Issuu

K A P I TO L A PRVNÍ

Existuje ještě sex ve městě?

Jedna z věcí, které jsou na středním věku skvělé, je skutečnost, že většina lidí začne být o trošku příjemnější a shovívavější. Je to proto, že než jste dosáhli středního věku, už jste v životě něco opravdu zažili. Pár věcí jste se naučili. Třeba to, že zvenčí může život vypadat báječně, ale uvnitř se můžete cítit mizerně. A že se vám můžou přihodit špatné věci bez ohledu na to, jak moc se snažíte být dokonalí. Ale především to, že věci, které vám připadaly bezpečné a nedotknutelné, takové nejsou. Jako třeba manželství. A láska. A dokonce město samo. Můj milostný vztah s městem se začal rozpadat zhruba ve chvíli, kdy můj pes padl mrtvý blízko parku na náměstí

Washington Square. Zabil ho nějaký kokršpaněl. Ne doslova — technicky to byla „nehoda“. Ale byla to víc než jen shoda okolností: odpoledne před tím náhlým úmrtím jsem narazila na toho kokra zabijáka v bance. Pes se zapřel nohama a vrčel. Mladík, který ho měl na starosti — asi dvacetiletý, s tváří připomínající měkkou housku — se celý rozpačitý sehnul k němu. Pes ho okamžitě kousl do prstu. Zavrtěla jsem hlavou. Někteří lidé se na péči o psy nehodí a tenhle kluk byl evidentně jedním z nich. Dalšího dne ráno jsem vstala v půl osmé, hrdá na to, že jsem začala den tak brzy. Žila jsem v budově s vrátným, a tak jsem často chodila venčit psa bez klíčů a bez mobilu s vědomím, že budu za pár minut zpátky. Toho rána, když jsem zahnula za roh, jsem uviděla menší srocení na konci bloku. Samozřejmě to byl ten kluk s kokrem. Přešla jsem na druhou stranu ulice a samolibě jsem si gratulovala, jak jsem se vyhnula nebezpečí. Můj pes se trochu zdržel a kluk s kokrem mezitím došli na konec bloku a přešli ulici. Kokršpaněl byl teď na naší straně ulice a v příští vteřině se tryskem vyřítil k nám. Viděla jsem to jako ve zvětšeném záběru: prodřený starý černý kožený obojek. Opotřebovaná kovová přezka, kterou byl připnutý k vodítku. Víření částeček kůže, když přezka praskla a pes byl volný. Mladíkovy svaly se napjaly a škobrtavě vyrazil za psem, podařilo se mu ho chytit těsně před tím, než se dostal k mému psovi. Byla jsem si jistá, že je můj pes v bezpečí a tohle byla jen další psí šarvátka. Tyhle věci se ve městě děly pořád.

Všimla jsem si, že se mi vodítko v ruce uvolnilo. Otočila jsem se po svém psovi. Uvědomila jsem si, že leží na boku na chodníku. Třásl se. Když jsem se k němu sehnula, vyvrátil oči a jazyk — jeho velikánský psí jazyk — mu po straně vyklouzl z otevřené tlamy. Tucco, pojmenovaný po postavě z oblíbeného filmu mého manžela Hodný, zlý a ošklivý, byl mrtvý. Nejdřív jsem měla nutkání propadnout hysterii. Ale rychle jsem si uvědomila, že by nebylo k ničemu přitáhnout veškerou pozornost na sebe. Lidé se ke mně seběhli a nabízeli pomoc, ale nikdo nevěděl, co dělat. Víte, můj pes byl hodně velký. Ibizský chrt, čtyřiasedmdesát centimetrů v kohoutku a třicet pět kilo. Asi tak velikost a postava koloucha. Nebyla jsem si jistá, jestli ho dokážu uzvednout. A to nebyl jediný problém. Vůbec jsem netušila, co mám dělat. Neměla jsem telefon ani peněženku a můj manžel byl už zase mimo město. Ale pak někdo zavolal k nejbližšímu veterináři, a i když ještě neměli otevřeno, poslali mi někoho naproti. Ordinace byla pár bloků odtud a někdo mávl na taxíka, někdo jiný zvedl mého psa a ten kluk se zabijáckým kokršpanělem řekl: „Omlouvám se. Doufám, že můj pes nezabil vašeho psa.“ Sáhl do kapsy a vytáhl zmačkanou špinavou dvacetidolarovku. „Na taxíka,“ řekl a vtiskl mi ji do dlaně. Nasedla jsem do taxíku a někdo položil mého ještě teplého mrtvého psa na sedadlo vedle mě. „Pospěšte si, prosím,“ řekla jsem řidiči.

