0374407 by Knižní klub

Rafaelova škola Písně sirén

Renata Štulcová

2019

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Štulcová, Renata, 1969Rafaelova škola. Písně sirén / Renata Štulcová. -- První vydání v českém jazyce. -Praha : Maitrea, 2019. -- 668 stran ISBN 978-80-7500-503-8 (brožováno) * 821.162.3-31 * 821-93 * (0:82-312.9) – české romány – fantasy romány – publikace pro mládež 821.162.3-3 - Česká próza [25] 821-93 - Literatura pro děti a mládež (beletrie) [26]

Obsah

1. Probuzení labutě........................................................................................1 2. Rada královny Viktorie Veroniky................................................................7 3. Zmizelé víly..............................................................................................19 4. Stínové bytosti..........................................................................................29 5. Svět plný překvapení................................................................................45 6. Červený kabriolet.....................................................................................67 7. V tajemném snovém oparu.......................................................................87 8. Mlha jak na blatech .................................................................................99 9. Labutí metamorfóza...............................................................................115 10. Department cyklóny .............................................................................133 11. Sestry labutě...........................................................................................141 12. Návrat lunárního cyklu..........................................................................151 13. První let.................................................................................................161 14. Zrod labutí víly......................................................................................189 15. Matyášova láska......................................................................................201 16. Výcvik víly a elfa.....................................................................................215 17. Noc rituálů.............................................................................................245 18. Cyklus paní Luny...................................................................................273 19. Rowanova role........................................................................................293

20. Zpívající labuť........................................................................................305 21. Čokoláda................................................................................................317 22. Dva Lvi..................................................................................................347 23. Hudba z vyšších sfér...............................................................................365 24. Amulet...................................................................................................379 25. Imperatrix..............................................................................................405 26. Vílí stezky, vílí tance...............................................................................421 27. Oktagonální komnata............................................................................449 28. Pod praporcem lilií.................................................................................467 29. Stradivárky.............................................................................................479 30. Vánoční překvapení................................................................................505 31. Kočičí víla..............................................................................................537 32. Kočka královny Bastet............................................................................569 33 Karneval.................................................................................................593 34. Klenot....................................................................................................631 35. Čtyři živly..............................................................................................647

Milí čtenáři, snažíme se, aby naše knihy byly perfektní. Pokud i přesto objevíte v textu nějakou chybu, napište nám na nakladatelstvi@maitrea.cz a my ji rádi opravíme. Díky, Vaše nakladatelství

Hekaté Klíčnice máchla svými křídly a kresba jejích perutí se míhá Zásvětím. Když Klíčnice se na svět chystá, něco se stane, tím jsem si jistá. A napadá mě, že právě končí metamorfózy, mladí elementálové se probouzejí a mezi nimi dcera královny víl a elfů. Zářivé Marině, mé sokyni z genetického kódu vytryskla síla, kterou já už nepřemůžu. A navíc, její a Rowanova láska je silnější než smrt a já jsem bezmocná. Hekaté Klíčnice, která v tichu Zásvětí celé věky dohlíží na cesty plné duší, ho teď opouští. Pevně uzamčenou bránu Zásvětí si otevřela, protože je Klíčnice, a její obří soví křídla vrhají stín na křivoklátské lesy. Stín vymalovaný svitem paní Luny, černá silueta sovy klouže po špicích stromů, zatímco se Hekaté blíží k bráně království sirén.

Probuzení labutě

Sníh či peří? Letím nebo sněží? Marina Fialková, Lunární deník labutí víly

ARINA SE VZNÁŠELA v myriádě zvuků. Pootevřela oči a skrz řasy jako přes záclonu nakukovala do probuzeného světa. Hlava se jí mohla rozskočit tóny, melodiemi, harmoniemi, vlněním, úsečným tikáním, táhlým duněním i vysokým cvrlikáním. Nejraději by schovala hlavu pod polštář, ale stále se napůl v zajetí spánku nemohla pohnout. Svět viděla mlhavě a jediné, co z té mlhy vyzařovalo, byla Rowanova hlava. A i ta jí zase v mlze spánku zmizela… Marina klečí u válendy, hlavu zabořenou do polštářku a celá se otřásá pláčem. Ne, ať ke mně nechodí, přeje si. Ale Aine si vedle ní kleká 1

