Obsah
Upozornění pro čtenáře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 I. Antisemitismus: konverzace . . . . . . . . . . . . . . . . Matoucí zkušenost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sebeklam . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Definice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak se to píše? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
15 15 18 21 30
II. Taxonomie antisemitů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Extremista: z ulice na internet . . . . . . . . . . . . . . . . Nad rámec extremismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ti, kteří antisemitismus umožňují . . . . . . . . . . . . . . Zdvořilý antisemita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Neinformovaný antisemita . . . . . . . . . . . . . . . . . .
34 34 46 48 70 76
III. Zasazení antisemitismu do kontextu . . . . . . . . . . . Kognitivní selhání? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Antisemitská delegitimizace: Židy prý nelze považovat za oběti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Antisemitismus a rasismus: jevy stejné a odlišné zároveň . Je čas propadnout panice? . . . . . . . . . . . . . . . . . .
81 81 87 92 97
IV. „Ano, ale…“: racionalizace zla . . . . . . . . . . . . . . .107 Zlověstný případ Salmana Rushdieho . . . . . . . . . . . 107 Rozostření problému . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .112 Pařížské tragédie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .117 7
Antisemitismus: tady a teď
V. Popírání holokaustu: od tvrdého jádra k měkkému jádru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .126 Záležitost antisemitismu, nikoli dějin . . . . . . . . . . 126 Jak lze vydávat oběti za pachatele . . . . . . . . . . . . . .132 Jak lze nařknout oběti z kolaborace . . . . . . . . . . . . 137 Dejudaizace holokaustu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 VI. Situace na univerzitách a jiné otázky . . . . . . . . . . .148 Špinění Izraele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .148 BDS: antisemitismus nebo politika? . . . . . . . . . . . . .157 Skupinové myšlení na univerzitách: nepříliš bezpečná půda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .163 Progresivismus a sionismus: antisemitismus stvořený trikem? . . . . . . . . . . . . .170 Jak reagovat na progresivistickou „kritiku“ . . . . . . . . 182 Krátkozrakost: vnímání antisemitismu jen u těch druhých . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188 VII. Znechucení versus radost: jak odmítnout roli oběti . . 200 Jak je možné pro stromy nevidět les: stomatologická škola a bratrstvo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 Přátelům je třeba říkat pravdu: jak se zbavit role oběti . . 208 Jak tváří v tvář nepřízni oslavovat to dobré . . . . . . . .212 Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .216 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218 Z dalších knih Deborah E. Lipstadtové . . . . . . . . . . . . . .252 Pár slov překladatele ke konspiracím, křesťanství a symbolice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .253 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .260
8
Upozornění pro čtenáře
Napsání této knihy byl náročný úkol. Obtíže, s nimiž jsem se při psaní setkala, mě překvapily, neboť jsem se zde nepokoušela dotknout bolestivých témat poprvé. Šoa – holokaust, jeden z nejnázornějších příkladů státem sponzorované genocidy, se stal na celá desetiletí nedílnou součástí toho, o čem jsem psala, učila a vyprávěla. A vzhledem k tomu, že jsem se po většinu svého akademického i osobního času brodila ve splašcích antisemitismu a genocidy, nenapadlo mě, že by se tento projekt měl nějak lišit od mnoha ostatních, jež mu předcházely. Avšak během psaní jsem si něco ujasnila. Holokaust sice naháněl hrůzu, ale patřil již nenávratně minulosti. Když píši o holokaustu, píši o tom, co bylo. To, k čemu došlo, mě sice děsí, ale jsou to již dějiny. Současný antisemitismus součástí minulosti není. Týká se přítomnosti. Týká se toho, co lidé dělají a říkají tady a teď a čemu čelí dnes. Téma tak získalo jistou bezprostřednost, kterou žádná dějinná událost nedisponuje. Kniha se však netýká jen přítomnosti. Pojednávám i o budoucnosti. K čemu mohou zde popsané svízelné jevy vést? Tato otázka se dotýká dalšího problému. Většině dějepisců se nechce spekulovat o budoucnosti. Vyhýbáme se předpovědím, neboť víme, jak rychle se situace může změnit. Historikové, kteří se pokoušeli na základě znalostí minulosti nabídnout prognózu, se často mýlili. Pokud však už člověk píše o současných 9
