Caging Skies Copyright © Christine Leunens, 2019 Translation © Ina Leckie, 2019 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2020 ISBN 978-80-7565-625-4
i J
menuji se Johannes Ewald Detlef Betzler. Narodil jsem se 25. března 1927 ve Vídni a byl jsem buclaté plešaté mimino – aspoň podle fotek z matčina alba. Když jsem tím albem někdy listoval, bavilo mě hádat jen podle předloktí, kdo mě zrovna chová, jestli táta, máma nebo sestra. Asi jsem byl stejný jako všechna ostatní miminka: culil jsem se bezzubými dásněmi na celé kolo, strašně mě zajímaly moje vlastní nožičky a povidel jsem měl vždycky víc na sobě než v sobě. Měl jsem moc rád růžového klokánka, který byl dvakrát větší než já a dával mi slušně zabrat, když jsem ho někam vláčel, zato ten doutník, co mi někdo strčil do pusy, ten byl hnusný, aspoň si to myslím podle toho, jak na té fotce natahuju. Měl jsem stejně blízký vztah k rodičům i k prarodičům – tedy k těm z tátovy strany. Ty z máminy strany jsem vůbec nezažil, protože zahynuli v lavině dávno předtím, než jsem se narodil. Oma a Opa z máminy strany bydleli v Salcburku a všichni je znali jako vášnivé horaly a běžkaře. Říkalo se, že Opa uměl poznávat ptáky podle zpěvu a taky určovat stromy podle toho, jak ve větru šustí listím, klidně i se zavřenýma očima. I náš táta přikyvoval, že to Opa uměl, takže máma nepřeháněla. Prý Opa říkával, že každý druh stromu si šeptá po 9
svém. Máma mluvila o svých rodičích často a s láskou, takže jsem vyrůstal s pocitem, že je vlastně znám, a měl jsem je taky rád. Věděl jsem, že jsou někde tam nahoře u Pánaboha, dívají se na mě a dávají na mě pozor, aby se mi nic nestalo. Takže například pod postelí se mi nemohla schovávat nějaká příšera, která by mě drapla za nohy, když jsem někdy musel jít v noci na záchod, ani se ke mně ve spánku nemohl po špičkách přiblížit nějaký vrah a bodnout mě do srdce. Říkali jsme dědovi z tátovy strany „Pimbo“ a babičce „Pimmi“ – její přezdívku jsme ještě vylepšili příponou „-chen“ což je v němčině taková milá zdrobnělina, takže pro mě to mělo ještě ten vedlejší efekt, že mi babička připadala jaksi menší. Byla to oslovení, která si kdysi vymyslela moje sestra, když byla ještě malá. Pimbo se s Pimmichen seznámil na bále – na takovém tom typickém vídeňském parádním plese, kde si jí všiml, když tančila valčík s fešným mladým pánem v uniformě. O přestávce se její kavalír vydal objednat sekt a děda šel za ním, dal se s ním do řeči a pochválil mu překrásnou snoubenku. Vzápětí se dozvěděl, že ta kráska není kavalírova snoubenka, ale sestra, a pak už ho Pimbo k tanci s ní vůbec nepustil. Kavalír, můj prastrýc Eggert, proseděl zbytek večera u stolu, protože všechny ostatní dámy mu oproti sestře připadaly nezajímavé. Když potom všichni tři společně odcházeli, děda je zavedl k motorovému vozu značky Benz zaparkovanému za několika kočáry, opřel se ležérně o rám sedadla, jako by mu ten automobil patřil, zahleděl se zasněně na oblohu a povzdechl: „Škoda, že je tu místo jen pro dva. Ale dnes je krásný večer, co kdybychom se raději prošli?“ Pimmichen se dvořili hned dva nápadníci z vídeňské lepší společnosti, ale ona se provdala za dědu, protože byl 10
