Obsah TATRA KOLEM SVĚTA
5
Namísto 1. dílu 5 Úvodem 5 V Evropě 7 Plavba přes Atlantik 8 Amerika 9 Guatemala 10 INTERMEZZO 13
TATRA KOLEM SVĚTA 2. díl
15
JIŽNÍ AMERIKA 15 V srdci Amazonie 15 Brazilská mozaika 20 Argentina 25 Bolívie 33 Stopami Inků 37 Pouští do Limy 43 Přes Andy k Ucayali 48 Znovu v Amazonii 52 Bílá Cordillera 58 K rovníku 62 Loučení 66
Vydalo jako svou 785. publikaci nakladatelství Pierot s.r.o., Štefánikova 29, 150 00 Praha 5, ve spolupráci s projektem Tatra kolem světa 2 CzechOverland z.s., Střemy 10, 277 34, e-mail: info@tatrakolemsveta2.cz Prožil a napsal: Stanislav Synek Autor fotografii: Petr Bárta Graficky zpracoval: Jan Matějček Fotografie zdigitalizoval a vydání knihy financoval Tatra kolem světa 2, CzechOverland z.s.,
www.tatrakolemsveta2.cz
Fotografie upravil: Vítězslav Válka Fotografie umožnil publikovat: Martin Zikmund ISBN: 978-80-7353-747-0
AFRIKA 157 Jižně od rovníku 157 Tanzanie 157 Malawi 160 Mosambik 162 Zimbabwe 164 Botswana, Zambie 165 Keňa 165 U Nilu 167 Egypt 168 DOMŮ 172 Ze Sinaje k Bosporu 172 Jordánsko 174 Sýrie 177 Turecko 178 ZÁVĚR 182
DODATKY 187 TATRA KOLEM SVĚTA
187
PACIFIK 69 Galapágy 69 Velikonoční ostrov 75 Francouzská Polynésie 80 Cookovy ostrovy 86 Samoa 88 Království Tonga 91 Nový Zéland 96
Před začátkem 187 Trasa expedice 188 Zájem veřejnosti 188 Sledování v USA 189 Média 191 Podezírání 193 Guatemala 194 Létání 195 Ponorka 195 Diplomacie 196 Smrt 196 Setkání 198 Různé 200
AUSTRÁLIE 103 Novým Jižním Walesem do Victorie 103 V rudém středu Austrálie 113 V tropech Severního teritoria 117
PŘEDTÍM 201 Jak se stát cestovatelem 201 Zádrhele 206 Jiná expedice 207
ASIE 120 Přískoky jihovýchodní Asií 120 Indonésie 120 Singapur 122 Thajsko 123 Filipíny 124 Peking, jaro 1989 126 Z Pekingu do Xi´anu 134 Po Hedvábné stezce 138 Karakoramskou silnicí 144 Indie 148
POTOM 213 Co s cestovatelskými zkušenostmi ze 165 zemí 213 Cestovní kancelář 213 Rozdíly 215 Nebezpečí 221 Miscelanea 229 Cestovatelský důchod 233 Cesta na jihozápad 236 Z vydavatelské kuchyně 240 PŘÍLOHY 242 Itinerář výpravy 242 Orientační mapa druhé části trasy 261
TATRA KOLEM SVĚTA Namísto 1. dílu (textu vydaného v roce 1989)
Když záměr vydat knihu Tatra kolem světa souborně, včetně prvniho dilu, který pokrývá první třetinu expedice, tedy Evropu a Severní Ameriku, v důsledku nevyjasněnosti autorských práv nevyšel, je na místě pro ty, kdo první díl nevlastní nebo ho neznají, expedici stručně představit a charakterizovat její průběh v těchto dvou světadílech.
