Udฤ lal jsem to jรก!
Praha 2020
Přeložil: Jan Lusk
Ed McBain: Udělal jsem to já! Vydání druhé, v nakladatelství Baronet první Copyright © Ed McBain 1961 All rights reserved. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2020 jako svou 2347. publikaci Přeloženo z anglického originálu Lady, Lady, I did It! vydaného nakladatelstvím Pan Books, Londýn v roce 1980 Český překlad © 2020 Jan Lusk Odpovědný redaktor Jiří Chodil Korektorka Dana Chodilová Ilustrace v knize © 2020 Shutterstock.com Ilustrace na přebalu © 2020 Emil Křižka Přebal a vazba © 2020 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1333-7 BARONET Praha 2020
Ed M c Bain
Udฤ lal jsem to jรก!
Vฤ novรกno Henrymu Morrisonovi
Město v této knize není skutečné. Lidé i místa, vše je vymyšlené. Pouze popis policejní práce je založen na zavedených vyšetřovacích metodách.
1
Vzory.
Vzory zamřížovaných oken na poškrábané dřevěné podlaze, kam jako jantarový vodopád dopadaly paprsky říjnového slunce a slévaly se se stíny vysokých mužů v košilích – je sice říjen, ale na služebně je horko a babí léto pomalu končí. Zvoní telefon. Za okny hučí hluk města. Mnohohlasý křik dětí, kterým právě skončila škola, pouliční obchodník stojící za svou károu – „Horké párky, pomerančový džus!“ – rezonující vrčení autobusů a aut, ostré klapání vysokých podpatků, rachocení oprýskaných skateboardů na křídou pomalovaných chodnících. Občas město náhle ztichne. Téměř slyšíte každý úder srdce. Ale toto ticho je součástí městského hluku, součástí vzoru. V tichu občas projde pod oknem služebny párek milenců a jejich šeptaná slova se nesou vzhůru. Policista vzhlédne od psacího stroje. Kolem prochází město. Vzory. U sodobaru stojí detektiv a v ruce drží kuželovitý papírový kelímek. Počká, až se naplní, pak zakloní hlavu a napije se. V pouzdře připnutém k pásku na levém boku spočívá osmatřicítka Police Special. Místností se rozléhá ťukání psacího stroje, váhavé, neohrabané, ale je nutno sepsat hlášení, trojmo, a policisté nemají osobní sekretářky. Zvoní další telefon. 9
„Osmdesátý sedmý revír, Carella.“ V této místnosti panuje bezčasí. Jsou tu vzory překrývající jiné vzory a spolu tvoří klasickou podobu policejní práce. Ta se den ode dne mírně mění – buď sedíte v kanceláři, nebo pátráte v terénu – a jen velice zřídka se přihodí něco, co tuto každodenní rutinu naruší. Policejní práce je jako býčí zápas. Pokaždé je tu aréna a býk a je tu matador a pikadoři a také obvyklý hudební doprovod, zahajovací trubka s nápěvem La Virgen de la Macarena jako rituál ohlašující jednotlivá kola zápasu, který vůbec není zápasem. Býk obvykle zemře. Někdy, ale jen když je to výjimečně statečný býk, je ušetřen. Ale většinou nepřežije. Nejedná se o žádný skutečný sport, protože výsledek je jasně daný ještě před začátkem předstíraného boje. Býk zemře. V průběhu tohoto obětního ceremoniálu samozřejmě přicházejí překvapení – matador je nabrán na rohy nebo býk přeskočí ohradu –, ale základní schéma zůstává neměnné. Je to krvavý rituál. V policejní práci je to stejné. Tahle místnost s sebou nese vzory. A pro ty, již zde vykonávají svou práci, tu panuje bezčasí. Všichni jsou hluboce vtaženi do krvavého rituálu. „Osmdesátý sedmý revír, detektiv Kling.“
