Hledání vnitřního hlasu 14:00, 22 hodin do příjezdu Jiřina postavila doprostřed velkého stolu mísu po mamince se svátečním vývarem s játrovými knedlíčky. Vedle položila řízky, bramborový salát a skleničky. Když je před pětadvaceti lety koupila, byla v nich hořčice. Nikdo z rodiny se jí to nikdy neodvážil říct, ale každý se z nich štítil pít. Možná kvůli tomu, že se jim věčně zdály upatlané, možná to byl nějaký psychologický efekt, kdy člověka znechutí představa, že před tisícem napití z onoho skla se uvnitř nacházela plnotučná hořčice. Adolfova manželka Kateřina nenápadně vytáhla z kabelky položené pod stolem láhev vody a napila se, co to šlo. Jiřina si toho nevšimla. „Jak už je to dlouho?“ Vzdychla nahlas Jiřina, dala si ruce v bok a zírala na rodinu sedící u stolu. „Tři a půl roku a dva dny přesně!“ Odpověděla Alva, její vnučka, jakoby nic. „A není třeba hluchý?“ Zeptala se ustaraně matka rodu Jiřina a nespouštěla přitom ze svého syna oči. Rodina ji ujistila, že hluchý není. Že jen dál hledá svůj vnitřní hlas. Matka rodu sice neměla tušení, co si pod pojmem vnitřní hlas představit, ale jako matka vycítila, že její syn jen tak mluvit nezačne. Všechno započalo, když se Adolf po stovkách malých i velkých rolích ve filmech a seriálech konečně probojoval do Národního divadla. Adolfův největší sen. Povedlo se mu hodně věcí, za které by na sebe mohl být pyšný, ale měl pocit, že dokud se nedostane do Zlaté kapličky, jeho pýcha nikdy nebude kompletní. Nikdy se nebude mít rád, nikdy si nebude věřit a nebude šťastný. Před rokem a půl se tam probojoval. Navíc se mu dostalo cti v podobě role ve Faustovi. Režie se ujal Pavel, jeho spolužák z gymnázia, který na rozdíl od něho vystudoval vysokou školu zaměřenou na divadlo. O svém vzdělání rád mluvil, a to zejména před těmi, kdo odbornými znalostmi neoplývali. Za běžných okolností by Adolfa do role Mefista nikdy neobsadil. Nenáviděl ho, protože už v mládí byl jeho rivalem. Přebral mu dvě holky, a navíc mu vyfoukl vůdčí post ve třídě i proslov na maturitním plese. Roli ve Faustovi dostal Adolf jen proto, že si to žádaly okolnosti. Marketingové oddělení mělo jasno – Mefista musí hrát někdo slavný, někdo, díky jehož jménu diváci přijdou. A tak Pavlovi doporučili, což v jejich hantýrce vlastně znamenalo nařídili, aby do role obsadil Adolfa. Pavel od začátku věděl, že ho ten kus nenechá dozkoušet. Tak moc ho nenáviděl. A byl rozhodnutý pro svou pomstu udělat cokoliv. Zkoušelo se každý den, dny ubíhaly a nic nenasvědčovalo tomu, že by Adolf měl o svou vysněnou roli přijít. Jednoho dne se ale Pavel dostavil na forbínu a prohlásil, že Adolf nemá dostatečně velký hlas na to, aby scénu utáhl. „Jsou tady mikrofony, Pavle. Tak je zesilte, jestli máš pocit, že mě v zadních řadách neuslyší.“ „Pche! Mikrofony?“ Posměšně řval režisér Pavel na herce z pěti metrů. „Ty si vážně myslíš, že když ten barák postavili, měli tady herci mikrofony? Až dozkoušíš, přijď za mnou.“ A tak se stalo, že dvaadvacátý den zkoušení Pavel Adolfa ze své hry vyhodil. Do role Mefista obsadili syna slavného hereckého páru, jenže ten spáchal sebevraždu, a hra nakonec slavila větší úspěch, než se původně předpokládalo.