Antisemitismus: tady a teď
roblémech, je velmi těžké neuvažovat o predikcích. Všeho p toho jsem si byla vědoma, a tak jsem se snažila těmto úskalím ze všech sil vyhnout. Poté, co jsem postulovala některá základní východiska – definovala jsem antisemitismus, kategorizovala jednotlivé formy antisemitských přístupů a rozhodla se i o tom, jak nejlépe výraz „antisemitismus“ gramaticky správně zapisovat –, snažila jsem se vysvětlit, čeho jsme dnes vlastně svědky. Je antisemitismus stále stejný, nebo se jeho současná forma od jeho dřívějších podob něčím odlišuje? Kdo je jeho původcem: pravice, nebo levice? Týká se veškerá kritika, jak někteří tvrdí, výhradně státu Izrael? Vidíme antisemitismus tam, kde žádný není? Odmítají jiní vidět antisemitismus tam, kde evidentně je? V posledních letech jsme sice mohli zaznamenat nápadný nárůst četnosti výskytu antisemitských projevů fyzické i rétorické povahy, ale naše pojednání by se nemělo zaměřit na počty antisemitských projevů, ani by jimi nemělo být motivováno. Znamenalo by to, že kdyby se počty snížily, měli bychom se bát méně. Vzpomínám si, že když byla v roce 2000 zahájena americká prezidentská kampaň, mnozí Židé předpovídali, že když si Al Gore vybral za spolukandidáta a budoucího viceprezidenta Josepha Liebermana, vzedme se vlna antisemitismu. Nestalo se tak. Někteří experti vyjádřili názor, že je antisemitismus nejspíš už mrtvý. Rozhlédli se po americké společenské scéně a viděli, že v čele univerzit, na nichž se dříve důsledně dodržovaly kvóty, stojí židovští rektoři. Všimli si, že Židé zasedají ve výkonných radách velkých korporací a jsou voleni do veřejných funkcí i v oblastech s nepočetnou židovskou populací. Mnohá pozitiva koneckonců vykazovala i smíšená manželství, jejichž závratný nárůst býval v židovských komunitách zdrojem obav. Pokud bylo tolik občanů či občanek nežidovského původu schopno ochotně přijímat do svých rodin občany či občanky židovského původu, stěží se dalo mluvit o šířícím se antisemitismu. Dnes se však antisemitismus „vrací“. (Dávám do uvozovek, protože si nejsem jistá, zda nás někdy doopravdy opustil.) Přesné zaznamenávání zvýšeného 10
Upozornění pro čtenáře
počtu antisemitských incidentů je důležité, neboť nám poskytuje nezbytné empirické důkazy. Přesto bychom se počty řídit neměli. Mělo by nás však znepokojovat, že lidé dosud věří ve spiknutí, démonizují Židy a považují je za původce veškerého zla. Tuto konkrétní formu pradávné nenávisti antisemité neustále oživují. Ospravedlňují ji a jednají v jejím jménu. Během dějin přinášely tyto hanebné vášně zničující zkázu. Pokud bychom jejich současné projevy ignorovali, bylo by to nezodpovědné. Dalším důvodem, proč bychom se neměli řídit čísly, je skutečnost, že antisemitismus představuje světonázor v podobě konspirační teorie. Nelze ho tudíž měřit na základě počtu zaznamenaných antisemitských projevů nebo na základě počtu lidí spadajících do kategorie antisemitů. Ve studii, která nedávno proběhla ve Velké Británii, byl můj přístup označen za „pružný“ pohled na antisemitismus. Pokud lze nenávist k Židům považovat za postoj, pak má takový postoj – stejně jako všechny ostatní postoje – ve společnosti „různé úrovně intenzity a různé odstíny... Někteří lidé mohou být výrazně antisemitsky založení, jiní méně výrazně; a zatímco se ostatní lidé nevejdou ani do jedné z těchto kategorií, mohou i tak zastávat jisté [antisemitské] postoje – i když co do počtu méně časté a slabé intenzity“.1 Vzhledem k tomu, že je antisemitismus namířen proti Židům, mohou mít čtenáři dojem, že by měl dělat starosti jen Židům. To by však byl omyl. Jako zamýšlený terč antisemitů by Židé opravdu měli zbystřit pozornost. To ostatně platí pro jakýkoli konkrétní projev nenávisti či předsudku. Pro každého, kdo si cení inkluzivní, demokratické a multikulturní společnosti, je hrozbou už samotná existence předsudku v jakékoli podobě. Z logiky věci vyplývá, že když jsou terčem nenávistné rétoriky a předpojatosti Židé, nemohou se cítit bezpečně ani ostatní minority; je pravděpodobné, že Židy to neskončí. A platí to i opačně: pokud se terčem nenávisti a předsudků stane jiná menšina, Židé by neměli mít pocit, že jsou proti tomu imunní; je pravděpodobné, že ani těmito skupinami to neskončí. Antisemitismus bují ve společnosti, v níž chybí tolerance k druhým lidem – ať 11
