 12. SOUSEDKA .................................................................... 46 13. HODINA ANGLIČTINY .............................................. 49 14. SYN ................................................................................. 57 15. SEKANÁ S HOŘČICÍ ................................................... 62 16. TRAMVAJ DO STANICE PROHRA ........................... 71 17. DOUČOVÁNÍ ................................................................ 76 18. ROZTOMILÝ VYŽÍRKA ............................................... 80 19. AUSTRALAN ................................................................ 88 20. BENZÍNKA U DOMAŽLIC ......................................... 97 21. MARKÉTA A ROMAN ............................................... 108 22. VÁCLAV A OKSANA ................................................. 113 23. UPRCHLÍCI, VÍTEJTE ................................................ 119 24. PROFÍK ......................................................................... 124
25. TŘÍDNÍ DŮTKA .......................................................... 131 26. PETICE .......................................................................... 136 27. PROKLETÝ VŮZ ......................................................... 144 28. SEKTA ........................................................................... 149 29. TEST VĚRNOSTI ......................................................... 158 30. NAHÁČ ........................................................................ 162 31. POUŤ ............................................................................ 168 32. SOŇA ............................................................................ 172 33. PŘERUŠENÝ SPÁNEK ............................................... 178 34. TEAMBUILDING ........................................................ 184 35. NEJASNÁ ZPRÁVA O STAVU ZDRAVOTNICTVÍ .. 191 36. MOKRÝ ŘIDIČÁK ...................................................... 196 37. RANDE S MONIKOU ................................................ 201 38. MAX .............................................................................. 208 39. ŠKOLENÍ ...................................................................... 214 40. NALEPOVACÍ HODINY ........................................... 223 41. HIPÍK ............................................................................ 229 42. MARKÉTA A ROMAN ............................................... 235 43. SVATBA ........................................................................ 241 44. BONNIE ........................................................................ 251 45. RYBIČKA ...................................................................... 261 46. PÁN S VLASTNÍM NÁZOREM ............................... 268 47. JOHN RAMBO, PUNČOVÝ DORT A NEVĚRA .... 274 48. POHŘEB ....................................................................... 284 49. FÓREK .......................................................................... 292 50. VOZÍK ........................................................................... 299 51. ALICE ............................................................................ 307 52. SVOBODNÝ, BEZDĚTNÝ, INŽENÝR ...................... 317
1. VÝKOP