Úvodem
Expedice Tatra kolem světa, naplánovaná na roky 1987 – 1989, měla stanoveny dva cíle: Ten první směrem ven, tj. ve světě představit a propagovat Tatru Kopřivnice, československý průmysl a celé Československo coby vyspělou průmyslovou zemi, ten druhý, mířící dovnitř, měl prostřednictvím médii československé občany seznámit s životem a úspěchy Čechů a Slováků žijících a působících v zahraničí a celkově s navštívenými zeměmi. První cíl pomáhala zajistit obchodní oddělení československých velvyslanectí v příslušných zemích, ten druhý pak naplňovali především účastníci expedice ve spolupráci s médii a o navštívených zemích měl vzniknout mnohadílný televizní pořad. Záštitu nad celou akcí převzala Tatra Kopřivnice, Svaz československých dramatických umělců, Filmové studio Barrandov a Československá televize. Jak a kdo k myšlence takové expedice dal podnět a prosadil její uskutečnění, není přesně známo, nesporné je, že na nesmírně obtížném úkolu takovou expedici připravit měl lví podíl její pozdější vedoucí Jiří Stöhr, bez jehož nasazení a umu, v tomto směru mimořádného, by se expedice těžko konala. On to byl, kdo si za spolupracovníka a spoluúčastníka expedice vybral Petra Bártu, s nímž už měl osobní cestovatelské zkušenosti. Další dva členy expedičního týmu, řidiče, vybrala kopřivnická Tatra, o účastnících ve funkci pilota a ve funkci tlumočníka bylo rozhodnuto na základě jejich profesionálních předpokladů.
5
vysvobození. A v příslibu té radosti se našel i prostor pro trochu humoru. Naši vlídní věznitelé se uvolili, že během doby zhotovení našich fotografií, nutných k vystavení víz do Mexika, kam jsme byli vykázáni do 24 hodin odjet, nás provezou po hlavním městě, abychom si o něm udělali aspoň trochu představu. Vida, krásný sopečný kužel nad ním ční. „Omluvte krátkou zastávku, musím tady jen něco říct.“ (Nebo snd odříct?) A náš průvodce mizí v pohřebním ústavu. Na jeho dvoře seřazených pět rakví. Byli jsme pro jednou najednou zajedno: „Mělo by se zjistit, jestli z těch pěti jsou dvě vhodné pro dva dlouhány!“ Ale nebyla příležitost. Prožili jsme si v Guatemale své, i když jsme si, zaujati současným děním, plně neuvědomovali, co nám hrozí. A hrozilo hodně. Co na tom, ze jsme byli nevinní? Nedá se ledacos podstrčit, nastražit? Tak k tomu se faktický vládce Guatemaly general Gramajo nesnížil, i když pod kdovíjakým tlakem byl. Sláva mu! Konec dobrý, všechno dobré. Mohli jsme jet dál. A mohla vzniknout tato kniha.
12
INTERMEZZO „Zen a umění údržby motocyklů“. Americký autor Robert Pirsig tuto svou knihu nabídl postupně 126 vydavatelům, všichni odmítli. Až 127. velkoryse pravil: „Teď se ukáže, proč působím v tomhle oboru. Zisk nebude žádný.“ A knihu k vydání přijal. Měla obrovský celosvětový úspěch. Pět milionů výtisků. Jiná kniha, jiná země, jiné možnosti. Já jsem pokusů zanechal hned po tom prvním. Byl rok 1990, nakladatelství, s nímž jsem měl smlouvu na vydání druhého dílu Tatry kolem světa, zaniklo, další nakladatelství rukopis nepřijalo s tím, že je jiná doba, čtenáři mají jiné starosti, nebyl by zájem. I kdyby skutečně zájem o druhý díl byl proti prvnímu dílu třeba jen třetinový, vzhledem k 75 tisícům výtisků prvního dílu, které byly rychle vyprodány (v přepočtu podle velikosti knižního trhu to odpovídá nákladu dva miliony v USA), byl by náklad druhého dílu víc než přijatelný. 127 ne, ale aspoň půl tuctu pokusů to chtělo. Nestalo se. Rukopis ležel v zapomnění. Až při třicátém výročí startu expedice odvysílání série rozhovorů o ní v Českém rozhlase odhalilo, že zájem o ni stále je. A nápad setřepat prach z rukopisu se vynořil. Druhý díl je publikován ve znění, jak vznikl v roce 1990. Svět se mění, co platilo tehdy, je teď už jiné, co bylo novinkou tehdy, je dnes už překonáno, co bylo nedostupné, je běžné, co bylo neznámé, nedosažitelné, je dnes s novými možnostmi poznávání a cestování přístupnější, co bylo zajímavé pro tehdejší čtenáře, už pro nás zajímavé být nemusí. Zajímat nás však může, co bylo pro ně zajímavé. Zpráva o světě je chtě nechtě zároveň zprávou o zemi, z jejíhož pohledu je zpráva podávána. A o své době. Na obrazové zpracování expedice, chystané dva celovečerní filmy a mnoha(padesátišesti?)dílný televizní seriál stále ještě padá prach. Ale snad už brzy...
