Sarah Lyu
Děj této knihy je zcela fiktivní. Jakékoli odkazy k historickým událostem, skutečným osobám nebo místům jsou užity pro potřebu fiktivního příběhu. Ostatní jména, postavy, místa a události jsou dílem autorčiny fantazie a jakákoli podobnost se skutečnými událostmi nebo osobami, živými či mrtvými, je čistě náhodná. Published by arrangement with Simon Pulse An imprint of Simon & Schuster Children’s Publishing Division Text copyright © Sarah Lyu 2019 Jacket photograph copyright © Jonathon Kambouris/Gallery Stock 2019 Translation © Anežka Mann 2020 Czech edition © Nakladatelství Slovart, s. r. o., 2020 All rights reserved Nejlepší lži Z anglického originálu Best Lies přeložila Anežka Mann Redigovala Michaela Bečková Korektury Adéla Lapáčková a Kateřina Chocholová Editorka Kateřina Eliášová Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v roce 2020 Vydání první ISBN 978-80-7529-998-7 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz Cena uvedená na obálce je nezávazným doporučením pro konečné prodejce
PONDĚLÍ // 28. SRPNA // DEN 353
1. Nikdy předem nevíte, kdy je to naposled. Nikdy vás nenapadne: Tohle je naposled, co vidím jeho úsměv, plachý a plný tajemství určených jen a jen mně, naposled, co ho držím za ruku a líbám na tvář a ztrácím se ve hřejivě hnědé barvě jeho očí. Jack je pryč a nestačili jsme si ani dát sbohem. Vyměnit si poslední úsměv, poslední polibek. Už ho nikdy neuvidím. Uběhly tři hodiny od chvíle, kdy jsem Jacka držela v náručí, a už nikdy neuslyším jeho hlas, jeho uvolněný smích, to, jak říká moje jméno, Remy, jak ho šeptá do šera jako modlitbu. Tři hodiny od chvíle, kdy mě cizí lidé odtrhli od jeho těla, a já už mu nikdy nezajedu prsty do vlasů, nikdy neucítím teplo jeho doteků na své kůži. Tři hodiny od chvíle, kdy na něj Elise namířila revolver, a já už si nikdy nevychutnám jeho polibek, nebudu vdechovat mátovou vůni jeho šamponu. Musíme přijít s věrohodnou verzí, říkají moji rodiče. Něčím, co bychom mohli předložit policii, něčím, co by objasnilo to, co se stalo, co jsem tam dělala. 7
Chtějí, abych lhala, ale neřeknou to nahlas, neřeknou lhát. Moji rodiče mě chtějí chránit. V jejich očích vidím obavy, mají o mě strach, strach z toho, co by se mi mohlo stát. Ale je tam i něco jiného, jiný druh strachu. Nemají strach jenom o mě, mají strach ze mě. Takhle se to stalo. Narodila jsem se jako Katherine Remy Tsaiová, ale všichni mi říkají Remy. Dřív jsem věděla přesně, co se mnou bude, ale teď nemám sebemenší tušení, co přinese zítřek. Věděla jsem, co je to smích, ale teď si nedokážu představit, že bych se ještě kdy měla usmát. Bydlím na severním předměstí Atlanty, ve městě jménem Lyndens Creek, tedy lyndenský potok. Ale žádný potok tu není, alespoň žádný, o kterém bych věděla. Bývala to zemědělská oblast, samé kopce a dobytek. Teď je to úhledné město plné úhledných lidí, takových, kteří by nikdy, nikdy nevypálili šest ran do něčího hrudníku. Jsou tu dobré školy a my chodili do jedné z nich, Riversideské střední, proslulé příšerným fotbalovým mužstvem a vynikajícími výsledky závěrečných zkoušek. Další ze škol financovaných rozpínající se čtvrtí v sousedství