NOVÁ DÍ V K A
Daniel Silva
NOVÁ DÍVKA
Překlad Jan Rozbroj
Český název: Nová dívka Název anglického originálu: The New Girl Autor: Daniel Silva Překlad: Jan Rozbroj První vydání: Harper, An Imprint of HarperCollinsPublishers, 2019 Grafika obálky: Madgrafik Odpovědný redaktor: Ivana Čejková Jazyková korektura: Jiří Chodil © 2019 by Daniel Silva © For the Czech Republic edition by HarperCollins Polska sp. z o.o., Warszawa 2019 Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě. Tato kniha je vydána na základě licence HarperCollins Publishers, LLC, New York, USA. Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je čistě náhodná. HarperCollins je ochranná známka, jejímž vlastníkem je HarperCollins Publishers, LLC, New York, USA. Název ani známku nelze použít bez souhlasu vlastníka. Návrh původní obálky: Robin Bilardello Grafika původní obálky: Will Staehle Fotografie na obálce: © Serge Ramelli/Getty Images Foto autora: © 2016 by Marco Grob Mapa: © 2019 by Springer Cartographics LLC / česká úprava: Ivana Čejková Všechna práva vyhrazena. Sazba: Studio EDITIO, Nadarzyn Tisk: OZGraf Olsztyńskie Zakłady Graficzne S.A. HarperCollins Polska sp. z o.o. 02-516 Warszawa, ul. Starościńska 1B lokal 24-25 ISBN: 978-83-276-4193-9
Věnováno padesáti čtyřem novinářům z celého světa, kteří byli v roce 2018 zavražděni. A jako vždy mé ženě Jamie a mým dětem Nicholasovi a Lily.
Co se stalo, nemůže se odestát. MACBETH (1606), 5. dějství, 1. výjev (překlad Martin Hilský)
PŘEDMLUVA
V srpnu 2018 jsem zahájil práci na románu o křižáckém tažení mladého arabského prince, který měl v plánu zmodernizovat svoji nábožensky netolerantní zemi a přinést na Blízký a Střední východ a do celého islámského světa velké změny. Rukopis jsem o dva měsíce později odložil, když vyšlo najevo, že se Mohamed bin Salmán ze Saúdské Arábie, jenž byl předlohou mé hlavní postavy, podílel na brutální vraždě Džamála Chášukdžího, saúdskoarabského disidenta a novináře píšícího pro Washington Post. Některé prvky románu Nová dívka jsou zcela zjevně inspirovány okolnostmi Chášukdžího smrti. Zbytek se odehrává pouze v imaginárním světě obývaném Gabrielem Allonem, jeho společníky a nepřáteli.
9
PRVNÍ ČÁST
ÚNOS
1
ŽENEVA
Jako první zpochybnila identitu té nové dívky Beatrice Kentonová. Došlo k tomu ve sborovně, ve čtvrt na čtyři odpoledne, v pátek na konci listopadu. Nálada v místnosti byla v tu chvíli trochu slavnostní, lehce uvolněná a maličko vzdorovitá, jak tomu během pátečních odpolední obvykle mezi učiteli bývá. Pravdou je, že nikdo nevítá s tak velkým očekáváním konec pracovního týdne a nikdo se tolik netěší na volný víkend jako právě učitelé – dokonce i když jsou to učitelé přednášející na tak elitní škole, jakou je mezinárodní ženevská škola International School of Geneva, rovněž známá jako Geneva International. Sborovnou šumělo tiché klábosení, jež se týkalo převážně plánů na nadcházející dva volné dny. Beatrice se toho však neúčastnila. Neměla žádné plány, o něž by stálo za to se podělit, a nechtěla tuto skutečnost sdílet se svými kolegy. Bylo jí dvaapadesát let, byla svobodná a neměla žádnou rodinu, o které by mohla mluvit, s výjimkou staré bohaté tety, která jí každé léto poskytovala útočiště na svém panství v Norfolku. Beatriciny víkendy by se většině kolegů nejspíš zdály k uzoufání nudné. Opakovaly se s ubíjející monotónností, což Beatrice stejnou měrou skličovalo, jako jí to vyhovovalo, protože neprojevovala příliš velkou snahu to změnit. Její víkendová rutina zahrnovala návštěvu supermarketu patřícímu obchodnímu řetězci Migros, do kterého kvůli svému pasu rozpínajícímu se jako vesmír chodila pěšky podél jezera. Ke konci osamělého víkendu se už těšila do školy a pondělí pro ni bylo oázou v její jinak „pusté končině samoty“. 13
