Issuu

FANTOM Print 2019

Copyright © Chloe Neill, 2014 Translation © Petra Kubašková Cover © Tony Mauro ISBN 978-80-7594-049-0 www.fantomprint.cz www.facebook.com/fantomprint www.instagram.com/fantom.print #fantomprint @fantom.print

KAPITOLA 1

a PŮLNOČNÍ JEZDEC Polovina února Chicago, Illinois

a posledních deset měsíců jsem se stala upírem, vstoupila do chicagského Domu Cadoganů a stala se Ochránkyní. Naučila jsem se, jak zacházet s mečem, jak obelstít monstrum, naučila jsem se padat a zase vstávat. A co je možná nejdůležitější, poučila jsem se o loajalitě. A vzhledem k magii, která proudila chodbou v prvním patře Domu, jsem nebyla jediná, kdo si konkrétně tuto věc vzal k srdci. Před kanceláří našeho Mistra, Ethana Sullivana, čekaly tucty cadoganských upírů na pokyn, na nějaké slovo, plán. Vyčkávali jsme, oblečeni do naší neodmyslitelné cadoganské černé, s katanami u boku, protože Ethan – náš pán a můj milý – se připravoval na útěk. „Z jedné polízanice střemhlav do další,“ řekla atraktivní blond upírka vedle mě. Lindsey byla členkou jednotky cadoganských strážců, schopná a obratná bojovnice, ale dneska, ostatně jako téměř vždy, vypadala spíš jako módní ikona než jako sto let stará upíří strážkyně. Sako od kostýmu dnes vynechala a k černým smokingovým kalhotám se saténovými proužky zvolila bílou halenku na knoﬂíčky a čtyřpalcové jehlové podpatky. „Oni si opravdu myslí, že jim dovolíme, aby si ho jen tak odvedli?“ zeptala se. „Že ho necháme zatknout – našeho Mistra – přímo tady před Domem?“ Před hodinou k nám zavítal detektiv od chicagské policie – naštěstí jeden z našich spojenců – a informoval nás, že státní zástupce vydal na Ethana zatykač. Ethan zabil Harolda Monmontha, mocného upíra z Evropy, který nejdřív zabil dva muže z naší lidské stráže a potom obrátil meč proti nám. Ethan

CHLOE NEILL jednal očividně v sebeobraně, ale Větrným městem se v nedávné době prohnala vlna násilí. Zdejší obyvatelé měli nahnáno a naše starostka, Diane Kowalczyková, hledala někoho, na koho by to mohla hodit. Očividně se jí povedlo získat státního zástupce na svou stranu. Proto se Ethan zavřel v kanceláři s Lucem, kapitánem cadoganských stráží, a Malikem, sekundantem našeho Domu, a spřádali plán. Detektiv Jacobs navrhl Ethanovi, aby vyhledal azyl u Breckenridgeových, rodiny kožoměnců, kteří žili v Loring Parku, městečku na periferii Chicaga. Což znamenalo, že se také dostane mimo starostčinu jurisdikci. Breckenridgeovi byli pohádkově bohatí, měli výborné konexe a politický vliv. To byla mocná kombinace, která, jak jsme doufali, stačila k tomu, aby ho starostka nepoužila jako obětního beránka. Starý Breckenridge, patriarcha rodiny, byl přítelem mého otce, chicagského magnáta v obchodě s nemovitostmi, Joshui Merita. S některými z Breckenridgeovic chlapců jsem chodila do školy a s jedním z nich jsem dokonce chodila i jinak. Jenže Breckové neměli upíry v lásce, což bylo jedním z důvodů, proč se vyjednávalo za zavřenými dveřmi. Dalším důvodem byl Ethan. Byl skoro čtyři sta let starý a v souladu s tím věkem taky patřičně tvrdohlavý. Utíkat z boje sice nebyl jeho styl, ale Luc a Malik ho chtěli dostat bezpečně pryč. Pro Dům byla tohle dlouhá a náročná zima – včetně Ethanovy předčasné smrti a zmrtvýchvstání – a další dramata už jsme nepotřebovali. A rozhodně jsme nedůvěřovali Kowalczykové a báli jsme se svěřit Ethana justičnímu systému, který budil dojem, že má na nás spadeno. Dveře zůstaly zavřené hodinu. Bylo slyšet zvýšené hlasy, a zatímco se Ethan dohadoval se svými vojáky, linula se na chodbu napjatá magie. A to mě osobně pěkně žralo. Byla jsem cadoganská Ochránkyně, ale do kanceláře mě nepustili. Stihla jsem ještě zachytit slova „hodnověrné popření“ – než mi přibouchli dveře před nosem. „Starostka věděla, že budou problémy,“ řekla jsem. „Chicagská policie už řekla, že Ethan jednal v sebeobraně. A my jsme jim právě naservírovali McKetricka na stříbrném podnose. Pokud jde o nás, nemá si město absolutně na co stěžovat.“ Detektiv nás přišel varovat pouze několik hodin poté, co se nám povedlo prokázat, že McKetrick, nyní již bývalý zprostředkovatel pro nadpřirozeno ve městě, podněcoval nepokoje, od nichž se po Chicagu šířilo násilí, destrukce a oheň. Jeden by si řekl, že bychom si tím měli vysloužit starostčinu přízeň. A ejhle, ono nic. „Nebudou se držet zpátky věčně,“ řekla jsem. „Jacobs by nás nevaroval,

DIVOKÁ KARTA kdyby nebyl přesvědčený, že to mysleli vážně. A my nemáme v ruce příliš mnoho možností. Buď Ethan prchne, nebo budeme muset bojovat.“ „Ať už bude jejich další krok jakýkoli, Dům bude připravený,“ řekla Lindsey. „Musíme odsud hlavně propašovat Ethana.“ Podívala se na jemné zlaté hodinky. „Do východu slunce moc času nezbývá. Bude to těsné.“ „Starý Breckenridge by ještě mohl cuknout,“ podotkla jsem a objala jsem se pažemi kolem kolen. On a Ethan patřili každý k jinému druhu nadpřirozených bytostí, ale zato byli stejně paličatí. Lindsey však zakroutila hlavou. „Jestli je chytrý, tak necukne. Zatčení upíra kvůli kravině nemá daleko k zatčení kožoměnce kvůli podobné kravině. Jestli starý Breck nezaujme jasné stanovisko, vystaví smečku riziku. Ale když ho zaujme?“ Pomlaskla si. „Potom vyhrává, dabl nebo nic. My mu budeme zavázáni a on se ještě navíc může pyšnit, že se vzepřel Kowalczykové. To posílí jeho moc a je to prostě…“ Než to stihla doříct, dveře kanceláře se otevřely. První vyšli Luc a Malik a za nimi Ethan. Všichni tři byli vysocí a měli ona tuhá velitelská ramena, ale tím jejich fyzická podoba končila. Luc měl rebelské zlatohnědé vlasy a dával přednost těsným džínům a okopaným botám, zatímco Ethan s Malikem preferovali drahé obleky. V Lucově pohledném obličeji se nyní zračily obavy, jelikož to byl on, kdo zodpovídal za Ethanovo dobro. Malik měl kakaovou kůži, krátce střižené vlasy a světle zelené oči, kterými si zamyšleně měřil upíry na chodbě. Malik byl rezervovaný, opatrný a v Domě měl nepopiratelný respekt. Stejně jako Luc ani Malik nevypadal, že je momentální situací nadšen. A pak tu byl Ethan. Stavěný jako atlet – vysoký, štíhlý, s útlými svaly a tělem, které bylo jako stvořené pro elegantní černý oblek. Rovné, zlatavé, po ramena dlouhé vlasy rámovaly tvář tak krásnou, že ji snad musel vysochat nějaký mistr. Rovný nos, ostré lícní kosti, šťavnatá ústa a oči tak pronikavě zelené jako nejkvalitnější smaragd. Ethan byl předobrazem alfa samce, byl to sebevědomý ochránce a inteligentní stratég, a taky dost velký paličák na to, aby mi byl skvělým protějškem. Začínali jsme spolu na několik pokusů, ale nakonec jsme si k sobě našli cestičku, což by se dalo označit za největší zázrak ze všech. Ethan měl na čele znepokojené vrásky, ale jeho oči neprozrazovaly nic. Byl to Mistr našeho Domu; nemohl si dovolit o sobě pochybovat. Tucet upírů vyskočilo na nohy. „Vypravím se do sídla Breckenridgeových,“ oznámil Ethan. „Cadoganští

CHLOE NEILL upíři neutíkají. My se neskrýváme. Nejsme zbabělci. Stavíme se problémům čelem – a s hlavou vztyčenou. Avšak tento Dům si za poslední dobu vytrpěl až příliš. Byl jsem vyzván, abych se pro blaho Domu uchýlil do ústraní. Souhlasil jsem s tím – jako s dočasným opatřením.“ Napětí v mé hrudi trochu polevilo, ale ne o moc. Evidentně nebyl tím plánem nadšen. „Mezitím se pokusíme přehodit ten horký brambor na někoho jiného. Cadoganští právníci se na ten zatykač podívají. Malik má známého v kanceláři guvernérky a pokusí se zjistit, zdali by guvernérka mohla nějak přesvědčit starostku Kowalczykovou, aby se chovala rozumně.“ Tohle byla pro mě novinka, ale na druhou stranu, Malik byl klidný typ. A myslím, že dolézat za politiky s prosíkem není jeho styl, dokud to není absolutně nezbytné. „Bereš k Breckenridgeovým taky Merit?“ zeptala se Lindsey. „Pokud to dokáže vměstnat do svého harmonogramu,“ řekl. Na kousavé poznámky byl v Cadoganu vždycky prostor, ať už se tu odehrávalo jakékoli drama. „To zvládnu,“ ujistila jsem ho, „i když tu hrozně nerada nechám dědečka.“ Můj děda byl bývalý chicagský vrchní zprostředkovatel s nadpřirozenem – zdůrazněme „bývalý“ – ale on a jeho zaměstnanci, Catcher Bell a Jeﬀ Christopher, stále pomáhali chicagské policii v záležitostech nadpřirozena. A protože nám pomáhal při vyšetřování pouličních nepokojů, stal se terčem McKetricka. Dědečkův dům se stal obětí útoku zápalnými lahvemi a dědeček se zranil při výbuchu. Už se pomalu uzdravoval, ale pořád ještě ležel v nemocnici. Byl pro mě víc tátou než můj skutečný otec, a přestože měl kolem sebe lidi, kteří ho ochrání, trápily mě výčitky, že ho tu nechávám, když je odkázaný na péči druhých. „Já na něj dohlédnu,“ slíbil Luc. „Budu tě pravidelně informovat.“ „V tom případě odjedeme hned,“ konstatoval Ethan. „Dům svěřuji Malikovi. A jak víte, když jsem… indisponován, dokáže být pro Dům schopným Mistrem.“ Ozývalo se souhlasné chichotání. Pro Malika to nebude poprvé, co si střihne roli Mistra. Již tu funkci zastával, když Ethan nebyl mezi živými. „Budu upřímný. Možná tohle neklapne. Sázíme na to, že Diane Kowalczyková má tak velké politické ambice, že si neznepřátelí rodinu Breckenridgeových. Tento předpoklad by se mohl prokázat jako mylný. Každopádně by se náš vztah s městem Chicago mohl spíš zhoršit než zlepšit. Stále však jsme a také budeme Cadoganští upíři.“ Vyklenul obočí, což dělával často a obvykle to mělo náležitý účinek.

