0380212

HOLLY BOURNE

3UR (U\Q Db:LOORZ

Text © Holly Bourne, 2017 Translation © Romana Bičíková, 2020 Czech edition © Nakladatelství Slovart, 2020 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována v knižní, elektronické ani jiné podobě, ukládána do databází či rozmnožována bez předchozího písemného souhlasu vydavatele. Všechny postavy, místa a události v této knize jsou smyšlené a jakákoli podobnost se skutečnými osobami, ať již žijícími nebo mrtvými, stejně jako se společnostmi, podniky, událostmi nebo místy je čistě náhodná. Z anglického originálu It Only Happens in the Movies, vydaného poprvé nakladatelstvím Usborne Publishing Ltd, Londýn, v roce 2019 přeložila Romana Bičíková Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v Praze v edici #BOOKLAB v roce 2020 Editorka Marie Iljašenko Redakce a korektury Jiří Kettner Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání první Cena na obálce je doporučením pro koncové prodejce ISBN 978-80-7529-779-2 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz

Prolog

Svíčky jsem teda nečekala. Byl jich plný kinosál – čajové svíčky, takové ty zavalité bílé svíčky, které najdete v kostelích, tenké svíčky ve svícnech. Sálalo z nich takové teplo, až mě svědila kůže. Zamrkala jsem a potřásla hlavou. „Co to sakra...?“ A pak jsem uviděla Harryho. Tvářil se, že je sám se sebou náramně spokojený. Vlasy mu trčely do všech stran, ruce měl zabořené v kapsách, hlavu nakloněnou, na rtech svůj typický úsměv, ve kterém se mu blýskaly zuby. V mihotavém světle svíček vypadal jako hologram. Harry... Moje tělo si okamžitě vyhlásilo válku. Srdce mi bušilo do žeber, jako by mě k němu chtělo vší silou přitáhnout blíž. Ale všechno ostatní se mu vzpíralo. Útroby se mi kroutily, žaludek se mi zvedal tak, až jsem se skoro začala dávit. „Audrey.“ Vystoupil ze záře svící a já ucouvla. Jeho výraz se změnil, blýskavé zuby zmizely. „Audrey, prosím tě. Vyslechni mě. Tohle všechno jsem udělal pro tebe.“

7

To bylo zcela očividné, ale na věci to nic neměnilo. Udělal další krok dopředu a tentokrát už stál přímo u mě. Pohladil mě po tváři, palcem mi setřel slzu. Slzu, o které jsem netušila, kde se vzala. A mně hlavou běželo... Kdyby tohle byl film, co bys udělala, Audrey? Byla bys na holku na plátně naštvaná, házela po ní popcorn, nebo rovnou celou sedačku a křičela „NEDĚLEJ TO, TY BLBKO“? ... Nebo bys vzdychala dojetím a silou vůle se ji snažila přimět, aby ho vyslechla?

1

VELKĂ TĹ˜Ă?DNĂ? NEROVNOST +ROND ]bERKDWĂ’ URGLQ\ SRWNĂ€ NOXND ]bFKXGĘFK SRPĂ”UÄ” 3RFKĂ€]HMâ NDÄœGĘ ]bÄŽSOQĂ” MLQĂ’KR VYĂ”WD -L Ă‹HNĂ€ ]ÀĀQĂ€ EXGXFQRVW SOQĂ€ ÄŽÄœDVQĘFK YĂ”Fâ DOH RQD PĂ€ SRFLW ÄœH ML WR GXVâ 2Q MH ]H Ä„SDWQĂ’ Ă‹WYUWL &KYâOL E\O YbSRXOLĂ‹QâP JDQJX $OH XÄœ QHQâ 9\SDGĂ€ RYÄ„HP GRVWDWHĂ‹QĂ” GUVQĂ” QDbWR DE\ MHMâ URGLĂ‹H E\OL UR]KRGQĂ” SURWL NG\Äœ VH WL GYD GRbVHEH EOĂ€]QLYĂ” ]DPLOXMâ LbQDY]GRU\ WRPX ÄœH QHPDMâ DEVROXWQĂ” ÄœĂ€GQĂ’ VSROHĂ‹QĂ’ ÄœLYRWQâ ]NXÄ„HQRVWL

„A tady mĂĄme trhanĂŠ vepĹ™ovĂŠ.“ Marianna – „vĹĄichni mi říkajĂ­ prostÄ› Ma“ – odklopila kovovĂ˝ poklop, takĹže mi tvĂĄĹ™ ovanul horkĂ˝ puch mrtvĂŠho prasete. „CoĹže?“

9

„Trhané vepřové,“ zopakovala. „Na hot dogy s trhaným vepřovým.“ „V kinech se teď dělají hot dogy s trhaným vepřovým?“ Ma práskla poklopem, až jsem nadskočila. „Flicker není jen tak ledajaké kino. Nejsme jako CineUniverse. Jsme hrdé artové kino, které nabízí jedinečný divácký zážitek.“ Uhladila si černou hedvábnou halenku. „Tak, pojď se mnou do kuchyně, ukážu ti, jak se dělá čerstvé guacamole.“

O dvě hodiny později jsem stále neuměla nic z toho, co jsem čekala, že se v první den brigády v malém nezávislém kině naučím. Ma se ani jednou nezmínila o filmech, neukázala mi, kde je projektor. Místo toho jsem se učila markovat na kase, mačkat avokádo, krájet trhané vepřové, nalít do panenského olivového oleje balsamikový ocet tak, aby vznikl dip na „chlebové tyčinky“, jo, a taky míchat „skořicový prach“ na sladký popcorn. Trvalo celou hodinu, než Ma připustila, že ano, popcorn tady ještě pořád v nabídce mají. „Kdy mi ukážeš, jak se trhají lístky a jak mám diváky uvádět do sálu?“ zeptala jsem se Ma, když jsem si zpod nehtů vymývala zbytky avokáda. Kino mělo otevírat za necelou půlhodinu a já ještě nebyla ani v jednom sále. Ma se usmála. „Jen se neboj. Přece tě nehodím do vody, dokud se nenaučíš plavat.“ Z jejího úsměvu mě rozbolelo břicho, bylo to, jako když se v hororovém filmu chystá lekačka. Nemohlo jí být víc jak třicet, ale chovala se jako robot. Vlasy měla stažené do přísného uzlu a klapala po kině na nehorázných podpatcích.