golfového hřiště, kde tráví volný čas podnikatelé a právníci na odpočinku a kde jsem se zamilovala do Jacka pod hvězdami posetou přikrývkou noční oblohy. Ano. Je to hezké místo a dřív jsem tam patřila. Teď se v koupelně dívám do zrcadla a zjišťuju, že z něj na mě hledí cizí tvář. Pára z tekoucí vody zamořuje místnost, dokud se sklo nezamlží a já se nezačnu dusit. Oblečení, které jsem měla na sobě před několika málo hodinami, je nacpané v pytli na důkazy na policejní stanici. Tričko se Supermanem, které mi dal Jack tu noc, kdy jsme se seznámili, moje oblíbené džíny, moje kdysi bílé tenisky. Všechno zničené. 8
Moje tělo je odraz napáchané škody, temně rudá mapa vykreslená v pramíncích a šmouhách. Jackova krev na mém obličeji, v mých vlasech, na mých pažích a za mými nehty. Bylo jí tolik, že ke mně přiběhli záchranáři a pátrali po nějakém poranění, ale jak by mohli vidět díru v mém srdci? Jmenuji se Remy. Je mi sedmnáct let. Tohle jednou skončí. To mě kdysi naučila Elise jako způsob, jak se udržet nohama na zemi. Tohle jsou věci, na které se mohu spolehnout. Upomínka, že tak, jako se cítím teď, se nebudu cítit navždy. Stojím ve sprše a nechávám vodu vypálit Jacka z mé kůže, pozoruji krev, jak proudem odtéká do odpadu, dokud voda není zase čistá. Ale já si čistá nepřipadám. I potom, co jsem spotřebovala poslední kapku šamponu a mýdla, se dál drhnu, dokud moje kůže není červená a podrážděná. Dokud nezůstane jen třesoucí se, vzlykající dívka na dně vany. Třesoucí se, vzlykající dívka, která musí čelit ztrátě, již není připravena přijmout. Část mě si uvědomuje, že Jack už tu není, ale já prostě nechci, aby byl pryč.
2. Naši se zase hádají. To je jediná konstanta mého života. Ráno se slunce vyhoupne na obzor a moji rodiče, přesní jako hodinky, se začnou hádat. „Co to děláš?“ křičí táta a pronásleduje mámu, která pochoduje sem a tam po obýváku. Okřikne ho, aby byl zticha, k uchu má přitisknutý telefon. V jejích očích není nic než pohrdání. 9
„Volám právníka,“ zasyčí na něj. „Touhle dobou nikdo nebude vzhůru. Jsou tři ráno.“ On je podráždění a ona je hněv. Tyhle role hrají už celé roky. Můj brácha Christian a já sedíme tiše na pohovce a z mých čerstvě umytých vlasů pořád kape voda. Zvuk kapek dopadajících na kožený potah podtrhuje jejich křik, pravidelné údery podkreslují sílící hněv. Nedíváme se na sebe, nedíváme se na ně. Je to něco tak známého, až je to skoro uklidňující. Nedokážu se vyrovnat s tím, co se stalo, ale tohle bych vydržela celý den, křik a ostrá slova, svoje rodiče, jak si jdou po krku. „Haló, dobrý den,“ řekne máma, když jí někdo konečně zvedne telefon. Šlehne po tátovi vítězoslavně pohledem: Vidíš? Sevře rty do tenké linky. Jakmile máma položí telefon, pokračují tam, kde přestali. Hádají se kvůli právníkovi – kdy dorazí, co je zač, kde jsi ho vůbec našla. Hádají se kvůli tomu, jak jsou unavení. Hádají se kvůli tomu, co se stalo. „Věděl jsi to?“ ptá se ho máma. „Věděl co, Heleno?“ řekne táta a tiskne si špičky prstů ke spánkům. „Kde byla tvoje dcera. Co se s ní dělo. Bože, Stephene, jak můžeš být takový budižkničemu.“ Sedím přímo tam, ale mlčím. Christian po mně pokukuje. Jestli si dělá starosti, nedává to najevo. Napadne mě, že jsem to možná já, kdo umřel, že tohle je možná moje osobní, speciální verze pekla, sledovat, jak se moji rodiče hádají, donekonečna po zbytek věčnosti. Možná, že si nic jiného nezasloužím. Vyruší je až zaklepání na dveře o půl hodiny později a přestanou, když klepání zesílí. Je to právnička. 10