DIVOKÁ KARTA „Samozřejmě že Cadoganští upíři by se nyní měli věnovat své práci a neposlouchat za dveřmi Mistrovy kanceláře.“ Upíři se s úsměvem a patřičnou kajícností rozešli, ale předtím se ještě rozloučili se svým Pánem. Margot, naše báječná kuchařka, mi stiskla ruku, než odešla chodbou do kuchyně. Malik, Luc, Lindsey a já jsme vešli do Ethanovy kanceláře. Prohlédl si svůj tým. „Teď máme na chvíli klid,“ řekl Ethan, „ale vedení města by mohlo zase začít dělat problémy.“ „Dům je připraven,“ sdělil Luc. „Lakshmi je však pořád ještě na cestě sem. Nedokázali jsme ji přesvědčit, aby to odložila.“ Tohle byla další nepříjemná záležitost. Cadogan již nebyl členem Greenwichského prezídia, organizace, která vládla severoamerickým a západoevropským upířím Domům. Monmonth byl jejím členem. Prezídium nebylo Cadoganům nikterak nakloněno a očividně nehodlali přehlížet fakt, že jsme nyní zodpovědní za smrt dvou jejich členů. Zatímco my jsme si již nedělali vrásky s jejich názorem na nás, z nich se stal mocný a nebezpečný nepřítel. Lakshmi, jedna ze zbývajících členek Greenwichského prezídia, byla na cestě do Chicaga, aby nám předala jejich verdikt. Pravděpodobně bylo dobře, že Lakshmi patřila k těm rozumnějším členům prezídia, bylo však divné, že se sem vydala ona, zatímco Darius West, jejich hlava, zůstává v ústraní v Londýně. Od chvíle, kdy ho upíří atentátník připravil o jeho sebedůvěru, se z něj stala politická nicka, nebo jsme si to alespoň mysleli. Ukázalo se, že Lakshmi se také přátelí s Rudou gardou, tajnou organizací, která dohlíží na Domy a jejich Mistry. Já byla novým členem gardy a mým pracovním partnerem byl kapitán stráží z Domu Greyů, Jonah. Lakshmi mi poskytla tajné vnitřní informace o pletichách Prezídia; na oplátku za její pomoc jsem jí nabídla protislužbu, dosud blíže nespeciﬁkovanou. Nepochybně se pokusí svou pohledávku vybrat; upíři si na toto obzvláště potrpí. „Drž ji dál od Domu,“ řekl Ethan. „Nejsme členy Prezídia a ona nemá na našem svrchovaném území co pohledávat. Má sice legitimní právo na odškodnění, ale tím se můžeme zabývat, až vyřešíme problémy s městem.“ „Mluvil jsem s Lakshmiinou majordomkou,“ řekl Luc, „snažil jsem se z ní vymámit informace. Nedostal jsem z ní nic.“ „To vyřešíme, až přijde čas,“ řekl Ethan. „Celá tahle situace je hazard.“ Malik kývl. „Bude záležet na tom, komu dřív rupnou nervy.“ Ethanův pohled zchladl. „Ať se bude dít cokoli, Dům Cadoganů nebude tím, komu rupnou nervy.“

CHLOE NEILL Žili jsme v Chicagu, což znamenalo, že o parkování jinde než na ulici byla nouze, a když už ho někdo měl, byl to důvod k závisti. Do podzemní garáže, po níž mnozí toužili, se chodilo skrz sklep, a tak jsme zamířili po schodech dolů. Ethan odemkl bezpečnostní závoru u dveří a vešel do sklepa, ale když se za námi zavřely těžké dveře, položil tlumok na podlahu a chytil mě za ruku. „Pojď sem,“ řekl hlasem, z něhož jasně promlouvala touha. Nečekal na mou odpověď, ale zastihl mě nepřipravenou, popadl mě v pase a jeho ústa se nečekaně a neodbytně zmocnila mých rtů. Když mě konečně pustil, skoro jsem lapala po dechu. „Co blázníš?“ zmohla jsem se na otázku. Ethan mi zastrčil pramen vlasů za ucho. „Potřeboval jsem tě, Ochránkyně.“ „Vždyť mě tu máš,“ ujistila jsem ho s úsměvem. „Ale zrovna teď sebou musíme hodit.“ „To není od tebe moc hezké,“ řekl mazaně, ale položil mi ruku na tvář a podíval se mi do očí, jako by v nich mohl odhalit tajemství světa. „Děje se něco?“ „Jsem nervózní z toho odjezdu,“ přiznala jsem se. „Máš strach o dědu.“ Kývla jsem. „Když jsem volala, tak spal. Pochopí to – jako vždycky všechno. Jenom bych byla radši, kdyby pro to nemusel mít důvod.“ Ethan mě políbil na čelo. „Jsi dobrá vnučka, Caroline Evelyn Meritová.“ „Tím si nejsem jistá. Ale snažím se.“ Někdy to je maximum, co může holka udělat. Ukázala jsem na lesklé stříbrné žihadlo, zaparkované na místě pro návštěvy, na dvoumístný kabriolet-veterán, Mercedes, který mi Ethan koupil od samotného vůdce vlkodlačí smečky. Auto bylo hezoučké a v dokonalém stavu, a já jsem mu říkala Moneypenny a mluvila jsem o něm v ženském rodě. Byla také pořád ještě registrovaná na Gabrielovo jméno, takže jako dopravní prostředek byla lepší volbou než Ethanovo auto. Jelikož měl ale o desítky let víc řidičských zkušeností než já – a pospíchali jsme – podala jsem mu klíčky. „Jedem?“ Ethanovy oči se rozšířily nadšením. Snažil se Moneypenny odkoupit několik let a za její volant pravděpodobně toužil usednout ještě o něco déle. „Když už máme utíkat,“ řekl, vzal si klíčky a při doteku našich prstů přeskočily jiskřičky, „tak ať utíkáme stylově.“ Někdy to je to nejlepší, co může upír udělat.

KAPITOLA 2

a PÁN A SLUHA

dyž stanete před honosným sídlem Breckenridgeových v Loring Parku, je vám na první pohled jasné, že je tahle rodina při penězích. Chicago bylo metropolí sevřenou z jedné strany vodou a z druhé strany farmářskou půdou. Loring Park coby fajnové městečko na okraji Chicaga se dokázal vmáčknout hned vedle oné půdy. Vlnily se tu zelené kopce a do Druhého města* se dalo příjemně dojet vlakem. Samotný Loring Park bylo malé a úhledné městečko, s centrálním náměstím a pěknými nákupními centry, s novou zástavbou a ozdobené pouličními světly z tmavého železa a taky spoustou zeleně. Na parkovišti se dokonce usídlil zimní lunapark a obyvatelé, kteří už měli zimy plné zuby, se ochomýtali kolem střelnic a hrstky atrakcí. Potrvá měsíce, než skrz slehlou hnědou trávu vykoukne čerstvá zelená, ale sníh byl už skoro pryč. Na poměry severovýchodního Illinois to byla divná zima – počasí kolísalo mezi totálním mrazem a oblevou. Sídlo se nacházelo několik mil od centra města na hřebeni vysokého a strmého kopce. Dům, opatřený věžičkami a okny a několika obytnými křídly, byl inspirován Biltmorem a obklopen kopečky pečlivě posekané trávy; travnaté plochy v zadní části se plynule svažovaly až do lesa. Jako skrýš to nebylo vůbec špatné. Dojeli jsme s autem ke vstupu, nad nímž se klenul kamenný oblouk, vystoupili a pod nohama nám křupal štěrk. Noc byla tmavá a bezměsíčná; vzduch byl prosycen kouřem ze spáleného dřeva a také magií. „Tohle si myslíš?“ Ze dveří vyrazil vysoký tmavovlasý muž a za ním jako zpěněná vlna následovala pichlavá, nevraživá magie. Měl široká ramena, vyšel proti nám se zdviženou paží a mířil na nás obviňujícím prstem. „Ty chceš dovolit těm krvesajům, aby se ubytovali u nás? V našem domě?“ * „Druhé město“, humorná přezdívka Chicaga, které po dlouhou dobu zaujímalo druhé místo po New Yorku co do počtu obyvatel (pozn. překl.).