Bert Kling, nejmladší člen party, si ramenem přidržel sluchátko u ucha, naklonil se nad psací stroj a začal mazat chybu. Špatně napsal slovo „zatčený“. „Kdo?“ tázal se do telefonu. „Jo, jasně, Dave, přepoj mi ji.“ Počkal, než Dave Murchison u spojovacího panelu o patro níž propojí hovor. Meyer Meyer si natočil další papírový kelímek vody. „Jemu vždycky volá nějaká holka. Všechny holky ve městě nemají na práci nic jinýho než volat detektivu Bertu Klingovi, aby se ho zeptaly, jak se dneska daří zločinu.“ Zavrtěl hlavou. Kling ho umlčel zvednutou dlaní. „Ahoj, zlato,“ zacvrlikal do telefonu. 10
„Aha, to je ona,“ pokýval Meyer vědoucně hlavou. Steve Carella u svého stolu dokončil vlastní hovor a zavěsil. „Kdo je to?“ zeptal se. „Kdo myslíš? Kim Novaková. Volá sem každej den. Chce vědět, jestli má koupit nějaký akcie Columbia Pictures.“ „Můžete bejt prosím zticha?“ zavrčel Kling a vrátil se k telefonu. „Jasně, jako vždycky. Už zase šaškujou.“ „Řekni jim, ať se nám neposmívají,“ poradila mu Claire Townsendová na druhém konci linky. „Řekni jim, že se máme rádi.“ „To už vědí,“ opáčil Kling. „Poslouchej, na večer je všechno zařízeno?“ „Jo, ale trošku se zdržím.“ „Proč?“ „Musím se po škole ještě někde stavit.“ „A kde?“ zpozorněl Kling. „Vyzvednout nějaký texty. A nech toho podezřívání.“ „A proč ty nenecháš školy a nevezmeš si mě?“ „Kdy?“ „Zejtra.“ „Zejtra nemůžu, mám moc práce. Kromě toho svět potřebuje sociální pracovnice.“ „Na svět kašlu. Já potřebuju manželku. Mám děravý ponožky.“ „Večer ti je zašiju,“ chlácholila ho Claire. „No, vlastně,“ šeptal Kling, „jsem myslel na něco jinýho.“ „On špitá,“ naklonil se Meyer ke Carellovi. „Ticho,“ sykl Kling. „Pokaždý, když se dostanou k tomu zajímavýmu, začne špitat,“ pokračoval Meyer a Carella vybuchl smíchy. „Tohle už začíná bejt nesnesitelný,“ vzdychl Kling. „Claire, uvidíme se v půl sedmý, ano?“ „Spíš v sedm,“ řekla. „Mimochodem, přijdu v přestrojení. Aby mě tvoje zvědavá domácí nepoznala, až vystrčí nos na chodbu.“ 11
„Jak to myslíš? V jakým přestrojení?“ „Uvidíš.“ „Ne, prozraď mi to. Co máš na sobě?“ „No… mám bílou blůzu,“ líčila Claire, „rozepnutou u krku a řetízek z malých perel. A černou sukni, hodně úzkou, s širokým černým páskem, s tou stříbrnou přezkou…“ Zatímco mluvila, Kling se bezděčně usmíval, jak si ji představoval v telefonní budce na univerzitě. Věděl, že do sluchátka mluví velmi zblízka se skloněnou hlavou. Byla sto sedmdesát centimetrů vysoká a telefonní budka jako by jí byla malá. Vlasy černé jako hřích má sčesané z obličeje, hnědé oči plné života a snad i lehký úsměv na rtech. Bílá blůza se jí zužuje ke štíhlému pasu a černá sukně obepíná oblé boky a pokračuje přes stehna dlouhých nohou. „… nemám punčochy, protože je tak příšerný horko,“ pokračovala Claire, „a mám černý lodičky na vysokým podpatku a to už je všechno.“ „A kde je ten převlek?“ „No, koupila jsem si novou podprsenku,“ zašeptala Claire. „Och!“ „Musíš vidět, co se mnou udělala, Berte.“ Odmlčela se. „Miluješ mě, Berte?“ „Vždyť to víš,“ zamumlal. „Právě se ho zeptala, jestli ji miluje,“ oznámil Meyer a Kling protáhl obličej. „Řekni mi to,“ špitla Claire. „Teď nemůžu.“ „Řekneš mi to potom?“ „Hmmm,“ zamručel Kling a stydlivě se zahleděl na Meyera. „Počkej, až uvidíš tu podprsenku,“ navnadila ho Claire. „Už se na to těším,“ odpověděl Kling opatrně s očima upřenýma na Meyera. „Nezníš moc natěšeně,“ pochybovala Claire. „Ale jsem. Není to jednoduchý, víš.“ „Jmenuje se Bujnost,“ pokračovala Claire. 12
