Nora Robertsová
NA HRANĚ ZÁKONA
Nora Robertsová NA HRANĚ ZÁKONA
Překlad Nina Šalamounová
Název originálu: Lawless První vydání: Harlequin Books, 1989 Překlad: Nina Šalamounová Odpovědný redaktor: Ivana Čejková © 1989 by Nora Roberts © For the Czech Republic edition by HarperCollins Polska sp. z o.o., Warszawa 2020 Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě. Tato kniha je vydána na základě licence Harlequin Books S.A. Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je čistě náhodná. HarperCollins je ochranná známka, jejímž vlastníkem je HarperCollins Publishers, LLC, New York, USA. Název ani známku nelze použít bez souhlasu vlastníka. Ilustrace na obálce byla použita po dohodě s Harlequin Books S.A. Všechna práva vyhrazena. HarperCollins Polska sp. z o.o. 02-516 Warszawa, ul. Starościńska 1B lokal 24-25 Cover: Emotion Media, Poland Sazba: Studio Editio, Poland Tisk: OZGraf Olsztyńskie Zakłady Graficzne S.A.
ISBN 978-83-276-4188-5
PRVNÍ KAPITOLA Potřeboval se napít. Zoufale toužil po whiskey, levné a palčivé. Po šesti týdnech, které strávil na stopě, potřeboval také ženu, podobně jako sklenku něčeho tvrdého, po níž jeho prachem vyschlé hrdlo tak hlasitě volalo. Levnou a s palčivou náručí. Někteří muži dokázali získat to, co chtěli. On k takovým mužům patřil. Byl jedním z těch, kteří neprohrávali, pokud se rozhodli neprohrát. To platilo i pro ženy. Ačkoli získat ženu ve městě s pár saloony nebylo nic těžkého vůbec pro nikoho. Stačilo mít v kapse několik dolarů. Co dřív? uvažoval Jake, když vešel lítacími dveřmi do saloonu. Ženu, nebo whiskey? Whiskey, rozhodl se okamžitě a zamířil k baru. Žena může počkat. Whiskey ne. Než se dostal do tohoto města, musel ujet devadesát dlouhých a prašných mil. Domů mu odtud zbývalo jen půl dne cesty, ani ne. Jestli se ovšem dá městečko Lone Bluff a kus vyprahlé a neúrodné země kolem něj, vůbec nazývat domovem. Přesto však někteří lidé Lone Bluff domovem nazývali, což bylo zčásti i proto, že žádný jiný neměli. Cítil se unavený. Aby ne, po devadesáti vyčerpávajících mílích jízdy koňmo na žhnoucím slunci, které se do hlavy 5
propalovalo i přes klobouk a slabším jedincům způsobovalo v obzvlášť horkých odpoledních hodinách závratě. Někdy i koně zvedali kopyta jen s námahou a neochotně se v tom nesnesitelném žáru ploužili dál. Jake si u baru objednal whiskey a napil se. Když se whiskey dotkla jeho jazyka, pocítil úlevu. Nebyla nejlepší. Nebyla dokonce ani dobrá, ale měla říz a stoupala rychle do hlavy, a to mu zrovna teď stačilo. Jake si sice v duchu říkal, že se vrací domů, ale ve skutečnosti bral Lone Bluff jen jako místo, kde se zdržuje, když zrovna není na stopě nebo neobjíždí hranice Arizony, jestli se na nich neděje nějaké bezpráví. Protože byl často pryč, za domov obvykle považoval šest stop půdy, na kterou si mohl večer lehnout. S ohledem na způsob jeho života vlastně nebylo Lone Bluff tak špatným místem. Měl v něm všechno, co potřeboval. Stačilo, aby si zaplatil za pokoj a měl kde složit kosti, kde se umýt a s kým se pomilovat, když na to přišlo. To