CHLOE NEILL Ten vyčítavý pohled a ramena patřily Michaelovi Breckenridgeovi juniorovi, nejstaršímu ze synů starého Breckenridge. Bylo mu teď kolem třiceti, ale v mládí hrával fotbal a svalů mu zatím neubylo, stejně jako testosteronu. Měl se stát dědicem ﬁrmy Breckenridge Industries a rodinného jmění, a evidentně měl horkou krev. Starý Breck si tohle bude muset ohlídat. Michael Breckenridge junior, řekla jsem v duchu Ethanovi prostřednictvím našeho telepatického spojení. Okouzlující, odpověděl. Ani při telepatii si neodpustil sarkasmus. „Chovej se zdvořile k hostům,“ řekl další hlas ve dveřích. Muž, který tam stál, byl vysoký a štíhlý, do čela mu spadala vlna tmavých vlasů a v ocelových očích měl jiskru. Toto byl Finley Breckenridge, druhý nejstarší syn. Ještě byli dva – Nick, s tím jsem kdysi chodila, pracoval teď jako novinář, a potom nejmladší Jamie. Tipovala jsem, že jsme Finleyho a Michaela zastihli právě uprostřed hádky kvůli otcovu rozhodnutí nechat nás tu bydlet. „Vrať se dovnitř, Finne,“ řekl Michael. „Tohle se tě netýká.“ Finley udělal další krok ven, ruce měl ledabyle zastrčené v kapsách kalhot, ale jeho oči byly chladné a tělo napjaté a připravené k akci. „Týká se to rodiny,“ řekl Finley. „A týká se to táty, který už se jasně vyjádřil.“ Michael vykročil směrem k nám. Jako správná bodyguardka jsem se mu postavila do cesty a zablokovala přístup k Ethanovi. Zastavil se a zamračil se na mě. „Uhni mi z cesty.“ Z jeho tónu čišela nenávist a z jeho těla se linula vysloveně pohrdavá magie. Z té hrozby se mi rozproudila krev, ale zachovala jsem klidný hlas. Konec konců jsme byli hosté. Ať už vítaní, či nikoli. „Obávám se, že to nepůjde,“ řekla jsem a přinutila se k mírnému úsměvu. „Ráda tě zase vidím, Michaele.“ Zaškubalo mu v čelisti, ale udělal krok zpět. „Fajn,“ řekl a zvedl ruce do vzduchu jako zločinec, kterého přitlačili ke zdi. „Ale když všechno podělají, neuslyším od vás ani slovo.“ Obešel mě, odporoučel se kolem domu a za ním se táhla vůně drahé pánské voňavky. Ethan se s povytaženým obočím podíval opět na Finleyho. „Omlouvám se,“ řekl Finley a vykročil k nám s nataženou rukou, připraven sehrát roli usmiřovatele. Potřásl si s Ethanem a zřejmě jeden druhého navzájem hodnotili. „Finley Breckenridge.“ „Ethan Sullivan.“

DIVOKÁ KARTA „Upír, který stvořil Merit,“ řekl Finley. Byla to od něj výzva, neobratně převlečená za zvědavost a úsměv, který se však nedotkl jeho očí. „Inicioval jsem její proměnu,“ potvrdil Ethan. „Zachránil jsem ji před útokem a učinil z ní nesmrtelnou. Shledávám, že vůči tomu nemá žádné námitky.“ Jeho tón byl mírný, výraz zcela nevzrušený. Jestli ho ta otázka iritovala, nedal to na sobě před Finleym znát. Finnův pohled přeskočil ke mně. „Rád tě vidím, Merit. I když za těchto okolností.“ Kývla jsem, což bylo maximum, co jsem vzhledem k jejich chování byla ochotná udělat. „Vidím, že Michael není z našeho příjezdu zrovna nadšený.“ „Michael se s tátou neshodne na různých věcech,“ řekl Finn a hodil očima tam, kudy Michael zmizel do tmy. „Včetně ubytování upírů v našem sídle.“ Vtom se z domu tiše a s dokonalým načasováním vynořilo služebnictvo v tmavých kalhotách a krátkých sakách, vzali naše tašky a klíče od auta a odvezli Moneypenny po příjezdové cestičce. Vida, sluha a jeho pán, řekl Ethan. Můj otec by záviděl, souhlasila jsem. Ačkoli byl můj dědeček policajt, táta byl posedlý penězi. Možná tedy nebylo překvapením, že je se starým Breckem pojilo velmi dobré přátelství. „Kde budeme bydlet?“ zeptala jsem se. „V přístřešku pro kočáry. Máte od našeho papá svolení zůstat, ale pro váš pobyt v domě vymezil jasná pravidla.“ Finn ukázal ke štěrkovému chodníčku vedoucímu kolem domu ke skupině vedlejších domů. Ethanovi se zjevně moc nelíbilo, že nebudeme ubytovaní v hlavní budově, což svědčilo o úzkoprsosti nadpřirozených. Byli jsme tu však proto, že jsme neměli lepší možnost. Usmyslela jsem si, že bude nejlepší nekoukat tomuto darovanému koni (kožoměnci?) na zuby. Přístřešek pro kočáry byla malá cihlová budova s tmavozelenými okenicemi ve francouzských oknech, která kdysi bývala dveřmi pro auta nebo kočáry. Budova stála hned za hlavním domem, ze silnice a příjezdové cesty ji nebylo vůbec vidět. Přístřešek pro kočáry se mohl Ethanovi zdát jako urážka, ale jako azyl na několik nocí to bude bezpečné a klidné místo. Finn strčil klíč do zámku a otevřel. „Prosím, račte dál.“ Pozvání nebylo nezbytně nutné – zrovna tento upíří mýtus byl skutečně jen pověrou – ale raději jsme nevstupovali jako nezvaní hosté. Přístřešek byl zařízen jako malý byt, s podlahami z tvrdého dřeva, barevným nábytkem a pestrou výmalbou a strop sestával z velkých dubových trámů. Byl tu i malý obýváček a kuchyňka a také dveře, které vedly, jak jsem odhadovala, nejspíš do koupelny. Breckové tedy na zařízení nešetřili. Na kon-

CHLOE NEILL ferenčním stolku byly orchideje a knihy, všude možně byly různé dekorační cetky a jednu stěnu zdobila směska kresbiček a maleb v pozlacených rámech. „Papá to tady využívá k ubytování členů představenstva,“ řekl Finn, který vstoupil dovnitř a s rukama v bok se rozhlédl po obýváku. „V kuchyni jsou zásoby jídla i krve, takže byste tam měli najít vše potřebné.“ Ukázal na panel vedle dveří. „Celý dům je napojen na bezpečnostní systém, který je propojený s hlavním domem. Je tu taky intercom, kdybyste se dostali do potíží.“ Rozhlížela jsem se, ale nikde jsem neviděla zadní východ. „Tohle jsou jediné dveře dovnitř a ven?“ Finn se ušklíbl. „Ano. A vidím, že Nick nemluvil do větru – opravdu je z tebe teď upíří bojovnice.“ „To si buď jistý,“ odvětila jsem a ukázala k oknům. „Co ta okna?“ „Ach.“ Finn stiskl tlačítko na panelu. Přes okna se spustily dělené desky a zcela je zakryly. S takovým opatřením budeme v bezpečí před slunečním světlem a vetřelci. „Děkujeme ti, Finley,“ řekl Ethan. „Vážíme si laskavosti tvé rodiny.“ „Byl to Nickův nápad.“ „V tom případě,“ řekl Ethan s napětím, „si vážíme jeho laskavosti. A při vší úctě, jak jsme víc než dostatečně prokázali, nemá tvoje rodina důvod chovat vůči nám nepřátelství.“ Finn přimhouřil oči. „Já nejsem nepřátelský vůči Merit. Jsem zaujatý vůči tobě. Neznám tě, kromě toho, že jsi ji vtáhl do světa, který jejímu otci dělá starosti a jejího dědečka dostal do špitálu.“ Takový postoj byl k vzteku, jelikož to nebyla pravda. Můj děda byl ombudsmanem už předtím, než jsem se stala upírem, a o to, že jsem se jím vůbec stala, se postaral táta a jeho pletichy. Ne že by Finley potřeboval tyto detaily znát. „Všichni rozhodujeme sami za sebe,“ řekl Ethan s tenkým a nebezpečným úsměvem. „My taky. Nějaký návrh?“ Ethan povytáhl obočí, zatímco Finleyho pohled sklouzl ke katanám v pochvách, které jsme svírali v rukou. „Možná byste ty zbraně raději měli nechat tady. Nepůsobí zrovna přátelsky.“ Šel ke mně s obavou v očích. Podal mi svazek klíčů, a když jsem si ho od něj brala, naše prsty se letmo dotkly. Možná předstíral zdvořilost, ale byl stejně naštvaný jako Michael. Vypouštěl do vzduchu magii a mými prsty při tom doteku projely elektrizující vlny.

