Text © 2019 André Aciman Translation © 2020 Sylva Ficová Czech edition © 2020 Nakladatelství Slovart
Kniha vyšla díky finanční podpoře Ministerstva kultury České republiky.
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována v knižní, elektronické ani jiné podobě, ukládána do databází či rozmnožována bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.
Všechny postavy, místa a události v této knize jsou smyšlené a jakákoli podobnost se skutečnými osobami, ať již žijícími, nebo mrtvými, stejně jako se společnostmi, podniky, událostmi nebo místy je čistě náhodná.
Enigmatické variace Z anglického originálu Enigma Variations, vydaného poprvé v roce 2017 nakladatelstvím Farrar, Straus and Giroux přeložila Sylva Ficová Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v Praze v edici #Booklab v roce 2020 Editorka Marie Iljašenko Redakce a korektury Jiří Kettner Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání první Cena na obálce je nezávazným doporučením pro koncové prodejce ISBN 978-80-7529-882-9 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz
PRVNÍ LÁSKA
Vrátil jsem se kvůli němu. Tahle slova jsem si zapsal do notesu, když jsem z paluby trajektu konečně zahlédl San Giustiniano. Jen kvůli němu. Ne kvůli našemu domu, kvůli tomu ostrovu, kvůli tátovi ani kvůli tomu výhledu na pevninu, kde jsem v posledních týdnech posledních prázdnin sedával sám v opuštěné normanské kapli a přemýšlel, proč jsem ten nejnešťastnější člověk na světě. Tohle léto jsem cestoval sám a svou měsíční cestu po pobřeží jsem započal návratem na místo, kde jsem v dětství trávil každé prázdniny. Tu cestu jsem si přál uskutečnit dlouho, a když jsem teď odpromoval, na krátkou návštěvu ostrova nastal ten nejlepší čas. Náš dům před lety vyhořel, a když jsme se pak přestěhovali na sever, nikdo z rodiny nijak nedychtil po tom, aby se na místo vrátil, nemovitost prodal nebo zjistil, co se doopravdy stalo. Prostě jsme ji opustili, zvlášť když jsme se dozvěděli, že místní po požáru vydrancovali, co mohli, a zbytek zpustošili. Někteří měli dokonce za to, že nešlo o žádnou náhodu. Podle táty to však byly pouhé spekulace, a zjistit pravdu se nedá jinak než tam jet. Slíbil jsem tedy, že po vystoupení z trajektu nejdřív zahnu doprava, sejdu po známé promenádě kolem velkolepého grandhotelu a penzionů lemujících nábřeží a zamířím přímo k našemu domu, abych tu škodu viděl na vlastní oči. Tak jsem to slíbil tátovi. Sám už na ten ostrov nikdy vkročit nechtěl. Teď už jsem byl muž, a bylo na mně, abych zjistil, co je třeba udělat. Ale možná jsem se nevracel jen kvůli Nannimu. Vracel jsem se kvůli tomu dvanáctiletému klukovi, kterým jsem před deseti lety byl – i když jsem věděl, že tam ani jednoho z nich nenajdu. Tenhle kluk 9
André Aciman
byl dnes vysoký a nosil husté nazrzlé vousy, a pokud šlo o Nanniho, ten zmizel úplně a nikdo už o něm neslyšel. Ostrov jsem si pořád pamatoval. Pamatoval jsem si, jak vypadal ten poslední den, necelý týden před začátkem školy, kdy nás táta odvezl na zastávku trajektu a pak stál na molu a za řinčení kotevního řetězu nám mával, zatímco loď se skřípěním couvala, a on stál nehybně na břehu a pořád se zmenšoval, až už jsme ho neviděli. Jak měl každý podzim ve zvyku, zůstal na ostrově o týden až deset dní déle, aby se ujistil, že je dům řádně zamčený, elektřina, voda i plyn vypnuté, nábytek zakrytý a místní pomocníci na ostrově dostali zaplaceno. Určitě mu nevadilo, že na trajektu, který je odveze zpátky na pevninu, odjíždí i jeho tchyně se svou sestrou. Jenže jakmile starý trajekt o deset let později dofuněl a já došlápl na pevnou zem, místo doprava jsem zabočil doleva a vydal se nahoru dlážděnou cestou vedoucí ke starobylému městečku San Giustiniano Alta na vrcholku kopce. Miloval jsem ty úzké uličky, propadlé kanály a staré cesty, miloval jsem tu uklidňující vůni kávy z pražírny, která mě teď vítala zdánlivě stejně, jako když jsem s matkou chodíval na pochůzky nebo když jsem se ty poslední prázdniny po návštěvě domácího učitele řečtiny a latiny každé odpoledne vydával na dlouhou cestu domů. San Giustiniano Alta, na rozdíl od modernějšího San Giustiniano Bassa, leželo vždycky ve stínu, i když na nábřeží nesnesitelně pálilo slunce. Večer, když už se vedro a vlhkost nedaly snést, jsem tam často zašel s tátou na zmrzlinu do Caffè dell’Ulivo, kde se posadil naproti mně se sklenicí vína a povídal si s lidmi z města. Všichni ho znali, měli ho rádi a považovali ho za un uomo molto colto, velmi učeného muže. Jeho chabá italština byla říznutá španělskými slovy, jež se snažil vyslovovat s italským přízvukem. Přesto mu všichni rozuměli, a když si nemohli pomoct a museli ho opravit a zasmát se některému z jeho zvláštních makarónských výrazů, s chutí se zasmál s nimi. Říkali mu dottore, a i když všichni věděli, že žádný doktor není, nebylo neobvyklé, že ho někdo požádal o lékařskou radu, už proto, že pokud šlo o zdravotní záležitosti, jeho názoru věřil každý víc než místnímu lékárníkovi, který se rád vydával za městského lékaře. Signor Arnaldo, majitel kavárny, měl chronický kašel, holič trpěl ekzémem, a můj soukromý 10
Enigmatické variace
učitel, professore Sermoneta, který se často k večeru v kavárně objevil, se vždycky obával, že mu jednou vezmou žlučník – otci se svěřovali všichni, včetně pekaře, který mu rád ukazoval modřiny na pažích a ramenou od své mrzuté ženy, jež ho prý začala podvádět už o svatební noci. Někdy táta vyšel z kavárny, aby svůj názor sdělil v soukromí, pak odhrnul závěs z korálků, vešel zase dovnitř a posadil se zpátky na své místo, s lokty opřenými o stůl a vypitou sklenicí mezi nimi, upřeně se na mě díval a vždycky mi říkal, že s tou zmrzlinou nemusím spěchat, protože bychom pořád stihli vyjít až k opuštěnému hradu, kdybych chtěl. Noční hrad s výhledem na vzdálená světla na pevnině byl naším oblíbeným místem, kde jsme mlčky sedávali u zřícených hradeb a sledovali hvězdy. Sbírali jsme tak vzpomínky na den, který přijde, říkával. Jaký den? ptal jsem se, abych ho poškádlil. Však víš který. Podle matky jsme byli z jednoho těsta. Měl jsem stejné myšlenky jako on a jeho napadaly ty moje. Někdy jsem měl strach, že mi je může číst, už když se dotkne mého ramene. Matka říkávala, že jsme jeden člověk. Naši dva dobrmani Gog a Magog měli rádi jen tátu a mě, matku ani mého staršího bratra, který s námi přestal trávit prázdniny už před několika lety, nemuseli. Od všech ostatních se odvraceli a vrčeli, když se člověk dostal moc blízko. Lidé z města věděli, že si mají držet odstup, ale psi byli vycvičení, aby nikoho neobtěžovali. Mohli jsme je uvázat k noze stolu před Caffè dell’Ulivo, a dokud na nás viděli, leželi pokorně jak ovečky. Při zvláštních příležitostech jsme se s tátou po zastávce na hradě nevydali dolů k přístavišti, ale vrátili se do města, a protože jsme uvažovali podobně, zastavili jsme se ještě na jednu zmrzlinu. „Řekne, že tě rozmazluju.“ „Ještě jednu zmrzlinu a ještě jednu sklenku vína,“ řekl jsem. Přikývl a věděl, že nemá smysl si to odpírat. Naše noční procházky, jak jsme jim říkali, byly jediné chvíle, kdy jsme spolu trávili čas sami. Bez táty plynuly celé dny. Brzy ráno si chodíval zaplavat, po snídani pak zamířil na pevninu a vracel se večer, někdy úplně posledním trajektem pozdě v noci. I když jsem spal, rád jsem poslouchal, jak s křupáním přichází po štěrkové cestě k našemu domu. Znamenalo to, že se vrátil a svět je zase v pořádku. To jaro vrazila mezi mou matku a mě tvrdý klín špatná závěrečná známka z latiny a řečtiny. Vysvědčení přišlo koncem května, několik 11