Rafaelova škola – Písně sirén a vroucně ji objímá. Marina se choulí do sebe, nezvedne na právě objevenou matku zrak, nepromluví. Téměř nedýchá. Ať odejde, prosím, ať odejde! „Marinko, ty si myslíš, že jsem tě opustila, viď,“ slyší Aine vzlyknout. „Ale tak to není. Musela jsem, i když mi to srdce málem utrhlo. Každým okamžikem jsem na tebe vzpomínala, každým okamžikem jsem se chtěla vrátit, ale ta kletba... Marinko, ta kletba je zlá...“ Rowan! On je tady! Marina znovu odlepila víčka na úzkou škvírku. Do prostoru vpadalo světlo skrze obrovský výklenek připomínající klenutý skleník. Co je to za pokoj? nechápala. Rowan v pomačkané bílé košili seděl na zemi. A to vedle čalouněného křesla, na kterém měl navršené otevřené knihy. Právě sáhl na nízký stolek, napil se ze šálku a zase sklonil hlavu k notebooku. Marina chtěla zašeptat jeho jméno, ale propadla se opět do mlhy spánku. „Hu-hú-u,“ pronikalo k ní odkudsi skrz tu mlhu cukrování hrdliček. Cukrování, které jí znělo příliš osudově. Nyní sedí Marina v matčině kanceláři ve vílím pavilonu a prolévá litry slz. Před sebou má otevřený maminčin notebook, má napsat nějaký článek, neví o čem a jen pláče. „Marino, musíš přestat, musíš se vzchopit. Nikdo neumřel. Meluzína prostě jen udělala, co si myslí, že je nejlepší,“ říká jí Aine a hladí ji po vlasech. Přitom zamyšleně hledí kamsi do minulosti. „Meluzína řekla Lucienovi, že spolu nemohou zůstat, i když ho miluje. Kdyby spolu zůstali, přivolali by na sebe neštěstí,“ vysvětluje dceři. „A tohle je štěstí? Že zůstali každý sám? A navíc ona odešla bůhvíkam,“ štká Marina s obličejem v dlaních. „Marino,“ zpřísní královna víl a elfů, „Meluzína nechce toho, koho miluje, do svého osudu vtahovat.“ 2

Probuzení labutě Marina se chystala matce oponovat, ale zvuky, kterých má plnou hlavu, ji zase probudily. Znovu pootevřela oči a zkoumala neznámý prostor. Rowana jako ostrov obklopovaly papíry připomínající vlny na mořské hladině. O druhé křeslo se opírala jeho kytara tyčící se nad vlnami papírů jako maják. Kde to jsme a jak jsme tady dlouho? napadlo Marinu. Vždyť Rowan vypadá jak zarostlý bezdomovec. A odkud se pořád ozývají ty hrdličky? Vtom zaslechla z dáli sbor, jeho něžný chorál. Připomínal jí andělský zpěv podobný zpěvu dryád v Silvě. Uklidňoval, hojil, léčil. Zavřela oči a nechala se jím hýčkat, když vtom do toho zpěvu proniklo nepochopitelné cinkání. Tramvaj? Chtěla se obrátit na Rowana a nahlas se podivit. Jenže její hlasivky se vůbec nechtěly rozhýbat a spánek ji znovu vtahoval do své říše. Mráz po ní sahá svými ledovými prsty, Marina nic nevidí, jen slyší Rowana. „My Sleeping Beauty, prosím, vydrž to. Máš sedm kořenů. Budu se snažit, abych nemusel použít mnoho ran.“ Rowane, i třeba tisíc ran, jen mi, prosím tě, pomoz, chce zašeptat. Jsi daleko, nevidím tě, ale slyším jako za sklem. Jako za sklem, po kterém stéká déšť… Slyší Rowanův nádech a ostří zasviští vzduchem. Bolest ji otupuje, slyší své výkřiky a zoufalý pláč z obrovské bolesti, jak jí Rowan odsekává jeden kořen za druhým. Poslední kořen a její kmen se proměňuje v bělostné tělo. Marina padá k zemi, Rowan ji zachytává a svírá v náruči. „My love,“ šeptá jí do ucha. Marina ho objímá a tiskne se k němu jako klíště. 3