všechno za rozumnou cenu. Bylo to místo, kde se člověk mohl vyhnout potížím – anebo je najít. Záleželo na tom, v jakém byl zrovna rozpoložení a jestli stál o klid nebo o trochu vzrušení. V každém případě měl na vybranou. Jake dával přednost klidu – po devadesáti mílích v sedle ještě o něco víc než obvykle. V životě měl vzrušení už tak víc než dost. Jeho cílem nebylo vyhledávat další, nýbrž pokusit se nastolit a udržovat zákony i v zemi, jako byla tato. V divoké zemi s vlastními pravidly a divokými lidmi pohybujícími se mimo zákon. On sám rozhodně nebyl žádný svatoušek, ale hluboko v sobě měl něco, co by se dalo nazvat čest. Kromě toho věděl, že zákony zpříjemní život lidem, jež zde hodlali zapustit kořeny a kteří měli po krk bezpráví a strachu, že někdo přijde a okrade je o poslední zbytky toho, co mají, protože to cennější ukradl už někdo dřív. 6
Jake vyprázdnil sklenku. Skutečně doufal, že dneska žádné trable nebude muset řešit. Stál jen o whiskey, ženu a pohodlnou postel, než konečně dorazí domů. A ještě o pořádný steak. Whiskey rozbouřila jeho prázdný žaludek a Jake dostal hlad. Potřeboval se najíst, než se vydá na poslední úsek cesty. Několik týdnů se živil téměř výhradně plátky sušeného masa, které měl uložené v sedlové brašně, a i když nebyl náročný a na těžké podmínky si přivykl už dávno, šťavnatým steakem a konzervou fazolí rozhodně nepohrdne. Jeho hrdlo si však nejdřív žádalo druhou whiskey. Zvedl prázdnou sklenku a barman mu dolil. Zatímco pil, prohlížel si místnost ve špinavém zrcadle za barem, v němž se odrážela. Ještě ani zdaleka nebylo poledne a polovina stolů už byla obsazena. U nízkých lítacích dveří postávala holka v korzetu, který jí zvedal bujná prsa do výšky, a s červeným péřovým boa kolem rukou. Muži u stolků si jí však příliš nevšímali. Na holku pro ně bylo ještě brzy. Na skleničku ne. Pili whiskey, hráli karty a kouřili doutníky. Dokonce i město jako tohle mělo dva nebo tři saloony. Holky, které v nich pracovaly, si mohly vydělat pár dolarů jenom tím, že se posadily k mužům s kartami v rukou a v oblacích kouře z doutníků jim dělaly společnost. Barman si v takovém případě účtoval za whiskey dvakrát tolik, ale obvykle si nikdo nestěžoval. Taková byla pravidla, a hosté to věděli. Kdo nechtěl být rozptylován bujnými ňadry v těsně zašněrovaném korzetu, mohl poslat holku pryč a ta šla o stůl dál. Výčepní místnost páchla whiskey, kouřem a potem. Jake sám ovšem také zrovna nevoněl. Košili si cestou z Nového Mexika do Arizony propotil tolikrát, že žádný další pot už nemohla pojmout. V Lone Bluff si dá dlouhou koupel, převlékne se, a jestli to jenom trochu půjde, chvíli zůstane na jednom místě. 7