André Aciman
dní předtím, než jsme se nalodili na trajekt do San Giustiniana. Celá cesta lodí byla jedna hlučná, nekonečná tiráda a kárání mělo podobu facek, zatímco táta se mlčky opíral o zábradlí, jako by čekal na vhodný okamžik, kdy zasáhne. Jenže matka nebyla k zastavení, a čím víc ječela, tím víc jí na mně vadilo všechno ostatní, od toho, jak si sedám ke knížce, přes moje písmo až po mou naprostou neschopnost odpovídat přímo, kdykoli se mě někdo zeptal, co si myslím o tomhle nebo o tamtom – vyhýbavý, věčně vyhýbavý –, a když se to tak vezme, proč vlastně na světě nemám ani jednoho kamaráda, ani ve škole, ani na pláži, nikde, proč se, pro lásku boží, o nic ani o nikoho nezajímám? – co to se mnou je? ptala se matka a snažila se přitom seškrábnout trošku zaschlé čokoládové zmrzliny, která mi ukápla na košili, když jsem si šel před nástupem na loď s tátou koupit kornout. Byl jsem přesvědčený, že s těmi projevy nesouhlasu čekala kdovíjak dlouho, a díky mé zpackané zkoušce z latiny a řečtiny jim mohla dát konečně průchod. Abych ji ukonejšil, slíbil jsem, že budu přes léto pilněji pracovat. Pracovat? Se mnou je práce úplně ve všem, prohlásila matka. V jejím hlase bylo ten den tolik hněvu, že to až hraničilo se zřejmým opovržením, zvlášť když svůj vztek prokládala ironií, a nakonec vyletěla na otce: „A tos mu chtěl koupit pero značky Pelikan!“ Babička a její sestra, které s námi ten den byly na trajektu, se samozřejmě postavily na její stranu. Táta neřekl ani slovo. Obě nesnášel – říkal jim semetrika a supersemetrika. Věděl, že jakmile by matku požádal, aby ztišila hlas nebo mírnila své kárání, hned by jí přizvukovaly, což by ho jen vytočilo a přimělo, aby na obě, pokud ne na všechny tři, vyjel, a v tu chvíli by mu daly mlčky na vědomí, že se raději vrátí trajektem zpět na pevninu, než aby trávily léto v našem domě. Za ty roky jsem ho viděl vybuchnout jen jednou nebo dvakrát a poznal jsem, že se snaží udržet a nepokazit nám výlet. Když mi matka vytýkala, že trávím příliš mnoho času se svou pitomou sbírkou známek, jen několikrát na znamení souhlasu kývl. Když ale konečně řekl něco, aby změnil téma a trochu mě rozveselil, otočila se na něj a zaječela, že se mnou ještě neskončila. „Někteří cestující na nás začínají civět,“ řekl táta nakonec. „Ať si civí, nechám toho, až skončím.“ Nevím proč, ale najednou mě při tom jejím vehementním ječení napad12
Enigmatické variace
lo, že ve skutečnosti ventiluje svou potlačovanou zlost na něj, aniž by na něj útočila. Stejně jako řečtí bohové věčně bojující prostřednictvím smrtelníků, které využívali jako pěšáky, hučela do mě, aby vyřídila jeho. Muselo mu dojít, co dělá, protože když se na mě matka nedívala, usmál se, jako by chtěl říct: Teď to vydrž. Večer si spolu vyrazíme na zmrzlinu a za vzpomínkami ke hradu. Když jsme toho dne vystoupili z trajektu, matka se mi to snažila zoufale vynahradit a mluvila se mnou tak mile a přátelsky, že jsme se brzy usmířili. Ve skutečnosti jsem však neutrpěl jedovatými slovy, která si přála nevyslovit a na která jsem nikdy nezapomněl. Utrpěla naše láska: vytratila se z ní laskavost a spontánnost a najednou byla chtěná, vědomá, žalostná. Ji potěšilo, že ji mám pořád rád, a mě zase to, jak ochotně jsme se oba nechali obalamutit. Uvědomovali jsme si, že se snažíme vzájemně potěšit, což naše příměří ještě posílilo. Museli jsme však cítit, že pokud jsme se nechali tak snadno ukonejšit, z naší lásky nezbylo nic víc než její odvar. Častěji mě objímala a já jsem po objetí toužil. Své lásce jsem však nevěřil a z toho, jak se na mě dívala, když si myslela, že ji nevidím, jsem poznal, že jí nevěří ani ona. S tátou to bylo jiné. Na našich nočních procházkách jsme mluvili o všem. O velkých básnících, o rodičích a dětech a o tom, proč je napětí mezi nimi nevyhnutelné, o jeho otci, který zemřel při autonehodě několik týdnů před mým narozením a jehož jméno nosím, o lásce, kterou zažijeme jen jednou za život, a pak už nikdy není tak spontánní ani impulzivní, a nakonec, jakoby zázrakem, protože se to netýkalo latiny a řečtiny ani mé matky ani semetriky a supersemetriky, o Beethovenových Variacích na Diabelliho, které to jaro objevil a o kterých zatím nikomu kromě mě nevyprávěl. Schnabelovu nahrávku si pouštěl každý večer, takže jeho klavír zněl celým domem a stal se soundtrackem toho roku. Mně se líbila šestá variace, tátovi devatenáctá, dvanáctá byla promyšlená, a třiadvacátá, no, třiadvacátá byla nejspíš tou nejživější, nejzábavnější věcí, jakou Beethoven kdy složil, řekl. Pouštěli jsme si ji tak často, až nás matka prosila, abychom toho nechali. Dobíral jsem si ji a místo toho si tu variaci pobrukoval, což nás s tátou rozesmálo, ale matce jsme se nesmáli. Cestou do kavárny jsme si zkrátka vybrali číslo od jedné do čtyřiadvaceti 13
André Aciman
a každý musel říct, co si o té variaci, včetně Diabelliho tématu, myslí. Někdy jsme si cestou k hradu zpívali slova k dvaadvacáté variaci na téma Dona Giovanniho, která mě táta naučil už dávno předtím. Když jsme však vystoupali na vrchol, tiše jsme stáli a vždy jsme se shodli, že nejkrásnější ze všech je variace třicátá první. Na Beethovena a na to ječení na lodi jsem myslel, když jsem šel uličkou nahoru. Nic z toho jsem nezapomněl. Ihned jsem poznal starou lékárnu, ševcovskou dílnu, zámečnictví i holičství se dvěma odřenými skládacími židličkami, dosud vyspravenými koženými proužky, které našili kdovíjak dlouho předtím, než jsem přišel na svět. Když jsem to ráno pokračoval do kopce a zahlédl už cíp opuštěného hradu, ucítil jsem ve vzduchu silnou vůni pryskyřice, která se ke mně linula dřív, než jsem vůbec došel k truhlářské dílně v ohybu uličky Sant’Eusebio. Ten pocit se nezměnil, nikdy se nezmění. Dílna i s bytem truhláře nad ní stála dva kroky od těžkopádného obrubníku vybíhajícího z rohové budovy. Vzpomínka na vůni ve mně probudila náznak strachu a znepokojení, jež mi teď přišlo stejně vzrušující jako tehdy, i když jsem tu zneklidňující směsici strachu, studu a vzrušení ani po deseti letech nedokázal pojmenovat. Nic se nezměnilo. Snad jsem se nezměnil já. Nevěděl jsem, jestli jsem zklamaný, nebo mě těší, že jsem z toho nevyrostl. Stahovací roleta truhlářovy dílny byla zamčená, a třebaže jsem tam stál a snažil se přijít na to, kolik toho zmizelo od doby, kdy jsem tam byl naposled, zjistil jsem, že v hlavě neudržím ani jedinou myšlenku. Dokázal jsem se soustředit jen na fámy, které jsme od vyhoření domu slýchali. Vrátil jsem se k holičství, protáhl půlku těla závěsem z korálků a zeptal se jednoho ze dvou holičů, jestli neví, co se stalo s tím truhlářem odvedle. Holohlavý holič, který seděl na jedné ze dvou velkých židlí, sklopil noviny, a než se vrátil ke čtení, utrousil jediné slovo: „Sparito, zmizel.“ Nic víc neřekl. Neví kam? Nebo jak? Nebo proč? zeptal jsem se. Odpovědí mi bylo krátké pokrčení ramen naznačující, že neví, je mu to fuk a nebude to říkat nějakému dvacetiletému klukovi, který zabloudil do jeho podniku a moc se ptá. 14
