Píseň oceli
Nikdy nebyl tak daleko, ale dlouho slýchal příběhy o Dussu, velkém městě ve stínu hor, o Colechu, stříbrotepeckém sídle, které před spoustou let zničil a obsadil drak, o umění proslaveném Tunde. Znal vyprávění o jižanských zemích s mnoha městy a vesnicemi, které ovládají mocní králové, a o moři, které se rozkládá od obzoru k obzoru za nimi. Cuchenan sníval o tom, že až dostane svobodu, najde nějakého pána a nabídne se mu do služby. Přece jen, síly měl za dva, mistr ho obstojně naučil s mečem, a i když se mu nedostalo vzdělání, mezi hlupáky nepatřil. Jenže teď, když se na jihu ocitl, cítil se podvedený. Jih měl být krásný a bohatý, zatím ho ale děsil svou prázdnotou. Žádná velká města, jak slibovaly písně, jen lesy, bláto, zima a únava. On byl uprchlý otrok v cizích krajích bez peněz nebo představy o tom, kde vlastně je. A zásoby už mu skoro došly. Zachumlal se do pláště ještě víc a s trpkým povzdychem se ponořil do říše snů. *** Lesem se hnali jezdci. Rudovousý Bordacha v čele byl chlap jako hora – mohutný, svalnatý, s hrudníkem jako sud a pažemi, co rozdávaly i teď, v odkvětu síly, rány jako kladivem. Léta bojů v něm vycvičila dobré instinkty, a když proto najed11
Michaela Merglová
nou přitáhl koni uzdu a hmátl po zbrani, ostatní zneklidněli. Eogham se zamračil. „Co se děje?“ otázal se, ale v té chvíli to už pocítili všichni. Neozýval se žádný vítr. Žádné zašustění myši v trávě, žádný pohyb ptáků v korunách okolních stromů, nic. Jen ticho. Bordacha se nadechl k odpovědi. Říct už ji ale nestačil. Změnil se vítr. Západní vzduch se dostal koním do nozder a do té chvíle klidná zvířata se najednou rozřehtala, uši přitisknuté hrůzou k hlavě. O zem zabubnovala kopyta. A začalo peklo. Větve nad hlavami bojovníků rozřízl horký vzduch vmžiku následovaný ohněm. Žár, praskání, řev. Proschlé dřevo vzplálo jako vích, zasypalo válečníky jiskrami. Rudovous se vrhl stranou. Když se jeho kůň postavil na zadní, pustil uzdu a svalil se do spadaného listí. Jednomu z vojáků se ale nepoštěstilo. Bordacha uslyšel křik, když ho splašené zvíře smýkalo za sebou v divokém úprku. V rachotu se na zem snesl drak. Ověnčený plameny a kouřem, černé šupiny se leskly jako roztopené sklo, žluté oči šíleně zářily. Od jednoho z výrůstků na tlamě odlétl odražený šíp. Drak pohnul hlavou. Takřka bezděčně vypustil na lučištníka smršť plamenů. 12
Píseň oceli
Nelidský řev a pach seškvařeného masa. Jeden z vojáků dotíral na dračí spár. Obluda ho odmrštila švihnutím ocasu. Šílený výkřik, když muž odlétl vysoko ke korunám stromů – a tvrdé křupnutí. „Ústup! Zpátky! Ke mně, ústup!“ Eogham, který se jako zázrakem držel v sedle, obrátil koně a divokým pobízením ho štval k útěku. Dvojice, která to spatřila, nezaváhala, oba se jako jeden muž rozběhli v jeho stopách. Rudovous ucítil v duši hořkost. Věděl, že je to rozumné, ale zároveň ho opustili! Chtěl na ně zakřičet, jenže v hrdle ho zaškrábal kouř. Země se zachvěla, hřmění kopyt se přiblížilo. Z ohně se vyřítil jeden z prchajících koní, v očích šílenství, v tlamě napěněné sliny. Změnil směr, aby