13
TATRA KOLEM SVĚTA 2. díl (text z roku 1990, dosud nevydaný)
JIŽNÍ AMERIKA
V srdci Amazonie
Když jsme po onom bouřlivém letu přes rovník v noci z 12. na 13. května 1988 přistáli v Manausu, netušili jsme, že tím nezahajujeme, jak jsme se domnívali, druhou polovinu své cesty kolem světa, původně plánované na dva roky, nýbrž že nám jí ještě téměř dva roky zbývají. A netušili jsme, jak vysoce zajímavě pro nás tady začne pobyt na jižní polokouli, který měl trvat nepřetržitě jedenáct měsíců (a pak ještě tři měsíce v Africe). Noční jízda z letiště tomu nenasvědčovala. Hotýlek náhodně vybraný na doporučení taxikáře, noční klid rušený jen hlukem klimatizátoru. Ten je však k ránu přehlušován kakofonií doléhající z náměstí pod okny, teď přeplněného roztodivným davem a taxíky snažícími se vyprostit z beznadějné zácpy zoufalým troubením. V noci jsme nepřikládali velkou váhu slovům recepčního, když v rámci vyzdvihování ubytovacího zařízení chválil hotelovou terasu. Teď se máme přesvědčit, že chvála nebyla nikterak přehnaná, nýbrž naopak nedostatečná. Protože stačila čtyři poschodí nahoru a člověk zůstal bez dechu. Ne z těch rychle vyběhnutých schodů, ale z nečekaného jedinečného výhledu. Výhled, který tato královna teras skýtá, nemá totiž obdoby v celém Manausu, a ostatně ani na světě. Vpředu dole hned pod ní neuvěřitelné hemžení lodí a lidí velkého amazonského přístavu, vzadu v dálce amazonský prales a ty dva protějšky odděluje a zároveň spojuje mohutná, majestátní, nedozírná, úchvatná řeka: Černá řeka – Río Negro. Manaus leží tisíc šest set kilometrů od moře, ale jen třicet dva metry nad mořem. Po řece, která je tu osm kilometrů široká (ale kus nad městem už třicet), sem připlouvají velké námořní lodě. Až na to, že se jejich přístav v Manausu nachází uprostřed kontinentu, na něm není nic neobyčejného. Zato na přístavu říčních lodí ano. Mezi vysokým a nízkým stavem vody v Río Negro je výškový rozdíl čtrnáct metrů, a tak tu lodě přistávají u plovoucích mol, dřevěných plošin
14
15
na obrovitých plovoucích kládách. Prodíráte se k nim přehustým davem čvachtajíce v blátě špalírem stánků, kde v nejprimitivnějších podmínkách je nabízena na prodej všemožná strava, a uhýbajíce se nosičům, amazonským přístavním dělníkům, kteří polonazí, droboučcí, vyzáblí vykonávají funkci jeřábů, na ramenou či na hlavě těžké pytle či bedny, někdy hned dvě, jen to kvičící a zmítající se prase unesou na ramenou jen jedno, nevěříte svým očím, jak při tom nepoměru mezi hmotností břemene a nosiče kráčejí svižně, jak dovedně se proplétají davem, aby hbitě překráčeli na molo po dlouhatánském prkně, na něž lidské nohy nanesly tlustou vrstvu červeného jílu, takže je uměním přebalancovat na druhou stranu bez uklouznutí i bez nákladu. Ráno je v přístavu nejrušněji, večer nejpoetičtěji. To se některé lodě chystají k vyplutí, kam, to lze zjistit z tabule na zádi. Křídou neuměle vypsány si tu můžete přečíst ty nejkouzelněji znějící názvy míst ležících tam kdesi podél těch víc