10

„Dnes si vezmeš na starost jen občerstvení. Nic jiného jsem ti do rozpisu ani nedávala.“ Barevný rozpis jsem viděla v patře, v mrňavém kumbálu pro zaměstnance. Každá hodina v něm byla rozdělená do desetiminutových intervalů. „Super,“ pípla jsem a snažila se znít nadšeně. „Na vstupenky dorazí za chviličku Harry. Tenhle týden měl premiéru ten nový film Dicka Curtisfielda, takže očekávám, že bude rušno.“ Dick Curtisfield. Jeho roztomiloučké, zamilované filmy jsem kdysi milovala... „Je to tak v pořádku?“ Ma mě probodla pohledem, který naznačoval, že pokud odpovím jinak než kladně, nejspíš mě zamorduje. Ale rušno bylo dobré. Rušno bylo důvod, proč jsem tu práci vzala. Bylo mi jedno, jakými vylhanými pohádkami se lidé v kině nechávají oblbovat, stačilo mi, když budu mít co dělat a nebudu mít čas zaobírat se zprávou, která mi cestou do práce zacinkala na mobilu. 0ÀPD 7YĔM RWHF FKFH SURGDW QÀĄ GĔP

Chce prodat náš dům. Náš dům. Náš domov. Opětovala jsem Main úsměv, protože usmívání je někdy jediný způsob, jak se nerozbrečet. „To zní parádně. Mohla bys mi prosím ještě jednou vysvětlit ten skořicový prach?“

Rušno bylo ještě slabé slovo. V kině Flicker byly jenom dva kinosály, oddělené prostorem s nachovým sametovým kobercem, okýnkem pokladny a malinkatým barem. V době

11

největšího náporu tu bylo tak narváno, že nebylo vidět ani jeden z důmyslně vyvedených černobílých obrazů hollywoodských hvězd na stěnách. Harry dorazil dvě minuty před otevřením kina, táhl z něj cigaretový kouř a v oblečení si zvenčí nesl chlad podzimu. „Já vím, já vím,“ spustil omluvně, když si Ma významně poklepala na hodinky. A než ho stihla seřvat, přitáhl si ji v objetí a zvedl ji do vzduchu. „Ííí, Harry, dej mě dolů!“ Harry poslechl. Ma byla červená jako jablíčko a smála se od ucha k uchu. „Venku je pěkná fronta,“ oznámil jí. „Proto je zcela nepřijatelné, že jdeš pozdě. Už zase. Podle rozpisu jsi tu měl být už před třiceti minutami.“ „Já přece chodím vždycky pozdě, Ma. Nemohla by ses s tím prostě smířit a rovnou to do toho rozpisu zapracovat?“ A Ma se zahihňala. Doopravdy se zahihňala. Stála jsem za barem a pořád dokola nervózně otírala pult. Harry si mě všiml, mávl na mě a přišel se se mnou seznámit. „Ahoj, nová holko.“ „Tohle je Audrey,“ promluvila za mě Ma a cvakala za ním na svých jehlách. „Ještě studuje, takže bude pracovat jen jeden všední den v týdnu a o víkendech.“ Harry vklouzl za bar a postavil se ke mně tak blízko, jako by mu slova osobní prostor nic neříkala. „Tebe já znám.“ Měl tmavé vlasy, které mu trčely kolem celé hlavy, a všechno na něm bylo trochu moc hubené a trochu moc dlouhé, jako by ho někdo vypral a pak ho příliš silně vyždímal. Zavrtěla jsem hlavou. „Já myslím, že ne.“

12

„Ale jo, znám...“ Chystal se dodat ještě něco, ale Ma ho přerušila. „Harry?“ sykla. „Co ta fronta?“ A Harry přeskočil pult a otevřel dveře kina. Zástup dychtivců se nahrnul dovnitř jako stádo. Tedy, jako stádo... to je něco, co v Bridgely nad Temží nenajdete, mockrát děkujeme. V Bridgely nad Temží najdete parfém Chanel No. 5 a značkové kabelky a rodinné domky a bulvární deník Daily Mail a hraní na hoboj po celou školní docházku, dokud nedostanete vysvědčení s vyznamenáním. Fronta se sunula k baru jako hodně nóbl zombie apokalypsa, a já upustila utěrku a koktavě se prvního páru na řadě zeptala, co si bude přát. „Prosím dvakrát dvě deci toho chilského merlotu, dvakrát popcorn se skořicovým prachem, olivy s česnekem... hm... nebo si vezmeme celou lahev? Takže lahev merlotu...“ A dál už jsem neměla čas nad ničím dumat. Což mi naprosto vyhovovalo.

2

Film začal a šílenství dočasně opadlo. Celá nervózní jsem se Ma zeptala, jestli můžu na záchod, a Ma se podívala na hodinky a zamumlala: „No jo, asi máš nárok na krátkou pauzu. Tak deset minut.“ Těch deset minut jsem proseděla na záchodcích pro zaměstnance s hlavou mezi koleny. V kapse mi vibroval mobil. Nevšímala jsem si ho. Když jsem konečně vylezla, Harry právě ve foyer sbíral prázdné sklenice, které návštěvníci kina roztrousili po baru. „Cos tam dělala tak dlouho?“ zeptal se. Jeho bezprostřední důvěrnost na mě působila podivně a vřele zároveň. „Jsi v pohodě?“ Střelila jsem pohledem směrem k Maině kanceláři v prvním patře. „To je vždycky taková?“ „Kdo, Ma?“ Zasmál se a ukázal v úsměvu velké zuby. Jako by v puse neměl žádné místo na dásně. Jen samé zuby. „No jo. Rozhodně je vždycky taková. Na to si zvykneš… Teda víš jak, lidi si zvykli i na Stalina.“

14

Poškrábala jsem se na ruce. „Proč chce, aby se jí říkalo Ma? Vždyť jí nemůže být víc jak třicet.“ Harry posbíral čtyři sklenice a naskládal je do myčky. „Ach, Audrey – zatím jsi z ledovce šílenství naší Ma viděla sotva špičičku.“ A jako by na to čekala… „Audrey?“ prořízl vzduch její hlas, ostřejší než nejostřejší ostří. „Přestávka ti skončila před dvěma minutami. Doufám, že už doplňuješ višňový sirup.“ „Audrey, k noze,“ zašeptal Harry a já se krátce, provinile zahihňala. … Úplně stejně jako předtím Ma. Polil mě stud.

