Z milé malé opičky se v tu chvíli stal obr. Když její veliká hlava dosáhla stropu a zastavila se hned vedle křišťálového lustru, konečně se přestala zvětšovat. „Tak co?“ zeptala se hlubokým dunivým hlasem, až se všechny stoly zatřásly. „Ještě si myslíte, že to všechno nesežeru?“
Bylo štěstí, že v restauraci tak brzy ráno snídal pouze starší pán s paní a holčičkou, asi s vnučkou. Když spatřili obrovskou opici, která říkala něco o žraní, začali ječet, vyskočili od stolu a běželi ven. „Skořice, okamžitě přestaň kouzlit!“ vykřikl jsem, ale ten obrovský opičák mě neslyšel. Sklonil se ke stolu, otevřel obrovskou tlamu a nasypal si do ní obsah všech talířů – sladké, slané, kyselé, všechno dohromady. Nevynechal ani talíře s jídlem, které jsme si nabrali my. Pak se odebral ke stolům s jídlem pro ostatní hosty. Odhodlaně jsem se rozběhl za nenasytnou obludou. Po dlouhých chlupech jsem se jí vyškrábal až k pasu, pak jsem odvážné přeskočil na přední tlapu, a když si opičák nesl do tlamy celý trs banánů, skočil jsem mu rovnou do té velikánské tlamy. Skořice byla tak zaujatá jídlem, že mě téměř spolkla. Zapřel jsem se do jejích obrovských zubů a vykřikl jsem: „Skořice, fuj!“ Teprve teď se ta obluda probrala. Vytáhla mě ze zubů, 35
36
položila si mě na obrovskou dlaň a zahučela: „Tak vidíš, Tyčko. Když chci, dokážu sníst všechno, co tady je.“ „Okamžitě přestaň čarovat, Skořice!“ přikázal jsem jí naštvaně. Opice zvedla velikánské tlapy, šeptla kouzelnou formulku a najednou BÁC! Spadl jsem na zem a trochu jsem se potloukl. Vedle mě se šklebila malá opice Skořice a pomáhala mi: „Nestalo se ti nic, Tyčko?“ „Nestalo, ale mohlo se stát,“ mračil jsem se na ni. Do restaurace se bázlivě vraceli starší manželé s vnučkou, kteří zažili dovádění naší opičky, a další hladoví hoteloví hosté, kteří naštěstí nic netušili, tu strašnou opici totiž neviděli. Holčička se tiše zeptala: „Dědečku, co to bylo? Kde je ta obrovská opice?“ „Nevím,“ odpověděl dědeček. „Zřejmě jsme z toho tepla měli špatné sny. Vždyť tak velké opice nežijí ani v pralesích, natož v Řecku!“ Číšníci právě vyšli z kuchyně s novými podnosy a všude, kde něco chybělo, doplňovali čerstvé pochoutky.
Život v restauraci se dal do pořádku. Lidé si tiše nabírali jídla, vraceli se s nimi ke svým stolům a snídali. I já s rodiči jsme si šli naplnit talíře. Vždyť ten hrozný opičák nám všechno sežral! „Ty si už nedáš, Skořice?“ zeptal jsem se opičky. „Ne, děkuji, jsem... jsem trochu přežraná a bolí mě bříško,“ odpověděla ztrápeně. 37
Když jsme všichni seděli u stolu a jedli, chvíli mlčela, ale pak už to nevydržela a zeptala se: „Zlobíte se na mě?“ „Zlobili jsme se, ale už se nezlobíme,“ odpověděl tatínek. „Měli jsme štěstí, že většina hotelových hostů ráno dlouho spí a téměř nikdo tvé dovádění neviděl.“ „Jé, to jsem ráda!“ vykřikla opička a chtěla vyskočit na stůl. Naštěstí jsem ji včas zadržel. „Mohu si tu zazpívat? Už mě nebolí bříško.“ „Ano, ale potichu, vždyť vidíš, že při snídani se nikdo nechová hlučně,“ připomněla jí máma. Tentokrát opička beze slova poslechla a tiše zanotovala:
„Já jsem ta opice, opice Skořice, opice skořicová. Takový kožíšek, jako má Skořice, žádná opice nemá!“ Jen co jsme dojedli, šli jsme si do hotelových pokojů připravit věci ke koupání. Opička však nejprve vzala poznámkový blok, tužku a napsala:
38