Rafaelova škola – Písně sirén „Já tě taky miluju,“ šeptá rty okoralými z bolesti. „Já víc, My Sleeping Beauty, ale teď počkej, musím tě do něčeho obléknout,“ šeptá jí Rowan a smutná Egerie mu ji pomáhá balit do pláště. Egerie… Nešťastná opuštěná Egerie…, probouzí se znovu Marina. Jsou všechny opuštěné a samy… Maminka, Marena, Meluzína, Rusalka, Egerie…Působí to ta kletba, že jsou opuštěné? Marina prudce otevřela oči. Rowan právě položil mobil na bezdrátovou nabíječku. Kde bere proud? To se mi taky zdá? Co je tady vlastně sen a co je skutečnost? Nebo se z jednoho snu budím do druhého? Rowan o tom proudu v Silvě něco říkal, ale já myslela, že si dělá legraci. Vůbec nevím, kde jsme, je to tu divné, cizí, ale i tak se s ním tady cítím klidně jako doma. Jenže… co když budu muset Rowana opustit, jako maminka opustila taťku a Meluzína Luciena? ulekla se náhle. Co když mě opustí Rowan, jako opustil princ Rusalku? Jako Raymondin Meluzínu? Nebo co když zemře, jako zemřel Numa? Numa byl smrtelný a Rowana může někdo zabít v boji!  Irené, vyděšená strážkyně majáku, zakopla o poslední schod. Ona, jedna z nejmoudřejších sirén archaické generace si teď nedokázala zachovat chladnou hlavu. Ještě před několika okamžiky stála na břehu v rachotu příboje a pozorovala cyklónu, obří vír mračen rotujících nad hladinou kolem klenotu. Vše se zdálo být v pořádku. Klenot jako vždy odpočíval schován za energií mračen, přes která proniknou jen vyvolení. A jako vždy silný vítr kropící okolí majáku slaným vlhkem rval siréně dlouhé 4

Probuzení labutě stříbrné vlasy a bohatý šedý plášť. Už byla téměř u vstupu do majáku, když za sebou náhle zaslechla hlas ne z tohoto světa. Vzlétnout, musím vzlétnout, byla její jediná myšlenka, když se otočila. Potřebovala se metamorfovat do své jestřábí podoby, potřebovala prostor, ale namísto toho couvala a jedinou únikovou cestou bylo schodiště na vrchol majáku. Prchala vzhůru připravená se metamorfovat a ihned proletět jedním z oken. „Stůj,“ brzdil ji zásvětní hlas. Skoro ji přimrazil ke schodišti. Zachytila se kování zábradlí a pokračovala. Síly jí ubývaly a poslední schod jí byl osudný. „Proč se snažíš uprchnout, když víš, že přede mnou stejně neutečeš?“ podivila se vysoká bytost zahalená závojem rudých mlh. „Dobře víš, jak umím být nemilosrdná, ale asi tě překvapím. Když mi prozradíš, jak se dostat ke klenotu, nechám tě žít.“ „K cyklóně vede cesta po ponořeném molu,“ zašeptala strážkyně, aby získala čas. Přitom jí v plicích umrzal vzduch a dál ztrácela síly. Kdyby byl na jejím místě člověk, už by byl dávno mrtvý. Kde se tady vzala? Jak mohla bez povšimnutí opustit Zásvětí? „Dobře víš, jakou mám moc, a vysmíváš se mi?!“ Vzduch se pod zásvětním mrazem srážel v jinovatku, která se usazovala na mosazných ručičkách měřících přístrojů, na nábytku a na tabulkách oken, kde vykreslovala záhadné tvary. Maják byl sám zvenku náhle celý pokryt námrazou, ale nebylo nikoho, kdo by si té podivnosti všiml, kdo by donesl zprávu do města. „Tvé hlídky jsem zabila, ale tebe chci ušetřit výměnou za tajemství. Kdybys byla tak stará jako já, věděla bys, že klenot patří do mých rukou a ne do rukou Aine. A už vůbec ne do rukou její lidské dcery.“ Strážkyně ležela bez hnutí, vzlétnout by už nedokázala. Zavřela oči, aby se nemusela dívat do zásvětní krásné a současně děsivě 5