Během druhého velkého návalu nám došlo guacamole a Ma vyšilovala, jako by to byla moje vina. „Proč jsi mi neřekla, že nám došly avokáda?“ ucedila a semkla rty do tenké čárky. „Já jsem nevěděla, že musím.“ Ma si z vysokého čela odhrnula zatoulaný pramen vlasů a pak na zklamaného zákazníka mrkla a zvedla oči v sloup. „Omlouvám se, je tu nová. Můžu vám nabídnout třeba hummus s citronovou trávou? Na účet podniku?“ Byl to takový blázinec, že mi Harry musel jít pomoct, vyzbrojil se krabicemi na popcorn a zručně ho z velkého přístroje nabíral. Bylo mi okamžitě jasné, že z Harryho vyzařuje zvláštní kouzlo. Kouzlo kurevníka. Ma se hihňala všemu, co vypustil z pusy, a všechny zákaznice zrovna tak. Oslňoval je komplimenty, chválil jim kabáty i účesy, a kdykoli si někdo

15

objednal jakoukoli kombinaci jídla a vína, uznale přikyvoval se slovy „skvělá volba“. „Jde to, Audrey?“ mrkl na mě, když mi podával chlebové tyčinky, a já se vědoucně pousmála. Trable trable trable. Trable jsem si už zažila. Věděla jsem, co takové trable s klukem obnáší. Klidně jsem si mohla nechat napsat na čelo: Přišla jsem o panenství s přitažlivým, ale morálně zkrachovalým kreténem. Nakonec se všichni odtrousili do sálů a zabouchly se za nimi dveře. Zatímco se v obou sálech promítaly filmy, ve foyer se rozhostilo znepokojivé ticho. Vyčerpaně jsem se opřela o barový pult. „A teď co?“ Ma potřásla hlavou. „Tys snad neviděla můj rozpis, Audrey? Teď znovu uklidíme.“ A tak jsem setřela dezinfekčním čisticím prostředkem všechny povrchy, naskládala všechno nově našpiněné nádobí do myčky, a zrovna když jsem si chtěla sednout a nechat chvíli odpočinout bolavé nohy, ze sálu 1 se vynořil chlap jako hora. Rozhlédla jsem se kolem, ale Harry i Ma někam zmizeli. „Hej, vy,“ zavolal na mě chlápek a namířil si to přímo k baru. Narovnala jsem se. „Jak vám mohu pomoci?“ „Jeden gurmánský hot dog s farmářskou zálivkou navíc.“ Ne, prosím, jen to ne. „Jistě.“ Vzala jsem si od něj peníze, otočila jsem se ke kase a snažila se vzpomenout, jak se s ní sakra zachází. Hromotluk zakašlal.

16

„Je něco v nepořádku?“ zavolala jsem přes rameno. „Uteče mi film.“ „Příprava hot dogu trvá jen pár minut…“ koktala jsem, jeho agresivní tón mě vyvedl z míry. V tu chvíli se dolů snesla Ma. „Je tu snad nějaký problém?“ „Objednal jsem si hot dog,“ oznámil jí chlap. „Jistě, samozřejmě.“ Ma tleskla. „Jaké máte sedadlo? Objednávku vám doneseme hned, jak bude hotová. Omlouvám se,“ protočila už podruhé oči, „je tu nová.“ Muž odkráčel zpátky do sálu a já se otočila k trhanému vepřovému, aby mi Ma neviděla do obličeje. „Nevěděla jsem, že nosíme lidem jídlo i do sálu,“ bránila jsem se. „Nebude to ostatní diváky rušit?“ „Náš zákazník, náš pán.“ Ma se mi dívala přes rameno, aby se ujistila, že dávám do hot dogu správné množství masa. „Řada B, sedadlo dvanáct. Hned vedle uličky, nalevo. Zvládneš mu to odnést, až to bude hotové?“ Jen jsem přikývla jako seřvaná malá školačka. „Dobře, výborně. Musím jít zkontrolovat Harryho.“ Odklapala pryč a já začala chystat hot dog, nabrala jsem bio farmářskou zálivku a potřela s ní rustikální rohlík. Pod vousy jsem si v nápodobě jejího hlasu bručela: „Úúú, Audrey, hlavně nezapomeň, že zákazník má vždycky pravdu, i když je to neurvalej debil, kterej nedokáže vydržet půl hodiny do konce filmu a musí si tenhle směšnej předraženej párek v rohlíku dát hned teď. Náš zákazník, náš pán…“ „Vypadá to, že tě Ma už zlomila.“ Harryho hlas mě vylekal tak, že jsem nadskočila a upustila kleště na maso. Spolu s rohlíkem spadly na podlahu.

17

„Sakra,“ zaklela jsem a upřela na tu pohromu nešťastný pohled. „Jejda, sorry. Pravidlo pěti vteřin,“ skrčil se Harry a popadané pečivo posbíral. Z jeho oblečení jsem cítila chladný vzduch zvenčí. Foukl na rohlík, oprášil ho a s úsměvem mi ho podal. Zase jsem se připitoměle zahihňala a rohlík si od něj vzala. Naše ruce se dotkly. „Hledala tě Ma.“ „A kruci,“ zazubil se od ucha k uchu, takže bylo jasné, že ho to ani v nejmenším netrápí. „Doufal jsem, že bude zabraná do toho svýho rozpisu a nevšimne si, že jsem si odskočil na cígo.“ Vyběhl do patra ke kanceláři, schody bral po dvou. Oprášila jsem z rohlíku kousek špíny, který přehlédl. „Dík, žes ten rustikální nesmysl zachránil,“ houkla jsem za Harrym. Harry už byl ale nahoře, zůstal po něm jen závan ledového vzduchu.

Prošla jsem dvoukřídlými dveřmi do sálu a chvíli mi trvalo, než moje oči přivykly šeru. Po špičkách jsem se plížila uličkou a pár hlav se po mně nasupeně otočilo. Zvedla jsem hlavu k plátnu a snažila se v jeho záři najít cestu k řadě B, sedadlu dvanáct. Nádherná hrdinka nového filmu Dicka Curtisfielda právě běžela zasněženou plání k nějakému chlápkovi a táhla za sebou mrňavého jezevčíka. „Stůj,“ volala na něj. „Počkej.“

18

Chlap ve sněhu se zastavil a já úplně cítila, jak obecenstvo unisono lapá po dechu. Zahlédla jsem obrys toho hromotluka, co chtěl hot dog, a přikrčila jsem se vedle něj. „Tady máte hot dog,“ zašeptala jsem. Chlap se po hot dogu natáhl a prakticky mi ho vytrhl z ruky. Oči nespustil z plátna a ani mi nepoděkoval. Plížila jsem se uličkou zpátky k východu, a zrovna když jsem se chystala vyjít ven, herec na plátně pronesl: „Snažil jsem se tě přestat milovat, Katie, ale nejde to.“ Proti své vůli jsem se otočila. Tuhle herečku jsem vždycky měla ráda. Její nejlepší scény jsem si pouštěla pořád dokola, abych se něco přiučila. Ještě loni bych na tenhle film zamířila mezi prvními. Hlavní hrdina teď držel její obličej v dlaních a mačkal jí krásné tvářičky. U nohou jim štěkal jezevčík. „Vážně?“ Po tváři se jí delikátně skutálela slza, ani jí nepokazila dokonalé líčení. Hrdina přikývl. „Snažil jsem se tě nenávidět. Snažil jsem se, abys mi byla lhostejná. Snažil jsem se na tebe vůbec nemyslet. Ale už mě to vyčerpává, Katie. Nemůžu tě nemilovat, ani po tom všem k tobě nedokážu nic necítit. Všechny moje city, celé moje srdce – patří tobě. Vždycky ti patřily…“ S rukou na klice jsem zuřivě zamrkala, v krku se mi zničehonic udělal knedlík. Ze dveří jsem vypadla právě ve chvíli, kdy dramatická orchestrální hudba signalizovala, že se blíží Velký Polibek. Prošla jsem kolem baru, nevšímala si Ma, která na mě štěkala jakési pokyny, a zahučela jsem na záchod pro zaměstnance. A pak jsem se s kalhotkami u kotníků a hlavou mezi koleny rozvzlykala. Radši jsem si strčila pěst do pusy, aby mě Ma neslyšela brečet, kdyby se náhodou vydala za mnou.