Geneva International, založena jistou už dávno neexistující multilaterální společností, poskytovala mimo jiné výchovu a vzdělání dětem z místní diplomatické komunity. Beatrice Kentonová učila čtení a kompozici na střední škole, kde se vzdělávali studenti z více než stovky zemí z celého světa. Složení učitelského sboru se vyznačovalo podobnou rozmanitostí. Stejně jako studenti, byli i vyučující rozličných národností a pocházeli z různých zemí, což dávalo příležitost šéfům personálních oddělení ukázat své schopnosti. Jedním z jejich úkolů bylo postarat se o to, aby zaměstnanci mezinárodní ženevské školy dokázali i přes veškeré kulturní a národnostní odlišnosti najít společnou řeč. Proto se během školního roku konaly nejrůznější seznamovací a sbližovací akce jako například koktejlové večírky, výlety do přírody či večeře typu sousedských sešlostí, kdy každý přinesl nějaké občerstvení, to se naskládalo na stoly a kdokoliv mohl ochutnat něco nového a neznámého. Výsledkem veškerého snažení však nebyla mnohovrstevná moderní komunita, kde na příslušnosti k národu nezáleží, nýbrž starý tribalismus opakovaně potvrzující, že našinec má takřka vždycky blíže k našinci než k cizímu. Němci drželi s jinými Němci, Francouzi s Francouzi a Španělé se Španěly. Toho pátečního odpoledne byla ve sborovně kromě Beatrice Kentonové jedinou další britskou občankou Cecelia Halifaxová z oddělení historie. Cecelia měla husté černé vlasy a předvídatelné politické názory, o něž se při každé možné příležitosti se slečnou Kentonovou zatvrzele dělila. Cecelia rovněž slečně Kentonové s oblibou prozrazovala detaily z vášnivé sexuální aférky, kterou zažívala s Kurtem Schröderem, matematickým géniem z Hamburku, jenž se vzdal lukrativní kariéry inženýra, aby učil jedenáctileté žáky dělit a násobit. Sborovna se nacházela v přízemí zámku z osmnáctého století, který sloužil jako administrativní budova. Z jejích velkých oken byl výhled přes celé nádvoří, kde právě privilegovaní studenti ženevské mezinárodní školy nasedali do zadních částí 14
luxusních sedanů německé výroby s diplomatickými poznávacími značkami. Upovídaná Cecelia Halifaxová se posadila naproti Beatrice. Právě vykládala rozhořčeným tónem něco o jakémsi skandálu v Londýně, který se týkal tajné služby MI6 a ruského špiona nebo špionky. Beatrice poslouchala jen na půl ucha. Ceceliina slova k ní přicházela a zase mizela, aniž by se jimi Beatrice dál v duchu zaobírala. Její pozornost byla upřena zcela jiným směrem. Sledovala tu novou dívku. Dívka jako obvykle opouštěla školu mezi posledními. Kráčela na samém konci dlouhé řady studentů, jemné dvanáctileté dítě se sametově hnědýma očima a vlasy barvy havraních perutí. Už teď, na prahu dospívání, byla velmi krásná. Škola k Beatricině nesouhlasu i zděšení studentům nenařizovala nošení uniforem. Měla pouze předepsaný dress code, čímž někteří poněkud volnomyšlenkářští studenti opovrhovali a oblékali se mírně řečeno neformálně. Ta nová dívka k nim ale nepatřila. Od