MAMINCE SE BUDEŠ LÍBIT
Jaroslav Konvička
UKÁZKY Zbývá už jen jeden den, uklidňovala se Alena, když se jeden z žáků páté třídy rozhodl poměrně důrazným způsobem požádat svou spolužačku, aby držela… to slovo na pí… Je 20. prosince 2018. Čtvrtá hodina. Už jen jeden den. Zítra budou mít všichni ti rozmazlení haranti besídku, takže polož to dřevěné pravítko a uklidni se. Už jen jeden den! Když si třída po chvíli všimla dlouhého pravítka z devadesátých let v ruce učitelky, všichni rázem ztichli a navázali raději na předstíraný zájem o vánoční komedii Sám Doma, která jim připadala jako z minulého století, což čistě technicky vzato byla. Navíc při tom byli nuceni číst české titulky. Naštěstí pro Alenu se již konec hodiny blížil, takže se rozhodla nácvik vojenského plazení Pepy Kučery pod lavicemi spolužaček ignorovat. Stejně spadal do inkluze. Proč si ho ta Britney Spearsová sakra nehlídá?! Rozčilovala se Alena v neslyšném soukromí své mysli. Mladá asistentka, která měla na Pepíčka dohlížet, si totiž raději esemeskovala s přítelem, což už paní učitelka nedělala hodně, hodně, hodně dlouhou dobu. Možná déle, než bylo zdrávo. „Osm, sedm, šest, pět,“ začali chlapci z 5. B odpočítávat konec hodiny. „Čtyři, tři, dva,“ přidaly se i dívky, takže třída nabírala na hlasitosti. „JEDNÁÁÁ!!!“ Nic. Ticho. Hajzlíci mrňaví, ulevila si opět v neprostupném tichu své mysli Alenka, načež se z chodby ozval školní zvonek. Pepa Kučera vyběhl ze třídy jako první a se zvířecím rykem si to chodbou pelášil dál až do ztracena. Jako druhý dveřmi proběhl Libor Ptáček s ušními bubínky rvoucím „Jupííí!“ Teprve poté se ze třídy znuděně vyšourali ostatní žáci. I asistentka vstala a s předstíraným úsměvem Aleně přikývla na rozloučenou. Měly se vidět až v novém roce. Angličtinu už zítra páťáci mít nebudou. Alena poloupřímný úsměv opětovala, sbalila si věci a odešla do kabinetu, který sdílela se svou kolegyní. Původně to byl spíše sklad přírodopisných pomůcek, ale pro angličtinářky už ve škole zkrátka nebylo místo, takže spolu s vycpaným tchořem, havranem, kunou a mikroskopy z 80. let sdílely úzkou nudli, napůl oddělenou skříňkou, aby měly obě alespoň náznak soukromí. Alena se těsnou uličkou mezi skříní a zdí protáhla do své části kabinetu. Do té stinné části. Rozdělit kabinet a vytvořit tak částečné soukromí byl vlastně nápad její kolegyně Martiny. Za těch pár minut relativního ticha byly ovšem vděčné obě. Svůj klasifikační sešit hodila do šuplíku. Na poslední hodině už nebylo třeba předstírat aktivitu. Stačilo vydržet posledních pětačtyřicet minut a podívat se ten den již potřetí na druhou polovinu oblíbené komedie Sám doma. A nikoho nezmlátit. A nenechat se odvézt do Opavy, pokusila se Alena žertovat sama se sebou. Pro ty z vás, kteří nejste z jejího kraje, v Opavě má sídlo psychiatrická léčebna. Když tedy Nakladatelství MaHa
1
MAMINCE SE BUDEŠ LÍBIT
Jaroslav Konvička