Enigmatické variace
Poděkoval jsem mu, otočil se na patě a pokračoval nahoru do kopce. Překvapilo mě, že mě signor Alessi nepozdravil ani nepoznal, i když mě za všechna ta léta, jež jsem tu trávil, bůhví kolikrát stříhal. Asi nemá smysl mu něco říkat. Chvíli trvalo, než mi došlo, že mě na ostrově nepoznal nikdo. Zjevně jsem se od svých dvanácti let hodně změnil, nebo jsem v tom dlouhém plášti do deště, s plnovousem a s tmavozeleným tlumokem na zádech vypadal úplně jinak než ten kluk s ostře řezanými rysy, kterého si všichni pamatovali. Hokynář, majitelé dvou kaváren na náměstíčku u kostela, řezník a především pekař, jehož čerstvě upečený chleba voněl v postranní uličce, a když jsem odpoledne odcházel od učitele latiny a řečtiny a umíral hlady, vznášel se v ní jako požehnání – nikdo z nich mě nepoznal a nevěnoval mi druhý pohled. Ani ten starý jednonohý žebrák, co přišel o nohu za války při nehodě lodi a seděl na svém obvyklém místě u hlavní kašny na náměstí, nepoznal, kdo jsem, když jsem mu hodil pár drobných. Ani mi nepoděkoval, což mu vážně nebylo podobné. Na jednu stranu jsem vůči San Giustinianu a jeho obyvatelům pocítil sílící opovržení, na druhou mě zrovna nermoutilo, že už mi na tom městě nezáleží. Nejspíš jsem je hodil za hlavu a ani si to neuvědomil. Snad jsem byl v tomhle jako mí rodiče a bratr. Nemá smysl se vracet. Cestou z kopce dolů jsem se rozhodl, že dojdu k místu, kde měly být vykotlané základy našeho domu, pokud možno zhodnotím jeho stav, promluvím se sousedy, kteří mě viděli dospívat, a pak zamířím na večerní trajekt. Měl jsem sice v úmyslu zastavit se u svého starého učitele, ale tu schůzku jsem odkládal. Pořád jsem si ho pamatoval jako nevrlého, nedůtklivého chlapíka, který měl pro kohokoli, natož pro svoje žáky, zřídkakdy laskavé slovo. Táta navrhoval, abych si zamluvil pokoj v penzionu u přístavu pro případ, že budu chtít na ostrově zůstat přes noc. Už při své zbrklé procházce starým městem jsem však vycítil, že moje návštěva nepotrvá víc než pár hodin. Otázkou bylo, kde strávím zbytek dne, než nastoupím na zpáteční trajekt. A přece jsem to tady míval vždycky moc rád, od těch tichých rán, kdy se člověk probudil s výhledem na jasnou a klidnou oblohu, jež se nezměnila od dob, kdy se tu usadili Řekové, po zvuk kroků táty, 15
André Aciman
který se v rozporu s běžnou praxí jedno všední odpoledne náhle a neohlášeně vrátil z pevniny, a nám všem samou radostí poskočila srdce. Vítr tehdy nepohnul ani lístečkem. Z mé postele bylo vidět na kopce, z obývacího pokoje na moře, a když se za chladnějších dnů otevřely okenice v jídelně, mohli jsme vyjít na terasu a dívat se do údolí a za ním na mlžné obrysy kopců na pevnině za mořem. Při odchodu ze starého města mě zasáhla oslepující skvrna světla, která se hnala přes pole k promenádě a k pableskujícímu moři za ním. To ticho jsem miloval. Tak dlouho jsem snil o tom, že se vrátím. Všechno mi bylo povědomé, nic se nezměnilo. A přece mi všechno přišlo vzdálené, rozcupované, nedosažitelné, jako by něco ve mně nedokázalo zaregistrovat, že tohle všechno je skutečné, že tolik z těch věcí mi kdysi patřilo. Cesta k našemu domu, včetně zkratky, kterou jsem si „vymyslel“ jako kluk a kterou jsem si dnes ani za nic nechtěl nechat ujít, byla přesně taková, jako když jsem tudy šel naposled. Vzpomněl jsem si na procházku opuštěným vonným hájem citrusů, kterým tu říkají lumie, za nímž bylo pole vlčích máků a nakonec tichá, vypleněná normanská kaple, kde jsem trávil víc času než kdekoli na světě, s ohromným soklem obrostlým bodláčím a porostem, který byl teď stejně vyprahlý jako tehdy, a jako vždy se seschlými pozůstatky výkalů divokých psů a holubím trusem na podlaze. Z vědomí, že náš dům už tu není, že všichni, kdo v něm žili, jsou pryč, že život na začátku léta už tu nikdy nebude stejný, mě píchlo u srdce. Připadal jsem si jako bázlivý duch, který se sice ve městě vyzná, ale už ho tam nikdo nechce a nikdo mu nevěnuje pozornost. Nečekají na mě rodiče a nikdo mi nedá stranou dobroty, až se po plavání vyhladovělý přiženu domů. Všechny naše rituály se rozpadly a vyprázdnily. Tady už mi léto nepatřilo. Čím víc jsem se blížil k našemu domu, tím víc jsem se začínal děsit pohledu na to, co s ním provedli. Pouhá myšlenka na požár a rabování, a zejména na rabování, ve mně probudila démona lítosti, hněvu a zášti namířené nejen vůči všem, kteří tu žijí, ale i vůči nám samotným, jako by neschopnost zabránit drancování a vandalismu údajných přátel a sousedů tížila naše svědomí víc než to jejich. „Nedělej ukvapené závěry,“ varoval mě táta, „a hlavně se nehá16
Enigmatické variace
dej.“ Takový byl. Mně to bylo jedno. Ochotně bych všechny vláčel k soudu, bohaté, chudé, sirotky, vdovy, mrzáky i válečné invalidy. Ze všech místních obyvatel jsem si přál vidět jen jednoho, a ten zmizel, sparito. To už jsem věděl. Tak proč se na něj vůbec vyptávat? Abych viděl, jak budou reagovat? Abych si připomněl, že jsem si ho nevymyslel? Že tu skutečně kdysi žil? Že stačilo se na něj zeptat v holičství, a až by se po něm ptalo dost lidí ve všech úzkých dlážděných uličkách městečka San Giustiniano Alta, nakonec by se objevil, jen protože volali jeho jméno? Proč by si mě měl pamatovat? Znal mě jako dvanáctiletého kluka; teď mi bylo dvaadvacet a měl jsem plnovous. A přece jsem za ty roky nezapomněl na tu sílící úzkost, jež se mě zmocnila pokaždé, když jsem se bál a zároveň doufal, že na něj na pláži nebo ve městě narazím. Nedoufal jsem ve skutečnosti, že právě to pocítím, až dnes ráno dojdu k jeho dílně? Ten strach, tu paniku, to stažené hrdlo jako kdysi, které mohlo uvolnit jen vzlyknutí a které se sevřelo, už když se na mě zadíval déle, než jsem mohl snést. Upřeně se dívá, až vás to rozčiluje a chcete si jen najít nějaké klidné místo, kde byste se mohl vyplakat, protože kvůli ničemu jinému, ani kvůli propadnutí ze zkoušky z latiny a řečtiny, ani kvůli tomu, že na vás někdo zle ječí, se necítíte tak zbitý a zničený. Všechno jsem si to pamatoval. Zvlášť tu touhu plakat a touhu vidět ho, protože to čekání a doufání bylo nesnesitelné, to, jak jsem si přál všechno na něm nenávidět, protože stačil jeho letmý pohled, a najednou jsem byl naprosto vystresovaný a nemohl jsem se usmívat ani smát a nic mi nedělalo radost.