podle ní ze všech nejhezčí, nejvtipnější a naprosto ji okouzloval. A taky byl dost bohatý. Jenže to on nebyl. Ve skutečnosti byl člověkem, pro nějž by i buržoazní střední třída bez okolků použila přirovnání ‚chudý jak kostelní myš‘, a to zvlášť od chvíle, kdy mu strmě vyletěly výdaje za operu a nejlepší restauranty ve městě, do kterých Pimmichen zval v době před svatbou, ale jen díky bankovní půjčce. Byla to nicméně jen nevinná lež, protože děda si zrovna týden před jejich seznámením otevřel – díky téže bankovní půjčce – malou továrničku na výrobu žehliček a žehlicích prken a později, po několika letech usilovné práce, opravdu zbohatl. Pimmichen nám však s oblibou vyprávěla, jak se den po svatbě humři a šampaňské rázem proměnily v sardinky a vodu z kohoutku. Moje starší sestra Ute umřela na cukrovku čtyři dny před svými dvanáctými narozeninami. Nesměl jsem chodit k ní do pokoje, když si píchala injekce inzulínu, ale jednou jsem neposlechl, protože jsem slyšel, jak jí máma radí, ať si ji píchne do stehna, když už má břicho celé bolavé. Přistihl jsem ji se zelenou trachtovou sukýnkou vyhrnutou až nad pupík. A jednou na injekci po návratu ze školy zapomněla. Máma se jí sice zeptala, jestli si píchla, a ona přikývla Ja, ja, jenomže ona už ty věčné injekce ani nevnímala a její odpověď byla spíš jen ohranou frází než opravdovým přitakáním. Smutné je, že víc než na ni samotnou se pamatuju na její housle, na ty lakované obliny a pryskyřičnou vůni kalafuny, kterou mazala smyčec, i na obláček, který se od něj vznesl, když začala hrát. Občas mě i nechala, abych si to zkusil, ale nesměl jsem se dotýkat žíní, aby nečernaly, ani natahovat smyčec jako ona, aby nepraskl, ani otáčet kolíčky, protože to by zas mohla povolit struna, a byl jsem tehdy ještě moc 11
malý, takže jsem to ani všechno nechápal. Úspěch byl, když se mi vůbec povedlo chviličku táhnout smyčcem po strunách a vyloudit zvuk, který dělal radost jen a pouze mně, kdežto mou sestru a její hezkou kamarádku to spolehlivě rozesmálo a moje máma zaručeně zrovna v tu chvíli zjistila, že se při nějaké domácí práci vůbec neobejde bez svého statečného čtyřletého pomocníka. „Johannesi! Johánku můj milý!“ Dal jsem tomu ještě jednu šanci, ale vůbec se mi nedařilo pohybovat smyčcem tak, jak mi to Ute ukazovala, a tak to skončilo sklouznutím přes kobylku a rýpnutím do stěny a snad i komusi do oka. Vykroutili mi housle z rukou a vlekli mě z pokoje ven, ať jsem řval jak chtěl. Pamatuju se i na těch pár pohlavků, které jsem utržil, a na to, jak se Ute s kamarádkou ještě pořád hihňaly, když za mnou zavíraly dveře, aby mohly pokračovat ve cvičení stupnic. Na stolečku v obývacím pokoji stálo několik stále stejných fotografií mé sestry. Jak léta běžela, postupně se mi všechny moje vzpomínky na ni vsákly právě do nich. Už jsem ji pak nedovedl v paměti rozhýbat ani oživit, při všech dalších peripetiích mého života už se na mě dokázala jen strnule a nevědoucně usmívat. Pimbo umřel na cukrovku ani ne dva roky po Ute, v sedmašedesáti, i když do té doby vůbec nevěděl, že nějakou cukrovku má. Zotavoval se po zápalu plic a ta nemoc se tím nějak probrala z latentního stavu, a pak už nad dědou zvítězil neléčitelný žal, protože usoudil, že za smrt mé sestry může sám, že byla diabetička po něm. Rodiče říkali, že prostě nechal sám sebe umřít. Pimmichen bylo v té době už čtyřiasedmdesát a my jsme ji nechtěli nechat samotnou a vzali jsme ji bydlet k nám. Ze začátku se jí to pranic nezamlouvalo, protože si u nás připadala jako vetřelec. Každý den ráno u snídaně 12
mámu a tátu ujišťovala, že už nás dlouho obtěžovat nebude, jenže nás to netěšilo, vždyť nikdo z nás nechtěl, aby umřela taky. Každý rok byl podle ní její poslední, a tak táta vždycky o Vánocích, Velikonocích nebo něčích narozeninách pozvedal sklenku do výše s vlhkýma očima a se slovy o tom, že je to možná naposledy, co takhle oslavujeme všichni pospolu. Místo abychom v průběhu let stále víc věřili v její dlouhověkost, pochybovali jsme o ní jaksi víc a víc.
