0377322 by Knižní klub

Zamyslel jsem se nedávno nad tím, proč jsem začal psát blog. A proč lidi vlastně píšou. A proč to pak lidi čtou. Přečetl jsem v životě mnoho knih. A co si z nich pamatuju? Vlastně toho nakonec moc nezůstane. Vzpomněl jsem si například na životopis osobního lékaře Mao Ce-tunga. To byla opravdu tlustá kniha a mně z těch stovek stránek o Maovi utkvěla v hlavě jediná věc. Že nevěřil západní medicíně a nečistil si zuby. Místo toho žvýkal čajové lístky a trpěl obrovskými bolestmi zubů. A nic víc, obsazení Tibetu – nic. Schůzky se Stalinem – nic. Zůstaly mi v hlavě čajový lístky. Tak je to s pamětí. A když jsem začal dělat tuhle práci a začaly mě potkávat příběhy lidí, přišlo mi najednou líto, že to v mý paměti postupně zchátrá a vymizí do nicoty. Začal jsem to zapisovat. 6

Nejdřív jsem si myslel, že to musí být vtipný. A pak zjistil, že nemusí. Hlavně to musí být upřímný. Upřímně naslouchat a upřímně o tom pak napsat. Nebát se napsat, že se mnou něco pohnulo, že se mě něco dotklo. A mít pak upřímnou radost z toho, že to lidi cítí stejně. A jak je to tedy s tou pamětí? Když teď na literárních čteních čtu některý svý starší texty, čtu to už jako čtenář. Ne jako autor. Na některý z textů jsem dočista zapomněl. Někdy se při čtení docela upřímně zasměju, jako kdybych četl něco, co napsal někdo úplně jiný, a já se dopracoval k překvapivý pointě. Tohle tady je můj externí harddisk. Děkuju, že ho se mnou sdílíte. Uložil jsem do něj soubory podle svýho nejlepšího přesvědčení.

Už několikrát za sebou jsem vezl prošedivělýho padesátníka s bradkou a ve slamáku z Vršovický do Vinohradský nemocnice. Rito za kilo, ale nevadí. Hned napoprvý mi prozradil, že se už pět let pere s rakem. Začalo to na varlatech, ustoupilo po ozařování, přemístilo se to jinam, ustoupilo po ozařování, přemístilo jinam. Aktuálně to má v hlavě. Prozradil mi, že je to únavný, nejhorší jsou čekačky v čekárnách. Všechno ostatní je vlastně brnkačka. Vozí si teda knihy o historii a čte si tam. Pere se dál. Už máme takovou tradici, on zaplatí, rozloučí se a já zvednu pěst a řeknu: „Perte se dál.“ A on se zasměje, zvedne pěst a řekne: „Budu!“ Tenhle svět za to stojí. Ale to si neříkáme, to oba moc dobře víme…

Nastoupí zachmuřenej čtyřicátník a sedne si dozadu, to bývá znamení, že si nechce povídat nebo bydlel v New Yorku. Tak si jen upřesníme trasu a pak společně pozorujem ulice. Po chvíli se zeptá, jak dlouho to dělám. Odpovídám, že dva a půl roku. Kontruje, že by to dělat nemohl, serou ho totiž lidi. Proto nemůže jezdit ani „sockou“. Je jich tam moc. Všude je jich hrozně moc. A jestli mě lidi někdy neserou. Odpovídám, že za tu dobu mě nasrali jen tři, kteří utekli bez placení, ale hned jsem se oklepal a nenesl to v sobě dál, protože drtivá většina zaplatila a povídali jsme si a dozvěděl jsem se spoustu nových věcí, který bych se jinak nedozvěděl. Někdy jsme se zasmáli, jindy skoro poplakali. Ale díky tomu věřím, že lidstvo má docela slušný šance. A taky to, že než jsem začal dělat tohle, měl jsem o dost pesimističtější pohled. Řekl jen: „Hm hm,“ a že o tom bude přemýšlet. Přemýšlel o tom až do cíle cesty, zaplatil, pozastavil se a řekl: „Vlastně jste mi docela 16

zlepšil den, fakt jo. Tak dík. Nashle.“ A malinko se usmál… A tenhle malinkej úsměv zas zlepšil den mně. A to je všechno. Nic světobornýho, žádná hlubší myšlenka. Ale mně to dneska takhle stačí.