Poprvé jsem ho potkal, když jsem byl s matkou. Nečekal, až ho představí, a hned řekl: „Ty budeš Paolo,“ a rozcuchal mi vlasy. Když jsem se na něj vyplašeně podíval, abych dal najevo údiv, jak to ví, bujaře odpověděl: „To ví každý.“ Pak jako by si vzpomněl: „Možná z pláže,“ řekl. Věděl jsem, že se jmenuje Giovanni, stejně jako jsem věděl, že mu všichni říkají Nanni. Viděl jsem ho na pláži, v letním kině u kostela a večer mnohokrát u Caffè dell’Ulivo. Musel jsem se ovládat, 17
André Aciman
abych neprozradil, jak mě těší zjištění, že muž, v jehož případě bych přísahal, že mě má za naprostého nýmanda, nejenže zná moje jméno, ale vlastně stojí pod mojí střechou. Na rozdíl od něj jsem nedal najevo, že ho znám. Matka mi ho představila se známkou ironie v hlase, jež měla znamenat: Signora Giovanniho určitě znáš. Zavrtěl jsem hlavou, a dokonce se mi podařilo předstírat rozpaky z toho, že neznám jeho jméno. „Signora Giovanniho zná přece každý,“ trvala na svém matka, jako by mě pobízela, abych si ze slušnosti vzpomněl. Jenže já se nedal. Podal mi ruku. Potřásl jsem jí. Vypadal mladší a měl o něco méně tmavou pleť, než jsem si pamatoval. Byl vysoký a štíhlý a táhlo mu na třicet. Nikdy předtím jsem ho neviděl zblízka. Oči, rty, tváře, čelist. Trvalo by mi roky, než bych přišel na to, čím přesně mě všechny jeho rysy zarážely. Matka ho na návrh otce požádala, aby přišel zrenovovat starý roletový sekretář a dva rámy na obrazy z minulého století. Přišel jedno červnové ráno a na rozdíl od běžných zvyklostí přijal limonádu, kterou mu nabízela. Všichni ostatní, kteří k nám chodili – švadlena, poslíčci, čalouník –, si vždycky řekli o vodu. Dávali tak najevo, že nám nic nedluží a nechtějí nic než sklenici vody, kterou jsme jim v parném letním dni postavili na stůl, a svou mzdu a nezbytný vděk si zaslouží. To ráno v našem domě stál Nanni tak blízko, až mě něco nedefinovatelného v jeho obličeji zarazilo a rozrušilo do té míry, jako když po mně jednou chtěli, abych před celou školou, učiteli, rodiči, vzdálenými příbuznými, hostujícími hodnostáři a celým světem recitoval báseň. Nemohl jsem se na něj ani podívat. Měl příliš jasné oči. Nevěděl jsem, jestli se jich chci dotknout, nebo se v nich ztratit. Když mluvil s matkou a občas se podíval mým směrem, jako by ze mě chtěl vytáhnout můj názor, snažil jsem se mu ten upřený pohled oplatit. Jenže dívat se do jeho očí bylo jako dívat se ze strmého, rozeklaného útesu vedoucího ke vzdouvajícímu se zelenému oceánu pod vámi – přitahoval vás, říkal vám, ať se nebráníte, ale zároveň vás varoval, ať necivíte, takže jste se nikdy nemohli dívat dost dlou18
Enigmatické variace
ho na to, abyste zjistili, proč chcete pořád tak zírat. Jeho oči ve mně nebudily jen strach. Znepokojovaly mě, jako bych pohledem do nich riskoval nejen to, že ho urazím, ale prozradím o sobě i nějaké zlověstné, ostudné tajemství, které odhalit nechci. I když jsem se pokusil jeho pohled opětovat, abych se ujistil, že není tak hrozivý, jak jsem se bál, musel jsem očima uhnout. Měl tu nejkrásnější tvář, jakou jsem kdy viděl, a já neměl dost odvahy, abych se na ni podíval. A přece mi pokaždé, když odvrátil zrak od matky směrem ke mně, také říkal, že ačkoli je mnohem starší a prokoukl mě, mohli bychom si být rovni, že mě nesoudí, že mnou neopovrhuje, že ho zajímá, co bych o tom nábytku řekl, i když tam jen mlčky stojím a snažím se zastírat, jak silný mám pocit nedostatečnosti. Proto jsem se podíval jinam. I když ani to nešlo. To poslední, co jsem chtěl, bylo působit vyhýbavě, zvlášť když v tom pokoji byla matka. Ve tváři kypěl zdravím a měl na ní lehký ruměnec, jako by si byl právě zaplavat. Jeho vyrovnaný a vstřícný úsměv, kterým vyjadřoval své myšlenky či pochybnosti ohledně sekretáře, prozrazoval člověka, jímž jsem chtěl jednou být. S jakou radostí jsem se díval na jeho tvář a doufal, že budu jako on! Kdyby tak mohl být můj kamarád a něco mě naučit. Jiný vztah jsem si představit neuměl. Matka ho chtěla do obývacího pokoje zavést, ale už uhodl, kde je, hned si stolku s oblými křivkami všiml, otevřel ho a bez dovolení začal chvatně vyndávat dva tenké, vrzající, ale neobvykle dlouhé šuplíky. Než se člověk nadál, sáhl do takto vzniklého otvoru, vsunul dlaň do vyvýšeniny sekretáře, šátral v ní, dokud nenašel skrytou prohlubeň, a po troše úsilí vylovil tajnou skříňku se zakřivenými rohy, jež odpovídala tvaru samotného kulatého stolku. Matka zatajila dech. Jak věděl, že ta skříňka existuje? zeptala se. Skvělí truhláři, obvykle ze severu, případně Francouzi, řekl, vždycky rádi ukazovali, že umějí vytvořit tajné prostory na těch nejméně přístupných místech: čím menší kus nábytku, tím tajuplnější a důvtipnější úkryt. A musí jí ukázat ještě něco, o čem pravděpodobně neví. „Copak, signore Giovanni?“ Trochu nadzvedl sekretář a ukázal jí skryté panty. 19
André Aciman
„K čemu slouží?“ zeptala se matka. Ten stůl je celý skládací, aby se dal snadno přenést jinam, vysvětlil Nanni. Panty teď však nechtěl zatěžovat, protože nedůvěřoval stavu, ve kterém to dřevo je. Dřevěnou skříňku podal matce. „Vždyť ten sekretář byl v rodině mého muže nejmíň sto padesát let,“ prohlásila, „a nikdo o téhle skříňce netušil.“ „Pak signora jistě objeví ukryté šperky nebo dopisy nějakého prarodiče, o kterých radši neměla nic vědět,“ řekl truhlář a hlas se mu chvěl zadržovaným smíchem a rošťáctvím, které mu to ráno, jak jsem si všiml, už několikrát zvlnilo tvář a kvůli němuž jsem se chtěl naučit usmívat jako on. Skříňka byla zamčená. „Nemám klíč,“ postěžovala si matka. „Mi lasci fare, signora, s dovolením,“ nabídl se Nanni, a každé jeho slovo v sobě neslo stopy omluvy i autority. Pak hned z kapsy vytáhl kroužek s maličkými nástroji, jež nepřipomínaly ani tak šídla, dláta a šroubováky, jako spíš sbírku otvíráků na konzervy všech velikostí. Nato z náprsní kapsy vyndal brýle, rozložil obě straničky a nakonec si jejich konce opatrně zasunul za uši. Připomínal mi kluka ve školce, který teprve začal nosit brýle a stále ještě si je nasazuje s jistou neobratností. Pak nataženým prostředníkem jemně posunul brýle na nose, jako by si pod bradu dával nesmírně cenné housle z Cremony. V každém gestu byla ladnost a obratnost, které budily nejen důvěru, ale i obdiv. Překvapily mě však jeho ruce. Nebyly mozolnaté ani poznamenané prací či přípravky, které používal. Měl ruce hudebníka. Chtěl jsem se jich dotknout nejen proto, že jsem si přál zjistit, jestli jsou jeho růžové dlaně na dotek stejně hladké, jak slibovaly, ale proto, že jsem mu do nich najednou chtěl vložit ty svoje. Na rozdíl od jeho očí mi nenaháněly strach – byly spíš vlídné. Chtěl jsem, aby mi klouby svých dlouhých prstů s mandlovitými nehty zajel mezi prsty a laskavě a dlouze je podržel v dlani na důkaz dobrého kamarádství a už tím gestem zopakoval slib, že jednou, možná dřív, než doufám, budu i já dospělý muž s takovýma rukama, budu nosit právě takové brýle a mé rysy budou vyzařovat smích a rošťáctví prozrazující světu, že jsem na něco odborník a moc, moc hodný člověk. 20
Enigmatické variace
