LITER Á R NÍ SA LON Vystoupil, a když tramvaj odjela, přešel z ostrůvku přes koleje na protější chodník, minul drogerii, květinářství i další tou dobou již zavřené obchody, aby zabočil za roh do Proletářské. V ní byl u cíle hned před prvním vchodem. Zaklonil hlavu. Chvíli si prohlížel zašlou výzdobu pozoruhodné fasády. Ulici i nebe nad ní pohlcovala tma. Takto nenápadně tentokrát začínal Kalouskův vysněný i obávaný svět. Noc za okny bude trvalým pozadím sledu literárních událostí. Vešel do chodby starého domu, který též uvnitř připomínal palác. Stoupal po širokém, mramorem obloženém schodišti, osvětleném elektrickými svícny. Na odpočívadle míjel exotickou rostlinu, plazící se po kořenáči ze sloní nohy. V prvním patře krátce zmáčkl zvonek vedle dveří, skrz které tlumeně pronikala na chodbu typická zvuková kulisa hovořících žen i mužů. Jednotlivým hlasům nebylo rozumět, ale než vstoupil dovnitř, správně si představil, že se octne mezi mladými lidmi. Na prahu pozdravil paní domu, která jej mlčky políbila na tvář. V jejím přivítání se nedala rozpoznat radost ani lhostejnost. Ustoupila stranou. V hale se objevila Stella. Objali se. – To je skvělé, Vojtěchu, že jste dorazil. Když si odložil na věšák, který mu ukázala, vedla ho mezi mladými lidmi, z nichž žádného dosud neviděl, do velké kuchyně. Také v ní bylo plno. Někteří se u dlouhého pracovního stolu se sporákem a výlevkou bavili přípravou značných objemů studených a teplých nápojů, mícháním kompotů, zaplňováním mís a misek ovocem a různými slanými 145
a sladkými pochoutkami. Ledacos na mísy a misky pouze sypali hotové ze sáčků. Ne všichni v kuchyni se ale zabývali přípravou občerstvení. Též v malých skupinkách postávali u oken či posedávali na židlích a na pohovce zabráni do hovorů nad knížkami a časopisy, jimiž listovali. Kalousek stál u volnějšího konce pracovního stolu, kam mu Stella přinesla skleničku s nápojem, který si na její doporučení vybral ze studené nabídky. Přiťukl si s ní a ona odběhla něco zamíchat v hrnci na skleněné desce sporáku. Druhého hrnce, z něhož rovněž stoupala pára, si nevšímala. Hučení digestoře v nesčetných hovorech téměř zanikalo. Když se vrátila se dvěma plnými hrnečky, zeptala se, zda nechce ochutnat zdejší specialitu. – To chci. Poloprázdnou skleničku si odložil na stůl, uchopil podávaný hrneček, posoudil vůni a napil se. Uznale přikývl. Ona po napití jeho spokojenost napodobila, usmála se, načež se omluvila a odběhla pozdravit staršího štíhlého proplešatělého pána s řídkým šedivým knírkem, který vešel do kuchyně a zůstal stát u dveří. Po chvíli se vrátila i s ním, aby navzájem konstruktéra a instalatéra představila. – Já jsem vás kdysi viděl v Osmičce, dodal při potřásání rukou Lahaj. – V Osmičce jsem byl před deseti lety. – To je spíš dvacet let, pane Kalousku, podotkl šibalsky. Organizoval jsem tam oslavy, takže dobře vím, že i vás tehdy slavili. Nic mu nevyvracel. Naopak vstřícně připomněl pár jmen, která s tehdejší Osmičkou souvisela. Instalatér ho totiž okouzlil uhrančivě bezelstným pohledem a jakýmsi nezřetelným poloúsměvem. Obojí se mu šířilo vráskami do celé tváře. Považoval jej za svého dvojníka, ovšem pouze díky obdobnému věku, navíc když ostatní zde by mohli být jejich dětmi. Stella se Lahaje zeptala, co mu může 146