se vyhnul plamenům, a vyrazil přímo proti klečícímu válečníkovi. Ten polkl. Už už viděl, jak ho drtí kopyta věrného zvířete, bolest, vlastní smrt. Vzduchem se mihl tmavý stín. Drak máchl prackou a jeho spáry zajely zvířeti zničující silou do boku. Kůň zaržál. Páteř praskla. Nádherná udržovaná srst se vmžiku rozpárala ve spršce krve, objevily se kosti, vyhřezly vnitřnosti. Obluda rozervala koně vedví jako hadrovou panenku. Polovina trupu překrásného hřebce zůstala ležet na zemi s očima dokořán. Tou druhou se drak začal krmit. 13
Michaela Merglová
Bordacha ztuhnul. Za svého života prožil mnoho bojů, viděl muže umírat a zabíjel je, když ho prosili o milost, ale ani v nejhorších snech si nedokázal představit soupeře tak děsivého jako právě tohoto. Neporazitelný drak! „Bordacho!“ zařval na něj poslední z jeho mužů. Rudovous se probral ze zamyšlení. Avšak příliš pozdě. Mladík, který na něj křičel, vyrazil proti nestvůře a širokým obloukem sekl do šupinatého spáru. Zbraň se odrazila, aniž po ní zůstala sebemenší stopa. Drak zvědavě naklonil hlavu ke straně. Z tlamy se ozval dunivý smích a pak se netvor pohnul. Napnul krk, bestiální rychlostí chňapl čelistmi. Mladík s ječením zmizel ve smrtícím sevření. Křupnutí – ticho – čvachtnutí, krev. Bordacha polkl pochyby a tasil. Pokud na smrt, tak se zbraní v ruce! S řevem se rozběhl. Svět kolem něj hořel a rozpíjel se v kouři, ale starý bojovník už věděl, že nemá co ztratit. Všichni prchli nebo padli. Obluda sledovala jeho počínání s neobvyklým zájmem. Meč sklouzl po šupinách a zasekl se o jednu z nich. Drak jako by mimochodem cvrnkl drápem – Bordachu to porazilo na zem. Meč kovově břinkl o zem, ale rudovous uviděl ještě něco jiného. Jedna z obsidiánových šupin ležela vyražená v trávě. Takže je možná ho porazit! 14
Píseň oceli
Vstal, aby drakovi čelil. Třikrát zaútočil a třikrát ho nepřítel odrazil jako otravný hmyz. Pak starého válečníka zasáhl ocas a odhodil ho stranou. Narazil do stromu. V zádech mu prasklo. Když se pokusil vstát, rozlila se mu tělem ochromující bolest. Zasténal, ale nezvedl se. Nešlo to. V ústech cítil pachuť krve, před očima mu běhaly mžitky z kouře. Vytrvalý žár praskajících plamenů mu ubíral sil. Kdesi v hlubinách své duše věděl, že tohle je konec. Věděl, že se to stane, už když sem šel, jen si to nechtěl přiznat. Prožil dvaačtyřicet zim a po většinu z nich svíral meč. Prošel desítkami bojů ve jménu Lughny, syna Éonecha z krevní linie Luga, a po něm Raíka Medvědobijce, bojoval s nestvůrami i lidmi. Léta patřil k nejlepším – vždyť kdo by se mohl rovnat Bordachovi Ryšavé svini! Jenže poslední léta mu paže slábly, oči nedohlédly tak daleko jako dřív a přicházeli mladší a rychlejší muži. Jako Eogham. To kvůli němu Bordacha vyrazil na draka. V souboji při posledních oslavách slunovratu ho Eogham málem dostal a strach z hanby, že by najednou nebyl nejlepším Raíkovým bojovníkem, ho dohnal až sem, na dohled bran Colechu. Chtěl dokázat, že draka porazí. Chtěl vstoupit do písní a pověstí jako drakobijec. 15
Michaela Merglová
