0380246

Dominik Dán

NEVINNÝM SE NEODPOUŠTÍ

Text © Dominik Dán 2014 Published by arrangement with DANNKAS, spol. s r. o. Translation © Jan Hanzlík 2020 Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2020 ISBN 978-80-7529-400-5

Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo využita žádným způsobem a žádnými prostředky, elektronickými nebo mechanickými, včetně fotokopií, nebo zaznamenána do informačních systémů bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.

1 SRPEN 2001 Dovolené jsou od toho, aby si je lidé užívali. Lajdáci jsou na dovolené celý rok, těžce pracující si ji mohou užít jen těžko, největší dříči vůbec – taková je finanční spravedlnost. Ale i dříči makající v nejvyšším tempu pracují s vizí, že se to jednou zlomí, někdo je vystřídá a oni se také dostanou k vodě. Stačí jen vydržet, časem nás k vodě pustí všechny. Detektiv Krauz zuřil, neboť v polovině srpna patřil k té poslední skupině – pracoval bez přestávky už několik měsíců a voda byla v nedohlednu. Všichni v kanceláři už se na dovolených vystřídali, jenom on pořád nic – stále sloužil. Mohl si za to sám, dobře to věděl, ale stejně zuřil, neboť největší zlost má člověk sám na sebe. Hloupá bezmocná zuřivost. Jediný, kdo s ním držel basu, byl jeho parťák Chosé – dokonce si kvůli němu přeložil dovolenou na září, ale ani to nepomohlo. Krauz zatínal zuby, očima kolem sebe metal blesky, nebyla s ním rozumná řeč. Chosé věděl proč, ostatní jen něco zaslechli na chodbě. Hloupé kuloárové řeči. „Já bych ženu samotnou na dovolenou nikdy nepustil,“ pokusil se navázat rozumnou řeč Kuky. Byl to už alespoň desátý chabý pokus vymámit z Krauze pravdu. Chosé rozvalený v křesle se přestal ovívat novinami a výstražně se na prcka zamračil, ale už bylo pozdě. „Poslouchej, ty Palečku, trpajzlíku, nicko, sráči o hlavu vyšší než kýbl plnej hoven! Kdybych chtěl radu, tak se zeptám starších a ne tebe, takže si ty svoje blbý odborný názory na samotný ženský na dovolený nech laskavě 9

pro sebe! Kromě toho žádnou ženskou nemáš, ty ženitby neschopnej skřete. Sklapni, Rákosníčku, nebo co seš zač!“ vyštěkl Krauz jako kulomet na adresu nejnižšího detektiva na oddělení. Burger odložil noviny, pozorně je poskládal do malého obdélníku, chvíli zvažoval, zda je odložit na stůl nebo ne, ale rozmyslel si to a našel pro ně lepší využití. Začal se lenivě ovívat a vyčítavě mrkl na Krauze. „Co to slyšim o Palečkovi, nicce, trpajzlíkovi! Někdo tu asi čte Němcovou – anebo se jen vytočil? Jen ten kýbl hoven mi tam nepasuje, jinak…“ „Edo!“ zavrčel výstražně Krauz, ale z úcty ke staršímu kolegovi nechal větu nedokončenou. „V pořádku,“ pokračoval mírumilovně Burger, neboť v tomto vražedném vedru se mu opravdu nechtělo hádat, „jestli mu chceš vynadat, řekni mu prostě, že je debil, je to rychlejší, jednodušší a…“ „… výstižnější,“ pomohl mu Chosé z křesla a podle vzoru staršího kolegy pokračoval v ovívání. „… taky výstižnější,“ zopakoval Burger a kývnutím hlavy a laskavým úsměvem od ucha k uchu poděkoval do rohu kanceláře za pomoc. „K čemu ty příšery ze starejch pohádek? Ríšo, vzpamatuj se, co je s tebou?“ „Je toho na něj moc,“ přiléval olej do ohně Kuky a čekal na Krauzovu reakci. Strašně toužil znát jeho tajemství. Skoro se třásl nedočkavostí, jen aby zjistil, zda se kuloárové řeči zakládají na pravdě, anebo si z jejich kanceláře zase někdo vystřelil. Krauz přestal psát, odložil tužku, odstrčil sešit, opřel se v židli a zhluboka si povzdechl. Uvolnil se a vychladl. Pochopil, že dál to odkládat nemůže. Jednou jim musí říct pravdu, tak proč ne právě teď. Koukl do rohu kanceláře a zhrouceně rozvalený ovívající se muž v křesle mu nenápadně přikývl. Tím měl rozhodnutí o pravdivém vysvětlení schváleno. Konečně se odhodlal. „Tak dobře, vy bando ignorantů…“ „Ne, počkej, takhle ne,“ skočil mu do řeči Burger a zastavil ho vztyčenou dlaní. „Mně…“ zaváhal, „vlastně nám,“ rozhlédl se po kanceláři a všechny pohledy mu daly

10

za pravdu, že nám je výstižnější, „je jasný, že si na dovolený nebyl už…“ „Od ledna,“ přiznal Krauz. „… od ledna, takže makáš v kuse osum měsíců a musí ti z toho kapat na karbid, to je víc než jistý.“ „Děkuju,“ Krauz poděkoval za projev soucitu. „Ale takhle ne, Ríšo. Buď nám svoje tajemství řekneš sám a dobrovolně, nebo si ho nech pro sebe, ale do ignorantů nám nadávat nebudeš. My nejsme ignoranti, my tě ani trochu neignorujeme, naopak, my tě velice pozorně sledujeme, a už pořádnou chvíli.“ „No, dyť právě to mě vytáčí,“ zavrčel si Krauz pod nos. „A bylo by ti milejší, kdybychom to nepozorovali, ale jenom rejpali jako celý oddělení?“ „Asi.“ „Dyť to před chvílí zkusil chudák Kuky – a jak si ho setřel!“ „No…“ Krauz vzdychl. Burger měl pravdu. Všichni mají pravdu. Dobře to věděl. Rozhodl se zmírnit tón a už nekousat. Kuky s Váňou se z dovolené vrátili teprve včera, Burger před čtyřmi dny, Hanzel měl ještě týden, ale všichni věděli, že Krauz jede v kuse celé prázdniny, neboť jeho žena se trhla. A jestli se trhla, asi nebylo všechno v pořádku. A jestli nebylo všechno v pořádku, parta ze sto čtyřicet jedničky by o tom měla něco vědět. Když už kvůli ničemu jinému, tak proto, aby kamarádovi pomohli, neboť v jejich kanceláři to bylo normální. Ale němému děcku ani vlastní matka nerozumí, takže když se němé děcko rozhodlo konečně promluvit, všichni zastříhali ušima. „Dobře, uznávám, takže žádný ignoranti, stačí jen banda?“ zkusil to mírněji Krauz. „Pro začátek celkem slušný,“ připustil Burger. „V pořádku,“ přijal nabídku Krauz. „Poslouchejte, vy bando…“ Burger si pohodlně natáhl nohy na stůl, Chosé se přestal ovívat novinami, Kuky odložil sazenici kiwi na parapet a Váňa už nemazal rohlík domácí játrovou paštikou. Neklamný důkaz, že se chystá něco důležitého, neboť měl

11

před sebou kromě oblíbené tlačenky a vajec natvrdo i husí játra. Když přestal s něčím takovým, znamenalo to, že ho debata mimořádně zaujala. Až doteď bylo ticho, dovolenou Krauzovy manželky považovali za jeho soukromou záležitost, ale když už se naskytla příležitost vyslechnout si pikantní podrobnosti ze života hmyzu, zbystřil pozornost i on a už nemazal. „Poslouchejte,“ začal Krauz a zhluboka si povzdechl, „pustil sem jí samotnou na dovolenou, protože si to zaslouží. Slyšel sem už spoustu drbů, když ste tu nebyli. I Šaňo si mě zavolal na kobereček, ale všechno sme si vysvětlili, sou to jen blbosti. Fakt jenom drby.“ Krauz je přejel pohledem jednoho po druhém, ale v jejich očích četl všechno možné, jen ne pochopení. Dokonce ani Chosé, jeho nejlepší kamarád, mu to nijak neusnadnil. Chápal ho, znal i pozadí, ale nechal ho v tom namočeného až po uši. Krauzovi bylo jasné, že musí pokračovat a musí se spolehnout jenom sám na sebe. „Všechno je jinak. Není to tak, jak řikaj kluci po oddělení. Nerozvádíme se, nezažíváme krizi po sedmi nebo kolika letech, nikoho si nenašla a ani já nemám jinou ženskou. Všechno je to blbost. Prostě sem udělal něco… něco… jak bych to,“ zaváhal, aby našel správný výraz, „nestandardního, co se vymyká běžnýmu policejnímu chápání. Zkrátka, na dovolenou jely čtyři spolužačky z vejšky, nejlepší kamarádky, a jely samy. Bože, to je toho! Jedna z nich se provdala do Itálie a má tam barák. Sylvie nebude bydlet v hotelu ani nebude sama, bude bydlet u nich na privátě a bude tam manžel tý holky. Kromě toho maj dva syny. Normální kompletní rodina. Manžel slíbil, že se o ně postará, pojedou i na vejlet do Říma, pak po okolí, po památkách a podobně. Všichni čtyři sou vdaný, nejen moje, a všichni manželé souhlasili, nejen já, tak co? Koukněte…“ Krauz zalovil pod deskou stolu a vytáhl pohlednici. Za poslední týden ji vytáhl asi tisíckrát, nemohl se splést, našel ji okamžitě. „Bacioni dalla Calabria! Pusy z Kalábrie! Koukněte, tady maj dům – a druhej maj v Římě. Dobře se vdala, potvora.“ Krauz se naklonil k Burgerovi a nechal pohlednici kolovat. 12