Jedna z věcí, kterou zjistíte ve středním věku, je fakt, že život není film. Ve filmu by řidič řekl: „Ach bože, chudinko! A chudáček pejsek!“ a spěchal by do veterinární nemocnice, a skvělí newyorští veterináři by mého psa nějak oživili a on by žil dál. Ale ve skutečném životě taxikář nic takového neudělá. Rozhodně nechce vašeho mrtvého psa na zadním sedadle svého taxíku. „Psi sem nesmí.“ „Je to naléhavé.“ „Proč? Je ten pes nemocný?“ „Ano. Ano, on umírá. Prosím vás. Možná už je mrtvý.“ To jsem neměla říkat. „Je mrtvý? Nemůžu vézt v taxíku mrtvého psa. Mrtvému psovi musíte zavolat sanitku.“ „Nemám mobil,“ vykřikla jsem. Řidič se mě pokusil dostat ven z taxíku, ale já jsem nechtěla vystoupit a on nechtěl sahat na psa, takže to nakonec vzdal. Musel ujet jen tři bloky po Šesté avenue, ale doprava byla hustá. Celou cestu mi nadával. Vytěsnila jsem ho tak, že jsem si připomněla, že bez ohledu na vážnost mé situace je někde na světe nepochybně nějaká žena, která je na tom mnohem hůř než já. A mimoto nenadálá smrt mého psa nebyla tím nejhorším, co mě poslední dobou potkalo. Před rokem mi zemřela matka. To bylo taky nečekané úmrtí. Když měla po padesátce — v mém věku — brala hormonální pilulky. U žen v přechodu to bylo běžné. Problém byl v tom, že ty hormony mohly způsobit rakovinu prsu, která často končila smrtí. A tak přesto, že v naší rodině jsme

rakovinou prsu netrpěly a všechny ženy v obou rodových liniích se dožívaly devadesáti let, zemřela moje matka ve dvaasedmdesáti. Tehdy jsem se snažila předstírat, že je všechno v pořádku, i když nebylo. Padaly mi vlasy a nemohla jsem jíst. Trvalo mi dlouho, než jsem se s tím smířila. Ale moje kamarádky byly se mnou. A můj manžel taky. Když jsem dorazila do veterinární nemocnice, byli tak hodní, že mě nechali použít pevnou linku, abych zavolala, komu potřebuju. Naštěstí jsem si pár čísel pamatovala. Například manželovo. Volala jsem mu třikrát. Bez výsledku. Ještě nebylo devět ráno. Práce mu začne až za třicet minut. Kde je? A mé kamarádky Marilyn. Přišla za deset minut, rychlou chůzí ze svého bytu v Chelsea. Marilyn ještě neměla ranní kávu a stejně jako já na sobě měla teplákovou soupravu. S neumytým obličejem, nevyčištěnými zuby a neučesanými vlasy jsme se na sebe podívaly. Co teď? Můj pes zemřel na aneuryzma. To si myslela veterinářka, i když to nemohla prohlásit s jistotou, dokud psa nepošlou na pitvu. Chci to? Ne, nechci, řekla jim kamarádka Marilyn. Můj manžel našeho psa vždycky nenáviděl. Zajímalo by mě, jestli Tuccova smrt byla nějaké znamení. Byla. Tehdy jsem to nevěděla, ale můj vztah byl jako aneuryzma — konec byl jen otázkou času. O tři měsíce později, v listopadu, požádal můj manžel o rozvod. Udělal to v den, kdy byla jedna z těch mimořádně velkých sněžných bouří. Byli jsme v mém domku v Connecticutu

a nebyla tam voda ani elektřina. Nedokázala jsem si představit, že bych se s ním vrátila do města, tak jsem zůstala na venkově, sbírala jsem sníh a rozpouštěla si ho nad ohněm, abych udržela záchod v provozu. Začaly rozvodové rozepře. Jak to bývá, zažila jsem pár ošklivých a šokujících okamžiků, ale ve srovnání s rozvody jiných lidí to byla relativní pohoda. Až na jednu vrásku. Hypotéka na byt. Ta stará musela být zrušena a nová vystavena jen na mé jméno. Nedokázala jsem si představit, že by mohl nastat nějaký problém, a můj bankéř taky ne. Hlavně proto, že jsem měla dostatečné úspory, abych mohla hypotéku splatit. Můj bankéř mě pořád ujišťoval, že všechno bude v pořádku. Až do chvíle, kdy o tři měsíce později konečně nadešel určený den, kdy jsem vešla do banky a posadila se. Měla jsem nedobrý pocit. „Takže?“ řekla jsem. „Je mi líto,“ řekl. „Jde o ten algoritmus.“ „Tu hypotéku nedostanu, že?“ „Ne,“ zašeptal. A najednou jsem to pochopila. Už jsem nepatřila do žádné z těch správných škatulek. Byla jsem (a) žena, (b) svobodná, (c) na volné noze a (d) přes padesát. A protože jsem nebyla v žádné správné škatulce, znamenalo to, že ve světě algoritmů neexistuju. Stála jsem před bankou v naprostém šoku. Kolem byla všechna ta známá místa — vitrážová okna luxusního hotelu Knickerbocker, kterými bylo vidět staré muže ve svetru usrkávat drinky u baru. Lahůdkářství, kam jsem