hlavy až k patě byla oblečená do drahých vlněných plédů, jaké jsou k vidění v módním butiku značky Burberry v londýnském obchodním domě Harrods, jednom z nejluxusnějších a nejznámějších obchodních domů na světě. Před nylonovým batohem dávala přednost brašně z prvotřídní kůže a na nohou nosila drahé, dokonale vyleštěné balerínky, které se blýskaly do dálky. Všechno na ní se zdálo dokonale spořádané. Perfektní. Přes auru luxusu, jež se kolem ní vznášela, působila skromně. Ale bylo tu ještě něco dalšího, co zaujalo Beatricinu pozornost. Nová dívka měla v sobě něco vznešeného. Královského. Ano, pomyslela si Beatrice. Tohle je to správné slovo. Má v sobě něco královského… Do školy přijela dva týdny před koncem podzimního semestru. Nebylo to zrovna ideální pro výuku, ovšem v instituci, jakou byla mezinárodní ženevská škola, také nešlo o nic neobvyklého. Studenti občas přicházeli a zase odcházeli podle toho, kudy se 15
ubíraly kariéry jejich rodičů. Ředitel školy David Millar novou dívku vmáčkl do už tak přeplněné třídy Beatrice, s čímž Beatrice nemohla vůbec nic dělat, a tak ani neprotestovala. Poprvé se nad poněkud záhadnou studentkou zamyslela ve chvíli, kdy od Davida Millara dostala kopii její složky. Dokonce i na poměry Geneva International byl spis mimořádně obsáhlý. Stálo v něm, že dívka se jmenuje celým jménem Džihán Tantávíová, že je Egypťanka a její otec Adnán Tantáví je spíše obchodník než diplomat. Její školní záznamy Beatrice připadaly mírně řečeno neobvyklé. Když složku důkladně prostudovala, usoudila, že jde o dítě inteligentní, ale nikoli výjimečně nadané. V jednom z odstavců David Millar zdůrazňoval, že dívka vyžaduje „speciální potřeby“. Zdálo se, že pro její rodinu je nadmíru důležité, aby zůstalo zachováno dívčino soukromí. A také její bezpečnost. „Bezpečnost,“ uvedl David Millar v další poznámce, „je nejvyšší prioritou.“ Právě z toho důvodu byl to páteční odpoledne – stejně jako všechna předchozí odpoledne od příchodu Džihán Tantávíové na ženevskou mezinárodní školu – na nádvoří přítomen Lucien Villard, šéf školní ochranky. Lucien byl čistokrevný Francouz, veterán ochranné služby Service de la Protection, speciální jednotky národní policie odpovědné za ochranu francouzských ústavních činitelů a zahraničních hodnostářů během jejich návštěvy Francie. Než přijal místo v ženevské mezinárodní škole, pracoval v Elysejském paláci, kde měl na starosti bezpečnost francouzského prezidenta. David Millar používal Lucienovu působivou kariéru jako důkaz, že Geneva International je bezpečným místem. Džihán Tantávíová totiž nebyla jediným studentem, který vyžadoval zvýšenou ochranu. Avšak žádný z těchto studentů nepřijížděl ráno do školy a odpoledne ji neopouštěl tak jako ta nová dívka. Černá limuzína značky Mercedes Maybach, která ji vozila, byla přesně tím typem vozidla, jakým jezdí hlavy státu nebo velmi důležití potentáti. Beatrice sice nebyla žádným odborníkem na automobily, 16