Viděl, jak ho při pokusu vypáčit skříňku sledujeme, a aniž by se podíval mým nebo matčiným směrem, dál se usmíval pod vousy, uvědomoval si naše napětí a snažil se je rozptýlit, aniž by naznačil, že ho vnímá. Věděl, co dělá, už to prý dělal mockrát, a celou tu dobu se upřeně díval do klíčové dírky. „Signore Giovanni,“ řekla matka tak, aby ho nerozptylovala, když se ještě šťoural v zámku. „Ano, signoro,“ odvětil, aniž by zvedl oči. „Máte moc krásný hlas.“ Byl do odemykání tak zabraný, až se zdálo, že ji neslyší, ale po několika vteřinách odpověděl: „Nenechte se ošálit, signoro, zpívat čistě neumím.“ „S tímhle hlasem?“ „Všichni se smějí, když spustím.“ „Protože žárlí.“ „Věřte mi, nezazpívám ani ‚Hodně štěstí, zdraví‘.“ Všichni tři jsme se zasmáli. Na chvíli zavládlo ticho. Beze spěchu, dobývání či škrábání do bronzové obložky se ještě povrtal ve starém zámku, pak vykřikl: „Eccoci!, a je to!“ a za několik vteřin, jako by stačila jen trocha vytrvalého, jemného přemlouvání, se ozvalo výmluvné cvaknutí zámku, který konečně podlehl, a skříňka se otevřela. Chtěl jsem mu ty ruce políbit. Když skříňku otevřel, objevil v ní zlaté kapesní hodinky, pár zlatých manžetových knoflíčků a plnicí pero ležící na výstelce z tlusté měděnkově zelené plsti. Ze strany na něm stálo zlatým písmem celé dědečkovo jméno, tedy i moje. „Koho by to napadlo!“ zvolala matka. Manžetové knoflíčky patřily jejímu tchánovi, na sobě nesly jeho iniciály a s největší pravděpodobností pocházely z dob jeho studií v Paříži. Lpěl na nich. Pamatovala si i ty hodinky, které nosil ve vestě, třebaže to už bylo dávno. Ty tři věci musel ve skříňce nechat on, když se však po nehodě už nevrátil, nikdo si nevšiml, že zmizely. „A teď je tu najednou máme – jenže on už tu není.“ Matka se zdála zamyšlená. „Měla jsem ho moc ráda a on měl rád mě.“ Truhlář se kousl do rtu a tiše přikývl. „To je na mrtvých to kruté. Vrací se tak, že nás vždycky zaskočí, že signore Giovanni?“ pokračovala matka. „Ano,“ souhlasil. „Někdy nám touha říct jim něco, na čem by jim záleželo, nebo se jich zeptat na lidi a místa, která mohli znát jen oni, připomíná, že už nás nikdy neuslyší, neodpoví, neprojeví 21
André Aciman
zájem. Ale možná že pro ně je to mnohem horší: možná oni přivolávají nás a my neposloucháme a neprojevujeme zájem.“ Nanni zjevně v životě poznal zármutek. Dalo se tak soudit podle toho, jak se během chvilky přestal usmívat, zvážněl a zmlkl. Líbil se mi, i když byl vážný. „Vy jste filozof, signore Giovanni,“ pronesla matka s poddajným úsměvem a s otevřenou skříňkou v ruce. „Filozof ne, signoro. Před pár lety jsem přišel o mámu, když klopýtla na schodech, a během několika měsíců jsem ztratil i tátu. Oba byli naprosto zdraví. Jenže než jsem se nadál, byl ze mě sirotek a dělal jsem šéfa a rodiče mladšímu bratrovi. Přesto bych se jich chtěl zeptat na tolik věcí, tolik jsem se toho od táty mohl naučit. Zůstaly po něm sotva vzpomínky.“ Rozhostilo se nepříjemné ticho. Nanni pokračoval ve zkoumání sekretáře, a když si prohlédl panty, řekl, že už na něm musel někdo pracovat. To vysvětluje, proč má pořád tak silný lesk. „Nejspíš můj dědeček,“ napadlo ho. Matka se chystala několikrát zakroutit korunkou hodinek, aby je natáhla, ale ebanista jí řekl, aby to nedělala. „Mohl by se pokazit pružinový mechanismus. Raději by se na to měl někdo podívat.“ „Zdejší hodinář?“ zeptala se naivně. „Hodinář je pitomec. Možná někdo na pevnině,“ navrhl truhlář. Nezná on nějakého? Ano. Mohl by je vzít k hodináři, až příště pojede trajektem. Matka se na chvíli zamyslela a pak řekla, že o to požádá mého tátu. „Capisco, chápu,“ odvětil truhlář s ústupným gestem člověka, který se zdánlivě provinil přestupkem, o kterém sice ví, že ho nespáchal, ale je natolik ušlechtilý, že nepřímé podezření těch, kteří jeho motivům nedůvěřují, přijme. Tohle se mi na mámě nelíbilo. Jenže jsem nemohl říct nic, co by její obvinění napravilo, aniž bych tak na sebe znovu upozornil. Tím jedním slovem však ebanista řekl, že rád pomohl. Matka pořád ještě myslela na obsah skříňky a mlčela. Signor Giovanni ji v mlčení nerušil, a protože nejspíš nevěděl, co ještě dodat, na chvíli se roz22
Enigmatické variace
hlédl po pokoji, a když si konečně vzpomněl na důvod své návštěvy, oznámil, že si sekretář odnese s sebou a zrestauruje ho do podoby, jakou zřejmě měl, když ho vyrobili. Styl prý sice poznává, ale k tvůrci se ještě nevyjádří, protože signatura na spodní straně stolku se stářím rozmazala. Když zvedl stůl na rameno, prohlásil, že zvlášť obdivuje to, že jeho projektant podle všeho vůbec nikde nepoužil hřebíky, jen na pantech. Ale ani tím si nebyl jistý, dá nám vědět. Řekl, že rámy na obraz si vyzvedne jiný den, a vyšel z domu, zatímco jsme s matkou stáli u dveří. „Tumáš, vezmi si ho, je tvoje,“ podala mi matka pero, jež bylo náhodou značky Pelikan. Vypadalo přesně jako pera, jež prodávali v papírnictví u školy. Ale radost jsem z něj neměl. Přišlo jako dodatečný nápad, náhodný ústupek, ne jako dar; bylo však na něm napsáno moje jméno, a to mě těšilo. Dívali jsme se, jak signor Giovanni odchází, a máma mi vyprávěla podivnou příhodu o svém tchánovi: jednou prý během svých studií v Paříži něco psal, pero mu spadlo ze stolu, a když se ho ve spěchu snažil zachytit, jeho hrot mu probodl kůži. „No a?“ zeptal jsem se, protože jsem nechápal, o co jí jde. „V dlani mu zůstalo malé tetování. Byl na ně docela pyšný. Rád vyprávěl, jak k němu přišel.“ Proč mi to povídá? „Jen tak,“ odvětila. „Možná proto, že jsme si všichni přáli, aby tě viděl. Tvůj táta ho myslím měl rád víc než kohokoli jiného. Jsem si každopádně jistá, že by chtěl, abys jeho pero měl ty. Mohlo by ti pomoct s tou blížící se zkouškou.“ Když jsem ten podzim svou zkoušku z latiny a řečtiny opakoval, opravdu mi pomohlo.
Za několik dní se Nanni vrátil pro rámy. Táta jel dřívějším trajektem a byl už doma. Když jsme uslyšeli zvonek, vstal a sám otevřel dveře. Gog a Magog vyskočili jako vždy, když odešel z místnosti, a následovali ho. „Stai bene? Máš se dobře?“ zeptal se táta, jakmile venku uviděl Nanniho. „Benone, e tu? Dost dobře, a ty?“ opáčil Nanni. 23
André Aciman
Vysvětlil, že si přišel pro rámy a může se zdržet jen chvilku. Psy poplácal po hlavě. „Co loket?“ zeptal se táta. „Mnohem lepší.“ „Udělal jsi, co jsem ti říkal?“ „To dělám vždycky – však víš…“ „Ano, ale dělal jsi to pokaždé třicet vteřin?“ „Jo!“ „Ukaž.“ Nanni se užuž chystal ukázat, jak si protahuje paži způsobem, který mu doporučil táta, ale když mě uviděl u dveří, vyhrkl: „Ciao, Paolo,“ naprosto překvapený mou přítomností, jako by zapomněl, že existuju nebo tu žiju. Spustil paži, zamířil přímo do obývacího pokoje a zvedl dva rámy opřené o stěnu. Vyměnil si několik zdvořilostních frází s matkou, která si na pohovce četla román. Udělala něco s těmi hodinkami? Bohužel ještě ne. Zněla podrážděně. Neměla ráda, když jí někdo připomínal věci, na které zapomněla. Nastal trapný okamžik, kdy nám všem čtyřem došla slova. „Vědělas, že je nejrychlejší plavec v San Giustinianu?“ zeptal se táta matky. „Ma che cosa stai a dire? Co to říkáš?“ protestoval Nanni. Věděl jsem samozřejmě, že táta chodí každé ráno plavat a teprve pak se vrací domů, aby chytil trajekt na pevninu, ale nevěděl jsem, že plave i Nanni. „Říkáme mu Tarzan.“ „Tarzan, to je ale pěkné jméno,“ řekla matka s kapkou ironie, jako by to slovo nikdy předtím neslyšela a byla odhodlaná neúčastnit se nejapného žertování mezi truhlářem z malého města a světoznámým badatelem. Poznal jsem, že kamarádství mého táty s Nannim ji rozčiluje. „Měli byste ho slyšet, když napodobuje Tarzanův řev,“ poznamenal táta a obrátil se na Nanniho: „Ukaž jim to.“ „To rozhodně ne.“ „Řve a pak plave. Nedávno přeplaval zátoku za čtyři a půl minuty. Já to zvládnu za osm.“ 24
Enigmatické variace
„Když to nevzdáš,“ dělal si legraci Nanni. „Vlastně spíš za deset až jedenáct.“ Když vycítil dusno v místnosti, otočil se na patě a neformálně jako vždy řekl: „Alla prossima, tak zatím.“ Táta odpověděl poslušným: „Sì.“ Líbilo se mi jejich kamarádství i to, jak si jeden druhého dobírali. Takhle jsem tátu vídal málokdy: čiperného, rozpustilého, až klukovského. „Co si o něm myslíš?“ zeptal se matky. „Zdá se to být milý chlapík,“ odpověděla a snažila se znít upřímně lhostejně. V její odpovědi byl ale i tón potlačovaného nepřátelství, který nemusela myslet vážně, jímž však obvykle odmítala všechno a všechny, které do našeho středu nepřivedla ona. Když si však všimla tátova rozčileného pokrčení ramen, jímž říkal, že o tom chudákovi mohla říct něco pěkného, dodala, že má ty nejkrásnější řasy. „Takových věcí si ženy všimnou.“ Já si jeho řas nevšiml. Ale možná že právě proto jsem nevydržel jeho pohled. Měl ty nejkrásnější oči, jaké jsem kdy viděl, a rozhodně jediné, kterým jsem kdy věnoval pozornost. „Ale přijde mi trochu moc smělý, moc troufalý. Copak vážně neví, kde je jeho místo?“ Byl jsem si jist, že za tím, co ji dopalovalo a proč se jí nálada změnila, jakmile Nanni vešel do našeho domu a namířil si to rovnou k obrazovým rámům, mohla skutečnost, že si s mužem, který ho najal, tykal.
