Krušina olšová
Frangula alnus
Krušina olšová je vysoký keř dorůstající do výšky až 3–7 metrů. Má slabé, nepříliš husté větve, jejichž kůra je šedohnědě zabarvená, hladká a lesklá. Listy jsou krátce řapíkaté a mají výraznou žilnatinu. Drobné pětičetné květy vyrůstají v úžlabí listů na stopkách, jejich koruna je zelenavě bílá. Kvetou od května do června, ojediněle až do září – potom se může stát, že na jednom keři nalézáme vedle sebe květy i plody. Plod je kulatá trojsemenná peckovice, nejprve zelená, potom červená a v době zralosti fialově černá. RECEPT Lék proti každodenní zimnici Podle P. O. Matthioliho Uvař kůru stromu krušinového s pelyňkem, čekankou, chmelem, dále s kořenem vlašského kopru [fenykl], apichu čili miříku [celer] a hromového koření [chřest] a přidej k tomu skořici, cukr a medový ocet zvaný Oxymel.
ZE STARÉHO HERBÁŘE Kůra krušinová má se loupati a sbírati na počátku jara nebo v podletí, avšak dle mého zdání jest mnohem lepší a užitečnější kůra kořene nežli kmene. Co se zde praví o kůře krušinové, neplatí však o vnější kůře, která nemá žádné moci, nýbrž o prostřední žluté kůře, a proto musí se nejprve nožem oškrábati ona zevní a vrchní kůra, až se ukáže samotná žlutá a čistá kůra vnitřní, tato se má usušiti a uschovati k potřebě na celý rok. Staří Čechové ji užívali často, jiným národům není tak známá. […] Z uhlí krušinového dělá se výborný prach střelný, což dosvědčují sami vyrábitelé prachu. Pietro Andrea Gregorio Matthioli, Herbář neboli bylinář, Praha 1562
102
VÝSKYT: Druh je rozšířen po celé Evropě, vyskytu je se i v Asii a severní Africe. Ve volné přírodě roste výhradně na vlhkých místech – podél vodních toků, u rybníků a na rašeliništích, kde vytváří ucelené po rosty. Je schopný poměrně rychle obsadit paseky, kde se pak stává obtížným plevelem. U nás krušinu nalezneme hojně v nížinách i ve vyš ších polohách až do hor. PRO ZDRAVÍ: Krušina má schopnost čistit vnitřní orgány. Nejčastěji se používá sušená kůra, řidčeji plo dy, protože jejich účinek je až příliš silný – uvádí se, že dokonce dvanáctkrát. Je to spolehlivý projímavý prostředek všude tam, kde jiné prostředky selháva jí. Posiluje pohyby tlustého střeva, uvolňuje trávicí trakt, čistí a ředí krev, upravuje látkovou výměnu. Krušinu lze využít při nemocech jater a žlučníku, při hemoroidech, pomáhá proti vyrážkám. S její pomocí se vyháněli z těla střevní parazité a hubila se zákožka svrabová. Lžička krušinové zavařeniny denně pomá há při úporných zácpách. Bývá součástí čajů k léčbě obezity, ale její dlouhodobé užívání se nedoporučuje. Zevně se aplikuje v obkladech na špatně se hojící rány a vředy. ZAJÍMAVOSTI A DALŠÍ UŽITEK: Kůra se může po dávat pouze sušená, před použitím k léčbě se musí skladovat nejméně 1 rok, aby se rozložily glykosidy vyvolávající zvracení. Proces lze urychlit, když svaz ky kůry zahřejeme na 100 °C po dobu 1 hodiny. Zdár né ukončení rozkladu glykosidů si lze ověřit pomocí čpavku, kůra se při styku s ním barví do červena. Dřevo krušiny je křehké, ostatně křehkost neboli kruchost dala dřevině jméno. Má načervanalé jádro, proto jej řezbáři využívali k výrobě drobných zdob ných předmětů. Pálilo se z něj dřevěné uhlí, jež slou žilo jako přísada při výrobě střelného prachu. Plodů využívali barvíři k barvení na zeleno.