Perfekcionista Adolf si ještě ten samý týden, co ho Pavel vyhodil, našel hlasového trenéra. Sezení ho nejdřív otravovala, učil se totiž vyslovovat všechna písmenka v nejrůznějších polohách. Válel se u toho po zemi, kolena si tisknul k hrudi, dělal svíčky, stavěl se na hlavu, musel koulet kotrmelce a jeho hlasový guru ho u toho nutil vyluzovat nejrůznější zvuky. Vrcholem všeho bylo cvičení, kdy ho guru učil dýchat penisem. Dýchat do břicha, bránicí i do zad Adolf uměl jako herec s letitou praxí skvěle, o dýchání penisem ale ještě nikdy neslyšel. A to několikrát točil s hollywoodskou produkcí, kde bývá běžné, že herci mívají nejrůznější zvyky a metody, jak se hýbat, uvolňovat nebo jak mluvit. „Znáš tu blonďatou moderátorku zpráv, co má pětky kozy? Tak ta už dýchá vagínou dvacet let a jen díky mně se naučila mluvit. Ty to taky zvládneš.“ Řekl lehce úchylně hlasový kouč, když uviděl v Adolfově tváři pochyby. Na výzvy svého guru se podivnou metodu dýchání snažil naučit. Procvičoval si ji sám doma, když manželka i dcery odešly ven. Brzy se ale dovtípil, že dýchání penisem bude asi nějaký nesmysl, došlo mu, že guru bude ve skutečnosti opravdický úchyl, a rozhodl se ho jít zbít. Předtím ještě pro jistotu zkusil vyhledat dýchání penisem na internetu, ale neúspěšně. Jakmile přišel do místnosti, kde už na něj hlasový kouč čekal, začal na něj křičet tak hlasitě, až mu hlas přeskakoval. Jestli totiž Adolf někoho nesnášel, tak úchyly. Jako otec dvou dcer byl přesvědčený, že na ně má přirozeně vyvinutý mimořádný čuch. Nakonec, po chvilce řevu, mu hlas někam zmizel. Adolf vydával jen sípavé zvuky podobné těm, které vyluzovala Kate, když ležela po zkáze Titaniku na dveřích v ledové vodě a snažila se křičet o pomoc. Nepomáhaly mu vitamíny, obstřiky ani rady doktorů. Vyšetření prokázala, že hlasivky má poškozené jako zpěvák heavy metalu po třiceti letech. Vyšší silou vynucený hlasový klid Adolfa ubíjel. Nemohl o ničem diskutovat. Nemohl poprosit mladší dceru, aby mu přinesla k jídlu pivo, když se náhodou doma všichni sešli u jednoho stolu. Hlavně ale nemohl hrát. Začala mu chybět velká sláva. Den ode dne uvadala a on to cítil. Jeho kamarádi od filmu mu vysvětlili, že pro něj ještě žádnou hlavní roli mlčícího muže nemají, ale ujišťovali ho, že jakmile se taková role objeví, určitě mu zavolají. Adolf se jejich zvráceným humorem nebavil. Zcela vážně litoval, že nežije v éře němého filmu. Kniha dcery Almy mu sice pár nových fanoušků přinesla, a to hlavně na sociálních sítích, kde ji Alma horlivě propagovala, jenže obsah jejího pochybného díla nebyl ničím, na co by mohl být po přečtení pyšný. Jak ubíhaly dny a jeho hlas se neobjevoval, začal pomýšlet na sebevraždu. Hypotéku už splatil, dcery odrostly a apatická manželka se nudila natolik, že začala tkát koberce. Jen tak. Připadalo mu, že jeho život ztratil smysl. Neměl v sobě totiž žádný skrytý talent. Neuměl psát, neuměl tančit. Neuměl vlastně nic. Jen předstírat, že je někdo jiný. A pak Adolf jednoho dne potkal Carlose, peruánského šamana, v němž spatřoval svou poslední naději. Hodinové sezení s ním ho stálo téměř tři tisíce. Šaman mu za tenhle obnos vysvětlil, že potřebuje najít svůj vnitřní hlas. Adolf netíhnul k filozofii, pokud tedy zrovna nešlo o vesmír, tam totiž byla míra jeho přemítání o nekonečnu rozpínavější než vesmír samotný a všechny černé díry v něm. Když se ale zamyslel nad ztrátou vnitřního hlasu, musel uznat, že na tom něco bude. Během filozofování nad vlastním životem se dostal až k tomu, že přestal být natolik sobecký, že vlastně ani nežije. Došlo mu, že svůj vnitřní hlas ztratil už dávno. V časech prvních seriálů, které bral kvůli uživení rodiny a budování povědomí o jeho osobě u fanoušků.