než osmdesáti tisíc kilometrů splavných toků v povodí Amazonky, v té nesmírné síti vodních cest neprůchodnou džunglí, pluje se daleko a dlouho, čas se neměří na minuty a ani ne na hodiny, a tak ke stanovení doby vyplutí stačí jen hrubý údaj: (třeba) středa večer. To pak už je náklad naložen, cestující naloděni, ten postává u zábradlí, jiný si vaří, nebo se už chystají na lože, lépe řečeno do sítě. každý cestující si ji zavěsí směrem napříč lodi ke stropu, hezky jeden vedle druhého tady budou viset, skoro se budou lokty navzájem dotýkat, až se jejich loď vymotá z přístavu a zamíří amazonskou tmou, občas si ohmatávajíc hladinu řeky či prales svazkem paprsků otočného světlometu, ke svým tajemným cílům. To vymotání není jednoduché, lodí je v přístavu mnoho, sedmdesát dvě jsem jich napočítal, všechny exotické, romantické, některé i dvoupatrové, jedna vedle druhé jsou připoutány u mola, ty nejblíž u něho jsou zcela zataraseny a cestu na širou řeku si musejí protlačit. Tlačí do sousedních lodí tak dlouho, až ty se pomaloučku rozestoupí, pak proklouznou a zmizí ve tmě. Tím, že se spolu s odsunutými loďmi odsunulo i celé plovoucí molo, čímž se octlo pěkných pár metrů od břehu, se nikdo nevzrušuje: prostě jen některá jiná loď spustí motor, začne tlačit opačným směrem a zanedlouho je celé molo i se svou flotilou zpátky na původním místě. Amazonka, Amazonas, Amazonie. Jako hudba zní ta slova tomu, koho nenechává lhostejným volání dálek. Jak lákavé téma cestovatelských snů! Amazonie však láká i praktičtěji: vypalováním pralesa si tu mnoho Brazilců získává půdu k zajištění obživy, jiné sem vábí těžba zlata. Z doby konjunktury pěstování gumovníků na přelomu devatenáctého a dvacátého století zůstala v Manausu, srdci Amazonie a dnes moderním velkoměstě, zachována nádherná budova opery, v níž tehdy – uprostřed
16
džungle – zpívali přední světoví zpěváci. Budova celnice sem byla v oné době přivezena kámen po kameni jako lodní balast až ze Skotska. Pověstné plovoucí město, kde kdysi žila chudina Manausu, už zmizelo, zato stále ještě obklopují hluboké zálivy, které řeka v městě tvoří, celé čtvrti chudinských domů na kůlech, pod nimiž stojaté vody slouží k příjmu kapalných i pevných odpadů, z nichž ty lehčí než voda páchnoucí hladinu skoro zcela zakrývají. Před vchodem do hotýlku, kde jsme ubytováni, stojí silný japonský motocykl. Jeho majitel se zanedlouho na něm vydá na několikaměsíční okružní jízdu po Brazílii. Je to mladý Švýcar, který neumí ani německy, ani francouzsky, zato výborně portugalsky, vždyť jazykem jeho rodného kantonu Ticino, kde vyráběl sýry, je také románský jazyk, italština. Může si na tak dlouho dovolit opustit hotel, který mu také patří, jelikož na svůj personál se může spolehnout. I když se říká, že Amazonie není Brazílie, lidé jsou tu neméně přívětiví než jinde v Brazílii. V maličké recepci hotýlku, kde se pro hosty a návštěvníky čepuje z velké termosky zdarma káva, probíhá společenský život. Dochází sem i Carlos Colares, který