UKÁZKY: Vinohrad pozdní lásky Když jsem jako studentka poprvé vstoupila do podkrovní garsonky Josefa Somra, měla jsem pocit, že jsem v ní našla svého moravského tatínka. I tím si vysvětluju ten pocit okamžité náklonnosti, který se u mne dostavil a na který si vzpomenu rok co rok patnáctého dubna, kdy oba slaví své narozeniny. Dnes je Josef Somr slaví už i za mého tatínka. A já s ním. Narodil se ve Vracově. „V této posteli,“ ukazovali mu často stařenka se staříčkem. Rád za nimi chodil, v jejich světě zůstávalo všechno stále stejné, i ta postel. Narodil se u nich, protože domek rodičů byl právě ve výstavbě. Stál hned vedle staříčkova, na zvláštní parcele, kterou dostala mamička věnem. Tatíček a mamička. Tak jim říkal a říká dodnes. „Ty jsi Jožka Šustříků,“ oslovovala ho i po létech porodní bába, když ji potkal a pozdravil. Zdravil vždycky všechny, protože všichni byli strýčkové a tetičky. A všechny rodiny měly přezdívky, aby se rozlišily. Protože pradědeček byl ševcem a byl drobné postavy, celý jeho rod byl „Šustříků“. Je si dobře vědom, že tatíček byl na mamičku příliš náročný. A že ona nemohla zvládat vše tak lehce, jak si on představoval. Tehdy s ní trpěl. A když byla v posledních letech života moc a moc nešťastná, věděl, že k tomu přispěl i otec. Nosí v sobě navždy její poslední pohled. Vždycky toužil po lásce. V mládí trpěl, že ho holky nechtějí, a bylo mu dost smutno. A přesto: když se později ocitl v partnerstvích, střežil si určitý odstup, jako by to, co nazýváme samotou, vědomě vyhledával. Tatíček se ho občas ptal: „Co je to za život?“ Nemít na vesnici děti bylo něco nepřirozeného. Nikdy nechtěl být bohatý, nechtěl všechno, ale tohle prohrál. Tak to cítil. Rodiče ho vždycky vedli k Bohu. A Bůh v něm zůstal. Josef už k němu nahlédl na druhý břeh, to když ho zcela nečekaně a bez varování přepadla v plné síle nemoc a smrt stála blízko. Lákala ho. Byly chvíle, kdy jejímu hlasu naslouchal, kdy už nechtěl bojovat. Asi bylo snazší se poddat a zůstat v tichu. Ale vrátil se. Najednou zcela jasně věděl, co všechno si zapříčinil sám. Po týdnech v bezvědomí se začal rozhlížet kolem sebe, a vůbec netušil, kde je. Žena, která mu pomáhala zachránit život, pak jeho pomoc sama potřebovala. I když se snažil, nebylo to nic platné. Její čas nastal. Nebyly to časy hezké ani lehké. Jednou mi řekl, že je škoda prohrát život v drobných. Gin je i karetní hra. Jeho herecký koncert s Blankou Bohdanovou v Coburnově hře The Gin Game v pražské Viole. Oba byli za své výkony odměněni cenou Thálie. Velká karetní partie, ve které se hraje o možnost nalézt alespoň na sklonku života blízkou, spřízněnou duši. Vášnivá, leč marná píseň samotářů. Nemilosrdná cesta k sebepoznání, na níž se prostřednictvím mimořádných výkonů smějeme a zároveň sledujeme bolestnou, promarněnou šanci porazit osamělost. Svou životní partii však Josef vyhrál. Uzavřený muž s pověstí samotáře našel radost po boku své současné ženy a říká, že se stále cítí jako novomanžel. A k tomu, aby zpíval, nepotřebuje sklenice vína. Svůj vinohrad už nosí v sobě, ve svých vzpomínkách a ve své pozdní lásce. Mít psa Odešla Bertička, náš parson teriér, bylo jí skoro šestnáct let. Rozloučila se s hlavou v našich dlaních, a my nedopustili, aby ji trápení a bolest udolaly. Byla srdnatá a statečná do posledních chvil, chtěla všechno zvládnout a stát na vlastních nohou, nutila tělo poslechnout