„Kateřino,“ zeptala se matka rodu Jiřina Adolfovy ženy, „dá si tvůj muž trošku hořčice na ten řízek? Když byl malej, měl to tak moc rád.“ „To fakt nevim. Adolfe?“ Adolf chytil matku za ruku a horlivě s rozzářenýma očima zakýval hlavou na znamení, že bez hořčice se do řízku určitě nepustí. „Děkujeme, babičko, to je prostě ten nejlepší vývar na světě,“ řekly Alma s Alvou skoro jednohlasně. Na řízek se ještě nechystaly, nejlepší polévky na světě byla stále plná mísa. Javory na kopci 15:00, 21 hodin do příjezdu Tichou radnicí s nedýchatelným vzduchem, protože najatá uklízečka v ní zpravidla větrá jen jednou týdně, se nesly těžkopádné kroky maloměšťáckých radních, spěchajících do zasedací místnosti. „Vítejte na brífinku, asi víte, proč jsem vás sem všechny svolal.“ Zahájil poradu mladý ambiciózní starosta Petr. Jako první na jeho slova zareagovala asistentka Míša s otázkou, jestli už se konečně přetře nápis Národní výbor, který dům zdobí ještě z dob minulého režimu. Nikdo se ale nad jejím dotazem nepozastavil. Míša je totiž vždycky mimo. Chodí do práce neučesaná, v podivně vytahaném oblečení a většinu pracovního času tráví čtením knih o andělech a astrálním cestování. „Pojďme hlasovat! Ty stromy prostě musí pryč!“ Řekl rázně Petr, což v místnosti zvedlo vlnu nevole. Petr se totiž před nadcházející veleváženou návštěvou rozhodl, že město zbaví nacistického cejchu, který na něj vrhá stín zlých časů. Z jednoho z kopců, do nichž je Osek zasazen, totiž vystupuje lebka, tvořená kdysi vysázenými stromy, které mají listí zbarvené jinak než stromy okolní. Nikdo z radnice neví, kdo tam ty stromy vysázel, kdy a proč. Všichni si ale na základě povídaček Oseckých myslí, že ji tam vysázeli esesáci za druhé světové. „Petře, ale jaký to má smysl? Lidi už jsou na ni zvyklí. Je to náš symbol.“ Pronesl v křesle zaklesnutý Pepík, majitel statku, který neváhal chodit do práce na úřad v montérkách. „To je sice pravda, Pepiku, já ale nikomu nedám záminku, aby se do mého, pardon, do našeho města navážel. Ta lebka musí pryč stůj co stůj. Nemůžeme si tu na kopci dál pěstovat znak nácků!“ „Ty vole, Petře, nebudeme přece kácet přes sedmdesát let starý stromy jenom proto, že nás čeká významná návštěva! Třeba si toho tisk ani nevšimne, stejně sou ty pisálci většinou úplný blbci, ne?“ Kontroval lidový Pepa. „Tak a dost! Kdo je tady starosta?!“ Burácel Petrův hlas bývalým Národním výborem. Všichni zpozorněli, protože ho znali jako poddajného člověka. „Zaprvý mi přestaň říkat ,ty vole‘, jsou tady i ostatní, jinak ti vosekám prémie z platu, a zadruhý si přečti něco vo historii a neargumentuj mi těmahle nesmyslama.“ Umlčel Petr Pepu a zahájil hlasování o tom, jestli lebku, symbol Oseka, díky němuž si kupovali pohlednice všichni Holanďani, kteří zavítali do tamního kempu, vykácí. Napřímení radní, všichni minimálně o patnáct let starší než Petr, nechali ruce dole. Petr tak byl jediným, kdo hlasoval pro vykácení starých stromů. Strašně to s ním uvnitř hnulo. Vztek s ním přímo lomcoval, připadal si jako špatně upevněná poklička na papiňáku. Jeho psycholožka mu poradila, aby si v podobných situacích představoval, že sedí na raketě, objímá ji nohama a nechá se na ní vystřelit do vesmíru. Ať si představí všechnu tu sílu, jíž je poháněná kupředu. Přehršel energie, vymrštění a následné prudké