3

Když se lidi vyvalili ze sálů a se slovy, že tohle byl zatím Dickův nejlepší film, si otírali uslzené oči, moje práce tím neskončila. Táhlo na půlnoc a Ma mě s pytlem na odpadky poslala uklízet sály. Okamžitě jsem se zpětně zastyděla za všechen ten popcorn, co mi kdy v kině upadl na zem. Sál byl jeden velký svinčík – jako by tu parta divokých prasat na speedu pořádala technoparty. Podívala jsem se na mobil. Dva zmeškané hovory a tři esemesky. 0ÀPD 9bNROLN SāLMGHĄ GRPĔ" 0ÀPD oHWOD MVL PRML ]SUÀYX" 0ÀPD 1HPĔĜX WRPX XYÔāLW -DN QÀP WRKOH PĔĜH XGÔODW"

Strčila jsem telefon zpátky do kapsy džínů a klekla si, abych vyšťárala popadaný popcorn zpod sedadel. Dvoukřídlými dveřmi vrazil dovnitř Harry s obřím zapnutým vysavačem. „Jdeš na to blbě, Audrey,“ houkl na mě přes jeho řev. „Měla bys to zkusit s tímhle.“

20

Vstala jsem a sklepala si z košile devět milionů rozpukaných zrnek kukuřice. „Nikdo mi neřekl, že tu je vysavač.“ „Říkáme mu Magic Mike. Posbírej nádobí a já zatím vyluxuju.“ „Tak dík.“ Začala jsem ze všech možných zákoutí vybírat prázdné skleničky od vína a snažila se u toho nezívat. Byla jsem na nohou už několik hodin, a pořád jsem nebyla o nic blíž posteli. Harry naproti tomu sršel energií, jako by jeho aura byla ze šumivých bonbonů. Vysával drobky z koberce a něco si u toho pobrukoval, neustále se usmíval od ucha k uchu. Potom vysavač vypnul a obklopilo nás ohlušující ticho. Přihlouple jsem se uculila. Bylo mi to proti srsti, ale Harry byl ten typ kluka, kolem kterého se všechny holky okamžitě začaly chovat přihlouple. Smotal šňůru od vysavače a já sbírala prázdné krabičky, ve kterých se prodávaly čokoládové knoflíky se sedmdesátiprocentním obsahem kakaa. „Tohle je to nejvíc středostavovský kino na světě,“ zhodnotila jsem. Harry vyprskl smíchy. „A tebe to nějak uráží?“ Strčila jsem do pytle další krabičku. „Jen mám pocit, že už je to trochu přehnaný. Připadám si jak v nějaký parodii.“ Harry se uvelebil na opěrce jednoho z fialových sedadel a založil si ruce na hrudi. V koutku úst mu cukalo. „Jasně, protože ty rozhodně do nějaký zkurvený střední třídy nepatříš.“ Líbilo se mi, jak nenuceně z jeho úst znějí sprostá slova. „Co tím chceš říct?“ Přejel mě očima od hlavy až k patě. „No, bez urážky, ale fakt nejsi zrovna Eliza Doolittlová.“

21

„To jo, ale fakt nejsem nějaká buržoazní –“ „Ale prosím tě!“ skočil mi do řeči a ukázal na mě. „Jsi takovej buržoust, až se divím, že sis pohrdání k týhle práci nekoupila v kavárně s bio fair trade kafem.“ Zamračila jsem se na něj – na ty jeho pečlivě rozcuchané vlasy, na důmyslně potrhané džíny, které už tak musel stoprocentně koupit. „No, tak to říká ten pravej,“ frkla jsem. „Vsadím se, že si ty vlasy taky nepatláš ničím, co by nebylo bio a organický.“ „Ty jsi tak nadutá měšťačka, že se vsadím, žes jako malá holka měla celej dům pro barbíny včetně auta.“ Překvapeně jsem otevřela pusu. „Jak to víš?“ A oba jsme se rozchechtali, což bylo super vzhledem k tomu, že jsme se sotva poznali. Zhroutila jsem se na sedačku vedle Harryho a usoudila, že práce tady nebude taková hrůza, pokud tu bude i on. Jasně, měl ve tváři se sexy ďolíčky doslova vepsáno „děvkař“, ale byla s ním zábava, a já už navíc měla s kluky jako on svoje zkušenosti. „Už vím, odkud tě znám,“ otočil se na mě. „Ty jsi Dougieho ségra.“ „Ty se znáš s Dougiem?“ „Jo, moje máma se kamarádila s tvojí mámou. Očividně s náma chodily na dětský masáže.“ Zahihňala jsem se. „A pak kdo je tady buržoust.“ Harry se zvedl a vzal můj pytel s odpadky. „No jo, vinen v plném rozsahu. Ale stejně budu radši pracovat tady než v CineUniverse – líp tu platí a taky tu jsou milejší zákazníci…“ Už už jsem se nadechovala k protestu.

22

„Řekl jsem milejší, ne milí. A s Ma to bude v pohodě, jakmile uvidí, že nejsi úplně neschopný pako, dá ti pokoj. A jak se vůbec má Dougie? Je na vysoký, že jo? V Brightonu?“ „Jo. Myslím, že se mu tam líbí. Moc zpráv o něm nemáme.“ Vlastně ještě od začátku školního roku ani jednou nebyl doma, nechával mě s mámou a jejími dramaty samotnou. Chystala jsem se Harryho zeptat, jak to, že sám není na univerzitě, ale to už dovnitř vběhla Ma, a když viděla, že se flákám, málem vyletěla z kůže.