„Jmenuji se Vera Deshpandeová,“ řekne, jakmile se octne v obývacím pokoji, a bedlivě si prohlíží naše napjaté výrazy. „Řekněte mi, co se stalo.“ Všichni se podívají na mě. Jakmile je zřejmé, že jsem příliš zničená na to, abych cokoliv řekla, moji rodiče spustí jeden přes druhého. „Její přítel –“ „Její nejlepší kamarádka – “ „Je mrtvý – “ „Zastřelila ho – “ „Ne Remy. Remy nikoho nezastřelila – “ „Vždyť to říkám – “ „To ta holka, Elise – “ „To všechno ona – “ „Ani nevím, kde vzala tu pistoli – “ Skáčou si navzájem do řeči a já bych s Verou nejspíš soucítila, kdybych byla schopná vůbec něco cítit. Konečně se zadrhnou a odmlčí. „Kde vzala tu pistoli?“ ptá se máma a všechny páry očí se opět upřou mým směrem. Zkoumám podlahu a přeju si, abych byla neviditelná, abych byla kdekoli jinde, kdokoli jiný. „Tohle je vážné, Remy,“ pokračuje máma. „Mohla bys skončit ve vězení. Rozumíš?“ Hlas má zastřený povýšenou přezíravostí, ale ozývají se v něm i pronikavé tóny zostřené strachem. „Někdo umřel.“ Neřeknou jeho jméno. Nezáleží jim na něm, nezáleží jim ani na Elise. Ani po všem, co se stalo. Vlastně si nemůžu být jistá, jestli jim vůbec záleží na mně a na tom, co se mnou bude, nebo jestli je zajímá jenom to, jak by vypadali, kdyby jejich dcera skončila ve vězení. Jak by to ovlivnilo máminu nominaci do nemocniční rady, povýšení, o které táta usiluje u Coca-Coly. Jak to naruší dokonalý 11
obrázek, který s takovou námahou vytvořili. Nikdy o tom nemluvíme, ale to je to jediné, co je drží pohromadě po letech plných neustálých bojů a potyček. Nesejde na tom, že jejich manželství selhalo, jediné, na čem záleží, je, aby nikdo nevěděl, že selhalo, a divadýlko tedy pokračuje za každou cenu. „Remy, prosím,“ řekne táta a prosebně se na mě podívá. „Chceme ti pomoct. Milujeme tě.“ Láska, to je stará výmluva. Milují mě, jako milují mercedes v garáži, jako milují drahé hodinky na svých zápěstích. Milují mě jenom pro to, co jim můžu poskytnout. Mám být vidět, ale ne slyšet. Chtějí mě mít, ale ne mě pochopit. Láska je zbraň, kterou vytáhnou, když jim přijde vhod. Ospravedlňuje všechno, co dělají. „Remy,“ zkouší to táta znova. „Nebuď hloupá,“ přeruší ho máma. „Všechno nám řekni.“ Obejmu kolena pažemi a schovám za ně tvář. Je to reflex, stočit se do klubíčka, chránit se před světem, když je všeho příliš. Část mě si uvědomuje, že mají právo panikařit. Netuším, co se mnou bude, a přes šok a zoufalství jsem i já vyděšená. „Remy,“ řekne máma a její hlas jako by mě udeřil do tváře. „Teď není vhodná chvíle na to, aby sis hrála na uraženého teenagera.“ Pokaždé ví přesně, co říct, aby mě dostala. „Já si na nic nehraju. Tohle není hra,“ řeknu, tvář stále skrytou za koleny. „Jack je mrtvý.“ Slova, která jsem si do té chvíle zakázala byť jen pomyslet, teď visí ve vzduchu. Je opravdu pryč. „Ano. A chápu, že jsi smutná,“ zkouší to máma znovu. „Ale – “ „Smutná?“ Nemůžu tomu uvěřit. Vždycky byla taková. Chladná, bez emocí. Dřív jsem si myslela, že se musela na12