Jake dál zkoumal místnost v zrcadle před sebou. Saloony vždycky vypadaly lépe v noci než za denního světla a tenhle nebyl žádnou výjimkou. Všechno tu působilo ošuntěle a umaštěně. Barový pult nikdo neutíral hezkou řádku dní, ne-li týdnů. Byl pokryt skvrnami od sklenic, rozlitých whiskey, zpocených dlaní a loktů, o něž se po několika drincích hosté opírali. Podlaha nebyla nic jiného než ztvrdlá špína smíchaná s whiskey a krví z potyček, k nimž na takovýchto místech docházelo s železnou pravidelností. Kolem něj prošel potácivým krokem jakýsi kovboj a Jake se bezděky dotkl rukou kapsy, kde měl uložený šestitýdenní plat. Pár týdnů by mu měl vydržet. Pak se bude muset zase nechat najmout na stopu nebo jako strážce pořádku na hranicích či v některém z arizonských měst. V nejhorším případě by mohl sehnat práci jako kovboj, ovšem zatím se tomu vyhýbal. Práce se skotem byla podle jeho názoru vhodná pro mladé a hloupé – nebo možná jen hloupé. Ne že by nedokázal házet lasem, ale dával přednost stopování a práci strážce. Muži, kteří to uměli se zbraněmi, byli naštěstí pořád potřeba. Stále ještě, i v půlce roku 1875 přicházeli z východního pobřeží lidé, aby se pokusili najít zlatou žílu a splnili si své sny. Před některými z nich bylo třeba mít se na pozoru, jiné zase bylo nutné před zločinci chránit. Většina příchozích měla namířeno až do Kalifornie, ovšem cestovali přes Arizonu a někteří tu nakonec zůstali. Život zde pro ně byl však tvrdý a trvalo dlouho, než si na něj zvykli. Pokud si vůbec zvykli. Západ byl divoký, horký a platila zde jiná pravidla než na civilizovaném Východě. Skýtal útočiště psancům a vyvrhelům, kteří se dostali na scestí, ať už tam vkročili dobrovolně nebo se tam ocitli souhrou okolností. Tito lidé nedokázali nebo nechtěli žít spořádaně. A kamenité, skalnaté a vyprahlé země západní části Ameriky jim to do značné míry umožňovaly. 8
Jake sem nepřišel, aby se zde schoval, natož aby tu mohl žít jako desperát. On se v Arizoně narodil. A i když to bylo místo tvrdé a nehostinné, měl ho rád. Arizona se mu dostala do krve. Hodila se k němu a on se hodil k ní. „Redman?“ Jake znovu zvedl oči od sklenky ke špinavému zrcadlu za barem a spatřil v něm muže, který stál za jeho zády. Byl mladý, skoro ještě chlapec, drzý a nervózní, což prozrazovalo pocukávání jeho ramen. Zánovní hnědý klobouk měl naražený hluboko do čela, takže mu skoro nebylo vidět do očí, a po hubeném šlachovitém krku mu stékaly tenké pramínky potu. Jak si razily cestičky prachem, připomínaly na kost ztvrdlou půdu s vyschlými koryty klikatících se potoků a říček. Jake si téměř povzdychl. Tenhle druh mužů znal příliš dobře na to, aby si mohl namlouvat, že si v klidu dopije whiskey a půjde si svou cestou. Typ mužů, jako byl mladík s kloboukem naraženým hluboko do čela, problémy vyhledával. I kdyby se v okruhu několika mil žádná potíž nevyskytovala, tihle chlapíci si vždycky nějakou dokázali najít. Šli jim cíleně naproti. A budou to dělat tak dlouho, dokud je z nějakého dalšího saloonu neponesou nohama napřed, pomyslel si Jake v duchu unaveně. On o potíže nestál. Ne teď, když si potřeboval dát dobrý steak a pak se poohlédnout po ženě. Levné a s žhavou náručí, v níž zapomene na to, že má únavu zažranou hluboko v kostech. Potíže musel řešit celý život, jako kdyby to byl jeho úděl. Když o tom tak přemýšlel, vlastně nedělal skoro nic jiného. Ale nevyhledával je. Už dávno ne. „Redman?“ opakoval mladík odrážející se za Jakem ve špinavém zrcadle. V hlase mu zaznívala netrpělivost, jakou pociťují sotva dospělí muži, když je někdo ignoruje. 9