mysl, a zachovat si tak důstojnost. Vždyť byla povahou dobrodruh, cestovatel, bystrá a intuitivní, novým podmínkám snadno přizpůsobivá. Přítulná, a zároveň povahou navždy trochu ostražitý vlk, pro kterého smečka byla vším, nicméně okolí si její důvěru muselo zasloužit. Vytrvalá, odolná, velký duch v malém těle. Pejsek našich dětí. I já jsem měla pejska svého dětství. O štěňátko maltézského pinče, co nosí mašličku na čele, jsem si napsala v první třídě, mezi valašskými horami to byla rasa vskutku nevídaná. Rodiče neměli tušení, dokud u nás nezastavilo auto paní učitelky z Olomouce, která se chtěla přesvědčit, jaký domov by u nás fenečka získala. Dianka se mnou pobyla až do promoce na vysoké škole, počkala na můj návrat. Tehdy jsem pochopila, že dětství definitivně skončilo, že mě vyslala do dospělého světa. Táta nás s maminkou nabádal, ať už nepláčeme, a pak jsem ho zastihla u okna ložnice, ze kterého bylo vidět na místo v zahradě, kde jsme ji uložili, jak tiše stojí v přítmí a tečou mu slzy. V Praze jsem potkala lásku, a jak už to bývá, našim prvním dítětem byl pes. Impozantní čuvlčice Agáta, kombinace čuvače a vlčáka, nechtěné štěně, které našlo místo na velké matraci v našem malém bytě. Stala se psem „mluvícím“, což jsem ji naučila, a mým psem osudovým. Pokládala svou velkou hlavu na mé bříško, když jsem čekala dceru, a sejmula ze mě nemoc, která nás ohrožovala, když jsem čekala syna. Všechno dobře dopadlo, jen ona odcházela. Tiše a neodvratně. Zůstala navždy nejsilnějším psem z naší psí louky, na čemž si zakládala. To se člověku podaří málokdy. Když se rozloučila, byl horký slunečný den a pak začala bouřka. Naše malinké děti jí mávaly k oblakům a poprvé se zeptaly, jak se chodí do nebe. Ta rána byla tak veliká, že jsem se rozhodla, že už nikdy nechci psa. Jenže každé dítě si přeje psa. Nejinak tomu bylo i u nás. Nikdy bych jim neodepřela blízkost zvířete. Sama jsem jako malá zvířata milovala tolik, že jsem jejich utrpení vnímala jako větší bezmoc než bolest lidí. A svěřovala jsem jim vše. Tak tedy přišla Bertička. „Povahou vůdce,“ jak řekla paní chovatelka. Ve mně však ještě stále byla nezhojená jizva po Agátce. Nechtěla jsem vidět, jak je Berta bystrá a mimořádně učenlivá, jako když sousedovic dítě je chytřejší než vaše. A to moje byla stále Agáta. Nicméně byly tady nadšené děti. Berta si u nich ihned našla svoje místo, byla pohodová, neštěkala, ničeho se nedomáhala, žila radostně, dokonce rozlišovala své a dětské hračky, těch jejich se nikdy nedotkla. A velmi rychle si dobývala moje srdce, o kterém jsem byla přesvědčena, že v něm ještě pro ni není připravené místo. Čím dál víc se v ní odrážely povahy našich dětí, což bylo zábavné i dojemné. Ve mně pak našla bezpečí, péči a něhu až do posledního dechu. V mém muži zase alfa vlka, který se postaral ve chvílích nejtěžších. I ona uzavřela životní etapu dalšího dětství. Jeroným odjel do Dánska, kde studuje vysokou školu, a když ji naposled hladil, nechtěl si připustit její stáří. Pomáhali jsme mu se stěhováním a Alžbětka s ní zůstala čtyři dny sama doma. Intenzivně prožily čas, který byl vlastně šancí k rozloučení. Do telefonu nám líčila, že Bertička běhá na procházkách tak, že jí nestačí, a jako laňka skáče na obrubníky. Vrátili jsme se, Berta snad ještě čekala, až Jeroným pošle zprávu, jak moc je šťastný, a pak nastal konec během tří dnů. I při jejím odchodu slunce vystřídal déšť, který splýval se slzami. „Chcete říct, že už ji neuvidím?“ byla první synova reakce, ale pak vyslovil něco, co jsem kdysi pocítila já. Že ho vyprovodila do nového, samostatného života. Naplnila svůj psí úděl až po okraj. Její temperament už byl klam, jen nezdolná touha s námi ještě pobýt, být šaškem a ochráncem, vydávat se s námi na nové cesty. Všechno v bytě osiřelo a velké děti pocítily se vším všudy, jak moc bolí splátka za splněné dětské přání. Mít psa.