ovšem zdálo se jí, že karosérie je pancéřovaná a okna jsou neprůstřelná. Mercedes pokaždé následoval ještě druhý vůz, hřmotný range rover, v němž seděli čtyři ramenatí muži v tmavých bundách. Výrazy jejich obličejů byly stále stejné. Vážné, přísné a zachmuřené, bez náznaku úsměvu. „Kdo myslíš, že to je?“ uvažovala nahlas Beatrice, zatímco se zaujatě dívala, jak dvě auta vyjela z nádvoří a zahnula na ulici. Cecelia Halifaxová se zatvářila zmateně. „Myslíš toho ruského špiona?“ zeptala se. „Ta nová dívka,“ upřesnila Beatrice. Potom pochybovačně vyslovila dívčino jméno: „Džihán.“ „Říká se, že její otec vlastní polovinu Káhiry,“ odpověděla Cecelia. „Kdo to říká?“ „Veronica.“ Veronica Alvarezová byla temperamentní, horkokrevná Španělka z katedry umění a jeden z nejméně spolehlivých zdrojů drbů na fakultě. Méně důvěryhodné informace než Veronica měla už jenom Cecelia Halifaxová. „Co ještě říkala Veronica?“ zajímala se i přesto Beatrice, jež toužila záhadu kolem nové dívky rozlousknout. Anebo alespoň nahlédnout pod pokličku. „Říkala, že její matka je příbuzná s egyptským prezidentem,“ odpověděla Cecelia. „Je to jeho neteř. Nebo možná sestřenice.“ Beatrice sledovala Luciena Villarda křižujícího nádvoří. „Víš, co si myslím?“ „Co?“ „Že tady někdo lže.“ A tak se stalo, že Beatrice Kentonová, zjizvená veteránka z mnoha bitev na menších britských veřejných školách, která přišla do Ženevy hledat romantiku a dobrodružství, ale zatím nenašla ani jedno, rozběhla pátrání na vlastní pěst. Byla 17
odhodlána jít po stopě jako slídič a postupně odkrývat všechna drobná i větší tajemství, dokud neodhalí dívčinu skutečnou totožnost. Začala tím, že do bílého políčka v internetovém prohlížeči zadala jméno Džihán. Na monitoru počítače se objevilo několik tisíc výsledků hledání, avšak žádný z nich neodpovídal krásné dvanáctileté dívce, která přicházela na vyučování přesně načas. Nikdy ani o minutu pozdě. V další fázi upřela Beatrice svůj zájem na sociální média. Nespěchala. Hledala pečlivě a systematicky, ale nenašla vůbec nic. Po její žákyni nezůstala nikde žádná stopa. Vypadalo to, jako by záhadná dívka byla jediným dvanáctiletým dítětem na světě, které nežije paralelní život v kyberprostoru. A ačkoli se Beatrice ke svému cíli zatím nepřiblížila ani o krok, shledávala absenci té nové dívky na sociálních sítích za chvályhodnou. Mnohokrát byla svědkem toho, jak destruktivně mohou sociální sítě působit, kolik frustrace přinášejí a jak velké mohou být emocionální důsledky neustálého posílání textových zpráv, postování příspěvků, psaní tweetů a sdílení fotografií v očekávání lajků a pochvalných komentářů, místo nichž často přichází zlá a bezdůvodná kritika. Bohužel se to netýkalo pouze dětí, ale i dospělých. Taková Cecelia Halifaxová nešla pomalu ani na toaletu bez toho, aby o tom neinformovala na svém účtu na Instagramu. Otec Džihán, Adnán Tantáví, byl v kyberprostoru rovněž neviditelný, stejně jako jeho dcera. Beatrice našla několik odkazů na společnosti Tantáví Construction, Tantáví Holdings a Tantáví Development, ovšem vůbec nic o Adnánu Tantávím samotném. Že to není pravé jméno otce její nové studentky, o tom Beatrice Kentonová už vůbec nepochybovala. Byla si tím absolutně jistá. Když neuspěla s internetem, nezbylo Beatrice než si znovu prostudovat dívčinu školní složku, kterou dostala od ředitele. Našla v ní adresu v nóbl čtvrti na ulici vedoucí do Lausanne. Beatrice se tam vydala na procházku v sobotu odpoledne. Dům, 18