Antisemitismus: tady a teď
už se jedná o imigranty nebo rasové či náboženské menšiny. Pokud se normou stane opovržení vůči jedné skupině obyvatel, je jen otázkou času, kdy se tato nenávist obrátí i proti jiným skupinám. Požár založený žhářem nepostihuje jen úzce vymezený cíl; zasahuje mnohem dál. Stejné je to i s nenávistnými vášněmi a konspiračními světonázory. Postrádají racionální jádro. Ale i kdyby antisemité nezasáhli svým jedem kromě Židů nikoho jiného, samotná existence nenávisti k Židům signalizuje, že je v celé společnosti něco špatně. Ve zdravé společnosti se antisemitismus – ani žádná jiná forma nenávisti – šířit nemůže. Knihu jsem uspořádala jako sérii dopisů od dvou fiktivních osob, s nimiž jsem se „seznámila“ na univerzitě, kde přednáším. Jednou z nich je „Abigail“, nesmírně bystrá židovská studentka, která absolvovala celou řadu mých kurzů a která se pokouší porozumět fenoménu antisemitismu. Druhou je kolega „Joe“, který přednáší na právnické fakultě naší univerzity. Není sice Žid, ale hluboce oceňuje úspěchy a tvrdou práci židovského lidu, a tak se na akademické půdě mezi jeho nejdůležitější partnery k rozhovorům řadí právě židovští kolegové. Abigail a Joe zde zastupují směsici mnoha lidí, kteří se na mne během několika posledních let obrátili, aby vyjádřili své zmatení, obavy a tíseň z antisemitismu obecně a z toho, čeho se stali osobně svědky. Navzdory tomu, že jsou fiktivními postavami, jejich otázky a obavy odpovídají těm, jež vyjadřují naprosto skuteční lidé. Dopisy jsem sestavila tak, aby zohledňovaly situaci v létě roku 2018. Vzhledem k povaze diskutovaných současných událostí byla práce na knize obtížná. V důsledku tempa, jakým k těmto událostem docházelo, bylo téměř nemožné knihu dokončit. Zdá se, že nový vývoj lze zaznamenat prakticky každý den: pařížská vražda člověka, který přežil holokaust, volby v Maďarsku, kde vítězí strana využívající neskrývaně antisemitskou rétoriku, polský zákon přepisující dějiny holokaustu, demonstrace skinheadů z hnutí bílé síly (white power) ve Spojených státech amerických, protiizraelské kampaně na univerzitách, snadno se zvrhávají12
Upozornění pro čtenáře
cí v antisemitské projevy, antisemitismus britské Labour Party, rostoucí houževnatost skupin bílých supremacistů (rasistických nadřazenců) a mnoho dalšího. To všechno vyžadovalo analýzu a volalo po zařazení do této knihy. Když vezmu v úvahu onu smutnou, nekonečnou ságu, jíž je antisemitismus, mohu s jistotou předpovědět, že ve chvíli, kdy kniha vyjde, objeví se příklady antisemitismu, jež budou v tomto líčení chybět. Je mi jasné, že někteří čtenáři se mnou budou v něčem souhlasit, zatímco jinými závěry budou pobouřeni. Bez ohledu na osobní postoj k jednotlivým otázkám však prosím: čtěte knihu citlivě, s pochopením pro jemné odstíny, neboť tak jsem se ji také snažila koncipovat. Někteří si budou myslet, že závažnost situace přeháním, jiní zase, že ji podceňuji. Někteří mě mohou obvinit, že nacházím antisemitismus na „nepravém“ konci politického spektra. Pokud si někdo bude myslet, že mám tendenci vidět sklenici přeplněnou, a druhý, že ji spíše vidím poloprázdnou, mohu (neboť jsem vždycky v opozici) s uspokojením konstatovat, že jsem se analýzy zhostila naprosto přesně. Z osobní zkušenosti vím, jak snadné je – zejména když je téma tak zneklidňující – vyjádřit něco a prohlásit ostatní názory za mylné. Tomuto přístupu jsem se velmi snažila vyhnout. Ze všech sil jsem usilovala o to, abych svoje vášně držela na uzdě a zabývala se problémem z perspektivy analytického vědce. Jsme však takoví, jací jsme. K tomu, s čím se setkávám, nemohu přistupovat absolutně nestranně a nezaujatě. Nechtěla jsem volat do zbraně nebo podléhat emocím, ale uvědomuji si, že v jistém smyslu jsem právě takovou knihu napsala. Je totiž výsledkem přesvědčení, že skutek vždycky začíná pochopením, s nímž různí lidé nakládají v různých situacích různě. Pokusila jsem se rozebrat matoucí a znepokojující soubor okolností s nadějí, že se mi podaří vyburcovat společnost k činu. Zůstává čistě na čtenářích, v čem přesně bude tento čin spočívat. Atlanta, Georgia, srpen 2018 13