Rafaelova škola – Písně sirén kruté tváře před sebou. Jen zašeptala: „Tajemství, jak se dostat ke klenotu, zná jen sama Aine.“ „A jednou se ho pokusí předat své dceři,“ řekla na to krutá krasavice. „A protože se narodila jako člověk, dojde k tragédii, které jsem chtěla předejít tím, že si vezmu zpět, co mi náleží. Nikdy se mi nelíbilo tohle uspořádání světa. Ale ani ty, ani tvoji předchůdci tohle nedokázali pochopit a lhali mi stejně jako ty. Tolikrát jsi viděla Aine brát si klenot a nic nevíš? Kam jsi ve své mysli tohle vědění uložila? Smazala sis ho snad sama, abych ho z tvé mysli nedokázala vytáhnout? Umírání mrazem je podobné usínání. Budeš odcházet v pokoji, a až tě najdou, já v tvé mysli nebudu, protože se z ní právě teď vymažu. Nikdo nepozná, že jsem přišla, protože nadešel můj čas.“ Nebezpečí, nebezpečí, nebezpečí, musím všechny varovat… Nebezpečí, nebezpečí..., opakovala si v duchu siréna, když osaměla. Než zmrznu, předám poselství… Je tady takový mráz a já umírám. Kde se najednou vzala taková zima? Nevím… Předám to poselství..., říkala si stále v mysli dokola a z posledních sil se zvedla na kolena.

Rada královny Viktorie Veroniky

Tvůj hlas ráda poslouchám, když do očí se ti dívám, ráno se k tobě vracím, z labutích snů ti zpívám. Marina Fialková, Lunární deník labutí víly

ARINA ZAMRKALA: JAK poznám, že musím od Rowana odejít, jako odešla maminka od taťky a Meluzína od Luciena? Ne! Nesmím se nechat ovládnout takovými myšlenkami. Nejsem přece malé dítě. Nenechám ani sebe, ani jeho zničit kletbou. Potřebuju se nutně s někým poradit. Chytře a moudře se poradit. 7

Rafaelova škola – Písně sirén Bez Rowana bych… Meluzína věděla, že musí odejít. Ona mi možná může pomoci. Kletba se nesmí prozradit, ale poprosím Meluzínu, aby mě nasměrovala. Musím Meluzínu najít. Musím zachránit svůj a Rowanův domov, náš domov. Musím… Musím se zbavit toho rámusu v hlavě. Zavřela oči a pokusila se změť zvuků potlačit. Zkusila na to jít stejně, jako když se uzavírá stínům, které se před ní objevují z paralelních prostorů. Neskutečně rychle se jí to povedlo. To je zvláštní. A metamorfovala jsem se vůbec? Nic necítím. Ty zvuky jsou pryč, ale nemůžu pohnout rukama… „My Sleeping Beauty, já vím, že nespíš,“ ozval se v tu chvíli Rowan, aniž by zvedl hlavu od klávesnice. „Tohle tvoje divadýlko známe všichni.“ Marina otevřela pořádně oči a zatvářila se dotčeně, přitom těkala očima kolem. Chtěla promluvit, ale hlasivky měla ztuhlé. Kde to jsme? To jsme u vás doma? napadlo ji, když se zamyslela nad starobylým vzhledem pokoje. Jen se jí nezdálo, že by u Fauntleroyů měli uprostřed komnat ze stropu visící lapače snů. Rowan se usmál a zvedl se z koberce. „Máš po metamorfóze a jsme v tvém pokoji u sirén.“ To je zvláštní pokoj, tak zvláštně zařízený, promluvila k němu opět v myšlenkách. Rowan zatím klidnou chůzí přešel po měkkém koberci s ornamenty v béžových osmiúhelnících na tmavohnědém podkladu, minul veliký dřevěný glóbus a poklekl vedle její postele. Ve světle dopadajícím dovnitř skrze skleníkové okno jí připadal jako oblečený do mlhy. Máš krásný pokoj, pokoj hodný vnučky paní Luny. My Sleeping Beauty, sirény se netají s tím, koho tady mají. Jak to? zamračila se. 8