Víkendy trávím s dětmi. Každý sudý. A ten lichý jezdím po návštěvách. Chatu nemám. Jedna kolegyně mě na chatu pozvala. Ujišťoval jsem se, zda jí nejde o to, aby budovala vztah, ale prý ne, jen je jí tam samotné smutno. Tak jsem jel. Proč taky ne? V sobotu ráno v sedm nastartuju auto a vyrážím. Chtěla, abych tam byl nejpozději v osm, asi ví, proč to říká. Za pět minut osm přijíždím. Čeká mě. Chata pěkná. Pochválím jí ji. Stěžuje si, že chata je sice hezká, ale bez vody. „Voda je obecní, támhle u silnice, ale musí se vykopat díra pro položení trubek. Deset metrů výkopu. Chtěl to udělat Jirka, jenže to nestihl. Odešel.“ Na můj dotaz, kdo je Jirka, se dozvídám, že bývalý manžel. Odešel tak, že se jednoho dne sebral, sbalil si věci a byl pryč. Nezemřel. Prostě se sebral a zmizel. „Ukážu ti ho na fotce, mám album!“ vykřikne a začne mi ukazovat Jirku u moře, Jirku v kuchyni, Jirku u auta, Jirku bez auta. Chválím jí ho. „Ty bys mi nemohl ten rigol vykopat, co?“ dotáže se, ukáže na místo, kde má vést voda, a dodá, že za tenhle víkend nebude nic chtít. Ani za elektřinu, ani za spaní. Že jsem vlastně jejím dlužníkem. Vzdychám. Jsem starý dobrák. Beru lopatu, rýč a krumpáč. Ještě není ani devět, a já mlátím krumpáčem do země a divím se, jak se může v zemi vzít tolik kamení. Viděl jsem hlínu bez kamení. Viděl jsem i hlínu plnou kamení. Ale tady jsou snad jen kameny bez hlíny. Ona vaří. Po dvou hodinách, kdy mám ruce samý mozol, přichází, pivo v ruce, dívá se na kamenitou půdu a povídá: „Jirka říkal, že je to tady samej kámen!“ 7
Dává mi pivo, a když se zpola napiju, bere mi ho a říká, že zbytek budu mít k obědu. Ona totiž vaří oběd! Mlátím do země, přes plot nakukuje soused. Ptá se mě na Jirku, zda ho znám a jak se má? Neznám ho. Pak jdou kolem nějací lidé a pletou si mě s Jirkou. Vysvětluju jim, že Jirka opravdu nejsem. Konečně je oběd. Špagety. Se sýrem. Kečup zapomněla koupit. Jím suché špagety, dopíjím zbytek piva a dávám si vodu. „Jde to?“ ptá se a ukazuje na vykopanou díru, vedle níž je spousta kamení. „Jo, docela jo!“ odpovídám a ironicky dodávám: „Jde to samo. Jen položím lopatu na zem a hlína mi tam snad sama skáče. Vůbec se nenadřu.“ Moji ironii nepochopila. Po obědě jdu opět kopat. Do večera jsem hotový. Necítím záda. Ruce mě pálí a jsem zpocený a smradlavý jak mongolský nájezdník. Ona udělá večeři. Dva chleby s paštikou a rajče, co máme oba napůl. Postaví na stůl lahev s vínem. Je v ní nějaká šťáva. „Až si trošku odfrkneš, ukážu ti další alba. Jirka je tady nechal. Budou se ti líbit. Jsme tam na dovolené v Řecku a na jedné fotce jsem vidět bez horního dílu plavek. Jirka říkal, že to nemám nikomu ukazovat!“ Na to mám tak zrovna náladu. „Máte tady někde nějakou hospodu? Dal bych si pivo.“ Ona namítá: „Myslela jsem, že si budeme prohlížet fotky,“ a pak uraženě dodává: „Hospoda je u nádraží, ale já tam nepůjdu. Jirka říkal, že to tam smrdí, tak tam nechodím.“ Vstávám. Oblékám se a odcházím. Cestou mi v kapse cinkají klíče od auta. Uvědomuju si, že jsem si ještě z auta nevyndal tašku. Sedám do vozu a odjíždím. Jedu domů. Volám jí a trapně se vymlouvám. Prožiju bolavou neděli, kdy se mi hlásí o slovo každý sval. V pondělí ráno se vidíme v práci. Usmívá se. Čekám, jestli alespoň poděkuje, že jsem jí vykopal hradní příkop pro přívod vody. Jde ke mně, v ruce jakýsi papírek. „Jídlo na víkend mě stálo 500. Taky jsi jedl, tak jestli se nějak srovnáme?“ ptá se a mává účtenkou. A takhle my tady žijem…
2. POJIŠŤOVAČKA
Když jste rozvedení, máte dost času. Pokud nechlastáte nebo neběháte za ženskými, máte času na své koníčky habaděj. Já se třeba začal učit čínsky. Fakt. Strašně se mi to líbilo, když jsem byl mladší, pak ale nebyl čas, tak jsem se k tomu nyní vrátil. Zhltal jsem prvních osm lekcí a chodil do čínských restaurací a měl jsem radost, když jsem rozuměl, co si mezi sebou povídá personál. Volala mi jedna žena. Češka. Že mě nezná a já neznám ji. Ale že by se chtěla potkat. „Ty jsi prý rozvedený?“ povídá mi a já přikyvuju. „A učíš se čínsky? Karel mi to říkal!