42
Jaromír Jindra
Ve vsi už nežilo moc pamětníků na dobu, kdy na dvorci seděl Slavitah; jedenáct let je v životě každého hodně dlouhá doba a Morana si za ten čas odvedla nejednoho z těch, co přežili saský vpád. Kromě Dolejšky se k muži na koni nesměle přiblížilo pár mužů, mezi nimi i Václav Smíšek, aby zapátrali nejen v jezdcově tváři, ale také ve svých vzpomínkách na bývalého pána; zestárl stejně jako oni, změnil ho také vous a vějířky vrásek okolo očí a na čele, ale pohled měl pořád ještě jasný, a když promluvil, nikdo už nemohl pochybovat – byl to hlas, který se jim hluboce vryl do paměti. „Ano, jsem to já,“ řekl a překvapivě svižně seskočil z koně, „jsem Slavitah, Vistrachův syn. Vrátil jsem se, abych napravil – pokud to bude možné – alespoň část zla, které tu stačil napáchat můj nehodný bratr.“ Davem to hlasitě zašumělo. Tak proto je Milivoj v poutech stejně jako všichni ti nenávidění Sasové! „Třebaže jsem mu do dědičného držení přenechal Stadice, bylo mu to zřejmě málo,“ pokračoval Slavitah, „a za pomoci Sasů se zmocnil vlády proti právu také tady. Tenkrát zahynuli mnozí vaši blízcí a jejich krev dodnes lpí na jeho rukách.“ „Chceš se jenom mstít!“ přerušil ho výkřikem Milivoj, a kdyby neměl svázané ruce, nejspíš by se na svého bratra vrhl. Bylo to gesto zoufalého člověka. „Už včera jsem ti řekl,“ obrátil se Slavitah k Milivojovi a poněkud ztišil hlas, „že jsem se nevrátil jako mstitel, ale jako obnovitel práva. Ne, bratrovrahem se nestanu, třebaže jsi mne z takového úmyslu osočil. Smrt by pro tebe byla příliš milosrdným trestem.“ „Větší trest neexistuje,“ ozval se hrnčíř Smíšek, aniž tušil, že podobnou větu už v noci vyslovil Milivoj. „Zasluhuje smrt,“ začalo se ozývat všude kolem.
Proroctví staré vědmy
43
Slavitah pozdvihl ruce a dával jimi znamení, aby se rozvášněný dav uklidnil. „Ty, Milivoji, si musíš svou vinu a za ni plynoucí trest řádně protrpět. Každý den, každá hodina ti musí připomínat tvé provinění. Vzpomínáš, co jsem ti včera řekl?“ kníže nechal svá slova krátce doznít v tichu a teprve pak pokračoval: „Řekl jsem ti, že vidíš svět slepýma očima. Když tě dnes nechám oslepit, nic se ve tvém vidění světa nezmění…“ „Bratře!“ zoufale vykřikl Milivoj. „Ty přece nejsi tak krutý, abys mne uvrhl do věčné tmy. Jsme jedné krve, oba jsme sáli mléko stejné matky, stejný otec nás učil střílet z luku. Jen vzpomeň…“ a bývalý kníže klesl na kolena. Doufal, že když se takto veřejně poníží, když připomene doby společného nevinného dětství, pak že se Slavitah obměkčí, pozdvihne ho z prachu a upustí od tak krutého, nelidského trestu. „Chceš-li někoho obviňovat, pak obviňuj sám sebe. Mou velkorysost jsi oplatil zradou. Udělal bys to zas. K tomu ti příležitost nedám. – A teď, co s vámi?“ obrátil se k zajatým Sasům. „Vaše vina není o nic menší než Milivojova, tedy i váš trest bude stejný.“ „Pane, ty promiň nám,“ vystoupil z řady hromotluk se šrámem přes levou tvář, „my jen sluchové, my plnit rozkaz svojeho pán.“ Slavitah na něho zamyšleně pohlédl a lehce přikývl. Vlastně má ten člověk svým způsobem pravdu, která se dá pochopit. Bojovníkovi není dopřáno právo volby, ten musí každý rozkaz beze slova uposlechnout, a i kdyby sám cítil, jak je zvrácený a jeho svědomí s ním nesouhlasilo, musí ho vykonat co nejpřesněji. „Pane, nevěř mu, je to vrah!“ zaslechl v té chvíli hlas mladé ženy a rychle se za ním otočil. Z davu se kupředu prodrala