„To v červenym kroužku je jejich dům,“ vysvětloval. „Tam je moje žena, pod dozorem.“ Pohlednice kolovala. Detektivové z oddělení vražd si ji prohlíželi s kamennou tváří. S tou samou mu ji i vrátili. Nastalo ticho. Dlouhé. „Dobře, vy debilové,“ rezignoval Krauz a schoval si pohlednici do zásuvky pod stolem. „Já vim, o co vám de.“ „Tak pokračuj,“ popohnal ho Burger a nepřestával se ovívat. „Moje žena je samostatná, má svojí práci, svoje auto, má svůj volnej čas a má i svoje peníze. Kdyby mi chtěla bejt nevěrná, tak to v pohodě udělá tady, u nás doma, nemusí kvůli tomu cestovat do Itálie. Prostě se večer vydá ven, mně řekne, že de za pacientem nebo na aerobik nebo na nákup anebo co já vim co, za dvě hodiny se vrátí – a je to! Bůh ví, kde by ve skutečnosti byla, a já nemusim vědět vůbec nic. Ale není to tak, protože…“ Krauz zaváhal. Chvíli si hrál s tužkou, zvažoval, jak jim co nejpochopitelněji vysvětlit, co bylo vysvětleno jemu. Nakonec našel řešení. „Protože!“ Zakončil. „To chápeme,“ nechápal Burger. „To chápete?“ nevěřil mu Krauz. „Tak pochopte i to, že já svojí ženě věřim. Čtyři spolužačky z vejšky se dohodly, že jedou na dámskou jízdu na dovolenou do Itálie za další spolužačkou – a ta jim poskytla ubytování, stravu i doprovod manžela spojenej s ochranou a…“ Odkašlal si a promyslel si další postup. „… a se všim, co s tim souvisí. Tak z toho přestaňte dělat vědu, moje manželka prostě jela sama na dovolenou, a proto sem já tu svojí zrušil, vyberu si jí až v zimě. A teď budu sloužit celý léto, protože tak sme se dohodli se Šaněm. Punktum, tečka. Fajfka zhasla. Co chcete eště vědět?“ Mládenci v kanceláři chvíli váhali. Čekali, kdo sebere odvahu. „A seš si jistej, že je mezi váma všechno v pořádku? Je to v richtiku, Ríšo?“ sebral odvahu Burger. „Je. Když s tim přišla, neměl sem s jejím návrhem žádnej problém, od začátku sem jí držel palce a byl sem rád, že se holky konečně odhodlaly a vyrazily za kamarádkou do ciziny. Považoval sem za úplně normální, že chce jet s hol13

kama na dámskou jízdu. Opakuju, neměl sem s tim žádnej problém, od začátku sem byl pro!“ Zase mu všichni věřili, ale stejně se na něj dívali podezřívavě. „Ty nejsi normální!“ zařval Krauz na manželku. „Já sem zásadně proti!“ Mohl řvát, jak chtěl, byl ve vlastním obýváku – a ve svém obýváku si detektiv může řvát i dělat, co chce. „Proč? Protože chci jet sama na dovolenou? Sama bez tebe? Na dámskou jízdu? Co proti tomu máš?“ „Já…“ Krauz byl vytočený do vývrtky, až mu selhával hlas, nedokázal odpovědět, jenom svíral lahev piva, až mu zbělely klouby, a bezmocně zatínal čelisti. „Ty…“ zasyčel, ale dál to nešlo. Stále ještě byl z jejího návrhu v šoku. „Hlavně klid, miláčku, něco ti vysvětlim,“ zašvitořila Sylvie nacvičeným, hypnoticky uklidňujícím hlasem. „Kdybych ti chtěla bejt nevěrná, tak to v pohodě udělám tady u nás doma a nemusim kvůli tomu cestovat do Itálie. Prostě se večer vydám ven, tobě řeknu, že du za pacientem nebo na aerobik nebo na nákup anebo co já vim co, a za dvě hodiny se vrátim – a je to! Bůh ví, kde ve skutečnosti budu, a ty nemusíš vědět vůbec nic. Ale není to tak, protože…“ Sylvie zaváhala. Na rozdíl od svého manžela dokázala monolog dovést až do logického konce. „Protože tě mám ráda, ty blázínku, a nemusim si odbíhat do Itálie, abych si vrzla, můžu tam jet v klidu a ve vší počestnosti s holkama kouknout se na Koloseum a navštívit spolužačku. Chápeš?“ Krauz se napil z lahve. Chtěl pohotově odpovědět, ale sotva otevřel ústa, odpověď mu osvěžilo šťavnaté říhnutí a začal škytat. „Vidiš!“ „Krk… škyt… promiň! Ale… škyt… počkej!“ Krauz si přitiskl hřbet dlaně na ústa, zhluboka se nadechl a zadržel dech. Hřbet dlaně ještě více přitlačil. Přestal dýchat, zrudl, stále nedýchal, zrudl ještě víc. 14

Sylvie trpělivě čekala. „Fuuu…“ vydechl do dlaně. „Já moc dobře vim, že si to můžeš užít i tady, kdybys chtěla, ale uznej sama, jak to bude vypadat na oddělení, až se o tom dozvědí kluci.“ Sylvie si přisedla k manželovi a objala ho. „Na kluky se vykašlat nemůžeš, to uznávám a chápu to. Něco jim říct musíš, to je jasný. Zkusíme se nad tim zamyslet. Problém mojí dovolený v Itálii nespočívá ve financích…“ „Dyť sem dostal dvoje odměny za dvě jarní vraždy,“ skočil jí do řeči Krauz. „A já jednu za projekt, takže o peníze fakt nejde, spíš de o tvoje ego samce, hlavy rodiny, skupiny, o dominanci.“ „Prosim tě, přestaň s těma psycho-zoologickejma analýzama!“ „Ale já sem to vystudovala a něco o tom vim. Vim, že kolegové budou reagovat přesně takhle. Možná ztratíš pozici…“ „Nemám tam pozici, sme jen dobrý kamarádi – kolegové.“ „A já ti můžu poradit, jak to udělat, aby to tak dál zůstalo,“ přivinula se blíž. „Na to sem fakt zvědavej,“ zapochyboval Krauz. Padl na opěradlo sedačky a rozpažil ruce. Sylvie se přivinula ještě blíž, jakkoli se bránil a odvracel hlavu, aby ho rty netrefila na tváře. Chvíli zaváhala, nedokázala odhadnout, zda to myslí doopravdy vážně. Posléze pokračovala, neboť bylo především v jejím zájmu, aby se dohodli. „No, poslouchám!“ „Nejde o peníze, Richarde, de o kluky, přiznej si to. Nechceš před nima vypadat jako ťulpas. Řekni jim přesně to, co sem ti teď řekla já, řekni jim doslova, že kdybych ti chtěla bejt nevěrná, tak to udělám tady a s kym chci, ale nechci a nemusim kvůli tomu cestovat. A eště jedno jim řekni – to je nejdůležitější, řekni jim, že je to otázka důvěry, a vyrazíš všem pochybovačům a posměváčkům zbraň z ruky. Použij jen jedno jediný slovo – důvěra. A uvidíš, jak to zabere.“ Krauz vzdychl. „Použij jen jedno jediný slovo.“ Krauz se nechal od psycholožky políbit i pohladit po tváři, ruce nechal rozpažené na sedačce a zadíval se na lahev piva na konferenčním stolku. Když si představil ksichty ko15

legů v kanceláři, přešla ho chuť i na nedopité pivo. Jenom si povzdechl, neboť dobře věděl, že jednoho pěkného letního dne se konfrontaci nevyhne. „A eště jedno vám řeknu, ale pochybuju, že to s vaší inteligencí pochopíte. Poslouchejte a divte se. Celá dovolená mojí ženy je jen věcí důvěry. To čumíte, co? De o vzájemnou důvěru – a tim je řečeno všechno!“ Krauz si je jednoho po druhém změřil pohledem. Sylvie měla pravdu, vyrazil jim nejen zbraň z ruky, ale i dech. „Dej to sem,“ natáhl se k Burgerovi a vzal mu noviny na ovívání. Zpod stolu vytáhl roli toaletního papíru a nonšalantně zamířil ke dveřím. Než sáhl na kliku, ještě zavrtěl zadkem. „A už držte huby. Můžete mi akorát tak políbit prdel.“ Otevřel dveře a vyšel ven, ale než se zavřely, ještě do nich strčil hlavu. „Ale ne nejbližších deset minut.“ Pak se dveře zabouchly. Chosé se dál beze slova ovíval, Váňa si dál mazal paštiku. Burger si na stůl natáhl i druhou nohu a Kuky si vzal z parapetu květináč. Bylo horko, nikomu nebylo do řeči. Chvíli bylo v kanceláři slyšet jen monotónní vrčení ventilátoru. „Víte, co je tohle?“ začal Kuky a obrátil list. „Menuje se to kiwi a je to ovoce novýho tisíciletí. Vitamíny A, B, C, D, potom P, R, S, možná i další, minerály a tamty… všechno, co to má mít. Vysadíme je s bráchou vzadu za tátovym barákem a budeme je pěstovat ve velkym. Má to jednu nevýhodu – prej je k tomu potřeba samec i samice. Nevim, jak šukaj rostliny, ale kdyby to měl bejt jedinej zádrhel, tak sem ochotnej zřídit pro ně i bordel, jen aby to sypalo. Obchody s ovocem a zeleninou po tom budou šílet, odbyt je zaručenej. Kdyby se chtěl někdo přidat, můžete složit po pětikilu základní vklad a beru vás do firmy jako společníky.“ Kuky počkal, jaký bude mít jeho nabídka ohlas, ale akcionáři se nehrnuli. Počkal ještě chvíli, pak odložil květináč zpátky na parapet. Na podnikání bylo opravdu horko, uznal sám. „A eště jedno vám řeknu,“ osmělil se, když si nikdo netroufal dotáhnout debatu o Krauzovi do konce, „ty dva se brzy rozvedou. Ženská, která si jede sama na dovolenou 16