Krušina olšová Frangula alnus
103
Kyhanka sivolistá
Andromeda polifolia
Kyhanka sivolistá, dříve bažinná, je drobný vždyzelený nízký keřík dorůstající jen 20–40 cm výšky. Větvičky jsou porostlé střídavými, kratičce řapíkatými, kožovitými, vytrvalými, úzce kopinatými listy, které jsou na líci lesklé, na rubu sivě ojíněné a mají ohrnutý okraj. Ojínění pochází od jemné vrstvičky vosku, která chrání průduchy před vodou a umožňuje rostlině dýchat ve vlhkém prostředí. Od května do července, někdy až srpna rozkvétá množstvím drobných bledě růžových květů, což z ní činí ozdobu rašelinišť a vřesovišť. Květy vytvářejí vejčitě zvonkovitou korunu na okraji ohrnutou do pěti cípů. Plodem je tmavě modrozelená tobolka s větším množstvím semen. ZE STARÉHO HERBÁŘE I Opylení děje se z počátku jako u vřesu obecného pylem cizím, jejž přenáší hmyz, vysávající ze dna květů medovinu, později však též autogamicky, anť pyl v převislých květech vysypává se na bliznu. Kvete obyčejně dvakráte do roka: na jaře (v máji a červnu) a pak opět koncem léta (v srpnu a září). Hodí se za okrasnou rostlinu do zahrad a také se jako taková ještě s jinými druhy, např. se severoamerickou k. nádhernou (A. speciosa) pěstuje. František Polívka, Názorná květena zemí koruny české, Olomouc 1900–1904
ZE STARÉHO HERBÁŘE II [Andromeda polifolia] Pojmenována pro úhledné květy dle Andromedy, dcery Kephea a Kassiopeie, která prý s Venuší o krásu zápolila a za to byla přikována ke skále. Linné ji tak pojmenoval proto, že ji prý nalézal v Laponsku mezi balvany skalními. František Polívka, Názorná květena zemí koruny české, Olomouc 1900–1904
104
VÝSKYT: Obývá chladnější části severní polokoule, v Evropě je nejrozšířenější ve Skandinávii, u nás se s ní setkáváme zřídka a bývá považována za pozů statek doby ledové. Vyhledává mokré a kyselé lokali ty v nadmořské výšce 600–1400 m n. m. V Čechách ji najdeme hlavně na horských rašeliništích např. na Šumavě, v Krkonoších a dalších příhraničních horách, na Moravě pak v Jeseníkách či Beskydech. Na Slovensku je vzácnější, vyskytuje se na Oravě nebo ve Slovenském Rudohoří. PRO ZDRAVÍ: Rostlina obsahuje jedovaté glykosidy, z nichž nejnebezpečnější andromedotoxin. Otrava se projevuje sliněním, pocením, zvracením, bolestmi břicha a hlavy a závratěmi. Při požití většího množ ství listů nebo plodů se kromě žaludeční nevolnosti dostavuje snížení krevního tlaku, ztráta koordinace, křeče a zrychlení srdečního tepu. Vliv na oběhovou soustavu by mohl být okrajově aplikován i v lidovém léčitelství, ale pro vedlejší účinky a nebezpečnost se kyhanka v tradiční medicíně nevyužívá. ZAJÍMAVOSTI A DALŠÍ UŽITEK: Její latinský název odkazuje k řecké mytologii a krásné princezně And romedě, kterou před mořskou obludou zachránil hrdina Perseus, po smrti se oba stali nesmrtelnými souhvězdími. Patří k zákonem chráněným druhům, neboť těžbou rašeliny či poklesem hladiny spodních vod v důsled ku sucha ubývá jejího přirozeného prostředí a stává se stále vzácnější. Pro svůj křehký půvab bývá využívána v okrasném zahradnictví.