44
Jaromír Jindra
dívka s vlasy černými jako noc, spletenými do silného copu. Zůstal stát a hleděl na tu ztepilou krásku očima očarovanýma a nevěřícíma, s čerstvě otevřenou ranou v srdci, o níž léta věřil, že se už dokázala zacelit. V té nepatrné chvilce mu Osud nastavil pomyslné zrcadlo. „Drago!“ zašeptal nevěřícně a přistoupil k dívce. „Drago,“ opakoval a uchopil ji něžně za ruce. „To přece není možné…“ Není přece možné, aby se nezměnila ani po tolika letech, kdy on sám byl ve vyhnanství u velkomoravského knížete, aby byla stále stejně dívčí jako tehdy… Stála v rozpacích před tím cizím mužem, který znal její jméno a jehož doteku se nebránila; dokonce cítila, že je jí příjemný, stejně jako Mojslavův. „Odkud znáš moje jméno?“ zeptala se přesto. „Ano, říkají mi Draga. Tebe, pane, jsem ale nikdy neviděla.“ Usmál se. Jak rád by jí řekl: Vídával jsem tě nejen ve snách, ale taky objímal, horce líbal tvoje rty – třebaže jsi to nebyla ty, ale tvoje matka. Jsi jí neskutečně podobná. – Ale věděl, že tahle slova nemůže vyslovit ani teď a nejspíš ani v budoucnu. „Myslel jsem si to, protože k tobě se hodí jen takové jméno,“ odpověděl vyhýbavě. „Řekla jsi ale, že ten člověk je vrah…“ vrátil rozhovor tam, kam podle něho patřil. „Zabil mého bratra Spytimira,“ vyslovila vážné obvinění a na dotvrzení svých slov ještě ukázala na hromotluckého Sasa. „Vím, podřízl mu hrdlo,“ doplnil k všeobecnému překvapení Slavitah. „Taky se pokusil zavraždit Mojslava.“ Jak může vědět o události, ke které v Zabrušanech došlo kdoví kolik dní před tím, než se tady on sám objevil?! Lidé byli zmateni. Kníže se znovu podíval na Dragu a jeho následující slova, třebaže byla určena především jí, přijali všichni s údivem.
Proroctví staré vědmy
45
„Slíbil jsem Mojslavovi, že tě vypátrám, přivedu domů a také dopadnu vraha tvého bratra. Poslal jsem ho totiž na Levý Hradec s důležitým vzkazem k novému knížeti kmene Čechů.“ Takže kmen Čechů taky dostal nového knížete. „Kdo usedne na Oráčův stolec?“ zajímal se Václav Smíšek. „Bořivoj. Můj synovec,“ oznámil Slavitah a z jeho hlasu zazněla neskrývaná hrdost. „A Mojslav… vrátí se? Jak se dozví, že už o mne nemusí mít strach?“ zeptala se tiše Draga. „Hned zítra pošlu zprávu na Levý Hradec,“ ubezpečil dívku. „Takže tys vrah…“ vrátil se staronový kníže Zabrušan k muži se spoutanýma rukama. „Proč jsi to udělal?!“ „Můj pán tak poručit,“ pokusil se Sas obhájit neobhajitelné a snad si ani neuvědomoval, že jeho slova jsou slovy přiznání. „Jemu se salíbit ten cholka a já musela…“ „Musela-nemusela,“ ušklíbl se Slavitah. „Především jsi nemusela zabíjet!“ „Ten člověk by sabila mně!“ „Spytimir měl holé ruce,“ zvolala Draga, „chtěl mne bránit a nejspíš by tě jen vyhodil ven z domu. Vytáhl jsi nůž a chladnokrevně jsi mu prořízl hrdlo.“ Hromotluk svěsil hlavu. „Tebe o zrak nepřipravím,“ rozhodl Slavitah. Sas v naději pohlédl na knížete, ale ten vzápětí vyslovil rozsudek: „Přijdeš o pravou ruku, to abys už nikomu nemohl škodit. Nemysli, že ztratíš pouze dlaň, ale celou paži, od ramene… Už jsem ti slíbil, že ti ponechám zrak, a ten slib splním. Jedno oko ti postačí, abys mohl dovést své kamarády k vám domů, do Saska. Milivoje si můžete vzít s sebou…“