do Itálie, nemůže bejt svýmu muži věrná. Podle mě je to konec. Anebo aspoň začátek konce.“ Znovu počkal, zda se někdo zapojí, ale nikdo nic, každý pokračoval ve své oblíbené činnosti. „Ste úplně mimo, nebo co je to dneska s vámi? Dyť já se mu snažim pomoct, tak mluvte,“ zaprosil Kuky. Váňa si konečně naložil na chleba, co potřeboval, a s chutí si ukousl. „To bude stravou,“ zamumlal s plnými ústy. „Kdyby mu vařila a podstrojovala jako ta moje, mohlo bejt všechno jinak. Věřte mi, starýmu harcovníkovi. Láska prochází žaludkem, vážení,“ dokončil mumlavě a už jen přežvykoval. „Váňo, ale jestli láska prochází žaludkem, je na místě otázka, co z ní na konci zůstane,“ zafilozofoval si v koutě rozvalený Chosé. Burger se zamyslel, smutně pokýval hlavou. Za všechny. Nakonec to rozhodl sám, protože se k tomu nikdo neměl. „Necháme ho na pokoji, kluci. Je to až moc citlivá a osobní věc, než abychom si z něj dělali srandu. Jestli jí pustil samotnou, tak jí pustil, asi ví, co dělá. Doma si to určitě vyřeší sám a v práci dře jako hovado, nemůžeme mu nic vyčítat. Sám se rozhod’.“ Podrbal se na zátylku a nebyl z toho o nic moudřejší než předtím. „Možná se rozhodla ona,“ špičkoval nadále Kuky. Kolegovo vysvětlení se mu zdálo nedostatečné. „I za něj…“ „Drž už hubu, prcku!“ obořil se na něj Burger. „To můžu, ale myslel sem si, že sme parta. Doufal sem, že držíme spolu. Jestli o nic nejde, v pořádku, sem ticho, ale jestli potřebuje pomoc, sem tady. Vlastně sme tady, nebo ne?“ Burger musel uznat, že prcek má pravdu. Všichni uznali, že má pravdu. „Dobře, máš pravdu, sme tu, držíme spolu,“ pokračoval neochotně nejstarší, neboť debatu o Krauzovi už považoval za uzavřenou. Ale nebyla. „Jestli chcete slyšet můj názor, prosim, řeknu vám ho. Já si myslim, že není nic lepšího než vypadnout v létě na dovolenou s prověřenou starou partou. Ne sám, nebo sama, ale s partou. Je to záruka dobrý zábavy, příjemnýho odpočinku, společnýho vyžití i vzájemný ochrany, kdyby k něčemu došlo. Není nad to, když si pár prověřenejch dvojic vyrazí do přírody. Nemusí to 17

bejt zrovna do Itálie, i v Plaveckym Štvrtku je prima jezero. My tam jezdíme s manželkou a s partou už roky a nikdy se nikomu nic nestalo – všichni byli vždycky spokojený. Jestli mi rozumíte.“ Rozuměli. Počkal, zda někdo něco neřekne, a když nikdo nic, přestal se drbat na zátylku a naštvaně vyštěkl: „Dobře, samotnou bych jí do Itálie taky nepustil! Taky bych se bál, že mi jí tam někdo vohne. Tohle ste chtěli slyšet?“ „To sme chtěli slyšet, stařešino,“ ozval se konečně Váňa a polkl. Váňa měl pravdu, přesně to chtěli slyšet, neboť všichni policajti přemýšlejí stejně. Na stole zazvonil telefon. Nejblíže byl Váňa, ale měl právě plné ruce práce.

2 ČERVENEC 2001 Do Chorvatska jezdili už roky. Gojkův dům je přivítal jako každý rok přes balkon převislými muškáty a rozpálenou zámkovou dlažbou před garáží. Vystoupit z auta bosou nohou znamenalo koledovat si o popáleniny druhého stupně. Dům našli ve stejném neutěšeném stavu, v jakém ho opustili minulý rok. Gojka taky. „Majku pičku, dobro došli! Petar! Roman! Lusija! Kako rad vas vidim!“ přivítal je starý Gojko, dal jim klíče, ukázal jim, kde je demižon s rakijí, a už se chtěl poroučet. V kuchyni se zarazil a s vážnou tváří ukázal na cedulku přilepenou na dveřích ledničky nenápadným magnetem. „Kdyby hořelo, voláte tohle číslo – hasiči,“ ukázal na první řádek na cedulce. „Kdyby vás vykradli, voláte tohle číslo, když si zlomíte nohu, voláte tohle číslo, a kdyby vás znásilňovaly ženský,“ ušklíbl se na ženskou část rekreantů, „voláte mně. Taky si chci přes prázdniny užít. Tak šťastnou a nerušenou dovolenou, Slovačiska moji milí,“ rozloučil se a nechal je rekreovat. Peter Lipan si už dávno zvykl, že v Chorvatsku je z něho Petar, jen když mu chtěli zkomolit příjmení na Lipanič, ohradil se. Jeho mladá přítelkyně Lucie se neohrazovala ani proti komolení jména na Lusija, ani proti chlípným dovolenkovým pohledům, dokonce se nebránila ani chlípným diskotékovým dotykům, za což si od Petera, ale i od celé party nejednou vysloužila ostrou kritiku. Ale kritika přišla vždy až ráno a v rámci střízlivění s lahví ledového piva se dala vydržet.

19

Když už toho bylo moc, odbyla je: „No, co je vám!? Co jako? Sme na dovolený, ne? To vás na mě zase poštvala Soňa? Nebo ste taky zestárli? Chci se bavit, to je toho…“ Bylo toho – a Peter její výstřelky na prázdninových diskotékách zoufale snášel, jakkoli to nebyl zoufalec. Jenom se nechtěl na dovolené hádat, tak ji nechal, ať se vyblázní. Vzal si na dovolenou o devět let mladší holku – v třiceti pěti je takový věkový rozdíl ještě stále výrazný. Možná je po šedesátce jedno, zda je muži šedesát devět a ženě šedesát, už vysílají na stejné vlně, ale v pětatřiceti nikoli. Šestadvacetiletá holka si chce užívat. I na dovolené. Vlastně hlavně na dovolené, s tím musí každý pětatřicetiletý starý kořen počítat. Peter otevřel kufr auta a vyndal zavazadla. Byl první, ostatní ještě courali po domě a kochali se, jako by ho viděli poprvé. Viděli ho už popáté, už pátý rok po sobě, neboť v inzerátech ani v cestovkách neobjevili nic lepšího, nic levnějšího než Lucie. Lucie měla při výběru největší štěstí, byla z nich nejmladší, nejakčnější, rtuťovitá. „Luci, poď mi pomoct, vybalíme se!“ „Už du, počkej, jenom si loknu z tý jeho blijatice!“ zakřičela z balkonu. „Je to rakije,“ zamumlal si pod nos Peter a nadále vykládal. Peter byl s vykládáním zavazadel hotový první, protože byl nejrychlejší, nejpohotovější a zvyklý, vycvičený na přesuny v plné polní. Peter Lipan byl policajt, ne ledasjaký policajt – byl detektivem z oddělení loupeží a kancelář měl jen o osm dveří dál od sto čtyřicet jedničky. Jenom kousek od Krauze, Chosého, Burgera, Váni… jenom kousek od mordparty. Občas toužil stát se jejím členem, občas byl spokojený s tím, co měl. Stačilo mu, že se s nimi zná a že si tykají jako kamarádi. Mít kámoše na oddělení vražd se možná někdy bude hodit.

3 Bylo mu zle, sotva se potácel. Motal se nočním městem a cítil, že zhasíná. Absťák začal už ráno, vzbudil se a přemohla ho klepavka, i když venku byly prázdniny a pod širákem se dalo spát v každém parku. Nemusel spát v parku, zatím ne, ještě ho nevyhodila, ale vyhrožovala tím každý den. Chápal ji, šlo jí o děti, jako každé matce jí šlo především o děti – a on, otec, by se měl připojit, ale už nemohl. Už zašel příliš daleko. Nikoli na konec, neboť si ještě uvědomoval, že příliš daleko není konec, ale už nebyl od konce daleko. Konec byl na dohled a pár nepoškozených závitů, co mu ještě zbylo, stále signalizovalo, že už svítí červená. Ale nedělal nic, co by ho zachránilo a vrátilo zpátky, naopak, stále se přibližoval ke konci, krok za krokem, vpich za vpichem, fet za fetem, cigaretu za cigaretou… Stále se blížil k hraně a bezmocně čekal, kdy přes ni přepadne. Už mu nevadilo, když mu ráno místo miláčku řekla slabochu, vypadni, ztroskotanče, kde si zase byl celou noc, děti viděly, v jakým stavu si přišel… Ještě před třemi lety by jí za takové oslovení jednu vyťal… Před třemi lety by si to vlastně ani nedovolila, neboť neměla důvod, ještě budil respekt a oba věděli proč. Sám byl na vině, sám se o něj připravil. V průběhu tří let nabral jeho život prudký spád. „Bronko, přestaň už a vrať se do reality. Vrať se k nám. Zkus to, eště není pozdě, prosím,“ prosívala na začátku kvůli dětem. Zkusil vydržet, ale po čtyřech dnech se mu udělalo tak zle, že musel zajít za Davidem a koupit si psaníčko. „Zkus to eště, vezmu tě do nemocnice, pomůžou ti…“ 21

