Zavřela jsem za ní dveře, v tu chvíli přiběhl Diesel ze zahrádky a zjistil, že ta, která ho přivedla, je pryč. Honem jsem využila situace, kdy byl v rohu předsíně, a připnula mu vodítko, protože jsem čekala akci. Je úplně jedno, jestli ji viděl odcházet, mohl se s ní rozloučit, nebo ne, nebo to prostě zjistil takhle, teď jsem očekávala drama a bylo. První vyběhl na zahrádku Diesel, já v těsným závěsu na vodítku za ním. Ten nízkej plot… pro takovýho psa i tři metry vysokej je málo, tak jsem se mu snažila zabránit ho přeskočit a dostat ho nějakým způsobem zpět do bytu, aby mi prostě jen neutekl. To bylo to jediný, co jsem řešila. I když mnohem víc řešil Diesel a já mu jen sekundovala, brázdil se mnou, já na kolenou, mými záhonky, snažil se dostat přes plot, když jsem ho strhla zpět, ohnal se po mně, snažil se mě kousnout, nicméně k mýmu štěstí, větší priorita pro něj byl útěk. Od Petynky měl na krku stahovací kovovej obojek, přetahovali jsme se, evidentně jsem ho jím škrtila tak, že ztrácel vědomí, to pak trochu polevil, ale jen proto, aby si uvolnil obojek, mohl se nadechnout a znovu zabrat s novou silou svůj boj o svobodu. Chtěl prostě ode mě pryč, třeba ani ne za tou, co odešla, z toho sklepa ji stejně nemohl moc znát, ale chtěl pryč! Tohle omezování on už určitě moc dobře zná, pořád mu to někdo dělá, pořád musí bejt tam, kde to nezná, kde ho chce někdo ovládat, pro něj je to jen další, v jeho životě už pátý, místo útlaku! Je mu rok a dva měsíce, to je zhruba na každý tři měsíce nový místo, nový lidi, nový pravidla. Z toho by jeblo i silnýmu chlapovi, co si s tím má počít malý štěně? Jediný, co má, je jeho síla a agresivita, už určitě mockrát zjistil, že je to jeho dominance, který se ti okolo bojí a díky níž si dokáže prosadit svou, i když za to bude bitej. Jeho jizvy na těle prozrazujou tvrdý zacházení od jeho páníčků, asi zná jen rvačky a tvrdý tresty od těch, který ho špatným zacházením dovedli k takový agresivitě. Jeho zkušenosti ho naučily ji používat a určitě má pro mě ještě i další překvapení a finty. V tu chvíli se v něm odehrávalo drama a já mu to vynucováním svých přání ještě ztěžovala. Ale já prostě potřebovala, aby byl se mnou doma, aby se uklidnil, aspoň trochu, a zůstal: do večera, do rána… Potažmo mi v tuhle chvíli došlo, že takhle budou teď vypadat moje dny. Budu jen řešit jednotlivý situace, bez návaznosti a předvídatelnosti a nějakýho plánu. Mám u sebe šelmu, o kterým v podstatě nic nevím, neznám jeho návyky, vlastnosti a reakce, musím se naučit mu rozumět, vnímat ho a chápat, prostě se ho naučit a seznámit ho, když bude chtít, taky se mnou a já moc doufala, že chtít bude. Dva rozdílný živočichové, rozhodnutím jednoho vhozený do společnýho žití bez návodu, s obavama a mnohem víc připomínající boj než chtění, bez možnosti úniku nebo time out. Jak blboučký se teď jeví moje myšlenky o tom milovat nebo mít ráda, teď a tady: přežít a nesklouznout k nelibosti a odmítání. Jako facka se mi vrátila vzpomínka z kanceláře na okamžik všeobjímající změny, euforie toho okamžiku mě sekla přes tvář drápem zoufalství. S vypětím všech sil se mi podařilo dostat Diesela domů, zavřela jsem dveře na zahrádku, odepnula mu vodítko, nechala ho bez dozoru a na chvilku jsem odběhla do koupelny. Nechtělo se mi čurat, všechny tekutiny se ze mě vypařily v boji, ale potřebovala jsem se uklidnit, zastavit třesoucí se ruce a hysterii celýho člověka. Bylo to jako uniknout přepadení, jako zdolat rozbouřený peřeje po prdeli, na tohle jsem nebyla připravená, a hlavně jsem věděla, že jestli si snad někdy do budoucna chci dělat nároky na alespoň malou poslušnost toho psa, nesmí mě vidět, lépe řečeno cítit v tomhle strachu a zoufalství, nesmí ze mě cítit tu mou slabost, to by mě už zejtra sežral. Tak jsem se uklidnila, nakonec jsem se i vyčurala, jupí: realita, a vrátila se jako dospělá k svýmu psovi. -19-