ochlazení v momentě, kdy raketa opouští zemskou atmosféru, a poté uvolnění a stav beztíže, zvukové vakuum, které člověka zklidní a umožní mu odosobnit se od všeho nepříjemného, co ho obklopuje. Jenže tahle rada nefungovala. Všiml si toho už dřív, teď by ale sakra potřeboval něco, co by ho zklidnilo. Polévalo ho horko, cítil, jak mu tváře rudnou vzteky. Klepaly se mu ruce a nezmohl se skoro na nic. A tak svým kolegům a podřízeným řekl jen: „Děkuji, že jste se zúčastnili hlasování, můžete jít.“ Muži se při odchodu usmívali, byli v dobrém rozmaru. A takhle to bylo vždycky. Poté, co se Petr stal nejmladším starostou v dějinách Oseka, neustále bojoval s nedostatkem respektu. A to nejen mezi radními, ale i mezi obyvateli města. Sice si ho zvolili, čímž ho uklidňovali jeho příbuzní i kamarádi, on ale takový pocit neměl. Kdykoliv se procházel po maloměstě a potkával lidi, musel poslouchat nejrůznější rady, jak a co dělat, protože starousedlíci to ví přeci líp, je to jejich město, jak s oblibou říkávali. Všude, kam vešel, si o něm lidi šuškali nebo okamžitě zmlkli a nepokrytě ho pozorovali. Začal proto chodit k psycholožce, nemá ale pocit, že by se cítil líp. Jediný přínos v sezeních s psycholožkou Holubičkovou shledával Petr v tom, že ho pokaždé naučila dvě až tři nová cizí slova. Vždy si je zapsal a potom je během týdne používal často v nesmyslném kontextu jen proto, aby si je zapamatoval. Jedním z nich bylo i slovo synergie. Pod tímhle pojmem si představoval ideální stav radnice pod jeho vedením. Vzájemná shoda ve všem napříč celým Národním výborem, pomocí níž se z jeho rodného města stane turistická atrakce, kterou nevynechá jediný host nedalekých lázeňských Teplic. A nejen jich. Chtěl do Oseka přilákat cyklisty a jiné turisty než Holanďany, kteří si po revoluci z neznámého důvodu Osek oblíbili natolik, že místa v kempu u rybníka jsou vyprodaná na dva roky dopředu. Zatímco dřív lidi v Oseku mluvili německy, a to mnohdy i líp než česky, dnes se řada z nich učila holandsky, protože v tom zkrátka viděli velký potenciál. Nikdy se ale místní obyvatelé nebyli schopní přizpůsobit holandské poptávce. Jediné dvě restaurace v Oseku svou tvář, kterou jim vtiskla raná devadesátá léta, nezměnily a dřevák, místo, kde se natočí nejvíc piv v okolí, nikdy nepřestal být útočištěm nepřátelsky vyhlížejících oseckých mužů, kteří vedle sebe žádného cizáka nechtěli. A tak si Holanďani vozí svoje jídlo a pití. Odmítají se toho malebného místa pod kopci vzdát, přestože se na ně Osečtí zásadně neusmívají. Sice jen díky těmto bohatým kempařům mají nově natřenou školu, opravený chodník vedoucí ke koupališti a pro děti postavené hřiště, ale o tom, kolik peněz do městské kasy jejich návštěvy přináší, radnice mlčí. Nechce rozmělnit svou dobrotivost tím, že se začne rozpitvávat, odkud a na co byly jaké peníze. A tak mají Osečané Holanďany za ukřičené hlupáky, kteří se neumí chovat. Tohle všechno chtěl Petr změnit, jenže to šlo jen těžko, když neměl podporu radních ani místostarosty. Říkali mu, že jestli chce městu dál vládnout, má držet hubu a krok. Možná ne tak explicitně, ale obsah sdělení mu byl jasný. Petr tedy řešil zásadní otázku. Je pro něj