Nemocnici odmítl, zkusil vydržet sám, ale po dvou dnech se mu udělalo tak zle, že musel zajít za Davidem a koupit si psaníčko. Pořád dokola ta samá písnička. „Zkus to eště jednou, já… my ti pomůžeme, najdu někoho.“ Zkusil vydržet, ale po třech dnech se mu udělalo tak zle, že musel zajít za Davidem a koupit si psaníčko. Pořád dokola ta samá písnička. A pořád dokola ta samá… jak to u nemocných bývá. Už nebylo pomoci. Zašel příliš daleko, ještě ne na konec, ale příliš daleko. Ani manželka, ani dva krásní synové, ani otec ho nedokázali vrátit zpátky, protože bílý prášek je silný a dokáže zabít i zabijáka. Bylo mu zle, sotva se potácel. Motal se nočním městem a cítil, že zhasíná. Dnes v noci mu bylo obzvlášť zle, měl pocit, že končí, že konec se konečně blíží. Dopotácel se do parku a zhroutil se na lavičku. Funěl, třásl se, byla mu zima uprostřed prázdnin. Potil se, límec kožené bundy si tiskl ke krku. Potřeboval psaníčko, ale nedala mu peníze. Ani najíst – od rána nejedl. Našla ho ležet na chodbě, spal tam, kde padl, jenom otevřela vchodové dveře a vytáhla ho za nohy k výtahu. Přes den se jakž takž protloukl, motal se po městě, navštívil dva nejlepší kamarády, ale už nebyli nejlepší, nepůjčili, naopak chtěli, aby jim vrátil, tak se raději zdekoval dřív, než jim dojde trpělivost. Poslední možnost byl David. Jediný ho neopustil. Poslední dávky mu dal na dluh, ale ani jeho dnes nemohl najít. Asi se před ním už taky skrýval. Všichni se ho štítili. Potřeboval psaníčko, opravdu ho potřeboval… Na konci parku spatřil v šeru postavu. Ne příliš vysoká – žena, možná nižší muž, chlapec – postava nesměle vykročila, blížila se k němu. Vstal z lavičky a zapotácel se. Rozkročil se, nadechl se a přestal se potácet. Byl to chlapec, už rozeznal jeho tvář. Vyzkouší ho, debila, nemá co lozit potmě do parku.

4 Zazvonil telefon. Váňa byl nejblíže, ale měl plné ruce práce a nehodlal odložit ani chléb, ani okurku. „Já tu nejsem,“ upozornil Kuky. „Pro nikoho.“ Chosé byl daleko v rohu, musel se obtěžovat ten nejstarší. „Burger, oddělení vražd, prosim…“ „To vám to musí vždycky tak dlouho trvat?“ „Vždycky ne, jenom dneska. Kuky si koupil novou sekačku na trávu a zkoušeli sme jí. Je rozbitá, uletěla vrtule a všem zlámala nohy, nemá to kdo zvednout.“ „A ty?“ „Já sem je měl natažený na stole.“ „Edo, vám na vraždách by měli dávat extra příplatky za blbost.“ „Řeknu to Šaňovi, není to špatnej nápad.“ „A teď mi dej Krauze. Nebo má taky zlámaný nohy?“ „Ne, seje.“ „Nejdřív sekačka, teď setba… vy ste se tam na kriminálce dali na kolchozničení – anebo blbě slyšim?“ „Ne, promiň, neseje, přeskočilo mi r, chtěl sem říct, že…“ „Aha, tak když se vydělá a nevypadnou mu oči, ať mi zavolá, něco pro něj mám. Má dneska výjezd, ne? Podle rozpisu by měl bejt dneska v dosahu.“ „Je v dosahu, vzkážu mu to, určitě ti zavolá, bude mít radost.“ „To si umim představit. Ať zavolá co nejdřív, hoří to, zdar.“ Burger zavěsil. Vrátil se do původní polohy na židli, nezlámané nohy si znovu natáhl na stůl. „No?“ nevydržel Kuky. „Co je?“ „Nic,“ Burger si založil ruce za hlavu. „Operační důstojník. Krauz má asi případ. Neměl se hlásit do výjezdu, debil.“ 23

Váňa polkl, odkašlal si. „Je mi ho líto, ale já mu dneska nepomůžu, musim jet… musim jet… nutně se služebním vozidlem do opravny. Teče mi olej,“ vzpomněl si. „A já du vyšetřit tu svědkyni z benzínový pumpy, tu, co nepřišla na výslech už tři tejdny,“ přidal se rychle Kuky. „A já vás mám na háku všechny i bez výmluv, je mi vedro,“ přiznal Burger a ani si nevymýšlel, pouze dal všem najevo, že dnes nemá na práci chuť. A ještě se i pohodlně zavrtěl na židli a napravil si krční páteř. „Krom toho tu eště nemám parťáka a samotnýmu mi je nějak smutno.“ „Pěkný svině,“ povzdechl si z křesla Chosé, neboť tušil, že dnes se na pivo jen tak nedostane. Když měl parťák výjezd a volal operační důstojník, mohl na příjemný pohodový letní pracovní den strávený pod slunečníkem zahradní restaurace zapomenout. Všichni mohli zdrhnout, ale on nikoli. Alespoň se ovíval. Burger se s nataženýma nohama zakláněl na židli a vytrvale si napravoval krční páteř. Váňa do sebe lačně cpal poslední kousky tlačenky a Kuky se balil, aby mohli co nejdřív vypadnout. Jediný Hanzel nic nesimuloval, byl opravdu po krk namočený v bazénu, ale ten mohl, měl ještě týden dovolené a byl na kilometry daleko od kanceláře. Čekali na Krauze. Vrátil se a už ve dveřích se usmíval jako někdo, komu se podařila veliká věc. Než stihl úsměv rozšířit od ucha k uchu, zchladil ho vlastní parťák. „Máš volat operačnímu.“ „Debilní fóry si nech na zejtra, Chosé.“ „Vzal to Eda, tak ať ti to řekne on.“ „Máš volat operačnímu,“ potvrdil bez váhání Burger. „Děte do prdele.“ „To můžeme, ale moc ti to nepomůže, fakt tě shání.“ Krauz vrátil smradlavé noviny majiteli, potom roli toaletního papíru pod stůl, a jak byl v předklonu, nenápadně je zkontroloval pátravým pohledem. Ani na jednom nespatřil náznak úskoku. Byli to výborní herci, dokonce nejlepší, jaké znal, a našli by uplatnění i na prknech Národního divadla, ale teď nehráli, to by poznal. Asi opravdu někdo volal. 24

Znechuceně mrštil rolí pod stůl, sedl si, připravil si tužku a sešit a vyťukal dvacet jedna – pět set padesát. „Operační.“ „Krauz.“ „Čau.“ „Čau. Tak sme si pokecali a já asi zavěsim…“ „Ty možná, ale já si tě stejně najdu.“ „Tak dobře, nezavěsim, spusť.“ „Máš vraždu a máš výjezd.“ „Řikal kdo?“ „Mám tu před sebou rozpis vašich služeb podepsanej Mayorem, tak sem si myslel…“ „O výjezdu nepochybuju. Kdo řikal, že mám vraždu?“ „Kluci za čtyřky.“ „Kluci ze čtyřky nerozeznaj infarkt od prostřelený kebule, tak co mě zbytečně sereš!“ rozčílil se Krauz. „Právě proto volali, aby se neopakoval trapas z minulýho tejdne. Zase něco maj a chtěj tebe, aby ses na to mrknul.“ Krauz chvíli dýchal do sluchátka a rychle přemýšlel. Ven do tepla se mu nechtělo, ale na druhé straně ani netoužil podcenit další případ, takže se musel rozhodnout. „Dobře, kde to je a o co vlastně de?“ „Rodinnej dům, Drozdí ulice číslo osum, muž v bytě. Je to čerstvý.“ Krauz si začal psát poznámky. „Čerstvý,“ bručel si pod nos. „No, nesmrdí,“ upřesnil operační, „ale v tomhle vedru… Jestli sebou nehodíte, za nic neručim.“ „Hodíme, hodíme,“ drmolil Krauz a psal si adresu. „Po každym něco hodíme, neboj, na tebe taky dojde…“ „Seš normální, Ríšo? Zase chlastáte už od rána!“ „A s kym, prosim tě?“ rozčílil se Krauz, neboť první řádek poznámek už dopsal. „Dyť je celý oddělení na dovolený, já jedinej tu makám jak barevnej! Nevšim sis, že mám každej tejden aspoň dva výjezdy!?“ „No jo, teď, když to řikáš – už minulej tejden sem se tě chtěl zeptat, jestli na vraždách děláš jenom ty, dyť seš v jednom kuse v práci! Proč nejedeš na dovolenou?“ Krauz si odkašlal. 25

„Ehm, víš co, ty už mě taky neser! Radši se vraťme k tomu případu. Střelba? Krev? Koho si mám vzít s sebou?“ „Žádná krev, žádná střelba, je v pracovně – rozvalenej za stolem.“ „Byl tam doktor?“ „Byl. Erzetpéčko, žádný stopy vnějšího násilí nenašli. Nezjistili bezprostřední příčinu smrti.“ „Oni ani nemusej, to není jejich práce. Byl tam soudní lékař?“ „Eště ne, teprve začali s ohledáním, ale…“ „Tak co ty čtyřkaři buzerujou!?“ „Řikám ti, že teprve začali a nechtěj to pohnojit jako posledně, tak tě tam volaj i s Lengyelem. Prej pro jistotu.“ Krauz se nadechl. „Poslouchej, ty jistoto, já sem na důležitý poradě u šéfa…“ „Burger mi řek, že sereš,“ přerušil mu nit výmluv operační. Krauz svěsil ramena a zaškaredil se na Burgera. „Ty bonzáku,“ zašeptal kolegovi. Nejstarší detektiv jen pokrčil rameny a nadále se drbal na zátylku. Nohy ze stolu nesundal, celkem pohodlně si užíval krásný letní den. „Dobře, je to pravda, stih’ sem i to, ale v duchu sem už byl na poradě u šéfa, a to je skoro to samý.“ „Říšo, hele, mně je to jedno. Chápu, že se ti do toho vedra nechce, ale neměl ses hlásit do výjezdu. Teď se nevymlouvej.“ „Nevymlouvám, ale dokud nemaj potvrzený, že je to vražda, k čemu bych tam lez?“ „Nemaj nic potvrzenýho, je to prej nějaký divný. Proto chtěj tebe a doktora, abyste se na to jenom mrknuli. Abyste jim zase nenadávali jako minulej tejden, to je všechno.“ Krauz vzdychl. „Já vim. Tak dobře. Zavolej jim, že už jedu.“ Než položil sluchátko, ještě stihl říct nasrat na všechno, ale to jen tak, aby i operační důstojník věděl, s jakým nadšením se přes prázdniny na kriminálce pracuje. Operační to věděl i bez jeho nadávek. Krauz třískl sluchátkem a začal se balit. Do aktovky si dal plechovku piva – zmraženou, až se skoro smrskla – sešit, pistoli… 26