učit veškeré pocity potlačit, protože pracuje na chirurgii, ale teď si myslím, že nikdy žádné doopravdy neměla, a právě proto je tak dobrá v tom, co dělá. Pokračuje. „Ale musíš teď myslet na sebe. Pro něj už nemůžeš udělat nic. A myslíš, že by si Jack přál, abys – “ „Tohle si myslíš, když ti někdo na operačním sále umře? Že už pro něj nemůžeš nic udělat?“ křičím a ztrácím nad sebou kontrolu. „To sedí. Všichni ostatní jsou ti ukradení.“ Pustím nohy a sevřu polštář na pohovce, až mi zbělejí klouby. Začnu plakat a je to, jako bych přiznala kapitulaci. Prohrála jsem. „Ano,“ odpoví a ani nemrkne. „Přesně to udělám. Musím. Protože další člověk, kterého operuju, si zaslouží to nejlepší. Nemůžu prostě zalézt do postele a vytěsnit okolní svět.“ V jednom se nemýlí – nic si nepřeju víc než zalézt si do postele a všechno pustit z hlavy. Nechci nic víc než se ponořit do vlastní bolesti, utopit se v ní. „Musíš myslet na to, co tě čeká.“ „No ovšem, to jsi celá ty. Jsi dokonalá. Jako stroj. Jak se s tebou může kdokoli z nás měřit? Nikdo ti nikdy nebyl dost dobrý. Ani táta, ani já – “ Tohle je dávno známá hádka, všechna tahle slova už jsem na ni dřív vychrlila. Je to podivně uklidňující prožívat to znovu. Neuvěřitelné, ale téměř normální. Kluk, kterého jsem milovala, je mrtvý a já mám pocit, jako by na mě celý svět padal, ale zároveň jsme to pořád my a popichujeme se jako obvykle. „Dělám, co musím, abych přežila.“ Její hlas je teď vražedně tichý a je to děsivější, než když křičela z plných plic. „Denně musím dělat těžká rozhodnutí. Řešit otázky života a smrti. Ty nemusíš nic víc než chodit do školy, mít dobré známky, nenechat se zatáhnout do vyšetřování vraždy. Jak tohle můžeš podělat?“ 13
Christian se zatváří překvapeně, ale já vím, že se mě nezastane. Sotva se na mě dokáže podívat, raději kouká do mobilu. Možná si myslí, že jsem beznadějná, hloupá, ztracený případ – jako mě vidí máma. Možná si myslí, že jsem něco horšího, zrůda, že nesnese být se mnou v jedné místnosti. „Heleno,“ ozve se táta. Než se stačí rozpoutat další hádka, vloží se do toho Vera. „Nejlepší bude, když si s Remy promluvím o samotě,“ řekne. Všichni na ni civíme, zapomněli jsme, že tam je. „Pojďme se projet.“ V autě neřekne ani slovo, když stáhnu okénko a zapálím si cigaretu. Nepožádá mě, abych ji zhasla, ani se neptá, jestli jsem dost stará na to, abych kouřila. Když kouřím, třese se mi ruka, celé moje tělo je nejisté. Bolí mě dýchat. Bolí mě existovat. „Mají prostě strach,“ řekne Vera o mých rodičích, když startuje. Slyšíme je i z příjezdové cesty, slova zní slabě, ale zapáleně. „Ne, takhle se chovají pořád,“ poznamenám mdlým hlasem. Chybí málo k tomu, abych usnula, ale zároveň jsem naprosto bdělá. Z těch dvou extrémů se mi točí hlava. Vera neodpoví a vycouvá z příjezdové cesty. Jsou skoro čtyři ráno a kromě nás není na silnici jediné auto. Svět je zároveň nekonečný a mrtvý. Máme čtyři hodiny, nanejvýš pět, než se budeme muset dostavit na policejní stanici. Elise tam vzali rovnou, ale mě nechali v péči rodičů. Byla jsem celá od krve, ale nebyla jsem to já, kdo střílel, takže mi dovolili dostavit se k výslechu až ráno. „Tak, Remy, řekneš mi prosím, co můžeme čekat dnes ráno, až se tam objevíme?“ Matně si uvědomuju, že je pondělí. Mám test z fyziky, na který jsem se neučila, z klasické mechaniky, gravitační a pohybové zákony – zákony, které ovlivňují pohyb hvězd v galaxii a výstřel z revolveru. 14