“ Přemýšlím, jaký Karel, a pak, když mi hodně pomohla, se mi paměť probouzí. Karel, městský policista, co chodí u nás v ulici a já jsem se s ním o tom bavil. Dal jsem mu svoje telefonní číslo, kdyby bylo něco s mým autem, ať mi volá rovnou. Je to dobrák, není to špatný kluk, ale je to ten typ lidí, jejichž svět, v jejich představách, funguje jinak, než je tomu v reálu. Mám ho rád. „No tak jo,“ potvrzuju a čekám, co bude. „Já se taky učím čínsky. Nechceš se sejít na společnou konverzaci?“ Proč ne. Konverzuju rád. Takže schůzka domluvena. Deset dopoledne, kavárna Vivo v Hostivaři. Přichází. Upravená, elegantní, hezká. Něco přes třicet. V ruce aktovku, usmívá se. Představuje se mi a nabízí tykání. Beru to. Na začátek upřesňuju, že se čínsky sice učím celkem dva roky, ale s velkou přestávkou. Ona říká, že taky asi pět let, ovšem stále se cítí být začátečnicí. Orosím se. Pět let zkušeností. Páni. Vyndávám blok a spouštím čínsky. Představuju se, říkám, co dělám, že jsem rozvedený, kolik mám dětí a tak podobně. Kouká na mě a pak česky říká: „Cože?“ 9
Asi jsem udělal mluvnickou chybu, napadá mě. Přemýšlím. No ne, řekl jsem to dobře. Česky namítám: „Podívej, já umím jen klasické časy, klasickou mandarínskou čínštinu, neumím podmiňovací způsoby a plavu v záporech. Ovládám jen běžnou konverzaci, co ty?“ Řekla jen dvě slova: „Ní hao!“, což znamená „Dobrý den!“, ale v tento okamžik se tento pozdrav rozhodně nepoužívá! Strnul jsem. Je to podobné, jako kdybyste řekli šéfovi při první schůzce: „Nazdar!“ Správně by mělo být: „Ní hao he? Wú hen hao!“ A tak jsem to taky řekl. Ona jen koukala a vrtěla hlavou, že nerozumí. Základnímu pozdravu! „Co vlastně umíš?“ ptám se. Prý je to všechno, ať se nezlobím. Neumí vůbec nic. Jen ty dvě slova. „Tak co s tebou?“ nechápu. Jako by na to byla připravená, sahá do aktovky a povídá: „No tak se na mě nezlob, že jsem ti trochu lhala, víš, ale když už jsme tady a tak hezky jsme si padli do noty, co kdybychom se podívali tady na to. Já pracuju pro jednu velkou pojišťovnu, víš, a ráda bych se tě zeptala, jestli jsi pojištěný, a pokud ano, tak jak?“ Zhluboka dýchám. Vyndává na stůl pojištění, prospekty a mluví o výhodách úrazů, když je člověk u jejich firmy pojištěný. Je to pojišťovačka a hledá klienty. Platím kávu a odcházím. Po čase jsem potkal strážníka Karla. Vyčinil jsem mu a on povídá: „Ona začíná, to víš, potřebuje klienty. Takhle chodí s důchodci na výlety, s tebou na čínštinu a jedněm lidem hlídá psa. Hlásí se na všechno!“ „Už nikomu můj telefon nedávej! Jo?“ „Ani kamarádce, co prodává hrnce? Nemůžu?“ „Ne!“ Za čas mi zvonil telefon. Zase ta pojišťovačka. „Ahoj, když jsi tenkrát nereagoval na to pojištění, chci se tě zeptat, neměl bys pro mě deset kontaktů na tvoje známé, co chtějí být zabezpečeni pro případ úrazu?“ Divila se, když jsem ani neodpověděl a zavěsil. Volala ještě dvakrát s tím, že to vypadlo. Pak mě potkal Karel a ptal se mě, co mám s telefonem. A takhle my tady žijem…
3. REKLAMACE
„Nemohl bys pro mě něco udělat, prosím?“ oslovila mě kolegyně z práce. Znám ji jen od vidění, pracuje v jiném patře. Ale potkáváme se. Občas. „O co jde?“ zajímám se a čekám, co z ní vypadne. „Já mám takový problém, víš. Koupila jsem kávovar. Domů. A nefunguje!“ Chtěl jsem jí začít vysvětlovat, že jako opravář kávovarů jsem na tom stejně asi jako jaderný fyzik, ale zaskočila mě. „Chci ho reklamovat, víš. Já jsem rozvedená, ty jsi taky rozvedený, tak to možná znáš. Když tam půjdeš se mnou a oni uvidí chlapa, tak se budou chovat jinak. Na to oni dají. Jen tam budeš stát, jako můj manžel. To je celé.“ To se mi nezdálo tak složité, ale co za to? „Upeču ti buchtu. O víkendu.