Chtěl být nejlepší. Drak se na něj zadíval a ve žlutých očích probleskla vychytralost. „Vypadá to, že se hračka rozbila,“ pronesl hlubokým hlasem. Pak se zhoupl na tlapách. „Bordacha Ryšavá svině. Slyšel jsem o tobě, člověče, ale myslel jsem si, že budeš zábavnější.“ „Táhni k ďasu,“ zavrčel válečník. Do vousů mu kapala krev. Drak se zasmál. „Až po tobě.“ Rudovous zavřel oči. Čekal bolest. Namísto ní však uslyšel vzteklý řev a rachocení značící, že se něco děje. Omámeně zamrkal. Mezi hořícími stromy spatřil kličkovat svalnatého mladíka se světlými vlasy. Drak za ním vyrazil bestiální rychlostí. *** Cuchenana probudilo nad ránem blížící se hřmění. Otevřel oči. Nejprve zaostřil na stromy a oblohu a zamračil se. Nenašel jedinou známku bouřky. Dunění se ještě přiblížilo a horal si najednou uvědomil, že to přichází odkudsi zdola pod svahem. Vyskočil na nohy, tesák připravený k útoku, dřív než se stačil pořádně rozhlédnout. Mezi stromy pod kopcem uviděl cestu. Včera si jí v šeru blížící se noci nevšiml, teď ji ale spatřil jasně, protože po ní projížděli jezdci. Napočítal jich deset a už na první pohled ho zaujalo, že mají všichni 16
Píseň oceli
stejně barevné pláště – tedy žádní lapkové, ale vojáci některého z pánů na jižní straně delavských hor. To mohlo znamenat jediné – a Cuchenanovi z toho poskočilo nadšením srdce –, že se konečně blíží mezi lidi! Jezdci najednou zpomalili a zastavili. Cuchenan ztuhl jako kámen. V první chvíli si pomyslel, že ho spatřili a zamíří jeho směrem, pak si ale uvědomil, že je to něco jiného. Les pohltilo ticho. Žádný vítr, žádný pohyb listí. Zpěv ptáků zmizel, všichni brouci i havěť jako by se stáhli s příchodem něčeho děsivého. Cuchenan zvedl hlavu. Uslyšel ševel, jako když se vítr opírá do vepřových blan natažených v oknech. Koruny stromů se zachvěly. A pak se z nebe snesl oheň. Rudý proud prořízl les jen pár kroků od místa, kde mladík stál, až dolů k jezdcům. Řičení koní, křik, hučení ohně, pach spáleniny. Svět se v jediném okamžiku změnil v noční můru. Vše přehlušil nestvůrný řev. Do hořícího listí dosedlo obrovské šupinaté tělo. Cuchenanovi vyschlo v ústech. Obluda, kterou uviděl kouřovou clonou, nepřipomínala nic, co kdy spatřil. A to, co rozpoutala mezi jezdci, předčilo i ty nejděsivější představy. Někteří z jezdců prchali, další se pokoušeli bojovat a padali kolem draka jako mouchy. Trvalo to jen pár okamžiků, než vše pohltila smrt. 17
Michaela Merglová
Ze stromů stoupal kouř. Hořící větve vrzaly a řítily se v tanci jisker do suchého podrostu. Vzduch se chvěl horkem, čpěl spáleninou a puchem škvařícího se masa. Na zemi ležely krvavé cáry rozsápaných zvířat a řvoucí umírající. Cuchenan konečně procitl z hrůzy, která ho pohltila, a rozběhl se kupředu. Vlastně ani nevěděl proč. Byl to instinkt, který přiměl jeho tělo k pohybu. Poslední na nohou zůstal rudovousý bojovník, který stanul proti příšeře. Ta ho znovu a znovu porážela, až ho nakonec odmrštila a jeho tělo narazilo do stromu. Svah dodal horalovi rychlost. V ruce cítil uspokojivou váhu ohmatané rukojeti, a když za bránou z plamenů uviděl dračí