chodívala každý den, hned vedle obchodu s alkoholem, kde nervní chlapík pořád mluvil jen o baseballu. Stejně jako já byl ve městě už přes třicet let. Přešla jsem ulici a zahleděla se na svůj dům. Vzpomínám si, kolikrát jsem míjela tuhle budovu, když jsem prvně přišla do New Yorku. Chodila jsem na Newyorskou univerzitu a do klubu Studio 54. Bylo mi devatenáct a už mi vycházely články v několika undergroundových novinách, kterých tehdy bylo po městě plno. Byla jsem úplně na mizině. Ale na tom nezáleželo, protože všechno bylo nové a vzrušující. Procházela jsem kolem téhle budovy s vrátnými v bílých rukavicích a zastavovala jsem se, abych obdivovala zahradu — opravdovou zahradu s opravdovými květinami a vysokou trávou — a říkala jsem si: Jednoho dne to dokážu, budu bydlet tady! Teď tady bydlím. V rohovém bytě v nejvyšším poschodí, kde čirou náhodou bydlel i herec, který hrál pana Božského. Můj byt byl vyfotografovaný na obálce časopisu Elle Decor a to byl úspěch, který má matka, zručná bytová architektka, oceňovala ze všech mých úspěchů nejvíc. A teď to vypadalo, že mě systém zradil. Nejen že jsem mohla ztratit svůj domov, ale měla jsem se stát další z milionů žen středního věku, které se ten rok rozvedou. Které budou muset znovu začít hledat muže, jenž neexistuje. A stejně jako já si budou muset najít nové místo k životu. Začala jsem trochu plakat. Ale pak jsem přestala, protože jsem si uvědomila, že na pláč mi nezbývají síly. Místo toho jsem zavolala Marilyn. „Zlato,“ řekla jsem.

„Ano,“ odpověděla. „Jen jsem ti chtěla dát vědět, že končím.“ A s tím jsem opustila Manhattan.  Na rozdíl od milionů jiných žen, které se toho roku rozvedly, jsem měla to štěstí, že jsem si sama vydělala dost peněz, abych měla rezervu pro příslovečné horší časy — které ve středním věku zákonitě přijdou. Jako vztyčený prostředník ukázaný bance jsem splatila hypotéku, pronajala svůj byt, shodila vysoké podpatky a prchla do svého pohádkového domečku v kopcích okresu Litchfield County. A jelikož tam bylo plno místa na běhání, koupila jsem si dva velké pudly, pojmenovala je Pepper a Prancer a dělala jsem to, po čem jsem od dětství toužila: psala jsem si, co jsem chtěla, a jezdila jsem na koni drezuru. Jelikož jsem slovy mého otce namyšlený spratek, kůň mě hned shodil a zlomila jsem si kost — následkem čehož jsem se pak belhala s chodítkem a cítila se jako stařenka. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli mám znovu sednout na koně, ale otec mě povzbuzoval. Připomněl mi, že jsem se jako dítě dokázala vždycky hned po pádu zvednout. O tři měsíce později jsem se zúčastnila soutěže a získala jednu z cen. Ráno jsem se budila a nasávala zvuk ticha. Byla jsem šťastná. Nemyslela jsem na svůj starý život. Nemyslela jsem na New York. A hlavně jsem nemyslela na muže.