„Co to bylo minulej tejden?“ zajímal se Kuky jen tak a prstem se snažil zjistit, zda je zemina okolo kiwi dost vlhká. „Proč? Chceš si ten případ vzít, prcku?“ „Ne, ale zajímá mě.“ „Tak si trhni!“ „No ták,“ zasáhl Burger. Krauz si povzdechl. Balil se, ale zároveň si uvědomoval, že oni za jeho situaci nemůžou. Přestal se balit. „Minulej tejden v úterý našli ve čtvrtým obvodě v zahradě ležet chlapa. Zahrádkářská kolonie Dubravisko, je to nahoře nad sídlištěm. Našel ho soused, zahlíd’ ho přes plot, zavolal sanitku a policii. Nic podezřelýho nenašli, soudního lékaře nevolali, ani kriminálku, a tak ho beze všeho převezli na patošku. Je léto, sou prázdniny, nikomu se nechce zbytečně oxidovat, strčili ho do lednice a otevřeli až ve čtvrtek. Během pitvy mu v hlavě našli kulku – dvacet dvojku. Přerušili pitvu a zavolali nás. Hádejte, kdo měl minulej tejden ve čtvrtek výjezd.“ Krauz se rozhlédl po kanceláři, zda se najde hadač a zda uhádne. Nikoho ani nenapadlo hádat. „Co sem měl dělat, zajel sem na pitvu,“ pokračoval znuděně Krauz, „odpitvali sme ho a zašili. Kulka ho trefila do zátylku a zůstala těsně před čelní kostí. Ani kapka krve, měl tak hustý vlasy, že se kulka našla až po otevření lebky, jinak po vstřele nezanechala žádný stopy. Ale doktor z rychlý by měl střelný poranění najít… Kdyby zavolali Lengyela, ten by ho určitě našel, ale vykašlali se na to. Pitva proběhla po dvou dnech, takže místo činu nám bylo na dvě věci. Nikdo nic nefotil, nikdo nic neohledával, nikdo nevyslýchal sousedy ani svědky, neznáme ani polohu těla, ani úhel výstřelu, ani možnou pozici střelce, vlastně nic. Máme jen palici prostřelenou malorážkou – a to je asi všechno.“ Krauz zmlkl, ruce si natáhl na sbalenou aktovku na stole a čekal, zda se někdo zapojí a projeví zájem. „Kdo to vyfasoval?“ zajímal se Burger. „Šaňo to dal Petře a Kissovi.“ „Paráda!“ „A komu to měl dát, Edo? Všichni ste byli na dovolený, my, co sme zůstali, sme se akorát tak stíhali střídat ve službách, tak co paráduješ?“ 27

„A co ty vyskakuješ? Jen sem řek paráda. A na dovolený jezděj v létě všichni, i policajti, tak co se čertíš? Taky sme jeli – a co? Máš s tim nějakej osobní problém?“ Měl, ale než stačil vybuchnout, z křesla vstal Chosé a protáhl se. „Tak to by snad stačilo, pánové,“ napomenul je ospalým hlasem. „Nezapomínejte na důstojnost, kolegové. Jak sem vyrozuměl z vaší debaty, je potřeba vyrazit ven. Jede někdo s Krauzem dobrovolně?“ Kuky kontroloval vlhkost substrátu v květináči a tvářil se mimořádně vědecky. Váňa dojídal snídani a podle množství jídla rozloženého na stole se chystal i na svačinu. Burger stále ještě nesundal nohy ze stolu. Hanzel byl příliš daleko. „Děkuju za vřelý projevy kolegiality,“ uklonil se Chosé a ukázal všem vztyčený prostředníček. „Tak deme, parťáku, ne?“ kývl bradou ke Krauzovi. „Proč se s nima vůbec zahazuješ?“ Krauz vstal, vzal si aktovku a přede dveřmi objal Chosého kolem ramen. „A abys věděl, parťáku můj milovanej, po smrti ti odkážu všechno, co vydělám u policie, protože jen na tebe jedinýho se můžu v těžkejch chvílích spolehnout!“ Odešli, ani se nerozloučili, jen práskli dveřmi. Kuky chvíli počkal, potom se zeptal: „Co myslíte, kolik může do smrti vydělat u policie?“

5 Peter s Lucií si vybalili první. Jeli celou noc a nebýt neplánované přestávky na dálnici za Záhřebem, byli by u moře už v deset. Ale Soně se udělalo zle, zvracela, potom chodila po parkovišti, rozdýchávala se a zdržela je skoro dvě hodiny. V deset by se vybalovali v pohodě, ale teď bylo poledne a sluníčko už neúprosně pálilo. Peter chtěl mít tahání kufrů a vybalování co nejdřív za sebou – i když byl na noční směny zvyklý, teď už by si nejraději lehl a prospal se. „Hej, co děláte, počkejte, dyť my už taky deme!“ zařval z balkonu Roman, Sonin manžel. Odhrnul muškáty a skrz džungli zelených listů jim pokynul na pozdrav sklenicí rakije. „Tak si pohněte, už to fakt peče,“ popohnal je Peter. Obtěžkán kufry poskakoval po rozpálené dlažbě jako srnec v jeteli, neboť ho to skrz tenké šlapky zespodu pálilo. Roman pustil muškáty a zmizel v domě. S Peterem se srazili na schodišti. „Náš je ten zadní za koupelnou,“ připomněl mu pachtící se Peter. „Jako dycky,“ usmál se Roman a přitiskl se ke stěně, aby kamarádovi uvolnil cestu k jeho oblíbenému pokoji. Minuli se jen taktak, otřeli se pupky. „A nepočítej s tim, že ti pomůžu!“ zafuněl udýchaný Peter. „Sem na dovolený, nepočítám s ničim,“ usmál se profesor matematiky Roman Suchoň. „No proto,“ přitakal mu policajt Peter. „Já nebudu nic vyšetřovat a ty s ničim nepočítej, sme na dovolený, pane profesore!“ Vynosili kufry a čtyři manželské páry se zašily do svých pokojů, neboť na popáté už pokoje považovaly za svoje. Nikoho ani nenapadlo cpát se do cizího a navrhovat změ29

ny v sestavě. Zavřeli za sebou dveře, nastavili klimatizaci a s chutí se zašili do postelí. Jednak byli po cestě unavení, jednak bylo venku takové horko, že by na pláži zažívali utrpení a nikoli odpočinek. Léto zuřilo v návalech vedra – přes poledne se ve stínu sklepů ukrývali i domácí, natož pak hosté ze severu. Večer se sešli v kuchyni. Gojkova kuchyně byla spojená s obývákem, takže zabírala celé přízemí, a když otevřeli posuvné dveře na terasu s travičkou, dalo se i tancovat. Kuchyňo-obýváku dominoval pevný stůl pro deset z masivu. Jich bylo osm, takže každý měl místa dost. První večeři jim jako vždy připravila Gojkova manželka, pak už se museli postarat sami. Soňa ohřála pečené ryby a vařené brambory se zeleninou, holky nakrájely chleba, kluci rozdali skleničky a otevřeli lahve. „Kdo chce víno? Romčo, víno? Ne?“ „Pivo.“ „Kdo si eště dá víno?“ nabízel Peter. „Já, nalej mi jednu,“ souhlasil Michal. „Takže víno jeden, dva, tři… pivo Roman a Sonička…“ Peter naléval s radostí, nebral to jako obsluhování. Nikdo za stolem nebral nalévání jako obsluhování – udělat něco pro partu bylo běžné a nikdo za to neočekával ovace, ani se nikomu neposmívali, na hromadné dovolené byla slušnost normální. Jedli, pili, hodovali, bavili se. Konečně byli na vytouženém místě u moře. Po večeři se rozvalili na židlích, popíjeli kávu, kouřili, komentovali cestu a spřádali plány na noc. Ženské chtěly jít na diskotéku. „Zase se vinout k nadrženejm Chorvatům, co? A Němcům! Můžete se stydět, vdaný ženský a maj v hlavě jenom sex!“ „Co nemá ženská doma, musí hledat na dovolený, ne, holky?“ „No dovol, copak můj ten je tento…?“ „Ne, ale jenom manželé si myslej, že i s malym kašpárkem se dá zahrát velký divadlo.“ „No, ono ani tak nezáleží na kašpárkovi jako na velikosti divadla…“ Překřikovali se a řehtali se jeden přes druhého, víno a rakije už začínaly účinkovat. 30