O týden později se matka rozhodla, že truhláře navštíví. Nechtěl bych jít s ní? „Proč ne,“ odpověděl jsem a dodal nenuceně: „to by mi nevadilo.“ Modulace mého strojeně nenuceného Proč ne ji nejspíš na něco upozornila, protože za několik minut zničehonic ocenila, že se zajímám o obyčejné věci na naší planetě. O jaké věci na naší planetě? zeptal jsem se ve snaze odhadnout, co z mé spěšné odpovědi ve skutečnosti vyvozuje. „Já nevím – třeba o nábytek.“ Už jsem si představoval, jak dodává „o kamarády, o lidi, o život“, vždycky trochu mazaná a podezřívavá vůči mým zdánlivě odměřeným poznámkám. Nebo si možná nebyla ničeho vědoma o nic víc než já, i když jsem měl pocit, a snad ho měla i ona, že na mé bezstarostné odpovědi bylo něco až příliš uvážlivého. 25
André Aciman
Jenže když jsme se to časné odpoledne vydali do starého města k dílně signora Giovanniho, nemohl jsem přijít na to, proč mi její záhadné mlčení připomnělo, co mi řekla na podobné procházce asi před rokem: nikdy prý žádnému muži ani dospělému chlapci nemám dovolit, aby mi sahal tam. Její poznámka mě natolik vyvedla z míry, že mě nenapadlo zeptat se, proč by mi tam vůbec chtěl někdo sahat. To odpoledne jsem si cestou do kopce do starého San Giustiniana na její varování vzpomněl. Dílna čpěla terpentýnem. Tu vůni jsem znal z hodin výtvarné výchovy. Tady však vypovídala o tichých odpoledních, kdy zůstávaly otevřené jen některé podniky, zatímco ostatní po obědě na několik hodin zavřely. Holičství, hokynářství, prodejna kávy, pekařství – všude měli zavřeno. Signor Giovanni tiše vyřezával nějaký zdobný výrobek ze dřeva a dveře nechal otevřené, aby vyvětral výpary. Nepřekvapilo ho, že nás vidí, hned vstal a levou rukou zvedl lem své zástěry, aby si setřel pot z čela. Omluvil se a zmizel v jiné místnosti, ze které přinesl sekretář. Když jsme tam to tiché odpoledne s matkou osaměli, připadali jsme si naprosto nevhodně. Rozhlédl jsem se kolem. Všude příliš mnoho nářadí, příliš mnoho harampádí, příliš mnoho pilin. Na cihlové zdi visel na hřebíku hrubý hnědý svetr. Bylo poznat, že kouše, ale když jsem se natáhl, abych si na něj sáhl, na omak nepřipomínal ani tak vlnu, jako spíš něco mezi pytlovinou a mužným strništěm. Pohled matky však říkal Nesahat. Když Nanni konečně přinesl stůl a postavil ho před nás na zem, byl bez lesku a vypadal nezajímavě a vybledle, jako by ho někdo zaživa stáhl z kůže. „Je to polotovar,“ řekl signor Giovanni, zjevně aby uklidnil matku, jež se svůj zděšený pohled snažila vydávat za zdrženlivé obavy. Věděl, co si myslí, a připomněl jí, že za pár týdnů neuvěří svým očím, jak bude sekretář, jasnější a průzračnější než leštěný mramor, zářit ve světle svíčky. Abych odvedl pozornost od jeho nemotorných a nejspíš marných pokusů ji utěšit, zeptal jsem se, jak věděl o té skříňce. „Když tohle člověk dělá nějakou dobu, prostě to ví,“ odpověděl a slova prostě to ví zopakoval, jako by nad tou odpovědí sám přemýšlel, protože obtížné přiznání, že to chce píli a zkušenosti získané během let náročné práce, může ospravedlnit jen povzdech. 26
Enigmatické variace
Najednou se zdál starší, než vypadal, upracovaný, zdrženlivý, dokonce smutný. Ukázal matce opravy, které na sekretáři dělal. Mistrovsky vyhladil a osmirkoval jeho křivky, ale nohám dal dočasný ochranný nátěr šedé barvy. Dotkl se přehnaně zaoblených rohů a opřel si o ně ruku jako o zadek povolného poníka. Pak mi položil ruku na záda, zatímco já jsem předstíral, že nakukuju do dutiny, v níž se tak dlouho skrývala dědova skříňka. Aby nezměnil téma a nezvedl ruku, kdyby promluvila matka, díval jsem se usilovně dovnitř a vyptával se na dřevo, provedení a přípravky, jimiž odstraňoval vrstvy špíny, aby ten omšelý předmět, který vždycky chřadl v koutě našeho domu, znovu přivedl k životu. Jak věděl, kdy má hrubý smirkový papír vyměnit za jemný? Kdy terpentýn dřevu škodí? Jaké jiné přípravky používá, kde se to všechno naučil, proč to trvá tak dlouho? Rád jsem ho poslouchal, zejména když jsem na něco ukázal a on se ke mně naklonil, aby mi to vysvětlil. Matka měla pravdu. Miloval jsem jeho hlas, zvlášť když stál tak blízko, až se zdálo, že na mě dýchá a mluví šeptem. Tolik toho věděl, a přece, když si před odpovědí povzdechl, zněl tak zranitelně a obezřetně před tím, jak neočekávaně může všechno dopadnout. Věci vždycky nespolupracují, řekl. Jaké věci? opáčil jsem. Podle všeho ho to pobavilo. Pak se obrátil na mou matku: „Třeba život nebo kus dřeva, který se odmítá ohnout, jak by měl.“ Vzpomněl jsem si, jak poté co si sekretář v našem domě prohlédl poprvé, přivázal a zabezpečil pohyblivé části, jež by se mohly otevřít nebo spadnout na podlahu, a pak si celý ten kus nábytku hodil na rameno a odešel s ním. Připomínal mi Aenea na útěku z Tróje, který na rameni nesl svého postaršího otce a v ruce svého synka Ascania. Chtěl jsem být Ascanius. Chtěl jsem, aby byl můj táta, chtěl jsem odejít a odkráčet s ním. Chtěl jsem, aby jeho dílnička byla náš domov: ta špína, hobliny, prach, terpentýn, to všechno. Můj vlastní táta byl skvělý chlap. Jenže signor Giovanni by byl lepší, byl by pro mě víc než táta. Když jsme odešli, matka se stavila u pekaře a koupila mi koláček. Jeden koupila i sobě. Snědli jsme je cestou. Ani jeden z nás nepromluvil. Věděl jsem, že jsem v té dílně poznal něco neobvyklého a tajného, snad i nezdravého. A ještě intenzivněji jsem to pocítil v den, 27
André Aciman
kdy jsem se po hodině u soukromého učitele rozhodl jít domů delší cestou, kdy jsem staré město obešel nejmíň dvakrát a nakonec zaklepal na skleněné dveře Nanniho dílny. Dával pokyny svému pomocníkovi, chlapci o málo staršímu než já. Jak jsem později zjistil, byl to jeho bratr Ruggiero. Když mě zahlédl, rychle pokývl a během pozdravu si dál utíral olejové skvrny z rukou hadrem, který, jak jsem si pak uvědomil, byl namočený do ředidla. „Už jsem tvé mámě řekl, že to ještě není,“ pronesl zjevně otrávený mou spontánní návštěvou, již pravděpodobně považoval za mazané, vlezlé vyrušení způsobené netrpělivostí mé matky, která už chtěla vidět hotové dílo. Jen jsem šel po doučování kolem, řekl jsem, a chtěl jsem vás pozdravit. Dokázal jsem se mu jen kradmo podívat do tváře. „No, tak to pojď dál,“ odvětil přívětivěji. A já ho náhle pro to jeho otevřené přivítání objal, jako jsem objímal všechny přátele rodičů, když přišli na návštěvu. To poslední, co jsem chtěl, bylo působit jako syn šéfa, co zaskočil k nic netušícímu najatému člověku a přistihl ho, jak se při práci fláká. Jenže jsem rušil a on všeho nechal a udělal si na mě čas, protože jsem koneckonců synem šéfa byl. Napadlo mě, že jsem tam neměl chodit, a připadal jsem