Pustila nás až hodně po půlnoci. „Měla bys taky jít, už je dost pozdě,“ přesvědčoval ji Harry, ale Ma jen s mučednickým povzdechem mávla rukou. Vyšli jsme spolu do mrazivé noci. Od úst nám stoupaly obláčky páry, smísily se a pak se rozplynuly ve vzduchu. V ulicích byl pusto a ticho jako v hrobě. Křižovatka před kinem byla obvykle dost rušná, ale teď se na semaforu střídala červená, oranžová a zelená pro auta, která nepřijížděla. „Tak co říkáš na první směnu?“ Zaslechla jsem nezaměnitelné cvaknutí zapalovače. Harry potáhl z cigarety, vyndal ji z pusy a kouř vydechl opatrně tak, aby nešel mým směrem. „Celkem to ušlo. Já tu práci potřebuju.“ „Šetříš na nějaký letenky nebo tak něco?“ Znovu potáhl. „Jo, tak něco.“

23

Ticho protrhlo burácení motoru. Zpoza rohu se smykem vystřelil omlácený peugeot a prudce u nás zastavil. Harry se zazubil. Dveře auta se rozletěly a odhalily hodně zalidněný vnitřek – bylo to jako v grotesce, když z malinkého autíčka vystupují pořád další a další klauni. Praštila mě tlaková vlna obscénně hlasité hudby. „JE VOLNEJ!“ hulákal řidič a ostatní v autě propukli v jásot. Byli to samí kluci a jen jedna holka. Taková ta holka, co je vždycky tak nějak bez námahy prostě cool, to jsem viděla i přes špinavé okno. Rozpačitě jsem přešlápla a dívala se, jak se v kabátku z umělé kožešiny na Harryho usmívá. Napadlo mě, jestli to třeba není jeho přítelkyně. Harry upustil nedokouřenou cigaretu a máchl pěstí ve vzduchu. „NA CELEJCH DVANÁCT HODIN! VOLNEJ JAKO PTÁK!“ „JDEM SE VOŽRAT!“ zařval ten, co řídil. Harry se začal soukat do auta a já nechápala, jak ty svoje dlouhé údy vměstná do tak malého prostoru. Nějak se mu to povedlo, ale vtom se zarazil a otočil se ke mně. „Jak se dostaneš domů?“ Pokrčila jsem rameny. „V pohodě. Půjdu pěšky.“ „Nechceš hodit? Kde bydlíš?“ Zavrtěla jsem hlavou. „To je dobrý, ráda se projdu.“ „Tak dělej, Harry,“ houkla z útrob auta ta holka. Harry zaváhal. „Určitě? Je pozdě a taky je tma.“ Zvedla jsem obočí. „Jsme v Bridgely nad Temží.“ A taky – pokud půjdu pěšky, bude mi cesta trvat aspoň o trochu déle… „To máš recht. Tak čau příště.“

24

„Ahoj,“ pípla jsem, ale to už se dveře auta za Harrym poskládaným uvnitř zabouchly. Auto se rozjelo, na červenou prolétlo křižovatkou a zmizelo za rohem. Město opět utichlo.

Bylo sice pozdě, ale když jsem dorazila domů, zjistila jsem, že se uvnitř svítí. Čekala jsem, že bude máma ještě vzhůru, ale i tak jsem se pokusila proklouznout, aby mě neslyšela. Kliku vchodových dveří jsem stiskla co nejpomaleji, aby nevrzala. Náš dům byl viktoriánský – samé vysoké stropy a arkýřová okna a spousta věcí, které dělají randál. Proklouznout bez povšimnutí bylo prakticky nemožné. Zula jsem se ještě na rohožce a v ponožkách po špičkách ťapala chodbou. Donesly se ke mně hlasy a cinkání sklenic. Nejspíš tu byla Sandra. Zvedla jsem oči ke stropu, prahla jsem po svojí posteli, po ničem jiném jsem netoužila. Chtěla jsem se ještě napít, ale cinkot se ozýval z kuchyně. Prostě se budu muset napít vody z kohoutku v koupelně. Vyplížila jsem se nahoru, vyčistila si zuby a smyla si make-up a pak jsem jako myška došla do postele. Svoji novou uniformu jsem prostě shodila na zem a natáhla si Milovo staré triko. Chtěl ho po mně zpátky a já zarputile tvrdila, že jsem ho ztratila. Ani jsem nesáhla po knížce, prostě jsem jen zhasla a lehla si. Podlahou ke mně doléhal hlomoz jejich hlasů. Pištivý smích, bouchnutí špuntu, šumění dalšího prosecca rozlévaného do skleniček. Byl čtvrtek, máma musí ráno do práce.

25

Myslela jsem si, že už je na tom líp, ale jen jsem se obelhávala. Klížily se mi oči. Hlavou mi probleskla věta z toho filmu. „Všechny moje city, celé moje srdce – patří tobě. Vždycky ti patřily…“ Zavrtala jsem hlavu do polštáře a nějakým způsobem se mi podařilo usnout…

Rána. Celá matrace se se mnou otřásla. Zavytí. Rozlepila jsem oční víčka. Ještě jsem ji ani neslyšela a už jsem cítila pach jejího dechu. Ach bože. To ne. Tohle už přece tak dlouho neudělala. „Nepřišla jsi mě ani pozdraviiiiit,“ kvílela. Promnula jsem si oči, jen těžko přivykaly světlu, které se sem valilo z chodby. „Ahoj, mami.“ Můj hlas zněl rozespale, sotva jsem ta slova dostala ven. Otočila jsem se na bok, čelem k ní. Ležela na mojí posteli, jak široká, tak dlouhá, nohy rovné jako pravítka, jako by ležela v rakvi. Měla rozšířené zornice a z úst jí táhl nakyslý pach vína. „Už jsem spala.“ „Přišla ti moje zpráva?“ pokračovala bez omluvy. „Mami. Mám zítra školu.“ „Náš dům.“ Zlomil se jí hlas. „Tvůj otec nám chce sebrat dům.“ To už se rozvzlykala a její slova – to, co opravdu znamenala – mě jedno po druhém udeřila do břicha jako dobře mířené rány pěstí. Táta před dvěma lety prohlásil, že od nás odchází a založí si novou rodinu. Všechno tím zničil. Prostě jen tak. Už několik měsíců tajně budoval základy té

26

nové rodiny, dokonce Jessie pěkně oplodnil, takže se jim jen pár týdnů potom, co práskl dveřmi a my se všichni vznítili a shořeli na popel, narodila překrásná dvojčátka. Myslela jsem si, že horší už to být nemůže, a on nám teď chtěl vzít i střechu nad hlavou? „Dala jsem mu všechno, Audrey. Všechno. Je to náš dům. Náš domov…“ Její vzlykání přešlo do škytavých otřesů. Schoulila se do klubíčka jako myš – jako hodně traumatizovaná myška. V polotmě jsem k ní natáhla ruku a pohladila ji po vlasech. „Proč?“ fňukala. „Já to nechápu. Proč nám to dělá? Proč mi to dělá, Audrey?“ Dál jsem ji hladila. „Já nevím, mami,“ zašeptala jsem. Protože to byla pravda. Vážně jsem to nevěděla. Mamčino vzlykání se změnilo v tiché kňourání a to přešlo v popotahování, ze kterého se stalo chrápání, a já – já jsem jen hodně, hodně dlouho upírala oči do stropu.