někoho z Moravskoslezského kraje takzvaně „odvezou do Opavy“, obvykle to nevěstí nic dobrého. Alenino sebepovzbuzování bylo přerušeno náhlým otevřením a zavřením dveří. Do kabinetu hbitě vnikl Boris, školní ajťák a učitel informatiky. Zjevně se nehodlal zastavit u pouhého vniknutí do kabinetu, protože Martinu sedící u svého stolu okamžitě zezadu popadl za prsa, nazval ji čičinkou a začal ji vášnivě líbat na šíji. Byl tak rychlý, že ho nestačila včas informovat, a nemohla pořádně mluvit, protože ji jazykem šimral na krku, což u ní vzbuzovalo nekontrolovatelný smích. Když Boris židli i s Martinou otočil k sobě, aby se mohl vkleče věnovat jejímu úctyhodnému dekoltu, Alena se opatrně zaklonila a vykoukla zpoza skříně. „Ahoj, Borku,“ oslovila jej rozpačitě. „Do prdele! Už zase!“ vyskočil v leknutí Boris, zatímco Martina si s pubertálním chichotáním spravovala halenku. „Marti, to mi sakra nemůžeš říct?“ „Když ty jsi takovej divoch, že to nikdy nestihnu.“ Boris se usmál. „No nic holky, tak na večírku,“ řekl a mrkl očkem na svou obdařenou milenku. Ta na něj vytřeštila oči a přitiskla si ke rtům výstražný ukazováček. *** Oděna jen v černé erotické košilce, která byla lehce transparentní, pobíhala po bytě už od půl šesté. Jen doufala, že se přede dveřmi neukáže někdo jiný. Proboha, kdyby mě tak viděla matka? Toto malé dobrodružství se jí ve skutečnosti líbilo. Nějakou dobu se prohlížela před zrcadlem a nacvičovala si svůdné pohledy. Chvílemi rozesmála i sama sebe, jindy si naopak připadala spíše trapně. Nicméně v tuto chvíli dělala přesně, co si Kristián přál. Musela si s ním o tom promluvit. Nehodlala se zase stát odhozeným kusem hadru. Jenomže ve vzkazu na dně krabice nebylo nic o tom, kdy přesně hodlá muž jejích snů přijet. Nezbývalo tedy, než si jako obvykle otevřít lahev vína a rozečíst knížku. Tentokrát ale nemusela čekat dlouho. Nemusela si sušit slzy od pláče, protože Kristián se dostavil přesně v osm hodin večer. Raději by si jej užila i ve dne, jako tomu bylo během svátků, ale nedalo se nic dělat. Slyšela jej, jak po schodech stoupá nahoru, takže se jen kukátkem ujistila, že je to on, pootevřela mu dveře svého bytu a utíkala se schovat pod peřinu na rozestlaném gauči. Kristián dveře rukou odsunul a tiše za sebou zavřel. Došel až k ní, aniž by řekl jediné slovo. Uchopil peřinu za jeden konec a pomalu ji stáhnul na zem. V očích mu plápolaly pekelně rudé plameny touhy. Tvář už měl ten večer viditelně porostlou několikadenním strništěm, které jen umocňovalo jeho další metamorfózu v hladovou šelmu. Když se svlékal, opět z něj veškeré gentlemanství opadlo. Jeho tělo nebylo nijak zvlášť vytvarované sportem, působilo však přirozenou silou. Celé dvě hodiny dělala přesně to, co Kristián řekl. Na nic se jí neptal. Dával jí přímé rozkazy. Něžný muž s milou povahou se znovu proměnil v krvelačného, nekompromisního vlkodlaka. Nebyla to sice proměna fyzická, jen pomyslná. Nešlo si jí ale nevšimnout. Doktor Jekyll někam odešel. Byl tam se mnou pouze ten neústupný Hyde. Jakmile bylo po všem, jeho svaly se uvolnily a chtíč se z tváře vytratil. Vypadal pak spíše Nakladatelství MaHa
2
MAMINCE SE BUDEŠ LÍBIT
Jaroslav Konvička