Dopisy pro Naďu Naďa Konvalinková je často nevědomým, občas i nedobrovolným tvůrcem nechtěného humoru. Prostě se jí dějí věci, které se běžně lidem nedějí. Je tudíž naprosto jasné, že pánové Kaiser s Lábusem nemohli odolat její důvěřivé povaze, a tak se stala obětí nejedné recese. A pokud zrovna nebyla součástí akce, pánové jí jen tak cvičně, čas od času napsali dopis. Když například ztratila lístek v tramvaji, reakce na sebe nedalo dlouho čekat: „Vážená paní Konvalinková, 22. tohoto měsíce jsem s vámi jela tramvají. Jela jste načerno. Styďte se. Před dvaceti lety jsem jela tramvají s Natašou Gollovou, ta jízdenku měla. Když jsem o tom vyprávěla pracujícím v našem státním podniku, byli rovněž otřeseni. Ještě jednou, styďte se, Naďo Konvalinková.“ Jindy jí naopak přišel dopis plný sympatií: „Naďo, moc ti gratulujeme, my, které provádíme ono nejstarší povolání, jež tak mistrovsky předvádíš ve hře, která má dneska premiéru. Byla jsem na veřejné generálce s Gizelou, Janou, Monikou a Ivetou, a byly jsme doslova uneseny. Ty nádherný prsa. A jak je umíš prodat. Není možné, abys v našem oboru někdy nepracovala. Tak velká herečka zase nejsi. Byla jsi prostě úžasná. Musela jsem si jít dát s holkama po představení panáka, abychom samy ze sebe nedostaly depresi. Kam se na tebe hrabeme! A to už to všechny děláme desátej rok. Já asi za rok končím a chtěla bych taky k divadlu, i když se říká, že tam je poběhlic dost. No nic. Ještě jednou gratuluju a doufám, že se někdy setkáme před Alcronem nebo Jaltou. Čau. Eva, Gizela, Monika, Jana, Iveta.“ Po čase jí zase napsaly žižkovské ženy, že jdou do prvního máje tvořit obraz holubice, a požádaly ji, aby jim v obrazci ztvárnila zobák. Přestože už byla zvyklá, vždy po obdrženém dopise na chvíli znejistěla. Do porodnice jí psal telegramy Štrougal i Husák, a ona marně v době hluboké totality vysvětlovala opovržlivým pohledům personálu, že to je svérázný způsob projevu lásky otce dítěte a jeho nejlepšího kamaráda. Ač jsem byla její přítelkyně, nikdy jsem svodům přidat se k recesi na její adresu nedokázala odolat. A přišel čas, aby mi to vrátila. Když jsem čekala druhé dítě, bylo to komplikované i dramatické. V průběhu očekávání jsem podstoupila operaci, a když se vše zdárně chýlilo ke konci, připravili kluci pro mne tak zábavný večírek, že jsem dostala zánět mezižeberních svalů. Naďa zřejmě usoudila, že jsem z toho i porodila, zejména když jí přišla zpráva bez podpisu o šťastném zrození chlapečka. Informovala Oldu a dlouho přemýšleli, jak na radostnou novinu zareagovat. Nakonec napsali: „Co je nám po tom.“ Naďa nejdříve zaváhala, jestli to není moc drsné, ale i ona podlehla našemu černému humoru. Smála se a smála, ale jen do chvíle, než zjistila, že jsem do porodnice ještě ani nevyrazila a že svou odpověď napsala jiné, naprosto nic netušící mamince. Úsměv vystřídal nevěřícný výraz, okamžitě začala řešit, kdo ze známých ještě čeká dítě a hlavně, jak ten trapas vysvětlit. My jsme se s Oldou a Jirkou smáli tak, až jsem skutečně konečně porodila. Předjaří
Nevěř slunci zjara, co sbírá jen sílu, slibuje, čaruje, že porazí zimu. Uvěříš, podlehneš, odložíš, co tě chrání,
a vítr mrazivý smete něžná přání.
Paprsek tě svádí, zip ti rozepíná, slibuje, čaruje, že zima je líná. Políbíš, povolíš, odhodíš, co jsi měla, a prokřehlé ráno zmrazí nahá těla.
Ještě nemá Boha láska v předjaří, jenom bujnou touhu, co nic neváží. Jíva skrývá chytře květy v kožíšku, zapni si blůzku, vyčkej. Všechno je nablízku.