hlavu, bodl. Obluda sklánějící se nad padlým bojovníkem zařvala, drásavě a pronikavě. Cuchenan se odkulil stranou. Uviděl, že drakovi trčí z oka rukojeť tesáku a kolem ní se v hustých chuchvalcích valí sklivec a krev. Právě jsem zaútočil na draka, blesklo mu hlavou, zatímco zůstal bez dechu ležet v naději, že si ho raněné zvíře nevšimne. Drak vychrchlal proud ohně, který objal stromy ve smrtícím sevření, a pohodil hlavou tak, že zdravým okem spatřil útočníka. Cuchenan polkl. Na pár okamžiků se na sebe dívali, drak na mladíka a mladík na draka. A v tom pohledu četl Cuchenan mnohé o tom, jak krátká bude jeho budoucnost. 18
Píseň oceli
Právě jsem naštval draka. Netušil, jak se mu podařilo dostat se na nohy, ale najednou sbíhal ozlomkrk dolů ze svahu. A v patách se mu nestvůrnou rychlostí drala navztekaná obluda. Ve spáncích mu bušila krev. Slyšel ozvěnu vlastního dechu, možná hlasitěji než řev za zády. Po páteři mu stékal pot, svaly ho pálily náhlým pohybem. Pak mu uklouzla noha. Ztratil rovnováhu, dopadl do spadaného listí a kutálel se dolů. Cestou ho otloukaly kameny a drny, tvář mu rozedraly ostružiny. Nakonec ho zastavil ostrý kámen, který se mu zakousl do boku. Cuchenan se neubránil výkřiku. Vyškrabal se na kolena a zasténal. Zvedl oči. A strnul. Strom před ním byl obrovský, tlustý tak, že by ho neobjali ani dva muži dohromady, a z hladké tmavé kůry vystupovala zpola rozbitá ptačí lebka, jako by ji dub pozřel. Posvátné místo… Podobných stromů tu vyrůstalo hned několik a spletené kořeny několika z nich lemovaly bílé kameny. Vzduch prořízl dunivý řev následovaný praskáním, které vydal kácející se strom. Drak se blížil. Horal vyskočil na nohy. Hmátl k pasu, aby vytáhl nůž – chtěl čelit příšeře alespoň s nějakou zbraní v ruce –, a s hrůzou si uvědomil, že musel 19
Michaela Merglová
z pochvy vypadnout někde při jeho nedůstojném sesunu dolů. Sám, beze zbraně, s nestvůrou deroucí se mým směrem. To jsem svou svobodu využil skutečně chytře, pomyslel si, ale k vlastnímu překvapení necítil strach. Myslí se mu rozlil klid. Slyšel šustění starého listí, které se vzdouvalo kolem šupinatého těla a ve spirálách opět klesalo k zemi, viděl, jak mezi prastarými korunami tajemných stromů pronikají tenké paprsky světla, uvědomoval si chlad větru, který se mu otíral vzadu o šíji, i teplo vlastní krve stékající po tváři z roztrženého obočí. Byl jen on a drak v hlubokém lese. Nic víc. Stiskl pěsti a zadíval se odhodlaně vstříc své zkáze. A v té chvíli uslyšel hlas. „Cuchenane!“ Zmateně se rozhlédl. „Cuchenane!“ Jeho pohled jako kouzlem přitáhla tmavá prohlubina ve svahu. Pod převisem, kde se zachytily spadané větve, klestí a tlející listí, zela jeskyně. V jejím ústí se něco zatřpytilo. Cuchenan se k ní rozběhl ve chvíli, kdy se drak vztyčil a vypustil z tlamy oheň. Listí i větve v okamžení zmizely v obláčku zuhelnatělého prachu. Horalovi se podařilo skrýt se v ústí prohlubně, i tak ale ucítil žár, který se prohnal kolem něj. 20
Píseň oceli