si nesnesitelně trapně, když vytáhl rozviklanou dřevěnou židličku, abych se posadil. Měl jsem jít místo toho rovnou domů a pomoct zahradníkovi prostřihávat byliny. Jenže on moje mlčení přerušil. Nechci limonádu? zeptal se. Nad odpovědí jsem se nerozmýšlel. Přikývl jsem. Přešel k velmi rozložitému, prohýbajícímu se pracovnímu stolu plnému nářadí, zvedl porcelánový džbánek přikrytý vybledlým ubrouskem a nalil mi do sklenice. Není studená, řekl – čímž chtěl říct: není studená jako limonáda podávaná u vás doma –, ale žízeň uhasí. Podal mi sklenici a pak tam stál a zíral na mě jako zdravotní sestra, která se ujišťuje, že pacient vypije svůj lék do poslední kapky. Limonáda voněla nejen silně po citronu nebo po těch odpoledních uprostřed léta, kdy vás vedro deprimuje a chybí málo a padnete na postel a jste vděční, že limonádu někdo vymyslel; voněla po terpentýnu na jeho rukou. Moc se mi líbilo, že voní právě po nich. Oblíbil jsem si vůni té dílny, jeho malý vetešnický svět plný dřeva a prohýbajících se stolů, rozedraných svetrů a rozviklaných žid28
Enigmatické variace
lí, na kterých člověk mohl spočinout v parném odpoledni, kdy se zdálo, že je celý opilý říznou, sladkou, pronikavou vůní limetky a fermeže. Několik dní po mé návštěvě jsem se rozhodl zastavit se u truhláře podruhé a o několik dní později zase, vždycky hned po doučování. Po cestě jsem tak vyhládl, že jsem měl ve zvyku koupit si stejný koláček, jakmile pekař znovu otevřel. Když jsem se však nad tím zamyslel, rozhodl jsem se koupit ještě dva, jeden pro Nanniho a jeden pro jeho bratra. Ten svůj jsem si snědl, až když jsem s ním pět minut seděl v jeho zašlé dílně. Být o něco starší, hned bych poznal, že ho ruším. Jenže jsem byl přesvědčený, že mě rád vidí a že naše přátelství se opravdu slibně rozvíjí. Nabídl mi limonádu, přisunul si židli, aby se posadil vedle mě, a zatímco jedl koláček, mluvil se mnou jako dospělý s dospělým. Moc se mi to líbilo. Vyprávěl o svém tátovi a dědovi, kteří byli také truhláři. Té práci se věnovali celé generace, řekl a mávl rukou přes rameno, aby ukázal, jak běží čas. Bude jeho syn taky truhlář? Odvětil, že nemá děti. Copak děti nechce? zeptal jsem se s pocitem, že takové řeči vedou dospělí. Kdoví, zamyslel se, ještě nenašel tu pravou. Chtěl jsem mu říct, že roli jeho syna rád zastoupím a každé léto budu sloužit jako jeho učeň a naučím se všechno, co se dá, dokud mě jeho skutečný syn nenahradí. „Chci s vámi pracovat,“ prohlásil jsem. Usmál se a pak vstal a nalil sklenici i sobě. „To nemáš kamarády?“ opáčil. Možná tím chtěl říct: To lidi tvého věku nemají na práci nic lepšího? „Tady kamarády nemám. Ale doma taky ne.“ Co tedy celé ty dny dělám? Chodím na pláž, čtu a každý den dělám úkoly pro svého učitele řečtiny a latiny. Zarecitoval úvodní verše Aeneidy. „Vy jste se učil latinu?“ vyhrkl jsem nadšený tím objevem. „Poco, skoro, ale musel jsem toho nechat.“ Abych ho poškádlil, požádal jsem ho, aby ty úvodní verše zopakoval. Spustil, ale uprostřed verše vybuchl smíchy. To rozesmálo i mě. „Co všechno mě nepřinutíš říkat, Arma virumque cano, vážně, Paolo!“ Dělal si ze sebe legraci. Moc se mi to líbilo. Sbližovalo nás to. 29
André Aciman
„A proč nemáš kamarády?“ Bavíme se zase vážně? Začínal znít jako moje matka. A přece mi to u něj nevadilo. „Nevím. Chci kamarády. Možná mě nemají všichni rádi.“ „Možná si to jen myslíš. Skamarádí se každý.“ „Každý ne.“ „Ale tady ses skamarádil.“ „Protože sem chodím rád.“ „Nemáš rád lidi svého věku?“ Nahrbil jsem ramena. „Nevím.“ A jako bych chtěl zdůraznit, co říkám, přistihl jsem se při jakémsi slabém povzdechu, který byl mladší verzí unaveného povzdechu, který vydal on, když mluvil o tom, jak se stal truhlářem. Líbilo se mi nejen to, že jsem vyložil karty na stůl a prozradil o sobě něco hodně soukromého, ale i to, že jsem poprvé mluvil s někým o věcech, které podle mě trápily jen a jen mě. Líbilo se mi to. Když se táta nebo příbuzní ptali, proč nemám kamarády, našel jsem způsob, jak se tématu vyhnout, nebo jsem tvrdil, že dobré kamarády mám, ale jen ve škole. Ve škole jsem říkal, že se možná nekamarádím se spolužáky, ale mám spoustu kamarádů v San Giustinianu. Jenže nikdy jsem neměl kamaráda, se kterým bych mohl mluvit o tom, že kamarády nemám. Tady mi to přišlo tak snadné, že jsem se musel držet, abych se nesvěřoval příliš, neboť jsem se bál, že ho budu nudit. „Chci se od vás všechno naučit.“ Posmutněle se usmál. „Práce se dřevem se nedá naučit rychle.“ Po těch slovech přešel k polici a sundal z ní delší předmět zabalený do něčeho, co vypadalo jako deka. „Tohle jsou moc, moc staré housle,“ řekl a opatrně předmět rozbalil. Neměly žádné struny. „Vyrobil je můj dědeček. Já jsem nikdy housle nezhotovil, a ani bych to nezkoušel, ale dřevo znám, vyrostl jsem s ním a vím, co je třeba udělat, aby jeho zvuk zůstal živý.“ Nechal mou ruku sklouznout po těle nástroje. „Dřevo neodpouští. Malíř, a to i skvělý malíř, si to může uprostřed práce na obrazu rozmyslet nebo závažnou chybu přemalovat. Ale chybu na dřevě nenapravíš. Musíš rozumět tomu, jak dřevo myslí, jak mluví a co znamená každý jeho zvuk. Dřevo, jako velmi, velmi málo živých věcí, nikdy neumírá.“ 30
Enigmatické variace
Člověk by řekl, že je Michelangelo a mluví o mramoru. „Tak co, ještě pořád chceš pracovat v mé smrduté dílně?“ zeptal se nakonec, když jsem mu řekl, že je mi fuk, jak dlouho se budu muset učit. Víc než kdy předtím, přál jsem si říct a dodat: chci být s vámi, chci být váš syn, chci otvírat dílnu, než přijdete, a zavírat ji, až odejdete, chci vám ráno nosit kávu a teplý chleba, vymačkávat pro vás citrony a vytírat podlahu, a kdybyste si přál, zřekl bych se rodičů, domova, všeho. Chci být s vámi. Věděl jsem, že moje odpověď by ho rozesmála. Abych tedy krotil svou horlivost, odvětil jsem, že v jeho smrduté dílně pracovat nechci. Z té věty se stal zdroj našeho pobavení. Chodil jsem tam dvakrát týdně, pak i častěji. Když jsem se jednou blížil s koláčky pro nás tři, zůstal jsem stát jako přibitý. Z dílny vycházela matka. Měla velký slaměný klobouk a sluneční brýle. Hned jak jsem ji zahlédl, vběhl jsem do holičství a sledoval ji za závěsem z korálků, dokud jsem ji neviděl sejít uličkou Sant’Eusebio. Neviděla mě. Zaskočilo mě to a slíbil jsem si, že k truhláři už bez ohlášení nezajdu, dokud si nebudu jistý, že u něj matka není na návštěvě. Byl jsem si jistý, že mluvili o mně. Nikdy jsem si však nepřiznal, co mě dohnalo k tomu, abych se před matkou skrýval. Možná jsem nechtěl, aby si myslela, že po doučování courám po městě. Zároveň jsem ale věděl, že tohle nebyl ten důvod. Když jsem vešel do dílny, Nanni vždycky pracoval. Někdy tam bylo takové vedro, že neměl košili. Táta měl pravdu. Netušil jsem, že má postavu atleta. „Che sorpresa, to je ale překvapení, dva dny po sobě!“ řekl, když jsem se rozhodl, že si mezi návštěvami nebudu dělat přestávku. „Dnes ti dovolím, abys mi pomáhal.“ Sundal velký rám na obraz. I když už jsem se na něj díval při předchozích návštěvách, chvíli mi trvalo, než jsem poznal, že je náš. Vypadal tak čistě, tak nově a tak vybledle, že jsem si představil opáleného muže s nahým zadkem bílým jako pudr. Rám prý ještě není ani zdaleka hotový. Z vyřezávaných květinových tvarů a hran u rohů se musí odstranit špína, která se na něm za ty roky nahromadila. 31