Rada královny Viktorie Veroniky Well… Rowan se podrbal v nečesané hřívě. To be honest, teď už jsi opravdu celá tvoje matka královna, jen v mladším provedení a jen maličko... naředěná podobou tvého otce. Naředěná podobou mého otce? Marina zamrkala nad Rowanovým originálním vyjádřením. Ale přece když si vezmu brýle, nikoho nenapadne, že jsem mamince podobná, namítla. Rowan zakroutil hlavou. Když…, zaváhal. Co když? Ty víš něco, co já nevím. To já na tobě, Rowane, poznám. Prosím tě, řekni mi to. Ať je to cokoli, přikázala mu. Zvážněl. Ro, ty se tváříš, jako kdyby ti bylo nejméně padesát, překvapila Marinu jeho tvář. Co se bude dít? Vzal její hlavu do dlaní a mlčky ji políbil. Marinečko, nikdo neví, že to vím, tak mě neprozraď. Ale až se půjde pro klenot, tak… Tak pro něj půjdeš jenom ty. A to už se neutají, kdo jsi. Proč tam půjdu jenom já? Protože k tomuhle klenotu má přístup jen Její Veličenstvo královna Aine a ty – její následnice. Marina stiskla rty. Co je to za klenot? Klenot sirén. Otec mi pouze řekl, že půjdeš pro klenot a že se víc dozvíš od své matky královny, odpověděl, ale nějak mu nevěřila. Celý jejich rozhovor se jí zdál podivný. Měla nehezké tušení: Maminka by mi přece nezatajovala, že budu někam muset, když ví, jak se nerada pouštím do neznámých věcí. A co když je to tak nebezpečné, že mi to radši neřekla? Dívala se upřeně Rowanovi do očí, propadala se do nich jako do zelené tůně. A já si prostě přeju, abys šel se mnou, jako jsme šli stezkou stromů. Bez tebe nikam nepůjdu, vychrlila na něho své myšlenky. Kdybych… kdybych měla jednou někdy opravdu převzít maminčino místo, musel bys to vzít se mnou. Víš, že já na to nejsem. 9

Rafaelova škola – Písně sirén Pozorně sledovala jeho ustaranou tvář a vnímala, jak se mu nepatrně napínají svaly kolem čelistí. My Sleeping Beauty, ani můj otec, ani já se ke klenotu sami přiblížit nedokážeme. Ne? stáhla zoufale obočí. No, My Lovely Swan… Ne, má něžná labuti.  Profesorka Menrva se dostala do hlavního města sirén Goriásu jako poslední z nejužší královniny rady a nyní na svých sovích křídlech důstojně klouzala vzduchem doprovázená letkou sov v čele s výřicí Tutou. Když se Menrva dozvěděla, že královna Viktorie Veronika ji volá na zasedání královské rady kvůli Ainině nejmladší dceři, požádala o uvolnění z výuky, aby se mohla urychleně vydat na cestu. Královnin posel, který v horkém květnovém dni dorazil za Menrvou do Říma, více nevěděl, a protože do školy docházeli jen ti studenti, kteří byli čistokrevnými elementály, takže se jich metamorfóza netýkala, zařídil pro ně Nios náhradní výuku, a tak se Menrva mohla vydat na cestu za bránu do světa, kde vládne její nevlastní sestra. Dávné město sirén se rozkládalo ve vnitrozemí, ale k moři to z jeho bran nebylo daleko. K východnímu pobřeží dokonce vedly koleje, po kterých cinkaly nádherné tramvaje. Zato k západnímu pobřeží, které od města odděloval hřeben vysokých šedých skal, vedla pouze úzká kamenná cesta. Zatímco na východní pobřeží směřovaly v době volna davy, aby si odpočinuly, na západní pobřeží se nevydával dobrovolně nikdo kromě strážců klenotů. Západnímu pobřeží se nyní vyhnula i letící Menrva a její sovy a v široké spirále kroužily kolem věží a klesaly na terasu královského paláce. 10