jenž stál na adrese uvedené ve složce, se nacházel jenom kousek od vily slavného švýcarského průmyslníka Martina Landesmanna. Jako všechny nemovitosti v této části Ženevského jezera byl obklopen vysokými zdmi a chráněn bezpečnostními kamerami neúnavně střežícími okolí. Beatrice se zastavila u brány a zadívala se skrz mříže ve snaze zjistit, co se za vysokými zdmi ukrývá. Spatřila pěstěný zelený trávník táhnoucí se směrem k portiku půvabné vily v italském stylu. Najednou se však na příjezdové cestě objevil muž a hrnul si to přímo k ní. Bezpochyby to byl jeden z bodyguardů jezdících v range roveru. Pod bundou se mu rýsovala zbraň, což se nesnažil vůbec nijak zakrýt. „Propriété privée!“ křikl na Beatrice se silným francouzským přízvukem. „Excusez-moi,“ zamumlala Beatrice a co nejrychleji kráčela pryč. Další fáze jejího pátrání započala v pondělí ráno a trvala přibližně tři dny, během nichž Beatrice novou studentku pečlivě pozorovala. Zaznamenala, že když Džihán během vyučování vyvolá, dívka občas reaguje pomalu. Také si všimla toho, že se Džihán od příchodu do školy s nikým nespřátelila – a ani se o to nesnažila. Aby konečně získala alespoň nějaké informace, zadala studentům esej, v níž měli napsat něco zajímavého o své zemi a své rodině. Džihán odevzdala nevýraznou práci, po jejímž přečtení se Beatrice utvrdila v tom, že tady někdo lže. Ukázalo se, že Džihán má o Egyptě pouze velmi povrchní znalosti. Nedokázala napsat nic víc, než že Káhira je velké město, jímž protéká řeka. Její otec, uvedla v eseji, je velmi bohatý muž. Postavil výškové bytové domy a mrakodrapy s kancelářemi. Protože se přátelí s egyptským prezidentem, hnutí Muslimské bratrstvo ho nemá rádo. Což měl být důvod, proč se Adnán Tantáví s rodinou usadil v Ženevě. „To dává smysl,“ prohlásila Cecelia, když si esej přečetla. „Zní to rozumně.“ 19
„Zní to,“ namítla Beatrice, „jako kdyby to celé někdo vymyslel. Pochybuji, že Džihán vůbec někdy byla v Káhiře. Vlastně si nejsem vůbec jistá, že je to Egypťanka.“ Po experimentu s esejí zaměřila Beatrice Kentonová pozornost na matku. Vídala ji převážně za jedním z tónovaných neprůstřelných oken mercedesu. Pouze ve vzácných případech vystoupila paní Tantávíová ven z limuzíny, aby Džihán pozdravila. Měla světlejší a lehčí vlasy než Džihán, a ačkoli se jí nedala upřít přitažlivost a krása, její dcera byla přece jenom… Jak to jenom nejlépe povědět? přemítala Beatrice. Jiná liga? Beatrice se opravdu musela velmi snažit, aby mezi matkou a dcerou našla vůbec nějakou podobu. A pak ji také mátl ten odstup, dokonce chlad, s jakým se k sobě obě ženy chovaly. Ani jednou nebyla svědkem alespoň náznaku vřelosti. Nikdy neviděla, že by se objaly, natož políbily. Dokonce se na sebe ani neusmívaly. Beatrice nepřipadaly jenom cizí, zdálo se jí, že co se týče postavení, nejsou na stejné úrovni, na jaké by matka s dcerou měly být. A nebyla to paní Tantávíová, kdo z nich dvou působil dojmem, že má ve vztahu navrch a že má větší moc a větší právo rozhodovat. Byla to Džihán. Listopad se přehoupl do prosince. Zimní prázdniny se blížily a Beatrice už nezbývalo mnoho času, pokud chtěla ještě v tomto semestru dotáhnout pátrání do konce. Proto se rozhodla, že nejlepší bude pokusit se setkat s rezervovanou matkou záhadné studentky osobně. Záminkou pro toto setkání se stal test anglického hláskování a slovní zásoby, v němž Džihán nedopadla právě nejlépe. Výsledek testu byl podprůměrný, jako tomu bylo u asi třetiny žáků, avšak pořád dopadla podstatně lépe než Callahan, syn amerického důstojníka zahraniční služby a rodilý mluvčí, pokud šlo o angličtinu. Beatrice napsala e-mail, v němž žádala paní Tantávíovou o schůzku, a odeslala jej na adresu, kterou našla v objemné složce Džihán. Když ani po několika dnech nedostala odpověď, poslala e-mail znovu. Ani tentokrát nikdo z Džihániny rodiny 20