André Aciman
„A jak se to dělá?“ „Ukážu ti to. Prostě dělej, co ti řeknu.“ „A když to neudělám?“ „Bude s tebou konec.“ Usmáli jsme se na sebe. Ukousl si kousek koláčku, který jsem přinesl, a zbytek nechal na otevřených novinách na prohýbajícím se stole. Během dnešního oběda s bratrem mu s největší pravděpodobností posloužily jako provizorní obrus. Podal mi jednoduché dláto, jaké jsem nikdy předtím neviděl, s tím, že mám dělat přesně to, co mi řekne. Na chodník, kde bylo chladněji, vynesl dvě židle a pak mi podal zástěru. „Nechci, aby sis ušpinil šaty.“ „Dám si pozor.“ „Vezmi si tu zástěru.“ Usmál jsem se nad tím předstíraným rozkazem. Nanni mi úsměv opětoval. Když jsme si v zástěrách sedli naproti sobě, opřel nám rám o kolena a ukázal mi, jak mám seškrabovat zažranou nečistotu – ne moc agresivně, protože bych tak kromě ní mohl sedřít i dřevo pod tím. Řekl, že už rám osmirkoval a dnes ráno jej vyčistil hodně slabou kyselinou, aby odstranil některé skvrny. Upozornil mě i na místa, kterým jsem se měl vyhnout, protože některé poškozené nebo shnilé části rámu nahradil sádrovým podkladem. Nebylo by rozumnější použít ten podklad po kyselině, a ne před ní? zeptal jsem se. Podíval se na mě: „Ma senti quello, no tohle. Myslí si, že nevím, co dělám. Prostě dělej, co jsem ti řekl.“ Dobíral si mě. Líbilo se mi to. Dělal jsem tedy, co mi řekl, a to odpoledne jsme asi dvě hodiny seděli v aleji, jen krok od strouhy, která vede jejím středem, oškrabovali rám a odstraňovali špínu, jež zanesla vyřezávané štěrbiny. Následující den chtěl rám natřít čistým olejem. Ne namořit,
32
Enigmatické variace
jen naolejovat. „Uvidíš, jak může být dřevo krásné, až s ním skončím. Umělecké dílo. Za pár dní ho přinesu ukázat tvým rodičům.“ „Nemůžu se dočkat, Nanni.“ Nazítří jsem se chtěl vrátit a pracovat s ním, sedět přímo proti němu jako dnes a občas se přisunout blíž, abych ucítil závan z jeho podpaží, jež byla cítit jako ta moje, jen mnohem, mnohem silněji. Líbilo se mi, že neměl košili, jen zástěru, a byl mu vidět hrudník. Teď jsem se mohl dívat na celé jeho tělo bez obav z jeho očí nebo z toho, že nevydržím jeho pohled. Nechtěl jsem, aby věděl, že na něj civím. Ten den ani jeden z nás neustal v práci, dokud se nesetmělo. Měl unavené oči: oba jsme odvedli vážně dobrou práci, řekl. Ukaž mi ruce, dodal. Nesměle jsem natáhl ruce dlaněmi nahoru. Držel je a zkoumal s přimhouřenýma očima. Nepálí to? zeptal se a chtěl vědět, jestli se mé ruky nedotkla jemná vrstva kyseliny. „Myslím, že ne,“ řekl jsem a skoro se mi tajil dech z vědomí, že právě teď mám obě ruce v jeho dlaních, přesně jak jsem si před dvěma týdny přál. Možná tady, ukázal jsem na dva prsty levé ruky, ale samozřejmě jsem si to vymyslel. Podíval se na ně ve slabém světle dílny, prohlédl si je a prohlásil, že to nic není, jen špína. Tumáš, použij tohle, podal mi hadřík, který namočil do nějakého ředidla. Podíval jsem se na něj. Co s tím mám dělat? zeptal jsem se, jako bych netušil, co se dělá s hadříkem namočeným do ředidla. „Vydrhni si s tím tu špínu, proboha. Vy měšťáci jste všichni stejní! Dej to sem, ukážu ti to.“ Vzal hadřík do pravé ruky, levou mě popadl za obě ruce, jak to dospělí dělají s dětmi, a očistil je. Líbila se mi ta vůně. Odteď budu vonět po dílně svého kamaráda, po jeho světě, po jeho těle, po jeho životě. „A teď jdi domů.“ Seběhl jsem z kopce a díval se, jak město po setmění tmavne. Byl jsem šťastný. Poprvé jsem se na ně díval bez táty a moc se mi líbilo jako takové i proto, že jsem byl tak pozdě večer sám. Právě jednoho takového podvečera jsem objevil „zkratku“ vedoucí kolem normanské kaple a citrusových keřů. Kaple neměla střechu, oltář, nic, jen sokl spočívající na divokém, hustém žlutém porostu. Rozhodl jsem se, že tu budu každý večer sedávat a myslet na Nanniho a na mě.
33
André Aciman
Když jsem přišel domů, neřekl jsem matce, kde jsem byl, a ani se mě neptala. Svlékl jsem si šaty a umyl si ruce a paže jejím parfémovaným mýdlem, abych co nejlépe překryl pach terpentýnu. Pro případ, že by se rodiče vyptávali, nacvičil jsem si výmluvu: odpoledne jsem strávil s jiným žákem, se kterým jsem se seznámil u soukromého učitele. Ne, není zrovna bystrý, dodal bych a předstíral, že mě to téma nudí. Společné máme jen to, že jsme oba neudělali zkoušku z latiny a řečtiny. Kdyby však začali o sekretáři, rámech, obývacím pokoji, obyvatelích ostrova nebo o samotném Nannim, zmínil bych o něm něco, co by je zmátlo. „Cos to říkal?“ zeptal se táta, když jsme všichni tři večeřeli a rozhovor se stočil na Nanniho práci a sekretář. „Všimli jste si, jak se mu třese ruka?“ A abych to dokreslil, nedbale jsem napodobil, jak namířil roztřesený ukazovák na klíčovou dírku, když jsem ho viděl poprvé. „Třeba pije moc kávy nebo hodně kouří, anebo prostě pije,“ dodala matka. „Kdoví, co tihle lidi dělají.“ „Kdo, Tarzan? Ten nikdy,“ prohodil táta. „A co alkohol?“ „Samozřejmě že pije, ale alkoholik není.“ Mohl jsem rodičům klidně říct, že jsem Nanniho nikdy neviděl pít kávu ani se dotknout cigarety, jenže by se ptali, jak to asi vím, a pak bych musel všechno prozradit. Ironií je, že Nannimu se ruce vůbec netřásly; celé jsem si to vymyslel. Možná jsem doufal, že když budu mluvit o jeho rukou, matka o něm řekne něco pěkného, protože pokud šlo o něj, už jsem nevěděl, na co jiného ještě myslet.
Za dva dny jsem se vrátil do dílny, a místo abych počkal, až mi řekne, co mám dělat, položil jsem svoje knihy pod stůl, oblékl si zástěru a nalil si trochu limonády. Požádal mě, ať se pořádně podívám na rám, který jsme nedávno očistili. Jakmile ho sundal ze stěny a vynesl na světlo, viděl jsem, že je to mistrovské dílo. „Nanni!“ zalapal jsem po dechu. Slova „ještě není hotový“ znamenala, že ještě není proč se vzrušovat. Řekl, že se chystá přidat ještě jednu vrstvu oleje. Myslel jsem, že ji nanese štětcem. Zakroutil hlavou. Jestli chci, mohu mu prý pomoct. Věděl, že po ničem jiném netoužím. Vytáhl hadřík, složil ho 34