„Nechoďte k nám.“ A ona mi odpovídala: „Ale to on dělá na každýho psa, nebojte se, mi vám nic neuděláme…“ „Ale my vám ANO!!!“ Art útočí jako první, paní má plný ruce práce ho udržet, Art útočí ve svý obavě a v obraně nesmyslně na nás. Conan na to hned reaguje, svou mohutnou silou zabral, vyráží proti Artovi, já vlečená za ním, snažím se ho zpomalit, držím ho za vodítko na postroji, honem chytám i za žlutou škrticí smyčku, chci mu otočit hlavu, aby mě vnímal, chci na sebe upozornit, ale marně, Conan už je přímo na úrovni Arta, stačí jen přeskočit silnici. Vší silou ho držím, zastavil se, aby zhodnotil situaci a zkusil se nějak vypořádat se mnou, abych mu nemohla bránit, ale nepovažuje mě až tak za překážku, klidně zaútočí i se mnou v závěsu, nevadím mu… Paní nás vidí a volá na nás: „Nebojte se, nechte ho…“ Pořád nechápe vážnost situace, snažím se jí to vysvětlit. Conan vteřinku sledoval naši konverzaci, počkal, jestli bude nějakej povel… „Ne, tak já jdu na to!“ Zabral drápama do betonu chodníku, Art na druhý straně vidí nebezpečí, přidává na agresivitě a Conan se nemůže dočkat! Konečně pes, kterej se chce opravdu prát, chtíč a těšení se na boj s ním cloumá, já ho zatím ještě stále dokážu udržet, ale Conan chce skočit na Arta, bráním mu, pověsila jsem se vahou svýho těla proti pohybu Conana, postroj mu brání ve výpadu, Conan se vzepjal na zadní nohy, předvádí všechny svoje agresivní ošklivosti, temně vrčí, cení zuby, štěká a rozhazuje chomáče slin, nadskakuje, škube sebou, já ho táhnu postrojem k sobě, chytím ho znovu i za jeho škrticí smyčku, jak se vzepjal, smyčka se utáhla na maximum, já ji mám obtočenou kolem prstů, a jak je utažená, nemůžu ji povolit a vyvlíknout se, Conan necítí bolest, chce se prát a je mu to jedno, ale já vidím, jak se mu smyčka zařezává do krku! Měla sloužit jen pro manipulaci s jeho hlavou, neměl se na ní nikdy takhle pověsit, vidím, jak Conan ztrácí vědomí, sýpe a padá na chodník, ze setrvačnosti jsem ho popotáhla pár metrů, abych s ním mohla zajít za roh, zakrýt výhled, nebude vidět Arta a přestane útočit. Jenže Conan okamžitě nabral vědomí, já chtěla pustit smyčku a oběma rukama chytit vodítko na postroji, nestihla jsem to, Conan slyší Arta, i ten už zuří, to provokuje Conana, znova vyskočil, zase je na zadních, svým výpadem napíná smyčku přes moje prsty, zase se škrtí, jeho útok je ale kratší, hned zase padá. Bojím se, že jsem mu ublížila, ale teď ho musím hlavně dostat za roh, ještě jedno malý vzepětí, využiju jeho nejistý stability a dotáhnu ho za roh, tam ho přitisknu kolenama ke zdi, vyvlíknu ruku ze smyčky, pevně ho držím, nechám ho vydýchat a volám na paní, ať k nám nechodí, ať prosím ještě chvilku zůstanou na druhý straně a nechá nás odejít. Conan se pomalu rozhlíží, má sýpavej dech a je zmatenej, to jsem nechtěla, mám o něj velký obavy, vím, že jsem mu mohla smyčkou poškodit průdušnici, přeříznout tepnu nebo jinak poškodit krk, hrozně doufám, že to bude dobrý, že jsem mu nic tak hroznýho svojí blbostí neudělala. Hrozně se o něj bojím, brečím a připouštím si myšlenku, že jsem ho snad radši měla nechat zaútočit, jestli jsem mu ublížila, bude to horší než to, co by mu udělal Art, ale v boji by i s náhubkem Conan dokázal Artovi nebo jeho paní ublížit, to je nepřípustný. Sleduju Conana, už se mu dýchá líp, zvedá se, pomalu, jako omámenej, zakryla jsem mu výhled a táhnu ho směrem domů, nevidí Arta, tak jde vpřed podle mýho přání. Jdu s ním a přidržuju ho postrojem, aby neupadl, pomalu získává jeho krok jistotu, tak přidáváme malinko do tempa, vedu ho zpět kolem našeho bloku, rychle domů, do klidu, doufám, že už nikoho nepotkáme. Jde, má skloněnou hlavu, přidává do lehkýho klusu, to mu vyhovuje,