„Cože?“ „Ta podprsenka.“ „To je hezký,“ opáčil Kling. „Co tam proboha dělají? Stojí u tvýho stolu a funí ti za krk?“ „No, to úplně ne, ale myslím, že bude nejlepší se teď rozloučit. Uvidíme se v půl sedmý, zlato.“ „V sedm,“ opravila ho Claire. „Dobře. Papá, miláčku.“ „Bujnost,“ zašeptala a zavěsila. Kling odložil sluchátko do vidlice. „Tak dobře,“ řekl, „zavolám telefonní společnosti a požádám je, ať sem dají telefonní budku.“ „Soukromé hovory se nemají vyřizovat na účet města,“ pokáral ho Carella a mrkl na Meyera. „Já jsem nikam nevolal, já jsem jenom přijal hovor. Člověk má taky právo na trochu soukromí, i když pracuje s tlupou nadrženců. Nevím, proč bych si nemoh popovídat se snoubenkou bez toho…“ „Je nemocnej,“ ucedil Meyer. „Svý holce říká snoubenka. Hele, zavolej jí. Zavolej jí zpátky a řekni jí, že jsi nás všechny vyhnal ven a teď si můžete promluvit. Udělej to.“ „Jděte do prdele,“ vyhrkl Kling. Vztekle se otočil zpátky k psacímu stroji a začal datlovat. Zapomněl, že opravoval chybu, a teď s hrůzou sledoval, jak píše přes už napsaný text. Zlostně vytrhl téměř hotové hlášení ze stroje. „Koukejte, co jste provedli!“ křikl bezmocně. „Teď abych to psal celý znovu!“ Zoufale potřásl hlavou, vytáhl z horního šuplíku bílý, modrý a žlutý list formuláře detektivního oddělení, vložil mezi ně kopíráky a dal se do psaní, zuřivě buše do kláves. Steve Carella přešel k oknu a podíval se dolů na ulici. Byl to vysoký muž a světlo pronikající zamřížovaným oknem mu dodávalo klamně křehký půvab a zcela maskovalo ničivou sílu jeho svalnatých paží. Z profilu vypadal lehce orientálně, slunce prorýsovalo jeho vysoké lícní kosti a zajímavě šikmé oči. 13
„Touhle dobou bych si šel nejradši lehnout,“ odtušil. Meyer se podíval na hodinky. „Jestli to není tím, že máme za chvíli padla.“ Za nimi Kling nepřestával bušit do psacího stroje. Kromě poručíka Byrnese bylo k 87. revíru přiděleno šestnáct detektivů. Čtyři z těchto šestnácti obvykle někde plnili zvláštní úkoly a zbývajících dvanáct bylo rozděleno do čtyř tříčlenných týmů. Detektivové měli směny postavené jinak než pochůzkáři a systém, i když ne příliš přívětivý, byl funkční. Směny se střídaly v osm ráno a v šest večer. „Hřbitovní“ směna byla delší a nikdo z detektivů ji neměl rád, ale poctivě si ji každý čtvrtý den odkroutili. Také měli každý čtvrtý den „volno“, což ovšem mnoho neznamenalo, protože čistě technicky jsou všichni policisté „ve službě“ dvacet čtyři hodiny denně tři sta šedesát pět dní v roce. Kromě toho mnoho detektivů ve sboru potřebovalo volný den, aby si vyřídili důležité obchůzky. Turnus bylo složité udržovat, protože policisté se zvláštním přidělením se neustále střídali a protože od pondělka do čtvrtka se konaly povinné porady, na nichž se detektivové seznamovali s lidmi páchajícími po celém městě zločin, a kromě toho museli svědčit u soudu a… zkrátka turnus bylo složité udržovat. Týmy se měnily, lidé přicházeli a odcházeli a často se na služebně místo tří detektivů sešlo osm. Každý týden se vyvěšoval rozpis směn, ale jeho dodržování nebylo možné. Jedna věc však zůstávala neměnná. Panovala nepsaná dohoda, že detektivové přicházeli do práce o čtvrt hodiny dřív, což byl pozůstatek z pochůzkářských dní. Hřbitovní směna, která začínala v šest hodin večer, se začínala scházet už někdy mezi půl a tři čtvrtě na šest. Bylo právě čtvrt na šest, když zazvonil telefon. Meyer Meyer zvedl sluchátko. „Osmdesátý sedmý revír, detektiv Meyer.“ Přitáhl si na stole blok. „Jo, povídejte.“ Začal psát. „Mám.“ Napsal si adresu.