nabídnout k občerstvení. Váháním dal najevo, že si přeje poradit. U všeho, nač ukazovala, vysvětlovala, oč se jedná, a kde se dalo, popisovala vlastnosti, případně varovala před nápoji s nezvykle výraznou chutí. Ke Kalouskovi mezitím přistoupil drobný snědý mladík s havraními vlasy, a jako by do literárního salonu patřilo jediné úvodní téma konverzace, pravil: Já jsem vás viděl u Renaty. – To je možné. Omlouvám se, ale nepamatuji se na vás. – Evžen Grus. Nevšiml jste si mě. – Bohužel nejspíš ne. Nenapadlo ho, co by mohli ještě probírat. Ovšem Evžen Grus, kdyby chtěl, mohl by téma Renata snadno rozvést, protože i tam Stella představila Kalouska jako konstruktéra, což každého musí upoutat, či aspoň zaskočit, takže by bylo kdykoliv snadné zeptat se, co si pod pojmem konstruktér lze konkrétně představit. I nyní, zatímco snědý mladík přechází jinam, je si toho Kalousek vědom. – Stačila by otázka: Konstruujete zrovna něco? Nebo: Na jaké konstrukci teď pracujete? Museli byste mít ovšem zájem dovědět se víc. Ale třeba jen mně se zdá, že se takové otázky přímo nabízejí. I vzhledem k mému věku by se hodilo, aby se on chtěl něco dovědět ode mne, ne já od něho. Vysvětlil bych mu pravděpodobně, že stále něco konstruuji. Nebo bych mohl říct, že na stará kolena vylepšuji konstrukce z mládí. Teď už jenom skládám. Rozhlíží se. Někteří z kuchyně odcházejí. Někteří přicházejí, aby se občerstvili. Povídají si. Zaslechne, že jeho skladby znají. Pocítí vzrušení. Zbytek speciality dopije. – Jsem v literárním saloně Brýny poprvé. S adresou na pozvánce jej najít bylo bez problémů, ač tuto městskou čtvrť příliš neznám. Zatím jsem si tu kromě Lahaje nikoho staršího nevšiml. Mám radost, že jste tvořiví, vzdělaní. A přibývá vás. Vidíte, no neříkal jsem 147
to, právě vchází do kuchyňského sálu další skupinka zajímavé mládeže. Usměvavá pohledná intelektuálka v přiléhavých šedomodrých šatech vypráví těm, co jdou s ní, že od Toníka odešla a teď bydlí u Romany. – Jéminkote, ty jsi nás překvapila. – Tolik let jste spolu žili v pohodě, a najednou je to jinak. – Nehodili jsme se k sobě. U pracovního stolu si do skleniček nalijí každá něco jiného, ale všechny pijí brčky. Žádná velká změna ten odchod od Toníka není, dodá s brčkem před ústy. Romana bydlí pouze o dvě stanice dál. Přitom jsem na ni narazila čirou náhodou, díky zimní zahradě, kterou jsme už měli s Toníkem v havarijním stavu. Romaně šla práce rychle od ruky. Je šikovná, pečlivá, promýšlí jednotlivosti s ohledem na celek. Ovšem tu rekonstrukci u nás dodělávala, když už jsem bydlela u ní. – Čili to dodělávala Toníkovi? – No, tak nějak. Ani jsem definitivní novou podobu zimní zahrady neviděla, protože si Romana nepřála, abych do toho bytu ještě někdy vkročila. Je dost žárlivá. Při její fantazii se tomu vlastně vůbec nedivím. – Takže nejspíš netušíš, jak se nyní Toník cítí. – Ale jo, doneslo se mi, že se tentokrát projevil nečekaně pohotově. Hned po té rekonstrukci si domů přivedl ženu s několika dětmi. – S kolika? – Nevím. Ovšem Romana je úplně jiná. Však uvidíte, jestli dorazí. Brýna souhlasila, abych ji pozvala, jenomže ona Laksům dokončuje na dvoře ministerstva hodinový záhon. Jen se mi na ní nelíbí, že šňupe. – Cože?! Ona šňupe? – Tohle ani mně do tvého líčení, Apoleno, nezapadá. – Nelituješ, že jsi kvůli ní Toníka opustila? – Neunáhlila ses? – Romana má šňupání pod kontrolou. – Aspoň že takhle. – Toník byl blbeček. Sice se pořád dobrácky smál, ale náš vztah 148