Ráno, poliklinika Vršovice. Droboučká babička, dvě hole, igelitka. Pomáhám jí nastoupit, jde to ztuha. Komentuje to: „Jo, mladej pane, stáří je strašná věc, a ta herečka Květa Fialová, co říkala, že stáří je fajn, tak tý bych dala pár facek, má štěstí, že je po smrti!“

Mám rád autobusáky. Fakt jo. Od tý doby, co jsem v začátcích svý taxikářský kariéry zablokoval kloubovýmu autobusu výjezd z Revoluční přílišným najetím ke světlům a z okýnka autobusu se vyklonil vysmátej autobusák a vesele na mě spustil: „Ale pane kolego, kdyby to udělal nějakej vidlák, tak prosím, ale vy, kolega?“ S omluvou jsem hned udělal místo, on mi zamával a od tý doby, kdykoli vidim, že autobus bude vyjíždět ze stanoviště, vzpomenu si na toho pohodáře a probliknutím dávám autobusu najevo, že má přednost. Z toho je vidět, že zamračenost a fuckováky na silnicích k ničemu nevedou, s úsměvem jde fakticky všechno líp. Taky od tý doby, když mě chce někdo naštvat fuckovákem, usměju se, sešpulím rty a pošlu mu vzdušnýho hubana. Buďte si jistý, že to funguje skvěle. Ty chytřejší se rozesmějou a ty blbější naseru ještě víc…

Dnes jsem vezl majitele pohřebního ústavu. Byl tak spokojen s mým vystupováním, že si na mne vzal soukromý číslo, že mi zavolá, až bude potřebovat někoho odvízt… Když jsme se oba vysmáli, dodal: „Myslel jsem pozůstalé…“

Asi se dám na průvodcovství. Vezl jsem pár starších Němců, se kterými se dalo dohovořit anglicky. Tak jsem říkal: „Tady je Národní divadlo; tady je kavárna Slavie, tam chodili slavní umělci, básnící a literáti, kromě Hrabala, ten chodil do putyk a dobře dělal. Tohle je Smetanovo nábřeží, chodci jsou v tuhle denní dobu sice rychlejší než my, ale aspoň máte čas se podívat na nejkrásnější panorama Evropy; Pražský hrad, tam bydlí naši prezidenti, jeden čas tam bydlel Heydrich, ale toho naši parašutisti úspěšně sprovodili ze světa, nezlobíte se, že ne?“ Nezlobili se 38

a smáli se. V Kaprovce jsem pak místo 183 Kč dostal 300. A pak, že Němci nemají smysl pro humor… Což mi připomíná, že když jsem jel nedávno kolem chrámu svatých Cyrila a Metoděje, kolem toho rozstřílenýho okna s věnci, tak jsem viděl pěší policejní hlídku, která se zastavila o toho okýnka, zasalutovala a chvíli tak postála. Jo, přiznám se, musel jsem slzu utřít. Resslovou ulicí musím denně projet mnohokrát, ale vždy aspoň na okamžik stočím zrak a uvědomím si, kolik obětí to stálo. Dnes jsem kolem vezl osmdesátiletou babičku a ta mi říkala: „Tady vpravo se dívejte, pane řidiči, tady umřeli hrdinové.“ Tak v tom nejsem sám. Byly boje, který musely být vybojovaný, je podle mě dobrý si je připomínat, ale neustrnout v nich. Na Němce za rok 38 a 39 a kulky v Kobylisích se nezlobím, jako se nezlobím na Rusy za 68 a kulky v Národním muzeu. Historie je jen něco, z čeho se máme poučit, a tohle město je historie plný. A já jsem vděčnej, že tu historii můžu každej den vidět, cítit a přemýšlet o ní.

Dost by mě zajímalo, jestli se ten vykalenej týpek ze Žižkova, co u mě na sedačce zapomněl cca tři gramy hodně aromatickýho matroše, o ten svůj ztracenej poklad přes dispečink přihlásí. Vzhledem k tomu, že šlo o zakázku na počátku noci, voní teď moje kára jako minivan jamajský kapely na turné. Miluju pátky a Dycky Žižkov!