roztomile, když jej hladila po vlasech. Po chvíli se k němu schválně otočila zády tak, aby mu to bylo podezřelé, což jako žena dokázala skvěle. „Děje se něco?“ zeptal se jí. „Takže takhle to je? Sloužím ti jen k pobavení? K uspokojení choutek?“ Kristián se zhluboka nadechl. „Vůbec ne, miláčku,“ oslovil ji takto poprvé. „Jen… viděla jsi, jak to mám s časem. Není to v mé moci. Když musím odjet, tak musím odjet. Pokud ti to ale vadí…“ „Vadí…“ odhodlala se, a po tváři jí stekla slza. „Takže… už se se mnou nechceš scházet?“ Kristiánův hlas byl tichý a poklidný. Smířený se vším. Alena jej chvíli chtěla potrápit, ale trápila jen sama sebe. „Ovšemže se s tebou chci dál scházet! Potřebuju ale vědět, že to se mnou myslíš vážně. Tyhle věci já nedělám! Nejsem holka do větru! Dělám to jen kvůli tobě!“ „Alenko, podívej se na mě,“ požádal ji vlídně, a protože nereagovala, zopakoval to znovu. Alena si utřela slzy a otočila k němu svou uplakanou tvář. „Samozřejmě, že to s tebou myslím vážně. Neznám ženu jako jsi ty. Vnímáš svět jako knihu a já chci být součástí jejího příběhu. Ostatní ženy jsou až příliš nohama na zemi. Jsou povrchní a kruté. Většinou ode mě chtějí jen peníze. Ty jsi po mě ještě nechtěla nic.“ Nebyla si jistá, jestli mu to může věřit. Nechápala jeho náhlé proměny. Na rozdíl od těch předchozích mužů v ní ale Kristián konečně probouzel život. S ním se už zbytečná necítila. Potřebovala jen ujištění. „Slib mi, že se mnou půjdeš do společnosti. Nemyslím do cizí společnosti. Představila bych tě přátelům.“ Alespoň těm pár… alespoň Ireně. Hlavně ale vlastní rodině. Věra se pak může jít zahrabat. „Alenko, jednu věc bys o mě měla vědět. Nejsem moc rád středem pozornosti.“ Že není rád středem pozornosti? On? S jeho prací a kontakty? Jak to sakra myslí? „Dnes večer… a předtím… jsi sebevědomím jen oplýval,“ narážela Alena na jeho divokost. „To ano, za zavřenými dveřmi se, řekněme, poněkud nechám unést. Nerad se ale stávám předmětem posuzování.“ „A co tvá práce? Pracuješ přece s lidmi, stejně jako já!“ „Ano, Alenko, ale to jsem ve svém živlu. Ostatní ze mě mají respekt.“ „Vymlouváš se!“ „Nevymlouvám. To jsem prostě…“ „Potřebuju, abys mi to slíbil, rozumíš? Jestli to se mnou opravdu myslíš vážně, potřebuju, abys to slíbil. Nemusí to být hned zítra ani za týden, ale jednou, až spolu budeme trochu déle.“ „Proč ti na tom tak záleží? To není jen kvůli pocitu jistoty. Něco se děje. Co je to?“ Co mu měla říct? Že se jí učitelky v práci smějí? Vypadala by jako malá holka. Zkusila to tedy jinak. „Když jsi mě tehdy nechal samotnou v restauraci, přišly tam kolegyně. Vypadalo to, jako kdybys mě tam nechal čekat.“ „Přisedla sis potom k nim?“ „Ne, proboha, to ne. My spolu zrovna moc nevycházíme.“ Nakladatelství MaHa
3
MAMINCE SE BUDEŠ LÍBIT
Jaroslav Konvička