4

NEJLEPŠÍ KAMARÁD, KTERÝ EXISTUJE JEN PROTO, ABY BYL VÁŠ NEJLEPŠÍ KAMARÁD 0RĜQÀ MH JD\ 1HER MH WR QHMOHSĄâ NDPDUÀGND NWHUÀ PÀ SURVWÔ IDNW VPĔOX QDbFKODS\ 1HER MH WR ]NUÀWND ĎSOQĘ WUKORXĄ 9ODVWQÔ MH WR MHGQR SURWRĜH WHQKOH ËORYÔN H[LVWXMH MHQ SURWR DE\ KODYQâ SRVWDYÔ GRSRPRKO NHbĄĈDVWQÒPX NRQFL 1HPÀ YODVWQâ SĀâEÔKRYRX OLQLL YODVWQâ RVREQRVW YODVWQ⼠QLF -H YbSRGVWDWÔ MHGQRUR]PÔUQĘ .G\Ĝ PÀ QÀKRGRX ĄWÔVWâ YbSRVOHGQâ VFÒQÔ VH KR Mâ XMPH QHMOHSĄâ NDPDUÀG REMHNWX PLORVWQÒKR ]ÀMPX KODYQâ SRVWDY\

Když jsem se další den sešla s Leroyem, byl to Leroy jako vždycky. „Audrey, vypadáš příšerně.“ Ukázala jsem mu vztyčený prostředník. „To nemůžeš bejt někdy trochu milej?“ stěžovala jsem si.

28

„Jen jsem upřímnej. Copak upřímnost není milá?“ „Ne.“ Zívla jsem a připojila se k němu. Zbytek cesty do školy jsme šli spolu. Mrholilo takovým tím otravným způsobem, kdy vypadá debilně, když si nad sebou rozevřete deštník, ale když jdete bez něj, strašně vám zkrepatí vlasy. „Tak jak to včera šlo?“ zeptal se Leroy a v jeho hlase zněla aspoň špetička zájmu. Ačkoli – pořád to byl jen Leroy. Jeho empatie byla velmi omezená. Právě proto jsem ho měla ráda. Nikdy mě nelakoval. „Jo, asi dobrý. Šéfová je trochu posedlá tím, mít všechno pod kontrolou. Teda spíš hodně posedlá. Ale to je fuk, hlavně že můžu vypadnout z baráku.“ „Máma furt vyšiluje?“ Usmála jsem se. Leroy opravdu nikdy nic nelakoval narůžovo. „To teda. Včera v noci si zase vlezla do mojí postele. Proto vypadám tak příšerně. Ale abych jí nekřivdila, už to dlouho neudělala. Jenže včera nám táta napsal, že…“ Vyschlo mi v puse, odmlčela jsem se. Nechtěla jsem o tom mluvit. Jestliže jsem ale čekala soucit, měla jsem stejně smůlu, protože Leroy už měl vytažený mobil a kontroloval si zprávy. „To je pěkně na hovno.“ Pronesl to spíš ke svému telefonu než ke mně. Ne že by mu na mně nezáleželo. Měl mě rád, ale taky věděl, že o tom nechci mluvit. A já jsem o tom nechtěla mluvit. Fakt ne. Už jsem říkala, jak moc jsem o tom nechtěla mluvit? Kývla jsem směrem k jeho mobilu. „Jak je v herním světě?“

29

Leroy kývl, poklepal na displej a zvedl oči. „Ále, člověk by se z toho zjevil. Někdo tvrdí, že překonal můj čas na duhový cestě.“ Dělala jsem, že šokovaně lapám po dechu. „To přece není možný?“ Leroy začal znovu zběsile klepat na displej. „To mu přesně říkám.“ Leroy žil dvojím životem. Na internetu vedl existenci anonymního hráče videoher, které přestaly být cool dřív, než jsme vůbec byli počati. Ale byl v tom dobrý a nahrával videa toho, jak hraje, na YouTube. Vůbec jsem to nechápala, ale měl přes dvě stě tisíc sledujících. „Vsadím se, že ten ksindl to bere zkratkou, a stejně tvrdí, že to je jeho skutečnej čas,“ brblal Leroy. „Podvodník zatracenej.“ Dopsal zprávu plnou ještě peprnějších výrazů, schoval mobil do kapsy a s úsměvem ke mně zvedl oči. „Fajn, promiň, už se ti věnuju. Tak jaký to je ve Flickeru? Lístky tam jsou teda pekelně drahý.“ „To proto, že je to tam směšně nóbl!“ ucedila jsem. „A zákazníci jsou děsný, strašně nadutý. A nemají tam nic normálního k jídlu…“ Pověděla jsem mu o skořicovém prachu a trhaném vepřovém a Leroy se skoro počural smíchy. „Ale platí docela dobře, a pracuje tam jeden kluk, Harry. Je v pohodě. Neznáš ho? Tvrdil mi, že se zná s mým bráchou.“ „Jak se jmenuje příjmením?“ „To nevím.“ „A jak vypadá? Je hezkej?“ Praštila jsem Leroye školní brašnou. „Není ošklivej. Má takový delší tmavý vlasy a geluje si je, aby mu stály kolem

30

hlavy. A, ehm, oči má asi zelený? Nebo hnědý? To si nejsem jistá, v kině bývá dost tma. Možná je původem Asiat?“ Leroy mě probodl Pohledem. „Možná je Asiat?“ „No já fakt nevím, jasný? Prostě vypadá trochu jako Joseph Gordon-Levitt.“ „Audrey, krucinál. Joseph Gordon-Levitt je Žid!“ „No tak jo, no! Říkala jsem ti, že nevím.“ V Bridgely nad Temží znal nějakým záhadným způsobem každý každého. Byly tu jen dvě střední školy a skoro nikdo se nikdy neodstěhoval. Leroy se na chvíli odmlčel, nejspíš se v duchu probíral katalogem všech známých tváří. „Fajn. Na to přijdeme. Takže, vypadá jako Asiat, ale možná je to Žid, a má hnědý nebo zelený oči…“ Rozchechtala jsem se a znovu jsem ho praštila. „Ehm… přijeli ho vyzvednout nějaký kámoši,“ přidala jsem další střípek do mozaiky. „Zjevně velký fandové rockový muziky. Byla tam jedna holka, měla mikádo a vespod vyholený vlasy. A taky kouří, teda myslím Harryho…“ „Mohl by to bejt Harry Lipton. Je katolík?“ „Kristova noho, Leroyi. Jak to mám vědět? Rozhodně mě nestrčil do zpovědnice a nepřiznal se mi ke všem svým hříchům.“ Leroy se zazubil. „Když přijde na chlapy, jseš fakt marná.“ Praštila jsem ho potřetí. „Jestli je katolík, je to Harry Lipton. Pohan, co zběhl z církve. Nebo to aspoň říká máma.“ „A ta to ví odkud?“ Leroy vzdychl. „Hlídá, kdo chodí do kostela a jak často. Jako že si to fakt zapisuje. Jednou jsem u ní našel seznam.“