Náš dům patřil k těm starším a honosnějším, se ‚schönbrunsky’ žlutou omítkou, která je v Rakousku tak běžná. Stál v šestnáctém městském okrese jménem Ottakring, na západním předměstí Vídně. i když jsme bydleli ještě v městské zástavbě, částečně nás obklopovaly louky a také lesy, Schottenwald a Gemeindewald. Vždycky, když jsme se vraceli z centra Vídně domů, připadalo nám, že bydlíme spíš na venkově než v hlavním městě. A když už to tak popisuju, musím ještě dodat, že Ottakring nepatřil zrovna k těm nejlepším čtvrtím, naopak, spolu s městským okresem Hernals se řadil mezi ty nejhorší. Jeho mizerná pověst pramenila z toho, že určité jeho části směrem do města obýval takzvaný špatný typ lidí, holota, jak říkávali starší lidé v našem okolí, a asi tím vyjadřovali, že jsou to lidé chudí, nebo že dělají ledacos pro to, aby chudí nebyli. Naštěstí jsme bydleli poměrně daleko od podobných míst. Z našich oken sice nebylo vidět kopce osázené vinicemi, odkud pochází proslulé ovocně lehké Weißwein z hroznů zalitých po celé léto sluncem, ale když jsme sedli na kolo, stačilo pár minut jízdy a už jsme kličkovali po polňačkách hned pod vinohrady. Z našich oken jsme měli výhled na domy tří našich sousedů, s omítkami v barvě zvané 13
starozlatá nebo v myslivecké zelené, což jsou nejobvyklejší alternativy schönbrunské žluti. Po dědově smrti se fabriky ujal můj táta. Zkušenosti už nějaké měl, protože dokud byl ještě ředitelem Pimbo, pracoval u něj táta jako dozorce nad dělníky. Má matka ho marně nabádala, že by se firma neměla příliš rozrůstat, stejně se rozhodl sloučit ji s firmou Spotřebiče Jaakov, která nebyla větší než Žehličky Betzler, ale exportovala svoje výrobky do celého světa, což jí slušně vynášelo. Můj otec však zastával názor, že sto procent z nuly je pořád nula, zatímco malý krajíc z velkého bochníku je vždycky víc, ať se na to člověk dívá, jak chce. Byl se svým partnerstvím spokojen a zakrátko už Jaakov & Betzler vyváželi modernizované žehličky a další domácí spotřebiče do všelijakých podivných zemí. Táta koupil glóbus a po večeři mi vždycky ukazoval, kde je Řecko, Rumunsko nebo Turecko. A já jsem si představoval Řeky a Římany (protože jsem si pletl Rumuny – německy Rumänen, s Římany – die Römer) a Turky, jak díky nám nosí roucha a tuniky naškrobené a krásně nažehlené. Dvě události ze svého raného dětství si vybavuji zcela zřetelně, přestože to tehdy nebyly ty nejšťastnější nebo naopak nejsmutnější momenty. Vlastně to nebyly vůbec nijak zvlášť mimořádné události, a přesto se má paměť rozhodla, že si je uchová. Máma jednou prala hlávku salátu a já jsem si ho všiml – šnečka zabydleného mezi velikými listy. Máma ho jediným pohybem ruky odcvrnkla na hromádku listů na vyhození. Měli jsme doma víc košů na smetí; jeden z nich byl na slupky a skořápky od vajec a tak, prostě na odpad z kuchyně, který pak máma vždycky zahrábla na zahradě. Bál jsem se, že by se šneček v tom koši mohl utopit, protože to bývaly někdy dost mokré a šťavnaté zbytky. Máma mi nikdy 14
nedovolila pejska nebo kočičku, měla totiž alergii na zvířecí chlupy, a tak se po chvíli mého škemrání a vlastního váhání slitovala a dovolila mi, abych si šnečka nechal. Byla hodná, jak už tak maminky bývají. Každý den jsem šnečka krmil salátem a on rostl, až byl veliký, větší než všichni šneci, které jsem kdy viděl, byl skoro jako moje pěst. Skoro. Když slyšel, že přicházím, vysunul hlavu z ulity, vlnil se a vystrkoval růžky s očima směrem ke mně, samozřejmě pěkně pomaloučku, vždyť to byl šnek. Jednou ráno jsem přišel dolů a šnek byl