Kyhanka sivolistรก Andromeda polifolia
105
Lípa srdčitá
Tilia cordata
Lípa je mohutný strom, dorůstá výšky až 30 m. Koruna je košatá, tvořená hustými větvemi, borka v mládí hladká, později rozpraskaná. Řapíkaté listy mají srdčitý tvar, na líci jsou tmavě zelené, na rubu světlejší do šedozelena. Z úžlabí listů vyrůstají květenství, jejichž dlouhá stopka je srostlá se žlutozeleným, blanitě kožovitým, hladkým podpůrným listenem. Květy mají pětičetnou žlutavou korunu a velký počet tyčinek s bělavými nitkami. Kvete v červnu a červenci. Plodem jsou téměř kulovité nažky. Stromy se dožívají stáří 700 let i více. RECEPT Proti žábě na tváři Podle Mistra Křišťana z Prachatic Proti žábě [trudovina] na tváři. Vezmi zázvor bílý a popel lipový, kozí mléko, vejce nové, mejdlo neprané, směs to v hromadu a maž se tím a sejdeť dolů.
ZE STARÉHO HERBÁŘE Vody z lipového květu užívají ženy k odstranění skvrn na tváři; lépe hodí se k tomu účelu šťáva prýštící z kmenu po osekání větví. Šťáva z lípy, natíraná na hlavu, netoliko brání vypadávání vlasů, nýbrž podporuje i vzrůst nových. Táž šťáva natíraná teplá rozhání otoky. Odvar vnitřní kůry lipové v octě velmi hojí prašivinu a hnisavé strupy. Je zvykem žvýkati kůru lipového stromu a potírati jí čerstvé rány, ježto stahuje a zceluje. Šťáva dobře vytlačená z čerstvého listí lipového, smíchaná s vínem a teplá natíraná na údy, prospívá při křeči. Pietro Andrea Gregorio Matthioli, Herbář neboli bylinář, Praha 1562
VÝSKYT: Lípa je původní evropský druh, lipové lesy najdeme na Kavkaze nebo na Krymu. Roste od nížin až do hor. Přirozeně se vyskytuje na vlhčích půdách, v lužních, suťových a dubohabrových lesích na celém našem území. Jako oblíbená a medonosná dřevina bývá často vysazována u lidských sídel, v alejích po dél cest, na rozcestích a návsích. V souvislých lesních porostech se často vyskytuje v keřovité formě. PRO ZDRAVÍ: Lidová medicína si lípy velmi váží, před mětem sběru jsou hlavně květenství s podpůrným lis tenem, otrhávaná se v červnu a červenci v době, kdy jsou květy čerstvě rozvinuté a ještě se netvoří plody. Čaj z květu vyvolává pocení, působí močopudně, žlu čopudně a protikřečově. Užívá se zejména při nachla zení, zánětu průdušek, kašli, zahlenění a ke snížení horečky. Příznivý vliv má i při nemocech v oblasti trá vicího a močového ústrojí nebo při špatné funkci žluč níku. Může se pít dlouhodobě jako denní čaj. Pupeny se uplatňují v gemmoterapii, kdy se z nich vyrábí tink tura vhodná jako uklidňující a antistresový prostředek. Drcená lipová semena doporučuje Matthioli jako lék proti úplavici a průjmům, „kuličky“ vložené do chřípí prý zastavují krvácení z nosu. Ze dřeva se vyrábí uhlí, využitelné rovněž medicínsky jako živočišné. Čajem se rovněž kloktá a vyplachují ústa při zá nětlivých onemocněních dutiny ústní. Čerstvé listy spařené vodou se přikládaly na nohy při svalových křečích nebo na popáleniny, mohou se sbírat během vegetačního období podle potřeby. ZAJÍMAVOSTI A DALŠÍ UŽITEK: Lipové dřevo je měk ké a lehké, oblíbené mezi řezbáři. Zhotovují se z něj hudební nástroje, sochy, vyřezávaný nábytek a další ozdobné předměty. Z lýka se vyráběly provazy a obuv. Druhy lip se spolu samovolně kříží, vzniklé hybridy se označují jako lípa obecná nebo lípa evropská. Dnes u nás tito kříženci rostou častěji než původní druhy.
106
Lípa srdčitá Tilia cordata
107