DIVOKÁ KARTA „Buď opatrná,“ řekl. Kývla jsem, protože jsem nevěděla, co na to říct. S tímto otevřel dveře a zmizel do noci. „No, ti jsou teda nadšením bez sebe,“ podotkl Ethan. Odfrkla jsem, přistoupila k hlavním dveřím a zamkla. Konec konců jsem zodpovídala za Ethanovo bezpečí. Ne že by západka něco zmohla proti prudkému útoku. Sice bylo nepravděpodobné, že by se na nás za denního světla vrhly speciální jednotky, paranormální či jiné, ale myslím, že i kdyby, museli jsme se s tímto rizikem smířit. „Byl Michael vždycky tak agresivní?“ Ohlédla jsem se na Ethana, který si už svlékl sako a pověsil ho na opěradlo opodál stojící židle. „Vlastně ano. Když jsme byli mladší a já tady trávila léto, Nick a já, někdy i Finn, jsme si spolu hráli v lesích. Michael se nikdy žádných her neúčastnil. Chci říct, že si zahrál fotbal, ale pro něj to nebyla hra. Bral to jako bitvu. Vždycky se choval hodně odměřeně. A nevypadá to, že by se to věkem nějak lepšilo.“ „Tohle jsou náročné časy pro všechny,“ řekl Ethan. „Ale některým nadpřirozeným trvalo déle než jiným, než si to uvědomili a přistoupili na to. Myslím, že je pro ně jednodušší označit za nepřátele nás, než vzít v potaz možnost, že jsou obklopeni miliony lidí, kteří by jim s radostí přáli smrt.“ Ušklíbla jsem se. „To není moc povzbudivá myšlenka. Hlavně když je to nepochybně pravda.“ Byla jsem si jistá, že máme spojence mezi lidmi – takové, kteří nesoudí, kteří jsou fascinováni naší odlišností, kteří touží po naší slávě. Poslední dobou jsme se však bohužel setkávali většinou s těmi, kdo nás nenávidí. Ethan se rozhlédl po bytě a ukázal k otevřeným dveřím. „Ložnice?“ „Fakt netuším.“ Jako dítě jsem u Brecků trávila spoustu času, ale do garáže na kočáry jsem se nikdy nezatoulala. Proč, když jsme měli celé jejich velké sídlo k objevování? Následovala jsem ho dveřmi a zjistila, že měl pravdu. Byla to malá ložnice s vysokými stěnami z holých cihel. Uprostřed místnosti stála bíle povlečená postel s hromadou polštářů v zelených a modrých odstínech a nad čelem se klenula nebesa z jemného tylu, který romanticky splýval po stranách. „Ten nejpodivnější nocleh světa,“ zamumlala jsem a položila tašku na postel. Na nočním stolku byl staromódní budík a jedno číslo Cosma. Doufala jsem, že ho tu nechal nějaký předchozí host a ne člen rodiny Breckenridgeů, který doufal, že mně a Ethanovi dopřeje extra vzrušující večer. Na opačné straně místnosti se nacházela malá koupelna. Umyvadlo stálo na podstavci, podlaha byla černobíle kostkovaná a do sprchového koutu by se hravě vešli tři lidi. Velmi hezké, včetně ručníků s monogramem pro hosty.

CHLOE NEILL Když jsem nakoukla zpátky do ložnice, stál Ethan s jednou rukou na boku, v druhé držel telefon a přimhouřenýma očima si projížděl přijaté zprávy. Vypadal spíš jako hlava nějaké korporace z žebříčku Fortune 500, než jako Mistr upír na útěku, ale nestěžovala jsem si. Ethan byl sice mazaný, zábavný, odvážný a velkorysý…, ale také se mu nedalo upřít, že pohled na něj byl pastvou pro oko. Vysoký, štíhlý, panovačný, býval kdysi mým nepřítelem, a taky byl přesným opakem mé dávné představy muže, do kterého se jednou zamiluju. Vždycky jsem myslela, že mě poblázní nějaký snílek, myslitel, umělec. Někdo, koho potkám v kavárně o víkendu s aktovkou plnou knih, v hipsterských brýlích a se sklonem citovat Fitzgeralda. Ethan dával přednost italským oblekům, starým kvalitním vínům a drahým automobilům. Také uměl zacházet s mečem, hravě i se dvěma. Byl Mistrem Domu a zabíjel upíry holýma rukama. Byl určitě komplikovanější a obtížnější sousto, než jsem si dokázala představit. A já do něj byla zamilovaná víc, než jsem pokládala za možné. Nešlo jen o poblouznění ani o pouhý chtíč. Byla to láska – absolutní a úžasná a zcela frustrující. Před necelým rokem jsem si myslela, že můj život skončil. Ve skutečnosti to byl teprve začátek. Ethan se na mě podíval a jeho frustrace ustoupila zvědavosti. „Ochránkyně?“ zeptal se. Usmála jsem se na něj. „Věnuj se svému vladaření. Já si tu jenom tak přemýšlím.“ „Já nevladařím.“ „Ty máš odvladařeno několik životů.“ Ukázala jsem na jeho mobil. „Nějaké novinky z Chicaga?“ „Na východní frontě je klid,“ řekl. „Doufejme, že to tak zůstane.“ Mohli jsme doufat ze všech sil. Bohužel naděje málokdy funguje jako zastrašovací prostředek proti lidem, kteří nenávidí upíry. Starý Breck na ložnici neškudlil, stejně jako na zbytku domu. Postel byla měkká a nepochybně drahá, podušky hebké jako hedvábí – a pravděpodobně rovněž drahé. Ačkoli prostorná dvojpostel ve studené místnosti vůbec není špatná, když můžete usínat vedle děsně sexy blonďatého upíra. Vybalil si, svlékl se a připravil se na nadcházející den. Ujistila jsem se, že jsou okna zakrytá, potom jsem poslala zprávu Catcherovi, aby zkontroloval dědečka. TEĎ SPÍ, přišla Catcherova odpověď. A JE O NĚJ DOBŘE POSTARÁNO. TVŮJ OTEC NA NĚM NEŠETŘIL.

DIVOKÁ KARTA Otec šetřil málokdy. Když už jsem nemohla s dědečkem přímo být, věděla jsem alespoň, že se mu dostává péče, jakou potřebuje. Také jsem poslala zprávu Jonahovi, svému parťákovi z Rudé gardy, abych ho informovala, že jsme v pořádku dorazili k Breckenridgeovým. TÍMHLETÍM NÁM U RG KAZÍŠ ZÁBAVU. NEDĚLÁM TO SCHVÁLNĚ, ujistila jsem ho. DŮM CADOGANŮ STÍHÁ JEDNO DRAMA ZA DRUHÝM. TO KOUKÁM. Donutila jsem ho ke slibu, že se mi ozve, kdyby byl v úzkých. BUDEŠ MEZI PRVNÍMI PĚTI, zněl jeho drzý slib. „Práce?“ zeptal se Ethan, když jsem si s telefonem v ruce sedla na kraj postele a jednu nohu zkroutila pod sebe. „Jonah,“ řekla jsem a moje prsty dopsaly stejně kousavé rozloučení. Ethan zavrčel, čímž mi jako muž dával najevo, že pořád ještě není nadšen z mých pracovních závazků k vysokému pohlednému kapitánovi stráží s kaštanovými vlasy. „Je to můj parťák,“ připomněla jsem mu. „A ty jsi to už odsouhlasil.“ „Já vím dobře, kdo je, Ochránkyně. Stejně jako jsem si dobře vědom toho, kdo jsi ty pro mě.“ Slunce vykouklo nad horizont pouhé vteřiny poté, co se mě zmocnily Ethanovy ruce, svlékly mě a zažehly v mém těle oheň. Jeho ústa našla nejdřív moje rty, potom krk, prsa, holé břicho, než se nade mnou natáhl a přišpendlil mi rukama zápěstí nad hlavou. „Jsi moje,“ řekl s hříšnou jiskrou v očích, z níž mi po zádech proběhlo vzrušení. „Nejsem tvůj majetek,“ připomněla jsem mu a prohnula tělo tak, abych dokázala svá slova. „Ne,“ souhlasil, jeho rty už změkly a hrály si po obvodu mých ňader. „Patříme si navzájem. Já jsem tvůj Mistr. A ty jsi moje Ochránkyně.“ Neztrácel čas; a já žádný nepotřebovala. „Moje,“ řekl a vtrhl do mě, plenil mé tělo a dožadoval se všeho, co jsem mu mohla nabídnout, a potom ještě víc. „Moje,“ vrněl, zatímco v mém těle rozkvétala slast jako živoucí bytost, chladná jako led a horká jako oheň, a v mé mysli i duši v té chvíli nebylo nic jiného než Ethan. Jeho mysl, jeho duše, jeho tělo a to slovo, které mumlal pořád dokola. „Moje,“ řekl, každé to slovo bylo slibem, prohlášením, silou. „Moje,“ procedil skrz zatnuté zuby, jelikož i on už byl lapen ve víru vášně. „Moje,“ řekl a líbal mě tak zuřivě, až jsem ucítila krev, magie mezi námi zesílila a on zuřivě přirážel a sténal jako zvíře v zajetí rozkoše.

CHLOE NEILL „Moje,“ řekl, nyní již tiše a přitiskl mé tělo ke svému. Slunce vyšlo a někde v té tmě vypůjčeného pokoje jsme usnuli. Vzbudil nás jakýsi šílený rámus – bušení na hlavní dveře, ze kterého jsme oba nadskočili na posteli. Slunce se právě schovalo za obzor, ale ne tak, aby nás to probudilo. „Co to proboha je?“ zeptal se Ethan ještě zpomaleným, rozespalým hlasem a podle vlasů vypadal spíš na surfera než na lehce snobského Mistra upíra. Bušení se ozvalo znovu. Někdo měl naspěch. Ethan začal lézt z postele, ale já jsem ho zastavila rukou. „Oblékni se. Já se nejdřív podívám, kdo to je. Jestli někdo nakope prdel tobě, tak Luc nakope prdel mně.“ Měla jsem zlé tušení, že toto bude jedna z oněch nocí, při kterých budu opravdu, opravdu litovat, že jsem si nemohla přispat a ještě pár hodin popírat svou dospělost. Oblékla jsem si Ethanovu košili z předchozí noci a zapnula knoﬂíky. Jako brnění by mi to asi moc nepomohlo, ale za dveřmi nebyli nepřátelé, alespoň ne ve stylu chicagské policie. Moje katana byla posvěcena mou vlastní krví a magií, což mi přineslo schopnost vycítit ocel a zbraně. Venku jsem nic takového necítila. Oděna do drahého a na míru ušitého mužského oblečení – pro našeho Mistra jen to nejlepší – jsem se dovlekla zpátky do obýváku. Ethanova katana byla opřená vedle dveří; já jsem si svoji vzala do postele, jenom pro jistotu. Zvedla jsem ji a opatrně nakoukla kukátkem… a našla na našem prahu kožoměnce. „Otevři, kotě. Vím, že jsi tam.“ Otevřela jsem dveře; průvan mě zastudil na holých nohou tak, že mi naskočila husí kůže. Stál ve dveřích, šest stop a nějaké drobné, samý sval a vlčí energie. Vlasy měl hnědé a políbené zlatem a v ledabylých vlnách mu splývaly na ramena. Jeho oči měly barvu jantaru a v této chvíli v nich pobaveně vířilo. „Kotě,“ řekl Gabriel Keen, apex Severoamerické smečky. Prohlédl si mě odshora dolů. „Doufám, že z něčeho neruším?“ „Ze spánku,“ hlesla jsem a zkřížila si ruce přes prsa. „Ještě jsme spali.“ Za mnou se objevil Ethan, do půli těla nahý, a zapínal si džíny. „Jsem si docela jistý, že víš úplně přesně, z čeho jsi nás vyrušil.“ Gabe se široce usmál, přičemž odhalil rovné bílé zuby. „Na tom teď nezáleží, protože jste oba vzhůru. Tak se oblíkněte, vážení. Máme práci.“ Ethan povytáhl obočí v oblíbeném gestu. „Jakou práci? Co tady děláš?“ „Jsem tady kvůli smečce, stejně jako vy.“