pryč. Nebyl ale daleko; sundal jsem ho ze zdi a položil zpátky na jeho tácek. Stalo se to pravidlem, že každou noc utekl a vydával se pořád dál a dál. A já jsem ho každé ráno hledal a odlepoval jsem ho z nohy stolu nebo z míšeňského porcelánu na příborníku, z tapet na zdi nebo z něčí boty. Jednou už to vypadalo, že kvůli tomu i přijdu pozdě do školy, a tak máma řekla, že můžu šneka hledat až po snídani, když mi na to ještě zbude čas. Pak položila podnos na lavici a oba jsme uslyšeli křupnutí. Zvedla podnos a opravdu tam byl on – můj šnek, a celý polámaný. Rozbrečel jsem se jako mimino. I když už jsem byl dost velký, nepřestal jsem, ani když přiběhl táta, který si podle toho řevu myslel, že jsem si musel snad uříznout prst nebo tak něco. Omluvil se ale, že nám s tím už nepomůže, protože spěchá do práce, ale máma slíbila, že se o šnečka postará. Já jsem byl v takovém stavu, že mi nakonec dovolila zůstat doma a nejít do školy. Rozběhl jsem se pro lepidlo, že mu tu ulitu opravíme, ale máma se bála, že by se šnek mohl otrávit. Říkala, že nejlepší bude udržovat ho ve vlhku – občas ho pokropit kapkou vody, ale i tak se za nějakou hodinku můj kamarád jaksi scvrknul a byl na tom zjevně dost zle, hotová hromádka neštěstí. Když 15
to viděla Pimmichen, napadlo ji, že bychom mohli zajít na Albertina Platz do francouzského lahůdkářství Le Villiers a koupit balíček šnečích ulit. Hned jsme tam vyrazili a pak zase honem zpátky a položili jsme prázdnou ulitu mému kamarádovi na tácek vedle něj. Nic se ale nestalo – šnek z té rozbité nechtěl vylézt, i když jsem ho přemlouval a volal na něj. Nakonec jsme tomu pochroumanému kousku života do nové ulity pomohli i s úlomky staré skořápky na zádech. Po dvou dnech opatrování a smutnění už však bylo jasné, že můj mazlíček je mrtvý. Jeho smrt mě sebrala víc než smrt mé sestry a dědy, ale to jen proto, že už jsem byl starší – už jsem byl ve věku, kdy jsem si uvědomoval, že už šneka ani svoje blízké nikdy neuvidím. Ta druhá příhoda vlastně ani nebyla žádná příhoda. Mí rodiče chodili každý pátek večer do společnosti, na výstavy nebo do opery, a já s Pimmichen jsme byli sami doma a dělali jsme si řízky, na které jsme rozpustili celou kostku másla. Potom jsme ještě stávali jen tak u sporáku a máčeli si ve zpěněném másle kousky chleba a rovnou jsme se jimi ládovali. Museli jsme jíst hodně opatrně, protože vidlička se uměla za chvíli pekelně rozpálit. Potom ještě udělala Pimmichen jako moučník Kaiserschmarrn, lila a sypala na pánev všechny možné ingredience, které jsem měl jinak zakázané, a za okamžik už se nekrmily jen moje oči. Normálně jsem si o něčem takovém mohl nechat jen zdát; máma se totiž bála, že cokoli sladkého může vyvolat cukrovku. Kdyby jen věděla. Ale když o tom nikdo jiný nesměl mít ani tušení, tak to chutnalo jaksi líp. Jednou v půli března roku 1938 mě táta vzal k ševci, který uměl šít boty pro invalidy. Pamatuju si to, protože to bylo už jen pár dní do mých jedenáctých narozenin a u ševce na stěně visel kalendář. Čekali jsme na lavici a já jsem si 16