„Začnou tím, že ti přečtou tvá práva mladistvé.“ Vera krátce odrecituje několik vět, které mi připomenou krimi pořady v televizi, a já nemůžu uvěřit tomu, že tohle je skutečnost. „Potom si někdo vyslechne tvou výpověď,“ pokračuje. „Obvykle je to detektiv, ale možná to bude policista. Musíš zůstat klidná. Na prvním dojmu záleží.“ Střídavě se soustředím na její hlas, zatímco kouřím a zírám na světla pouličních lamp, která se míhají kolem nás. Vzduch mě chladí na tváři a slzy tečou volně. Jsem dočista prázdná, neschopná cokoli cítit, a zároveň naprosto zahlcená. Můj mozek vypnul ve snaze se zachránit. Nic necítím, a přesto pláču. „Pověz mi, co se stalo. Všechno. Nic nevynechej. Jsem na tvé straně,“ řekne. „Cokoli řekneš, zůstane v tomhle autě. Ale musíš mi říct všechno.“ Neodpovím. „Remy?“ řekne Vera a její hlas je jako léčivý balzám. Otočím se k ní. Vypadá unaveně, ale své husté, tmavé vlasy má hladce sčesané do drdolu a na halence nemá jediný sklad. I rtěnku má nanesenou dokonale. Přemýšlím, kde ji máma sebrala, proč zvedla telefon ve tři ráno, proč je tady se mnou a ne v posteli. „Vím, že jsme se sotva potkaly, ale musíš mi věřit. Potřebuju, abys mi pomohla pomoct tobě. Potřebuju, abys mi všechno řekla.“ „Dobře,“ polknu konečně. Přemýšlím, kde je teď asi Elise. Jestli ji vzali na policejní stanici, jestli je v Růžovém panství, úplně sama, jestli i jí někdo zavolal právníka. Jestli se o ni někdo stará. Uvědomím si, že o ni mám strach. Mám strach o nás obě. „A nelži,“ řekne Vera. „Musím být připravená. V takových případech pravda nakonec vždycky vyjde najevo.“ 15
3. V jádru každé dobré lži je pravda, to mi jednou řekla Elise. Nejlepší lži jsou přinejmenším z poloviny pravda, řekla, jako by nešlo o nic víc než o míchání barev, o slévání dvou různých dohromady, až nikdo nepozná, kde končí pravda a začíná lež, objeví se docela nový odstín. Když mě policisté odtrhli od Jackova těla, posadili mě do sanitky, kolem ramen mi dali přikrývku a zeptali se mě, co se stalo. Já nevím, řekla jsem. Nevěřili mi, ale já nelhala. Odpověď, o kterou policie usiluje, nezahrnuje proměnné, v odpovědi, kterou chtějí, není místo pro interpretaci. Chtějí tvrdá, chladná fakta tam, kde žádná nejsou. Všichni je chtějí, včetně Very. Ano, faktum je, že v neděli pozdě v noci jsme Elise, Jack a já byli u ní, v domě, který je v okolí známý jako Růžové panství. Růžové – protože je natřený na růžovo, panství – protože k němu patří rozlehlé pozemky. Faktum je, že Elise vystřelila z revolveru svého dědečka a zabila Jacka. Faktum je, že jsem zavolala tísňovou linku, plačící klečela vedle něho a držela ho v náručí, jako bych ho tu mohla udržet, pokud bych ho objala dostatečně pevně. Tahle fakta dávají dohromady příběh, ale ne celý příběh, skutečný příběh. Trauma má vlastní gravitační pole, které narušuje všechno, co mu předcházelo, a všechno, co následuje. Každé zranění je mezník na cestě života. Každé zranění je rozcestník, který značí konec, zabouchnuté dveře, navždy uzavřené pro člověka, kterým jste mohli být, pro život, který mohl být váš, kdyby – Ale potom je tu to první, úplně první trauma, a copak právě u něj nezačíná příběh každého z nás? 16