přestával být, bez ohledu na Romanu, intenzivní. Dost jsme poslední dobou pili. – Opravdu? – To bych do tebe neřekla. – Nedivte se. Pořád od Toníka slyšet tutéž otázku, to ve střízlivém stavu nelze donekonečna odpovídat s neslábnoucím zaujetím. – Co chtěl vědět? – Daří se? – Daří se?, opakovala do brčka nejvíc překvapená kamarádka a zavrtěla nevěřícně hlavou. Ostatní bezradně mlčely. – Tohle už ale skončilo. Romana, když jsem k ní přišla, se na nic neptala. Jakmile byl čas k spánku, nabídla mi své oblíbené nejpohodlnější tepláky a uložila mě do postele mezi dva veliké medvídky hlídače, abych se nebála. – Čeho? Zasmála se. – U Romany ještě bydlí běženec Ulrika. Prý sportuje. Atletickou postavu jí upřít nelze. Přišly mně obě popřát dobrou noc. Romana se pak vrátila a do polospánku mi tvrdila: Ty jsi, Apolenko, bohyně krásy s vnitřnostmi z pekla. – To ti Toník neřekl nikdy, co? – Ne, takovou fantazii Daříse nemá. On se ke všemu stavěl apaticky. Na upozornění návštěv, že nám na záchodě teče splachovadlo, neustále tvrdil s ústy od ucha k uchu: To je v pohodě. – Splachovadlo je v pohodě. Napětí náhle povolilo. – Nejlepší kamarádka mé spolužačky z filozofie zase odešla s poslíčkem dodavatelské firmy, u které si s přítelem objednali donášku večeří. Kalousek se v duchu obával: Čeho všeho jste schopni, tvořiví lidé, když máte mladá těla? Třeba byste se dokázali nadchnout i debatou, jak nejlépe postupovat při přípravě zavařeniny. Bylo mu smutno, že jim nedokáže závidět. Snažil se přijít na něco, o čem by nepochyboval, že má s nimi společného. – Jsem dnes večer v literárním salonu paní Brýny. Svým způsobem platí pro každého z nás označení publikum. Žádnou úlevu nepocítil. Slovem publikum lze jen zdánlivě rozdíly mezi 149
přítomnými úplně smazat. Spíš jsme se zde jako publikum na pár hodin ocitli v mnohohlavé roli, v roli kráčející po mnoha nohách. Ovšem každý máme naprosto jednoznačně jen tělo své. Mne ani nikoho jiného se trvale náš součet vůbec netýká. Ani kdybych si to přál, nemohu s publikem splynout. Jen se rozhlížím. Každého v kuchyni se snažím zapamatovat si. Zahlédl z ní vycházet paní domu, což jej zaskočilo, protože si uvědomil, že si jí tu nevšiml. Neméně silně prožíval, když vzápětí uslyšel dostihy. Ohlédl se. Vedle něho stála se dvěma poháry šampaňského Stella. – Přiťuknete si se mnou? Moc bych si to přála. Přiťukli si, ale místo aby se napil, zeptal se: Slyšela jste také dostihy? – Dostihy? Neslyšela, ale mohla jsem se přeslechnout. – Ne, dostihy se nedalo přeslechnout. Ale možná se mi ozvaly v hlavě. Stella se opatrně usmívala. Asi se mi mohlo či mělo připomenout v literárním saloně mé divné mládí. Kdysi jsem totiž na dostihy opravdu šel, dokonce oblečený jako šašek. Když se konečně šampaňského napil, nastala tma. Bezmála vzápětí, jako na konci zatmění, světlo znovu zaplnilo kuchyň. Nikdo v ní nebyl. Prázdná pohovka, prázdné židle. Zbytky na mísách, v miskách. Nedopité skleničky, hrnečky, poháry. A pak Stella opět stála Vojtěchu Kalouskovi po boku. – Myslela jsem na vás a představovala si, že takhle úplně sám máte v kuchyni obohacující zážitek, jak se tu vůbec nic až na liduprázdnost nezměnilo. Chcete, abych vám ukázala ostatní sály? Rád souhlasil. V hale, která ho také zaskočila liduprázdností, poznamenal: Na to, že je literární salon zřejmě již dlouho opuštěný, připadá mi udržovaný v čistotě. – Nevím, co si pod udržováním 150