„Co se pořád drbeš v rozkroku, seš nechutnej!“ „Nech mě aspoň na dovolený! To je toho, že se škrábu, nahmatal sem si na vejcích bulku… Nalejte mi eště jednu, člověk nikdy neví, kdy pije tu poslední…“ „No, vejce fakt nejsou nejlepší místo na bulku.“ „A je vůbec nějaký?“ „Jasně, sousedovy vejce…“ A zase se řehtali, až jim tekly slzy. „Ty debile, já sem ti skoro uvěřila! Ty seš ale vůl, takhle nás vyděsit hned první den!“ A žena za stolem vyťala svému sousedovi jednu za ucho, až to plesklo, přitom to vůbec nebyl její muž. Nikomu to nevadilo, už se smáli všemu. Večer pokročil a bylo jim spolu tak dobře, že holky zapomněly i na diskotéku a kluci na noční bar, seděli, popíjeli, blbli a užívali si jeden druhého, neboť setkání s opravdovými přáteli by si měl člověk vychutnat až do dna – jedno z nich může být poslední. A nikdo neví které. Peter Lipan si zapálil cigaretu a pohodlně se opřel o vysoké opěradlo kuchyňské židle. Ztichl, protože poslední vtip řekl právě on a ostatní se ještě smáli, takže měl na chvíli odpracováno. Potáhl si, pomalu vypouštěl nosem kouř, přejížděl pohledem z jednoho na druhého a omámený alkoholem se přihlouple usmíval. Byl šťastný, že je s nimi. Na chvíli je přestal poslouchat, na chvíli jako by pro něj ztichli a jenom němě otevírali ústa. Zamyslel se. Jak dlouho se vlastně znají? Odkdy jsou parta? Koho prvního napadlo jet společně na dovolenou? Kam…? Otázek bylo. Zadíval se na opačný konec stolu, matematik Roman se právě pokoušel políbit na tvář svoji sousedku, ale nedařilo se mu to, neboť kamarád z druhé strany ho odtahoval a snažil se mu v tom zabránit – byla to totiž jeho manželka. Roman se kýval ze strany na stranu podle toho, kdo ho silněji zatáhl za rukáv, protože žena tu pusu chtěla. Roman se nebránil ani jednomu, kýval se a smál se z plných plic. Tvář mu už hořela, neboť po večeři přešel z piva na rakiji. Roman Suchoň… Peter si vzpomněl, jak mu základce vyhrožoval tělocvikář, že když nepřeskočí kozu na šíř, nikdy z něho nic pořádného nebude. Roman kozu nikdy v životě na šíř nepře31

skočil – a hle! Dnes přednáší na vysoké škole matematiku. Kdyby si vzal starého tělocvikáře do parády, klidně by mu mohl kontrovat: „Milej zlatej, jestli do deseti minut nevypočítáš integrál sinus x na druhou lomeno kosinus x na druhou rovná se x, tak z tebe nikdy… leda obyčejnej tělocvikář na základce,“ dodal by s opovržením. Ale Roman takový nebyl a ke starému tělocvikáři by si něco takového nedovolil. Nikdy nebyl zákeřný a pomstychtivý, naopak, byl průzračný jako křišťál, proto si ho Peter všiml a navrhl mu, aby se kamarádili. Roman byl rád a podávanou ruku ochotně přijal, neboť Ivan už ho podruhé protáhl školní chodbou a hrozilo, že zítra bude pokračovat. Byli ve druhé třídě základní školy, Ivan Dobrotka seděl v lavici za Romanem a o lavici před nimi seděla zrzavá Miriam. Ivan se nahnul dopředu, do flusačky vyrobené z rozšroubované verzatilky nabil plastelínu a vystřelil. Kulička se zamotala do zrzavých vlnek. Miriam se obrátila, promnula si zátylek a svraštila čelo. „Přestaň!“ osopila se na Romana. „Já to nebyl,“ zavrtěl hlavou. „To určitě!“ Miriam si vyndala lepivou kuličku z vlasů, položila ji na lavici k penálu a vrátila se k psaní velkých písmen. Ivan se nahnul přes Romanovo rameno a znovu vystřelil. „Au!“ zasténala Miriam, protože teď to i zabolelo. „Co je to tam?“ zahulákala učitelka od katedry. „Miriam, proč nepíšeš?“ „Souško učitelko, prosím, Roman mi pořád fluše do vlasů modelínu.“ Učitelka vstala a svižným krokem během chvíle překonala vzdálenost od tabule ke třetí lavici uprostřed. „Co prosím?“ „Hele,“ Miriam ukázala dvě plastelínové kuličky u penálu a bylo jí do pláče. „Romane Suchoni!“ zavrčela učitelka. Její pohled by propálil i svářečskou kuklu. „Ale já…“ „Můžeš mi vysvětlit, proč vyrušuješ? Proč nepíšeš jako ostatní žáci!?“ 32

„Já…“ Roman se nenápadně ohlédl přes rameno. Ivan zvedl horní ret a ukázal mu čerstvě narostlé, ještě nezažloutlé přední zuby. Sekl jimi, jako by mu chtěl přehryznout krční tepnu, a Roman pochopil. „No, já…“ zakoktal. „Dej mi žákovskou knížku, Romane Suchoni! Dostaneš poznámku! Ať si to s tebou vaši doma vyřídí, jak chtějí, ale na hodinách slovenštiny nikdo flusat nebude!“ Roman naklusal ke katedře i se žákovskou knížkou, dostal poznámku a zkormouceně se vrátil na místo. Vzal si plnicí pero, nahrbil se nad lavici a pokračoval v psaní. Celá věc měla být poznámkou vyřízená, ale nebyla, neboť o tři lavice za nimi seděl Peter Lipan a všechno viděl. O velké přestávce šel na záchod. Přede dveřmi na linoleu ležel mrňavý Roman a Ivan jím vytíral podlahu. Peter neváhal a zasáhl – popadl milého Ivana pod krkem a stiskl, až mu vylezly oči, jenom otvíral ústa jako kapr a lapal po dechu. „Proč tě mlátí?“ Peter přitlačil Ivana ke stěně a s otázkou se obrátil na vstávajícího Romana. „Řikal, že pro jistotu, aby mě nenapadlo bonzovat.“ „Ty seš ale hrdina,“ promluvil na modrajícího Ivana. „Roman to vzal na sebe a ty ho eště biješ? Nemysli si, všechno sem viděl a měl bys mu poděkovat, a ne ho mlátit. Eště jednou – a zbiju já tebe, rozumíš?“ Peter povolil sevření, aby Ivan mohl dýchat. „Jo,“ zachrčel a zvadl. Peter ho pustil. „Zmiz!“ Počkal, až uteče, a pomohl Romanovi oprášit si záda. Sedmiletí kluci ještě nemají svaly, ruce a nohy mají útlé, ale genetika stejně sehrála svou roli. Peterův otec byl zápasník, přes den pracoval v loděnici se železem, večer trénoval na žíněnce. Peter zdědil kostru a přirozenou sílu po otci. Když byli v létě na kolotočích v Petržke u Starého mostu, dva cikáni dělali do Peterovy mámy. Byla opřená o ohradu u housenkové dráhy, protože oba její kluci stáli frontu na cukrovou vatu. Cikáni si mysleli, že je tam sama, a její perfektní postava v průsvitných letních šatech nemohla ujít 33

jejich pozornosti. Nejdřív si jen chtěli povídat, potom učinili rychlý neslušný návrh, a když je upozornila, že si zahrávají, udělal jeden osudovou chybu a chytil ji za ramena. Zápasník zrovna v tu chvíli zaplatil dvě koruny za dvě cukrové vaty a otočil se. Oba dostali strašně namláceno, třetí, co jim přišel na pomoc, jen trochu – měl zlomenou jen jednu ruku – a čtvrtý si to rozmyslel a souhlasil, že je posbírá a odklidí. Peter viděl svého tátu v akci poprvé v životě. „Pane,“ oslovil Peterova otce muž ze střelnice, „tyhle cikáni nejsou naši, jezděj sem z Jaroviec, sou to bráchové, vagabundi, dělaj jen zlo. Nemoh’ byste sem přijít každou neděli? Složili bychom se vám na padesátikorunu…“ Doma si otec posadil Péťu na koleno. „Péťo, poslouchej mě, něco ti povim – a dobře si to zapamatuj. Pánbůh dal našemu rodu velkou sílu. Tvůj praděda byla kovář, nejlepší široko daleko, tvůj děda byl kovář, já sem začínal jako kovář, ale znárodnili mi kovárnu a musel sem jít do fabriky. To pochopíš, až vyrosteš, ale to, co ti řeknu, bys moh’ pochopit už teď. Si eště malej, ale i tak si nejsilnější ve třídě. Nikdy nesmíš svojí sílu zneužít proti slabšímu, nikdy nesmíš nikoho zesměšňovat, ponižovat ani týrat. Vždycky se musíš zastat slabšího, pomáhat ženě, ochraňovat dítě, zabraňovat násilí. Zapamatuj si to. Buď dobrej a pomáhej slabším. Lipanovci to tak dělali vždycky, chápeš?“ Tehdy ne, tehdy ještě nechápal, ale aby udělal tátovi radost, přikývl. Později se stal detektivem. Peter počkal, až Ivan uteče, a pomohl Romanovi oprášit si záda. „Dostal si poznámku. Proč si neřek, že si neflusal?“ „Já nebonzuju.“ „Za poznámku to schytáš.“ „Určitě, jako dycky.“ „Věděl si, že dostaneš, a stejně si to vzal na sebe?“ „Jo.“ „Romane, co kdybychom se my dva kamarádili?“ „Dobře, nemám problém.“ Mohutný plavovlasý Peter objal mrňavého černovlasého Romana a stali se z nich kamarádi. 34