pořád dokola přepočítával ty dny do narozenin, jak už jsem se nemohl dočkat vytouženého dárku – draka až z Číny, takového toho, co vypadá jako několik krabic svázaných dohromady. Můj táta nebyl žádný mrzák, měl jenom ploché nohy, ale v práci toho moc nenaseděl, a tak ho nohy bolely. I Pimmichen si tam pořizovala střevíce a pana Grubera, toho ševce, si velmi cenila. Ten umí změnit člověku život, říkávala a dodávala, že bolavé nohy ubírají starým lidem vůli a chuť žít. Herr Gruber totiž považoval za svou povinnost, že musí při šití bot brát v úvahu všelijaká kuří oka, mozoly a ostruhy, kterých s věkem jen přibývá. A zájemců měl věru nad hlavu, to bylo jasné už při pohledu na šest dalších zákazníků, kteří toho dne taky trpělivě čekali v úzké dílně provoněné vyčiněnou kůží a tříslem. Kopal jsem nohama, aby mi čas líp utíkal, a najednou se zvenčí ozval takový rachot, jako by se snad celá obloha hroutila. Vyskočil jsem, že se podívám, co se to děje, ale táta mi hned poručil zavřít dveře, abych dovnitř nepouštěl zimu. Měl jsem dojem, že celá Vídeň něco křičí z plných plic, ale bylo to tak nahlas, že jednotlivá slova nešlo rozlišit. Ptal jsem se táty, ale ani on nerozuměl a jenom vypadal čím dál netrpělivější, jak se velká ručička sunula po ciferníku. Herr Gruber si toho, co se děje venku, vůbec nevšímal, jenom dál bral míry klukovi, který byl po obrně a potřeboval udělat deseticentimetrovou podrážku na levou botu, aby mu vyrovnala zakrnělou nohu. Než se Herr Gruber dostal k nám, táta už byl jako na jehlách, zvlášť od chvíle, kdy byl Herr Gruber hotov s jeho chodidly a začal mu přeměřovat i celé nohy, jestli nenajde rozdíl, protože kdyby ano, tak by to ctěnému zákazníkovi nesvědčilo na záda. Herr Gruber takhle pečoval o každého, babička to říkala, že je opravdu starostlivý. 17
Domů jsme pak šli přes rozlehlý Heldenplatz a tam – v životě na to nezapomenu – jsme narazili na největší dav lidí, jaký jsem kdy viděl. Ptal jsem se táty, jestli je jich milión, a on usoudil, že to bude spíš jen pár set tisíc. Pro mě v tom žádný rozdíl nebyl. Už jen sledovat to všechno hemžení ve mně vyvolávalo pocit, jako bych se topil. Z balkónu Neue Hofburgu vykřikoval nějaký člověk, co mu síly stačily, a to moře lidí se naladilo na jeho zuřivost stejně jako na jeho nadšení. Ohromilo mě, že dobrá stovka dětí, ale i dospělých vylezla až na jezdecké sochy prince Evžena a arcivévody Karla, aby líp viděli. Chtěl jsem tam nahoru taky, ale táta mi to zakázal. Hrála hudba, mávalo se vlaječkami a radostně skandovalo; každý se mohl přidat. Bylo to úžasné. Na těch praporcích byly znaky, které vypadaly, že se roztočí jako větrník, když do nich foukne vítr, jako větrné mlýny se čtyřmi lopatkami. V tramvaji domů se táta jen nepřítomně díval z okna. Zlobil jsem se na něj, že mě nenechal taky si tu zábavu pořádně užít, když jsme byli tak blízko. Co by ho to stálo? Pár minut času? Prohlížel jsem si jeho tvář z profilu… táta míval obličej běžně takový laskavý, ale ta jeho nenálada ho zošklivila, zdálo se mi. Rty měl zarytě stisknuté, v celé tváři napětí, rovný nos teď působil přísně, obočí měl podrážděně svraštělé a oči zahleděné kamsi mimo přítomnost tak upřeně, že by ho jen tak něco z úvah nevytrhlo, a ani mě, když jsem tu byl pohromadě s ním. I jeho hladce sčísnuté vlasy najednou vypadaly jako pouhá součást profesionálního vzhledu, přispívajícího k lepšímu obchodování. Říkal jsem si v duchu: mému otci záleží víc na práci, na ziscích a vůbec na jeho fabrice, než na tom, jestli se jeho nejbližší rodina baví. Pomalu mě ale ten hněv opouštěl a bylo mi ho spíš líto. Ani ty jeho vlasy už se mi tolik nelíbily – na temeni, kde mu už řídly, mu pár 18
pramínků trčelo vzhůru. Využil jsem toho, že tramvaj zrovna jela do zatáčky a přimáčkl jsem se k němu větší silou, než bylo skutečně třeba. „Vater,“ oslovil jsem ho, „kdo to byl, ten pán tam na náměstí?“ „To byl pán,“ nadechl se táta, položil mi ruku kolem ramen, nepodíval se na mě, ale láskyplně mě několikrát stiskl, „kterého takoví malí kluci, jako jsi ty, Johannesi, vůbec nezajímají.“
19