*** Pro Elise to všechno začalo před jedenácti lety, když jí bylo šest a její matka si o Vánocích sbalila kufry a odešla. Potom ji Elise viděla až o devět let později, na jejím pohřbu. Byla navždy pryč, nikdy nezavolala, nenapsala e-mail ani dopis, a nakonec umřela při autonehodě, když její auto narazilo do svodidel v rychlosti přes sto čtyřicet kilometrů v hodině. Elise bylo sotva patnáct. Ta noc, kdy ji matka opustila, aniž by měla v plánu se kdy vrátit, byla nocí, kdy Elise zjistila, že osoba, která ji měla milovat ze všeho nejvíc, byla schopná nasednout do auta a odjet bez jediného ohlédnutí, vyříznout Elise ze svého života, jako by byla zhoubný nádor. Pro mě byla na začátku hlasová schránka. Byly mi čtyři, možná pět, a s Christianem jsme se schovávali u něj v šatně. Dívali jsme se na televizi, když k tomu došlo – tiché, hněvivé hlasy postupně zesílily do hlasitého, zuřivého křiku. Christian mě popadl za zápěstí a šli jsme nahoru, zavřeli dveře jeho ložnice a sedli si na podlahu, opřeni o nohy od postele, a čekali, až se bouře přežene. Skončili jsme u něj v šatně, malý tmavý prostor nás uklidňoval, Christianovo měkké oblečení nás obklopovalo jako přikrývka. Venku zuřil uragán, ale tady uvnitř jsme byli v bezpečí. Navzdory ledovému, slizkému strachu, který mě naplňoval, se mi podařilo usnout a probudila jsem se, až když v domě zavládlo zlověstné ticho. Chtěla jsem odejít, myslela jsem si, že je po všem, ale Christian mě zatahal za rukáv a zavrtěl hlavou. Potřebovala jsem na záchod, ale sedla jsem si zpátky na zem a pevně si objala kolena. Potom jsem dole uslyšela její hlas, strašlivě daleko a přitom příliš blízko. Mámin hlas. „To jsem já. Zvedni ten podělanej telefon, zatraceně. Musí to být 17
fajn, být ty. Musí být fajn jezdit na pracovní cesty a spát s cizíma manželkama. Musí být fajn vypadnout, kdy se ti zachce. Nechat mě s dětma. Abys věděl, dřív jsem se dívala na všechny ty patetický matky v televizi, ty v oranžových vězeňských kombinézách, který utopily svoje děti v bazénu, a myslela jsem si, kdo sakra udělá něco takovýho? Ale myslím, že už to vím. Teď už to chápu. Jejich manželé byli pryč a dělali to s někým jiným.“ Za ta léta jsem si zvykla na ten typ vzkazů v hlasové schránce, které máma tátovi nechávala, určených k tomu, aby získaly jeho pozornost, aby ho přiměly vrátit se domů. Ale tenkrát jsem nic z toho nevěděla. Tenkrát jsem věděla jenom to, že nejsem v bezpečí, že osoba, která mě má milovat ze všeho nejvíc, mluví o tom, že mě zničí, jako by to nic neznamenalo. To je moje první vzpomínka a svým způsobem můj začátek, první kámen na dlouhé cestě, která mě dovedla sem. Jsem teď úplně stejně sama, jako jsem byla tenkrát.