podstatnější to, jak vypadá před ostatními, že je mladý, úspěšný, vede celé město a do toho je docela hezký a zajištěný? Nebo je důležitý fakt, že ho v práci, za kterou ho mnoho lidí obdivuje, nikdo nerespektuje, že vlastně nemá žádné slovo a nedostává se mu zadostiučinění? Je důležitější respekt nejbližších spolupracovníků, nebo nicnetušící veřejnosti? Podobných otázek si denně kladl spoustu. V pocitech beznaděje se zmítal už pěkně dlouho, a to netušil to nejdůležitější. Že ho zbytek radních přemlouvá, aby ve funkci zůstal, jen proto, že si díky němu mohou
nakrást dost peněz a zároveň na ně není tolik vidět. Nevědomky jim kryje jejich černé smlouvy s dodavateli na obnovu rybníka nebo třeba nákup ozdob. Blíží se královská návštěva a město musí mít dostatek ozdob. Naposledy, když se městu pořizovala májka, mu nešlo do hlavy, proč stojí sto tisíc. Vždyť si přece můžou vzrostlý smrk uříznout v lese, kde jich je dostatek, a když se domluví s Lesy, nic je to stát nebude. A výzdobu mohou obstarat děvčata z místní umělecké školy. Už tehdy mu ale kolegové z radnice vysvětlili, že strom na májku musí vzít ze sousedního Hrobu, a tam že to zadarmo prostě nejde. Když se divil, proč ji tedy z Hrobu berou, když ji mohou objednat ve vedlejší Střelné, dostalo se mu přednášky o tom, že být starostou znamená být také diplomatem a že součástí jeho práce a postavení je udržovat velmi dobré vztahy s okolními vesnicemi. A protože Hrob potřebuje rekonstrukci dubové podlahy na úřadě, koupí od něj Osek májku za desítky tisíc. Sice s tím nesouhlasil, nakonec mu ale nic jiného nezbylo. Zkušení otcové od rodin, kteří si díky svému působení na radnici postavili vily na kraji města, moc dobře věděli, co dělají. Když se jim Petr snažil vzdorovat, říkali mu, že musí držet při sobě, nechce přeci, aby se ostatní dozvěděli, jaké věci se za jeho vedení ve městě děly. To by byl konec jeho politické kariéry. Nesčetněkrát mu zkrátka naznačili, že by se ho nezastali. Petrova noční můra. A tak u něj vypukla hra o svědomí. Zůstal sedět sám v největší místnosti na úřadě, v čele obřího oválného stolu, zakloněný v obří židli, která ho objímala jako nafukovací matrace položená na vodě. Po chvíli přemýšlení měl jasno. Nacistický znak nad jeho městem nebude, i kdyby ho měl vlastnoručně pokácet sekyrou. Ne snad proto, že by mu tak moc záleželo na královské rodině a jejím názoru, ale hlavně proto, že je to věc, kterou si přál prosadit už dlouho a jen k tomu hledal vhodnou příležitost. Jako potomek židů tak chtěl jednou pro vždy skoncovat s marasmem obestírajícím celou jeho rodinu ještě dlouhá léta po skončení války. Vykácení starých javorů na kopci vnímal jako konečné řešení nekonečné bolesti v jeho rodině. Petrův boj. Tak osobní, že by ho jen stěží dokázal popsat. Děti, které se nesměly dívat na ohňostroj 16:00, 20 hodin do příjezdu Vždycky, když Alma přijela za babičkou do Oseka, vedly její první kroky k domu u rybníka. Tam totiž bydlí Petr, její kamarád z dětství a dnes velké osecké zvíře, starosta. Hrozně ráda se s ním vídá, lichotí jí totiž tak, jak to umí jen její kamarádi gayové, ale u něj si toho váží tak nějak víc, protože on homosexuál není. Petr Almu miluje už asi od šesti let, kdy spolu tajně trávili noci v lese