Chlapče, proč se prostě nesebereš a nejdeš o dům dál? Vážně chceš být všem pro smích? Protože přesně to se stane, až si s tebou začnu. Za jeho zády to cvaklo, jako když se natahuje kohoutek. Jake se nadechl. „Co je?“ zeptal se, aniž se ohlédl. „Jste Jake Redman?“ „Kdo se ptá?“ „Barlow. Tom Barlow.“ Jake mlčel. Ve tváři se mu nepohnul ani sval. Tom Barlow si o stehna otřel zpocené dlaně. Po krku mu stekl další čůrek potu. „Říkají mi Slim,“ dodal mladík za Jakem důležitě. Zjevně čekal, že Jake bude znát jeho jméno. Ten však jenom pokrčil rameny. Rozhodl se, že třetí whiskey už si nedá. Na to nebyla dost dobrá a s Tomem Barlowem za zády, kterému říkali Slim, mu beztak hořkla na jazyku. Hodil na barový pult peníze a ujistil se, že má volný přístup ke svým zbraním zavěšeným na opasku. „Kde si tady můžu dát steak?“ zeptal se barmana. „Dole u Grodyho.“ Barman opatrně dodal: „Nechceme tady žádné problémy.“ Jake se na něj podíval. „Žádné nebudou.“ Nezdálo se, že by mu barman věřil. Trpělivost Toma Barlowa byla napnutá k prasknutí. „Mluvím s tebou, Redmane,“ řekl ostře. Nehodlal ustoupit, ale Jake věděl dopředu, že to mladík nebude mít v úmyslu. Kdyby nestál o konflikt, vůbec by si nezačínal. Tenhle druh mužů hádky rozpoutával. Neustupoval před nimi. Jake v zrcadle viděl, jak se Tom Barlow rozkročil a jak zvedl ruku, která se teď vznášela nad zbraní v hladkém koženém 10
pouzdru zavěšeném na opasku s masivní přezkou. Konfrontace byla nevyhnutelná. Zvedl se z barové stoličky a pomalu se otočil. Tvářil se lhostejně, ale každičká část jeho těla byla ve střehu. Neměl v úmyslu nechat se zabít. Už vůbec ne někým, komu ještě teče mléko po bradě a říkají mu Slim. Chtěl si dát steak, pomilovat se s pěknou holkou, dojet do Lone Bluff a naložit se do horké lázně, která mu vytáhne únavu z kostí. „Co chceš?“ zeptal se mladíka krátce. „Hodně jsem o tobě slyšel.“ Jake mlčel. Nebyl přítelem košatých rozhovorů a příliš mnoha slov. Zastával názor, že za muže by měly mluvit jeho činy, ne řeči. „Říká se o tobě, že jsi pekelně rychlý,“ pokračoval Tom Barlow. Jake nepohnul ani brvou. „Prej jsi vzal v Tombstoneu na věčnost Freemonta. Jestli jsem teda dobře slyšel.“ Jake viděl, jak se za mladíkovými zády rozlétly lítací dveře a ven spěšně vyšel jeden z hostů. Aspoň někdo má dost rozumu, než aby se nechal zabít při zbytečné přestřelce, pomyslel si. Díval se mladíkovi do očí, ale periferním pohledem spatřil, jak Tom Barlow snížil ruku k revolveru .44 Colt. Jake nepochyboval o tom, že na zbrani má pár zářezů. Tom Barlow vypadal jako muž, který je hrdý na to, že dokáže provrtat jiného muže kulkou. Jake už také zabil pár mužů. Mnohem víc než pár. Neváhal vytáhnout zbraň, když musel nebo když si to žádala spravedlnost. Střílel rychle, přesně a chladnokrevně. Ale hrdý na zabíjení nebyl. Bral to jako nutnost. Ne jako potěšení. „Tak co mi na to řekneš?“ naléhal Tom Barlow. „Slyšel jsem dobře s tím Freemontem?“ 11