4. Bezcílně jezdíme po okolí a já nevím přesně, kde jsme, ani jak jsme se sem dostaly. Všechno jsou jenom šmouhy v šeru. Veřino auto má střešní okno a já zírám na nebe, ale hvězdy dnes nejsou vidět, jsou zachumlané pod těžkou přikrývkou mraků. Ve vzduchu je cítit elektřina, brzy bude pršet. „Remy?“ ozve se Vera a přivolá mě tak zpátky na zem. „Nevím. Vážně si nevzpomínám, co přesně se stalo,“ řeknu a je to pravda. Všechno se to odehrálo teprve před několika hodinami, ale nedokážu se na události dnešní noci pořádně soustředit. Chvíli všechno zaplavuje oslňující světlo a v příštím okamžiku se opět nořím do tmy. 18
„Nebyla jsem u toho,“ říkám Veře a i to je pravda. Útržky včerejší noci mi poskakují v hlavě, rozbitá nahrávka, která se pořád opakuje. Drobné okamžiky se neustále přeskupují, všechno je zmatené, zamotané. Když zavřu oči, pořád mi v uších znějí výstřely, ale tlumeně, jako z velké dálky. Vybavím si Jacka přede dveřmi Růžového panství, jak říká: „Možná bude lepší, když si s ní promluvím sám.“ Střih. Elise je venku na balkoně, já sedím na schodech a obě mlčíme. Střih. Elise mi pokládá ruku na rameno, uklidňuje mě, říká: „Všechno bude v pořádku, Remy.“ Říká ještě něco, ale je to příliš tiché, těsně z dosahu. Všechno je neuspořádané, popletené a já si připadám dezorientovaná. Uvědomím si, že jsem vzhůru víc než čtyřiadvacet hodin, a divoce zatřesu hlavou. Ne, ještě víc, třicet, možná čtyřicet. „Tak jak to bylo?“ mračí se Vera. „Nevzpomínáš si, nebo jsi u toho nebyla?“ Začíná krápat, z nebe padají drobné kapičky. Vyhodím cigaretu z okénka a zavřu ho. Dívám se ven střešním oknem a pozoruju, jak na něj zvolna padá déšť, jak všechno rozostřuje. „Nebyla jsem tam, když se to stalo.“ „Kdy jsi dorazila? Potom, co byl postřelen?“ Veřin hlas je nezaujatý, sterilní. Klidně by si mohla objednávat krůtí sendvič a ne se vyptávat na fatální incident. „Ne.“ Musím se soustředit. Přinutím svoji mysl se soustředit. Cítím se neukotvená, stržená vírem nejistých vzpomínek. Potřebuji pravdu. Potřebuji něco, na co bych se mohla upnout. Pokouším se vymnout si únavu z očí, a okamžiky konečně ustrnou. Tak znovu, takhle se to stalo. Hádali jsme se, my tři, kvůli těm prankům. Vždycky se to vrátilo k Elisiným prankům. 19
Tou dobou už Jack a Elise nepředstírali, že jsou přátelé, ani kvůli mně ne. Nedokázali spolu být v jedné místnosti, aniž by nedošlo k explozi. Ona byla střelný prach a on hořící zápalka. Fungovala jsem jako prostřednice, jednoho před druhým jsem hájila a držela je od sebe. Kdybyste se mě na ně v neděli ráno, před méně než čtyřiadvaceti hodinami, zeptali, řekla bych vám, že se jedná jen o přechodnou nepříjemnost. Roztržku, sérii nedorozumění. „Bylo to neškodné,“ řekla jsem Jackovi do telefonu cestou k Elisinu domu. „Ty víš, že nebylo, Remy. Nikdy není,“ opáčil a já si jasně představila, jak smutně potřásá hlavou. „Nikomu se nic nestalo.“ „O to tu nejde a ty to víš,“ vzdychl. „Byla to nehoda.“ Byla. „Ohňostroje můžou být nebezpečný.“ „Přesně.“ Rozhostilo se mezi námi ticho. „Promluvím s ní.“ „Remy – “ „Musím jít,“ řekla jsem a ukončila tak hovor. Elise byla venku, když jsem dorazila k Růžovému panství. „Mluvila jsi s Jackem?“ zeptala se. „Mluvila.“ Vešly jsme do vstupní haly a já u dveří vyklouzla z tenisek. „Co říkal?“ „Názor nezměnil,“ řekla jsem a krátce jsme se na sebe podívaly. „Ale změní, všechno mu vysvětlím a – “ Bylo to jenom jedno velké nedorozumění, říkala jsem si. Kdybych je jen dokázala přimět, aby jeden druhého vyslechli. „Řeklas mu, že to byla nehoda?“ 20