neodpověděl, ovšem bez reakce e-mail také nezůstal. Beatrice dostala mírné pokárání od ředitele Davida Millara, který jí doporučil – ve skutečnosti to byl jasný příkaz –, aby veškeré školní výsledky a jakékoli jiné problémy té nové dívky řešila s ním. A on pak bude kontaktovat paní Tantávíovou, aby jí sdělil, jak si její dcera vede. Bylo zřejmé, že paní Tantávíová si nepřeje být v žádném přímém kontaktu s učiteli své dcery. Malá lest s testem tedy nevyšla, což Beatrice velmi zklamalo. Podezírala Davida Millara, že zná pravou totožnost Džihán, avšak dostat z něj tuto přísně střeženou informaci se zdálo zhola nemožné. Beatrice napadlo, že to už by bylo snazší vylákat tajemství ze švýcarského bankéře než z ředitele Geneva International. Teď už jí zbývala jenom poslední možnost – obrátit se na Luciena Villarda, francouzského šéfa školní ochranky. Beatrice se za ním vydala v pátek odpoledne v pauze mezi vyučováním. Kancelář Luciena Villarda se nacházela v suterénu zámku, hned vedle malého skladiště, které okupoval přepracovaný malý Rus, jehož specializací byly počítače. Lucien byl štíhlý muž s pevnou stavbou těla a mladistvým vzezřením. Nevypadal na svých čtyřicet osm let, což byl jeden z důvodů, kvůli kterému ho polovina dam z učitelského sboru shledávala atraktivním. Ocitl se i v hledáčku zájmu Cecelie Halifaxové, ale její pokus navázat s ním vztah nebo alespoň začít malou milostnou aférku nikam nevedl. To se stalo ještě předtím, než se zakoukala do německého matematického génia. „Napadlo mě,“ začala Beatrice, zatímco se nonšalantně opírala o veřeje Lucienových otevřených dveří, „jestli bych s vámi nemohla mluvit o té nové dívce.“ Lucien se na ni od svého stolu chladně podíval. „O Džihán?“ opáčil. Beatrice kývla. „Proč?“ „Protože si o ni dělám starosti.“ 21
Lucien položil na štos jakýchsi papírů mobilní telefon. Beatrice se zdálo, že to není ten samý, jaký obvykle používá, ale pochopitelně se ho na to nezeptala. „Není důvod, abyste si o ni vy dělala starosti, slečno Kentonová,“ řekl. „To je moje práce, na Džihán dohlížet. Ne vaše.“ „Není to její pravé jméno, že ne?“ „Jak jste na něco takového přišla?“ „Jsem učitelka. A učitelé si na svých studentech všímají různých věcí.“ „Asi jste nečetla poznámku v její složce, že je doporučeno o ní nešířit žádné drby. Myslím, že byste se těmito doporučeními měla řídit. V opačném případě mám povinnost informovat ředitele Millara.“ „Promiňte. Nechtěla jsem –“ Lucien zvedl ruku. „Žádné strachy, slečno Kentonová. Zůstane to jen entre nous.“ O dvě hodiny později stála Beatrice u okna ve sborovně a dívala se, jak elitářská mláďata míří přes nádvoří zámku k limuzínám s diplomatickými značkami. Džihán byla jako obvykle mezi posledními. Ne, pomyslela si Beatrice v duchu. Žádná Džihán. Ta nová dívka musí být ve skutečnosti úplně někdo jiný. Krásná černovlasá dívka kráčela s lehkostí po dlažebních kostkách, kožená brašna se jí pohupovala na boku a uhrančivé tmavé oči upírala kamsi před sebe. Přítomnost Luciena Villarda si zdánlivě vůbec neuvědomovala. Její údajná matka na ni čekala vedle otevřených dveří limuzíny. Nová dívka se na ni sotva podívala. Minula ji, zaplula na zadní sedadlo a dveře mercedesu se zavřely. To bylo naposledy, kdy ji Beatrice viděla.
22