“ Buchtu mám rád. To ano. Tak jsem to vzal. Tu kolegyni jsem sice moc neznal, ale zase se mi zdálo, že na tom není co pokazit. Když jsem se převlékal v šatně, kolega povídá: „Ty si prý vyrazíš s Hlaváčkovou, jo? Říkala to na obědě. Bacha na ni. Je to hysterka! Povídá se tady o ní, že jednomu, co s ním chtěla chodit, a on nechtěl, polila auto barvou!“ „Blbost. Jsem jen křoví pro reklamaci!“ vysvětlil jsem kolegovi svoji roli, ale poděkoval mu za varování. Koneckonců, čtyřicítka, co je rozvedená a bez chlapa, je nebezpečné zboží. Potkáváme se před nákupním centrem. Kávovar nese v krabici pod paží. Jdeme dovnitř. Má rozechvělý výraz: „Tak strašně nerada něco reklamuju!“ Ujistím ji, že reklamování miluje jen minimum lidí, a jsem jí morální oporou. Mám za úkol jen tam stát a být velký. To umím. Reklamaci vyřídíme během pěti minut, možná pak dáme kafe, a mizím. 11
Ona přichází na prodejnu a oslovuje prodavače. Začíná řešit reklamaci. Nevšímám si jich. Prohlížím si rádia. On něco namítá, ona oponuje. Slyším je. Na můj vkus mluví zbytečně hlasitě. Ona. On rozhoduje, že pošle věc na posouzení. Myslím si, že tím to pro nás končí. To se ovšem mýlím. Ona nesouhlasí a trvá na vedoucím. Prodavač odchází a vedoucí přichází. Ona za prodavačem volá urážku zesměšňující jeho erudici. Vedoucí je zde. Ona začíná zhurta. Křičí a rozhazuje rukama. Vedoucí ji uklidňuje a já poodcházím. U toho být nemusím. Ona zesměšňuje celou firmu a zpochybňuje kvalitu veškerého zde prodávaného zboží. Lidé se otáčejí. Ona nadává. Křičí. Vedoucí si to nechce nechat líbit a rozhoduje, že věc pošle na posouzení. Ona chce hned peníze. Vedoucí odmítá. Ona mu nadává do zlodějů, vedoucí si jí nevšímá. Lidé se smějí a ona mě bere pod paží: „Jestli mi hned nevrátíte peníze, tady manžel to tady rozbije! Že jo!“ ukazuje na mě. Kroutím hlavou, nejraději bych byl jinde, ale ona dodává: „Před týdnem vyšel z vězení, je to magor!“ Všichni na mě koukají. Prodavač mezitím volá městskou policii, ale to já nevím. Ona křičí. Vedoucí se s ní ještě chvilku hádá. Ona vzteky mlátí do pultu. Snažím se poodejít. Otřesy shodí budík, co stál na pultu, a ona ho rukou odmršťuje pryč. „To zaplatíte!“ volá vedoucí a ona říká, že takových věcí tady může shodit, kolik chce. Jde do prostoru obchodu. Vedoucí běží s ní a prodavač běží ke mně. Má s sebou ještě jednoho dalšího, na pomoc. Ona najednou vybíhá z prodejny. Nechává mě tam. Spatřila totiž policisty, co jdou do prodejny. „Tady paní od toho pána nám tady udělala škodu!“ ukazují na mě a já začínám vysvětlovat, jak se věci mají: „Já jsem jen kolega! Nic jsem neudělal, nechte mě.“ Jsem omezen na svobodě. Neperu se, jen mi vadí, jak mě tisknou ke zdi. Policisté prohlížejí záznam z kamer. Nic jsem neudělal, jen tam stál. Asi pošesté jim vysvětluju, jak to bylo. Na záznamu je to vidět. Smějí se. Tak krásně strávené dvě hodiny v přítomnosti policistů se jen tak nevidí. Chtějí jméno a adresu mojí kolegyně. Vím jen jméno a kde pracuje. To jim stačí. Chtějí mi dát nějakou pokutu, ale já protestuju. Nakonec z toho nic není. 12
Lidi na prodejně mají zážitek. Dva si mě natáčí na mobil, jeden mě zdraví, protože mě zná. Policisté jsou v pohodě, ale vedoucí prodejny trvá na zaplacení škody. Nakonec neplatím nic. Pouštějí mě. Druhý den ráno přichází kolegyně: „Teda, já chytla takový nervy. Musela jsem utéct. Nezlobíš se? Tady máš buchtu!“ podává mi sáček s pečivem. Kývám a děkuju jí. „Co ten kávovar? Ten jsi tam nechal, co?“ „Jistě. Máš ho na prodejně, dojdi si pro něj!“ navrhuju. „Hele, a ty bys mi pro něj asi neskočil, co?“ „No to tedy neskočil, to si piš!“ „Škoda. Já si totiž až cestou z té prodejny uvědomila, že jsem ho koupila jinde, a ne v tomhle obchodě. Že bychom ho tam šli reklamovat. Půjdeš se mnou?“ A takhle my tady žijem…