pořádá týdenní a delší výpravy do odlehlých oblastí, především proti toku Černé řeky a pak jejího přítoku, Bílé řeky (Rio Branco), až někam k venezuelským hranicím, kde ještě žijí indiáni skoro nedotčení civilizací. Průvodce (indiána) průvodce South American Handbook velmi chválí, je biolog a vzdělání získal v Anglii, však také mezi jeho zákazníky patřili i králové. Nechce své podnikání zkomercializovat, nechce zbohatnout, jak už se podařilo jiným amazonským průvodcům, chce nadále osobně putovat přírodou a poskytovat radost těm, kterým jde o nevšední zážitky. Jeho pozvání musíme odmítnout, je nám souzen jen kratší výlet do pralesa. Můžeme si k němu vybrat jednu z motorových kánoí, jejichž provozovatelé nabízejí své služby v přístavu. Nejsympatičtějším se jeví Raimundo. Je příjemný, zdvořilý, ukazuje nám doporučující dopisy od cizinců, slibuje, že uvidíme opice, krokodýly, anakondu, budeme prý si moci zalovit pirani. Domlouvám se s ním, že se dojdu poradit a zítra že s ním nejspíš poplujeme. Nakonec se rozhodujeme plout hned, mezitím však už je Raimundo pryč. Nabízejí se nám dva mladíci v nenatřené kánoi. My jsme však dohodnuti s Raimundem, to mu nemůžeme udělat. Proč by ne, my jsme jeho bratři, pracujeme všichni dohromady, zní odpověď. Plujeme nejprve přes Río Negro a pak říčními rameny v džungli, zaplavené vysokým stavem vody, na jeho pravém břehu. Potkáváme řadu lodí, všechny zřejmě jezdí tutéž nebo obdobnou trasu, nakonec všechny přistanou u turistického střediska, od něhož dřevěný chodník nad hladinou vede tunelem stánků se suvenýry až k jezírku, kde kvete viktorie
17
Orientační mapa druhé části trasy
23/3 Yalova ‖ Bospor: stav tachometru 132 666 km 24/3-27/3 Istanbul, konzulát ‖ Tekirdag
Řecko
stav tachometru: 132 940 km, v Turecku ujeto 3 000 km 28/3 Alexandroupolis 29/3 Thessaloniki 30/3 Delfi 31/3–7/4 Athény, zastupitelský úřad ‖ Korintský průplav, Mykény 8/4 Nafplion ‖ Tripoli, Olympia, Patra
6
9/4 Ionské moře
plavba Patras – Igoumenitsa – Korfu – Brindisi
Itálie
10/4 11/4 12/4–14/4 15/4 16/4
stav tachometru 134 418 km, v Řecku ujeto 1478 km Alberobello (trulli), Sorrento Neapol, v parku za Santa Lucií Řím, zastupitelský úřad Florencie, Piazzale Michelangelo Benátky, parkoviště u laguny, Tronquetto Como
1
2
4
5
Švýcarsko
17/4 Ticino ‖ Lugano, Locarno, Sankt Gotthard, Vierwaldstättersee 18/4 Luzern, u jezera 19/4 Curych, na nábřeží 21/4–22/4 Bern, u lesa Fischermätteli 23/4 Bern, u zimního stadionu
Spolková republika Německo 24/4–28/4 Mnichov (Senátor)
Rakousko
29/4–30/4 Lanzenkirchen (Gasthof Ecker) ‖ Steinabrüchl, Neunkirchen
Československo
1/5–2/5 3/5/1990
stav tachometru 137 860 km na hranici v Mikulově Hukvaldy ‖ Příbor, Kopřivnice, Studénka, Červenka Praha: Barrandov, Staroměstské náměstí Trvání expedice: 1142 dny Ujeto od odjezdu z Kopřivnice na hranici v Mikulově 125 060 km
260
Jižní Amerika Pacifik Austrálie Asie 5 Afrika 6 Západní Asie, Evropa 1 2 3 4
261
3
2
1
3
2 262
4
263
268
269
3
274
4
275
5
20
288 21