14
„Jo.“ Pokračoval v psaní. „Jo, hned.“ Zavěsil. „Steve, Berte, jdeme na to?“ „Co se děje?“ zeptal se Carella. „Nějakej magor právě vystřílel knihkupectví na Culverový. Zůstali po něm tři mrtví.“ Kolem knihkupectví se mezitím srotil dav. Nápis nad výlohou hlásal DOBRÉ KNIHY, DOBRÉ ČTENÍ. Na chodníku stáli dva uniformovaní policisté a na protější straně ulice parkoval hlídkový vůz. Při zvuku policejních sirén se lidé instinktivně stáhli. Carella vystoupil první a zabouchl za sebou dveře. Počkal, až Kling obejde auto, a pak oba vykročili k obchodu. „Je tam hodně mrtvých, pane,“ informoval ho policista u dveří. „Kdy jste přijeli?“ „Před pěti minutama. Měli jsme patrolu v ulicích, když jsme dostali hlášení. Volali jsme vám hned, jak jsme zjistili, jak to tu vypadá.“ „Víte, co máte dělat?“ „Ano, pane.“ „Tak pojďte dovnitř.“ „Ano, pane.“ Vešli do obchodu. Necelý metr za dveřmi leželo první tělo. Muž se napůl opíral o regál s knihami a napůl ležel na podlaze. Oblečen byl do modrého proužkového obleku a v ruce, po níž stékala stružka krve a potřísnila mu rukáv, dosud držel knížku. Kling si ho prohlédl a okamžitě věděl, že tohle bude zlé. Zatím však netušil, že to bude ještě horší. „Tady je další,“ ukázal Carella. Druhé tělo leželo asi tři metry od prvního. Muž bez kabátu s hlavou natěsno vklíněnou mezi podlahu a polici s knihami. Když se přiblížili, lehce pohnul hlavou v pokusu zvednout se z nepohodlné polohy. Na límec košile mu vystříkl pramen čerstvé krve. Hlava mu klesla zpět. Strážníkovi se sevřelo hrdlo a přiškrceně zasípal: „On žije.“
15
Carella se sklonil k muži. Muž měl zátylek roztříštěný kulkou. Carella si prohlédl obnažené maso a na okamžik zavřel oči. Bylo to jako cvaknutí závěrky fotoaparátu, a když je opět otevřel, tvář měl překrytou přísnou, upjatou maskou. „Volali jste sanitku?“ zeptal se. „Hned, jak jsme přijeli,“ odpověděl strážník. „Dobře.“ „Jsou tu ještě dva,“ zvolal hlas. Kling se odtrhl od mrtvoly muže v proužkovaném obleku. Promluvil drobný holohlavý mužík s vizáží ptáka. Krčil se u knihovny s rukou před ústy. Přes bílou košili měl natažený rozepnutý obnošený hnědý svetr. V očích se mu zračil výraz nejhlubší hrůzy. Tiše vzlykal a z očí mu stékaly slzy ve stružkách po obou stranách nosu. Dva další, pomyslel si Kling, když k němu zamířil. Meyer tvrdil, že jsou tři. Ale jsou čtyři. „Tenhle obchod patří vám?“ zeptal se. „Ano,“ přikývl mužík. „Prosím prohlédněte i ty ostatní. Tam vzadu. Je záchranka na cestě? Blázen, blázen. Prohlédněte i ostatní. Mohou být naživu. Jedna z nich je žena. Prosím podívejte se na ně.“ Kling přikývl a vešel do zadní části krámu. Našel třetího muže visícího přes pult a před ním na podlaze otevřenou knihu, v níž v okamžiku střelby nepochybně listoval. Byl mrtvý, ústa otevřená a oči hleděly do prázdna. Kling mu mimovolným pohybem ruky zavřel víčka. Žena ležela na podlaze o kus dál. Měla na sobě červenou blůzu. Když ji zasáhly kulky, držela v náručí stoh knížek. Padla na zem a knížky kolem ní a přes ni. Jedna ležela přímo pod nataženou pravou rukou. Další, hřbetem vzhůru jako stan, jí zakrývala obličej a černé vlasy. Třetí se jí opírala o oblý bok. Při pádu se blůza ženě vyvlékla z černé sukně, která zůstala vyhrnutá přes zadek. Jednu dlouhou nohu měla ohnutou, druhou nataženou a ztuhlou. Několik centimetrů od bosé no16
hy ležela černá lodička s vysokým podpatkem. Žena neměla punčochy. Kling k ní přiklekl. Názvy knih mu něco připomněly. Kulturní vzorce a Zdravá společnost a Dotazování: Principy a metody. Náhle si všiml, že červená blůza vůbec není červená. Lem, který se vyvlékl z černé sukně, byl bílý. V dívčině boku zely dvě obrovské díry a krev vytékající z ran obarvila blůzu na jasně červenou. Řetízek drobných perel se roztrhl, když padala, a perly se rozkutálely po podlaze, malé pableskující ostrůvky v lepkavém moři její krve. Při pohledu na ni jím projela bolest. Zvedl knihu, která jí zakrývala obličej, a bolest se ihned stala velmi osobní. „Bože můj!“ zaúpěl. V jeho hlase bylo cosi, co přimělo Stevea Carellu okamžitě běžet dozadu. A pak uslyšel Klingův výkřik, jediný ostrý mučivý výkřik, který proťal zaprášené, korditem páchnoucí ovzduší v obchodě. „Claire!“ Když k němu Carella doběhl, držel mrtvou dívku v náručí. Ruce i obličej měl potřísněné krví Claire Townsendové, líbal její neživé rty a nos a krk a nepřestával volat „Claire, Claire“ a Steve Carella věděl, že to jméno a zoufalý Klingův hlas do smrti nezapomene.
17