„Jo,“ rozhodl se tentokrát Barlowovi odpovědět. „Slyšel jsi dobře.“ Dva muži hrající u jednoho z rohových stolků poker položili karty na stůl a zadívali se k barovému pultu. Výjev před nimi už stál za pozornost. A také za sázku. „Možná jsi rychlý,“ pronesl Tom Barlow se sebedůvěrou dvaceti, nejvýš pětadvaceti let. „Ale já jsem lepší. Jsem mnohem rychlejší než bejval Freemont. A jsem rychlejší než ty.“ Jake mlčel. „Tohle město hlídám já.“ Jake rozhodně neměl nekonečnou trpělivost. A také nehodlal ztrácet čas s tímhle dítětem, které si na něm chtěl vybudovat reputaci, přičemž vůbec netušilo, s kým má tu čest. Takové zelenáče by Jake zvládl tři najednou, kdyby nebylo zbytí. A právě ho začal mít dost. „Jestli chceš tohle město hlídat i nadále… Jak že ti říkají?“ „Slim,“ zamračil se Barlow. Jake si přeměřil pohledem jeho hubenou postavu, kvůli které dostal Barlow svoji přezdívku. „Jestli chceš tohle město hlídat i nadále, Slime, radím ti, abys vzal hezky rychle zpátečku. Dokud to s tebou ještě myslím dobře.“ „A když ji nevezmu?“ zvedl Barlow provokativně bradu. „Co uděláš?“ „Půjdu si po svých,“ pokrčil Jake rameny. „Nemám chuť se zahazovat s děckem.“ Z výrazu Barlowovy tváře Jake usoudil, že je to pro něj horší urážka, než kdyby mu řekl, že jeho otec byl prašivý kojot a matka lehká holka. „Nejsem žádný hloupý děcko!“ štěkl. Jake si v duchu povzdychl. „Vážně chceš skončit na zemi jako kus masa?“ opáčil studeně. Tom Barlow se náhle široce usmál. 12
Ne, on si nemyslí, že zemře, došlo Jakeovi. Tenhle druh mužů si věřil za všech okolností. I když to byli ještě děti. „Dám ti jednu radu,“ utrousil Jake na půl úst. „Vyhledej mě za pět let. Věř mi, že potom do tebe zavrtám kulku s radostí.“ „Stojíš přede mnou teď. Nebudu čekat. A až tě zabiju, na západ od Mississippi se nenajde muž, který by neznal Slima Barlowa.“ Pro některé muže – a nebylo jich rozhodně málo – stačilo k zabíjení právě tohle. Neměli k němu žádný jiný důvod než vybudovat si pověst ostrostřelce s rukama rychlýma jako blesk. „Usnadním nám oběma práci,“ navrhl Jake. „Prostě začni šířit příběh, žes mě zabil. Pro mě za mě běž a vykládej to na potkání každému, kdo se ti připlete do cesty. Já se ti za to mstít nebudu.“ Takový návrh byl pro Barlowa nepředstavitelný. Jake vlastně ani nic jiného nečekal. „Slyšel jsem, že tvoje matka byla rudoška,“ snažil se ho urazit Barlow. „To by vysvětlovalo, proč máš kůži, jako kdyby tě vytáhli z vařící vody.“ Jake slýchal podobné urážky často. Věděl však, že když nechá vybublat vztek na povrch, nic tím nezíská. V situaci, v jaké se právě nacházel, by naopak mohl hodně ztratit. Vztek způsoboval ztrátu pozornosti a méně jistou ruku. Proto se ho vždycky snažil zkrotit. Jestliže má bojovat – což se momentálně zdálo nevyhnutelné –, potom raději s chladnou hlavou. „Moje babička pocházela z kmene Apačů,“ řekl klidně. Barlow se ušklíbl a otřel si ústa levou rukou. „To by vysvětlovalo i to, proč zapácháš jako skunk. Smradlavé rudé plemeno. V tomhle městě rozhodně žádné indiány nechceme. Myslím, že to tady budu muset trochu vyčistit, než nám to tady zamoříš.“ 13