„Takhle to je! Ony tě teď pomlouvají!“ zvolal Kristián a začal se smát, což Alenu příliš nepovzbudilo. „Ještě ty se mi směj… “ „Ale Alenko, miláčku, na tyhle žabomyší války jsem zvyklý. Mám je na denním pořádku. Není nic snadnějšího než bojovat. Udeřit silou. Oni potom přestanou,“ radil jí klidným hlasem a s ďábelským úsměvem. *** V posledním týdnu školního roku si ředitel nechal Alenu pozvat k sobě do kanceláře. Zpočátku se divila, co po ní takhle v závěru roku vlastně může chtít. Jakmile však do ředitelny vstoupila, všechny otázky, které jí poletovaly hlavou, byly rázem zodpovězeny. Kromě ředitele, sedícího za svým pracovním stolem, tam také na gauči seděly zástupkyně, Martina, Dějepis, Čeština, ale také v křesle sedící Matika s nohou v sádře. Jinými slovy celý kurník se slepičkami i kohoutem. „Ahoj Aleno, posaď se, prosím tě.“ Ředitel ukázal na židli, kterou si pro ni vyhradili. Alena byla v pozici žáka, který má projít přes výchovnou komisi. „Poslouchej, my jsme tě sem pozvali, protože si s tebou potřebujeme promluvit o něčem vážném,“ pokračoval ředitel. Alena letmo pohlédla na poraněný kotník učitelky matematiky. „O co jde?“ zeptala se. Předstírat už se naučila obstojně. Ředitelův zrak rychle prolétl přes všechny ženy v místnosti a zastavil se až u paní zástupkyně. Ta mu v telepatické odpovědi rázně přikývla. „Tak tedy,“ pokračoval šéf, „v poslední době jsme u tebe zaznamenali jisté změny v chování.“ Alena se tvářila překvapeně, ale nic neříkala. Přesně jak ji to Kristián naučil. „Neřekneš nám k tomu nic?“ zeptal se jí ředitel. „Ne, nevím co,“ odpověděla klidně. V tu chvíli už to Martina nevydržela. „Nehraj tady divadýlko! Všichni moc dobře víme, že se nás tady pokoušíš jednu po druhé sabotovat!“ „Moment!“ zvolal ředitel. „K tomu se taky dostaneme!“ Martina však přes jeho důrazná slova hovořila dál. „Máš nás za dementy? Boris je ajťák, ty trubičko! Když pošleš e-mail z anonymní adresy, tak to ještě neznamená, že je anonymní. Dohledal si to. Ten e-mail jeho ženě byl odeslán z tvého počítače!“ „Martino! Žádná obviňování! Nevíme, jak to přesně bylo!“ zvolal ředitel, a zástupkyně nad ním zakroutila hlavou, protože se předtím všichni dohodli, že se budou tvářit, jako kdyby důkazy měli. „Nesmysl. Chtěla nás rozeštvat, tak mi dala fotku Bářina manžela do kapsy!“ zvolala ostře dějepisářka. „A mně nařízla podpatek! Kdo jiný by to asi tak mohl být? Nesnáší nás od první chvíle!“ přidala se matikářka. Zatímco se kolegyně v ředitelně překřikovaly, gestikulovaly a otáčely se z ředitele na Alenu a zase zpátky, Alenka tam jen tiše seděla s pokerově ledovým klidem. Nechtěla Nakladatelství MaHa
4
MAMINCE SE BUDEŠ LÍBIT
Jaroslav Konvička
Kristiána zklamat, a tak v paměti držela jeho nehybnou sofistikovanost a představovala si, jak by asi reagoval on. Chladnokrevnost. Hlavně chladnokrevnost. Zůstat v klidu. Když už ženám v místnosti z toho šlehání plamenů vyschlo v ústech, ředitel navázal na svá předchozí slova. „Jak vidíš, Aleno, je tady spousta problémů. Holky mají zjevně důvod se domnívat, že všechny ty události posledních týdnů máš na svědomí ty.“ Následující větu zdůraznil a rozhlédl se po všech v místnosti. „Je to vážné nařčení! A my pro to nemáme přímé důkazy! Takže by nás zajímalo, co nám k tomu povíš ty.“
Nakladatelství MaHa
5