u pramene studánky s pitnou vodou, kde si vyprávěli strašidelné příběhy, chytali světlušky do sklenic od okurek nebo si potají zapalovali cigarety. Vytvářeli si spolu první dětská tajemství, o nichž dospělí nesmí nic vědět, jinak by se hodně zlobili. Alma Petrův cit nikdy neopětovala. On jí o své lásce nikdy neřekl. Zatímco se Alma vzdělávala v Praze, tápala a hledala práci, která by ji naplňovala, Petr ji vnímal jako bohyni. Jako ztělesnění úspěšné ženy s vizí. Takže v předvečer oné důležité návštěvy, kdy na ni i po roce od vydání jejího románu celá rodina koukala jako na největšího vyvrhele a nikdo se s ní moc nebavil, se pro ni Petrův domek u rybníka zase jednou stal útočištěm. Stejně jako před lety, kdy byla malá a babička Jiřina ji nespouštěla z dohledu, aby nemohla dělat žádné lumpárny. Tahle návštěva ale byla jiná než ostatní, protože se s Petrem osm let neviděla. Věděla jen, že má přítelkyni Zuzanu, dceru
místní pošťačky. Zuzka odmalička hrála skvěle na klavír a klarinet a všichni o ní mluvili jako o zázračném dítěti. Alma o ní hodně slyšela a byla si jistá tím, že oni dva spolu tvoří dokonalý pár, o němž se mluví. Byla na svého kamaráda z dětství moc pyšná a nemohla se dočkat vyprávění, které pro ni měl po takové době připravené. Jako pro asociála, což je něco, co paradoxně zdědila po svém otci, pro ni bylo setkání s Petrem těžké. Hned na úvod se totiž dozvěděla, že má celý dům pro sebe, protože mu zemřeli oba rodiče. O ty rodiče jí nešlo, příliš je neznala a většinou jí nebývá líto mrtvých lidí, o kterých toho moc neví, šlo jí spíš o to, že by si snad mohl její předstírané lítosti Petr všimnout. A tak se hodně snažila. Projevilo se to u ní tak, že na Petra při pití kávy vrhala soustrastné pohledy, několikrát pevně semkla rty a sem tam chápavě pokývala hlavou. „To je v pohodě, Almo, nemusíš předstírat lítost, já bych taky nevěděl, co říct.“ Její kamarád z dětství byl v tu ránu zpátky. Jediný člověk, který ji chápal snad úplně vždycky, i v momentech, kdy vůbec nic neříkala. Připomněl jí tím, proč ho má dosud tak ráda. Vzpomněla si na tu chvíli, kdy jako jediná z celého Oseka byla nucena pozorovat ohňostroj, vrchol celého festivalu, z okýnka půdy, kde měla matraci a peřinu, pod kterou musela u babi Jiřiny zaplout nejpozději v jedenáct, ať se dělo co se dělo. A výjimku jí prarodiče neudělili, ani když byla pouť nebo právě ten ohňostroj. Tehdy jí bylo šest let. Pozorovala ostatní děti z okolních zahrad, jak radostí vyskakují do vzduchu, jak si při pozorování rozsvícené oblohy něco šuškají, a věděla, že druhý den ráno si s nimi nebude moct jít hrát na vaření snídaně nebo na cokoliv jiného, protože už si určitě dohodli svůj program, v němž pro ni nezbyde místo. Tu noc byla jedinou osobou v Oseku, které tekly po tvářích slzy smutku. Její mladší sestra Alva tehdy spala a bylo jí to všechno úplně jedno. Od té doby Alma pláče u každého ohňostroje, který rozsvítí noční nebe. Prostě ji to dojímá. Kromě pláče si ale vzpomněla i na to, jak si druhý den opravdu neměla s kým hrát, protože se děti rozhodly, že půjdou hledat nevybuchlé petardy do lesa, aby mohly ohňostroj zopakovat. Almu s sebou ale vzít nechtěly, protože s nimi v noci neabsolvovala přísahu, že o tom nikdy nikomu neřekne, a