„Řekla.“ Vyšly jsme na balkon, vzduch byl ztěžklý vlhkem a pořád ještě teplý. „Proč jsi mu to vůbec říkala?“ vyjela na mě. „Kdybys tak jenom – “ Všimla si mého překvapeného výrazu a frustrovaně vydechla. „Co chceš dělat?“ zeptala jsem se. Podívala se na vodu pod námi. Poslední dobou hodně pršelo a řeka se vylévala z břehů, zvuk jejího divokého proudu naplňoval vzduch jako symfonie. „Dostala jsi mě do bezvýchodné situace,“ řekla. Stojíme na červenou a Vera se po mně ohlédne. Moje prsty si pohrávají se zapalovačem, který mi Elise dala k narozeninám. Zapálím a zhasnu, pořád dokola. V mojí dlani je těžký, kov je teplý na dotek a já mám neodbytnou chuť na další cigaretu. „Byla jsem tam první a byly jsme tam jenom my dvě.“ „Ty a Elise,“ ujišťuje se Vera. „Ano.“ Elise mi dala ruku kolem ramen a říkala cosi o tom, že všechno bude v pořádku. „Hádaly jsme se. Kvůli nějaké blbosti.“ „Kvůli blbosti?“ zeptala se a pozorně mě sledovala. Pomalu kývnu. „Už si ani nevzpomínám, o co šlo,“ řeknu, ale vzpomínám si. Poslední prank, naše velké finále předchozí noc. To, co se stalo, když jsme se odtrhly od naší party. Co jsme udělaly, když jsme byly jen samy dvě. Ale nechci o tom říkat Veře. Spokojí se s mojí odpovědí, alespoň prozatím. „A potom?“ Potom Elise zůstala na balkoně sama a zírala na řeku pod sebou. Já seděla u hlavního vchodu, u paty schodiště. Hádaly jsme se, příliš rozčilené na to, abychom mohly mluvit. 21
„Když dorazil Jack, pustila jsem ho dovnitř. Řekl mi, ať jedu domů sama, že s ní promluví.“ Políbil mě na čelo a jeho ruka na okamžik setrvala v mých vlasech, než mě pustil. „Elise byla venku na balkoně. Možná, že byly zavřené dveře a ona ho neslyšela vejít, a když se vrátila dovnitř – “ Odmlčím se, dusí mě vzlyk, příval slz přichází náhle. Oči mě bolí a pálí, jsou oteklé a podrážděné nekonečným pláčem. Vera zastaví, nabídne mi kapesník a zapne výstražná světla, ačkoli v okolí několika mil není nikdo vzhůru. Nepoloží mi ruku na rameno ani mi nestiskne paži, nedotkne se mě a já jsem jí za to vděčná. Déšť venku začíná slábnout, takže otevře okénka. Chladivý vzduch mi pomáhá. „Nejspíš ji polekal,“ řeknu. „Zrovna jsem nastartovala, když jsem uslyšela výstřely.“ Stalo se to příliš rychle. Všechno během jedné nebo dvou minut. Vyběhla jsem ven a nechala dveře od auta otevřené, klíče v zapalování. Vera upřeně sleduje silnici před sebou. Nedělá si poznámky, ale já vidím, jak se jí v hlavě otáčí neviditelný kolovrátek, nabírá slova, která říkám, vlákna mého příběhu, a pevně je spřádá dohromady. „Takže to byla nehoda,“ řekne nakonec, ale nezní přesvědčeně. „Tak se to muselo stát,“ přitakám okamžitě a třesoucí se rukou si zapálím další cigaretu. Nebyla jsem u toho. Neviděla jsem to. Je to jediné vysvětlení, jaké mám, jediné, které dává alespoň nějaký smysl. Musí mi věřit, musí. Byla to strašná, osudná nehoda. „Takže tvá kamarádka měla u sebe doma pistoli.“ „Kdybyste znala její příběh, pochopila byste, proč u sebe měla tu pistoli.“ Snažím se, aby můj hlas zněl vyrovnaně, chci působit sebevědomě, i když mám pocit, že se každou chvíli sesypu. 22
„A ty jsi ho prostě pustila dovnitř, aniž bys Elise cokoli řekla. Na nic jsi nezapomněla? Nic jsi nevynechala?“ Z jejího hlasu je patrné, že mi nevěří. Její pochyby mě zasáhnou přímo do srdce. „Ne,“ trvám na svém. „Tohle je celý příběh. Takhle se to stalo.“ Takhle se to muselo stát. Nic víc nevím. Vypadá, jako by se mě chystala znovu konfrontovat, ale nakonec se vrátí k jedné z předchozích otázek. „Řekla jsi, že jste se hádaly. Kvůli čemu?“ Kvůli poslednímu pranku. Anebo možná kvůli všem. Pokaždé jsme skončily u těch pitomých, pitomých pranků.