DIVOKÁ KARTA Ethan zavrčel. „My jsme tady proto, že nás papá Breck donutil zaplatit za privilegium.“ Loupla jsem po Ethanovi očima. Nezmínil se o tom, že Breckům něco platí. A tu informaci by bylo dobré znát předtím, než jsme vložili svůj osud – než já jsem vložila jeho osud – do jejich rukou. „On tě donutil zaplatit,“ řekl Gabriel, „ale ne za to privilegium, které si myslíš. Ty peníze byly zaplacené vstupné.“ „Kam?“ zeptal se Ethan. „Na největší show pod sluncem,“ řekl Gabriel s úsměvem, který se nedal popsat jinak než jako vlčí. „Tohle je první noc Lupercalie.“ „Co je Lupercalia?“ zeptala jsem se, i když se sebezapřením. Už jsem se měla dávno vrátit zpátky dovnitř, ale ten název – a to, že se Gabe objevil na prahu – mě upoutal. „Výroční slavnost naší Severoamerické centrální smečky,“ řekl Gabe, „a bylo tomu tak od založení Říma. Tři noci na konci zimy k přivolání jara, k oslavě našich zvířat a našeho spojení s lesem a se světem.“ Čímž se vysvětluje Michaelova nevraživost, řekl Ethan v duchu. Nepřeje si nás u toho. Možná to částečně bylo i tím. Vsadila bych se ale, že než jsme přijeli, byli Michaelovi upíři ukradení, a kdybychom přijeli až po skončení slavností, nelíbili bychom se mu tady o nic víc. „Dneska v noci,“ řekl Gabe, „jste našimi hosty. Spolu s dalšími.“ Ustoupil stranou, aby odhalil dva čaroděje a kožoměnce, doteď schované za ním. Těmi čaroději byli moje nejlepší kamarádka Mallory Carmichaelová a Catcher, její přítel. Mallory pro své přečiny upadla v nemilost, ale Gabe se ujal její rehabilitace. Mallory a Catcher byli proti zimě vybaveni džíny a zimními botami. Ty její byly v barvě srnčí hnědi, vysoké po kolena a z nich čouhaly skinny džíny. Její rovné modré vlasy, na konečcích světlejší, jí splývaly na ramena. Catcher stál vedle ní a ve tváři měl svůj typický nepřístupný výraz. Vlasy měl oholené, oči jiskřivě zelené a rty plné. Potrpěl si na trička se sarkastickými nápisy, ale teď se dalo těžko poznat, zda má jedno takové pod bundou. Posledním členem tria byl Jeﬀ, zaměstnanec mého dědečka a můj oblíbený etický hacker. Jasně že to byl vůbec jediný počítačový hacker, kterého jsem osobně znala, ale jsem si docela jistá, že by i tak zůstal mým oblíbeným. Dneska v noci vyměnil svou obvyklou uniformu – khaki kalhoty a košili na knoﬂíčky – za džíny, zimní boty a ošuntělou outdoorovou bundu. Světle hnědé vlasy měl zastrčené za uši a usmíval se jako obyčejně – přátelsky se špetkou ostýchavosti i příslibem klukovin.

CHLOE NEILL „Sullivane,“ řekl Catcher s pokývnutím hlavy, potom vyslovil Ethanovu nevyslovenou otázku. „Jsme tu kvůli Lupercalii.“ „Já jsem tu, abych se zúčastnil,“ řekl Jeﬀ, kterému červenaly tváře, zatímco se poctivě snažil nekoukat mi na nohy. Vidět je tady bylo skvělé, jenže když byli tady, měl můj dědeček o dva opatrovníky míň. Museli si všimnout mých ustaraných očí. „Tvoje matka a otec pro dnešek omezili počet návštěv u tvého dědy,“ řekl Catcher. „Chtějí, aby si odpočinul. A tak tam nemáme nic na práci.“ Jeﬀ zakýval telefonem. „Ačkoli se nám podařilo dát mu tam nouzové tlačítko, pro jistotu. Kdyby něco, může nám okamžitě zavolat.“ „Dobrý nápad,“ pochválila jsem je s úsměvem a úlevou, že je to napadlo. Samozřejmě že jsem pořád stála polonahá ve dveřích kožoměnecké garáže pro kočáry a vlasy jsem určitě měla rozcuchané po spánku a sexu. K dokonalé noční můře už mi asi chyběly jenom hodiny matiky na vysoké, na které jsem jaksi zapomněla chodit. „A kde ses tady vzala ty?“ zeptala jsem se Mallory a přejela jsem si rukou po předku Ethanovy košile, abych se ujistila, že nic důležitého neuteče ven. „Jsem tu, abych se procvičovala,“ řekla Mallory. Součástí Malloryiny rehabilitace bylo přijít na to, jak by mohla magii využívat produktivně. Trochu více Luka, trochu méně Anakina. Během našeho zátahu proti McKetrickovi udělala velký pokrok a vypadalo to, že smečka jí nyní dává další příležitost, aby se o to pokusila znovu. „Rozšiřuje si chápání magie,“ dodal Gabriel. „Co to je, co to není a co to být může.“ Mallory se rozkošně usmála a natáhla ruku se dvěma lahvemi Blood4You, balené krve, kterou z pohodlnosti pije většina upírů, a taky sáček Dirigible Donuts, jedné z mých nejoblíbenějších chicagských pochoutek. (Ruku na srdce, můj seznam oblíbených lahůdek byl opravdu dlouhý a vytříbený.) „Mám tu cenu útěchy za tvou potupu.“ Sjela mě očima nahoru a dolů. „Řekla bych, že dva, tři donuty s malinovou náplní by to mohly spravit.“ Chvíli jsem tam stála, tváře mi rudly studem, prsty u nohou mi mrzly a mí přátelé se domnívali, že mě uchlácholí nějaké koblihy s marmeládou. „Tak to sem sakra dej,“ řekla jsem, splnila jejich očekávání a chňapla po snídani. Než jsem se ale odkradla do ložnice, všechny jsem je sťala vražedným pohledem. „A teď, když jsme si udobřili tvou bodyguardku,“ řekl Gabe Ethanovi za mnou, „půjdeme dovnitř a uděláme si pohodlí.“

DIVOKÁ KARTA Ukázalo se, že koblihy s malinovou marmeládou jsou výtečný způsob, jak kompenzovat ponížení. Vyžahla jsem lahev krve a spořádala dva donuty, než se Ethan vrátil zpátky dovnitř a v ruce měl hromádku z červené látky. „Nepředpokládám, že jsi mi jeden nechala,“ řekl. „Že váháš,“ odvětila jsem. „Koupila jich dvanáct.“ „Trvám na svých slovech.“ „Když budeš takový, tak opravdu žádný nedostaneš. Co to máš?“ zeptala jsem se a ukázala na tu látku. „Někoho ve smečce zřejmě napadlo, že chce honit parádu,“ řekl Ethan a rozložil dvě trička, nachově červená s čímsi, co vypadalo jako retro reklama na bar jménem Lupercalia, napsaná staromódními písmeny nad obrázkem dvou vlků, jak si nad hospodským stolem ťukají hliněnými džbány piva. „Oni fakt nechali vyrobit trička,“ řekla jsem. „Gabriel s tím souhlasil? Tohle vypadá velmi… veřejně.“ Veřejnost sice věděla, že kožoměnci existují, ale smečky přesto i nadále žily velmi uzavřeně. „Řekl bych, že to nejdřív udělali, a omlouvat se budou až potom,“ odhadoval Ethan. „Tahle dvě jsou pro nás. Dáreček od smečky.“ „Na únor docela lehký oděv.“ „Jsem si jistý, že ti dovolí vrstvení, Ochránkyně.“ Natáhl ruku, abych mu podala sáček s donuty, ale já se ani nepohnula. „Řekl bys mi vůbec, že jsme Breckům za tohle museli zaplatit?“ Jeho pohled ztvrdl. „Finanční záležitosti Domu si dokážu perfektně ohlídat sám, Ochránkyně.“ „Nenaznačovala jsem opak. Ale taky nemám ráda, když mě někdo obchází.“ „Byla to obchodní transakce.“ „Byly to peníze za ochranu,“ trvala jsem na svém a podle záblesku v jeho očích to moc dobře věděl i on. „A já to nehodlám nikde roztrubovat, Ochránkyně. Ale řekl bych ti to.“ Určitě si všiml pochybnosti v mých očích, protože udělal krok vpřed. „Řekl bych ti to,“ zopakoval. „Až by se našla volná chvilka. Jak si určitě vzpomínáš,“ zatahal jemně za první knoﬂíček košile, kterou jsem měla na sobě, „včera v noci jsi mě hodně rozptylovala.“ Ethan byl pořád ještě bez košile, stál těsně vedle postele, takže jsem měla výhled na valchu jeho svalů na břiše a cestičku blond chloupků, která vedla nad knoﬂíkem u jeho džínů. Když se ke mně sehnul pro polibek, zaplavilo mě horko a zavřela jsem oči.