tak se šla projít sama po hrázi mezi koupalištěm a rybníkem a krmila labutě. Sednul si k ní tehdy o něco starší kluk a zeptal se jí, jak vypadal ohňostroj z předešlé noci, že on ho neviděl, protože zlobil a rodiče mu to zatrhli. Almě se v tu chvíli rozzářily oči, protože si uvědomila, že tu noc nebyla jediná, kdo nesměl jít s ostatními ven. Barvitě mu popsala každý útvar, který se na nebi objevil. Bylo pro ni sice hrozné pozorovat okenní tabulí tlumený ohňostroj o samotě, na druhou stranu ale měla z půdy výhled jako žádné jiné dítě z okolí. Od té doby byli s Petrem kamarádi a slíbili si na té hrázi, že už ohňostroj nikdy nebudou pozorovat sami. Alma potom každý rok našla způsob, jak pláchnout z půdy, nejen u příležitosti festivalového ohňostroje. Nápomocná jí v tom byla pergola pro ostružinový keř, kterou fortelně připevnil ke zdi děda Karel, jenž vždycky všechno dělal pořádně, nebo o tom aspoň mluvil, a který nikdy nikoho za nic nepochválil, protože se mu nezdálo, že by lidi kolem něj dělali věci správně a s plným nasazením. Každopádně na té jeho pergole by se pořádnosti mohli lidi učit. Alma díky ní mohla za Petrem a jejich dobrodružstvími utíkat až do sedmnácti. Seděli společně u stolu, vzpomínali na nejrůznější zážitky a ani jeden nemluvil o svém partnerovi. Alma proto, že jich měla spoustu, ale vlastně žádného, a Petr proto, že Almu tajně miloval.
„Chtěl bych ti vo něčem říct, Míno.“ Oslovil Petr Almu tak, jak ji oslovoval, když byli malí. „No prosím, jsem jedno velké ucho, Peťane.“ Mrkla na něj. „Víš, vod tý doby, co sem začal chodit do školy a dozvěděl se něco víc vo druhý světový válce, sním vo tom, že tohle město jednoho dne zbavím toho nacistickýho stínu, kterej na nás pořád shlíží z támhle toho kopce.“ Ukázal směrem na les, z něhož vystupoval mezi samými jehličnany obrys lebky tmavě zelených listnáčů. Oba lebku moc dobře znali, na podzim se zbarvila do ruda, těsně předtím, než v zimě skoro úplně zmizela, se loučila žlutými listy. „Chci se jí do zítra zbavit. Chci, aby navždycky zmizela z toho kopce. Pomůžeš mi s tím?“ Alma měla pocit, že Petr zešílel, jednak nechápala, proč mu ta lebka na kopci tak vadí, a už vůbec nechápala, proč by to měli dělat dnes v noci. Chtěla mu říct něco o tom, že je starosta, že má postavení a měl by se podle toho chovat. Navíc věděla, jak je pošetilé si myslet, že les o tak velké výměře pokácí se dvěma sekyrami. A tak mu o své obavě řekla. Pořád trochu doufala, že si z ní dělá legraci. „Míno, pamatuješ si na to, jak jsme v šestnácti otrhali celou třešeň pana Kubů a sklizeň jsme potom prodali u silnice? A jak jsme za to jeli do hor a u Vietnamců si koupili víno a potom jsme se opili v lese na hranicích s Německem? Nebo jak jsme po dušičkách na hřbitově nakradli kytky v květináčích, prodali je u hřbitova ve vedlejší vesnici a koupili jsme za to rodičům dárky k Vánocům?“ Na hřbitovní loupež Alma zapomněla. Byla to jedna z těch věcí, které v sobě neuměla zpracovat, protože se za ně hodně styděla, takže je radši vytěsnila z paměti. „Nebo si vzpomeň na to, kdy jsme se viděli na dlouhou dobu naposledy. Bylo to ve volební komisi, jak jsme chodili s urnou po nemohoucích a slepcích a jak jsme do urny nikdy nehodili ten volební lístek, o který nás poprosili. Pojď si dopřát jednu poslední lumpárnu. Zbavme město temnýho stínu minulosti.