Navečer zazvonil u Suchoňů zvonek. Otevřít přišla máma. „Dobrý večer, menuju se Peter Lipan a sem Romanův spolužák. Bydlím naproti přes ulici v druhým patře. Je Roman doma?“ „Je.“ „A už dostal vejprask?“ „Vejpr… Prosim?“ „Jestli už dostal vejprask za poznámku.“ „Dostal.“ „Škoda, zdržel sem se s mladší sestrou, musel sem hlídat, než příde máma z práce. Moh’ bych si promluvit s panem… s panem, no s Romanovým tátou?“ Překvapená paní Suchoňová odstoupila ode dveří a upovídaného spolužáka pustila dovnitř. Chvíli stála v obýváku, potom si překvapením musela sednout, neboť něco takového ještě nezažila. Malý kluk jim vysvětlil, jak to bylo s flusáním plastelíny, a dal jim přednášku o spravedlnosti a trestech. Řečnil jako za kecpultem. „Zbil ste ho úplně zbytečně,“ zakončil přednášku řečník. „Roman nic neproved, zachoval se jako hrdina, vzal všechno na sebe a nebonzoval. Stali se z nás kamarádi. Mrzí mě jen to, že sem přišel pozdě. Teto, může jít Roman ven?“ Starý Suchoň si suše odkašlal. Odpověděla teta, ale až po chvíli, když konečně našla řeč. „Už je pozdě, kluci, co kdybyste si radši šli hrát s vláčkama? Přinesu vám sušenky a limonádu.“ „Ty máš vláčky?!“ žasl Peter. Když se za nimi zavřely dveře dětského pokoje, Peter poplácal Romana po zádech. „Přišel sem tě zachránit.“ „Pozdě,“ Roman se poplácal po zadku. „Čim tě bijou?“ „Páskem.“ „Mě táta rukou. Ale jenom když si to zasloužim.“ „Radši bych dostával rukou.“ „Od mýho táty asi ne.“ „Tvůj je silnější než můj?“ „Je.“ „Tak to máme na hovno oba dva.“ 35

„Nevadí, dyť jednou vyrosteme a strčíme je do domova důchodců.“ „Platí.“ „Tak už vybal ty vláčky! Co máš? Tétéčka nebo něco většího?“ Roman s Peťou si přesedli a od druhé třídy seděli pořád spolu – až do devítky. Chodili spolu na obědy do družiny, hráli si spolu, spolu opisovali, spolu si o přestávce narychlo dopisovali úkoly. Uběhlo pár týdnů a přistihli Ivana, jak za školou tahá Miriam za vlasy. Miriam plakala. Peter si vzpomněl na tátova slova a Ivana zbil. Dokonce mu z nosu tekla krev, ale nic z toho nebylo – Ivan nežaloval. Roman se nepral, jenom přihlížel. Když se pral Peter, byla to za oba, Romanovi stačilo, když přihlížel. Peter vyprovodil Ivana kopancem, pak se ujali uplakané Miriam. Pomohli jí vstát, oprášili kolena, dali jí tašku na záda, a když dvakrát poskočila a upravila si popruhy, nesměle poděkovala. „Miriam, nechceš bejt naše kamarádka? My s Romanem už kamarádi sme,“ navrhl jí Peter. „No… ráda.“ „Tak budeme kamarádi,“ zaradoval se Roman. „Budeme tě chránit a budeme všude chodit spolu.“ Peťo byl Romanovou nabídkou trochu překvapený, protože ho předběhl. Také on chtěl Miriam navrhnout něco podobného, možná i víc, a najednou byl druhý vzadu. Kamarád ho předběhl, ale nechal to být, vždyť už byli jedna parta. Měděné vlasy jejich nové chráněnky přitahovaly pozornost kluků jako magnet, i když tehdy ještě netušili proč – tehdy se jim jenom líbily, protože byly zvláštní. O pár týdnů později si na ně počkal Ivan na lavičce za školním plotem. Sám, tašku měl hozenou pod lavičkou. Vypadal odhodlaně. Roman zadržel Miriam, postavil se před ni, aby ji chránil vlastním tělem, a nechal Petera, aby postoupil o krok vpřed. „Co je, co je?“ „Chci vám něco říct. I Miriam.“ 36

„No!“ „Já sem jí flusal plastelínu do vlasů, protože sem s ní chtěl kamarádit, ale nevěděl sem, jak jí to mám říct.“ „Tak si na ní flusal?“ „Taky sem jí tahal za vlasy. Mrzí mě, že Roman dostal místo mě poznámku, nechtěl sem, já takovej nejsem. Já sem s ní jenom chtěl kamarádit, i s váma, ale nevěděl sem jak. S váma, protože ste fajn kamarádi a já bych byl taky, uvidíte. A s Miriam proto, protože se mi líbí. Chtěl bych, aby to byla moje holka.“ Peter zaťal pěsti, Roman se nadechl a roztáhl ruce, aby se Miriam měla za co schovat, ale situace se vyvinula úplně jinak. Miriam vystoupila zpoza Romana a usmála se na Ivana. „Já bych s tebou taky chtěla kamarádit, kvůli tomu si mě nemusel tahat za vlasy a mlátit. Už mě nebudeš mlátit?“ „Když budeme kamarádi, tak ti slibuju, že už tě nikdy nebudu mlátit, nikdy v životě!“ Miriam k němu došla a podala mu ruku. K tomu se na něj usmála. Peter ještě silněji sevřel pěsti a Roman k rozpaženým rukám přidal i otevřená ústa. „A kluci?“ chtěl si být jistý Ivan. „Kluci, že se můžeme kamarádit všichni čtyři?“ zaprosila Miriam a odhodlaně se postavila vedle Ivana. Roman připažil, zavřel ústa, Peter pokrčil rameny. „Nevim, asi jo, ne?“ nerozhodně pohlédl na kamaráda. Roman chvíli váhal, potom souhlasil, i když měl vyschlo v ústech a trochu se mu rozbušilo srdce. Najednou se mu udělala nějak teskno. Chudáci kluci! O hormonech ještě nevěděli nic, a tak volky nevolky přijali do party i Ivana Dobrotku. Miriam měla najednou o jednoho ochránce víc. Už byli tři, ale aby naplnili skutečný počet tří mušketýrů, chyběl jim ještě jeden. Přidal se sám, ani nevěděli jak. Byli ročník 1966 a na sídlišti jich bylo jako psů. Zaplnili novostavby základních škol na novostavbě sídliště až po okraj. První, druhé a třetí třídy měly tehdy i po čtyřiceti žácích a byly i čtyři: áčka, béčka, céčka, déčka. Nové sídliště osídlili skoro stejně staré, vlastně mladé rodiny se stejně starými, vlastně mladými dětmi, a když 37

skončilo vyučování, děti mrskly tašky do dětského pokoje a běžely ven. Doma je nemělo co držet – počítače nebyly a televize vysílala až navečer, a stejně s hvězdičkou, což znamenalo mládeži nepřístupné. Na dvoře mezi dvěma účky se jich občas sešlo i sto a ve vedlejším účku to bylo stejné, a za rohem taky, v opačném koutě zase děti a v koutě naproti taky, kout za koutem stále to samé, samé děti, dětí jako smetí. Paneláky stavěné stále z těch samých panelů vytvářely jeden kout za druhým, asi proto se sídliště jmenovalo Koutky. Roman si ho všiml první. Hráli hokej s tenisovým míčkem na zmenšené brány – kluk seděl na lavičce, pozoroval je a čmáral si do velkého sešitu. Roman si hned všiml, že je to zvláštní sešit, neboť v něm nelistoval zprava doleva, ale zdola nahoru a použité listy zakládal pod sebe na zadní straně. Když se zadýchali, dali si přestávku a posedali si na lavičky kolem hřiště. Teď mohli na plac nastoupit usmrkanci a chvíli si zahrát, ale jenom chvíli, dokud se nepostaví starší a nezačne druhá třetina. Miriam jim přinesla čaj v lahvi od vína – otec byl moc rád, že má kamarády a ochránce, a staral se, aby se kluci po hokeji měli čeho napít. V zimě, když hráli na ledě, jim vařil čaj do termosky, teď na podzim stačila i prázdná lahev od vína. Byli už osmáci – čtrnáctiletí puberťáci, myslí ještě kluci, ale tělem muži. Chlupy jim už rostly nejen v podpaží a začínali smrdět. Roman se zvedl z lavičky a došel k němu, k lavičce v rohu hřiště. Šťouchl ho čepelí hokejky do tenisky. „Čau.“ „Ahoj.“ „Co si zač, co tu děláš? Ty nás sleduješ? Chceš přes hubu… Od kámoše,“ dodal rychle. „Ne, nesleduju, kreslim.“ „Kreslíš? Ukaž.“ Ukázal. Roman se zarazil. Okamžitě poznal sám sebe v bráně, i Petera, jak padá na zem po faulu, i Ivana v osobním souboji se soupeřovým obráncem. „Ukaž to.“ 38

Roman si přisedl a prolistoval si umělcův sešit. Žasl. „Já sem tu novej, přistěhovali sme se v létě. Menuju se Norbert – řikaj mi Noro.“ Roman mávl na kluky: „Poďte sem!“ „Dyť tě nemlátí,“ vydýchával se Peter. Dokud rozhodčí neodpíská začátek druhé třetiny, nechtělo se mu ani hnout. Nejrobustnější hokejový útočník si přece musí během přestávky alespoň chvíli odpočinout. „Poďte sem, debilové, poďte se na něco kouknout.“ Neochotně vstali a šli se kouknout. Také oni valili oči. „Co si zač?“ obořil se na něj Peťo a vrátil mu sešit. „Norbert Simon.“ „Simon, nebo Norbert?“ „Norbert, to druhý je přímení.“ „Divný přímení…“ promnul si Peťo bradu. „Můj táta je akademickej sochař, známej akademickej sochař Norbert Simon. Dělal plastiku přes celou stěnu na hlavním nádraží. Já zkoušim malovat, chtěl bych to jít studovat. Vadí vám, že vás dělám jenom uhlem? Omlouvám se, ale pohyb je pro mě magickej, je v něm tolik síly, dynamiky a skrytý energie, že je škoda nezachytit jí ve skicách a momentkách a…“ „Je normální?“ Zeptal se hokejista ze zadní řady. „Vražte mu jí někdo.“ Peter zaváhal. Záviselo to na něm, musí se rozhodnout. „Je,“ zamumlal. „Dejte mu pokoj.“ Bylo rozhodnuto. „Jestli chceš malovat hokej, tak přiď, kdy chceš, nikdo ti nebude bránit. Rozuměli všichni?“ Rozuměli všichni. Všichni se vrátili na hřiště a rozehráli druhou třetinu. Norbert se tehdy ještě nestal členem spolku ochránců zrzavé Miriam, akorát nedostal namláceno a přijali ho jako neškodného blázna. Trvalo rok, než se jeho postavení změnilo. Už jim bylo patnáct a skončili devítku. Byli dospělí, před nedávnem dostali občanské průkazy – velké nepraktické rudé knížečky. Rozloučili se s učitelkami, všechny holky plakaly, a když s vysvědčením v podpaží vypadli školní branou, začaly poslední prázdniny na základce. 39