31

„Tvoje máma je divná.“ Vzala jsem do prstů pramen svých vlasů, abych se podívala, jak moc mi v tom nedomrlém dešti krepatí. „Toho jsem si moc dobře vědom. Ale každopádně, pokud je to ten Harry, kterýho myslíš… Tak mám dojem, že se loni vyspal s Cassií a pak se na ni totálně vybodl. Dost ji to sebralo.“ „S tou Cassií z vašeho kostela?“ Leroy přikývl. „Ten váš kostel se jen hemží skrytými devianty.“ Leroy se uklonil s gestem, za které by se nestyděli nejteplejší gayové na světě. „Audrey, nemám nejmenší potuchy, o čem mluvíš.“ Po chvíli jsme se místo o kině a Harrym začali bavit o škole, stěžovat si na úkoly, na učitele, na celé tohle město – prostě náš obvyklý hovor. Leroy byl bytostný cynik a já na něm posledních pár měsíců, od toho, co se stalo s Milem, visela, jako by byl můj jediný zdroj kyslíku. Potkali jsme se na divadelním kroužku, ale skamarádili jsme se, až když mě našel, jak brečím schovaná za oponou. Jakmile řekl: „Nic ve zlým, ale ještě jsem neviděl, že by nějaká holka ubulená vypadala takhle odporně,“ věděla jsem, že tenhle kluk je přesně ten kamarád, kterého potřebuju. Protože i když mě zlomené srdce bolelo žalem a ponížením, jeho brutální upřímnost mě rozesmála. Blížili jsme se ke škole, postupně se k nám přidávaly pramínky dalších studentů v námořnicky modrých uniformách, až jsme se spojili v jeden silný proud tekoucí stejným směrem. Rozloučila jsem se s Leroyem, protože jsme měli každý jinou první hodinu, ale ani mi neodpověděl. Zase byl pohl-

32

cený svým mobilem a mumlal něco o zkratkách a duhových cestách. Prodírala jsem se plnými chodbami k učebně mediálních studií a snažila si vymnout z očí ospalost a nerozmazat si u toho řasenku. Alice už seděla na našem obvyklém místě. Zamávala na mě rukou s dlouhými, čerstvě nalakovanými nehty. Došla jsem k ní a hodila si věci na židli. „Novej lak?“ kývla jsem směrem k její manikúře. „Jo. Přišel mi včera. Nechala jsem si ho poslat z Ameriky – jsou v něm opravdový zlatý šupinky, vidíš?“ Strčila mi nehty přímo pod nos. „Vidím.“ V mém hlase nezaznívalo absolutně žádné nadšení, Alice ovšem dělala, že si toho nevšimla. „Jaká byla první směna v kině?“ „V pohodě.“ Včerejší večer mi připadal jako sen. Skoro jsem nevěřila, že tam budu muset dneska zase jít a celým si tím projít nanovo. „Přijdete tam s holkama za mnou?“ pokusila jsem se o úsměv a pokusila jsem se do něj vpašovat aspoň trochu entuziasmu. Oba pokusy žalostně selhaly. Alice znovu předstírala, že si ničeho nevšimla. „Jooo, jasně! To bysme určitě měly! Dostaneme slevu?“ Její snahy o normální kamarádskou konverzaci byly mnohem úspěšnější – možná proto, že je myslela upřímně. Možná jsem to byla jen já, kdo měl najednou pocit, že se mezi námi rozevřela nepřekonatelná propast, která tam dřív nebyla. „Ještě jsem se neptala, jestli mám na nějakou nárok.“ „Hele,“ namotala si Alice na prst pramínek vlasů, „neměl zrovna premiéru ten novej film od Dicka Curtisfielda? Mohly bysme s holkama jít na něj. Jeho filmy jsou super!“ „Jasně! To zní skvěle!“ zatrylkovala jsem falešně. „Budu tam třeba hned zítra.“

33

„Paráda! Tak já se u oběda zeptám holek.“ Její úsměv byl skutečný, ale nadšení v jejím hlase znělo nuceně a mě bodlo u srdce bolestí z toho, co jsem nám provedla, co jsem provedla našemu přátelství. Ulevilo se mi, když do třídy vtrhl pan Simmons a zahájil vyučování. Spadl mi kámen ze srdce, že už nemusím tlachat s holkou, která bývala mojí nejlepší kamarádkou – s holkou, která si nejspíš pořád myslela, že se na tomhle faktu nic nezměnilo. Nechápala jsem, jak to všechno, co se stalo s Milem, mohlo tak moc změnit naše kamarádství, i když se moje kamarádky zachovaly naprosto skvěle – ale prostě se to změnilo. Vyrůstaly jsme spolu – já, Alice, Becky a Charlie. Dva páry nejlepších kamarádek, naši rodiče nám přezdívali „holčičí gang“. Prožily jsme spolu základní školu, pubertu, závěrečné zkoušky, a po přijímačkách na střední jsme ve stísněném karavanu vyrazily na bláznivé prázdniny na pobřeží Cornwallu. Naše přátelství přežilo i první velké zemětřesení, které otřáslo mým životem, když od nás táta odešel a máma se zhroutila. Nechaly mě vyplakat, objímaly mě, nosily mi čokoládu – mně i mámě. Jenže pak, na konci třetího ročníku střední školy, se hned zkraje léta stalo to s Milem a já měla pocit, že se v mém životě všechno rozbilo. Dokonce i má kamarádství. Styděla jsem se tak moc, že jsem se ani neodhodlala holkám říct, co se stalo. Trávit s nimi čas bylo pro mě čím dál obtížnější. Co říkáš na tyhle šaty? Nepřijde ti Russell fakt sexy? Koukni na Sarah, nemáš pocit, že než se nechala ostříhat, vypadala mnohem líp? Nechceš o víkendu zajít na nákupy? Objevila jsem jeden kabát, ale nejsem si jistá, jestli mi bude slušet. Z toho jejich roztomilého utěšování,

34

„ach, Audrey, to bude zase dobrý“, se mi zvedal žaludek, takže jsem od nich utíkala k Leroyovi, k jeho věcné upřímnosti. Něco ve mně se zatvrdilo, ale holky zůstaly pořád stejné. Učitel rázoval sem a tam po třídě, takže jsem byla nucena vrátit se duchem do hodiny mediálních studií. „Tak, mládeži, měli byste pomalu začít přemýšlet nad svým letošním výzkumným projektem.“ Otočil se na podpatku a pochodoval zase zpátky. „Cílem tohoto předmětu je naučit vás nezávisle zpracovat akademické téma a připravit vás tak na univerzitní studium.“ Alice se zatvářila vyděšeně a já se snažila její výraz napodobit. Další otočka. Další pochod po podlaze s nevyčistitelnými skvrnami od žvýkaček. Jeden kluk, George, se přihlásil. „Takže vlastně celej školní rok můžeme dělat, co chceme?“ „Dobrý pokus,“ zašklebil se pan Simmons. „Nejspíš zjistíš, že je to podstatně těžší, než kdybych vás jen učil látku a vy z ní pak napsali test. Troufám si říct, že pro většinu z vás bude nejtěžší vybrat si to správné téma.“ Alice zvedla ruku a od zlatavých nehtů se jí odrazilo světlo. „Ano, Alice?“ „Mohl byste nám dát nějaké příklady?“ „Jistě, samozřejmě.“ Učitel vzal z katedry štos papírů a začal je rozdávat. Jeden jsem si vzala, byla to fotokopie něčí seminárky. „Nuže, jediné kritérium, které musíte splnit, je vybrat si nějakou část médií – zpravodajství, televizní sitkomy, hollywoodské velkofilmy, cokoli… A akademicky je zanalyzovat. Loni jedna studentka porovnávala rozdíly ve vysílání ženských sportů a mužských. Další student si