CHLOE NEILL On mi však uhnul, zmocnil se sáčku a vytáhl si donut. „Rozptylovala?“ zeptala jsem se s tázavým pohledem. „Když jde o lásku a sladké pečivo, je všechno dovoleno,“ řekl a utřel si kapičku malinového džemu z koutku úst. Z touhy slízat ji mi div nezestříbrněly oči. Sroloval horní okraj sáčku a položil jej na noční stolek, potom si oblékl tričko Lupercalia. Ploché břicho se mu přitom zavlnilo a já se ani nenamáhala předstírat, že se nekoukám. Když byl oblečený, zacukal na mě obočím. „Ach, nevšímej si mě. Jenom si vychutnávám podívanou.“ Odfrkl, vzal druhé tričko a plácl mě s ním. „Oblékni se, jinak začnou mít Catcher, Jeﬀ, Mallory a Gabe podezření, že se tady děje něco víc než jen oblékání. Už zase.“ Opřel se rukama o postel z obou stran vedle mého těla a sklonil se. „A přestože s tebou mám jasné plány, Ochránkyně, tak v nich nejsou zahrnuté chlípné představy čarodějů a kožoměnců, kteří jsou právě za těmi dveřmi.“ Jeho ústa se dotkla mých – měkká a plná příslibů, a jeho rty chutnaly po malinách. Za deset minut už jsem měla oblečené svoje tričko Lupercalia a pod ním ještě nátělník s dlouhým rukávem, abych neumrzla. Vzala jsem si dva páry ponožek, kozačky, džíny, a dlouhé tmavé vlasy jsem vyčesala do vysokého culíku. Vklouzla jsem do koženého saka, dárku od Ethana za předchozí sako, které jsem si zničila při požáru, když došlo ke zranění mého dědečka, a do boty jsem si zastrčila dlouhou útlou dýku. Smečka by asi neocenila, kdybych na kožoměneckou slavnost přišla s katanou, a tak jsem se musela spolehnout na dýku, kdyby se něco zvrtlo. A jelikož jsem měla namířeno ven s upírem na útěku, dvěma toulavými čaroději a rodinou kožoměnců, kteří nenáviděli upíry, předpokládala jsem, že pravděpodobnost „zvrtnutí“ je poměrně vysoká. Byla jsem oblečená a připravená do akce. Ale než začnu věnovat pozornost smečce, měla jsem ještě jeden poslední úkol. Včera jsem nezkontrolovala dědečka, a tak jsem teď vytočila číslo nemocnice a nechala jsem se přepojit do jeho pokoje. „Tady Chuck,“ řekl do sluchátka. Když jsem slyšela jeho hlas, usmála jsem se. „Ahoj, dědo.“ „Holčičko! Tak rád tě slyším. Máš teď asi trochu trable.“ Zaplavila mě úleva. Až doteď mi nedošlo, jak moc jsem s ním chtěla mluvit – ani kolik výčitek na mě dolehlo, když jsem se mu nebyla schopná ozvat. „Nedorozumění. Jsem si jistá, že starostka Kowalczyková nakonec přijde

DIVOKÁ KARTA k rozumu.“ A jestli ne, tak doufejme, že Malik přesvědčí guvernérku, aby zasáhla. „Jak se cítíš?“ „Rozlámaně. Už nejsem ten mladík co dřív.“ „Tomu nevěřím,“ škádlila jsem ho, ale musela jsem zahnat vzpomínku na dědečka schouleného pod kusy zborceného domu. Než jsem znovu promluvila, ujistila jsem se, že můj hlas zní pevně. „Moc mě mrzí, že tam nemůžu být.“ „Víš, já si vždycky myslel, že z tebe bude učitelka. Miluješ knihy a vědomosti. Vždycky jsi byla taková. A potom se ti změnil život a stala ses součástí něčeho většího. To je tvá práce, Merit. Něco většího. A je v pořádku, že to musíš dělat.“ „Mám tě ráda, dědo.“ „Já tebe taky, holčičko.“ V pozadí se ozvalo mumlání. „Je čas na to, čemu tady velkoryse říkají ‚večeře‘,“ řekl po chvíli. „Zavolej mi, až budeš mít všechno pevně v rukou. Já totiž vím, že nakonec budeš.“ Našla jsem tu povedenou partičku v obýváku v družném hovoru. „Merit,“ řekl Catcher, který seděl vedle Mallory na gauči a jednou paží ji objímal kolem ramen. Když se Mallory tenkrát přiklonila k temné straně, narazil jejich vztah na skálu, takže tenhle nenucený projev citu byl vítaným pokrokem. „Je fajn vidět tě zase oblečenou.“ „A teď když už je oblečená,“ pravil Gabriel a vstal, „měli bychom sebou hnout.“ „A kam přesně jdeme?“ zeptal se Catcher. „Do země mimo čas a prostor,“ řekl Jeff a opsal přitom ve vzduchu oblouk. „Kde pravidla smrtelníků nic neznamenají.“ Gabriel vzhlédl nahoru ke stropu, jako by tam mohl najít mír. „Jdeme na Breckovic zadní pozemky. Do lesů, přímo tady v Illinois, kde většina z nás je docela smrtelná.“ „Illi-noise*,“ prohodil Jeff odrzlý vtípek. „Protože vlci budou výt.“ Gabriel zakroutil hlavou, ale dobrosrdečně plácl Jeffa po zádech. „Hoď se do klidu, štěně. Ještě jsme ani nezačali.“ Měla jsem takové tušení, že oni se jen tak do klidu nehodí. A protože jsem tu byla za bodyguarda, bylo mým úkolem se tak i chovat. Jestli budeme dál na pozemcích Breckenridgeových, zůstaneme v bezpečí (víc než kdy jindy) před nohsledy starostky Kowalczykové. To však nutně neznamenalo, že jsme v bezpečí před smečkou. Zvláště jestli ostatní kožoměnci sdílejí postoje Breckenridgeových. * Noise – hluk – hříčka se slovem „Illinois“ (pozn. překl.).

CHLOE NEILL „Vztahuje se ochrana Breckenridgeových i na lesy? A na zbytek kožoměnců?“ Gabriel se na mě usmál. Záludně. „Dokud jsi tady, kotě, jsi v bezpečí. To platí pro vás oba. Upřímně, většina členů smečky má politiku Chicaga totálně u zadku. A i kdyby ne, tak se určitě nepostaví na stranu tyranské političky na úkor přátel smečky.“ „A já ti kryju záda, Mer,“ řekl Jeﬀ s pomrknutím a vysloužil si za to od Ethana temný pohled. Kožoměnci a čarodějové vyšli do noci, ale Ethan mě zastavil rukou. „Dýka?“ zeptal se tiše. „V botě,“ odvětila jsem. Upíři obvykle raději neoperovali se skrytými zbraněmi, ale toto byly zvláštní okolnosti. „Ty nesdílíš Gabeovu sebejistotu?“ „Gabe ví, co si naplánoval. Já ne. Jistě, že tu máme spojence: jeho, Jeﬀa a Nicka. Člen smečky, který by se dopustil něčeho proradného přímo Gabrielovi pod nosem, by musel být drzej jak prase.“ Už jsme to ovšem zažili, včetně nepříjemných důsledků. „Evidentně však mnoho kožoměnců nepatří k fanouškům upírů, a stejně jako Michael nebudou rádi, že nás vidí.“ „Nikdy bych neřekla ‚drzej jak prase‘. Ale chápu, jak to myslíš.“ A taky jsem doufala, že jsme neunikli před Diane Kowalczykovou jenom proto, abychom skončili v nějaké další polízanici. Kdyby ale náhodou ano… „Ty jsi taky ozbrojený?“ Ethan kývl. „Čepel, stejná jako tvoje. Patří k sobě,“ dodal s úsměvem a zatahal za konec mého culíku. „A uvidíme.“ Chytil mě za ruku, ale když jsme vykročili ke dveřím, podíval se na moje obuté nohy. „Ty mě překvapuješ, Ochránkyně. Vypadá to, že máš vhodné boty.“ Obrátila jsem oči v sloup. „Tehdy v noci byl mráz, tak jsem měla válenky, no.“ „K luxusním šatům. Velmi drahým luxusním šatům.“ „Byl to únor v Chicagu. Šlo o praktické rozhodnutí. A zula jsem si je.“ Jenom aby mě přenesl přes práh mých rodičů a vkleče na jednom koleni předstíral žádost o ruku. A tak se mi povedlo vyhnout se pádu na jehlových podpatcích – ale i tak mi málem způsobil infarkt. „Děcka,“ řekla Mallory, která nahlédla do dveří. „Řekla bych, že na vás už čekají.“ „Pardon,“ omlouvala jsem se a vyšla jsem ven, následována Ethanem. „Jenom probíráme delikátní otázky módy.“ „Jsou to jenom upíři,“ zamumlal Gabriel a vyšel ven do tmy.