Skoro všichni už kouřili, pár kluků přineslo na lavičky pod fontánou i víno. Nejprve seděli na lavičkách, popíjeli a hráli na kytaru – když se setmělo, většina musela jít domů. Zůstalo jen tvrdé jádro. „Tak kam?“ zeptal se Peter. „Poďme někam,“ navrhla Miriam, a ještě těsněji se přivinula k Ivanovi. „Poďme ke mně, mám prázdnej kvartýr,“ navrhl Noro. Všichni ožili. Sebrali nedopité lahve, přemluvili ještě pár holek, které už chtěly jít domů, ale ještě nebyly úplně rozhodnuté, a večírek mohl začít. Akademický sochař Norbert Simon nebydlel v panelákovém bytě, ale v rodinném domě pod lesem na kraji sídliště. Všichni téhle části říkali Mrzačka. Chodili z pokoje do pokoje a otevírali pusy. Většina z nich v takovém domě nikdy nebyla, něco podobného viděli jenom ve filmu, a to musel být alespoň francouzský, když ne rovnou z Ameriky. Kožená sedačka, všude sochy, starožitný nábytek, matné podsvícení místo klasického panelákového lustru. „Tam ne, tam nesmí nikdo.“ Norbert zastavil dvojici, co se zatoulala až k zadním dvoukřídlým dveřím. „Jinak můžete všude, ale tam ne! Tam má táta ateliér.“ Nebylo třeba otevírat i třináctou komnatu, ve zbývajících dvanácti měli místa až až. Zábava byla vynikající, vypili, co mohli, dokonce i ze zásob pana sochaře, hudbu si pouštěli na věži z říše snů – bedny velké jako jejich hokejové branky. Zatancovali si a po půlnoci se začali rozcházet, protože nikdo z nich neměl od rodičů povoleno déle. „Perfektní,“ pochválil Nora Peter a uznale ho poklepal po rameni. „Něco takovýho sem eště neviděl, fakt zážitek. Odteď opravdoví kámoši.“ „Sem rád, že ste nic nerozbili. Až naši zase někam vypadnou, ste vítaný.“ Vyprovodil je až na kraj sídliště. Norbert Simon se stal čtvrtým členem party a Miriam mohla klidně růst do krásy, neboť počet ochránců se utěšeně rozrůstal. A taky rostla.

6 Bronko vstal z lavičky, zapotácel se. Rozkročil se, nadechl se, přestal se potácet. Zkonsolidoval síly. Už rozeznal postavu na konci parku – byl to jen kluk, už viděl jeho tvář. Vyzkouší ho, debila, nemá co lozit potmě do parku. Počkal, až dojde blíž. „Hej, počkej.“ „Seru na tebe.“ „Počkej, ti řikám!“ „Vyser se na mě, nebo začnu křičet!“ Než odezněly čtyři věty, situace se změnila. Procházející kluk se zastavil, drze odpověděl a couvl. Bronko spatřil, že chce utéct. Vykročil k němu, nejrychleji, jak dokázal. Kluk byl mladý, rychlý… „Di do prdele!“ nedal se. Kluk se naklonil dozadu, ale Bronko byl rychlejší, popadl ho za límec košile. „Nevyváděj! Chci jenom prachy. Naval, co máš!“ „Hovno!“ „Potřebuju prachy, ty debile! Naval!“ Kluk sebou začal zmítat, chytil Bronka za ruku, která mu svírala košili, a snažil se ji odtrhnout. Ani po třetím trhnutí se mu to nepodařilo, tak spustil ruce dolů. „Naval prachy a můžeš jít. Neblbni!“ Kluk zvedl pravou ruku a před Bronkovýma očima se zaleskla čepel nože. Obránce zamával zbraní, ale neměl s noži zkušenosti, jenom ve filmu viděl, že se v takových případech dá použít, naživo to nikdy nezkoušel. Jenom máchl čepelí, ani ji nedokázal nasměrovat. „Kurva – nůž! Debile…!“ zasténal Bronko a rychlým hmatem ho chytil za zápěstí. „Ty čuráku, tohle nikdy nepoužívej, když to neu…“ 41

Zápas Bronka vyčerpal mnohem rychleji, než předpokládal. Ani nedokázal domluvit, už byl zadýchaný, zmáhala ho únava. Vlastně se zápasem ani nepočítal, jinak by se do konfliktu vůbec nepouštěl, očekával hladký průběh akce. „Pusť to!“ zavyl a snažil se vykroutit ruku s nožem. Kluk byl houževnatější, než by se na první pohled zdálo. Bronko měl smůlu – spletl se při tipování. Došly mu síly a zeslábly mu nohy. Kácel se na kluka. Podlomila se mu kolena, ztratil rovnováhu a začal padat. Kluk byl vyděšený, ale mnohem víc překvapený. Lupič byl podstatně slabší než oběť, ani nedokázal stát na nohou – váhu útočníka už neunesl, podlomila se mu kolena a spadl dozadu na záda. Útočník na něj. „Au… kur… a…“ zasténal kluk a ztichl. Bronko se skutálel z kluka, praštil se hlavou o zem. Jenom chvíli se plazil, pak se převalil na bok, potom na záda. Lapal po dechu. „Hej, ty…“ vzepřel se na loktech a zvedl hlavu. „Ty… hovado… seš v pořádku?“ funěl. Kluk neodpovídal. Bronko se zvedl ještě výš. To, co uviděl, ho ujistilo, že kluk není v pořádku, z břicha mu trčela jen rukojeť. V šoku dýchal mocnými nádechy, rukojeť poskakovala nahoru dolů jako zatoulaná bárka na rozbouřeném moři. „Hej… ty… kluku špatná!“ Bronko se snažil doplazit ke zraněnému chlapci. Zpoza křovisek vyšel děda, kráčel přímo k nim. „Vifinko, poď sem, kde si? Vifinko… miláčku, netoulej se, poď k noze. Vifinko… ty tulačko zablešená…“ drmolil děda a blížil se. Jednou rukou točil vodítko, ve druhé mu zůstalo ještě pár keksů. „Na, ty potvůrko, dej si. Už to dodělej a deme domů. Vifinko, miláč…“ Zastavil a nevěřícně vykulil oči. Chvíli hodnotil situaci, ale zvednutá ruka, krvavá košile a rukojeť trčící z břicha ho ani na okamžik nenechaly na pochybách, že vidí, co vidí. „Bože,“ zašeptal, ale hned se vzpamatoval a uvědomil si, že šeptání tu nepomůže. „Bože!“ zařval, ale ani s tím nebyl spokojený. „Vraždááá!“ zařval z plných plic, a až teď si byl jistý, že vystihl situaci. 42

Na konci parku zahlédl skupinku mladých lidí v náladě. Řvali, překřikovali se, poskakovali, zpívali… Jeden měl i kytaru. Za jiných okolností by se jim obloukem vyhnul, teď se k nim rozběhl. Bronko se sebral, nejprve si klekl, potom dřepl, pak se postavil. Poslední záchvěvy zdravých mozkových buněk mu přikazovaly utíkat, dostat se co nejhlouběji mezi stromy, využít terénu a schovat se, potom pokračovat v útěku, vyhnout se nerovnému boji s přesilou, neskákat do řeky, pokud není možnost ohřát se a vysušit si šaty anebo ukradnout jiné, nezanechat za sebou stopy, které by pomohly pronásledovatelům, aby ho stopovali… V mysli mu proběhla spousta dobrých rad z výcviku, ale ani mozek, ani tělo je nebyly schopny realizovat. Rozběhl se do parku, ale po pár krocích vysílený padl. Ležel v trávě na zádech, s doširoka roztaženýma rukama a nohama. V mezeře mezi korunami stromů spatřil hvězdy. Blikaly, pomrkávaly, některé zhasínaly, jiné se jako zázrakem rozzářily – jako nikdy nekončící ohňostroj. Z dálky zaslechl lomoz dupajících nohou – spousty nohou. Neomylně se blížily přímo k němu. „Tady je, hajzl jeden…“ zaslechl nad hlavou. Mladíci ho obestoupili. „Dorazíme ho!“ „Ne, už jedou fízlové…“ „Jasně, dědek už volal fízly!“ „Srát na fízly, byli sme tu první!“ „Řekneme, že na nás zaútočil.“ „Že byl agresivní, to maj fízlové rádi, taky si praštěj.“ „Ne, to nám nesežerou, byl by z toho akorát průser.“ „Hovno průser, je to vrah, viděl si ten nůž v břichu?“ „Já nevim…“ Jeden se odvážil a nahnul se blíž. „Eště žije, mrká očima, čurák jeden.“ „Hovado s nožem, hnusnej vrah!“ Bronko jim chtěl vysvětlit, že není vrah, že to byla nešťastná náhoda, ale v ústech měl vyprahlo, nedokázal vydat hlásku. Jenom pootočil hlavu. V trávě spatřil vysoké 43

černé vojenské kanady. Vedle další – spousta těžkých vojenských bot vylepšených stříbrnými cvočky a řetězy. Nebezpečně se přiblížily. „Kluci, já si aspoň kopnu do hlavy…“ Nad Bronkem zhasly hvězdy.