35

vybral product placement v bondovkách. Další měřil prostor, který dostávají herci tmavé pleti ve filmech nominovaných na Oscara…“ Pan Simmons si sedl a napil se kafe. „Já vím, že to teď zní trochu strašidelně, takže si dáme deset minut, abyste si mohli sesumírovat a napsat, jaká témata by vás mohla zajímat.“ Vyměnily jsme si s Alicí prázdný pohled. „Napadá tě něco?“ zeptala se mě. „Ne. Tebe?“ „Taky ne.“ Začala si na okraj listu v sešitě kreslit spirálky. „Možná bych mohla psát něco o časopisech pro ženy?“ „To zní skvěle. A až se budeš hlásit na praxi, bude to vypadat dobře v životopise.“ Alice už odmalinka chtěla psát pro lesklé magazíny jako jsou Cosmopolitan nebo Vogue. Neustále se soužila, že tištěná média zaniknou dřív, než si stihne splnit svůj sen. „Tak jo.“ Narovnala se a zapsala si: časopisy pro ženy. Poklepávala jsem propiskou o sešit a sledovala, jak si všichni kolem mě něco škrábou na papír. Jenom George se tvářil stejně zmateně jako já. Zachytila jsem jeho pohled, usmáli jsme se na sebe. Pak jsem si uvědomila, že George patří mezi Milovy nejlepší kamarády, a zpanikařila jsem při pomyšlení, že o všem ví. Zrudla jsem, udělalo se mi trochu blbě, rychle jsem sklopila oči k prázdnému papíru. Co bych tak celý školní rok mohla akademicky analyzovat? Nikdo přece nemá nic, na čem by mu tolik záleželo? Pan Simmons nejspíš vycítil moje váhání, protože se zastavil u mojí lavice a dřepl si. „Copak, Audrey, nic vás nenapadá?“

36

Cítila jsem z něj kafe, až jsem se bezděky odtáhla. „No, moc ne.“ „A co vás tak obvykle zajímá?“ Pokrčila jsem rameny. Všichni nastražili uši, cítila jsem se nepříjemně obnažená. „Nevím.“ „Co třeba nějaké filmy nebo seriály? Vy jste hodně hrála ve školních představeních, ne?“ Při těch slovech jsem sebou cukla. Skoro jako by na mě plivl. Znovu jsem pokrčila rameny. „Jo, filmy mám docela ráda.“ „Výborně.“ Tvářil se, jako bych právě vypočítala nějakou neřešitelnou rovnici. „A jaké filmy máš ráda?“ Tím jsem si už nebyla jistá. Nevěděla jsem ani to, proč jsem si zapsala zrovna tenhle předmět. Proč jsem chodila na mediální studia místo na dramaťák. Můj nejoblíbenější předmět – vlastně jediný, na kterém mi záleželo – byla dramatická výchova. A já z něj odešla. Vykašlala jsem se na něj… Celé léto jsem v podstatě prožila jako tělo bez duše. Snažila jsem se přežít každý den, odpočítávala jsem je jeden po druhém, i když jsem netušila proč. Důležitá rozhodnutí jsem činila podle toho, co bude vyžadovat nejmíň námahy, co bude nejmíň bolet. Po tom, co mi Milo udělal, jsem už na nic neměla dost síly. Jediné, co jsem cítila – pokud vůbec něco –, byl ledový, doutnající vztek, který mi pulzoval v žilách a nezdálo se, že by měl kdy odeznít. „Máš ráda romantický filmy, že jo, Audrey?“ odpověděla za mě Alice, a vytrhla mě tím z mého ponurého hloubání. „Skutečně, Audrey?“ chytil se toho pan Simmons. Do tváří se mi nahrnula krev. „Rodiče jí dali jméno podle Audrey Hepburnový.“

37

„Opravdu?“ podivil se pan Simmons a já se sotva zmohla na přikývnutí. „No, Audrey Hepburnová je rozhodně ikona světové kinematografie. Možná bys mohla svůj projekt zaměřit na ni?“ Probodla jsem ho pohledem, který říkal: Tak to ani náhodou. „Anebo ne. Ehm. Takže, romantické filmy?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Měla jsem je ráda, ale už nemám.“ Pan Simmons se nejspíš rozhodl, že bude všechny moje náznaky ignorovat. „Ach tak, a proč ne?“ „Protože jsou pěkně prolhaný,“ prskla jsem, ani mi nedošlo, co to vypouštím z pusy. George se uchechtl a já se zastyděla za svůj výbuch a nahrbila se. Zabralo to aspoň v tom, že učitel na půl minuty zmlkl. Alice se rozpačité ticho pokusila zahnat zahihňáním, a já vůči ní pocítila nával nevysvětlitelné nelibosti, i když neudělala nic špatného. „Vážně,“ trvala jsem na svém. „Romantický filmy ničí lidem vztahy ve skutečným životě. Podstrkují nám představu o lásce, která v realitě není udržitelná. Je to nebez –“ Už už jsem se chystala říct „nebezpečný“, ale zvedla jsem oči a zjistila, že na mě celá třída upírá zrak. Zatnula jsem pěsti. Spěšně jsem hledala míň dramatický výraz. „Je to… patetický?“ Učitel se usmál, ale přišlo mi, že mě lituje. Stáhla jsem si rukávy přes ruce a sklonila hlavu, aby mi obličej zakryly vlasy. „Vypadá to, že jste něčemu zajímavému na stopě, Audrey,“ pronesl pan Simmons tiše. „Zkuste si to aspoň zapsat. Popřemýšlejte o tom, kam by se s tímhle nápadem dalo dojít.“ „Audrey má brigádu v kině,“ pípla vesele Alice, jako by se mi dneska rozhodla dělat mluvčí. „Ve Flickeru.“

38

„Ano?“ Pan Simmons se zvedl. „No, tak to se budu těšit na skvělý návrh ročníkové práce, Audrey – když už máte přístup k tolika filmům.“ „Vždyť ještě ani nevím, jestli nás tam nechají na ty filmy koukat,“ zamumlala jsem, ale učitel už byl ke mně otočený zády. Podívala jsem se na papír. A napsala jsem:

3URç OiVND QLNG\ QHQt MDNR YH ®OPX