“ Řekl naschvál teatrálně. Zářily mu u toho oči, celý se chvěl, rázně máchal rukou, jako kdyby byl na nějakém sjezdu starostů. Almu tahle Petrova tvář překvapila. Ještě ji nikdy předtím neviděla. Každý politik v sobě musí umět zažehnout plamen vášně, aby při svých proslovech dokázal obecenstvo strhnout na svou stranu. V momentě, kdy se Petr snažil přesvědčit Almu, aby s ním šla kácet les, to ale asi nebyl úplně nejlepší způsob. Almu jeho mávání rukama spíš vyděsilo, přemýšlela nad tím, jestli to má naučené a chtěl ji tím ohromit, nebo jestli ztratil veškerou soudnost. Měla pocit, že mu jako lusknutím prstu přestala rozumět. Seděli spolu na kamenné studánce v lese. „Změnilo se to tady, co?“ Řekla Petrovi Alma. Oba se rozhlédli. Tam, kde kdysi býval jen mech a kapradí a kde to vypadalo jako v pohádce, se teď válely obaly od sušenek a prázdné plastové láhve, místo mechu bylo všude bláto. Už to nebylo to místo, kde spolu snili o budoucnosti a nasávali vůni lesa. Připomínalo to spíš strašidelný močál plný beznaděje. Přesně tak se v tu chvíli oba cítili. Jako kůň z jejich oblíbené německé fantasy pohádky, který to nezvládl, beznaději se nakonec poddal a v močálu se utopil. Asi před rokem do Oseka zavítal štáb jedné z nejsledovanějších tuzemských televizí a natočil o osecké studánce reportáž. Redaktor v ní prohlašoval, že pramen má tajné léčivé účinky, které dokáží prodloužit život. Jako důkaz si vybral devadesátiletou respondentku, která v reportáži tvrdila, že vodu ze studánky pije odmala
a díky tomu je pořád zdravá a čilá. Ve skutečnosti se to s celou reportáží mělo tak, že redaktor byl zoufalý, chyběla mu témata, a tak si legendu kolem osecké studánky vymyslel. Devadesátileté respondentce bylo ve skutečnosti čerstvě šedesát a byla to jeho sousedka, která o existenci studánky neměla ani tušení. Za pár stovek mu ale na kameru řekla všechno, co on předem napsal do scénáře. Od té doby se k lesní studánce začaly sjíždět davy lidí z celého okolí. „Přemýšlím, že to tady ohradím a budu vybírat za vstup,“ prohlásil Petr. Alma se zhrozila a podívala se na něj, jestli to myslí vážně. Výraz v jeho tváři jí nic nenapověděl. Nechápala to. Nerozuměla tomu, jak mohlo jejich souznění jako lusknutím prstu vymizet. To, co jí před deseti lety připadalo spontánní a zábavné, se jí teď jevilo jako vrcholně hloupé. „Míno, půjdu tam vokolo čtvrtý ráno. Budu rád, když půjdeš se mnou. Kácet nic nebudu, normálně to zapálim. Ten oheň splyne s rozbřeskem a nikdo si toho nevšimne.“ Alma mu chtěla něco říct. Něco o morálce nebo o bláznovství, když si myslí, že se nepřijde na to, že to byl on. Nakonec mu ale neřekla nic. Ve jménu toho všeho hezkého, co spolu prožili, se rozhodla mlčet. Zvedla se, prošla rojem světlušek, které jí v tu chvíli jako jediné připomínaly staré časy, a bez rozloučení odešla. Ještě zaslechla Petrovo zavolání, že půjde klidně i bez ní. Že má vizi a potřebuje ji dotáhnout do konce. Byl to zvláštní pocit, znovu najít a ztratit kamaráda během tak krátké chvíle. Šla po hrázi rybníka, kolem staré vrby u koupaliště, kterou, jak vždycky říkával otec, když ještě mluvil, zasadil jejich učitel ze základní školy.