-125Hned ráno tady byl kurýr a máme novej krásnej postroj, je vypolstrovanej pod hrudníkem a pruhy na zádech svítí a je úplně krásnej a pro Conana dokonalej. Rovnou mu ho oblíknu a jdeme ven, vyrazíme si v tý parádě na cyklostezku. Postroj má na zádech Conana velký ucho, za který ho můžu držet, Conan trochu připomíná kufr na nohách, ale pro mě je to výborná možnost k ovládání. Na očko postroje jsem připnula dvacetimetrový vodítko, přepásám si ho přes záda, zbytek stočím do oblouku a Conana držím stále na dva metry. Jsem tak odvážná, že už nepřidávám druhý vodítko, jen stahovací smyčku, náhubek a jdeme. První kroky na ulici mi ukazují, jak výborně jsem vybrala, tím, že je postroj mohutnější, drží Conana pevně a já mám větší jistotu a myslím, že i Conan se cítí líp. Prošli jsme cestičkou po poli, na cyklostezku, vedu Conana rovně dozadu na červenou stezku, tam sejdeme doprostřed pole, zastavíme se a…. nic…. Jdu sem s Conanem s úmyslem, že ho tady pustím na těch dvacet metrů, že mu povolím to vodítko a nechám ho běhat, ale bohužel, cesta byla moc dlouhá a Conan moc hodnej, měla jsem moc času na přemýšlení. Dvacet metrů je hodně, Conan tím získá větší páku a dle fyzikálních zákonů i větší sílu, ještě násobenou rozběhem, úplně jasně vidím sebe, jak tady reju pole nosem v brázdě, vláčená Conanem v rozletu získaný dvacetimetrový svobody. Moc jsem přemýšlela a nedokázala jsem najít ve všech možných scénářích ten nejpravděpodobnější, všechno se mi zdálo možný a nejvíc jsem se bála, že mi prostě nějak uteče a já ho už nikdy nedoženu a něco se mu stane… jsem hrozně tragická..., to je z toho, jakej život žiju, tak šup, jsem jediná, kdo to může změnit, tak to změníme. Srdce mám až v krku, moc se bojím, ale udělám to: „Conane, pojď sem, já tě pustím.“ Conan si sednul, já povolím stočený vodítko, držím ho ve velkých smyčkách, abych mohla Conanovi povolovat už jen rukama, ne přes záda, povoluju a: „Běž, Conane, běž, Můžeš!“ Tenhle povel Conan nezná, kouká na mě, snaží se uhádnout, co na něm chci, musím mu to ukázat. Rozbíhám se, Conan chvilku váhá a pak běží za mnou, klušeme přes pole, ale Conan se drží u mě, zastavím se, Conan ještě běží, já se couváním vzdaluju od něj a už to pochopil, běží na těch dvacet metrů, překvapí ho tah, chtěl by ještě dál, zpomalí, já za ním dobíhám, zase se rozběhneme spolu, já jen klušu a Conan pobíhá kolem mě do oblouku, už si užívá tý radosti, že může udělat tři dlouhý skoky, je šťastnej a já taky. Běháme po poli sem a tam a smějeme se, protože Conan to umí taky a líp než já, je mu moc dobře, potřebuje prostě zažívat volnost, jsem šťastná, že jsem mu ji mohla alespoň na těch dvacet metrů dát. Já už jsem unavená, sednu si na zem, Conan ke mně přiběhl, oči navrch hlavy, jazyk na vestě: „Vidělas mě, já taaak utíkal, neseď tady, pojď se mnou běhat, bude se ti to strašně líbit, je to super...!“ Zůstala jsem sedět, Conan pobíhal, respektoval dýlku vodítka, nechtěl nikam utéct, užíval si to, co dostal, byla jsem z něj zase dojatá. Domů jsme šli volně, nechala jsem mu vodítko tak dlouhý, jak chtěl, až u silnice jsem si ho zase přitáhla, měli jsme štěstí, že tu nebyl žádnej pes. Vážně jsme si to mohli užít, je to další velkej, broušenej kamínek do naší mozaiky spokojenýho psa, je to společně prožitá naše krásná emoce, radost a volnost, i v tomhle jsme spolu, tohle nám má přinášet naše soužití! -143-