Nicméně šest měsíců po tom, co jsem se stáhla do ústraní, mi zavolala Tina Brownová. Měla pro mě námět na příběh. Když teď uplynula přiměřená doba od mého rozvodu, přišla s nápadem, abych se znovu vrhla do světa randění a napsala, jaké to je, seznamovat se po padesátce. Mohla bych se seznamovat na internetu. Mohla bych si najmout dohazovačku. Přerušila jsem ji. Nesouhlasila jsem s ní. Nebyla jsem připravená začít se seznamovat. A hlavně jsem nechtěla. Žila jsem ve vztazích skoro pětatřicet let. Zažila jsem i úplný vztahový cyklus — zamilování, svatba a rozvod. A teď jsem to všechno měla podniknout znovu? Bylo seznamování to jediné, co v životě dokážu? Připomněla jsem si časem prověřenou definici bláznovství: dělat opakovaně totéž a doufat v jiný výsledek. Bylo načase ten cyklus ukončit. A tak jsem se rozhodla poprvé za pětatřicet let být bez muže. To také znamenalo být bez sexu. V této životní fázi nemám k sexu bezstarostný přístup. Samozřejmě jsem o tom nemluvila. Téma sexu — kdysi zdroj takové zábavy, rozpaků, obav a radosti — málokdy přišlo na přetřes. Moje svobodné kamarádky byly už dlouho svobodné, s nikým se nescházely, a tudíž žádný sex neměly, zatímco mé vdané kamarádky se staraly o děti a — podle mě — taky žádný neměly. Ale čas od času, když jsem vysvětlovala nějakému muži, že mě seznamování nezajímá a upřímně řečeno mě možná už nikdy zajímat nebude, šokovaně se zeptal: „Ale co sex?“, jako bych právě zabila koťátko. „Co s ním má být?“

„Co děláte?“ „Nedělám nic.“ „Ale copak sex nepotřebujete?“ „A vy ano? Zjistila jsem, že lidé, kteří potřebují sex, mají tendenci dělat špatná rozhodnutí, aby se k němu dostali. Viděla jsem, jak si někteří lidé zničili báječnou kariéru jen proto, že ho trochu potřebovali.“ Mimoto jsem měla spoustu mnohem zajímavějších aktivit. Jako třeba vařit komplikovaná jídla. Učit se pracovat s Instagramem. Nahrát si písničku v aplikaci GarageBand. Má nejlepší přítelkyně byla dívka jménem Angie. Žila kousek ode mě, zrovna se vyléčila z rakoviny a pracovala v jedné psychiatrické instituci, kde učila puberťáky o Shakespearovi. Chodily jsme spolu po venkovských cestách, kolem Calderových soch a domu Franka McCourta. Tady nahoře nebyl mobilní signál, a tak jsme si povídaly. O feminismu a smyslu života a horečnatých románech, které jsem psala. Často jsme se zastavily u domku, který si Arthur Miller postavil vlastníma rukama a kde napsal hru Zkouška ohněm. Byl to malý prostor, možná tři metry na dva a půl, s ohlazenou dlouhou dřevěnou deskou připevněnou ke zdi jako stůl. Chodila jsem k oknu a hleděla na ten výhled do lesů a na polní cestu, a přitom jsem si myslela: Toto je stejný výhled, jaký musel Arthur Miller mít nejmíň milionkrát. Jak se při tom cítil? Byl taky zoufalý, jestli se mu jeho psaní povede? A pak jsem se modlila: Prosím, prosím, ať se do mě dostane trochu z Millerova génia. Prosííííím. No, nestalo se to.

Během doby strávené v Connecticutu jsem napsala tři knihy — a žádná z nich se mému nakladateli nelíbila, takže je odmítl vydat. Když se mi konečně podařilo dát dohromady rukopis, o kterém jsem si myslela, že se jim líbit bude, poslali mi ho zpátky s černým škrtancem přes každou stránku. Vítejte v šíleném středním věku, kdy vaše kariéra může skončit. Zavolala jsem Marilyn. Pomoc. „Zlato,“ řekla. „Myslím, že sama tam nahoře propadáš šílenství. A proto taky píšeš šílenosti.“ A pak zavolal můj účetní. Alespoň ten pro mě měl dobré zprávy. Kdybych prodala svůj byt, mohla bych využít daňové prázdniny. Splacení hypotéky před třemi lety byl chytrý tah — trh šel nahoru a s jednorázovými daňovými prázdninami bych na tom mohla vydělat. Uvědomila jsem si, že bych mohla získat dost na to, abych si, pokud budu hodně šikovná a koupím ten nejlevnější možný pozemek, mohla dovolit malý jednopokojový byt ve městě a zchátralý domek na okraji bývalé rybářské vesničky v Hamptons. Po bydlení v té vesničce jsem toužila od doby, co se tam Marilyn před dvěma lety přestěhovala. Podobně jako já, i ona najednou a nevysvětlitelně zahořkla vůči městu. Vlastně to není pravda. Jen podobně jako já prožila řadu nepříjemných událostí, které v ní budily dojem, že se jí město snaží zbavit. Doslova. Malá budova patřící jedné rodině, kde si Marilyn dvanáct let pronajímala byt, měla být zbourána, aby udělala místo výškovému bytovému domu.