KAPITOLA 3

a VLK SAMOTÁŘ

oc byla chladná, ale nezvykle klidná. Vůbec nefoukal vítr, což byl v únoru v Chicagu dar z nebes. S Gabrielem před námi a křupající zmrzlou zemí pod nohama jsme následovali vůdce kolem domu a směrem k zadním travnatým plochám za hlavním sídlem. Trávník se nořila do lesa, který tvořil na kraji viditelného světa temnou záclonu, připomínající černé moře pod poduškou z hvězd. Pomrkávaly nad námi, chladné a necitelné, a já se náhle hrozivě zachvěla. Ochránkyně? tázal se mě Ethan v duchu a vzal mě za ruku. Místo odpovědi jsem ho stiskla a nechala strach odplout. Nebyla jsem už dítě; byla jsem upír. Predátor a v obklopení spojenců. „Tady je ale tma,“ řekla před námi Mallory, ruku v ruce s Catcherem, a nervózně se usmála. „Mohlo by to být horší,“ řekl Catcher. „Mohla bys být upír na útěku.“ „Jo, to nedoporučuju,“ řekla jsem. „Ačkoli je to určitě vyváženo zajímavými nocležníky.“ „Raději bych byl tvým jediným nocležníkem, Ochránkyně.“ „Copak by tě někdo mohl nahradit?“ zeptala jsem se a zakřenila se, když se Mallory otočila a mrkla. Zasáhla mě nostalgie. Tohle bylo kamarádství, které mi tak chybělo, něco, co jsme postupně ztrácely, když mezi námi začalo houstnout nadpřirozené drama. Když jsme sešli s kopce k okraji lesa, větřík k nám přivanul magii. Čerstvou, peprnou, se zvířecí příchutí. Vstoupili jsme na prašnou cestičku vedoucí do lesů, kterou jsem kdysi tolikrát šla. Pěšinka, kde jsme si já a Nick hrávali jako děti, byla nyní vyčištěná a rozšířená a umožňovala přístup i dospělým. Nalevo se něco pohnulo. Z postranní cestičky se před Mallory a Catcherem vynořil Nick Breckenridge, za ním šla nějaká žena a vedli se za ruce. Byl

CHLOE NEILL tmavovlasý a vysoký, s hodně nakrátko sestříhanými vlasy a drsnými rysy. V upnuté košili, kapsáčích a s mohutnou čelistí vypadal jako typický novinář, ačkoli spíše zvyklý na válečné zóny a exotické lokality než na procházky lesíkem kolem sídla za několik milionů dolarů. Ta žena mi nebyla povědomá. Věděla jsem, že Nick s někým chodí – nebo alespoň jeho telefon několik nocí nazpátek zvedla žena – nevěděla jsem ale, jestli je to ona. Měla sebejisté vystupování kožoměnkyně, ale jestli měla nějakou magii, uměla ji dobře skrývat. „Merit,“ řekl. „Nicku.“ „Myslím, že se s Yvette ještě neznáte.“ Yvette kývla. „Merit a já se známe ze střední školy,“ řekl Nick. „Ráda tě poznávám,“ řekla ona a zmizeli spolu do tmy před námi. Mallory šla ke mně a zavěsila se mi do předloktí, čímž vystřídala Ethana po mém boku. „Myslím, že jsi právě začala žárlit,“ zašeptala. „Já nežárlím. Ale jsem víc než jenom holka, kterou zná ze střední.“ Odfrkla. „A co jsi chtěla, aby řekl? Že jsi ta dívka, kvůli které se souží od chvíle, kdy učinil to politováníhodné rozhodnutí rozejít se s tebou na střední? Což, podotýkám, bylo před deseti lety.“ „Neee,“ řekla jsem a schválně jsem to slovo protáhla, abych zdůraznila, jak hloupá to byla myšlenka. „Ale možná mohl říct něco jako ‚Tohle je Merit, Ochránkyně Cadoganského Domu, ochránkyně slabých, mstitelka nevinných‛?“ „Jo. Avengers hadr. Mimochodem, zatímco on má svou velmi vyvinutou Yvette, ty máš Ethana Sullivana.“ „Nenávidím, když máš pravdu.“ „Jsem sice mladá, ale moudrá.“ Stezka se zúžila a my jsme se museli potichu seřadit za sebou, po jednom, a kolem nás se tyčily stromy připomínající kostlivce na stráži. Lesy byly ponořeny do zimního ticha, divoká zvířata spala, hibernovala nebo se záměrně držela dál od predátorů, kteří šli jeden za druhým, v průvodu jako had. Lesy byly hluboké a já byla v této oblasti nejdále v bludišti ze živého plotu, které se v té chvíli nacházelo, jak jsem tušila, někde napravo ode mě. Panovala však tma a na cestě byly díry, a já si nebyla úplně jistá, kterým směrem to jdeme. Pokračovali jsme po stezce ještě asi deset nebo patnáct minut, dokud se lesy neotevřely a neodhalily velkou louku obklopenou zářícími pochodněmi.

DIVOKÁ KARTA Mýtina byla velká nejméně jako fotbalové hřiště a uprostřed stál dvacet stop vysoký totem z kmene minimálně čtyři stopy tlustého, pochopitelně s vyřezanými zvířaty. Byly tu nepravidelně uspořádané stany, táborové ohně a skládací židle. A všude se to mlelo kožoměnci, většinou v oficiálních černých kožených bundách Severoamerické centrální. Vzduch byl prosycen vůněmi: kůže a zvířecího pižma, dřevěného uhlí, pečeného masa a hlíny. Tady to žilo obnovou a znovuzrozením, i když do jara zbývalo ještě pár týdnů. Tipovala jsem, že proto nás tady Breckovi chtěli. Kožoměnci se o sebe jistě umějí postarat, ale byla zde spousta rodin v otevřeném prostoru a stany nebude snadné ochránit. Na druhou stranu byli, stejně jako my, na soukromé půdě, která patřila jedné z nejmocnějších rodin v Chicagu. To bylo pro ně plus. Gabriel nás nechal na kraji lesa a šel ke své ženě, Tanye, která stála na mýtině s jejich novorozeným dítětem v náručí. Tanya byla krásná bruneta, žena s usměvavýma očima a růžovými tvářemi, a její měkkost kontrastovala s Gabeovou zvířecí divokostí. Gabe otcovsky položil ruku na Connorovu hlavičku a políbil Tanyu na rty. Zářivě se na něj usmála a jejich láska byla zřejmá na první pohled, a byl to příjemný pohled. Jeff našel Fallon, Gabrielovu mladší sestru. Už nějakou dobu spolu chodili a chvílemi zase nechodili, ale vzhledem k jejich vřelému objetí jsem hádala, že je jejich chození už trochu trvalejší záležitost. Fallon byla malého vzrůstu, ale s podsaditým atletickým tělem a vlnitými vlasy stejně vyšisovanými sluncem, jako měl Gabriel. V oblečení dávala přednost černé a dneska v noci měla vysoké motorkářské boty pod kolena, krátkou sukni a koženou bundu s iniciálami Severoamerické centrální smečky. Moc dobře jsem Fallon neznala, ale znala jsem Jeffa, a nebylo moc lidí, kterých bych si vážila tolik jako jeho. Jestli ji miloval – a pohled v jeho očích mluvil jasně – potom musela být Fallon dobrý člověk. „Připraveni?“ zeptal se Catcher. „Teď nebo nikdy,“ řekl Ethan a vzal mě za ruku, zatímco jsme vykročili směrem k vřavě na mýtině. Kožoměnci si povídali, posedávali na kempovacích židličkách, a když jsme je míjeli, obezřetně nás sledovali. Jiní kolem nás pospíchali s horkým jídlem, ze kterého se ještě kouřilo, nebo s krabicemi s nářadím. Někdo mě šťouchl do lokte a já se otočila a našla tam podsaditou ženu s vlasy odbarvenými na blond, která držela v rukou něco čerstvě zabaleného ve folii. Bylo to velké jako novorozeně a vonělo to masem a chilli. Prohlédla si mě, zklamaně zakroutila hlavou a vrazila mi ten balík do ruky.

CHLOE NEILL Málem jsem se pod tou tíhou prohnula. Nejen že to bylo velké jako novorozeně, ale taky to tolik vážilo. „Ahoj, Berno,“ řekla jsem. Berna byla kožoměnec, příbuzná rodiny Keenových a taky barmanka v Little Red, což byl lokál smečky v chicagské Ukrajinské čtvrti. Berna byla přesvědčená, že málo jím, a s oblibou mě zahrnovala jídlem. Jelikož jsem jedla hodně ráda, podařilo se nám zůstat tak nějak přítelkyněmi. Podívala se na Ethana a potutelně zvedla obočí nakreslené tužkou. „Ahoj, chlape,“ pozdravila ho se svým těžkopádným východoevropským přízvukem. „Zdravím, Berno,“ odpověděl Ethan zdvořile a prohlížel si to, co jsem odhadovala jako burrito o velikosti dítěte. „Pro mě nic?“ Berna mi bez mrknutí oka vyškubla balík z rukou a předala jej Ethanovi. „Je to rodinný recept. Budeš jíst. Ty…“ sjela ho pohledem od blonďatých vlasů po boty, „bys měl zůstat silný. Hezký.“ Myslím, že jsem si Bernu právě získal, řekl mi v duchu, a se smrtelnou vážností na ni kývl. „Děkuji ti, Berno. Jsem si jistý, že to bude výtečné.“ Odfrkla, jako by ji urážel náznak možnosti, že by to výtečné nebylo, ale dál pracovala řasami a nespouštěla oči z jeho tváře. „Hádám, že my nedostaneme nic,“ zamumlal Catcher za námi. „Takže tohle jsou upíři?“ K Berně přistoupila kožoměnkyně – žena, která byla vyšší a útlejší, s krátkými platinově blond vlasy. Měla svaly a vypadala drsně a její obličej by se dal popsat spíš jako pohledný než jako hezký. A doslova vibrovala podrážděnou magií. „Stmívání,“ potvrdila Berna a ukázala na mě a na Ethana. „Bručoun,“ řekla a ukázala na Catchera. Pár sekund se dívala na Mallory, než vynesla soud. „Magie,“ řekla se zcela nepatrným úsměvem a bylo jasné, že to míní jako kompliment. Mallory se rozzářila, ale Bernina kamarádka nebyla nadšená. „Neměli byste tady být,“ řekla a ukázala na nás všechny, jednoho po druhém, a s každým pohybem z ní tryskala magie. Štípalo to jako miniaturní žihadélka. „Nikomu z vás tady do toho nic není a není to nic pro vás.“ Zvedla nos do vzduchu a přimhouřenýma očima sjela Bernu. „A ty by ses s nimi neměla bratříčkovat.“ „Byli jsme sem pozváni,“ řekla Mallory. Myslím, že by klidně i objala Bernu paží, až na to, že Berna už nadouvala hruď a div že z ní nesršely zlostné jiskry. „Běž,“ řekla a odháněla tu ženu rukama. „Běž si jinam. Jsi moc negativní.“ Avšak Bernino odmítnutí jako by ženu ještě víc nabudilo.