„Cuchenane!“ Otevřel oči. Ani si neuvědomil, že je předtím zavřel. Prohlubeň měla zvláštně pravidelný tvar, jako by se ocitl v tunelu nebo staré chodbě, a táhla se pod svahem do dálky, kam nedohlédl. Přesto však něco spatřil – meč. Stál v kožené pochvě opřený o stěnu, téměř jako by čekal na jeho příchod. Cuchenan sevřel jílec a prsty mu přeběhlo mravenčení. „Zabodni mě mezi šupiny,“ ozval se znovu ten hlas, tentokrát silnější a zřetelnější, jako by mu někdo šeptal do ucha. Málem meč upustil. „Co…? Ty nemůžeš… Kouzlo…?“ „Žádné kouzlo. Jsem Kalvemina a budu ti sloužit v těžkých časech.“ „Ty jsi mluvící meč?!“ „Ano.“ „Meče nemluví!“ „Poslouchej mne! Drak se blíží a není čas. Vezmi mě a zabodni mě do jeho šupin.“ „Žádný meč ty šupiny neprorazí!“ „Já ano,“ opáčil hlas klidně. „Dokážu zabít draka a posekat nepřátele. Mé ostří ochutnalo krev králů i lidí, žoldnéřů, vojáků, mužů i žen a společně porazíme každého, kdo ti přijde do cesty. Ale teď se musíš soustředit, jinak skončíš na uhel. Poslouchej!“ Země se chvěla, jak se drak blížil. Cuchenan polkl. Mluvící meč nebo slyšiny, na tom vlastně nezáleželo – i když by na zabití té 21
Michaela Merglová
obludy uvítal spíš kopí nebo sekyrku, meč pořád poslouží lépe než holé pěsti. Nadechl se a vykročil. Obluda stanula pod svahem, a když uviděla horala nezraněného ohněm, nadechla se, aby vyplivla další. Cuchenan se rozběhl. Taktak se vyhnul smrtícímu žáru. Sehnul se před máchnutím pařátu a vedl proti němu dlouhý sek. Čekal, že odskočí jako ty předtím. Místo toho se čepel zabořila do šupin a masa pod ním. Meč hladce odťal dva články od kloubů. Do vzduchu stříkla černá krev. Drak zařval. Švihl ocasem do země, vyrval z ní bílé kameny a hlínu. Horal uskočil, když se na něj se zapraštěním řítil prastarý dub. Drak máchl prackou – a té už Cuchenan uskočit nestihl. Drápy rozervaly koženou kazajku jako nic. Z rány se vyřinula krev. Cuchenan padl na zem. Meč mu vypadl z prstů. „Ubohý červe!“ zaprskal drak. „Jak se odvažuješ?! Bordacha byl aspoň důstojný protivník!“ Zašlápl mladíkovi paži, kterou hledal zbraň. Cuchenan zařval, když mu v ruce zapraskalo. Zdravou paží zkusil spár odsunout, ale jako by chtěl pohnout skálou. Dračí váha mu drtila kosti i maso a tlačila ruku do měkké hlíny. Obluda rozevřela tlamu. Smrad hnijícího masa Cuchenana málem omráčil. Hmátl za sebe. Prsty mu zavadily o kov. A pak svět kolem ztěžkl horkostí. *** 22
Edice Pevnost, sv. 113 Michaela Merglová
PÍSEŇ OCELI
Ilustrace na obálce Žaneta Kortusová. Grafická úprava obálky Lukáš Tuma. Edici řídí Pavlína Kajnarová. Redakce Pavlína Kajnarová. Vydalo Nakladatelství Epocha s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1 v roce 2019 jako svou 724. publikaci. První vydání, 600 stran. Sazbu provedl Jaroslav Uhlíř. Vytiskly Těšínské papírny, s. r. o. Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat s 25% slevou přímo u nás: v e-shopu na adrese: www.epocha.cz, e-mailem na adrese: objednavky@epocha.cz, písemně na adrese: Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1 – Staré Město, nebo telefonicky na čísle: 224 810 353. facebook.com/nakladatelstvi.epocha facebook.com/fantastickaepocha