Pan doktor se přivítá s Conanem, ten chce hned pohladit a je komunikativní, už se přece s panem doktorem znají, mohla jsem ho poslat samotnýho, už mě nepotřebuje. To ale jen do chvíle, kdy dochází na potřebu napíchnout Conana a dát mu anestezii. Nikdo z personálu není volný, pan doktor bude muset napíchnout Conana sám. Jen se vzájemně ujistíme, že to spolu zvládneme. Nejdřív je třeba oholit Conanovi packu, ale zvuk strojku ho opět jen vylekal, uhýbá a nedovolí strojek přiblížit ke svý pacce, bojí se a uhýbá, bude se muset napíchnout přes srst. Pan doktor má připravenou injekci, Conan si na povel lehne na zem, přidržím ho mírně, abych ho neodradila, uklidňuju ho a pan doktor hledá žílu na pacce pro vpich. Přes srst se to moc nedaří, při druhým vpichu už je Conan nervózní, vyskočí a chce utéct, znova ho uklidňuju a pokládám, Conan už ale bedlivě sleduje, co se mu bude dít, uhýbá packama, sune se po podlaze až ke zdi, nechce se nechat, je zády namačknutej až na zeď, já ho pevně přidržím, naštěstí se vpich podaří, pan doktor zavede kanylu, vpraví anestezii a Conan pomalu usíná. Klečíme skloněný nad ním, potichu čekáme, až anestezie zabere, a už mu klesá hlava, už se tělo odevzdává necitlivosti. Ulevilo se nám, pan doktor se zvednul, Conan ale ještě vnímá očima pohyb, zmobilizuje v sobě netušenou sílu, chňapne zubama směrem k doktorovi, ten rychle uskočí za rentgenovej stůl, já nechápu, co se děje, už zase jsem vyděšená! Vidím svýho psa jako monstrum, který se zvedá, nohy ho nechtějí poslouchat, ale hlava a emoce a převládající strach z neznámý situace a pocitů pracujou a dokážou Conana přinutit vyskočit, podlomí se mu nohy, kouše, vrčí a chňapá kolem sebe, už neměl svoje tělo ovládat, ale adrenalin nebo nevím co, ho ovládá, stává se opravdu nebezpečným. Vyskočil na mě, nepoznává mě a chce útočit, je zmatenej, mozek ještě pracuje, cítí se handicapovanej, neví, kde je, kdo jsem, chce jen útočit, cítí se zranitelnej, při skoku si vytrhl kanylu, skáče na zeď, z jeho žíly proudí krev, která se rozstřikuje po zdech, po zemi, po nás, Conan cítí její pach, to ho ještě víc probouzí, chce se se mnou prát, dívá se na mě, ale nevidí mě, je nepřítomnej, jen běsnící, krvácející tělo psa, kterej měl spát. Strašně se ho bojím a zároveň mě strašně bolí ho takhe vidět, chytám ho za krk, za postroj, nevadí, že mě kousnul, snažím se mu udržet hlavu, jeho tělo získalo nečekanou, hysterickou energii, kope do mě, pere se se mnou, podlomí se mu nohy, padá na hruď, ale hned se zvedá, mluvím na něj, pořád mu opakuju: „Klid, Conánku, to nic, bude to v pořádku, buď v klidu, nic se neděje, jsem tu s tebou, neboj se, pomalu, klid…“ Pořád dokola, snažím se ho uklidnit, místnost je moc malá, Conan naráží do stěn, všude je jeho krev, a stejně tak jsou všude i jeho nebezpečný zuby, držím ho oběma rukama za postroj, tlačím ho k zemi, musí se přece zklidnit! Pomalu polevuje jeho odpor, pořád se ho snažím uklidnit hlasem a jednou rukou ho objímám kolem krku, hlavou, co nejblíž k němu, chci mu šeptat, pomalu, potichu, navodit zpomalování a klid. Jeho nohy už ho neposlouchají, už jen leží, chrčivě oddychuje, poddal se mýmu hlasu a zbytku anestezie, která mu zůstala v oběhu, lehá si na bok, už ho jen hladím a uklidňuju a nejradši bych ho vzala do náruče a utekla s ním do bezpečí domova. Hledám doktora: „Jste v pořádku?“ Pan doktor je ve dveřích, volá na personál, ale vidí, že už je Conan klidnej, tak jen přivedl sestru, ta připravila druhou injekci, Conan už je částečně uspanej, už neklade odpor. Sestra mu zastavila krvácení, pak vpraví druhou dávku, pan doktor mě ujistil, že takový drama tady nebývá často, možná takový asi ještě vůbec ne, Conan je silnej a odolnej samec. Anestezie konečně skutečně zabrala, setřička umyla místnost od krve, já sundala Conanovi obojek a postroj, rychle odcházím do čekárny, schovávám slzy, nemůžu tu zůstat.
„Jděte tady do těch dveří naproti, tam počkejte, Conana vám přineseme a necháme vás s ním, až se bude probírat, je třeba, abyste byla u něj.“ -204-