DIVOKÁ KARTA „Na má slova dojde,“ řekla a zase už hrozila prstem. „Tohle všechno půjde ke dnu, protože jsme nešli domů, když jsme mohli. Měli jsme opustit Chicago už před několika měsíci a určitě bychom tu neměli být teď. Rodina Keenových měla být už dávno odstavena od kormidla. Ženou nás do záhuby.“ V očích se jí zablesklo bohorovným hněvem. Zdálo se, že tato emoce se mezi kožoměnci poslední dobou vyskytovala nějak moc hojně. Odešla dřív, než Berna stihla na urážku reagovat, a přidala se k dalším dvěma ženám, které po nás vrhaly podezíravé pohledy. Berniny sbalené pěsti však byly jasným znamením, že měla pro ně nějaká slova připravená. „Vidím, že jste se již seznámili s Aline.“ Přišel k nám Gabriel a svůj postoj jasně vyjádřil tím, že položil ruku na Ethanovo rameno. Aline a její kámošky vypadaly, že z toho nemají radost. „Je okouzlující,“ pronesl Ethan suše. „Kde jste ji měli zamčenou?“ zeptala se Mallory. „Tahle se straní ostatních,“ odvětil Gabriel. „Ona a můj otec si kdysi vjeli do vlasů a ona tu nenávist přenesla na celou naši generaci.“ Berna ho kolegiálně poplácala po paži. „Nejsi populární, ale děláš to správně.“ „Možná,“ řekl Gabriel, „ale byl bych raději, kdyby platilo obojí.“ Byl o několik stop vyšší než Berna, a tak k ní shlížel shůry a tyčil se nad ní jako věž. „Jsme připraveni?“ Vydala zvuk, z nějž jasně vyplynulo, že tu otázku pokládá za směšnou. Berna, jak vidno, byla vždy připravena. Gabriel se usmál. „Mí zubatí přátelé, stanete se svědky něčeho velice vzácného. Dneska v noci nás uslyšíte řvát.“ Zvedl hlavu a zavyl tak, že mi přeběhl po zádech mráz – a vyvolal tím sborové vytí. Všichni kožoměnci nebyli vlci, a zvuky smečky tvořily proto smíšenou kakofonii. Vytí, vřeštění, kočičí jekot a dále křik, který mohli vydávat draví ptáci. Kožoměnci utvořili společně kruh kolem totemu uprostřed louky, jejich hlasy zesílily a do noci se nesla píseň, jako by zvučela samotná magie. Na pažích mi naskočila husí kůže. Ethan mě chytil za ruku a sdíleli jsme tu podívanou a společně naslouchali. Po chvíli se vytí ztišilo a nyní znělo jako doprovodný rytmus než jako melodie. Gabriel se s obdivem podíval na Mallory. „Připravena?“ Vydechla skrz našpulené rty, pak uvolnila ramena a kývla, tentokrát sebejistě. A přestože se kolem ní ve vzduchu pořád ještě tetelila nervozita, byl to ten dobrý druh nervozity, popsatelný jako vzrušené očekávání – nikoli jako rezignovaný strach, který jsem z ní cítila předtím.

CHLOE NEILL Bok po boku vešli do kruhu a stanuli před totemem. V davu se rozhostilo ticho. Podívala jsem se na Catchera. Tvářil se nečitelně, ale oči měl upřené na Mal a na kožoměnce vedle ní. Jestli byl kvůli ní nervózní, nedával to znát. Gabriel s vlasy zastrčenými za uši vypadal spíš jako cyklista nebo boxer než jako apex smečky, král svých lidí, avšak držení jeho ramen a vážný výraz nenechal nikoho na pochybách, že stojí v jejich čele. „Dnes v noci,“ řekl s rukama v bok, „oslavujeme smečku, matky, otce. Oslavujeme naše kořeny, naše bratry, Romula a Rema, a naši budoucnost. Oslavujeme divokost. Odhlasovali jsme, že zůstaneme v říši lidí a upírů. Nebyla to jednohlasná volba, ale bylo to rozhodnutí zůstat, přidat se a spojit se s našimi bratry a sestrami a v této jednotě získat větší sílu.“ Pohlédl na Mallory. „Mezi námi jsou tací, kteří se dopustili chyb, hlubokých a závažných. Kteří ublížili světu a sami sebe přitom zlomili. Ti nejhorší se ve svých omylech ztratili. Ti nejlepší z nich se nyní škrábou zpátky, kousíček po kousíčku, a snaží se napravit, co napáchali. Toto je cesta statečných.“ Gabe se ohlédl do davu. „Tahle žena zná pouze magii čarodějů a upírů. Dnes v noci jí budeme zpívat o zbytku magie. O její pravdě. O magii, kterou dokáže nabídnout země.“ Gabriel natáhl ruku. Mallory se nadechla a propletla prsty s jeho. Zavřela oči a magie se opět začala vylévat z kožoměnců a proudit skrze ně. Zavřela jsem oči a vychutnávala si horký příliv syrové, nespoutané energie. Byla to životní síla země, povolaná predátory, kteří se setkali k oslavě své komunity. A potom se ta síla přetvořila. Mallory musela otevřít nějakou vlastní magickou bránu, protože nyní se s magií smečky začal mísit nový proud magie – mladší, šťavnatější, jasnější. Její vlasy se zvedly jako indigová svatozář a na jejích rtech se objevil úsměv spokojenosti a naplnění. Úlevy. Ty dvě magie kroužily a tančily kolem nás, neviditelné, avšak hmatatelné jako elektrizující vánek. Toto nebyla ani obranná, ani útočná magie. Jejím úkolem nebylo sbírat informace, vytvářet strategii ani diplomacii, ani vést válku proti nadpřirozenému nepříteli. Ta magie zkrátka byla. A byla elementární, nezadržitelná. Bylo to nic a všechno, nekonečno a zapomnění, od skvostného žáru hvězdy po elektrony, které se hemžily v atomu. Byl to život a smrt a všechno mezi tím, touha bojovat a růst a plavat a létat. Byla to kaskáda vody řinoucí se přes balvany, pomalý pohyb horských ledovců, pochod času.

DIVOKÁ KARTA Kožoměnci se pohybovali kolem kruhu, brali nás za ruce a tahali nás dovnitř, spojovali nás s magií. Magie mezi námi plula, jako bychom byli tranzistory v okruhu, propojovali kožoměnce navzájem a zároveň nás s nimi. Pohybovali jsme se v soustředných kruzích kolem totemu uprostřed a žár sílil, až byl vzduch teplý jako za letního dne, až se mi na čele perlil pot. Byla to vilná magie, téměř mátožná ve své smyslnosti, a já cítila, jak mi stříbrní oči a povylézají mi tesáky, které uposlechly volání. Tohle byla magie oslav a nespoutaného sexu, choutek na krev zabitých a svolávání smečky k hostině. Mallory měla nyní oči otevřené, čelo zvlhlé potem, její tělo se třáslo mocí, avšak její ruka zůstávala spojená s Gabrielovou a ona se usmívala s větším uspokojením, než jak jsem ji viděla za dlouhé měsíce. Před rokem jsem myslela, že můj vztah s Mallory bude pokračovat jako vždycky – že budeme kámošky, které si budou vyměňovat pitomé vtípky, stěžovat si na svou práci a snít o budoucnosti. A potom jsem se stala upírkou a ona zjistila, že je čarodějka. Naše životy už nikdy nebudou stejné. Nikdy nebudou stejně jednoduché, předvídatelné, jako byly před všemi těmi lety. Místo toho budou plné zodpovědnosti a síly a s tím bude souviset břímě, které kvůli tomu poneseme. Poprvé jsem si uvědomila, že je to v pořádku. Naše přátelství se neomezovalo na zvyky, na okolnosti, na to, jestli žijeme ve stejné čtvrti. Byly jsme přítelkyně, protože nás něco spojovalo, protože něco v našich duších nás volalo k sobě, jakési porozumění. To spojení, ta jiskra mezi námi zůstane, i kdyby se naše životy od základu změnily. Tohle jsem předtím nepřijala. Mohla jsem na to přistoupit nyní. Hledala jsem ji v kruhu, abych jí dala najevo, že ji konečně chápu, že se s tím srovnávám. Pohybovala jsem se však tak rychle a mé nohy zběsile tančily, aby udržely tempo s kožoměnci vedle mě, že jsem se nedokázala zorientovat, nemohla jsem ji najít v davu. Něco divného mě štíplo v prsou. Jako jehlička, ostrá a nepříjemná. Nikoli hmatatelný, ale skrytý dotek magie. Kousek proudu, který neměl uklidňovat, ani oslavovat, nýbrž podnítit. Snažila jsem se to ignorovat, myslela jsem, že jsem jenom paranoidní, že ve mně to množství magie spouští nějaký ochranářský instinkt. Obávala jsem se však, že to není správné. Cítila jsem magii už předtím – spoustu variant, spoustu příchutí – i když byla dnes v noci vmísená do proudu. Tohle bylo jiné. Panika ve mně začala rozkvétat jako květy černých růží.

CHLOE NEILL Ruka, která mě držela, se sevřela pevněji, jak kožoměnec po mém boku vycítil můj třepotavý strach. Hledala jsem Ethana, našla ho o několik yardů dál, jak se s očima zavřenýma kýve v rytmu s okolními kožoměnci. Vyprostila jsem ruce, porušila kruh a tlačila se mezi těly, abych se k němu dostala blíž, abych ho měla na dosah, kdyby můj strach měl reálný důvod. Ethane, řekla jsem mu. Zůstaň, kde jsi. Jdu k tobě. Ochránkyně, řekl, očividně překvapen. Co se děje? Neměla jsem čas odpovědět, protože jsem se bohužel nemýlila. Obloha zčernala, jak se nad námi začal točit hustý, temný mrak, hučící magií. Kožoměnci se zastavili a zuřivý tanec klopýtavě ustal, jelikož i oni začali zvedat oči k hrozivě vyhlížející obloze. „Bouřka?“ zeptal se někdo vedle mě. Postupovala jsem dál vpřed, až jsem se dostala k Ethanovi a popadla ho za zápěstí. On se však na mě nedíval. Zíral na oblohu, která se otevřela a odhalila pravdu o tom oblaku. Nebyla to předzvěst bouře, byl to útok. A pak se rozpoutalo peklo.